Česká placka

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Historizující návrat k historickému historismu. Základní škola ve Velké Bíteši, Tišnovská 115

Velká Bíteš (okres Žďár nad Sázavou), čp. 115, Tišnovská. Škola

(§1) V diskusích o zacházení s památkami a o způsobech jejich oprav velmi často znějí preference moderního, odlišitelného „vstupu“. Že by případný doplněk apod. měl být raději kontrastní, jasně odpovídající době svého vzniku, a hlavně ne mystifikující ohledně doby svého stáří, stylového zařazení. A měly bychom se také vyhýbat „restitucím“ stavů již minulých, převrstvených.

(§2) Zvláštním příspěvkem k diskusím může být rekonstrukce školy ve Velké Bíteši, čp. 115, Tišnovské ulici (ve městě je ještě několik dalších školních budov).

Velká Bíteš (ZR), čp. 115, Tišnovská (Památkový katalog NPÚ)

Obr. 1. Situace komplexu školních budov na mapě Památkového katalogu. Zdroj – upraveno.

(§3) Nejsem zasvěcen do detailů projektu.1 Jen jsem při průjezdech touto lokalitou docela s úžasem pozoroval velkorysý „návrat“ historických historizujících forem, dosud při pohledu na „oholenou“ fasádu zcela nepředstavitelných.

(§4) Patrová stavba situovaná na mírné vyvýšenině je dominantou parčíku a frekventované křižovatky severovýchodně od komplexu obzvláště pozoruhodného opevněného kostela. Základní kámen školní budovy byl položen v roce 1902 a vzdělávání zahájeno zřejmě ve školním roce 1905.2 Tvarosloví bylo použito výrazně tradicionalistní, novorenesanční, odpovídající významu, který byl v té době přiznáván školní výchově mladé generace (stavba připomínala zámek či knížecí palác).

Velká Bíteš (ZR), čp. 115, Tišnovská (asi 1903)

Obr. 2. Pohlednice s fotografií ze slavnostního otevření školy (údajně 1905).

(§5) Zřejmě v roce 1974 vznikla „úprava“ s holou fasádou s břízolitovou omítkou, kde zůstaly zachovány jen mělké rizality v ose západního vstupního průčelí a na nárožích jižní fasády, kvádrový sokl a zjednodušená hlavní římsa. Zřejmě někdy v posledních desetiletích byla ještě vyměněna okna. Nejspíše smím odhadnout, že „modernizovány“ byly i interiéry, ale tam jsem nezavítal.

Velká Bíteš (ZR), čp. 115, Tišnovská (201203)

Obr. 3. Stav před poslední rekonstrukcí (Google Street View, 2012 – upraveno).

(§6) Nynější „projekt“ byl rozdělen do dvou počinů. Západní část při Tišnovské ulici byla celkem překvapivě navrácena do historické podoby z počátku 20. století.

Velká Bíteš (ZR), čp. 115, Tišnovská (20191004)

Obr. 4. Stav při dokončování rekonstrukce objektu Tišnovská čp. 115 (20191004)

(§7) Bylo doplněno (po zateplení?)3 plastické členění fasád, ale především výrazně „aktualizována“ novější východní část při ulici Za Školou. Vzniklý kontrast mě příliš neoslovil – za sebe bych dal přednost tomu, aby se zde hledalo spíše nějaké „propojení“ v rámci „kontextu“ se stavbou při Tišnovské ulici, ale chápu, že nějak se to rozhodnout muselo (mohla sehrát roli i snaha o „zviditelnění“ výsledků dotace).

Velká Bíteš (ZR), čp. 115, Tišnovská (návrh revitalizace 2017; Stanislava Fixelová)

Obr. 5. Vizualizace (2017). Pohled od jihu (Zdroj: web školy. Autor: Stanislava Fixelová)

(§8) Ovšem právě toto rozhodnutí je také ilustrací ideově stylistických zvažování i ve vztahu k historickému prostředí. Do takových úvah samozřejmě vstupují i obavy z toho, že se investor, projektant či památkáři ocitnou v podezření, že usilují o skanzenifikaci.

Velká Bíteš (ZR), čp. 115, Tišnovská (20191004)

Obr. 6. Nově zřízený střešní štít rizalitu nad vstupem v ose západního průčelí. (20191004)

(§9) Tak či tak se zde zřejmě jedná o pozoruhodné řešení, které lze z hlediska kultivace prostředí historických sídel vyzdvihnout. Samozřejmě s rezervou k nadbytečné výraznosti modernosti východní části komplexu budov.

© Jan Sommer, 20200406

Poznámky

3/ Bohužel nyní nedohledám fotky pořízené během opravy z lešení. Asi jsou zcela ztraceny.

 

2020/04/06 Posted by | opravy památek, rekonstrukce | | Napsat komentář

Památky opravou interpretované, ale historicky umlčované?

1/ Malé nerealistické postesknutí.

2/ Opravit památku vždy znamená nějak ji změnit. Od dob rozpoznání specifického významu obecného kulturního dědictví a jeho zavedení do vzdělávacích systémů (i když to je i ve vztahu k dějepisu či vlastivědě pořád s rezervami), akademií i zákonodárství, jsou památky krom krásy oceňovány i jako svědkové minulosti. Pro takové svědky je nepochybně podstatná vypovídací schopnost. Ta je velmi komplexní (a s rozvojem nových technik výzkumu i teoretického bádání je vše stále spletitější). Stále více se její součástí stávají výsledky technologických či socio-historických výzkumů, často spojené s užitím komplikovaných a nákladných aparatur. Výsledky různorodých výzkumů pak jsou z velké části umlčeny deponováním v archivu. Podobně i památka samotná, ve chvílích kulminace degradace či havárie, případně i v průběhu restaurátorských, konzervačních či konvertujících zásahů (zvaných typicky např. obnova, rekonstrukce, modernizace apod.), může přechodně či krátce (třeba i po dobu minut mezi odlomením nějakého kusu zpuchřelé omítky, proškrábnutím spár a novým zaomítnutím) podávat neobyčejně intenzivní výpověď o mnohovýznamové podstatě své hmotné substance. Ta vypovídá o proměnách stavby, vč. případných a ne neobvyklých improvizací, stylových či funkčních korekcích, překrytých pozdějšími změnami apod. Můžeme tak mnohdy vysoce efektivně doplňovat to, co víme z (obvykle mezerovitých) písemných či grafických pramenů apod.

Vyšehrad (P02), Táborská brána (20200201)

Obr. 1. Táborská brána v pevnosti Vyšehrad v Praze, stav 20200201. Zdivo je zakryté novou omítkou, po té, co bylo několik let neomítnuté, zřejmě s cílem zdivo odvlhčit. To se celkem očekávatelně ne zcela podařilo, takže na omítce se objevují vlhké fleky, a snad už i výkvěty solí. Nicméně je prostředí uklizené opatřené omítkou snad normově kvalitní. Jaké je zdivo pod omítkou nemůžeme tušit. Je-li staré, obnovené, přeplentované, zda obsahuje starší druhotně užité kusy apod.

3/ To jsou nejspíše obecně zřetelné pravdy, i když v běžném provozu studia i ochrany památek asi nejednou podceněné (např. pokud jsou uvedeny do „konkurence“ s bojem za holé zachování památky vedeným s nekulturním developerem apod.). Ale na jejich základě snad lze stále potřebně připomínat spojitost přehledně zpracovávané a zpřístupňované dokumentace i výsledků zkoumání. Sebelépe fundovaně zabezpečená oprava zastře něco (často vše), co by bylo možné z památky pohledem „číst“ o její historicitě, struktuře apod. Současně ale stále častěji disponujeme analytickými podklady i odborn(nick)ými interpretacemi (typologickými či chronologickými začleněními apod.), jež ale prakticky nedovedeme propojit s momentem pozorování objektu, kdy jsme vlastně vydáni všanc tomu, jaká metoda „zásahu“ („rekonstrukce“ apod.) byla právě zvolena.

Vyšehrad (P02), Táborská brána (20180704)

Obr. 2. Táborská brána v pevnosti Vyšehrad v Praze, stav 20180704 (stejná partie zdiva průjezdu, jako na předchozím snímku).  Zřejmě ve snaze dosáhnout vysušení zdiva byla několik let omítka osekána a byly částečně vyčištěny i okraje spár ve zdivu. Vidíme celkem nepřehlednou strukturu zdiva, sestávajícího z velké části z druhotně použitého materiálu. Čili nejde o zvláště významné zjištění. Ale právě i k takové informaci by bylo vhodné se dopracovat, pokud je známá a někde je uložená příslušná dokumentace.

4/ Tento přístup je asi ideální pro pozorovatele pozitivně naladěného, znalého obecných dějin, několika letopočtů, třeba i sečtělého v „Heroutovi“ apod. Ale i mezi takovými se najdou lidé se zájmem o hlubší detaily. Těm by mělo být možné nabízet hlubší „vhled“ pod apartní skořápku aktualizovaného objektu. Moc netuším, jak by se taková věc dala technicky provést, ani nemám zdání, jaké investice by to vyžadovalo. Ale vzhledem ke stavu informačních technologií se zdá, ale mohu se zcela mýlit, že by mohlo být možné zpřístupňovat nějak vytvářené informace k operativnímu užití. Typicky při pohybu v terénu, případně při četbě, sledování souvisejících objektů ve fotobankách apod. Zdá se, že by k tomu mohly pomáhat nějaké sdílené sbírky odkazů, klíčových slov apod., zejména spolu s mapovým přístupem.

5/ Nemám k tomu žádnou preciznější představu, žádný návod. Ani mě nenapadají vzory, protože většina institucí, dobrovolníků i výzkumných grantů vytváří izolované systémy. Určitá vodítka by bylo možné vyvozovat z toho, jak postupují např. prazdnedomy.cz (např.), velmi intenzivně odkazující prakticky na cokoliv souvisejícího, co je na síti nalezeno, nebo drobnepamatky.cz (např.), mj. s přepychovým propojením na historické mapy. Velký potenciál samozřejmě v tomto směru má i Wikipedie, ale zpracování se místo od místa velmi liší (a je navíc mnohdy měněno), ale lze předpokládat, že se stále více bude projevovat přínos spolupráce wikipedistů s mnoha jinými tvůrci dat (vč. obou předešle jmenovaných).

© Jan Sommer, 20200202

2020/02/02 Posted by | analýza památek, dokumentace památek, dostupnost dat, glosa, OPD, opravy památek, prezentace | , , , , | Napsat komentář

Otužilá malta 2016

Opět je to tady. Noční teploty i v nížině atakují +5°C a kolem nuly budou oscilovat za pár týdnů (zkrátka podzim mírného klimatického pásu při převažujícím vnitrozemském rázu klimatu). Čili přichází doba pro zednické opravy památek. Snad třeba svatý Petr pomůže, aby nešlo o zmařenou práci a materiál…

2016/10/12 Posted by | ohrožení památek, opravy památek, ze života památek | | Napsat komentář

Snad nebudou časem nadávat (ne všechny současné metody statické sanace historických budov se osvědčí)

(1) Statické narušení historických staveb většinou vyplývá z nerovnoměrných pohybů podloží. Napohled zanedbatelné vychýlení v úrovni základů nejednou vede k několikacentimetrovým prasklinám zdiva ve vyšších podlažích. Nerovnoměrné posuny je velmi nesnadné zcela odstranit, takže je mnohdy třeba stavby s odstupem desítek či stovek let vyztužovat. To někdy vyžaduje velmi podstatné zásahy, nejednou i demolici a rekonstrukci rozsáhlých úseků konstrukcí.

(2) Velice důležité je co možná včasné odstraňování příčin závad, ale také opravy vznikajících škod již v zárodku, aby se zachránilo co nejvíce „původní“ substance památky.

(3) V posledních asi 25 letech se k „citlivému“ sanování drobnějších poruch bez vynucování drastických betonářských zásahů (např. devastujících torkretů na rubech kleneb či na mostních konstrukcích) s oblibou užívá „systém helifix“. Do drážek vyříznutých „rozbrušovačkou“ v povrchu zdi či klenby (na rubu i líci) jsou vloženy nerezové struny s povrchem opatřeným plastickým „závitem“, který po zalití drážky tmelem dokonale propojí tuto kovovou sponu s okolní konstrukcí. Pro posílení účinku se strun vkládá někdy značný počet, jak to bylo odborně vypočteno.

mm160514-sanace-160510-DSC3773

(4) „Zářez“ do památky se jeví relativně nevelký (ve srovnání s někdy 10 cm širokou nepravidelně zející prasklinou zdiva), a to tím spíše, že si „zřejmě“ zaručujeme zamezení budoucím škodám.

(5) Někdy se ale zdá, že zaháníme otázky, co se bude dít, jestli budou pohyby podloží či částí stavby samotné pokračovat. Může vytvořená „náplast“ s obětovanou povrchovou vrstvou nařezané zjizvené konstrukce tyto pohyby nějak zastavit? Většinou sice současně přikročíme i k vyztužení základů, sepnutí celé stavby táhly v patrech apod. Ale i v případě zpomalení deformací se za stavby nestane kompaktní skořepina a dříve či později budou pohyby pokračovat. Co se stane v okolí našich vyztužení strunami v drážkách? Odtrhnou se struny od tmelu? (Jsou nerezové, tak to nelze vyloučit.) Oddělí se tmel od drážky? (To asi není příliš pravděpodobné.) Povolí historická konstrukce a v místech penetrovaného tmelu se roztrhne? Odtrhne se ve větším rozsahu celý „strup“ na povrchu protkaný drážkami?

8390678134_1e556148ab_b[1]

(6) Situace bude nejspíše místo od místa jiná. Ale vzhledem k letitosti starších úprav je již možné, že existují varující zkušenosti. Věřme, že se z nich vychází při návrhu nových oprav.

© Jan Sommer, 20160514

2016/05/14 Posted by | opravy památek, Uncategorized | | Napsat komentář

Autenticita kulisy

Při prohlídce historické budovy, nyní prodělávající památkový zásah, kterou dosud využívali hlavně filmaři ke své tvůrčí činnosti (živé umění žije z minulosti) šlo těžko přehlédnout prkno s malovaným dekorem barokních forem (omlouvám se těm, co na první bliknutí oka poznají napodobeninu; jde mi spíše o příklad, který používám též s vědomím, že jsem nebyl jediný, kdo zaváhal). Tím spíše, že v bývalém měšťanském domě bylo „rozkryto“ několik malovaných záklopových stropů a prkna s ornamenty z různých slohových vrstev pak byla deponována na různých místech.

čp. 219/I, Liliová 5, Praha, Staré Město

V tomto případě se však jednalo o fragment filmařské kulisy určené k navození dojmu historického prostředí. Malba byla provedena celkem zručně, s určitou znalostí historických motivů a provedení, ovšem na tenkém hoblovaném prkně, nově vyrobeném.

Velká část filmařských kulis ovšem po poslední „klapce“ nenávratně zaniká. Co jde, asi bývá upraveno pro další „akci“, něco se možná uplatní při vylepšení nějaké kůlny, něco proletí komínem. Mnohé je zdokumentováno v samotném filmu, leccos asi bude doloženo ve fotoarchivu produkční firmy. Zbloudilé střípky pak možná budou v nějakém zákoutí odhaleny po uběhnutí příslušných roků, aby byly „překvapivě“ odhaleny jako zapomenuté svědectví o dávné kultuře. Prkno bude dendrochronologicky datováno do roku 2014 a třeba se podaří zjistit i filmová políčka, kde si „zahrálo“. Autenticita kulisy pak třeba dojde také svého přiměřeného zhodnocení.

A třeba někdo zavadí i o jednotlivou fotografii v rámci elaborátu OPD, svědčící o efektivním druhotném dočasném využití fragmentu kulisy, bez právě zřejmé historické hodnoty, k ochraně autentického historického zábradlí v průběhu stavebních a restaurátorských prací.

2016/03/02 Posted by | OPD, opravy památek | , , | Napsat komentář

Památkový informační „cloud“… Nebo „fog“?

Skvělý informační počin odborných památkářů v Českých Budějovicích (rubrika Restaurování a obnova památek, průzkumy). Škoda, že něco podobného (dosud?) památkáři nezvládáme systematicky „napříč oborem“…

Barokní kazatelna v kapli Nejsvětější Trojice v Kladrubech u Strakonic. Foto NPÚ-ÚOP v Českých Budějovicích, Dagmar Geršlová

Barokní kazatelna v kapli Nejsvětější Trojice v Kladrubech u Strakonic. Foto NPÚ-ÚOP v Českých Budějovicích, Dagmar Geršlová

Informace o opravách památek, dosažených objevech apod. nepřicházejí ze strany památkářů ve velkém množství. Přesto jsou občas různými formami veřejnosti poskytnuty fundované a relevantní informace včetně přehledné dokumentace. Nicméně se nejedná o nějaký systematický informační „tok“, tříditelný třeba podle míst, typů památek, metod restaurátorských zásahů, jmen tvůrců či restaurátorů apod. Umožnit sledování předkládaných informací v takových souvislostech by totiž stupňovalo užitečnost toho, co případně obětavostí odborných pracovníků vznikne.

V jistém smyslu je problémem i to, že informace nejsou dostupné formou nějakého systematicky sledovatelného informačního zdroje (RSS kanál, dynamicky či staticky vytvářená stránka…). Je to škoda, protože autoři přeci jenom musejí vynaložit na sestavení zprávy nějaký čas, a stálo by snad za to i památkovým institucím nějak dále jejich práci zhodnocovat, nakonec ji i předvést a poskytovat jako fundovaný zdroj informací pro odborníky i pro širokou veřejnost. K tomu může dojít třeba tak, že, když se objeví zpráva o restaurování barokní kazatelny, mohl by se čtenář seznámit s dalšími obdobnými akcemi, prohlédnout si jiné práce restaurátorka/-ra, dostat se k podrobnějším informací o dotyčné památce, o památkách v dané lokalitě apod.

Každopádně nyní můžeme jen ocenit předložené zprávy, reprezentující opravy různých druhů památek a poděkovat za ně i jako za přísliby dalších podobných podnětů k zamyšlení i v novém roce.

2015/01/03 Posted by | dostupnost dat, opravy památek, weby | , , , | Napsat komentář

Pigmentorialismus – nový pojem pro Slovník památkové péče?

Podobně jako umělecká činnost, jsou specifickými znaky – „slohovými prvky“ – poznamenána i jednotlivá období historie památkové péče. Podobně jako v uměních, je v památkové péči příznačné nemalé rozrůznění projevů stylu, ale také překrývání různých vlivů podle osobního naladění aktérů památkových zásahů, podle dosaženého stupně vzdělání, jakož i nastřádaných životních a pracovních zkušeností. Samozřejmě do procesů konzervace a ochrany památek vstupují i vlastníci, osobnosti povolujících úředníků apod. Čili se projevují vlastnosti, zkušenosti i zasvěcenost všech. Jsou tedy i projevy a výsledky památkové péče svědectvím o své době, na kterém můžeme zjišťovat specifické jevy.

Známe např. purismus 19. století, očišťující „původní“ vlastnosti památky od nánosů pozdějších zásahů. Avšak v podobném pojetí můžeme hodnotit i „syntetickou metodu“, která se jaksi smiřuje s navrstveností jednotlivých epoch vývoje památky, přičemž je nejednou činí očividnějšími. „Analytická metoda“ je s ní v tomto vcelku spřízněná, i když někdy zasahuje do památek ještě výrazněji (uprostřed barokního řešení stěny, či spíše v místě narušujícím její strukturu, se vyjímá gotické kružbové okno nějaké předchozí epochy).

čp. 153/III, Valdštejnská 8, Praha, Malá Strana

Barokní palác v průběhu opravy. Nově byla osazena (resp. vrácena) okna v líci fasády, která je opatřena výrazně tmavším nátěrem (původní barevnost je dosud zřejmá na přízemí).

Je ovšem důležité, aby „památkovost“ byla na památce poznatelná. Např. „syntetická metoda“ často „rušivé“ projevy starších epoch skryje tak, že pro běžného pozorovatele nejsou vlastně zřejmé. Zdá se, že někdy se pro něj stanou neexistujícími. Pokud si uvědomíme, že z hlediska památkové péče je pozorovatelem i vlastník památky, může to být velmi riskantní stav. Tedy z hlediska touhy zachovávat historické památky budoucím generacím. Mnoho nám v tom nepomůže ani příslovečné až mýtické ukládání nálezových zpráv ve veřejně přístupných archivech (čl. 16 Benátské charty). Kdo je tam bude v praxi hledat?

Památková péče naší doby je poznamenána diskusemi o autenticitě (když tedy máme těch 20 let Dokumentu z Nara) v rozpětí mezi autenticitou rozpadající se památky a touhou revokovat autenticitu původní. Tyto nuance či dilemata se nějak projeví téměř v každé památkové akci. A to včetně „řešení“ relací k okolnímu prostředí, samozřejmě odlišnému od stavu, kdy se památka nacházela ve stavu své původní autenticity.

Je tedy zkrátka nevyhnutelné nějak rozhodnout, přičemž základní princip v zásadě vyžaduje, aby se tak stalo na základě maximálně kvalifikovaného zvažování.

Nejnápadnějším výsledkem údržby památek je barevnost vnějších povrchů staveb. Z hlediska předešle zmiňovaných dilemat se ocitáme v polaritě mezi úzkostlivou konzervací právě existujícího stavu a radikálně rekonstrukčním řešením, v zásadě s maximální přesností rekonstruující „původní“ podobu. „Rekonstrukční metoda“ se obvykle musí vyrovnávat s relikty a „nánosy“ pozdějších zásahů. Typicky se např. rekonstruovaná podoba fasády projevuje odhalením zazděných původních oken a „kontrastním“ ponecháním nových otvorů, které jsou výsledkem pozdějších proměn vnitřního uspořádání stavby. Taková částečná rekonstrukce tedy může být i „analytikou“, ale můžeme na ni vztahovat i znaky „syntetiky“. A „syntézou“ je každý výsledek. Stává se autentickým svědectvím o přístupech doby, kdy oprava proběhla – též naší doby.

Čimelice (PI), hřbitov, hrobka

Nesnadná cesta k volbě optimální barevnosti nového nátěru. Památka byla dosud „okrově žlutá“, nyní se stala zelenou. Je nepochybné, že zelená barva se výrazně uplatňuje i mezi historickými vrtstvami.

V nynějším období se podobně jako dříve jedná v památkové péči nejčastěji o běžné opravy fasád. Snahou památkové péče přitom je – opět v polaritě – buďto se zcela vyvarovat zviditelnění opravy a pokud možno použít stejné materiály a barevnost, anebo podrobit vrstvy starších nátěrů restaurátorskému průzkumu a na jeho podkladu vybrat raději některou ze starších co nejlépe doložitelných barevností. Zde se pak ocitáme ve zvláštní situaci proto, že dnešní chemický průmysl umožňuje vytvoření prakticky jakéhokoliv odstínu. Odhalení „původní“ (či nějaké jiné starší) výrazné barevnosti tak stále častěji vede ke zvýraznění barev, které by ještě nedávno byly nějak tlumeny, aby „fingovaly“ určitou věkovitost, přiměřenou tomu, že se prostě nejedná o novou stavbu.

Taková „opatrnost“ je stále častěji brána za mystifikování a snad i nedostatek odborné suverenity. Spolu se snahou vyhovět touze investora, aby oprava byla „viditelná“, přispívají tak projektanti i památkáři přímo či nepřímo k barevnému oživování ve městech a městečkách, ba i na vsích.

Přitom „viditelnost“ zásahu je zcela subjektivní, protože ten, kdo stavbu neviděl před zásahem, o žádné změně neví… (a ani mnozí pravidelní kolemjdoucí si ničeho nevšimnou). Přesto z takových (a možná nějakých dalších) podnětů dochází k tomu, že i stavby, u kterých prakticky k žádné výrazné změně nedošlo, jsou alespoň provedeny v tmavším odstínu. To je v některých případech zajímavé proto, že předchozí světlejší barevnost nejednou také byla výsledkem zkoumání a památkového zvažování, čili by bylo nasnadě ji konzervovat.

Tento trend lze sledovat v přibývajícím počtu případů. Setkáváme se i s názorem, že se tu projevuje celkově stále výraznější barevnost tištěných i elektronicky dostupných reklam apod.

Tak či tak se jedná o souznění řady vlivů, působících srovnatelně v tak velkém množství případů, že lze mluvit o svého druhu „stylu“. Protože jde v neposlední řadě o výsledek vývoje v chemickém průmyslu (bez něj by „výrazové prostředky“ byly podstatně omezenější), ale přitom jde o projevy, kterým se přeci jenom např. památkářské kruhy leta bránily, můžeme si pro budoucí vývojové výzkumy pracovně tento „památkový sloh“ označit jako „pigmentorialismus“. Anebo je to jen pomůcka k dalším úvahám či diskusím…

(Na okraj podotkněme, že moderní barevné fasádní nátěry mají často velmi odlišné chování vůči světlu – pohltivost, odrazivost. Ale mají také nejednou až nápadně odlišné mechanické vlastnosti – např. tloušťka vrstvy může až k nesrozumitelnosti deformovat prvotní jemné povrchové pojednání štuku apod. /možná tak jako „obětovaná vrstva“ prodlouží životnost původního materiálu/. Nerovnost povrchu a možná i elektrostatické vlastnosti zesilují usazování prachu a biotické chování jakoby lákalo více hmyzu k rozvinutí pavučinových závojů a chumáčů.)

2014/11/02 Posted by | opravy památek, organizace památkové péče | | Napsat komentář

Tak nashle zase za pár… Odhalení historického prvku památky, jeho dokumentace a …opětné šetrné zakrytí „pro budoucí generace“

Je zřejmé, že je historickým omítkám i jejich nátěrům nejlépe a že nejdéle vydrží, když jsou… překryty dalšími „tradičními“ omítkami či nátěry. Proto vydrží celá staletí, než je my nyní objevíme a nadšeně vrátíme pohledům světa. Když se konzervace podaří, vydrží pak řemeslná či umělecká díla určitou limitovanou dobu, přičemž je jejich hmota po kouscích – napohled většinou nicotných – nahrazována fixačním materiálem, pojivem, dodávkami pigmentu apod. Kdybychom dílo neobjevili, zůstalo by velmi často v dobrém stavu uchováno pro budoucí generace (ale není tomu tak vždy); ty je ovšem zase dříve či později objeví, „prezentují“ a nakonec přece vystaví účinkům klimatu… S konečnou platností „správné“ řešení těchto dilemat není. Hlavní je, aby se zásahů účastnily kompetentní osoby, schopné se postarat o kvalitní výsledek. Co by ovšem mělo být nepominutelné, ať bude fyzické provedení zásahu jakékoliv, je pořizování dokumentace. Je mi jasné, že k tomu velmi často zatím nedochází. Koncept „OPD“ i monitoringu památek tu ovšem existuje, takže nezbývá, než doufat, že se reálně prosadí do systematické praxe. Oporou této naděje je nesporný fakt, že význam poznání historického vývoje památek byl již …poznán. Čili ve společnosti musí „logicky“ sílit vědomí, že je zcela správné informace o historii nepřetržitě sbírat a přidávat je na „timelinu“ té které památky. Ať už jde o to, co se s památkou děje nyní, anebo o to, co jsme při svých analýzách zjistili o minulých aktivitách. Současně je třeba dle možností poznatky začleňovat do širšího poznání, do souvislostí znalostí (vhodným nástrojem je např. tématická wiki).

Drobný příklad. Před pár dny bylo při řemeslné opravě omítky odhaleno na omítce průčelí kdysi namalované domovní číslo (nejspíše v první polovině 19. století).

čp. 153/III, Valdštejnská 8, Praha, Malá Strana

S několikadenním odstupem bylo překryto tenkou vrstvou omítky. Pořídil jsem zběžnou dokumentaci v podobě dvou snímků. Jsou teď drobnou připomínkou toho, že tam malba je – snad se zachová, aby byla časem opět šetrně zbavena „obětované vrstvy“. Do té doby by bylo dobré disponovat informačním systémem, který by umožňoval dohledatelnost této informace, jakmile se bude kdokoliv do hlubších podrobností památkou zabývat. To by např. mohlo zabránit tomu, aby při nějakém budoucím vylepšování elektroinstalace byly relikty zničeny…

čp. 153/III, Valdštejnská 8, Praha, Malá Strana

2014/09/03 Posted by | dokumentace památek, dostupnost dat, opravy památek, ze života památek | , , | Napsat komentář

Re-; co vlastně?

Na bývalý Fürstenberský palác (Velvyslanectví Polské republiky, čp. 153/III, Valdštejnská 8, Praha, Malá Strana) se „vracejí“ „dovnitř a ven“ otevíravá okna. Vlastně – vracejí i nevracejí. Barokní architektuře byla vlastní zapuštěná zdvojená okna, vsazená až k zadní hraně ostění. Ta pak byla v Praze zejména v 19. století doplněna kvůli tepelné izolaci o druhá okna ve vnějším líci, z technických důvodů otevíraná ven (aby nenarážela do většinou tehdy ponechaných vnitřních oken, případně nekolidovala s mřížemi vsazenými do ostění zejména u přízemních oken). Na tomto paláci došlo snad před 20 30 lety k odstranění „dodatečných“ oken, a tím k revokaci barokního vzezření fasády. Dnes už zase nejsme zvyklí na ploché průčelí s okny ve vnějším líci. Ven otevíraná vnější křídla jsou sama o sobě poněkud zarážející. Vždyť i nová dvojitá okna barokního paláce Senátu (Kolovratský palác, čp. 154/III, Valdštejnská 10) mají vnější okna v líci otevíravá dovnitř. Okna otevíraná ven jednak trpí povětrností, jednak se udržují v čistotě s velkými těžkostmi. Možná je jejich návrat motivován tepelnými požadavky (dvojitá okna jsou při kvalitním provedení efektivnější než zdvojená křídla v jednoduchém rámu, kolem kterého se vytvářejí tepelné mosty). Ale je také možné, že se jedná o výsledek pochopení pro památkové požadavky… Pak ale mohla být novodobá vnitřní okna ponechána, čímž by se postup trochu zopakoval. Dochází však k jejich výměně za nová.

Ve vnější hraně ostění byly „rozbrušovačkami“ vyříznuty drážky pro laťový vnější rám. Je pravděpodobné, že přitom byla jen odstraněna výplň drážek „původně“ vysekaných v prosté hraně barokního ostění. To snad bylo „řešeno“ nějakým sondážním průzkumem. Jak je vidět, panty nejsou plechové a zapuštěné do drážky, což bylo velmi odolné „původní“ řešení z 19.-20. století, ale upevněné na nepříliš vhodných šroubech s jemným závitem (umožňujících poměrně jemné nastavení polohy, ale nestabilních v měkkém dřevě).

Teď vzniká spíše napětí ohledně očekávatelné úpravy barevnosti fasád.

čp. 153/III, Valdštejnská 8, Praha, Malá Strana
Vpravo „původní“ (dosavadní?) okna v hlavním (a zahradním) severovýchodním průčelí, vlevo táž okna, ovšem s již vsazenými rámy vnějších oken.

čp. 153/III, Valdštejnská 8, Praha, Malá Strana
Detail nových oken uličního průčelí při jižním nároží.

2012/10/24 Posted by | opravy památek, ze života památek | , | Napsat komentář

Opravy kostela sv. Jiljí v Milevsku zdárně pokračují

Během posledních tří let byl nejprve opraven narušený a deformovaný krov presbyteria.

Milevsko (okres Písek), kostel sv. Jiljí
Listopad 2008.

Následovaly omítky na vnějšku presbyteria a sakristie.

Milevsko (okres Písek), kostel sv. Jiljí
Říjen 2010.

Letos pak byly opraveny omítky na jižní straně lodi.

Milevsko (okres Písek), kostel sv. Jiljí

Lze se proto nadít, že konečně dojde i na severní stěnu lodi, která je až na pokraj havárie dovedena zatékáním do narušené pultové stříšky překrývající předstupující část mohutné kvádrové zdi původního románského kostela. Letos alespoň došlo ke „sklizení“ náletového stromoví, které ze zděné stříšky bujelo.

Milevsko (okres Písek), kostel sv. Jiljí
Část severní stěny lodi v létě 2008.

2011/10/06 Posted by | opravy památek | | Napsat komentář

DĚJINY ŘÍMANŮ

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Das ZI aus dem Homeoffice

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Dr Sophie Hay

Just an archaeologist who lived in Rome

Umění a vizuální kultura renesance a baroka ve střední Evropě

Blog Centra pro studium raného novověku | Seminář dějin umění, Filozofická fakulta, Masarykova univerzita

Blog der Bayerischen Schlösserverwaltung

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Héritages

La culture pour les jeunes et par les jeunes

http://www.asor.org/

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

The official Battle of Wisby blog

The Battle of Wisby 2013 3/8 - 11/8

Docomomo International

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

CRAACE

Continuity/Rupture: Art and Architecture in Central Europe 1918-1939

John Fiske Antiquing

Foraging in the History of Everyday Life

Medieval Histories

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

London Churches in photographs

See all the Anglican, Catholic and Orthodox church buildings in Greater London

Arbeitskreis für Hausforschung

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

cesare griffa

architetto

the incluseum

Inclusion | Museums

Spitalfields Life

In the midst of life I woke to find myself living in an old house beside Brick Lane in the East End of London

Museum and the City

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

The Bunget Arts & Culture

the propaganda of art and history