Česká placka

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Pokusná úvaha na téma možné metodiky pro dokumentaci „pitvy“ zanikajících staveb

Nástin případné úvahy ve smyslu možné koncepce nejspíše provždy hypotetické metodiky „zánikového průzkumu a dokumentace“ staveb

(Pracovní verze!)

Motto: Hlavní dopad by asi metodika měla mít jinam, než na odborníky dokumentující památky již osvědčenými metodami OPD či SHP… Spíše na zákonodárce a úředníky. Podobně jako u ostatních metodik není deficit ani tak z odborného hlediska, ale z hlediska kapacit, technického vybavení, morální i další podpory či obecnějšího pochopení významu zaznamenávaných informací apod. Snad se podaří zapůsobit i tam, kde např. nezávislí aktivisté sbírají dokumentaci, aby ji sdíleli a archivovali co „nejčitelněji“ pro nynější i budoucí studium. Tento přístup však nesmí být vykládán jako možnost zbavit se nějakého historického odkazu s odvoláním na to, že jej lze nahradit dokumentací.

  1. Zachování informací o ztracených památkách
  2. Komplexní metoda zkoumání a metodiky dílčích postupů průzkumu a dokumentace
  3. Metodiky dokumentace staveb a jejich částí jako systém?
  4. Spíše netušený význam dokumentace věcí při procesu jejich zanikání
  5. Obecné priority zánikové dokumentace
  6. Adjustace, archivace
  7. Poznámky na okraj
  8. Exkurz 1. Německo
  9. Exkurz 2. Most

Zachování informací o ztracených památkách

Pravonin destrukce 01

V momentu rozpadu konstrukcí stavby by vedle úsilí o záchranu měly být nasazeny i síly pro záchranu historických informací, neb ty patří k samotné podstatě památky a našeho vztahu k ní i k těm, co zbudou… (zámek v Pravoníně, renesanční, barokně upravený)

Zanikající stavební konstrukce či architektonická díla mnohdy opouštějí světlo světa v podobě hromad sutin, odvážených kamsi na skládku, případně ponechány osudu postupně ztrácejí kusy hroutících se krovů, opadávajících omítek, propadajících podlah a stropů, prolomených okenních překladů a rámů, což vše vespolek archeologizováno poskytuje výživu bujným křovinám. S průběhem řícení či demontáže mizejí informace o skladbě konstrukcí i jejich výtvarné (ne)hodnotě, konstrukční i řemeslné (ne)dokonalosti. Mizejí z prostoru, z kontextů, přestávají být součástí prostředí, ve kterém spolu s nimi žily a na jejich vliv reagovaly objekty, kterým třeba připadl osud chráněné památky a budou přetrvávat nadále, více či méně systematicky monitorovány a studovány, ovšem ve stále se více či méně vyvíjejícím prostředí a nových kontextech. V neposlední řadě se svým zánikem věci ztrácejí jako součást vědomostí o historii v jejím komplexním pojetí, tedy vč. toho, že se nezařadí mezi studijní materiál pro zkoumání historie umění či řemesel a opory pro precizní hodnocení toho, co přetrvává a „se“ chrání…

Recyklace pamatky kontejner

Památka na cestě k recyklaci…

Tomu nelze v relacích věčnosti zabránit. Nicméně tak, jak se zintenzivňuje mezi odborníky i v širší kulturní veřejnosti povědomí hodnoty souvislostí památek s jejich prostředím nejen v době jejich vzniku, ale i s časem životů, který kolem nich ubíhal, vyvstává jako důležitější otázka vytváření záznamů mizející podoby prostředí i konkrétních objektů a tyto záznamy uložit a užívat v moderním informačních nástrojích. Důležitost záznamů umírajících (ne)památek se může zdát administrativně nevýznamná. Pro odborný potenciál a budoucí stabilitu a míru věrohodnosti oboru památkové péče je však zásadní.

Takové dokumenty samozřejmě mají svou nepominutelnou tradici. Přinejmenším od dob renesance se zaznamenává romantické prostředí zřícenin, pro potřeby poznání architektury se přesně vyměřují detaily uměleckých forem i konstrukcí antických zdí, sloupových řádů, kladí, říms, ostění… (Od středověku ovšem patřily k základním ikonografickým motivům jesličky, symbolicky chovající nový život v polozříceném chlévě, obvykle s pečlivě „dokumentovanými“ rozpadajícími se konstrukcemi.) Dnes po staletích vývoje dokumentačních metod disponujeme (tedy, ne všichni) 3D scannery, fotogrammetrickými softwary a dalšími výdobytky špičkových technologií, nejspíše v budoucnu umožňujícími vytvářet virtuální „snímek“ světaběhu.

Nicméně nějak podobně, jako se v reakci na sdílení zděděných a aktualizovaných myšlenek budoucí památky právě nyní rodí, očekáváme, že v reakci na potřeby přijde i efektivní systém sdílení dat o památkách. Svým způsobem je do značné míry nahodilé jak to, jaká dokumentace v tomto stavu očekávání případně vznikne, tak i to, jestli bude zachována, bude-li uložena tak, aby ji bylo možné v nějakých souvislostech teď nebo kdykoliv později najít apod. Lze ale vidět důvody pro to, aby

Podstatnou část informací o památkách vytváří (nebo vynucuje od vlastníků apod.) systém státní památkové péče. Většina takových dokumentů vzniká jako podklad odborného posuzování investorských záměrů na změnu či údržbu památek. Ale v principu se památkový systém zabývá i dokumentací objektů, jejichž možný zánik se zvažuje (často v rámci rozhodování o případném „vyškrtnutí“ z ÚSKP). Při posuzování návrhu na „vyškrtnutí“ nějaké stavební památky ze státního seznamu chráněných objektů se např. součástí podkladů pro příslušné rozhodnutí zadává vypracování standardního SHP.

To zřejmě někdy motivuje úvahy, že se nic neděje, když se dokumentace nebude „řešit“ hned, jak by někoho napadla, ale ponechá se pro lépe vybavené dokumentátory následujících generací, anebo se s ohledem na omezené kapacity pro teď dokumentace odloží naneurčito. Samozřejmě je tu i tradiční proti úsilí o dokumentaci vždy vznášená odzbrojující námitka, že je důležitější památku zachránit, a to tím spíše, že vždy bude sama nejlepším dokumentem o sobě…

Dobrá, to je asi jaksi argument. Nicméně ten nakonec platí jen v limitované části případů, protože památky se (podobně jako všechno) během času mění, a hlavně TEĎ mnohé zanikají zcela či při dílčích stavebních zásazích. V tuto chvíli mizejí i se zachytitelnými informacemi, jež tak nikdo nezaznamená ani v budoucnu (a samozřejmě lze zase uspět s námitkou, že toho je pořád k dokumentování okolo dost).

Zdá se proto být namístě diskuse kolem otázek, zda lze požadovat, aby se našly cesty, jak takto mizející nenahraditelné informace nějakým zvladatelným způsobem zachytit a jak je efektivně uchovat pro „budoucí“ využití. Určitou paralelou tu samozřejmě může být „záchranný“ archeologický výzkum (ZAV), který se už stal vcelku samozřejmostí pod záštitou myšlenky, že pečlivě provedený a dokumentovaný výzkum „zachrání“ alespoň informace o tom, co při nějakých stavebních či výkopových pracích „muselo“ nenávratně zaniknout.

Záměrně se zde nečiní rozdíl mezi stavbou památkově hodnotnou či „bezcennou“, památkově chráněnou či pro oficiální památkovou péčí nezajímavou. Je zřejmé, že v praxi se bude vždy ke stavbám přistupovat různě, dle osobního pojímání hodnoty, ale jistě i podle úředně (s)právního statusu ochrany (je určitá pravděpodobnost, že zanikající úředně chráněná památka bude dokumentována s nasazením určitých profesionálních kapacit; ale nejednou dojde i k tomu, že aktivista bude z osobního zaujetí dokumentovat objekt úřady opominutý s odkazem na jeho malou hodnotu či dokonce škodlivost v památkovém prostředí apod., což má svou logiku v tom, že i o tomto kontextu je namístě zachovat informaci; kdybychom to chtěli přehnat, řekli bychom, že u všech objektů, jež nejsou chráněné, by měl být dostupný výklad důvodů tohoto ne-statusu).

Velký význam je přičítán archivaci dokumentace, i když je dosud značně slabá pozornost věnována předarchivní přípravě – tedy kvalitnímu zpracování i správě výtisků i elektronických datových souborů. Ovšem i vytváření nějakého informatického kontextu zaručujícího nalezení dokumentu v náležitých souvislostech je do značné míry v počátcích.

Komplexní metoda zkoumání a metodiky dílčích postupů průzkumu a dokumentace

Vědecký význam např. pro studium dějin stavitelských řemesel je dosud oceňován jen úzkou skupinou specialistů, nahlížených okolím do jisté míry s přezíráním, zejména ve srovnání s „praktickými“ funkcemi vědomostí pro projektování obnov, distribuci dotací apod. Jednotlivé přístupy se pak víceméně zbytečně vzájemně napadají pro subjektivismus přístupu apod., ačkoliv by komplexní IS mohl umožnit klidné soužití všech relevantních dat i jejich různorodých uživatelů.

Nicméně požadavky na srovnatelnost a „objektivitu“ metod dokumentace památek vedly k reglementaci zejména v podobě vydávaných metodik (jimž se pak dostávalo i politické podpory v podobě certifikace ministerstvem kultury; trochu paradoxně pak působí, že nikde není poruce seznam takto zavazujících postupů – ale to je jiné téma).

V posledních letech vzniklo snad už deset metodik, které se více či méně detailně a v různých souvislostech zabývají postupy SHP a OPD (od drobných památek, přes obytné městské domy až po zahradní architekturu, od urbanistických kontextů po inventarizaci nejdrobnějších součástek staveb). Vedle podrobného popisu způsobu terénního zkoumání a dokumentace, archivního výzkumu, přístupu k hodnocení památky a vyjádření k jejímu dalšímu ošetřování a individuálně pojatých výběrů hodnotných prvků i značně obecně specifikovaných námětů pro způsoby uložení elaborátu ovšem jednotlivé metodiky stále směřují k uzavřenému typologickému (účelovému) vymezení svého tématického záběru, obvykle nějak zadaného, zpracovaného bez větší konzultace v odborné komunitě.

Obecně lze říci, že rozdělení oficiálních metodik dokumentace a výzkumu památek na jednotlivé obory (podle typů objektů či jejich součástí apod.) má svou logiku, protože ohled na funkční, konstrukční i výzdobné specifické jevy je nepochybně oprávněný. Přesto se v rozsáhlé sadě metodik řada popisovaných postupů opakuje (někdy s drobnými obměnami). Protože však „pokrytí“ zkoumaných typů staveb není souvislé (z hlediska specifičnosti je zřejmé, že chybí např. metodika zkoumání továren), postrádáme i nějakou „supermetodiku“, specifikující okolnosti zkoumání souhrnně a odkazující na dílčí vodítka (ale k tomu bude třeba se zase vrátit jindy).

Mezi nimi by mohla mít své místo i metodika pro evidenci, zkoumání, prezentaci a archivaci vědomostí o zanikajících objektech jakéhokoliv druhu.

Metodiky dokumentace staveb a jejich částí jako systém?

Tyto metodiky by měly tvořit jediný systém, a to jak z hlediska sběru dat, tak i při správě posbíraných informací. K tomuto cíli snad bude co nejdříve vše směřovat. Do té doby ovšem má význam pokus upozornit na samostatný význam dokumentace stavby při její demontáži, rozkladu, hroucení apod.

Spíše netušený význam dokumentace věcí při procesu jejich zanikání

Význam dokumentace zanikajících věcí si sice dovedeme představit mnozí, ale snad lze předložit aspoň pokus o metodické „nalinkování“ postupů, možná s vyhlídkou na budoucí vypracování oficiálního dokumentu, ale také – a snad co nejdříve – na prosazení povinností jak pro dokumentátory, správce dokumentace, investory i dodavatele stavebních aj. prací.

Podrobnost dokumentace by měla odpovídat stupni povědomí o významu detailů a souvislostí. Tomu by tedy mělo odpovídat i kapacitní a finanční zajištění. Vzhledem k tomu, že víme o tom, že se detailnost výzkumů zvyšuje a musíme předpokládat, že tomu tak bude i nadále, měly by být zaznamenávány i skutečnosti, které se v současné době jeví jako málo podstatné.

V požadavcích na veškerou dokumentaci památek bývá velmi zdůrazňována potřeba jakési „kompletnosti“ formálního rázu. Zdůrazňují se identifikační údaje na titulním listu elaborátu, uvedení všemožných archivních podkladů využitých při práci apod. Prakticky se nesetkáme s výraznou preferencí akutního zpracování fotografické, popisné a kresebné dokumentace v terénu. Přitom ve srovnání s ostatními podklady jde rovněž i primární pramen, který by měl v první řadě vzniknout za jakýchkoliv okolností. Je nutné, aby byl identifikovatelný a využitelný v nejrůznějších odborných aj. kontextech.

Obecné priority zánikové dokumentace

Hlavní cílem je zachycení těch informací, které za normálního stavu celé stavby vůbec nejsou viditelné. Tedy např. dokumentace konstrukčního provedení zdiva, stropů, otvorů, armatur a výztuží atd. Takové informace nejsou z velké části dostupné ani při zpracování „upouštěcího“ průzkumu provedeného metodou nedestruktivního SSHP, přičemž jsou ale rozhodující pro poznání dějin objektu, ale i typologických aj. souvislostí jeho vzniku, provozu a změn.

Spolie milevsko kravin 01

Druhotně použité románské architektonické články, druhotně použité ve zdivu pozdně barokní hospodářské budovy, nyní opět ohrožené po zboření větí části objektu.

Typická je často zcela nezastupitelná možnost vyhodnotit stavivo – jeho „kompaktnost“, druhotné užití materiálu, cenných architektonických článků zaniklých staveb či jejich částí apod. Vzniká např. možnost dokumentovat zásahy při minulých funkčních změnách objektu, za normálního stavu naprosto neidentifikovatelných pod povrchovou úpravou.

Související priority

Ve chvíli zanikání objektu mohou být omezeny další jinak povinné náležitosti standardních průzkumů a dokumentací (SHP), jako je archivní rešerše či průzkum historické ikonografie. Je vhodné preferovat přístup, že ZPD je primárně cestou k zachycení pramenných informací. Samozřejmě je ideální, když navazuje na předchozí vědomosti. A to už ze základního důvodu, aby se vyloučila duplicitní akce, pokud již odhalené části byly dříve zkoumány v rámci OPD apod. K tomu je ovšem základní cestou údaje o veškerých dokumentech v nějakém maximálně snadno ovladatelném a velice přehledném IS bez odkladu zpřístupňovat.

Je potřebné evidovat místo uložení trosek, případně jejich druhotné využití v jiné stavbě (část stejného objektu, jiná budova), zavážce, navážce, lapidáriu…

Priority v kapacitní tísni

Zpracovatel usiluje o vytváření a archivně „udržitelné“ zpracování maxima dokumentace takové, aby i při nejzákladnější stručnosti (přiměřeně rozvinutý popis fotografie) byla srozumitelná, zpětně přesně lokalizovatelná, využitelná v jakýchkoliv kontextech.

Velký význam mají měřické snímky aj. typy dokumentů schopné pozdějšího vyhodnocení. Proto je třeba velkou pozornost věnovat lokalizaci dokumentů a co nejkvalitnějšímu popisu. Detailní snímky by pokud možno vždy měly navazovat na komplexnější záběry, které by např. zlepšily vyhlídky na budoucí začlenění k dalším dokumentům při vytváření 3D či plánové dokumentace apod.

Zpracovatel počítá s možnou postupností akce a se zapojením dalších dokumentátorů. Tedy může být výsledkem vhodně propojený sled jednotlivých fotografií s potřebným popisem, stejně jako více či méně komplexní elaborát (možná ideálně jako „skládačku“ souborů s popisem, propojených se souhrnným komentářem). Pozornosti by se mělo dostat opět i formátu html (xml) už i proto, že by pokud možno měly být výsledky dostupné on-line.

Lepší něco, nežli nic?

Instruktivním příkladem pro závazné a nepominutelné provedení akce ZPD je odstranění nestabilního objektu či jeho částí při hrozící havárii. Co jen dovolí podmínky bezpečnosti práce v kombinaci s osobním nasazením, je třeba dokumentaci pořídit. Povinnost k tomu zajistit podmínky by měla být uložena i úřadům, které by měly vlastníka rozpadající se či demolované stavby přimět, aby si k tomu přizval kompetentního specialistu. Na tuto naléhavou potřebu by proto měli myslet zákonodárci a vykonavatelé (stavební a památkový zákony).

Samozřejmě by v žádném případě nemělo dojít k tomu, že bude příslibem či uskutečněním ZPD argumentováno ve prospěch likvidace památky či jejího ponechání bez údržby. Tomu by měly bránit vhodně upravené právní podmínky i přístup instancí (tedy jejich přísnost i pomocná ruka).

Vždy je třeba opakovat, že je potřebné disponovat místem, kde bude možné srozumitelně zjistit, jaká dokumentace k objektu již existuje (a není proto třeba ji tvořit opakovaně – např. zaměření). Dále by na tomto místě mělo být možné vložit odkaz na vlastní nově vytvořenou dokumentaci. Pokud možno by mělo být možné (např. po jednoduché registraci) takovou dokumentaci do archivního systému přímo vložit.

Dále je potřebné naléhat, aby zákonodárce myslel na to, že jsou prostředky na takové dokumentace účelně vynaložené a hledal cesty, jak pro jejich vytvoření podpořit vlastníky, ale zejména samotné průzkumníky (proplacení nákladů a prokazatelně vynaloženého času na zpracování).

Časová a profesní náročnost

Měla by být podrobněji a na komentovaných příkladech charakterizovaná v metodice.

Adjustace, archivace

Jak technicky adjustovat? Časté jsou problematické „výstupy“ v podobě „wordových“ dokumentů s vloženými obrázky, „vytištěné“ ve formátu PDF, současně snad tištěné několikrát na běžný papír archivně nespolehlivými tonery. Zmiňované metodiky se touto stránkou archivní „udržitelnosti“ prakticky nezabývají. Obvykle se spokojí s mnoho neříkajícím upozorněním, že je třeba elaborát nějak archivovat u oprávněné instituce. Technická rozrůzněnost tak nabývá ohromujícího rozpětí. Bohužel se nepodařilo natrvalo rozvinout před lety vcelku prosperující a vlastně nekomplikovaný projekt ukládat elaboráty SHP aspoň v jednom výtisku do NAČR (Martin Ebel). Tato nejednotnost jen podporuje komplikace při dalším využití informací.

Podobně i v rámci památkové digitální evidence (MonumNet; MIS, Památkový katalog) vytvořené sbírky informací z oblasti OPD či monitoringu stavebně-technického stavu nejsou přehledné, ani vzájemně propojené.

Data v digitálně sociálním chaosu přibývají na internetu, ale neslyšíme ani apely z kompetentních míst na adresu památky fotících nadšenců, aktivistů pro záchranu památek, ale i zpracovatelů vědeckých a výzkumných projektů, aby hledali cesty kooperativního udržitelného zpracování dokumentačních elaborátů, a to zejména těch elektronických, které bez standardizace budou časem ve stále větší míře ztráceny.

Otázky jejich nalezitelnosti v budoucnu a operativního sdílení dnes jakoby nikoho moc nepálily ve chvíli, kdy skončila dokumentační akce předáním práce investorovi, ukončením lhůty udržitelnosti projektu. Asi se počítá s brzdým dynamickým rozvojem digitální archeologie.

Kam tedy s daty reálně?

To je nad mé síly komentovat – co je vhodné, udržitelné… Zpracovatelé dokumentace se často pro její ukládání a zpřístupňování rozhodují do jisté míry intuitivně, podle nějakého doporučení, vedeni osobními pocity ze snadnosti či komplikovanosti obsluhy různých „aplikací“ apod. Zřejmě zcela minimálně berou v potaz možnosti data nějak kombinovat s produkty jiných lidí, daty institucí apod. (Ověřoval jsem řadu různých fotobank, ale to je asi na jinou diskusi…)

Nelze přitom pominout další typy dokumentace či jejího záznamu, které postupně pronikají do rutiny a nabízejí další možnosti porozumění. 3D vizualizace. Video. Audio. CAD/GIS/BIM…

Poznámky na okraj

(Jen úvodní „teze“. Připomínky jsou vítány!)

Kyselka arkyr zdivo 01

V situacích nejvážnějšího ohrožení památky se může zdát pořizování dokumentace poněkud cynickým. Nicméně je v té době mimořádně efektivní.

Přehledu by asi mohl obecně pomoci registr demolic s odkazem na dokumentaci v rámci IISPP? Bez vazeb na agendu stavebních úřadů se tím však asi nemá cenu zabývat. Stejně je aspoň po nějakou dobu využívat destrukčních situací a dokumentaci uveřejňovat, aby byl postupně širším kruhům odborníků i dalších dotčených osob stále zřejmější význam takového uchování informací. Důležitá přitom je součinnost, aby se co možná přehledně ukazoval rozměr problematiky.

Volba konkrétního postupu by měla vycházet z existujících a co nejpřesněji odhadnutých časových možností. Velmi často ovšem musí být okamžité. Cílovým stavem přitom musí být předání maximálního rozsahu dokumentace, kterou bylo možné zpracovat v existujících časových podmínkách, při nepochybné jednoznačnosti identifikace dokumentované věci, určení polohy snímků apod.

Co největší pozornost je třeba věnovat začlenění informací do kontextů. Používat v popisu správnou terminologii, pozorně volit klíčová slova. Nutná je lokalizace v GIS (GPS).

Informace o vytvořené dokumentaci má být zařazena i do „soupisu“ dokumentů snad v IISPP, nějakém systému NAČR nebo pod. Zatím je toto ovšem čirá iluze.) To je potřebné z několika důvodů. Musí být snadno ověřitelné, že dokumentace vznikla, aby se mohl vyvarovat opakované akce, kdo by případně stanul před památkou s cílem znovu ji dokumentovat (anebo se mohl zaměřit na detaily, které předešle byly opomenuté či nepřístupné). Rovněž je to cesta k zapojení poznatků do typologických, územních či jiných systémů informací, a tím zkvalitnění vědomostní báze vůbec.

Dokumentace má být ukládána do centrálního úložiště (bohužel však v panující snad dočasné situaci asi kamkoliv) v co „nejprůhlednějších“ „formátech“. Pro některé složitosti typu 3D vizualizace je asi nutné užít příslušné typy (PDF…). Ale pro základní typy (text s obrázky) by se mělo přednostně jednat o html s odkazy na připojené obrázky v maximální kvalitě (ideálně *.tif, realisticky co největší *.jpg bez komprese). Z takového souboru je vhodné spolu s náhledovou fotografií vytvořit verzi *.pdf, a tu uložit na vhodném místě paralelně, pro případ havárie prvotního úložiště, ale i pro usnadnění vyhledání. Je vhodné se postarat dle možností, aby dokument nebo odkaz na něj byl k dispozici v centrálním památkovém informačním systému (pokud možno i v případě, kdy se nejedná o kulturní památku ze zákona).

Přitom je třeba nacházet rovnováhu mezi množstvím a rozsahem dokumentace a její zvládnutelností v dostupné kapacitě. Vysoké nároky na rozsah, kvalitu, popis by neměly vést k tomu, že se dokumentace nedokončí.

Zásadně podstatné je vytváření vazeb mezi dokumenty, protože v dramaticky narůstajícím obsahu internetu již rapidně klesá šance na nalezení individuálně relevantního obsahu pomocí standardních vyhledávačů.

V zásadě nejsou k dispozici žádné standardy. Dokumenty neshromažďují plošně památkáři, individuální příspěvky asi nezajímají ani Národní archiv apod., o jejich systémové vazby se pak vlastně (krom už snad až mýtizovaných metadat) asi nezajímá nikdo.

V rámci časových možností by se vážní zájemci o tuto problematiku měli zapojovat do diskusí, v článcích, na sociálních sítích, na konferencích by se měli dělit o zkušenosti a názory. Vzájemně by měli vždy hledat dohodu a vyjadřovat si podporu při prosazování realizace konkrétních akcí. Měli by koordinovat své postupy a vždy apelovat na instance, aby pomáhaly vytvářet pro dokumentaci prostor.

V cílovém stavu by v zásadě měl zákon ukládat vlastníkům i stavebním firmám pořízení dokumentace v rozsahu úměrném hodnotě objektu i jeho vývojové členitosti.

Nikdy však nemá dojít k tomu, že by s odvoláním na zastupitelnost objektu dokumentací byla usnadněna cesta k likvidaci (rekonstrukci) apod. Ale to si nejsem jistý, že by se dalo plošně jakkoliv obstarat.

Zpět k věci…

Metoda ZPD není vlastně ničím novým, speciálním. „Technicky“ plně navazuje na standardy SSHP a OPD. Její nástin však má upozornit na existenci jedné z fází existence památek, té, v níž je dostupné extrémní množství poučných detailů historických staveb (což jsou vlastně všechny), ale v níž již památkový systém ztratil o dokumentaci zájem, protože ji nemůže využít pro další administrování péče, když již není oč pečovat…

V této situaci je také důležité dbát na to, aby byly záznamy co nejlépe dohledatelné (když už je nelze vkládat do nějakého sdíleného otevřeného informačního systému, jelikož neexistuje). To jim poskytne jednu ze základních hodnot, protože se mohou stát srovnávacím materiálem pro ochranu zachovaných objektů a mohou se začlenit do zdrojů pro historické výzkumy, přesnější poznání typologie a pro vzdělávací programy.

Exkurz 1. Německo

Wia160917-DSC2012

Exkurz 1

Benjamin RUDOLPH: Dokumentationen vor Abbruch – Handhabung und Anforderungen im Land Sachsen-Anhalt, in: Denkmalpflege in Sachsen-Anhalt, 15, 2015, č. 2, s. 42n.

V posledních letech je státní památková péče konfrontována s novým fenoménem – požadavky na demolice či neřízeným zánikem registrovaných památek. Vedlo to k novému přístupu k dokumentaci památek. Změny se dotkly jak „garantů“, tak i složek „SHP“. Na jedné straně je samozřejmě nutné litovat ztrát na památkové substanci, ale současně byl přijat morální apel zachytit to, co je možné o organismu stavby zjistit vlastně jen v momentu jejího rozpadu či demontáže. Je v tom ovšem obdoba OPD v průběhu oprav, kdy rovněž (možná méně nápadně) postupným změnám objektů dochází k mizení informací v nenávratnu. „Nabízí se“ tak závazek zachytit maximum informací, které jinak dosud ve spoustě případů mizejí v nenávratnu.

Přestože nejspíše existují nějaké statistiky demolovaných či zanikajících památek u nás, nejspíše nejsou z tohoto hlediska výrazněji reflektovány.

V Sasku-Anhaltsku (asi nejen tam) je stanoveno, že před demolicí památky může památková instance nařídit povinnost památku dokumentovat. To se asi děje i u nás, v nějaké míře. Prioritou přitom ovšem většinou je požadavek na pořízení takové dokumentace, která dovolí správně rozhodnout o povolení či zákazu demolice na základě z dokumentace vyplývajících informací o hodnotě památky. Zdůrazňují se požadavky na dokumentování nejrůznějších detailů svědčících o vývojovosti památky či jejích cenných prvcích. Nicméně dokumentace a průzkumu se vyžadují případ od případu – nejde tedy o nějaký obecný „objektivní“ závazek.

S tímto pojetím ovšem souvisí představy o uložení informace do „složky“ daného objektu, bez „tlaku“ na obecnou využitelnost informací pro studium typologie apod. Lze v tom spatřovat skutečnost, že instance památkové péče zatím poněkud opomíjejí „podružné“ výzkumné významy dokumentace, nepodstatné ve srovnání se závažností o rozhodování o objektu samém. (Asi už stěží srozumitelná v tomto stadiu může být úvaha o zpětné vazbě v tom smyslu, že přeci i praktikující památkáři volí své přístupy na základě dosud existujících informací a podle toho, jak i jim byly zpřístupněny; tím je ovlivňováno i obecné vnímání toho, co památkáři vynucují na vlastnících či dalších orgánech státu.)

Nepříliš pohodlná bude otázka financování. Právní a správní otázky zde ponecháme stranou. Prověření dodávané dokumentace se ovšem soustředí na to, jestli je text rozdělen do příslušných kapitol a zda je fotografická dokumentace profesionální, jak případně předpis požaduje. Detailnější požadavky bývá obtížné zdůvodnit, a případně financovat.

Exkurz 2. Most

Matěj SPURNÝ: Herci díla zkázy. Demolice starého Mostu a role památkové péče, in: Zprávy památkové péče, roč. 76, 2016, č. 3, s. 251-264.

S. 263: „Památkáři, archeologové a je zastřešující instituce tak mohli v době bourání Mostu… alespoň s částečným úspěchem vymáhat plnění podmínek, za nichž byli kdysi přinuceni s likvidací historického města souhlasit. Vedle trojstranné dohody… se jednalo o několik desítek konkrétních dokumentačních akcí… Situaci komplikoval spíše poněkud nepřehledný stav, kdy se jednotlivé instituce a úřady… ve svých záchranářských podnicích různě předháněly a překrývaly, přičemž jim chyběl společný koordinační orgán.“ S. 264: „Umírající město bylo zkrátka jedinečným objektem, na němž si humanitní a společenské vědy mohly vyzkoušet techniku vlastní jinak zejména biologii a medicíně, totiž pitvu.“

Nicméně mostecké memento a nepochybné úsilí pro dokumentaci mizejících hodnot nevyznívá do podoby nějakého výrazného a reálného poučení, ze kterého by plynulo systematické rozvinutí reálných činností. Prakticky nic ze shromážděných informací není veřejně dostupné (v článku by se na to také asi odkázalo). A ani nějaký systematický postup při shromažďování dokumentace památek do praxe zavedený nebyl. Nelze sice vyloučit, že aktivní projekty monitoringu stavebně-technického stavu památek či OPD, nebo různé projekty dokumentace ohrožených objektů bez náležité péče takové výstupy sice mají, ale ty netvoří nějaký veřejně zjevný systém.

2016/09/17 Posted by | dostupnost dat, metodiky, OPD, památková legislativa, zánik památek | , , | Napsat komentář

OPD a Timelina na Facebooku jako možný vzor pro monitoring památek

Při drobném marginálním srovnávacím testu různých způsobů prezentace „památkové operativy“ byla data vkládána také na facebookovou stránku dané památky. Srovnávacím základem byla stránka na blogu, protože ta umožňuje podobně operativní aktualizace prakticky synchronně se sběrem dat. Blog (či jiný typ stránky, kdyby ji bylo možné podobně operativně obsluhovat) má určité výhody v možnostech kategorizace/tagování, které by mohlo umožnit vyčlenění dokumentů souvisejících s danou „akcí“, což je pro posuzování a interpretaci poznatků důležité. Umožňuje i komentování, v jehož rostoucí důležitost v budoucnu je proč věřit. Užití hashtagů umožňuje i Facebook, ale zkušenosti zatím nepřesvědčují, že je zobrazení příslušného výběru kompletní a spolehlivé.

Postupně vytvářená stránka na blogu umožňuje následně (po případném doplnění) vytvořit finální elaborát a „petrifikovat“ jej ve formátu PDF a v podobě výtisku. (Totéž by umožňovala postupně aktualizovaná stránka produkovaná na stránce typu wiki, s kompletní archivací verzí stránky; ve srovnání s blogy je ovšem na stránkách editovaných pomocí SW MediaWiki většinou složitější správa ilustračního doprovodu.)

Postování na Facebooku je ovšem nejvíce otevřené (samozřejmě s tou licencí, že velká část relevantních odborníků s ním vůbec nezachází, takže nemá tušení, že tam případně cokoliv provádíme). Příspěvky je možné aktualizovat, přičemž verze lze zpětně zhlédnout (to je, jak už opakovaně připomínáme, pro historické zkoumání velmi důležité). Pozice postů na timelině ovšem může vést k nepřehlednosti, pokud by souběžně přicházelo více příspěvků k různým tématům. V tomto případě by mohly pomáhat fotogalerie, ale jejich propojení s timelinou není vždy plně ovladatelné (leda snad opakovaným sdílením či sdílením právě přidaných obrázků).

Nicméně je FB asi bezkonkurenční z hlediska „sociálních“ nástrojů, tedy přidávání komentářů, obrázků, odkazů apod. od dalších uživatelů (kteří pak získávají informace o případných dalších reakcích). K efektivnímu dalšímu využití může napomáhat existence dostupné adresy jednoho každého příspěvku.

To jsou tedy přednosti, které stojí za zohlednění při hledání ideální možnosti operativního zpřístupňování operativně sbíraných poznatků a dokumentací, ovšem střádaných v souladu s platným nařízením aspoň v podmínkách NPÚ na jednom místě (MIS). Je jasné, že v řadě případů bude vždy z organizačních a odborných důvodů vhodné zpracovat komplexní zprávu bez průběžného veřejného nakukování. Nicméně často závažnost informací přesahuje specializovaný rámec zkušeností angažovaného týmu či jednotlivce. V neposlední řadě je to významné i z hlediska vzdělávání a „památkového marketingu“ – zdůrazňování významu práce této instituce a ochrany památkových hodnot vůbec. Jistě se najde určitá skupina lidí, kteří stojí o systematičtější zpravodajství o dění v památkové péči, než je to, co po nějaké selekci „priorit“ nabízejí noviny, rádia, televize a zpravodajské weby.

Nakonec o tom může svědčit už i to, že mnohdy se masmédia sama pídí po aktuálních sděleních o objevech a opravách. Kdyby nevěděla, že tyto články mají pozitivní dopad na prodejnost pestřejšího obsahu, zřejmě by to nedělala (i když si jistě musíme a dovedeme představit i existenci redaktorů, podporujících památková témata z vlastního přesvědčení).

Součástí komplexního operativního sběru informací o dění v terénu by tak mohla být i tvorba výběru odborně fundovaně komentovaného, prostředkujícího věcně korektní sdělení, mezi nimiž nebudou chybět i ta, která by se v masmédiích „neuživila“.

K tématu je otevřena dočasná diskuse na AE.

2015/12/06 Posted by | OA, památky v médiích, prezentace, Uncategorized | , , , | Napsat komentář

Pokus o hledání snadné cesty k operativnímu zpřístupňování stavebně-historických poznatků z památkové praxe

V předešlém avízu pokusu operativně zpřístupňovat poznatky z nevelké akce OPD různými způsoby a předložit je k případné diskusi nebo aspoň názoru na to, co by bylo možné v tomto směru uskutečnit, byly do jisté míry nastíněny možné způsoby. Zdálo se účelné v rámci akce drobnějšího rozsahu ověřit, zda a jak by bylo možné s využitím informatických nástrojů památkové péče vytvořit a postupně během akce aktualizovat záznam získávaných poznatků. Z důvodů časové tísně jsem mínil elaborát sestavovat on-line na internetu. Nevěděl jsem také předem, jak bude akce postupovat, zda budu moci dokumentaci zpracovávat ve chvílích, kdy je vypovídací schopnost nálezových situací významná. Ostatně i investor, dohlížející orgány a dodavatel pracovní postup měnili podle zjišťovaných skutečností stavebně-technického i památkového rázu. Pro pilotní akci to byl tedy vhodný model (i když to nemohlo být předem naplánováno).

čp. 162/III, U Zlaté studně 5, Praha, Malá Strana

Část zdiva po sejmutí degradovaných omítek

Záměrem bylo také modelovat (a třeba i skutečně vyvolat) diskusi o vhodném způsobu zpracování dokumentace, porovnat (ne)výhody snadno dostupných způsobů elektronické „adjustace“ elaborátu a ověřit jeho funkčnost v rámci informačního systému památkové péče (v tomto punktu ovšem nebyl ještě pokus uzavřen, protože aktuálně probíhá proces rozsáhlých úprav informačního systému památkové péče). Diskuse by mohla upozornit na použitelné zkušenosti či pokusy jiných zpracovatelů, případně získat jejich teorií i praxí podpořené názory apod. Nakonec i v případě nulového ohlasu lze takto získat vlastní odstup pro další možná hodnocení záměru i jeho výsledků.

čp. 162/III, U Zlaté studně 5, Praha, Malá Strana

Dokončovací práce na omítkách

Pokus byl motivován zejména dvěma skutečnostmi. Jednak je vhodné vycházet vstříc evidentnímu zájmu širší kulturně orientované veřejnosti o aktuální zprávy o objevech, překvapeních, nečekanostech apod. V tom sice není zvolený příklad moc pozoruhodný, což ovšem není tak zásadní. Za druhé pak tím, že snad je vhodné diskutovat postup, ze kterého by mohly vyplynout případné doplňky informačního systému památkové péče tak, aby bylo reálné z něj skládat soubory dokumentů tvořící elaborát zvolené dokumentační akce (to je zatím možné spíše nestandardně). A pak z těchto dokumentů vybírat ty zvláště názorné a s vhodným komentářem je uveřejňovat ku prospěchu osvětového působení památkové péče (řekněme podobně, jako jsou zpřístupňovány přehledy ohrožených památek či některé výsledky vědeckého výzkumu památek).

Bylo souběžně testováno několik snadno dostupných řešení.

Základem se stalo shromaždiště souvisejících fotografií na místě, kde je možné je snadno dále využívat (sdílet miniatury s odkazy do textu html apod.). Vybrané snímky byly vkládány do průběžně doplňovaného elaborátu, dostupného on-line.

Současně byla za pomoci zúženého výběru snímků průběžně aktualizována stránka stavby na Facebooku. Ta se však považuje spíše za sice promptně aktualizovatelný, ale omezeně dostupný „model“ aktualizovaného výstupu, jak by mohl být případně generován i z archivovaných dat v systému památkové péče.

Z obsahu stránky html byl následně pomocí textového editoru vytvořen soubor ve formátu pdf. Ten bude uložen do informačního systému památkové péče, jakmile to bude umožněno postupem jeho rozsáhlé modernizace. Nyní je dostupný na stránkách academia.edu, jelikož zde je možné rovněž doplnit funkční diskusi, což je tím také (možná jen) modelováno s tím, že to lze považovat za vhodné i v oficiálním systému, protože to může přispět k získání upřesňujících informací. (Ale diskutovat lze zde v komentářích či na FB.)

Porovnání tří použitých cest dává představu o výhodách i nevýhodách.

Facebook je ukázkou systému velmi rychle aktualizovatelného, ale v němž jsou výsledky omezeně dostupné. Nevytvoří také komplet elaborátu. Využit je jako model snadno doplňovatelné časové osy. Položky lze také propojovat s jinak pojatými výběry informací (např. stránkami o historickém zdivu).

Html stránku lze za dnešních poměrů aktualizovat i na volném kapacitním sídlu stránek bez větších prodlev a komplikací. Výhodou je vytvoření jedné html stránky, na kterou lze jednoznačně odkazovat, a přitom ji doplňovat (to by se z etických důvodů mělo v textu uvádět). Následně je relativně snadné pomocí prohlížeče nebo s využitím textového editoru vytvořit soubor pdf (dosud oblíbené řešení, vhodné i pro vytištění elaborátu při zachování stránkování apod., což může mít význam pro jednoznačné odkazování na konkrétní pasáž elaborátu apod.

Pdf soubor ovšem není prakticky možné aktualizovat.

Přednosti jednotlivých řešení či jimi vyvolávané komplikace pro další využití dat by mohly být předmětem další úvah tak, aby podpořily řešení co nejsnáze technicky i mentálně dostupné všem dodavatelům i uživatelům dat. Je také třeba brát v potaz to, že zpracovatelé dokumentace i situace, ve kterých se ocitají, jsou velmi rozličné. Bylo by vhodné disponovat různými cestami pro vytváření a správu dat tak, aby podporovaly různé v praxi užívané pracovní postupy.

V řadě případů také nebude vhodné všechny snímky či verze zpracování textu či plánků mít veřejně přístupné.

Pro práci s verzemi textu je zřejmě ideální „systém“ stránek Wikipedie (software MediaWiki), protože umožňuje dokonalou správu verzí, a to včetně vytvoření odkazu na každou verzi, což současně umožňuje aktualizovat popisy apod., aniž by se ztratily předchozí popisy (čili např. pro vytváření sledu aktualizovaných monitorovacích zpráv se jedná o téměř ideální řešení).

(Bude aktualizováno.)

2015/12/01 Posted by | dokumentace památek, publikační činnost, Uncategorized | , , , , , | 1 komentář

Metodika SHP, standard postupů nebo studie?

Pokusil jsem se zareagovat na výzvu o pár připomínek k připravované metodice. Na stanovenou adresu jsem poslal něco poznámek, ale je těžké komentovat nějaké jednotliviny u tak rozsáhlého textu, navíc kypícího různými náměty variantních úvah či námětů téměř v každé situaci „procesu“ SHP – jak podrobně postupovat, nakolik strukturovat, jak vlastně pracovat s tabulkami. Cílem pisatelů asi není docílit nějaké striktní unifikace postupů a formalit (což je asi dobře, když vidíme, jak se v mnoha směrech hodnocení věcí redukuje na nějaké snadno spočitatelné „kvalitativní“ znaky, umožňující posouzení hodnoty výsledku skoro komukoliv).

Nicméně je nesnadné komentovat detaily tak rozsáhlého dokumentu, ve kterém se navíc autoři vracejí k různým detailům postupů vícekrát v různých souvislostech nebo v různé míře detailu. Přesto jsem pár detailů na uvedené kontaktní adresy sdělil, ale samotného mě více zaujalo trochu sledovat souvislosti produkce metodik v posledních letech i celkem náhlého nástupu „myšlenky“ otevřeného přístupu v památkářských sférách.

Je vynikající, že se na internetu postupně začínají objevovat metodické texty památkové péče (ale tak je tomu vlastně už řádku let). A ještě lepší je, že jsou předkládány návrhy textů on-line k připomínkám. Metodiky se podařilo on-line zpřístupňovat již před několika lety (po nemalých sporech a dodnes trvajících pochybnostech některých aktérů) a děje se tak systematicky (postupně byly metodiky také zpětně certifikovány, aby jimi bylo možné efektivně operovat např. v právních sporech ohledně správné památkové péče). Nyní byla vytvořena v informačním systému památkové péče další možnost zpřístupňování certifikovaných metodik, kterých asi bude možné zveřejňovat více, nežli bude reálné produkovat v tištěné verzi.

Takových možností by mělo být využíváno ještě spíše pro zpřístupňování verzí návrhu metodiky k připomínkám. Tak, jako se to stalo nyní s připravovanou výrazně rozšířenou a zpřesněnou verzí metodiky stavebně-historického průzkumu (SHP).

Patrně je z nějakého důvodu v současnosti marné usilovat o to, aby se „drafty“ metodik uveřejňovaly na oficiální platformě NPÚ, i když i k tomu existuje vzor. Zde se mj. podařilo také doplňovat upravenou verzi a komentovat postup finalizace textu.

Nedávno jsme vysoce kvitovali také zpřístupnění návrhů dalších metodik souvisejících se SHP. (Tento postup byl již před lety s úspěchem aplikován na přípravu metodiky OPD a nepochybně pomohl i její respektované kvalitě.)

Čili je problém spíše jen „administrativní“, že by měly být návrhy zpřístupňovány přehledně jednou cestou. Může to být v rámci Metainformačního systému památkové péče (MIS), ale předložení návrhu by mělo být signalizováno na místě, které lze z hlediska aktualizací sledovat, tedy nejsprávněji na webu NPÚ. Kdyby žádné jiné, mohou k tomu být i důvody licenční.

S tím ještě souvisí jedna okolnost, že v nynější době většina metodik vzniká v rámci řešení projektů vědy a výzkumu. Tam existuje jakýsi trend k prezentacím výsledků na samostatných webech, i když by opět logika nabízela i možnost jednotného zpřístupňování v souvislostech (zde ji považujme za vhodnější).

Na posledně odkazovaném místě se zpřístupňování metodických apod. textů on-line (zahájené ovšem už před lety, jak bylo uvedeno – zejména zde) zdůrazňuje nově jako výsledek vyhovění stanovenému otevřenému zpřístupňování institucí (Open access – OA).

K tomu bychom dnes mohli ovšem nad rámec vylepšení dostupnosti metodik oproti pouhé tištěné verzi, která by ovšem měla zůstat samozřejmostí i nadále, zvažovat i „obousměrný provoz“ komunikace. Při vydání návrhů k připomínkám totiž prakticky neexistuje možnost jiné reakce, než odeslání připomínek na mailovou adresu (zpravidla neobdržíte žádnou reakci; jen pak můžete „s povděkem“ kvitovat, že objevíte opis své věty v nějakém výsledku). To je asi v řadě případů nejvhodnější řešení, ale nepochybně se dnes nabízí i možnost přidávání komentářů, třeba k nějakým detailům, aniž by připomínkující osoba musela korespondovat s uvedenou kontaktní osobou.

V předchozí kampani příprav nové metodiky SHP byly takto zpřístupněny původně mailované připomínky. Zkrátka, když už OA, proč nevyužít i takovýchto dalších možností. (Tehdejší můj pokus.)


Dokument je velmi obsáhlý, týká se „průřezově“ širokých oblastí (od dějin umění a stavitelství až po aktuální trendy památkové péče, kompletní typologie staveb i veškerých jejich prvků…). Je nepochybné, že autoři vynaložili na jeho sestavení a ladění nemálo erudice a energie, takže těžko lze operativně zpracovat nějaké připomínky, které by byly adekvátní …a samy nebyly snadným terčem relativizace a jen tedy všechny nezdržovaly. Případný pisatel připomínek se tak může pokusit zčásti o obecné připomínky (možná jdoucí nad rámec jednotlivé metodiky) či si může všímat možná až podružných či ze souvislostí vytržených detailů. Tak nějak jsem se aspoň pokusil já…

Obecně (něco pokusů o obecnosti pak ještě na konci). Vždy jsem doporučoval formát metodik A4. Zde považuji za vhodné to zopakovat. Pokud se bude pokračovat ve formátu A5, bude svazek prakticky nemanipulovatelný, při lepeném hřbetu se bude rozpadat.

Nedoporučuji atypické formáty, jako měla např. publikace Zkoumání… Formát A4 bude odpovídat formátu elaborátů, takže bude možné dobře zařadit i vzorové stránky (i když je pravdou, že ty se v podobných případech většinou zmenšují). Plánky budou moci mít rozumnou velikost. Při dvousloupcové sazbě bude i zařazování obrázků mnohem efektivnější.

Formát A4 jsem doporučoval od počátku mj. proto, že právě v době obrody edice Odborné a metodické publikace přešel i Úřad pro normalizaci… u ČSN z formátu A5 na A4. Sám to tehdy zdůvodnil rostoucí potřebou velkých tabulek a grafů, což jsou i naše případy (zřejmě i tím, že formát A4 mají i normy ISO).

Formát A5 se u nás preferoval pro „snadné nošení metodik v kapse do terénu“. Při jejich počtu (pro naše témata zvláště) a při rozsahu právě tohoto svazku toto již ztrácí platnost. Navíc přibývá lidí, kteří budou na stole i v terénu pracovat tak jako tak s elektronickou verzí.

Formát A4 by mohl být doplněn o perforaci 4 otvorů u hřbetu pro vložení do standardních pořadačů, kam by se jednak mohly vkládat další metodiky, jež by měly být vydávány v tomto formátu (to je „jenom“ názor), jednak související ČSN, materiálové listy apod., jak s tím běžně pracují projektanti aj.

(V této souvislosti bych nevylučoval ani představu Oborových norem. Protože metodiky začaly v dosavadní edici vycházet proto, že nebyla žádná jiná a nebylo ani jasné, jestli bude vůle v jejich vydávání vytrvat. Existuje také určitá nejasnost ohledně vztahu vydávaných metodik k „certifikovaným“ metodikám. Mohou být v edici zařazeny i necertifikované metodiky?)

Útržky detailů

V následujícím jsem se zmohl jen na pár vytržených poznámek, což souvisí mj. s tím, že některé postupy jsou v metodice nejprve nastíněny obecněji, takže se až dalším čtením dobereme toho, že jsou v následujících kapitolách i vícekrát „řešeny“ podrobněji (to se týká třeba postupu popisu).

Přijde mi, že metodika staví uživatele snad až příliš často před rozhodování (či váhání) o tom, co je či není správné. Text mnohokrát zdůrazňuje jak je všechno možné provádět různě podrobně, jak nejsou postupy ustálené, jak je každá památka jiná, přístup zpracovatele subjektivně podmíněný, jak má na vše vliv postupující vývoj poznání, všechno je relativní…

Problematika je přitom neobyčejně složitá a rozsáhlá. Postihuje všechny slohové etapy, vývoj techniky a společnosti obecně. Atd. Takže je jasné, že i na vybalancování mezi nabízením možností a striktními limity to nemůže být jednoduché. Proto není v jednoduché situaci ani pisatel případných připomínek, a i přes „dostatek“ poskytnutého času těžko může nabízet nějaká doplnění jednotlivých vět či korekce formulací.

V textu (křestní) jména osob vždy rozepisovat. Zkrácení jména vždy ochuzuje informaci a může zcela mást (P. Kroupa = Pavel Kroupa i Petr Kroupa, Z. Dragoun = Zvonimir Dragoun i Zdeněk Dragoun apod.).

Měly by být uvedeny související dokumenty. Zejména navazující metodiky (zaměřování, dokumentace a inventarizace detailů, OPD, okna…).

Předpokládám , že ještě před tiskem projde text jazykovou úpravou. Proto jsem až na výjimky nekomentoval stavbu vět (typu „SHP je zpracováváno“), interpunkci apod. (i když i to může být pro správné pochopení textu významné). To platí i pro volbu termínů, kdy bývají zbytečně hledána synonyma místo použití identického výrazu, když se jedná o stejnou věc (např. požadavek na to, aby elaborát SHP „přebíral“ garant, přičemž se doporučuje „předání“ v rámci kontrolního dne – s. 9).

Důraz se vcelku logicky klade na zadání a kontrolu SHP. Proto by bylo logické v metodice také popsat postup „garanta“ při stanovování podmínek pro SHP. Specifikaci souvisejících metod zkoumání a dokumentace (archeologie, Stavebně-technický průzkum apod.; v kapitole zřejmě není zmíněn průzkum statický) by měla obsahovat také metodika. Měl by v zásadě existovat katalog všech relevantních metod, ze kterého by bylo možné některé na základě zdůvodnění vynechat.

Jde také o to, že by „recipročně“ mělo být stanoveno, že např. při statické sondáži proběhne dílčí SHP, OPD apod. Totéž při restaurátorském průzkumu omítek. Ale také při rekonstrukci elektro- či sanitární instalace. I při takových vcelku technicistně pojímaných dílčích zásazích mohou být objeveny zazděné otvory, historické povrchové úpravy omítek apod.).

Vedle jistě potřebného dohledu odborného pracovníka NPÚ (asi je míněn garant z předchozího textu), jeho konzultací či upřesňování doplňujících průzkumů je též potřebné, aby stejnou iniciativu mohl (či měl) mít průzkumník. To může být důležité v momentu, kdy např. zjistí dříve nepředpokládatelnou stavební fázi apod., což může vést k nárůstu pracnosti, a tedy i nákladnosti, odhalí nutnost doplňujícího průzkumu (to nemusí dokázat jen garant či odborný pracovník; může se to třeba zjistit během kontrolního dne po nějakém postřehu přizvaného odborníka – jinak by se ani kontrolní dny nemusely dělat; reakce „systému“ /garant, zpracovatel, investor/ na taková zjištění nejsou zřejmě specifikovány či naznačeny).

V rámci zmiňované Centrální evidence elaborátů SHP by měly být evidovány i elaboráty uložené v jiných sbírkách dokumentace, než jsou sbírky NPÚ; resp. by neměly být z takové evidence apriori vyloučeny.

Jestliže byl v úvodu SHP popisován jako shromáždění všech poznatků o dosavadním vývoji památky, je namístě rovnou říci, že i po kolaudaci zásahu a předání elaborátu plynule stavebně-historický (stavební, funkční) vývoj pokračuje. Bude tedy vhodné do budoucna počítat s tím, že elaborát je vlastně plně otevřený dalším aktualizacím. To má nemalý význam už proto, že to znamená, že při budoucím zásahu se nebude provádět další SHP, ale budou se zpracovávat „dodatky“ či jinak pojmenované aktualizace. Čímž také dojde ke kvalitativnímu posunu ve využití elektronické verze elaborátu, zmiňované v textu (ale zřejmě je míněna podoba „otisku“ ve formátu PDF).

Další význam tohoto „živého“ elaborátu spočívá v tom, že je skutečně možné do něj zahrnout dílčí výsledky např. z OPD, a „velký“ elaborát zpracovat následně. Je možné, že tím lze snižovat obecně velmi potřebný tlak na zadávání standardního SHP, ale současně to vytváří prostor pro trvalé „provazování“ všech dosahovaných poznatků, vznikajících kdykoliv.

Je to důležité též s ohledem na (možná již vbrzku) budoucí zapojování informací o památce do BIM, ale současně je třeba pamatovat na potřebu typologických či jiných odborných poznatků a jejich začleňování do systému odborných IS (evidence nějakého typu okenních kliček apod. „napříč“ všemi budovami apod.). Tak se také docílí onoho dalšího vědeckého/badatelského využití výsledků.

Současně z těchto souvislostí plyne potřeba modulárního systému jak terénní práce, tak elaborátů – to samozřejmě platí hlavně pro dílčí akce. Standardní SHP i s doplňujícími průzkumy by ovšem mohl být jako modulový též koncipován od počátku. K tomu by bylo vhodné také stanovit určitou škálu úrovní „podrobnosti“, ze které by bylo jasnější, že se věnuje zvýšená pozornost některému prvku (to se týká typicky OPD).

Není zcela jasné, ve které fázi přípravy terénního průzkumu zpracovatel stanovuje rozsah práce, protože to je podstatné pro jednání s investorem a limitující pro výsledek i jeho hodnocení. Není jasné, zda existují nějaké standardy nákladnosti práce.

Opakovaně jsou zmiňovány různé možnosti řešení a postupů v průzkumné a dokumentační fázi i v elaborátu, což je z odborně filozofického pohledu nepochybně namístě. Mnohé by asi objasnily konkrétní příklady. Vzhledem k rozsahu by asi byly ideální vybrané stránky z příkladně zpracovaných elaborátů. Případně odkaz na elaboráty obsažené v IISPP/MIS. Je ale možné, že takové věci budou v obrazové příloze metodiky.

To se týká i formulářového uspořádání (Raumbuchu – tabulek). To nemá u nás zavedenou podobu ani dlouhou tradici. Bylo by vhodné vybrat nějaké příklady a někde je zpřístupnit on-line, aby z nich bylo možné vycházet, a tím co nejrychleji dospět ke standardizaci (tak, jako se to u mnoha zpracovatelů podařilo u OPD).

Je třeba upozornit na problematiku „tabulek“, protože ty v textových editorech dělají problémy při přechodech mezi formáty (včetně přenosů do „vyšších“ verzí editorů). Na rozdíl od tabulkových programů (xls) umožňují lepší kontrolu nad výslednou podobou tisku. Tabulky by však měly mít co nejméně komplikovanou strukturu formátování (případně by v elektronické verzi měly být připojeny i v textové verzi s nějakými vhodnými oddělovači).

Že není sjednocena terminologie, je ovšem truchlivé. Nicméně různá literatura existuje – počínaje VŠ skripty, příručkami, metodikami, „Herouty“…

Metodika správně varuje před (nad)užíváním synonym v elaborátech. V redakčním dolaďování textu metodiky by bylo vhodné rovněž k tomu přihlédnout.

Nad rámec metodiky musím i zde opakovat výzvu, aby se všude myslelo na vytvoření terminologického slovníku, ale hlavně aby se přitom napříč památkovou péčí a příbuznými obory postupovalo koordinovaně, v široké dohodě. Je to natolik důležité, že by k tomu měl být projekt a nejspíše vydána metodika… 🙂

V textu by asi měly být popisovány i aktuální součásti mobiliáře. A to proto, že SHP není jen hodnocením stavby, „pátráním“ po jejích předchozích podobách a funkcích a podkladem pro optimalizaci právě připravovaného zásahu, ale také pramenem informací pro budoucí obdobné (ale třeba i etnografické) bádání. Absence těchto pasáží v běžných SHP má řadu důvodů – často je to fakt, že SHP probíhá po vyklizení stavby či po jejím opuštění.

Typologie – zpracovatelé SHP by se opět měli spojit (i s dalšími specialisty z oblasti památkového zkoumání) a spolupracovat na encyklopedii. To tato metodika nevyřeší, ale po stránce postupu jde jen o to se dohodnout a začít. K tomu by se mohla v dohledné době konat nějaká schůzka (IT, SHP, historici…).

Vztah k inventarizaci by měl být velmi přímý. Je jedno, jestli jsou „inventarizovány“ místnosti (Raumbuch) nebo okna (inventář, seznam hodnotných či nehodnotných prvků). Jde o takový podklad, prakticky neoddělitelný od SHP, jakým je i stavebně-technický průzkum (ten se v některých fázích vývoje SHP v SÚRPMO stával společnou součástí elaborátu se SHP).

S tím souvisí i přístup k OPD, jehož součástí by měla být i doplněná „inventarizace“ těch prvků, které byly v průběhu zásahů teprve zjištěny. Výše naznačený systém, kdy by každá památka či objekt měly svou SHP/encyklopedickou stránku, by umožňoval průběžně inventář doplňovat a aktualizovat (např. právě o informace o přesunu nějakého prvku na jiné místo v rámci budovy, nebo i o přenesení do muzejního depozitáře apod.; k tomu všemu by nám mohlo pomáhat i navazování na standard sdílených informací o předmětech nejen muzeálních CIDOC-CRM; totéž v BIM).

Takový „modulární“ postup také umožní různou podrobnost přístupu (zeď s okny > okno > výplň > klička) k jednotlivým prvkům, přičemž je možné podle okolností časem provádět doplňky v podobě prohloubení podrobnosti vybraných prvků apod.

Číslování místností. Asi by přednostně mělo odpovídat současné nebo poslední nalezené plánové dokumentaci. Nebo by měly být zopakovány (či odkázány) zásady pro stanovení pořadí atd., jak se vyučují na stavebních školách, nebo předepsány ČSN. V principu by se mělo shodovat s projektovou dokumentací aktuálního zásahu, aby bylo co nejsnáze zjistitelné, co se týká téže místnosti či prvku. V případě, že není žádné číslování nalezeno, mělo by být optimálně provedeno tak, aby mohlo být převzato i pro další vznikající dokumenty (projekt, RP, AV…).

Patrně by bylo vhodné doporučit datové formáty nejen pro plány. Text: doc?, docx?, txt?, rtf?, html? PDF? PDF/A? Fotky: tiff?, jpg?, png?, bmp?. Video? Audio? 3D? Případně odlišit preferované vs. zakázané. Pokud je to obsaženo v nějaké metodice pro práci s památkovými daty, lze doplnit odkaz.

Vhodné by bylo doporučit velikost obrázku pro vložení do textu i „Jména“ souborů a nějak se zabývat vztahem náhledů v textu a podrobných obrázků. Podotýkám, že se trvalou udržitelností dat zabývají mezinárodní konsorcia. Tak tedy odkázat na nějaké doporučení NA ČR? Problém „stability“ tabulek je také trochu širší (nejsem technik). Je možné, že pro tyto otázky, které jsou společné mnoha oblastem IS kulturního dědictví a paměťových institucí, budou „řešeny“ jinou metodikou, „jdoucí“ napříč dalšími oblastmi, ve kterých vznikají data určená ke sdílení a archivaci.

Slovníček? Na slovníčku by bylo možné společnou prací začít víceméně hned. Osobně jsem si dovolil nějaké pokusy, když jsem zjistil, že k některým souvisejícím termínům ze specifické oblasti SHP výklad chybí. Vybírám snad k úvaze… SondaNálezová situace.


Není zcela jasné, jak se v rámci jinak citovaného IISPP reaguje na získané poznatky (ale to se samozřejmě netýká jen SHP). Když se např. zjistí dosud nepředpokládaná stavební etapa nějaké části památky, jak se to promítne do „charakteristiky“ památky v evidenci kulturních památek? (Na to ale možná mají OEDIS nějaké postupy.)

Z hlediska ještě více obecného mi trochu chybí možnost komentovat návrh metodiky třeba přímo na webu Svorník (mně alespoň web přidávání komentářů nedovolí). Není mi také jasné, zda budou připomínky zveřejněny, nebo ne. Do jisté míry bych se podle toho možná rozhodoval při volbě formulací apod. Domnívám se však, že by připomínky měly být uveřejňovány operativně, aby na ně vzájemně mohli připomínkující osoby reagovat. Připojit se k nim, nebo je označit za nesprávné apod. Nicméně na takový postup by připomínkující měli být předem upozorněni.

Nyní mi nezbývá než doufat, že jsem zbytečně nezdržoval.

Jan Sommer, Praha, 1.-3.1.2015.

2015/01/04 Posted by | archivace, dokumentace památek, dostupnost dat, standardy | , , , , , , , | komentáře 2

AHAPRAHA a OPD na Wikipedii bohužel (zřejmě) ne. Ale kde tedy?

Při procházení Prahou a vyhledávání informací o historických budovách se velmi často setkáme s problémem, jak najít údaje o sousedících domech, jak vlastně zjistit, které domy např. v uliční frontě v nějakém „katalogu“ popsány jsou, a které ne. U knih typu UPČ je to velmi nesnadné – zrovna akademické Umělecké památky Prahy jsou pěkným příkladem. Domy jsou většinou řazeny podle čísel popisných. To je při vyhledávání právě podle tohoto údaje pohodlné, ale jakmile hledáte třeba sousedící domy, musíte si poradit různě. Může se hodit mapka parcel s vyznačenými popisnými čísly (bohužel jen volně vložená; připusťme, že určitou výhodou je, že si ji můžeme položit vedle knihy; u některých svazků je však na předsádce, jakoby byla trochu navíc). Jenže z té nevidíte, který objekt je zahrnut, a který ne.

Tento problém měl asi optimálně vyřešen Václav Hlavsa ve svém plánu Prahy spojeném se sešitem, kde byly domy řazeny podle ulic. Tak vlastně nebyl problém bleskově se z mapy dostat k domům, které máme před sebou, a současně podle souřadnic hned najít i ulici v mapě. Toto řešení bych doporučil pro každý podobný „projekt“. Uvádím zde pár stránek z publikace, dnes již velmi vzácné, abych ukázal, co mám na mysli:

HLAVSA Václav: Praha. Plán kulturních památek

Ve snaze najít řešení obou problémů – mezerovitosti všech inventářů a nepřehlednosti jejich řazení a nejasné prostorové identifikace – jsem před lety učinil pokus, u kterého však zůstalo jen u počátku. Nicméně myslím, že je dodnes přesvědčivý. Objekty jsem řadil za sebou do tabulky (hlavně proto, že jsem chtěl pracovat s řazením obou domovních front podél ulice, navíc tak, aby protilehlé domy byly skutečně naproti sobě), a přitom je opatřil identifikačními údaji a dalšími informacemi. Ty jsem zredukoval na minimum vypočítávající nejhlavnější data z historie a uvádějící základní charakteristiky stavby (křídla, okenní osy, patra, trakty…). Počítal jsem, že by byly připojeny ještě identifikační snímky, případně také odkazy na podrobnější informace. V tabulce byly samozřejmě také odkazy na navazující ulice, takže by bylo možné postupně probloudit celé město… A přitom vyhledávat i podle čp., jmen architektů atd.

Celé to bylo sice nadějné (kdyby se třeba podařilo knižní vydání, aspoň mně samotnému by to velmi vyhovovalo), ale nedalo se to stačit. Navíc se již rýsovaly možnosti, že při profesionálním zpracování by objekty mohly být vyznačeny přímo v on-line mapě. A také se to bez vyhlídky na nějakou týmovou práci nedalo více rozpracovat.

Proto jsem pak zkusil vkládat obrázky fasád domů do Fotomapy Seznamu. Tam byly lokalizovány, takže je při příslušném zvětšení mapy bylo možné procházet pěkně vedle sebe. U fotky pak mohl být odkaz na další informace. Jenž u objektu bez fotky by zase odkaz chyběl. Navíc svéhlavost editorů a nezájem Seznamu o tento progresivní záměr nakonec vedl k tomu, že jsem po hádkách s editory dokonce většinu fotek zase smazal (skutečně tam aktuálně vidět nejsou, což jsem si raději ověřil, protože v diskusním fóru tam protestují i další fotografové mj. kvůli tomu, že jsou zobrazeny fotky, jež označili jako smazané či neveřejné, a přitom jim editoři mazali, co je napadlo). Seznam tuto doplňkovou, ale jinak šikovně koncipovanou službu bohužel bere jen jako zpestření k bankomatům a jiné komerci – myslím proto, že by se k fotografům měl chovat jinak; no nic.

Časem jsem pak zkusil podobné „procházení“ ulicemi vytvořit i na jiném místě. Sady fotek jsem uspořádal podle domů a ty zařadil do kolekcí, a to dvěma základními způsoby – zase podle ulic (např. Sněmovní), ale také podle čp. (Malá Strana). Mohl jsem tak dům nalézt podle čp., a následně jej prohlížet i se sousedními objekty. Ale obsluha tohoto řešení je zase relativně komplikovaná. A podobně jako u map Seznamu je člověk trochu vydán všanc tomu, zda bude služba pokračovat.

Navíc všechny tato systémy vylučovaly kolektivní práci.

Z těchto i jiných důvodů mě celkem logicky zaujaly záměry Wikipedie v souvislosti s vytvářením seznamů památek jako podkladu pro fotografování v rámci kampaně (a soutěže) Wiki miluje památky (WLM). Wikipedisté velice obětavě vytvořili obsáhlé seznamy památek podle MonumNet a velmi prakticky je členili do různých kategorií (památky v okrese, ve městě…). Tabulky jsou většinou řazené abecedně, takže orientace je docela šikovná. Zobrazeny jsou také v mapě (pro potřeby soutěže byly vytvořeny také mapy, zobrazující všechny památky a rozlišující ty, co již mají fotku, a ty, co ji zatím nemají). Ale to opět vede k jednomu problému, že totiž jsou evidovány jen památky zapsané ve státních seznamech památek (aktuálně pak wikipedisté diskutují např. i o tom, zda nějak zahrnout i stavby v chráněných územích apod.).

Usoudil jsem, že by stálo za pokus doplnit toto řešení hesly pro jednotlivé ulice, ve kterých by byly vypsány všechny domy v ulici. Systém Wikipedie je k tomu jako dělaný. Zkusil jsem Valdštejnskou ulici v Praze na Malé Straně. Podnětem k tomu byla i probíhající oprava jednoho z domů v ulici, o níž jsem chtěl doplnit údaj do historického oddílu hesla příslušného domu. Heslo ulice jsem uspořádal minimalisticky hlavně jako seznam domů (podle mého to připomíná stránky kategorií, které jsou na Wikipedii běžné jako jakési rozcestníky). To si vysloužilo kritiku, že heslo nemá náležitý styl a podrobnost. Ale díky vstřícnosti se je podařilo během několika hodin či dnů uvést do podoby, která zřejmě nepovede k eliminaci hesla.

Hůře dopadl dům, u kterého jsem do jinak prázdné stránky napsal jen informaci o tom, že se v létě 2013 opravují fasády (přičemž dokonce jako pochvalu ne zcela obvyklého postupu jsem poukázal na to, že při opravě nebyla provedena žádná změna). Říkal jsem si, že lze počítat s tím, že se starší historie doplní. Takto by totiž bylo snadné do hesel Wikipedie jaksi psát i aktuální historii domů. Což připomene např. Timelinu na Facebooku (pro ilustraci uvádím tento příklad, i když jsou i výtečná řešení na stránkách některých muzeí či galerií atd.). Ale k tomu se ještě za chvíli vrátím. Toto heslo ale bylo v zápětí smazáno jako nezpůsobilé.

V informacích o ulici postupně došlo k několika úpravám. Např. byly poněkud nelogicky předřazeny „historické“ názvy domů jejich orientačním číslům, takže to začalo být hůře přehledné. Na druhé straně jsem mohl doplnit odkazy na hesla jednotlivých domů, a na jejich stránky naopak přidat odkaz na nově vytvořené heslo Valdštejnské ulice. Tak to začalo fungovat docela pohotově. Doplnil jsem i odkazy na navazující ulice či prostranství (již dříve zpracované obsáhlé heslo Klárova, a na nové svou neúplností opět „ohrožené“ heslo Valdštejnského náměstí; ale třeba se je podaří včas rozšířit…).

Takto by to podle mého mohlo fungovat, přičemž by padla omezení z hlediska řazení objektů, kompletnosti jejich seznamů apod. Problém dělá vlastně již jen uspořádání jednotlivých položek v informacích o domech – začínat by měly vždy orientačním číslem, protože je to pro orientaci rychlejší. Pěkně je to vidět na stránce Václaváku – to se mohou podívat i wikipedisté, že se nic neděje, když je pojmenování domu až za jeho číslem. Jako určitý protipól lze chápat heslo Malostranského náměstí, kde jsou jednotlivé domy jen zmiňovány (a odkazovány) v „literárně“ ztvárněných odstavcích, ačkoliv by i zde výčet byl šikovnější a přehlednější.

Tady je ještě jeden fotografistický pokus s Malostranským náměstí pro ilustraci a pro porovnání Valdštejnská ulice (na blogu lze mnohem snáze než na Wikipedii doplňovat náhledy obrázků, takže pro testování je to mnohem šikovnější).

Druhým tématem, které chci v těchto souvislostech zmínit, je OPD (operativní průzkum a dokumentace památek). Tato „metoda“ záznamu informací zejména o stavební historii se zaměřuje především na (foto)grafické a slovní zaznamenání informací o stavbách především v době jejich změn. To jsou nejčastěji opravy, kdy jde hlavně o zaznamenání informací o konstrukcích běžně uschovaných pod omítkami, případně odstraňovaných (to se týká též demolic částí či celků památek). Cílem je tedy tyto informace zachovat, a také je začlenit do ostatních informací o památce. V případě uvedeného domu z Wikipedie smazaného jsem to tedy např. bral tak, že se nic neděje, když jaksi historické údaje budou postupně shrnuty od toho nejposlednějšího. Lze ovšem pochopit, že takový přístup je v rozporu s tím, co si Wikipedie stanovila do vínku, totiž usilování o úplnost a užitečnost hesel. S tímto pojetím pro danou situaci mohu akorát tak nesouhlasit…

Jenže tímto jsem vlastně zkusmo hledal řešení pro něco jiného. Totiž pro potřebu někde na veřejně dostupném míst tyto historicky významné (i když zánovní) údaje shromažďovat, dávat je k dispozici a propojovat je s údaji jiných (v tom je pojetí Wikipedie zářným vzorem).

Jedním z ideálních přístupů pro ilustraci může být to, jak využili Timelinu na FB např. při shromažďování údajů o proměnách tvrze Sudkův Důl. Na jedné straně zaznamenali údaje od prvních zpráv ve středověku, na druhé straně, neméně významné z historického pohledu (nevěřím ani v tomto případě na hodnotu „historického odstupu“) připisují, co se na tvrzi děje teď. Podobně lze zmínit např. prezentaci prací na zámku Štědrá či v Plasích, ale rozhodně by bylo na místě hledat „stabilnější“ řešení pro shromažďování takových dat, než je FB. Má to význam i proto, že by bylo třeba zaznamenané údaje třídit i z různých dalších hledisek významných pro studium památek – typologie konstrukcí, architektonických forem apod. A to by šlo jen při evidenci a zpracování takových dat na jednom místě.

Výhledy?

Teď se dostávám k hledání odpovědi na to, jak takové údaje shromažďovat a zpřístupňovat.

NPÚ má rozsáhlé evidence památek i nepamátek – IISPP. Tedy vlastně všeho. Vše je zobrazené v mapách. Ale přece tam něco zatím chybí. Je skoro nemožné procházet informace různých druhů (domy v ulici, barokní domy, typy staveb – zámky, mlýny, radnice, kostely…). Úplně by nepomohly ani aplikace typu „památky klem mě“, protože by neumožňovaly některé typy výběrů. Ale lze věřit, že tudy cesta povede, protože se připravuje velká modernizace informačního systému památkové péče. V IISPP jsou postupně zpřístupňovány rozsáhlé výsledky několika vybraných výzkumných projektů.

Pro budoucnost by bylo hlavně potřebné podstatně zvýraznit různé kategorizace a třídění památek (památky v ulici apod., výskyt typu v určitém území, též vybraného v mapě). Možná by se daly využít i vrstvy v mapách Google. A současně by bylo potřebné umožnit velmi operativní vkládání aktuálních fotek (možná s využitím možnosti vkládat fotky do některé z fotobank, ovšem s využitím volné licence – zdá se, že by toto řešení bylo snadnější, než ovládání licencí u externích fotek na samotných webech NPÚ) i textových informací např. právě ze zdrojů v podobě OPD, ale také pro poznatky odborných referentů. Vycházím přitom z toho, že o významu takových nyní aktuálních, ale vzápětí historických údajů přeci z historického zkoumání víme. Je tedy velmi potřebné v podobě „anotací“ je do historických souhrnů o objektech zapisovat hned, a nikoliv to odkládat jako úkol pro potomky za 10 či za 200 let.

K tomu by bylo velmi potřebné vytvořit nějaký operativně dostupný nástroj. Z hlediska toho, co jsem uvedl o „taktice“ Wikipedie, je vcelku jasné, že to musí být v rámci informačního systému NPÚ (i když takový informační systém by reálně měl mít vazby minimálně rezortní – spolu s muzei, galeriemi, knihovnami, ale také archivy…). Je pravdou, že takové systémy sice vznikají, ale to je většinou pod tlakem „Bruselu“ (Europeana), ale uváděné zřetele se přitom příliš výrazně neprojevují. Asi si smím dovolit odhadnout, že využití SW Mediawiki se skoro nabízí… Odpadla by kolize s potřebami a cíli Wikipedie, ale přitom by mohl fungovat velmi osvědčený a globálně prověřený nástroj pro potřeby operativy naší památkové péče a památkových výzkumů.

2013/08/12 Posted by | evidence památek, NPÚ | , , | Napsat komentář

Workshop „Projekt CARARE a informační systémy památkové péče“ – hrst dojmů

Workshop (25.10.2012; info na webu NPÚ) zahájila generální ředitelka NPÚ Naděžda Goryczková, která zdůraznila význam informačních technologií pro činnost odborné památkové instituce. Vyzdvihla práci zúčastněných odborníků. Podtrhla i to, že prezentace budou zpřístupněny na webu NPÚ.

Odborná náměstkyně NPÚ Věra Kučová upozornila na význam rozvoje informačních technologií a shrnula cíle workshopu. Na jedné straně bylo třeba veřejnost seznámit s podílem ČR na evropském projektu CARARE. Současně však bylo nutné představit i další souvislosti práce s informacemi o kulturním dědictví (v kontextu státní správy, ale také vědeckého výzkumu apod.).

Organizační údaje sdělila Irena Blažková.

Souhrnnou informaci o cílech vývoje informačního systému a postupech práce podal Petr Volfík. Bilancoval postup práce v uplynulých letech. Evidence památek i jejich areálů představuje rozsáhlý problém. Většina aplikací je přístupná prostřednictvím internetu. Průběžně se také zdokonaluje vazba na státní systémy evidence nemovitostí apod. Představen byl také rozcestník informačního systému.

Irena Blažková seznámila s cíli projektu CARARE při tvorbě evropského portálu paměťových institucí EUROPEANA. Podíl na projektu je nepochybně přínosem i pro další práci v NPÚ. Přínosem je také seznámení s aktuálními trendy v digitalizaci a zpřístupňování dat.

Ľuboslav Škoviera z PÚ SR se od počátků věnuje informačním systémům ve slovenské památkové péči. Shrnul vývoj právní situace a vysvětlil, jak v této souvislosti vznikal a rozvíjel se systém informací o kulturním dědictví. Stručně se věnoval i rozšiřování památkového seznamu a zařazování památek do nadnárodních výběrů (UNESCO, památky evropského významu). Podrobněji seznámil s vývojem elektronické evidence památek i dokumentace. Zajímavé je zařazování údajů o prováděných obnovách památek. Vláda podporuje rozvoj GIS a digitální evidenci hodnot.

Alexandra Křížová a Mariana Pisarčíková připomněly vývoj evidence a sepisování/evidence památek. Dějinami evidence se jako červená nit vinou snahy o sjednocování (Generální aktualizace, Obnova identifikace), zpravidla nedotažené do úplnosti. Přehledně byly podány vlastnosti informačního systému MonumNet. Aktuálně se připravuje projekt Památkový katalog, který by měl vytvořit moderní systém informací jak pro veřejnost, tak pro státní správu (přípravy se však bohužel, ke škodě věci dlouho protahují). Největším problém zřejmě bude provázání s evidencí nemovitostí. Následující diskuse se týkala především otázek zpřístupnění dat – jednotných identifikátorů památek, evidenčních listů památek.

Po chutném a vydatném obědě seznámil již trochu prořídlé posluchačstvo Jiří Syrový s Metainformačním systémem NPÚ. Ukázal také postupně dosahovaná zdokonalení (např. vazba informací o památkách na data o příslušných archiváliích apod.).

Zuzana Syrová představila rozsáhlý památkový geografický informační systém. Velký potenciál pro registraci průzkumů, dokumentace, ochranných podmínek apod. by měl být podpořen urychlením prací v terénu.

Dlouhodobě je budován také rozsáhlý informační systém v oblasti archeologie, se kterým seznámila Alena Knechtová. V minulých dnech byl v rámci IISPP vytvořen veřejný přístup k databázové aplikaci i s mapovým přístupem. (Samozřejmě je třeba tradičně zalitovat, že tyto aktualizace a nově zpřístupněná data či funkcionality nejsou nijak signalizovány, ani kratičkou zprávou na webu NPÚ – nijak…)

Novinkou v nabídce informačních zdrojů je informačním nástrojem Carmen, který představil Pavel Hájek. Cíleně je integrován do informačního systému NPÚ. Zahrnuje informace o různorodých dokumentačních zdrojích (plány, fotky, ikonografie…). Jmenné autorské údaje jsou přejímány z databáze autorit NK. Lokalizace je z památkového GISu NPÚ.

Z přednesených referátů tak přesvědčivě vyplývá pozoruhodná cílevědomost tvůrců informačního systému, ač ten je reálně zprovozňován bohužel jen v dílčích krocích. Avšak dnes již poskytuje řadu velmi zajímavých možností i pro obecnou veřejnost. Dílčí výtky byly sice uznány jako oprávněné, ale s odkazem na jejich předpokládané řešení v souvislosti s kýženým Památkovým katalogem (jednalo se zejména o zbytečné skrývání některých identifikačních údajů památek v databázi MonumNet /to se např. nepříznivě projevilo při tvorbě seznamů památek na Wikipedii v souvislosti se soutěží Wiki miluje památky, ačkoliv ta byla oficiálně ze strany NPÚ podpořena/ či o námět k otevření systému pro zasílání připomínek např. k aktuálnímu stavu památek od občanů /bohužel není ani mezi památkáři příliš známo, že toto je v zásadě umožněno zasíláním Hlášení o nálezu – nutno ovšem přiznat, že tento systém bohužel není zcela provázán s databázemi do té míry, že by automaticky dovoloval přidávat k datům komentáře/).

Pořadatelům workshopu i správcům památkových dat tedy nelze než přát více podpory pro jejich práci v následujícím období. A samozřejmě poděkovat ze precizní organizační přípravu workshopu.

Program

Zahájení – Ing. arch. Naděžda Goryczková, generální ředitelka NPÚ, Ing. arch. Věra Kučová, náměstkyně pro památkovou péči NPÚ

Workshop "Projekt CARARE a informační systémy památkové péče"

Workshop "Projekt CARARE a informační systémy památkové péče"

Ing. Petr Volfík: Integrovaný informační systém památkové péče

Workshop "Projekt CARARE a informační systémy památkové péče"

Ing. Irena Blažková: Projekt CARARE

Workshop "Projekt CARARE a informační systémy památkové péče"

RNDr. Ľuboslav Škoviera, Pamiatkový úrad Slovenskej republiky: Projekt CARARE a informační systémy Pamiatkového úradu SR

Workshop "Projekt CARARE a informační systémy památkové péče"

Ing. arch. Alexandra Křížová, Mgr. Mariana Pisarčíková: Informační systém pro vedení Ústředního seznamu kulturních památek

Workshop "Projekt CARARE a informační systémy památkové péče"

Ing. arch. Jiří Syrový: Úložiště digitální dokumentace – Metainformační systém (MIS)

Workshop "Projekt CARARE a informační systémy památkové péče"

Ing. arch. Zuzana Syrová: Památkový geografický informační systém (PaGIS)

Workshop "Projekt CARARE a informační systémy památkové péče"

Mgr. Alena Knechtová: Informační systém o archeologických datech (ISAD) a data Státního archeologického seznamu ČR (SAS ĆR)

Workshop "Projekt CARARE a informační systémy památkové péče"

PhDr. Pavel Hájek: Databáze dokumentačních fondů NPÚ Tritius

Workshop "Projekt CARARE a informační systémy památkové péče"

Diskuse, závěr

2012/10/26 Posted by | dostupnost dat, evidence památek, NPÚ | , , | Napsat komentář

Drobné pozorování při opravě fasády Valdštejnského paláce v Praze

V těchto týdnech a měsících probíhá oprava „vnějšího pláště“ Valdštejnského paláce v Praze na Malé Straně. Týká se především omítek a části střech, některé uměleckořemeslné prvky jsou restaurovány, injektovány jsou nevelké praskliny (částečně jsou pozorovány také vrty po nějakých injektážích, jejichž umístění nelze spojit s nějakými viditelnými závadami). Opravy se v současné době týkají vnějších fasád budov při Valdštejnském náměstí.

čp. 17/III, Valdštejnské nám. 4, Praha, Malá Strana
Hlavní západní průčelí paláce z Valdštejnského náměstí během opravy.

K dříve komentovaným dokladům stavebního vývoje lze znovu upozornit na výraznou svislou prasklinu, v rámci opravy zčásti odhalenou v úzkém meziokenním pilíři mezi 1. a 2. okenní osou severozápadního průčelí (do Valdštejnské ulice), počítáno od severozápadního nároží. Ne zcela pravidelná, ale zcela evidentní stavební spára nepochybně odděluje dvě části stěny, vybudované postupně. Protože jsem spáru nemohl pozorovat z bezprostřední blízkosti (či v ní aspoň drobně sondovat), nemohu posoudit, který úsek zdiva je starší. Lze mít za to, že nejprve došlo k vyzdění první okenní osy při nároží, nejspíše stavěné spolu s hlavním západním průčelím paláce.

čp. 17/III, Valdštejnské nám. 4, Praha, Malá Strana
Část severozápadního průčelí při nároží u Valdštejnského náměstí s patrnou svislou spárou mezi dvojicí okenních os. (Barevnost je trochu korigována ve snaze redukovat zelený odstín ochranné sítě na lešení.)

Spára zřejmě souvisela s postupnou realizací rozsáhlého palácového komplexu. Lze mít za to, že průčelí bylo stavěno do jisté míry nezávisle na vnitřní dispozici, která se pak částečně zejména v severním křídle během stavby proměňovala. Sled jednotlivých fází zřejmě souvisel také se situací na staveništi, kde zřejmě teprve postupně docházelo k likvidaci starších domů a nakonec i městské hradby, která areál od severu k jihu protínala.

Existence spáry v daném místě je drobným dokladem k průběhu pozoruhodného dynamicky se proměňujícího procesu vzniku paláce.

2011/09/25 Posted by | Uncategorized | | Napsat komentář

Drobnost k lipnickému workshopu na MONUDET

ZDE.

2011/07/28 Posted by | dokumentace památek, dostupnost dat, evidence památek | , , , | Napsat komentář

Tak nám konzervují (?) Kocandu

Domů, které dosud unikají modernizačním zásahům je ve staré Praze sice stále dosti. Nicméně za pár let budeme zjišťovat, že skutečně starožitného zdobeného stavění v Praze moc nezbývá. Přesto je případných kandidátů budoucí pietní restaurátorské péče a muzejní prezentace stále dosti. Proto by však možná stálo za to již nyní vybrat nějaký objekt coby „skanzen“. Ale chápu, že jako tradičně v podobných případech zůstane u náhodného procesu… Dnes také více zájmu probudí výstava „bruselského“ vybavení domácnosti či panelákového bytu ze 70.-80. let 20. století. Mezi tím však mizejí po vagónech staré kliky, celá okna, zábradlí schodišť, hygienická vybavení apod. Protože je tohoto „materiálu“ mnoho, není možná ani jeho systematičtější dokumentace. Tím nepopírám, že se památkáři v mnoha případech úspěšně zasazují o vytváření replik dožilých oken či jiných prvků. Jenže může ten vypíglovaný a sebepečlivěji konzervovaný objekt mít tu starou atmosféru? Při pečlivém provedení asi ano, protože z vnějšího pohledu pak stejně rozdíl „před a po“ nikdo nepozná. Nemůžeme si po městě přát ohyzdné ruiny. Naštěstí jich však je stále dosti, i když si je většina lidí oškliví.

Nyní jsme svědky jakéhosi zásahu na mediálně docela známém pražském staroměstském domě Na Kocandě. Zřejmě ve snaze vyhovět tlaku obce na odstranění závad se kdosi rozhodl alespoň jizvy překrýt flastry. Je-li to první krok k budoucímu citlivému ošetření stavby, která by možná takovým skanzenem druhé poloviny 19. století klidně mohla být? To asi spíše ne. Tak jen nějaký snímeček, ilustrující dnešní dění…

čp. 71/I, Křižovnická 14, Praha, Staré Město

čp. 71/I, Křižovnická 14, Praha, Staré Město

2011/03/23 Posted by | ze života památek | , | Napsat komentář

Obnova omítek na západním průčelí bývalého františkánského (karmelitánského) kláštera na Jungmannově náměstí v Praze

Omítky jsou zčásti otloukány zejména v ustupujících částech líce mezi plastickými články (pásy, pilastry, lisénami). Přes plachty je patrné smíšené cihlokamenné zdivo, místy úseky soustavně vyzděné z cihel (zazdívky?). Nebylo možné rozpoznat např. předpokládatelné druhotně užité fragmenty gotických architektonických článků nebo pod.

FOTO.

2009/09/06 Posted by | opravy památek | , | Napsat komentář

KACHNA SE KOCHÁ

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Art History Teaching Resources

Peer-populated resources for art history teachers

Bodleian Digital Library

A Bodleian Libraries blog

varia, curiosa et memorabilia

vienna, glasgow & beyond

MONUDET

Lapidária. Prvky staveb. Dokumentace. Evidence.

Heritage Times

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

WebUrbanist

Urban Art, Architecture, Design & Built Environments

Zapomenuto.cz

Opuštěné a zapomenuté stavby

Medieval Art Research

Send in your call for papers, conference programmes, new book suggestions and other medieval art history things to mail@medievalartresearch.com for us to share them with our community of researchers

Europeana Blog

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

History From Below

Musings on Daily Life in the Ancient and Early Medieval Mediterranean By Sarah E. Bond

Penn Museum Blog

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

The Inclusive Archaeology Project

Campaigning for Diversity & Accessibility for Everyone in Archaeology

MuseWeb

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

K-blogg - Riksantikvarieämbetets blogg

Riksantikvarieämbetets blogg

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Handed on

Being a random register of long-held private country houses not generally open to the public