Česká placka

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Pokusná úvaha na téma možné metodiky pro dokumentaci „pitvy“ zanikajících staveb

Nástin případné úvahy ve smyslu možné koncepce nejspíše provždy hypotetické metodiky „zánikového průzkumu a dokumentace“ staveb

(Pracovní verze!)

Motto: Hlavní dopad by asi metodika měla mít jinam, než na odborníky dokumentující památky již osvědčenými metodami OPD či SHP… Spíše na zákonodárce a úředníky. Podobně jako u ostatních metodik není deficit ani tak z odborného hlediska, ale z hlediska kapacit, technického vybavení, morální i další podpory či obecnějšího pochopení významu zaznamenávaných informací apod. Snad se podaří zapůsobit i tam, kde např. nezávislí aktivisté sbírají dokumentaci, aby ji sdíleli a archivovali co „nejčitelněji“ pro nynější i budoucí studium. Tento přístup však nesmí být vykládán jako možnost zbavit se nějakého historického odkazu s odvoláním na to, že jej lze nahradit dokumentací.

  1. Zachování informací o ztracených památkách
  2. Komplexní metoda zkoumání a metodiky dílčích postupů průzkumu a dokumentace
  3. Metodiky dokumentace staveb a jejich částí jako systém?
  4. Spíše netušený význam dokumentace věcí při procesu jejich zanikání
  5. Obecné priority zánikové dokumentace
  6. Adjustace, archivace
  7. Poznámky na okraj
  8. Exkurz 1. Německo
  9. Exkurz 2. Most

Zachování informací o ztracených památkách

Pravonin destrukce 01

V momentu rozpadu konstrukcí stavby by vedle úsilí o záchranu měly být nasazeny i síly pro záchranu historických informací, neb ty patří k samotné podstatě památky a našeho vztahu k ní i k těm, co zbudou… (zámek v Pravoníně, renesanční, barokně upravený)

Zanikající stavební konstrukce či architektonická díla mnohdy opouštějí světlo světa v podobě hromad sutin, odvážených kamsi na skládku, případně ponechány osudu postupně ztrácejí kusy hroutících se krovů, opadávajících omítek, propadajících podlah a stropů, prolomených okenních překladů a rámů, což vše vespolek archeologizováno poskytuje výživu bujným křovinám. S průběhem řícení či demontáže mizejí informace o skladbě konstrukcí i jejich výtvarné (ne)hodnotě, konstrukční i řemeslné (ne)dokonalosti. Mizejí z prostoru, z kontextů, přestávají být součástí prostředí, ve kterém spolu s nimi žily a na jejich vliv reagovaly objekty, kterým třeba připadl osud chráněné památky a budou přetrvávat nadále, více či méně systematicky monitorovány a studovány, ovšem ve stále se více či méně vyvíjejícím prostředí a nových kontextech. V neposlední řadě se svým zánikem věci ztrácejí jako součást vědomostí o historii v jejím komplexním pojetí, tedy vč. toho, že se nezařadí mezi studijní materiál pro zkoumání historie umění či řemesel a opory pro precizní hodnocení toho, co přetrvává a „se“ chrání…

Recyklace pamatky kontejner

Památka na cestě k recyklaci…

Tomu nelze v relacích věčnosti zabránit. Nicméně tak, jak se zintenzivňuje mezi odborníky i v širší kulturní veřejnosti povědomí hodnoty souvislostí památek s jejich prostředím nejen v době jejich vzniku, ale i s časem životů, který kolem nich ubíhal, vyvstává jako důležitější otázka vytváření záznamů mizející podoby prostředí i konkrétních objektů a tyto záznamy uložit a užívat v moderním informačních nástrojích. Důležitost záznamů umírajících (ne)památek se může zdát administrativně nevýznamná. Pro odborný potenciál a budoucí stabilitu a míru věrohodnosti oboru památkové péče je však zásadní.

Takové dokumenty samozřejmě mají svou nepominutelnou tradici. Přinejmenším od dob renesance se zaznamenává romantické prostředí zřícenin, pro potřeby poznání architektury se přesně vyměřují detaily uměleckých forem i konstrukcí antických zdí, sloupových řádů, kladí, říms, ostění… (Od středověku ovšem patřily k základním ikonografickým motivům jesličky, symbolicky chovající nový život v polozříceném chlévě, obvykle s pečlivě „dokumentovanými“ rozpadajícími se konstrukcemi.) Dnes po staletích vývoje dokumentačních metod disponujeme (tedy, ne všichni) 3D scannery, fotogrammetrickými softwary a dalšími výdobytky špičkových technologií, nejspíše v budoucnu umožňujícími vytvářet virtuální „snímek“ světaběhu.

Nicméně nějak podobně, jako se v reakci na sdílení zděděných a aktualizovaných myšlenek budoucí památky právě nyní rodí, očekáváme, že v reakci na potřeby přijde i efektivní systém sdílení dat o památkách. Svým způsobem je do značné míry nahodilé jak to, jaká dokumentace v tomto stavu očekávání případně vznikne, tak i to, jestli bude zachována, bude-li uložena tak, aby ji bylo možné v nějakých souvislostech teď nebo kdykoliv později najít apod. Lze ale vidět důvody pro to, aby

Podstatnou část informací o památkách vytváří (nebo vynucuje od vlastníků apod.) systém státní památkové péče. Většina takových dokumentů vzniká jako podklad odborného posuzování investorských záměrů na změnu či údržbu památek. Ale v principu se památkový systém zabývá i dokumentací objektů, jejichž možný zánik se zvažuje (často v rámci rozhodování o případném „vyškrtnutí“ z ÚSKP). Při posuzování návrhu na „vyškrtnutí“ nějaké stavební památky ze státního seznamu chráněných objektů se např. součástí podkladů pro příslušné rozhodnutí zadává vypracování standardního SHP.

To zřejmě někdy motivuje úvahy, že se nic neděje, když se dokumentace nebude „řešit“ hned, jak by někoho napadla, ale ponechá se pro lépe vybavené dokumentátory následujících generací, anebo se s ohledem na omezené kapacity pro teď dokumentace odloží naneurčito. Samozřejmě je tu i tradiční proti úsilí o dokumentaci vždy vznášená odzbrojující námitka, že je důležitější památku zachránit, a to tím spíše, že vždy bude sama nejlepším dokumentem o sobě…

Dobrá, to je asi jaksi argument. Nicméně ten nakonec platí jen v limitované části případů, protože památky se (podobně jako všechno) během času mění, a hlavně TEĎ mnohé zanikají zcela či při dílčích stavebních zásazích. V tuto chvíli mizejí i se zachytitelnými informacemi, jež tak nikdo nezaznamená ani v budoucnu (a samozřejmě lze zase uspět s námitkou, že toho je pořád k dokumentování okolo dost).

Zdá se proto být namístě diskuse kolem otázek, zda lze požadovat, aby se našly cesty, jak takto mizející nenahraditelné informace nějakým zvladatelným způsobem zachytit a jak je efektivně uchovat pro „budoucí“ využití. Určitou paralelou tu samozřejmě může být „záchranný“ archeologický výzkum (ZAV), který se už stal vcelku samozřejmostí pod záštitou myšlenky, že pečlivě provedený a dokumentovaný výzkum „zachrání“ alespoň informace o tom, co při nějakých stavebních či výkopových pracích „muselo“ nenávratně zaniknout.

Záměrně se zde nečiní rozdíl mezi stavbou památkově hodnotnou či „bezcennou“, památkově chráněnou či pro oficiální památkovou péčí nezajímavou. Je zřejmé, že v praxi se bude vždy ke stavbám přistupovat různě, dle osobního pojímání hodnoty, ale jistě i podle úředně (s)právního statusu ochrany (je určitá pravděpodobnost, že zanikající úředně chráněná památka bude dokumentována s nasazením určitých profesionálních kapacit; ale nejednou dojde i k tomu, že aktivista bude z osobního zaujetí dokumentovat objekt úřady opominutý s odkazem na jeho malou hodnotu či dokonce škodlivost v památkovém prostředí apod., což má svou logiku v tom, že i o tomto kontextu je namístě zachovat informaci; kdybychom to chtěli přehnat, řekli bychom, že u všech objektů, jež nejsou chráněné, by měl být dostupný výklad důvodů tohoto ne-statusu).

Velký význam je přičítán archivaci dokumentace, i když je dosud značně slabá pozornost věnována předarchivní přípravě – tedy kvalitnímu zpracování i správě výtisků i elektronických datových souborů. Ovšem i vytváření nějakého informatického kontextu zaručujícího nalezení dokumentu v náležitých souvislostech je do značné míry v počátcích.

Komplexní metoda zkoumání a metodiky dílčích postupů průzkumu a dokumentace

Vědecký význam např. pro studium dějin stavitelských řemesel je dosud oceňován jen úzkou skupinou specialistů, nahlížených okolím do jisté míry s přezíráním, zejména ve srovnání s „praktickými“ funkcemi vědomostí pro projektování obnov, distribuci dotací apod. Jednotlivé přístupy se pak víceméně zbytečně vzájemně napadají pro subjektivismus přístupu apod., ačkoliv by komplexní IS mohl umožnit klidné soužití všech relevantních dat i jejich různorodých uživatelů.

Nicméně požadavky na srovnatelnost a „objektivitu“ metod dokumentace památek vedly k reglementaci zejména v podobě vydávaných metodik (jimž se pak dostávalo i politické podpory v podobě certifikace ministerstvem kultury; trochu paradoxně pak působí, že nikde není poruce seznam takto zavazujících postupů – ale to je jiné téma).

V posledních letech vzniklo snad už deset metodik, které se více či méně detailně a v různých souvislostech zabývají postupy SHP a OPD (od drobných památek, přes obytné městské domy až po zahradní architekturu, od urbanistických kontextů po inventarizaci nejdrobnějších součástek staveb). Vedle podrobného popisu způsobu terénního zkoumání a dokumentace, archivního výzkumu, přístupu k hodnocení památky a vyjádření k jejímu dalšímu ošetřování a individuálně pojatých výběrů hodnotných prvků i značně obecně specifikovaných námětů pro způsoby uložení elaborátu ovšem jednotlivé metodiky stále směřují k uzavřenému typologickému (účelovému) vymezení svého tématického záběru, obvykle nějak zadaného, zpracovaného bez větší konzultace v odborné komunitě.

Obecně lze říci, že rozdělení oficiálních metodik dokumentace a výzkumu památek na jednotlivé obory (podle typů objektů či jejich součástí apod.) má svou logiku, protože ohled na funkční, konstrukční i výzdobné specifické jevy je nepochybně oprávněný. Přesto se v rozsáhlé sadě metodik řada popisovaných postupů opakuje (někdy s drobnými obměnami). Protože však „pokrytí“ zkoumaných typů staveb není souvislé (z hlediska specifičnosti je zřejmé, že chybí např. metodika zkoumání továren), postrádáme i nějakou „supermetodiku“, specifikující okolnosti zkoumání souhrnně a odkazující na dílčí vodítka (ale k tomu bude třeba se zase vrátit jindy).

Mezi nimi by mohla mít své místo i metodika pro evidenci, zkoumání, prezentaci a archivaci vědomostí o zanikajících objektech jakéhokoliv druhu.

Metodiky dokumentace staveb a jejich částí jako systém?

Tyto metodiky by měly tvořit jediný systém, a to jak z hlediska sběru dat, tak i při správě posbíraných informací. K tomuto cíli snad bude co nejdříve vše směřovat. Do té doby ovšem má význam pokus upozornit na samostatný význam dokumentace stavby při její demontáži, rozkladu, hroucení apod.

Spíše netušený význam dokumentace věcí při procesu jejich zanikání

Význam dokumentace zanikajících věcí si sice dovedeme představit mnozí, ale snad lze předložit aspoň pokus o metodické „nalinkování“ postupů, možná s vyhlídkou na budoucí vypracování oficiálního dokumentu, ale také – a snad co nejdříve – na prosazení povinností jak pro dokumentátory, správce dokumentace, investory i dodavatele stavebních aj. prací.

Podrobnost dokumentace by měla odpovídat stupni povědomí o významu detailů a souvislostí. Tomu by tedy mělo odpovídat i kapacitní a finanční zajištění. Vzhledem k tomu, že víme o tom, že se detailnost výzkumů zvyšuje a musíme předpokládat, že tomu tak bude i nadále, měly by být zaznamenávány i skutečnosti, které se v současné době jeví jako málo podstatné.

V požadavcích na veškerou dokumentaci památek bývá velmi zdůrazňována potřeba jakési „kompletnosti“ formálního rázu. Zdůrazňují se identifikační údaje na titulním listu elaborátu, uvedení všemožných archivních podkladů využitých při práci apod. Prakticky se nesetkáme s výraznou preferencí akutního zpracování fotografické, popisné a kresebné dokumentace v terénu. Přitom ve srovnání s ostatními podklady jde rovněž i primární pramen, který by měl v první řadě vzniknout za jakýchkoliv okolností. Je nutné, aby byl identifikovatelný a využitelný v nejrůznějších odborných aj. kontextech.

Obecné priority zánikové dokumentace

Hlavní cílem je zachycení těch informací, které za normálního stavu celé stavby vůbec nejsou viditelné. Tedy např. dokumentace konstrukčního provedení zdiva, stropů, otvorů, armatur a výztuží atd. Takové informace nejsou z velké části dostupné ani při zpracování „upouštěcího“ průzkumu provedeného metodou nedestruktivního SSHP, přičemž jsou ale rozhodující pro poznání dějin objektu, ale i typologických aj. souvislostí jeho vzniku, provozu a změn.

Spolie milevsko kravin 01

Druhotně použité románské architektonické články, druhotně použité ve zdivu pozdně barokní hospodářské budovy, nyní opět ohrožené po zboření větí části objektu.

Typická je často zcela nezastupitelná možnost vyhodnotit stavivo – jeho „kompaktnost“, druhotné užití materiálu, cenných architektonických článků zaniklých staveb či jejich částí apod. Vzniká např. možnost dokumentovat zásahy při minulých funkčních změnách objektu, za normálního stavu naprosto neidentifikovatelných pod povrchovou úpravou.

Související priority

Ve chvíli zanikání objektu mohou být omezeny další jinak povinné náležitosti standardních průzkumů a dokumentací (SHP), jako je archivní rešerše či průzkum historické ikonografie. Je vhodné preferovat přístup, že ZPD je primárně cestou k zachycení pramenných informací. Samozřejmě je ideální, když navazuje na předchozí vědomosti. A to už ze základního důvodu, aby se vyloučila duplicitní akce, pokud již odhalené části byly dříve zkoumány v rámci OPD apod. K tomu je ovšem základní cestou údaje o veškerých dokumentech v nějakém maximálně snadno ovladatelném a velice přehledném IS bez odkladu zpřístupňovat.

Je potřebné evidovat místo uložení trosek, případně jejich druhotné využití v jiné stavbě (část stejného objektu, jiná budova), zavážce, navážce, lapidáriu…

Priority v kapacitní tísni

Zpracovatel usiluje o vytváření a archivně „udržitelné“ zpracování maxima dokumentace takové, aby i při nejzákladnější stručnosti (přiměřeně rozvinutý popis fotografie) byla srozumitelná, zpětně přesně lokalizovatelná, využitelná v jakýchkoliv kontextech.

Velký význam mají měřické snímky aj. typy dokumentů schopné pozdějšího vyhodnocení. Proto je třeba velkou pozornost věnovat lokalizaci dokumentů a co nejkvalitnějšímu popisu. Detailní snímky by pokud možno vždy měly navazovat na komplexnější záběry, které by např. zlepšily vyhlídky na budoucí začlenění k dalším dokumentům při vytváření 3D či plánové dokumentace apod.

Zpracovatel počítá s možnou postupností akce a se zapojením dalších dokumentátorů. Tedy může být výsledkem vhodně propojený sled jednotlivých fotografií s potřebným popisem, stejně jako více či méně komplexní elaborát (možná ideálně jako „skládačku“ souborů s popisem, propojených se souhrnným komentářem). Pozornosti by se mělo dostat opět i formátu html (xml) už i proto, že by pokud možno měly být výsledky dostupné on-line.

Lepší něco, nežli nic?

Instruktivním příkladem pro závazné a nepominutelné provedení akce ZPD je odstranění nestabilního objektu či jeho částí při hrozící havárii. Co jen dovolí podmínky bezpečnosti práce v kombinaci s osobním nasazením, je třeba dokumentaci pořídit. Povinnost k tomu zajistit podmínky by měla být uložena i úřadům, které by měly vlastníka rozpadající se či demolované stavby přimět, aby si k tomu přizval kompetentního specialistu. Na tuto naléhavou potřebu by proto měli myslet zákonodárci a vykonavatelé (stavební a památkový zákony).

Samozřejmě by v žádném případě nemělo dojít k tomu, že bude příslibem či uskutečněním ZPD argumentováno ve prospěch likvidace památky či jejího ponechání bez údržby. Tomu by měly bránit vhodně upravené právní podmínky i přístup instancí (tedy jejich přísnost i pomocná ruka).

Vždy je třeba opakovat, že je potřebné disponovat místem, kde bude možné srozumitelně zjistit, jaká dokumentace k objektu již existuje (a není proto třeba ji tvořit opakovaně – např. zaměření). Dále by na tomto místě mělo být možné vložit odkaz na vlastní nově vytvořenou dokumentaci. Pokud možno by mělo být možné (např. po jednoduché registraci) takovou dokumentaci do archivního systému přímo vložit.

Dále je potřebné naléhat, aby zákonodárce myslel na to, že jsou prostředky na takové dokumentace účelně vynaložené a hledal cesty, jak pro jejich vytvoření podpořit vlastníky, ale zejména samotné průzkumníky (proplacení nákladů a prokazatelně vynaloženého času na zpracování).

Časová a profesní náročnost

Měla by být podrobněji a na komentovaných příkladech charakterizovaná v metodice.

Adjustace, archivace

Jak technicky adjustovat? Časté jsou problematické „výstupy“ v podobě „wordových“ dokumentů s vloženými obrázky, „vytištěné“ ve formátu PDF, současně snad tištěné několikrát na běžný papír archivně nespolehlivými tonery. Zmiňované metodiky se touto stránkou archivní „udržitelnosti“ prakticky nezabývají. Obvykle se spokojí s mnoho neříkajícím upozorněním, že je třeba elaborát nějak archivovat u oprávněné instituce. Technická rozrůzněnost tak nabývá ohromujícího rozpětí. Bohužel se nepodařilo natrvalo rozvinout před lety vcelku prosperující a vlastně nekomplikovaný projekt ukládat elaboráty SHP aspoň v jednom výtisku do NAČR (Martin Ebel). Tato nejednotnost jen podporuje komplikace při dalším využití informací.

Podobně i v rámci památkové digitální evidence (MonumNet; MIS, Památkový katalog) vytvořené sbírky informací z oblasti OPD či monitoringu stavebně-technického stavu nejsou přehledné, ani vzájemně propojené.

Data v digitálně sociálním chaosu přibývají na internetu, ale neslyšíme ani apely z kompetentních míst na adresu památky fotících nadšenců, aktivistů pro záchranu památek, ale i zpracovatelů vědeckých a výzkumných projektů, aby hledali cesty kooperativního udržitelného zpracování dokumentačních elaborátů, a to zejména těch elektronických, které bez standardizace budou časem ve stále větší míře ztráceny.

Otázky jejich nalezitelnosti v budoucnu a operativního sdílení dnes jakoby nikoho moc nepálily ve chvíli, kdy skončila dokumentační akce předáním práce investorovi, ukončením lhůty udržitelnosti projektu. Asi se počítá s brzdým dynamickým rozvojem digitální archeologie.

Kam tedy s daty reálně?

To je nad mé síly komentovat – co je vhodné, udržitelné… Zpracovatelé dokumentace se často pro její ukládání a zpřístupňování rozhodují do jisté míry intuitivně, podle nějakého doporučení, vedeni osobními pocity ze snadnosti či komplikovanosti obsluhy různých „aplikací“ apod. Zřejmě zcela minimálně berou v potaz možnosti data nějak kombinovat s produkty jiných lidí, daty institucí apod. (Ověřoval jsem řadu různých fotobank, ale to je asi na jinou diskusi…)

Nelze přitom pominout další typy dokumentace či jejího záznamu, které postupně pronikají do rutiny a nabízejí další možnosti porozumění. 3D vizualizace. Video. Audio. CAD/GIS/BIM…

Poznámky na okraj

(Jen úvodní „teze“. Připomínky jsou vítány!)

Kyselka arkyr zdivo 01

V situacích nejvážnějšího ohrožení památky se může zdát pořizování dokumentace poněkud cynickým. Nicméně je v té době mimořádně efektivní.

Přehledu by asi mohl obecně pomoci registr demolic s odkazem na dokumentaci v rámci IISPP? Bez vazeb na agendu stavebních úřadů se tím však asi nemá cenu zabývat. Stejně je aspoň po nějakou dobu využívat destrukčních situací a dokumentaci uveřejňovat, aby byl postupně širším kruhům odborníků i dalších dotčených osob stále zřejmější význam takového uchování informací. Důležitá přitom je součinnost, aby se co možná přehledně ukazoval rozměr problematiky.

Volba konkrétního postupu by měla vycházet z existujících a co nejpřesněji odhadnutých časových možností. Velmi často ovšem musí být okamžité. Cílovým stavem přitom musí být předání maximálního rozsahu dokumentace, kterou bylo možné zpracovat v existujících časových podmínkách, při nepochybné jednoznačnosti identifikace dokumentované věci, určení polohy snímků apod.

Co největší pozornost je třeba věnovat začlenění informací do kontextů. Používat v popisu správnou terminologii, pozorně volit klíčová slova. Nutná je lokalizace v GIS (GPS).

Informace o vytvořené dokumentaci má být zařazena i do „soupisu“ dokumentů snad v IISPP, nějakém systému NAČR nebo pod. Zatím je toto ovšem čirá iluze.) To je potřebné z několika důvodů. Musí být snadno ověřitelné, že dokumentace vznikla, aby se mohl vyvarovat opakované akce, kdo by případně stanul před památkou s cílem znovu ji dokumentovat (anebo se mohl zaměřit na detaily, které předešle byly opomenuté či nepřístupné). Rovněž je to cesta k zapojení poznatků do typologických, územních či jiných systémů informací, a tím zkvalitnění vědomostní báze vůbec.

Dokumentace má být ukládána do centrálního úložiště (bohužel však v panující snad dočasné situaci asi kamkoliv) v co „nejprůhlednějších“ „formátech“. Pro některé složitosti typu 3D vizualizace je asi nutné užít příslušné typy (PDF…). Ale pro základní typy (text s obrázky) by se mělo přednostně jednat o html s odkazy na připojené obrázky v maximální kvalitě (ideálně *.tif, realisticky co největší *.jpg bez komprese). Z takového souboru je vhodné spolu s náhledovou fotografií vytvořit verzi *.pdf, a tu uložit na vhodném místě paralelně, pro případ havárie prvotního úložiště, ale i pro usnadnění vyhledání. Je vhodné se postarat dle možností, aby dokument nebo odkaz na něj byl k dispozici v centrálním památkovém informačním systému (pokud možno i v případě, kdy se nejedná o kulturní památku ze zákona).

Přitom je třeba nacházet rovnováhu mezi množstvím a rozsahem dokumentace a její zvládnutelností v dostupné kapacitě. Vysoké nároky na rozsah, kvalitu, popis by neměly vést k tomu, že se dokumentace nedokončí.

Zásadně podstatné je vytváření vazeb mezi dokumenty, protože v dramaticky narůstajícím obsahu internetu již rapidně klesá šance na nalezení individuálně relevantního obsahu pomocí standardních vyhledávačů.

V zásadě nejsou k dispozici žádné standardy. Dokumenty neshromažďují plošně památkáři, individuální příspěvky asi nezajímají ani Národní archiv apod., o jejich systémové vazby se pak vlastně (krom už snad až mýtizovaných metadat) asi nezajímá nikdo.

V rámci časových možností by se vážní zájemci o tuto problematiku měli zapojovat do diskusí, v článcích, na sociálních sítích, na konferencích by se měli dělit o zkušenosti a názory. Vzájemně by měli vždy hledat dohodu a vyjadřovat si podporu při prosazování realizace konkrétních akcí. Měli by koordinovat své postupy a vždy apelovat na instance, aby pomáhaly vytvářet pro dokumentaci prostor.

V cílovém stavu by v zásadě měl zákon ukládat vlastníkům i stavebním firmám pořízení dokumentace v rozsahu úměrném hodnotě objektu i jeho vývojové členitosti.

Nikdy však nemá dojít k tomu, že by s odvoláním na zastupitelnost objektu dokumentací byla usnadněna cesta k likvidaci (rekonstrukci) apod. Ale to si nejsem jistý, že by se dalo plošně jakkoliv obstarat.

Zpět k věci…

Metoda ZPD není vlastně ničím novým, speciálním. „Technicky“ plně navazuje na standardy SSHP a OPD. Její nástin však má upozornit na existenci jedné z fází existence památek, té, v níž je dostupné extrémní množství poučných detailů historických staveb (což jsou vlastně všechny), ale v níž již památkový systém ztratil o dokumentaci zájem, protože ji nemůže využít pro další administrování péče, když již není oč pečovat…

V této situaci je také důležité dbát na to, aby byly záznamy co nejlépe dohledatelné (když už je nelze vkládat do nějakého sdíleného otevřeného informačního systému, jelikož neexistuje). To jim poskytne jednu ze základních hodnot, protože se mohou stát srovnávacím materiálem pro ochranu zachovaných objektů a mohou se začlenit do zdrojů pro historické výzkumy, přesnější poznání typologie a pro vzdělávací programy.

Exkurz 1. Německo

Wia160917-DSC2012

Exkurz 1

Benjamin RUDOLPH: Dokumentationen vor Abbruch – Handhabung und Anforderungen im Land Sachsen-Anhalt, in: Denkmalpflege in Sachsen-Anhalt, 15, 2015, č. 2, s. 42n.

V posledních letech je státní památková péče konfrontována s novým fenoménem – požadavky na demolice či neřízeným zánikem registrovaných památek. Vedlo to k novému přístupu k dokumentaci památek. Změny se dotkly jak „garantů“, tak i složek „SHP“. Na jedné straně je samozřejmě nutné litovat ztrát na památkové substanci, ale současně byl přijat morální apel zachytit to, co je možné o organismu stavby zjistit vlastně jen v momentu jejího rozpadu či demontáže. Je v tom ovšem obdoba OPD v průběhu oprav, kdy rovněž (možná méně nápadně) postupným změnám objektů dochází k mizení informací v nenávratnu. „Nabízí se“ tak závazek zachytit maximum informací, které jinak dosud ve spoustě případů mizejí v nenávratnu.

Přestože nejspíše existují nějaké statistiky demolovaných či zanikajících památek u nás, nejspíše nejsou z tohoto hlediska výrazněji reflektovány.

V Sasku-Anhaltsku (asi nejen tam) je stanoveno, že před demolicí památky může památková instance nařídit povinnost památku dokumentovat. To se asi děje i u nás, v nějaké míře. Prioritou přitom ovšem většinou je požadavek na pořízení takové dokumentace, která dovolí správně rozhodnout o povolení či zákazu demolice na základě z dokumentace vyplývajících informací o hodnotě památky. Zdůrazňují se požadavky na dokumentování nejrůznějších detailů svědčících o vývojovosti památky či jejích cenných prvcích. Nicméně dokumentace a průzkumu se vyžadují případ od případu – nejde tedy o nějaký obecný „objektivní“ závazek.

S tímto pojetím ovšem souvisí představy o uložení informace do „složky“ daného objektu, bez „tlaku“ na obecnou využitelnost informací pro studium typologie apod. Lze v tom spatřovat skutečnost, že instance památkové péče zatím poněkud opomíjejí „podružné“ výzkumné významy dokumentace, nepodstatné ve srovnání se závažností o rozhodování o objektu samém. (Asi už stěží srozumitelná v tomto stadiu může být úvaha o zpětné vazbě v tom smyslu, že přeci i praktikující památkáři volí své přístupy na základě dosud existujících informací a podle toho, jak i jim byly zpřístupněny; tím je ovlivňováno i obecné vnímání toho, co památkáři vynucují na vlastnících či dalších orgánech státu.)

Nepříliš pohodlná bude otázka financování. Právní a správní otázky zde ponecháme stranou. Prověření dodávané dokumentace se ovšem soustředí na to, jestli je text rozdělen do příslušných kapitol a zda je fotografická dokumentace profesionální, jak případně předpis požaduje. Detailnější požadavky bývá obtížné zdůvodnit, a případně financovat.

Exkurz 2. Most

Matěj SPURNÝ: Herci díla zkázy. Demolice starého Mostu a role památkové péče, in: Zprávy památkové péče, roč. 76, 2016, č. 3, s. 251-264.

S. 263: „Památkáři, archeologové a je zastřešující instituce tak mohli v době bourání Mostu… alespoň s částečným úspěchem vymáhat plnění podmínek, za nichž byli kdysi přinuceni s likvidací historického města souhlasit. Vedle trojstranné dohody… se jednalo o několik desítek konkrétních dokumentačních akcí… Situaci komplikoval spíše poněkud nepřehledný stav, kdy se jednotlivé instituce a úřady… ve svých záchranářských podnicích různě předháněly a překrývaly, přičemž jim chyběl společný koordinační orgán.“ S. 264: „Umírající město bylo zkrátka jedinečným objektem, na němž si humanitní a společenské vědy mohly vyzkoušet techniku vlastní jinak zejména biologii a medicíně, totiž pitvu.“

Nicméně mostecké memento a nepochybné úsilí pro dokumentaci mizejících hodnot nevyznívá do podoby nějakého výrazného a reálného poučení, ze kterého by plynulo systematické rozvinutí reálných činností. Prakticky nic ze shromážděných informací není veřejně dostupné (v článku by se na to také asi odkázalo). A ani nějaký systematický postup při shromažďování dokumentace památek do praxe zavedený nebyl. Nelze sice vyloučit, že aktivní projekty monitoringu stavebně-technického stavu památek či OPD, nebo různé projekty dokumentace ohrožených objektů bez náležité péče takové výstupy sice mají, ale ty netvoří nějaký veřejně zjevný systém.

2016/09/17 Posted by | dostupnost dat, metodiky, OPD, památková legislativa, zánik památek | , , | Napsat komentář

Mlčela Památková inspekce MK hodně, nebo málo?

Památková inspekce MK ČR možná vyvolávala nějaké rozpory a její počínání mrzelo místní samosprávy, možná i pražský Magistrát – ale to já nedovedu nijak finálně posoudit, co jak bylo oprávněné, argumentované a vzájemně (ne)pochopené. Při aktuálním odvolání dosavadního ředitele Jiřího Varhaníka ministrem kultury Jiřím Besserem však zazněly „argumenty“, ke kterým si musím dovolit aspoň drobné doplnění. Zejména jde o kritické výklady k tomu, že se Památková inspekce uzavřela do sebe a nekomunikovala. Nevím, jak probíhají komunikace v rámci ministerstva, jak je pro ně vytvářen prostor, ale kvůli politickým aj. vlivům bych měl skoro strach o hladkost přenosu precizních informací. Jako někdejší redaktor oborového časopisu Zprávy památkové péče jsem se asi 10 let snažil soustavně vyhledávat kvalitní autory v nejširší škále odborností. Samozřejmě jsem spolu s redakční radou stál o maximální rozsah informací o prioritách, záměrech, koncepcích apod. ministerstva kultury, pokud se týče oblasti ochrany památek, financování péče, a příslušné legislativy. Informací jsem se dožadoval i jako člen Syndikátu novinářů, kde jsem působil též jako člen Klubu kultury. Musím říci, že jsem se jen ojediněle setkal se vstřícným přístupem, zájmem a ochotou vynaložit zvláštní čas navíc, bez kterého se kloudný článek udělat nedá (ale bral jsem to také tak, že dotyční pracovníci byli natolik vytížení, že nic publikovat nemohli; z podstaty společenské pozice památkové péče by to však mělo patřit k jejich pracovní činnosti). V tomto smyslu si vážím otevřenosti dvou odborných pracovníků, časem i vyšších úředníků, kteří již nyní na MK nepůsobí, ale především osazenstva Památkové inspekce. Do časopisu ZPP dodávali pravidelné „raporty“ a hodnocení výsledků své inspekční činnosti, a to včetně námětů pro řešení konkrétních případů, ale i ke korekcím v legislativním procesu. Mimoto některé „pilotní“ případy byly zpracovány do formy podrobných mnohostranně poučných článků, následně hojně citovaných v odborné literatuře (jejich přípravy byly provázeny i seminářem vyzvaných odborníků, kteří se pak autorsky podíleli na vytvoření sborníkového čísla ZPP). Přitom vždy publikovalo, ale také na konferencích vystupovalo, několik památkových inspektorů, fundovaně zpracovávajících řadu témat (otázky významu odborného zkoumání památkových hodnot, dějiny / kontinuita oboru památkové péče, prezentace výsledků inspekční činnosti, podněty pro občanskou aktivitu). Pravda, byly to odborné konference. Je možné, že o těch se všude neví. Ale pro speciální památková témata to byl, pokud to dovedu posoudit, vždy přínos. Za sebe si tedy dovolím předpokládat, že komunikační problém v rámci MK mohl vznikat i jinde, než v Památkové inspekci. Ale nejsem manažer, abych věděl, co se mělo dít lepšího, než se nakonec stalo či děje, takže se rád pokusím vyhnout vyjadřování nepoučených dojmů.

Jak znám veřejné (zase především ty odborné) projevy Martina Zídka, věřím v jeho naprostou právní preciznost. Vím také, že si vždy uvědomoval potřebu sdělovat souvislosti památkové péče široce srozumitelnou formou a mnoho v tomto smyslu vykonal.

Když to tak hodnotím ze svého pohledu člověka píšícího a čtoucího o památkách, hledajícího autorské zdroje pro památkové publikování, tak bych si hlavně přál, aby byla „vnímána“ velká potřeba a dlouhodobě nenaplněné očekávání vzhledem k osvětové činnosti památkových institucí jak na straně veřejnosti, tak mezi památkáři. Protože vím, jak je snadné v nynější situaci přijít s objevem v tom smyslu, že to či ono zatím nikoho nenapadlo a začít navrhovat takovou či onakou publikační aktivitu, bez ohledu na to, jestli třeba ve skutečnosti existuje, anebo z různých kapacitních důvodů nemůže být provozována, ale jen potřebuje oživit, za sebe bych navrhl, aby k této věci proběhla např. nějaká konference (sám jsem to kdysi dělal tak, že když náměty v tomto smyslu neměly ohlas, jakousi koncepci památkového publikování jsem před lety představil v ČP; pak jsem měl příležitost ji projednávat s vedením NPÚ…, ale zase to skončilo jen publikací v ČP). Samozřejmě by to mělo smysl jen tehdy, kdyby bylo předem jasné, že třeba na zjištěné ediční potřeby budou reálně k dispozici nějaké prostředky. Publikační možnosti dnes prakticky nejsou omezené, díky internetu, ale kvalitní redakce by u kulturních institucí by měla být samozřejmostí. Ale to jsem zase odbočil.

Všem, kdo se snaží angažovat na poli památkovém, ale samozřejmě i všem ostatním, vše nejlepší do nového roku!

2011/01/05 Posted by | organizace památkové péče, památková legislativa | , , | 1 komentář

Metodický list Sdružení zemských památkářů v Německu k solárním energetickým zařízením v souvislosti se stavebními památkami

Pracovní skupina pro techniku staveb vypracovala informaci o podmínkách pro aplikaci solárních zařízení (pdf)

Obavy ze změn klimatu nejsou spojeny s větším rizikem, než jakým je poškozování památkového fondu, který navíc tvoří výběr necelých 3% budov. (Můžeme k tomu asi připomenout, že v našich zeměpisných šířkách je energetická výtěžnost sotva na hranici efektivity vynaložených prostředků.)

Termální i fotovoltaická zařízení většinou nepříznivě ovlivňují vzezření historických budov (rozměry, rušivá barevnost a textura povrchu) a vyžadují upevňovací prvky a instalaci příslušných rozvodů médií. Případné narušení památkových hodnot je nutné posuzovat jednotlivě. Je ovšem třeba přiměřeně omezovat i instalaci na „nepamátkové“ objekty situované v historickém a architektonicky kvalitním prostředí. I v případech, kdy bude možné montáž energetických zařízení připustit, měla by být respektována možnost jejich budoucího reverzibilního odstranění.

2010/05/24 Posted by | metodiky, památková legislativa | | Napsat komentář

Ochrana památek vs. opatření ke snížení tepelných ztrát budov v Německu

Kulturní instituce se ohrazují proti tomu, že při snahách o snižování energetických nároků budov s cílem úsporných opatření a ochrany ovzduší není dostatečně respektována nutnost ochraňovat kulturní památky před nadměrnými zásahy, které pak mnohdy narušují či likvidují jejich památkovou identitu.

Komise ministrů kultury v Německu je přesvědčena, že oba závažné zájmy lze uvádět v soulad při využití promyšlených inovativních opatření. Uznává, že také historické budovy musejí být ochraňovány před plýtváním energií. Tomu však není možné obětovat podstatu historických vypovídacích hodnot památek, pozitivně ovlivňujících kulturní identifikaci obyvatel se svými sídly. Tyto hodnoty musejí být při případné energetické modernizaci budovy chráněny. To je třeba zvažovat též v souvislosti se skutečností, že chráněné budovy se omezují na 3% stavebního fondu, takže je zřejmé, že jejich neuváženým poškozením či poničením by se v úhrnu nedosáhlo dostatečně velkého účinku.

Komise proto vyzývá k dalšímu rozvíjení legislativního procesu, přičemž předpisy mají více brát ohled na historické památky. Rovněž je třeba více rozvíjet vzdělávání v oblasti energetických úspor s ohledem na ochranu kulturních hodnot. Při prosazování energetických opatření k ochraně prostředí musejí být respektovány i kulturní hodnoty prostředí. Památkám mají být přizpůsobeny i energetické certifikáty budov. Experti v oblasti energetiky by měli disponovat větším povědomím v oblasti péče o památky. Velkou pozornost je třeba věnovat specializovanému průzkumu energetických podmínek a možnosti historických budov. Je třeba propagovat příklady vhodných realizovaných opatření.

2010/05/24 Posted by | památková legislativa | | Napsat komentář

Návrh Pravidel archeologického výzkumu předložen k diskusi

Dostupný k diskusi na webu ArÚ AV ČR 12.4.2010 zde (doc 97). Text je to zajímavý možná i jako podnět pro vypracování podrobných specifikací dalších typů zkoumání. Ale nejen to – možná také výzkumných přístupů ke kulturnímu dědictví vůbec. To proto, že jsou tu mnohé vazby etické (ohled na destruktivní důsledky zkoumání), organizační (SHP, OPD), metodické či z hlediska hodnocení a zpřístupňování výsledků. Čili je velmi pravděpodobné, že by bylo na místě disponovat také „univerzálními“ pravidly, který by podporovala prohlubování koordinace „speciálních“ pravidel. Ale samozřejmě budeme velmi vděční, když se archeologům podaří na výsledku dohodnout. Alespoň v takové míře by pak mohlo jít o vodítko diskusí v dalších oborech, pokud tam takové ovzduší jednou nastane.

Pro jistotu zde zajímavý materiál uvádím (bez průvodního dopisu):

Pravidla archeologického výzkumu

I.

Úvodní ustanovení

1. Preambule

1.1. Archeologický výzkum je metodou vědeckého poznání minulosti našeho území a jeho obyvatel, prostředkem záchrany a nástrojem ochrany archeologického dědictví ČR. Provádí se ve veřejném zájmu a jeho výsledky jsou veřejným statkem.

1.2. Archeologický výzkum, pokud zahrnuje exkavaci či jiné formy odkryvu a odebírání nálezů a vzorků, je destruktivní povahy a způsobuje nenávratný zánik části archeologického dědictví tímto výzkumem zasažené. Je proto ze své podstaty neopakovatelný, a proto na archeologovi, který jej provádí, spočívá zodpovědnost za veškeré hmotné i nehmotné archeologické dědictví, které je výzkumem dotčeno, a za maximální míru vytěžení jeho informačního potenciálu.

1.3. Pravidla archeologického výzkumu stanovují základní a společnou normu provádění všech částí archeologických výzkumů a vztahují se na všechny osoby, organizace a jejich složky, které jsou oprávněné k provádění archeologických výzkumů.

2. Obecné zásady – archeolog a archeologický výzkum

2.1. Archeolog provádí svou činnost v souladu s právním řádem ČR, v duchu Úmluvy o ochraně archeologického dědictví Evropy a souvisejících dohod a konvencí.

2.2. Archeolog nesmí vést archeologický výzkum, pro který není dostatečně profesionálně vybaven a pro který nemá dostatečné odborné, technické a personální zázemí.

2.3. Archeolog dbá na to, aby jeho činnost vždy sledovala zájem smysluplného hospodaření archeologickým dědictvím.

2.4. Archeolog se nesmí podílet na nelegálním obchodu s archeologickými nálezy ani nesmí jinak podporovat či propagovat nelegální aktivity v oblasti získávání archeologických nálezů.

2.5. V případě nálezu lidských ostatků s nimi archeolog zachází vždy s pietou a dbá, aby nedošlo k ohrožení veřejného zdraví a veřejného pořádku. Při manipulaci s lidskými ostatky se vyvaruje postupů, které by se dotýkaly důstojnosti zemřelého nebo mravního či náboženského cítění veřejnosti.

2.6. Archeolog dbá na to, aby informace o archeologických výzkumech a nálezech nebyly z komerčních důvodů nevhodně využívány nebo potlačovány.

2.7. Archeolog v řídících funkcích je povinen podporovat dodržování pravidel archeologického výzkumu vytvářením podmínek pro jejich efektivní uplatňování.

3. Vymezení pojmů

3.1. Památkový zákon. Pod tímto označením se rozumí zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči.

3.2. Maltská konvence. Pod tímto označením se rozumí Úmluva o ochraně archeologického dědictví Evropy (č. 99/2000 Sb. mezinárodních smluv, ve smyslu ústavního zákona 395/2001 Sb.).

3.3. Archeologické dědictví. Archeologické dědictví (ve smyslu Maltské konvence) sestává z dokladů a pozůstatků lidské činnosti, které nesou nepsanou informaci o minulosti. Tyto doklady mohou být jsou hmotné i nehmotné a movité i nemovité povahy. Všechny prvky archeologického dědictví jsou nositeli památkových hodnot i nedílnou součástí krajiny a sídel a specifickým způsobem spoluvytvářejí jejich ráz. Archeologické dědictví se vyskytuje na území celé ČR, s výjimkou území v minulosti vytěžených na předčtvrtohorní podloží.

3.4. Hospodaření archeologickým dědictvím. Hospodaření archeologickým dědictvím je forma kulturní politiky a odborného managementu, která vytváří nástroje k jeho uchování a ochraně. Zabývá se organizací péče o archeologické dědictví a způsoby zacházení s ním, jeho ochranou na původním místě počínaje a terénním archeologickým výzkumem a konzervací movitých a nemovitých nálezů konče. Archeolog si je vědom skutečnosti, že archeologické nálezy a území s archeologickými nálezy mají různou hodnotu pro různé společenské skupiny. V procesu hospodaření archeologickým dědictvím archeolog posuzuje různé hodnoty archeologického dědictví s cílem preventivně chránit archeologické dědictví nejlépe na původním místě. K odpovědnému hospodaření s archeologickým dědictvím archeolog využívá všech dostupných zákonných norem, včetně územního plánování a všech druhů archeologického výzkumu.

3.5. Archeologické nálezy. Archeologické nálezy jsou součástí archeologického dědictví ČR. Jsou primárním pramenem historické informace o člověku, jeho kultuře a jeho interakcích s prostředím od počátku jeho vývoje až do současnosti. Původně se vyskytují v zemi, na zemi i nad zemí, na souši i pod vodou. Mohou být zkoumány hlavně nebo výlučně archeologickými metodami. Archeologické nálezy mohou být movité nebo nemovité. Archeologické nálezy a jejich soubory i vazby, kterými jsou propojeny mezi sebou a se svým okolím, jsou součástmi archeologického dědictví bez ohledu na to, zda již byly či ještě nebyly objeveny a identifikovány.

3.6. Území s archeologickými nálezy. Územím s archeologickými nálezy se rozumí území, či místo původního výskytu archeologických nálezů nemovitých a/nebo movitých, na němž již byly registrovány jakékoliv archeologické nálezy movité či nemovité povahy, na němž je lze odůvodněně očekávat, či na němž jejich výskyt není vyloučen. Za území bez archeologických nálezů lze označit pouze takové území, na němž byly prokazatelně odtěženy veškeré uloženiny čtvrtohorního stáří.

3.7. Archeologický výzkum. Archeologický výzkum je ucelený soubor specializovaných výzkumných a jiných odborných činností, zajišťujících vědecké poznání, získávání, uchování a dokumentaci archeologických nálezů a s nimi souvisejících informací jakožto součástí archeologické části kulturního dědictví s důrazem na jejich původní kontext, vyhodnocení a interpretaci jejich historické, kulturní a památkové hodnoty.

3.8. Terénní archeologický výzkum. Terénní archeologický výzkum je archeologickým výzkumem, který souvisí se získáváním nových archeologických pramenů a dat terénní činností, např. sběrem či výkopem (odkryvem, exkavací). Podle důvodu provádění terénního výzkumu rozeznáváme badatelský archeologický výzkum a záchranný archeologický výzkum. Podle invaznosti zásahu rozdělujeme terénní archeologické výzkumy na nedestruktivní, částečně destruktivní a destruktivní. Dále rozeznáváme terénní archeologické výzkumy zjišťovací, předstihový a nouzový. Výsledkem terénního archeologického výzkumu je soubor movitých archeologických nálezů (artefaktů, ekofaktů a vzorků) a soubor nehmotných dat reprezentovaných zejména terénní dokumentací, tvořící podklad pro vznik nálezové zprávy. Terénní archeologický výzkum zahrnuje veškeré etapy archeologické práce související se získáním nových dat, tj. fázi přípravnou (rešerše, vypracování projektu), prováděcí (práce v terénu) a zpracovatelskou (laboratorní ošetření a konzervace nálezů, odborné vyhodnocení získaných movitých a nemovitých nálezů a vzorků, nálezové zprávy, publikace).

II.

Terénní archeologické výzkumy

4. Druhy terénních archeologických výzkumů

4.1. Záchranný archeologický výzkum. Záchranným archeologickým výzkumem se rozumí archeologický výzkum ohroženého území s archeologickými nálezy, jehož narušení soudobou lidskou činností nebo přírodními procesy je nevyhnutelné a z hospodaření archeologickým dědictvím nevyplývá možnost zachování archeologického dědictví na původním místě. Jeho cílem je proto zachování archeologického dědictví mimo původní místo, které se provádí shromážděním maximálního množství archeologických dat, jehož je ohrožené území nositelem.

4.2. Badatelský archeologický výzkum. Badatelský archeologický výzkum je takový archeologický výzkum, který se provádí na území s archeologickými nálezy jinak neohroženém, pouze z archeologického podnětu, za účelem vyřešení vědeckého archeologického problému. Destruktivní a částečně destruktivní výzkum má být prováděn pouze tehdy, je-li to nezbytné z důvodu vyčerpání jiných možností odborného poznání. V takovém případě musí být badatelský archeologický výzkum ve smyslu Maltské konvence předem již ve fázi přípravy řádně odůvodněn a povolen.

4.3. Nedestruktivní archeologický výzkum. Nedestruktivní archeologický výzkum je takový archeologický výzkum, který je zcela neinvazní a jeho součástí není výkop. Jde zejména o geodeticko–topografický průzkum, leteckou prospekci, dálkový průzkum Země a archeogeofyzikální měření.

4.4. Částečně destruktivní archeologický výzkum. Částečně destruktivní archeologický výzkum je takový výzkum, který je invazní, avšak jen minimálně narušuje fyzickou podstatu nemovitého archeologického nálezu. Jedná se zejména o povrchový sběr, mikrovrypy, vpichy, vrty, zjišťovací sondy, sondy registrující nemovitý archeologický nález a průzkum detektory kovů.

4.5. Destruktivní archeologický výzkum. Destruktivní archeologický výzkum je takový archeologický výzkum, který je invazní a jeho hlavním nástrojem je výkop (odkryv), který zasahuje fyzickou podstatu nemovitého archeologického nálezu.

4.6. Zjišťovací archeologický výzkum. Zjišťovací archeologický výzkum se provádí za účelem identifikace archeologických nálezů a jejich vědecké a památkové hodnoty a definování následné archeologické operace (např. předstihový výzkum nebo ochranu na původním místě). Může být součástí záchranného i badatelského archeologického výzkumu. Zjišťovací výzkum má zpravidla částečně destruktivní charakter.

4.7. Předstihový archeologický výzkum. Předstihový archeologický výzkum je druhem/součástí záchranného výzkumu a provádí se zpravidla v předstihu před narušením ohroženého území s archeologickými nálezy lidskou činností nebo přírodními procesy.

4.8. Nouzový archeologický výzkum. Nouzový archeologický je druhem záchranného výzkumu, který se provádí v průběhu narušení ohroženého území s archeologickými nálezy lidskou činností. Zpravidla je nestandardním řešením situace vzniklé nedodržením povinností vyplývajících z platných právních předpisů ,nepředpokládaným odhalením archeologického nálezu, nebo se provádí tam, kde není technicky možné provést předstihový výzkum.

5. Příprava terénního archeologického výzkumu

5.1. Pro každý plánovaný terénní archeologický výzkum s výjimkou nouzového archeologického výzkumu musí být vypracován projekt, který stanoví jeho odborné cíle, volbu území, metody terénní práce včetně způsobu evidence a dokumentace archeologických nálezů a vztahů mezi nimi, personální zajištění, charakteristiku materiálně technického zabezpečení, odhad nákladů terénního výzkumu a způsob nakládání s jeho výsledky. Projekt se v případě záchranného výzkumu zpracovává s ohledem na veškeré podklady stavební dokumentace, inženýrsko-geologický průzkum, průzkumy souvisejících oborů či nedestruktivního archeologického výzkumu.

5.2. Každý terénní archeologický výzkum je registrován. Registrace výzkumu se provádí před jeho zahájením; pokud to není možné, bez zbytečného prodlení později. Registrací získává terénní archeologický výzkum nezaměnitelné označení, které je nutno uvádět na veškeré dokumentaci s výzkumem související, na obalech nálezů, příp. i na nálezech.

6. Provedení terénního archeologického výzkumu

6.1. Za průběh a odbornou úroveň terénního výzkumu je odpovědný vedoucí výzkumu. Odpovědnost je nedělitelná; výzkum nemůže mít zároveň dva či více vedoucích. Vedoucí výzkumu sestavuje tým odborníků a rozděluje jim dílčí úkoly.

6.2. Každý terénní archeologický výzkum je prostorově zaměřen (georeferencován), a to v některé z obvyklých souřadnicových sítí.

6.3. Terénní archeologický výzkum je analýzou archeologického pramene. Archeologický pramen je členěn na logické části (např. statigrafické jednotky, objekty, vrstvy) jednoznačně a srozumitelně označované; označení částí je vztaženo i na odebrané movité nálezy a vzorky. Metoda terénního archeologického výzkumu a jeho dokumentace odpovídá aktuálním odborným standardům. Zahrnuje v sobě jak soubory primární dokumentace (např. popis objektů, vrstev a evidenci stratigrafických vztahů mezi nimi), tak soubory metadat (např. seznamy nálezů, plánů atd.).

6.4. Povinností vedoucího předstihového nebo nouzového archeologického výzkumu je provést výzkum celého ohroženého území s archeologickými nálezy určeného k záchrannému archeologickému výzkumu, a to jak ve smyslu horizontálním tak vertikálním (tzv. totální výzkum ve smyslu dokumentace všech ohrožených archeologických situací).

6.5. Shledá-li vedoucí výzkumu z jakéhokoliv důvodu požadavek totálního výzkumu nesplnitelným nebo neúčelným z hlediska vědeckého poznání, je jeho povinností svolat komisi, které předloží zdůvodnění a návrh řešení. V komisi budou alespoň tři členové mající odbornou kvalifikaci. Odbornou kvalifikací se rozumí vysokoškolské vzdělání v oboru a pět let praxe v oboru. Z jednání takové komise bude proveden zápis, podepsaný všemi členy komise, který se stane součástí dokumentace výzkumu. Vedoucí výzkumu je povinen se řídit závěry této komise. Doporučí-li komise zkoumat ohrožené území určené k záchrannému archeologickému výzkumu vzorkem/výběrem musí být v dokumentaci explicitně uvedeno, jaká část ohroženého území s archeologickými nálezy určeného k záchrannému archeologickému výzkumu či jeho komponenty byla zkoumána, proč nebyl výzkum úplný a podle jakých kritérií byl proveden výběr.

6.5. Povinností vedoucího výzkumu je zajistit, aby v průběhu archeologického výzkumu byly vyzvedávány a shromažďovány všechny artefakty. Ekofakty mohou být vyzvedávány metodou vzorku, musí však být pokryty veškeré kategorie důležité pro poznání vývoje naleziště v době jeho osídlení/ovlivnění člověkem. Při vzorkování archeologického pramene musí být explicitně uvedeno, jaká část pramene byla odebrána a na jakém principu byl proveden výběr.

6.6. Archeologický nález (soubor nálezů) je bezprostředně po exkavaci označen identifikačními údaji (označení výzkumu, lokalita, stratigrafická jednotka, datum nálezu, okolnosti nálezu). Základní evidence nálezů je nedílnou součástí terénní dokumentace výzkumu. Archeologické nálezy jsou bezprostředně po exkavaci ošetřeny tak, aby nedošlo k jejich poškození, materiálové degradaci a ztrátě identifikačních údajů.

7. Zpracování terénního archeologického výzkumu

7.1. Výstupem terénního archeologického výzkumu je nálezový fond/soubor movitých nálezů, nálezová zpráva a soubor terénní dokumentace.

7.2. Veškeré archeologické nálezy jsou v co nejkratší době po exkavaci laboratorně ošetřeny, a to takovým způsobem, které nezpůsobí ztrátu jejich informačního potencionálu.

7.3. V případě, že je archeologický nález narušen destruktivním materiálovým procesem (degradací), je třeba tento proces neprodleně zastavit vhodně užitou metodou konzervace o které je veden záznam, včetně dokumentace nálezu před a po konzervačním zásahu.

7.4. V průběhu zpracovatelské fáze je pořízen seznam archeologických nálezů, jednotlivý záznam zahrnující jednu či více položek obsahuje kromě identifikačních údajů i popis nálezu a jeho dataci. Seznam archeologických nálezů je nedílnou součástí nálezové zprávy.

7.5. Laboratorně ošetřené, konzervované a zaevidované nálezy jsou předávány příslušné sbírkotvorné instituci, do doby předání jsou uloženy v  prostředí, s odpovídajícím režimem.

7.6. Skartaci movitých nálezů lze provádět jen ve výjimečných případech, a to za předpokladu, že není omezena vypovídací hodnota souboru a jsou evidovány principy, podle nichž skartace proběhla. Skartaci musí odsouhlasit komise odborníků, přičemž se v tomto případě postupuje obdobně jako v  v bodě 6.4.

7.7. Vedoucí výzkumu je povinen zajistit uchování veškeré dokumentace (vč. zálohování jejích digitálních součástí) nejméně do doby, než ji předá do příslušných archivů.

7.8. O výsledcích terénního archeologického výzkumu je vypracována nálezová zpráva s předepsanou strukturou jejíž nedílnou součástí je „Zpráva o archeologické akci“ v podobě vyplněného formuláře nebo jeho ekvivalentu v elektronickém systému evidence archeologických výzkumů. Tyto dokumenty se podávají ve stanovených lhůtách do archivu oprávněné organizace a do archivu instituce pověřené centrálním shromažďováním dat.

7.9. Nálezová zpráva nebo Zpráva o archeologické akci jsou zpracovávány i pro terénní výzkumy s negativním zjištěním.

7.10. Kromě nálezové zprávy se do příslušných archivů ukládají i další analogové i digitální součásti terénní dokumentace s úplným popisem.

7.11. Nálezy a terénní dokumentace jsou v přiměřené lhůtě od ukončení terénního archeologického výzkumu přístupné odborné veřejnosti a orgánům státní správy a samosprávy.

7.12. Terénní archeologický výzkum musí být odpovídajícím způsobem publikován, a to v termínu odpovídajícím rozsahu a závažnosti jeho výsledků.

7.13. Autor výzkumu má po stanovenou dobu od ukončení terénních prací výhradní právo publikovat výsledky svého výzkumu. Během této doby umožňuje či zpřístupňuje výsledky své práce přiměřeným způsobem odborné obci a širší veřejnosti. Po uplynutí této doby jsou nezpracované výzkumy a prameny volně přístupné ke zpracování ostatními odborníky.

III.

8. Ostatní ustanovení

8.1. Oborovým kontrolním mechanismem archeologického výzkumu jsou koreferentské či jiné odborné komise, svolané vedoucím výzkumu, oprávněnou organizací nebo archeologickým ústavem AV ČR.

8.2. Mimooborový kontrolní mechanismus představují odborné komise ustavené na žádost stavebníka, nebo jiné fyzické či právnické osoby při jejíž činnosti vznikla nutnost realizovat archeologický výzkum. Dále komise svolané na žádost státní správy nebo samosprávy, včetně Ministerstva kultury ČR a jeho památkové inspekce.

S využitím podkladů ISA (zprac. M. Burešem s přispěním Z. Bláhové, M. Šmolíkové, M. Zezuly, J. Pešky, M. Kuchaříka, R. Širokého a R. Bláhy) ze dne 18.3.2010 vypracovali M. Kuna, M. Tomášek, I. Boháčová a J. Mařík

V Praze dne 8.4.2010

2010/04/13 Posted by | archeologie, metodiky, památková legislativa | Napsat komentář

K chartě ICOMOS o interpretaci a prezentaci památek

Již jsem si kdysi kladl otázky nad zvláštní odtažitostí úředního systému od vlastníků památek a od těch, kdo se o památky prostě zajímají. Nemyslím, že by se památkáři k nim záměrně stavěli zády, ale „nastavení“ priorit a kapacit v památkových institucích v zásadě způsobovalo výsledek, platný prakticky dosud. Rovnou přiznávám, že nyní tuším jakési snahy o zlepšení situace, i když poněkud živelné, anebo koordinované z několika center, jejichž vzájemné vztahy mi nejsou jasné. Nicméně věřím, že nepochybná podpora vedení ponese pro zájemce tak jako tak nějaké ovoce.

Občas se sice mluvilo o tom, že je třeba s vlastníky i dalšími skupinami občanů více komunikovat, ale prakticky nikdy nedošlo k vytvoření příslušných kapacit a ekonomickému zajištění. Přesto bylo vykonáno mnohé, nicméně většinou nešlo o cílený a systémový postup institucí, ale o výsledky individuálního nadšení.

Specifickou sférou ve smyslu komunikace s veřejností ovšem je prezentace veřejnosti přístupných kulturních památek, v našich podmínkách vysoce rozvinutá, koordinovaná a kontrolovaná, mnohdy i reagující na odborné poznatky z výzkumů či z průběhu oprav památek. Tyto postupy ovšem nebyly v obecnějších měřítkách analyzovány (nevylučuji, že v kruzích kastelánů jde o sledované téma, které by mohlo být inspirací i pro jiné typy prezentací – např. při různých příležitostech typu Dnů evropského dědictví).

Vždy jsem vyjadřoval názor, že tlumočení poznatků o památkách je jedním z klíčových úkolů památkových institucí, srovnatelně významným s výkonem úřední ochrany. Vím, že to vypadá přehnaně a že to není přijatelné pro odborné pracovníky v situaci, kdy jim příval úřední agendy neumožňuje soustředěnou přípravu pro nějaké veřejné prezentace. Problém je i v určité absenci vnitřní dohody o prioritách, jež pak hodnotí většina zúčastněných buďto zcela samostatně, anebo dle nějak vyvinutého skupinového názoru. Na rozdíl od některých cizích zemí totiž téma veřejné prezentace a komunikace u nás prakticky nikdy nepřišlo „na přetřes“ na nějakých odborných sněmech či konferencích.

Také dnes, kdy se situace postupně rýsuje pro publikační a podobné záměry příznivěji, lze vnímat určitou rozporuplnost přístupů. Např. se ne vždy daří provázat odborné výsledky s tím, co je sdělováno veřejnosti. Je možné, že nově instalování pracovníci pro funkce PR v naší památkové organizaci najdou vhodné přístupy a v koordinovaném postupu skutečně zaujmou veřejnost, i přilákají odborné pracovníky k soustavnější participaci. Uvidíme, kolik se projeví ochoty ke vzájemné spolupráci.

Poukazoval jsem již jinde na to, že většina chart ICOMOS vždy nějakou formou vyjádřila povědomí o potřebě sdílet odborné poznatky srozumitelnými formami směrem k veřejnosti. Přesto se však jednalo o okrajově a příliš obecně působící zmínky v nějakých závěrečných odstavcích a jejich dopad na smýšlení v národních měřítkách prakticky nepřicházel. To zřejmě po letech neušlo pozornosti ICOMOS, který vydal v loňském roce chartu zdůrazňující zásadní významy interpretace a prezentace památkových hodnot a učinil tak z nich jedno ze zásadních zadání pro odbornou památkářskou veřejnost.

Chartu jsem přivítal a očekával jsem její brzký oficiální český překlad (zvláště, když se v NPÚ nedávno podařilo prosadit edici překladů mezinárodních dokumentů). Ale zřejmě marně (mohlo mi něco někde uniknout…). Proto jsem se pokusil svými laickými silami o pracovní překlad, který zde poskytuji k případnému shovívavému posouzení, k připomínkám, které rád přijmu, ale snad také k využití při vypracování odborně relevantního překladu. Nicméně věřím, že i v této podobě a ve srovnání s originálem (pdf) může můj pokus někomu reálně posloužit. Zejména jsem toho názoru, že by charta měla ovlivnit smýšlení kapitánů naší památkové péče při koncipování kapacit i při případných dále opakovaných pokusech o sestavení památkového zákona (k tomu minulému jsem někde rovněž předkládal připomínky poukazující právě na nedostatek „paragrafů“ o veřejných/komunikačních úkolech památkové péče).

Charta je velmi obecným dokumentem (zdá se mi, že značně obecnějším než většina dřívějších chart). Ale to je asi dáno vědomím různosti kulturních prostředí, ve kterých by měla působit. Asi se očekává, že specifické normativy budou vytvářeny např. v jednotlivých zemích a že zkušenosti s nimi budou posléze v mezinárodním měřítku předávány. Náznak potřeby standardů však zaznívá. Čili je charta chápána jako počátek možného rozvoje, mj. v návaznosti na dokumenty o mezinárodním turismu i trvale udržitelném exploatování památek či jejich monitoringu. Interpretační a prezentační proces je považován za nikdy neukončený, průběžně reagující na zkušenosti z dosavadní činnosti, na poznatky z periodických prověrek procesu samotného, ale především na výsledky multidiciplinárních rozborů památkové hodnoty. Měl by být garantován přenos aktuálních poznatků o památkových hodnotách do interpretačního a prezentačního procesu. To v plošném měřítku vůbec není snadný úkol (vezmeme-li v potaz, že aktuální poznatky výzkumů nejsou rutinně promítány ani do právoplatných evidenčních dokumentů kulturních památek), ale snaha o jeho řešení patří k základům autentičnosti památkové péče samotné.

(Poznámka k překladu. Nejsem znalec angličtiny a vypomáhal jsem si slovníky, ale také určitou znalostí naší terminologie. Na druhé straně jsem asi leckde chyboval při hledání správného významu anglických termínů. Místy jsem váhal a ponechal jsem v textu některá synonyma, ač v originálu je používán jednotný termín. To se týká zejména výrazu „interpretace“, kde jsem místy ponechal český „výklad“, i když si nejsem jistý, že bych tím nějak napomohl srozumitelnosti. Podobně jsem trochu váhal na spojením „interpretační infrastruktura“, když byly míněny třeba nástěnky nebo kiosky; v několika případech jsem tak použil výraz „zařízení“, snad obdobného významu.)

(Neoficiální pokus o český překlad:)

ICOMOS – Charta o interpretaci kulturního dědictví
vypracovaná mezinárodním výborem ICOMOS pro interpretaci a prezentaci kulturního dědictví
přijatá na 16. Valném shromáždění ICOMOS, Québec (Canada), 4.10.2008

PREAMBULE

Od svého založení v roce 1965 ICOMOS jako celosvětová organizace odborníků specializovaných na obory výzkumu, dokumentace a ochrany kulturního dědictví soustavně prosazuje konzervační etiku ve všech svých činnostech a napomáhá veřejnému uznání hodnot materiálního dědictví lidstva ve všech jeho formách a v celkové rozmanitosti.

Jak je uvedeno v Benátské chartě (1964): „Je naprosto nezbytné, aby zásady konzervace a restaurování historických staveb byly vytvořeny na mezinárodním základě, přičemž každý stát zajistí péči v rámci své kultury a tradic.“ Následující charty ICOMOS proto zdůrazňovaly význam obecných metodických zásad pro profesionální výkon konzervačních činností, ale také pro ochranu kulturního dědictví ve všech částech světa.

Tyto dosavadní charty ICOMOS zdůrazňovaly veřejnou komunikaci jako základní součást rozsáhlejších konzervačních aktivit (variantně byly užívány pojmy „šíření informací“, „popularizace“, „prezentace“ a „interpretace“). Tím je uznáváno, že v rámci všech kulturních tradic lidstva je každá konzervační aktivita ze své podstaty výsledkem mezilidské komunikace.

Z nezměrného hmotného odkazu minulých společností a civilizací i z nemateriálních hodnot tohoto dědictví jsou vybírány části, které je třeba zachovat, jsou voleny způsoby vhodné péče, jakož i přiměřené způsoby jejich prezentace veřejnosti – všechny tyto procesy jsou způsobem interpretace hodnot památek. Tak jsou názory každé generace na význam, hodnoty a materiální podstatu dědictví minulosti příspěvkem k tomuto dědictví také z hlediska budoucích generací.

Je nezbytné vycházet z jasné logiky, jednotného názvosloví a obecně přijatých oborových zásad interpretace a prezentace. V posledních letech se mnoho kulturních památek stává předmětem zájmu dramaticky narůstajících interpretačních aktivit, prosazují se nové technologie interpretace a nové ekonomické strategie marketingu a managementu (správy) kulturních památek, z čehož vyplývají nové souvislosti a základní otázky, které mají podstatný význam pro zachování i veřejné uznání kulturního dědictví v celosvětovém měřítku:

Jaké jsou a mohou být cíle interpretace a a prezentace kulturních památek?

Jaké principy pomohou určit, které technické prostředky a metody jsou vhodné pro oblast kultury a památek?

Jaké obecné etické a odborné úvahy mohou pomoci utvářet interpretaci a prezentaci památek s využitím široké nabídky způsobů a technik?

Účelem této charty proto je definice základních principů interpretace a prezentace jako podstatné součásti úsilí o zachování kulturního dědictví a jako prostředku ke zvýšení veřejného uznání a pochopení kulturních památek

DEFINICE

Pro účely této charty,

Interpretace (výklad) je celou škálou možných činností směřujících ke zvýšení veřejného pochopení a respektu vůči kulturní památce. Může se jednat o tištěné a elektronické publikace, veřejné přednášky, výstavy na místě nebo v těsném sousedství, mohou být využity probíhající výzkumy, praktické vzdělávací kurzy i samotný interpretační proces.

Prezentace označuje uspořádané sdělení v podobě vysvětlující informace s využitím interpretační infrastruktury a fyzického zpřístupnění kulturní památky. K tomu lze využít různé technické prostředky, jako např. informační panely, výstavní skříně muzejního typu, organizované prohlídky, přednášky, exkurze, multimediální techniku a webové stránky.

Interpretační infrastruktura znamená fyzické součásti, zařízení a prostory památky, nebo takové, jež jsou s ní spojeny, které mohou být využity pro účely interpretace a prezentace, a to včetně těch, které interpretaci napomohou novými technologiemi.

Interprety památky mohou být příslušní zaměstnanci nebo dobrovolníci, kteří se trvale nebo příležitostně věnují veřejnému sdělování informací týkajících se hodnot a významu památky.

Kulturní památkou může být místo, lokalita, přírodní prostředí, osídlená krajina, architektonický komplex, archeologická lokalita nebo stavební struktura, která je uznávána a zpravidla chráněná zákonem pro svůj historický a kulturní význam.

CÍLE

Na základě uznání toho, že interpretace a prezentace jsou součástí souhrnného procesu památkové péče, je v této chartě stanoveno sedm základních principů, na kterých by měla být založena interpretace a prezentace – v jakékoliv formě, která je považována za vhodnou v příslušné situaci.

Princip 1: Zpřístupnění a porozumění

Princip 2: Informační zdroje

Princip 3: Ohled na podmínky a souvislosti

Princip 4: Zachování autenticity

Princip 5: Podmínky trvalé udržitelnosti

Princip 6: Začleňování

Princip 7: Výzkum, vzdělávání a hodnocení

Podle těchto sedmi principů jsou cíle této charty následující:

1. Napomáhat k pochopení a ocenění kulturního dědictví a podporovat veřejné povědomí a angažovanost pro potřeby jeho ochrany a zachování.

2. Tlumočit význam kulturních památek na základě pečlivě dokumentovaného poznání hodnot, dosaženého pomocí vědeckých a akademických metod a studiem živých kulturních tradic.

3. Chránit materiální i ideální hodnoty kulturních památek v jejich přírodních a kulturních podmínkách a kulturních souvislostech.

4. Respektovat autenticitu kulturních památek a při sdělování dokladů jejich kulturních hodnot vyloučit nepřesný nebo nevhodný výklad pod nepříznivým vlivem interpretačních zařízení či pod tlakem návštěvnického provozu.

5. Přispívat k trvalému zachování kulturních památek prostřednictvím posilování veřejného pochopení a participace při zachování a dlouhodobé údržbě; pravidelně revidovat interpretace.

6. Podporovat komplexnost výkladu kulturních památek, která umožní zapojit zainteresované strany a související komunity do tvorby a implementace interpretačních programů.

7. Rozvíjet technické a odborné směrnice pro interpretaci a prezentaci kulturního dědictví, včetně technologií, výzkumu a vzdělávání. Směrnice musejí být přiměřené a přijatelné v jejich sociálních souvislostech.

PRINCIPY

Princip 1:
Zpřístupnění a porozumění

Výklad a prezentační programy mají usnadnit fyzický a duševní přístup veřejnosti ke kulturnímu dědictví.

1. Efektivní interpretace a prezentace by měly posílit osobní zájem, zvýšit veřejný respekt a porozumění a tlumočit význam zachování kulturního dědictví.

2. Interpretace a prezentace by měla podnítit jednotlivce a komunity k vlastnímu přemýšlení o památkách a napomáhat jim k vytváření smysluplných vazeb k památkám. Cílem by mělo být podněcování dalšího zájmu, dalšího vzdělávání, prohlubování vlastních znalostí i zkoumání.

3. Interpretační a prezentační programy by měly respektovat demografická a kulturní specifika veřejnosti. Je třeba vynaložit veškeré potřebné úsilí k tomu, aby komunikace památkových hodnot probíhala s ohledem na různorodost publika.

4. Interpretační infrastruktura má brát ohled na jazykovou rozmanitost návštěvníků i souvisejících komunit.

5. Interpretační a prezentační činnosti by měly rovněž být fyzicky přístupné veřejnosti, a to ve všech jejích proměnách.

6. V případech, kdy je fyzický přístup ke kulturnímu dědictví omezen z důvodů obav o zachování, z ohledů na kulturní zvyklosti, pro aktuální formy využití nebo z bezpečnostních příčin, je třeba interpretaci a prezentaci přenést na jiné místo.

Princip 2:
Informační zdroje

Interpretace a prezentace by měla být založena na poznatcích získaných prostřednictvím uznávaných vědeckých a akademických metod, jakož i na živých kulturních tradicích.

1. Výklad by měl být založen na rozsáhlých ústních i písemných informacích, zachovaných materiálech, tradici a významech dosud připisovaných památce. Shromážděné informační zdroje by měly být dokumentovány, archivovány a zpřístupněny veřejnosti.

2. Výklad by měl být založen na spolehlivém zkoumání, multidisciplinárním studiu památky a jejího prostředí. Ve výkladu je třeba odlišit spolehlivá zjištění od alternativních historických hypotéz, místní tradice a pověstí.

3. U kulturních památek, jejichž hodnota je založena na vyprávěcí tradici nebo vzpomínkách pamětníků, by interpretační programy měly zahrnovat tato ústní svědectví, buďto tlumočená vhodnými technickými prostředky, nebo zajistit aktivní účast členů příslušné komunity jako tlumočníků hodnot.

4. Vizuální rekonstrukce provedené umělci, architekty nebo počítačovými výtvarníky mají být založeny na podrobném a systematickém rozboru prostředí a archeologických, architektonických a historických údajů, včetně vyhodnocení písemných, ústních a ikonografických zdrojů a fotografií. Využité informační zdroje by měly být spolehlivě dokumentovány. Alternativní rekonstrukce vycházející z týchž zdrojů by měly být poskytnuty pro srovnání.

5. Interpretační a prezentační programy a aktivity by rovněž měly být dokumentovány a archivovány pro budoucí ověření či využití.

Princip 3:
Ohled na podmínky a souvislosti

Výklad a prezentace kulturního dědictví mají zohledňovat širší sociální, kulturní, historické a přírodní souvislosti a podmínky.

1. Interpretace by měla využít význam lokality v jejím mnohotvárném historickém, politickém, duchovním a uměleckém kontextu. Je třeba zvažovat všechny aspekty hodnot památky z hlediska kultury, společnosti a širšího prostředí.

2. Veřejnosti předkládané interpretace by měly jasně odlišit jednotlivé vývojové fáze památky a kulturní vlivy, které na ně působily. Všechny vývojové etapy je třeba respektovat.

3. Výklad by měl také vzít v úvahu všechny skupiny, které přispěly k historickému a kulturnímu významu památky.

4. Okolní krajiny, přírodní prostředí a zeměpisné vztahy jsou nedílnou součástí historických a kulturních hodnot památky, a jako takové mají být respektovány při interpretaci.

5. Nehmotné prvky památek, jako jsou kulturní a duchovní tradice, pověsti, hudba, tanec, divadlo, literatura, vizuální umění, místní zvyky či kulinární tradice mají být zvažovány při interpretaci.

6. Mezikulturní význam památek, stejně jako různá hlediska na něm založeného akademického výzkumu, dochované zprávy a živé tradice je třeba vzít v úvahu při formulaci interpretačních programů.

Princip 4:
Zachování autenticity

Interpretace a prezentace kulturních památek musí respektovat základní principy autenticity v duchu Dokumentu z Nara (1994).

1. Autenticita (pravost, hodnověrnost) má základní význam pro lidská společenství a projevuje se zájmem na zachování materiálové podstaty. Uspořádání interpretačního výkladu by mělo respektovat tradiční sociální funkce památky, kulturní zvyklosti a důstojnost obyvatel a příslušných společenství.

2. Interpretace a prezentace by měla přispět k zachování autentičnosti památky, aniž by došlo k nepříznivému ovlivnění kulturních hodnot nebo nevratným poškozením materie.

3. Všechna viditelná interpretační zařízení (např. prodejní stánky, pěší stezky a informační panely) musí být citlivé k charakteru, místu a kulturnímu a přírodnímu významu lokality a mají být snadno odlišitelné.

4. Koncerty, divadelní představení, a další interpretační program musejí být pečlivě plánovány s cílem chránit fyzické prostředí památky a minimalizovat dopady na obyvatele.

Princip 5:
Podmínky trvalé udržitelnosti

Interpretační plán památky musí být citlivý k jejímu přírodnímu a kulturnímu prostředí s tím, že sociální, ekonomická a environmentální udržitelnost je hlavním cílem.

1. Vývoj a implementace interpretačních a prezentačních programů by měly být nedílnou součástí celkového plánování, rozpočtování a správy kulturních památek.

2. Potenciální dopad interpretačních zařízení a počtu návštěvníků na kulturní hodnoty, fyzické vlastnosti, integritu a přírodní prostředí památky musejí být plně zohledněny ve studiích dopadu na památku.

3. Interpretace a prezentace by měla napomáhat širokému rozsahu ochrany, vzdělávacích a kulturních cílů. Úspěch interpretačních programů by neměl být hodnocen pouze na základě počtu návštěvníků nebo příjmů ze vstupného.

4. Interpretace a prezentace by měla být nedílnou součástí procesů péče, zvyšování veřejného povědomí o specifických problémech postihujících památku a vysvětlování činností potřebných pro zachování hmotné integrity a autenticity památky.

5. Jakékoliv technické nebo technologické prvky, které se stanou trvalým interpretačním vybavením památky, mají být navrženy a vyrobeny způsobem, který umožní průběžnou efektivní údržbu.

6. Interpretační programy by se měly snažit zajistit vyrovnaný a udržitelný hospodářský, sociální a

kulturní prospěch pro všechny zúčastněné strany prostřednictvím výchovy, vzdělávání a vytváření pracovních příležitostí.

Princip 6:
Začleňování

Interpretace a prezentace kulturní památky musí být výsledkem smysluplné spolupráce profesionálních památkářů, správců a příslušných společenství a dalších zainteresovaných stran.

1. Multidisciplinární znalosti akademiků, členů komunity, konzervátorů, úředních orgánů, správců památky, „interpretů“, cestovních kanceláří a dalších odborníků má být zahrnuta do formulace interpretačních a prezentačních programů.

2. Tradičních práva, povinnosti a zájmy vlastníků a správců a souvisejících společenství by měla být respektována a uvedena v programech interpretace a prezentace památky.

3. Plány na rozšíření či revizi interpretačních a prezentačních programů by měly být otevřené pro připomínky a zapojení veřejnosti. Jedná se o právo a odpovědnost všech, kdo chtějí vyjádřit své názory.

4. Vzhledem k tomu, že otázka ochrany duševního vlastnictví a tradičních kulturních práv je zvláště důležitá pro interpretační proces a jeho vyjádření v různých komunikační médiích (např. multimediální prezentace na místě památky, digitální média a tištěné materiály), je třeba vlastnická práva a práva k užívání obrázků, textů, a jiných interpretačních materiálů vyjasnit a projednat v procesu plánování.

Princip 7:
Výzkum, vzdělávání a hodnocení

Pokračující výzkum, vzdělávání a hodnocení jsou podstatnou součástí interpretace památky.

1. Interpretace památky nemá být považována za dokončenou po vytvoření konkrétního interpretačního zařízení. Pokračující výzkum a konzultace jsou důležité k prohlubování porozumění a uznání významu památky. Pravidelné revize hodnocení by měly být nedílnou součástí každého interpretačního programu.

2. Interpretační program a zařízení by měly být navrženy tak, aby usnadňovaly průběžné revize a/nebo rozšíření poznatků.

3. Interpretační a prezentační programy a jejich fyzický dopad na památku by měly být neustále sledovány a vyhodnocovány a periodické změny by měly být prováděny na základě vědeckých a akademických analýz a reakcí veřejnosti. Návštěvníci a členové souvisejících společenství, jakož i odborní památkáři by měli být zapojeni do procesu hodnocení.

4. Každý interpretační program by měl být považován za vzdělávací zdroj pro lidi všech věkových kategorií. Jeho uspořádání by mělo brát v úvahu možné použití ve školní výuce, neformálním a celoživotním vzdělávání, komunikaci a informačních médií, speciálních aktivitách, společenských událostech a sezónním zapojení dobrovolníků.

5. Vzdělávání kvalifikovaných odborníků pro specializované oblasti interpretace a prezentace kulturního dědictví, jako je tvorba obsahu, správa, technologie, průvodcovství a výchova, je rozhodující cíl. Odborné konzervační programy měly kromě svých základních cílů zahrnovat náměty pro interpretaci a prezentaci památek.

6. Školicí programy a kurzy na místě památky by měly být připravovány s cílem vyložit zaměstnancům na všech úrovních, správcům a příslušným společenstvím aktuální vývoj a inovace v oblasti interpretace.

7. Mezinárodní spolupráce a sdílení zkušeností mají zásadní význam pro rozvíjení a udržování standardů metod interpretace a technologií. Za tímto účelem by měly být podporovány mezinárodní konference, workshopy a výměna odborných pracovníků, stejně jako národní a regionální setkávání. To poskytne příležitost pro pravidelnou výměnu informací o rozmanitosti interpretačních přístupů a zkušeností v různých regionech a kulturách.

OHLASY

(ed151229) Neil Silberman: Process Not Product: The ICOMOS Ename Charter (2008) and the Practice of Heritage Stewardship. Stručné gosy k cílům charty: https://www.academia.edu/3234478/

2009/12/29 Posted by | památková legislativa, participace, prezentace | , , , | 1 komentář

Záznam ze zasedání Pracovní skupiny České komory architektů pro památkovou péči – 15. 4. 2009

Zdroj.

Editor: Dita Pavelková
Záznam ze zasedání pracovní skupiny pro památkovou péči České komory architektů, která se konala ve středu 15. dubna od 14.00 hod. v zasedací síni České komory architektů v Josefské ulici 34/6, Praha 1 – Malá Strana.
Přítomni:
členové PS: Ing. arch. Karel Doležel, Ing. arch. Alexander Gjurič, Ing. arch. Martin Krise, Ing. arch. Pavel Kupka, Ing. arch. Jiří Merger, Ing. arch. Miloš Solař, Ing. arch. Petr Všetečka
členové představenstva ČKA : Ing. arch. Martin Peterka, Ing. arch. Milena Vitoulová
kancelář ČKA: Ing. Martin Turek, ředitel kanceláře
Jako čestný host se zasedání zúčastnila Ing. arch. Naděžda Goryczková, generální ředitel Národního památkového ústavu.
Hlavním bodem programu zasedání pracovní skupiny bylo setkání s Ing. arch. Naděždou Goryczkovou, generální ředitelkou NPÚ, která se dostavila ve 14.50 hod. V rámci písemné pozvánky na jednání byly paní ředitelce sděleny některé náměty, o kterých by s ní členové PS chtěli diskutovat.
V úvodu jednání předseda pracovní skupiny Jiří Merger přivítal paní generální ředitelku, představil přítomné a požádal ji, zda je může seznámit se zásadami, které bude ve fungování NPÚ ve své vedoucí funkci uplatňovat.
Ing. arch. Goryczková poděkovala za pozvání na setkání na půdě ČKA a sdělila, že by v budoucnosti velmi ráda s Komorou dále úzce spolupracovala. Následně velmi obsažně vysvětlila s jakým programem se zúčastnila výběrového řízení na funkci generálního ředitele NPÚ a jak tento program uplatňuje v praxi. Ze zasvěceného výkladu lze ve stručnosti shrnout tyto body:
– na přelomu dubna a května bude veřejnosti a médiím představena nová koncepce NPÚ
– bude vytvořen fungující orgán Generálního ředitelství, který bude zastřešovat všechny podřízené útvary a pracoviště NPÚ
– Ústřední pracoviště se musí stát elitním pracovištěm, které bude spravovat péči o Národní kulturní památky ve správě Národního památkového ústavu a o památky Světového kulturního dědictví UNESCO
– Ústřední pracoviště bude především metodickým a dokumentačním pracovištěm, zajišťujícím odborný servis pro oblastní pracoviště NPÚ. Některé pravomoci ústředního pracoviště (např. dohled u vybraného souboru NKP) budou přeneseny do regionálních pracovišť.
– NPÚ je veřejností vnímán jako garant ochrany památek a kulturního dědictví České republiky. Z tohoto důvodu musí být zlepšen i mediální obraz památkové ochrany.
– Oproti současnému stavu se musí zlepšit spolupráce s výkonnou složkou památkové péče ve vydávání stanovisek a rozhodnutí.
– Trvalou snahou zůstane úsilí a o stálé zvyšování odborných znalostí pracovníků ústavu v rámci celoživotního vzdělávání a dalších forem zvyšování odbornosti. Proto se uvažuje také o zavedení některých „atestací“ pro určité oborové specializace.
– NPÚ stále zápolí s nedostatečnými finančními prostředky na svůj provoz a s nízkými mzdovými fondy. Jednou z úvah o zlepšení tohoto stavu je i záměr vytvořit v ústavu „kariérní řád“, jako motivující prvek pro setrvání v oboru.
– Do organizační struktury NPÚ patří i správa památkových objektů, což zahrnuje 104 státních objektů (nejen hradů a zámků)
Po zasvěceném výkladu následovala diskuse paní generální ředitelky s přítomnými. Diskuse se týkala mnoha odborných problémů fungování památkové ochrany v České republice a také námětů pro další spolupráci České komory architektů s Národním památkovým ústavem (jsou uvedeny v závěru tohoto zápisu).
Z této diskuse lze zmínit:
– Věcný návrh zákona o památkovém fondu, který byl vypracován v loňském roce: Není známo, jaký osud bude tento dokument mít. Stále je možné, že se v práci na něm bude pokračovat. NPÚ i ČKA však mají ke konečnému znění, tak jak bylo formulováno na podzim 2008 vážné výhrady. Mimo jiné v něm bylo navrženo oproti současnosti méně významné postavení odborné složky památkové péče ve vztahu ke složce výkonné a proto by mělo být znění upraveno tak, aby byla více zohledněna závaznost odborných stanovisek.
– Na tento námět navázala diskuse o „dvojkolejnosti“ či “jednokolejnosti“ vydávání stanovisek a rozhodnutí ve správním řízení. Ing. arch. Goryczková se přiklání spíše k zachování současné „dvoukolejnosti“, ale s podmínkou, aby odborná stanoviska byla pro výkonný orgán závazná. Arch. Peterka se domnívá, že by se v diskusi o „jednokolejnosti“ mělo pokračovat (odborný orgán by stal i orgánem výkonným).
– Ing. arch. Goryczková přikládá velký význam vydávání „Plánů ochrany památkových rezervací“. V současné době není žádná metodika pro zpracování těchto plánů. NPÚ pořádá na toto téma 23. 4. 09 v Jindřichově Hradci seminář. Uvítala by, kdyby se autorizovaní architekti na zpracování plánů ochrany podíleli. Je možné uspořádat další workshopy a vypracovat vzorový plán ochrany. Arch. Všetečka se obává, že plány ochrany se mohou někdy dostávat do kolize s regulačními plány. Arch. Merger upozornil, že všechny památkově chráněné stavby a území by měly být v plánech ochrany vyznačeny jako architektonicky a urbanisticky významné stavby ve smyslu zákona 360/92 Sb. Plány ochrany jsou velká příležitost pro spolupráci NPÚ a ČKA.
– V další diskusi se arch. Goryczková vyjádřila i k otázce na vytvoření subjektu „autorizovaného památkáře“. Tento námět spíše odmítá, neboť se obává, že tento odborník, pracující na objednávku investora a který by byl tímto investorem honorován, by se mohl dostávat do velké závislosti na jeho záměru. Zároveň byla vyslovena i námitka nedostatečného odborného zázemí tohoto památkáře (fyzické osoby) v celé šíři problematiky památkové ochrany.
– Dalším bodem rozpravy se stala Ministerstvem životního prostředí vyhlášený program „Zelená úsporám“. Přítomní se shodli, že způsob, jakým byla tato akce vyhlášena a zvláště splnění několika podmínek pro získání dotací, by mohly mít neblahé důsledky v památkově chráněných zónách, zvláště u nechráněných historických objektů (zateplování štukových průčelí, plastová okna apod.). Přítomní proto doporučí představenstvu Komory, aby se ČKA připojila ke stanovisku (nebo aby se podílela na jeho formulaci), ve kterém by byly vysloveny obavy z možných negativních dopadů této aktivity a které by mělo být urychleně zasláno na MŽP.
V závěru jednání byly zformulovány možné oblasti spolupráce mezi NPÚ a ČKA, které přítomní členové představenstva, architekti Merger, Peterka, Vitoulová, předloží k projednání a případnému připomínkování a odsouhlasení představenstvu Komory:
– Stanovisko k programu MŽP „Zelená úsporám“ (aktuální problém)
– Spolupráce autorizovaných architektů na vytváření Plánů ochrany památkových rezervací
– Spolupráce a vzájemná informovanost při připomínkování nových legislativních norem
– Delegování zástupců ČKA do poradních orgánů NPÚ
– Vzájemná informovanost o pořádání seminářů, konferencí a vzdělávacích i jiných akcí a případná záštita ČKA nad nimi (též v rámci celoživotního vzdělávání autorizovaných architektů i pracovníků NPÚ)
Po projednání těchto návrhů bude uskutečněno jednání s představenstvem ČKA, o které Ing. arch. Goryczková požádala, a kde budou upřesněny konkrétní formy spolupráce.
Zasedání skončilo v 17. 55 hodin
Zapsal Jiří Merger

2009/05/13 Posted by | organizace památkové péče, památková legislativa | | Napsat komentář

   

Tomáš Stěhule

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

ArcHerNet

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Denkmalberatung

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Picarrsa's Blog

Just another WordPress.com site

KACHNA SE KOCHÁ

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Art History Teaching Resources

Peer-populated resources for art history teachers

Bodleian Digital Library

A Bodleian Libraries blog

varia, curiosa et memorabilia

vienna, glasgow & beyond

MONUDET

Lapidária. Prvky staveb. Dokumentace. Evidence.

Heritage Times

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

WebUrbanist

Urban Art, Architecture, Design & Built Environments

Zapomenuto.cz

Opuštěné a zapomenuté stavby

Medieval Art Research

Send in your call for papers, conference programmes, new book suggestions and other medieval art history things to mail@medievalartresearch.com for us to share them with our community of researchers

Europeana Blog

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

History From Below

Musings on Daily Life in the Ancient and Early Medieval Mediterranean By Sarah E. Bond

Penn Museum Blog

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

The Inclusive Archaeology Project

Campaigning for Diversity & Accessibility for Everyone in Archaeology

MuseWeb

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.