Aplaus! Tak nám asi postaví památku znova, aneb Buďánka „Investments/Developments“

Tak čteme (idnes) o záměru postavit repliku malebné skupinky drobných domků na hranici katastru Smíchova (Praha 5) u Plzeňské ulice. O věci se prý ještě jedná, takže napětí ohledně výsledku neklesá. Nějakých 20 let pitoreskní enkláva s nezadatelnou atmosférou chátrá, aby náklady na její budoucí opravu či přestavbu rostly, anebo aby bylo možné havarijním stavem argumentovat pro demolici a nové využití snad lukrativně situované plochy.

Případné postavení repliky by zapadalo do škály památkových počinů docela přiměřeně. Na jedné straně běží boj o dům na nároží Václavského náměstí a Opletalovy ulice, který je zvláštní svým střídmým architektonickým členěním, na druhé straně jsou památkáři spokojení s replikami věží na bývalé Malostranské radnici. Debaty se soustřeďují na některé solitéry – asi to ani jinak nejde, nic proti tomu –, zatímco v sousedství se více či méně nápadně přestavují a modernizují další a další objekty. Současná architektura se přitom značně nešetrně chová k historicky vyvinutému stavu prostředí. Místo aby vyhledávala jeho kvality a sebevědomě, ale citlivě je posilovala, usiluje většinou o nápadnost. Prostředí se mnohde tříští, znejasňuje. Možná je to tak správné, protože taková je naše doba a úkolem architektury je podávat o ní potomkům co nejméně zkreslené poselství. Některé domy postupně chátrají až k demolici a jsou nahrazeny odlišnými novostavbami (rušivými vůči prostředí), případně kopiemi či replikami (někdy pozoruhodně „vrostlými“ mezi okolní novostavby či podstatně přestavěné objekty), nebo jsou natolik modernizovány, že z nich zbude holé zdivo či jen slupka fasády (která ovšem nejednou nenásilně „zapadá“ do prostředí. V těchto procesech sama hodnota památkového odkazu úhrnně hraje malou roli… Z historického pohledu se ovšem jedná o aktuálně vznikající vrstvu toho, co zdědí budoucí generace. Proto jsou i tyto procesy zajímavé.

Něco podobného se ovšem dělo prakticky vždy v minulosti; malebnost Prahy je na tom do značné míry založená. Rozdíl byl hlavně v tom, že hodnota památek a jejich autenticity ještě nebyla známá. Asi ji zatím málo propagujeme a objasňujeme. Nebo ji přeceňujeme? A málo se toho zatím zničilo na to, aby to vedlo k obecnějšímu zamyšlení… Je však otázka, co přijde dříve…

Exponát týdne – tomu říkám ambice!

Na inovovaném webu NPÚ se objevila nová rubrika, přesně v duchu toho, jak jsem si to vždy představoval. Nazvali ji Exponát týdne. V tom však ze zkušenosti vidím hodně veliký závazek. Nicméně týdenní kadence by jistě lákala uživatele webu k pravidelné návštěvě – zřejmě to tak s úspěchem provozují na řadě stránek kulturních institucí. Zdá se, že NPÚ s těmi více jak 100 zpřístupněnými památkami musí takové „tempo“ „hravě“ zvládnout. Jenže redakce webu by to bez další podpory trvale obstarávat nemohla. Osobně jsem uvažoval spíše tak, že by tato rubrika měla mít širší záběr, nežli „jen“ exponáty ze sbírek ve správě NPÚ. Proto bych dal přednost názvu „památka týdne/měsíce“, jak to mají některé cizí památkové instituce, aby do rubriky mohly být zařazovány i příkladné opravy památek apod. „pobídky“ vlastníkům památek. Dále by tak mohlo být upozorňováno na některé opomíjené nebo právě zhodnocované typy památek.

Nicméně zvolené řešení nevylučuje možnost, že i v novém oddílu webu NPÚ určeném vlastníkům památek bude taková rubrika zavedena, za což bych se přimlouval…

Dajli, nebo nedajli? – 2011

Tak zase jen připomínám zřejmě už dávno zapomenutou tradici udílení cen za památkovou péči (vysvětlivka z roku 2010 k tomu zde). Loni jsem si říkal, že by laureátem mohl být třeba osmdesátiletý prof. Kibic. Letos by na cenu in memoriam asi aspiroval bohužel minulý týden zesnulý vynikající znalec a obhájce památek prof. Horyna. Jenže touto dobou se před lety zakončoval „sběr“ navrhovaných kandidatur na MK… Je možné, že se tak letos po letech opomíjení děje, jen já to nevím (proč bych měl, to uznávám, jen si myslím, že by výzva k podávání návrhů měla být veřejná…). Ale to uvidíme zase po 18.4.2011 (Mezinárodní den památek a historických sídel). Památková péče by si to zasloužila. Možná by se kvůli cezuře mohlo udělit cen více…

Znovu „za jedna“ pro MK od vévodkyně staromilců… To už je něco!

Do jisté míry obvyklé vlny nadějí a zklamání provázejí snahy o záchranu památek především v Praze. Sled různých podání, rozhodnutí a odvolání by kolikrát vydal na román (přičemž by mohly být zajímavé i kapitoly čistě fabulované o dění v pozadí „věci“). Navíc zejména od dob „masáže“ před výstavbou hotelu 4 sezóny je tu s větším, jindy s menším úspěchem používána tzv. salámová metoda, kdy se zdá, že se ze salámu ukrajuje, ale z jiného pohledu ho může úspěšně přibývat.

Také pro zamýšlenou novostavbu na nároží Václavského náměstí a Opletalovy ulice v Praze byl zřejmě navržen (ale možná jen veřejnosti předhozen) úplný veledům, jaksi poskytující investorovi dostatek „prostoru“ pro uspokojení protestující části veřejnosti či úřednictva odkrajováním i vícera pater.

Nicméně po podání příslušného odporu (nevím, jak se to přesně jmenuje) Klubem Za starou Prahu na MK toto zřejmě rozhodlo, že předešlé souhlasné rozhodnutí magistrátu s demolicí neplatí, neboť má (zase se omlouvám za zjednodušení z neznalosti procedur) nějaké formální nedostatky. To sice dělá dojem, že se původně plánovaného záměru dosáhne tím, že se tyto vady (snad nezáměrné…; viz salámová metoda) stanoveným způsobem odstraní. Nicméně dr. Bečkové se toho nyní podařilo využít k další pochvale na adresu MK (zde glosa k té předchozí zde).

Možná jde o jakousi výchovnou proceduru. Jako když paní učitelka zkouší žáčka probudit ze snění lepší známkou… Navíc si dr. Bečková jaksi pojišťuje pana ministra, kdyby snad chtěl „politicky“ rozhodnout jinak… Čili by z jejího vystoupení mohl vzejít pro záchranu a budoucnost obrazu i památkové substance Václavského náměstí nesporný prospěch.

Nicméně, když se zapojuji do toho sílícího potlesku, přecházejícího ve skandování, říkám si, kam paní doktorka píše ty horší známky… Ale nemíním ji provokovat; dělá to dobře! A možná skutečně MK na konci prvního pololetí školního roku zasluhuje vyznamenání. Věřme tedy, že nadále bude staromilcům dělat samou radost.

(A podobně jako s těmi možná v šupleti ponechanými horšími známkami je to s tím, že komentovat blog dr. Bečkové mohu jen proto, že ho provozuje; opět jí za to dík!)