Metodika SHP, standard postupů nebo studie?

Pokusil jsem se zareagovat na výzvu o pár připomínek k připravované metodice. Na stanovenou adresu jsem poslal něco poznámek, ale je těžké komentovat nějaké jednotliviny u tak rozsáhlého textu, navíc kypícího různými náměty variantních úvah či námětů téměř v každé situaci „procesu“ SHP – jak podrobně postupovat, nakolik strukturovat, jak vlastně pracovat s tabulkami. Cílem pisatelů asi není docílit nějaké striktní unifikace postupů a formalit (což je asi dobře, když vidíme, jak se v mnoha směrech hodnocení věcí redukuje na nějaké snadno spočitatelné „kvalitativní“ znaky, umožňující posouzení hodnoty výsledku skoro komukoliv).

Nicméně je nesnadné komentovat detaily tak rozsáhlého dokumentu, ve kterém se navíc autoři vracejí k různým detailům postupů vícekrát v různých souvislostech nebo v různé míře detailu. Přesto jsem pár detailů na uvedené kontaktní adresy sdělil, ale samotného mě více zaujalo trochu sledovat souvislosti produkce metodik v posledních letech i celkem náhlého nástupu „myšlenky“ otevřeného přístupu v památkářských sférách.

Je vynikající, že se na internetu postupně začínají objevovat metodické texty památkové péče (ale tak je tomu vlastně už řádku let). A ještě lepší je, že jsou předkládány návrhy textů on-line k připomínkám. Metodiky se podařilo on-line zpřístupňovat již před několika lety (po nemalých sporech a dodnes trvajících pochybnostech některých aktérů) a děje se tak systematicky (postupně byly metodiky také zpětně certifikovány, aby jimi bylo možné efektivně operovat např. v právních sporech ohledně správné památkové péče). Nyní byla vytvořena v informačním systému památkové péče další možnost zpřístupňování certifikovaných metodik, kterých asi bude možné zveřejňovat více, nežli bude reálné produkovat v tištěné verzi.

Takových možností by mělo být využíváno ještě spíše pro zpřístupňování verzí návrhu metodiky k připomínkám. Tak, jako se to stalo nyní s připravovanou výrazně rozšířenou a zpřesněnou verzí metodiky stavebně-historického průzkumu (SHP).

Patrně je z nějakého důvodu v současnosti marné usilovat o to, aby se „drafty“ metodik uveřejňovaly na oficiální platformě NPÚ, i když i k tomu existuje vzor. Zde se mj. podařilo také doplňovat upravenou verzi a komentovat postup finalizace textu.

Nedávno jsme vysoce kvitovali také zpřístupnění návrhů dalších metodik souvisejících se SHP. (Tento postup byl již před lety s úspěchem aplikován na přípravu metodiky OPD a nepochybně pomohl i její respektované kvalitě.)

Čili je problém spíše jen „administrativní“, že by měly být návrhy zpřístupňovány přehledně jednou cestou. Může to být v rámci Metainformačního systému památkové péče (MIS), ale předložení návrhu by mělo být signalizováno na místě, které lze z hlediska aktualizací sledovat, tedy nejsprávněji na webu NPÚ. Kdyby žádné jiné, mohou k tomu být i důvody licenční.

S tím ještě souvisí jedna okolnost, že v nynější době většina metodik vzniká v rámci řešení projektů vědy a výzkumu. Tam existuje jakýsi trend k prezentacím výsledků na samostatných webech, i když by opět logika nabízela i možnost jednotného zpřístupňování v souvislostech (zde ji považujme za vhodnější).

Na posledně odkazovaném místě se zpřístupňování metodických apod. textů on-line (zahájené ovšem už před lety, jak bylo uvedeno – zejména zde) zdůrazňuje nově jako výsledek vyhovění stanovenému otevřenému zpřístupňování institucí (Open access – OA).

K tomu bychom dnes mohli ovšem nad rámec vylepšení dostupnosti metodik oproti pouhé tištěné verzi, která by ovšem měla zůstat samozřejmostí i nadále, zvažovat i „obousměrný provoz“ komunikace. Při vydání návrhů k připomínkám totiž prakticky neexistuje možnost jiné reakce, než odeslání připomínek na mailovou adresu (zpravidla neobdržíte žádnou reakci; jen pak můžete „s povděkem“ kvitovat, že objevíte opis své věty v nějakém výsledku). To je asi v řadě případů nejvhodnější řešení, ale nepochybně se dnes nabízí i možnost přidávání komentářů, třeba k nějakým detailům, aniž by připomínkující osoba musela korespondovat s uvedenou kontaktní osobou.

V předchozí kampani příprav nové metodiky SHP byly takto zpřístupněny původně mailované připomínky. Zkrátka, když už OA, proč nevyužít i takovýchto dalších možností. (Tehdejší můj pokus.)

---

Dokument je velmi obsáhlý, týká se „průřezově“ širokých oblastí (od dějin umění a stavitelství až po aktuální trendy památkové péče, kompletní typologie staveb i veškerých jejich prvků…). Je nepochybné, že autoři vynaložili na jeho sestavení a ladění nemálo erudice a energie, takže těžko lze operativně zpracovat nějaké připomínky, které by byly adekvátní …a samy nebyly snadným terčem relativizace a jen tedy všechny nezdržovaly. Případný pisatel připomínek se tak může pokusit zčásti o obecné připomínky (možná jdoucí nad rámec jednotlivé metodiky) či si může všímat možná až podružných či ze souvislostí vytržených detailů. Tak nějak jsem se aspoň pokusil já…

Obecně (něco pokusů o obecnosti pak ještě na konci). Vždy jsem doporučoval formát metodik A4. Zde považuji za vhodné to zopakovat. Pokud se bude pokračovat ve formátu A5, bude svazek prakticky nemanipulovatelný, při lepeném hřbetu se bude rozpadat.

Nedoporučuji atypické formáty, jako měla např. publikace Zkoumání… Formát A4 bude odpovídat formátu elaborátů, takže bude možné dobře zařadit i vzorové stránky (i když je pravdou, že ty se v podobných případech většinou zmenšují). Plánky budou moci mít rozumnou velikost. Při dvousloupcové sazbě bude i zařazování obrázků mnohem efektivnější.

Formát A4 jsem doporučoval od počátku mj. proto, že právě v době obrody edice Odborné a metodické publikace přešel i Úřad pro normalizaci… u ČSN z formátu A5 na A4. Sám to tehdy zdůvodnil rostoucí potřebou velkých tabulek a grafů, což jsou i naše případy (zřejmě i tím, že formát A4 mají i normy ISO).

Formát A5 se u nás preferoval pro „snadné nošení metodik v kapse do terénu“. Při jejich počtu (pro naše témata zvláště) a při rozsahu právě tohoto svazku toto již ztrácí platnost. Navíc přibývá lidí, kteří budou na stole i v terénu pracovat tak jako tak s elektronickou verzí.

Formát A4 by mohl být doplněn o perforaci 4 otvorů u hřbetu pro vložení do standardních pořadačů, kam by se jednak mohly vkládat další metodiky, jež by měly být vydávány v tomto formátu (to je „jenom“ názor), jednak související ČSN, materiálové listy apod., jak s tím běžně pracují projektanti aj.

(V této souvislosti bych nevylučoval ani představu Oborových norem. Protože metodiky začaly v dosavadní edici vycházet proto, že nebyla žádná jiná a nebylo ani jasné, jestli bude vůle v jejich vydávání vytrvat. Existuje také určitá nejasnost ohledně vztahu vydávaných metodik k „certifikovaným“ metodikám. Mohou být v edici zařazeny i necertifikované metodiky?)

Útržky detailů

V následujícím jsem se zmohl jen na pár vytržených poznámek, což souvisí mj. s tím, že některé postupy jsou v metodice nejprve nastíněny obecněji, takže se až dalším čtením dobereme toho, že jsou v následujících kapitolách i vícekrát „řešeny“ podrobněji (to se týká třeba postupu popisu).

Přijde mi, že metodika staví uživatele snad až příliš často před rozhodování (či váhání) o tom, co je či není správné. Text mnohokrát zdůrazňuje jak je všechno možné provádět různě podrobně, jak nejsou postupy ustálené, jak je každá památka jiná, přístup zpracovatele subjektivně podmíněný, jak má na vše vliv postupující vývoj poznání, všechno je relativní…

Problematika je přitom neobyčejně složitá a rozsáhlá. Postihuje všechny slohové etapy, vývoj techniky a společnosti obecně. Atd. Takže je jasné, že i na vybalancování mezi nabízením možností a striktními limity to nemůže být jednoduché. Proto není v jednoduché situaci ani pisatel případných připomínek, a i přes „dostatek“ poskytnutého času těžko může nabízet nějaká doplnění jednotlivých vět či korekce formulací.

V textu (křestní) jména osob vždy rozepisovat. Zkrácení jména vždy ochuzuje informaci a může zcela mást (P. Kroupa = Pavel Kroupa i Petr Kroupa, Z. Dragoun = Zvonimir Dragoun i Zdeněk Dragoun apod.).

Měly by být uvedeny související dokumenty. Zejména navazující metodiky (zaměřování, dokumentace a inventarizace detailů, OPD, okna…).

Předpokládám , že ještě před tiskem projde text jazykovou úpravou. Proto jsem až na výjimky nekomentoval stavbu vět (typu „SHP je zpracováváno“), interpunkci apod. (i když i to může být pro správné pochopení textu významné). To platí i pro volbu termínů, kdy bývají zbytečně hledána synonyma místo použití identického výrazu, když se jedná o stejnou věc (např. požadavek na to, aby elaborát SHP „přebíral“ garant, přičemž se doporučuje „předání“ v rámci kontrolního dne – s. 9).

Důraz se vcelku logicky klade na zadání a kontrolu SHP. Proto by bylo logické v metodice také popsat postup „garanta“ při stanovování podmínek pro SHP. Specifikaci souvisejících metod zkoumání a dokumentace (archeologie, Stavebně-technický průzkum apod.; v kapitole zřejmě není zmíněn průzkum statický) by měla obsahovat také metodika. Měl by v zásadě existovat katalog všech relevantních metod, ze kterého by bylo možné některé na základě zdůvodnění vynechat.

Jde také o to, že by „recipročně“ mělo být stanoveno, že např. při statické sondáži proběhne dílčí SHP, OPD apod. Totéž při restaurátorském průzkumu omítek. Ale také při rekonstrukci elektro- či sanitární instalace. I při takových vcelku technicistně pojímaných dílčích zásazích mohou být objeveny zazděné otvory, historické povrchové úpravy omítek apod.).

Vedle jistě potřebného dohledu odborného pracovníka NPÚ (asi je míněn garant z předchozího textu), jeho konzultací či upřesňování doplňujících průzkumů je též potřebné, aby stejnou iniciativu mohl (či měl) mít průzkumník. To může být důležité v momentu, kdy např. zjistí dříve nepředpokládatelnou stavební fázi apod., což může vést k nárůstu pracnosti, a tedy i nákladnosti, odhalí nutnost doplňujícího průzkumu (to nemusí dokázat jen garant či odborný pracovník; může se to třeba zjistit během kontrolního dne po nějakém postřehu přizvaného odborníka – jinak by se ani kontrolní dny nemusely dělat; reakce „systému“ /garant, zpracovatel, investor/ na taková zjištění nejsou zřejmě specifikovány či naznačeny).

V rámci zmiňované Centrální evidence elaborátů SHP by měly být evidovány i elaboráty uložené v jiných sbírkách dokumentace, než jsou sbírky NPÚ; resp. by neměly být z takové evidence apriori vyloučeny.

Jestliže byl v úvodu SHP popisován jako shromáždění všech poznatků o dosavadním vývoji památky, je namístě rovnou říci, že i po kolaudaci zásahu a předání elaborátu plynule stavebně-historický (stavební, funkční) vývoj pokračuje. Bude tedy vhodné do budoucna počítat s tím, že elaborát je vlastně plně otevřený dalším aktualizacím. To má nemalý význam už proto, že to znamená, že při budoucím zásahu se nebude provádět další SHP, ale budou se zpracovávat „dodatky“ či jinak pojmenované aktualizace. Čímž také dojde ke kvalitativnímu posunu ve využití elektronické verze elaborátu, zmiňované v textu (ale zřejmě je míněna podoba „otisku“ ve formátu PDF).

Další význam tohoto „živého“ elaborátu spočívá v tom, že je skutečně možné do něj zahrnout dílčí výsledky např. z OPD, a „velký“ elaborát zpracovat následně. Je možné, že tím lze snižovat obecně velmi potřebný tlak na zadávání standardního SHP, ale současně to vytváří prostor pro trvalé „provazování“ všech dosahovaných poznatků, vznikajících kdykoliv.

Je to důležité též s ohledem na (možná již vbrzku) budoucí zapojování informací o památce do BIM, ale současně je třeba pamatovat na potřebu typologických či jiných odborných poznatků a jejich začleňování do systému odborných IS (evidence nějakého typu okenních kliček apod. „napříč“ všemi budovami apod.). Tak se také docílí onoho dalšího vědeckého/badatelského využití výsledků.

Současně z těchto souvislostí plyne potřeba modulárního systému jak terénní práce, tak elaborátů – to samozřejmě platí hlavně pro dílčí akce. Standardní SHP i s doplňujícími průzkumy by ovšem mohl být jako modulový též koncipován od počátku. K tomu by bylo vhodné také stanovit určitou škálu úrovní „podrobnosti“, ze které by bylo jasnější, že se věnuje zvýšená pozornost některému prvku (to se týká typicky OPD).

Není zcela jasné, ve které fázi přípravy terénního průzkumu zpracovatel stanovuje rozsah práce, protože to je podstatné pro jednání s investorem a limitující pro výsledek i jeho hodnocení. Není jasné, zda existují nějaké standardy nákladnosti práce.

Opakovaně jsou zmiňovány různé možnosti řešení a postupů v průzkumné a dokumentační fázi i v elaborátu, což je z odborně filozofického pohledu nepochybně namístě. Mnohé by asi objasnily konkrétní příklady. Vzhledem k rozsahu by asi byly ideální vybrané stránky z příkladně zpracovaných elaborátů. Případně odkaz na elaboráty obsažené v IISPP/MIS. Je ale možné, že takové věci budou v obrazové příloze metodiky.

To se týká i formulářového uspořádání (Raumbuchu – tabulek). To nemá u nás zavedenou podobu ani dlouhou tradici. Bylo by vhodné vybrat nějaké příklady a někde je zpřístupnit on-line, aby z nich bylo možné vycházet, a tím co nejrychleji dospět ke standardizaci (tak, jako se to u mnoha zpracovatelů podařilo u OPD).

Je třeba upozornit na problematiku „tabulek“, protože ty v textových editorech dělají problémy při přechodech mezi formáty (včetně přenosů do „vyšších“ verzí editorů). Na rozdíl od tabulkových programů (xls) umožňují lepší kontrolu nad výslednou podobou tisku. Tabulky by však měly mít co nejméně komplikovanou strukturu formátování (případně by v elektronické verzi měly být připojeny i v textové verzi s nějakými vhodnými oddělovači).

Že není sjednocena terminologie, je ovšem truchlivé. Nicméně různá literatura existuje – počínaje VŠ skripty, příručkami, metodikami, „Herouty“…

Metodika správně varuje před (nad)užíváním synonym v elaborátech. V redakčním dolaďování textu metodiky by bylo vhodné rovněž k tomu přihlédnout.

Nad rámec metodiky musím i zde opakovat výzvu, aby se všude myslelo na vytvoření terminologického slovníku, ale hlavně aby se přitom napříč památkovou péčí a příbuznými obory postupovalo koordinovaně, v široké dohodě. Je to natolik důležité, že by k tomu měl být projekt a nejspíše vydána metodika… 🙂

V textu by asi měly být popisovány i aktuální součásti mobiliáře. A to proto, že SHP není jen hodnocením stavby, „pátráním“ po jejích předchozích podobách a funkcích a podkladem pro optimalizaci právě připravovaného zásahu, ale také pramenem informací pro budoucí obdobné (ale třeba i etnografické) bádání. Absence těchto pasáží v běžných SHP má řadu důvodů – často je to fakt, že SHP probíhá po vyklizení stavby či po jejím opuštění.

Typologie – zpracovatelé SHP by se opět měli spojit (i s dalšími specialisty z oblasti památkového zkoumání) a spolupracovat na encyklopedii. To tato metodika nevyřeší, ale po stránce postupu jde jen o to se dohodnout a začít. K tomu by se mohla v dohledné době konat nějaká schůzka (IT, SHP, historici…).

Vztah k inventarizaci by měl být velmi přímý. Je jedno, jestli jsou „inventarizovány“ místnosti (Raumbuch) nebo okna (inventář, seznam hodnotných či nehodnotných prvků). Jde o takový podklad, prakticky neoddělitelný od SHP, jakým je i stavebně-technický průzkum (ten se v některých fázích vývoje SHP v SÚRPMO stával společnou součástí elaborátu se SHP).

S tím souvisí i přístup k OPD, jehož součástí by měla být i doplněná „inventarizace“ těch prvků, které byly v průběhu zásahů teprve zjištěny. Výše naznačený systém, kdy by každá památka či objekt měly svou SHP/encyklopedickou stránku, by umožňoval průběžně inventář doplňovat a aktualizovat (např. právě o informace o přesunu nějakého prvku na jiné místo v rámci budovy, nebo i o přenesení do muzejního depozitáře apod.; k tomu všemu by nám mohlo pomáhat i navazování na standard sdílených informací o předmětech nejen muzeálních CIDOC-CRM; totéž v BIM).

Takový „modulární“ postup také umožní různou podrobnost přístupu (zeď s okny > okno > výplň > klička) k jednotlivým prvkům, přičemž je možné podle okolností časem provádět doplňky v podobě prohloubení podrobnosti vybraných prvků apod.

Číslování místností. Asi by přednostně mělo odpovídat současné nebo poslední nalezené plánové dokumentaci. Nebo by měly být zopakovány (či odkázány) zásady pro stanovení pořadí atd., jak se vyučují na stavebních školách, nebo předepsány ČSN. V principu by se mělo shodovat s projektovou dokumentací aktuálního zásahu, aby bylo co nejsnáze zjistitelné, co se týká téže místnosti či prvku. V případě, že není žádné číslování nalezeno, mělo by být optimálně provedeno tak, aby mohlo být převzato i pro další vznikající dokumenty (projekt, RP, AV…).

Patrně by bylo vhodné doporučit datové formáty nejen pro plány. Text: doc?, docx?, txt?, rtf?, html? PDF? PDF/A? Fotky: tiff?, jpg?, png?, bmp?. Video? Audio? 3D? Případně odlišit preferované vs. zakázané. Pokud je to obsaženo v nějaké metodice pro práci s památkovými daty, lze doplnit odkaz.

Vhodné by bylo doporučit velikost obrázku pro vložení do textu i „Jména“ souborů a nějak se zabývat vztahem náhledů v textu a podrobných obrázků. Podotýkám, že se trvalou udržitelností dat zabývají mezinárodní konsorcia. Tak tedy odkázat na nějaké doporučení NA ČR? Problém „stability“ tabulek je také trochu širší (nejsem technik). Je možné, že pro tyto otázky, které jsou společné mnoha oblastem IS kulturního dědictví a paměťových institucí, budou „řešeny“ jinou metodikou, „jdoucí“ napříč dalšími oblastmi, ve kterých vznikají data určená ke sdílení a archivaci.

Slovníček? Na slovníčku by bylo možné společnou prací začít víceméně hned. Osobně jsem si dovolil nějaké pokusy, když jsem zjistil, že k některým souvisejícím termínům ze specifické oblasti SHP výklad chybí. Vybírám snad k úvaze… Sonda.  Nálezová situace.

---

Není zcela jasné, jak se v rámci jinak citovaného IISPP reaguje na získané poznatky (ale to se samozřejmě netýká jen SHP). Když se např. zjistí dosud nepředpokládaná stavební etapa nějaké části památky, jak se to promítne do „charakteristiky“ památky v evidenci kulturních památek? (Na to ale možná mají OEDIS nějaké postupy.)

Z hlediska ještě více obecného mi trochu chybí možnost komentovat návrh metodiky třeba přímo na webu Svorník (mně alespoň web přidávání komentářů nedovolí). Není mi také jasné, zda budou připomínky zveřejněny, nebo ne. Do jisté míry bych se podle toho možná rozhodoval při volbě formulací apod. Domnívám se však, že by připomínky měly být uveřejňovány operativně, aby na ně vzájemně mohli připomínkující osoby reagovat. Připojit se k nim, nebo je označit za nesprávné apod. Nicméně na takový postup by připomínkující měli být předem upozorněni.

Nyní mi nezbývá než doufat, že jsem zbytečně nezdržoval.

Jan Sommer, Praha, 1.-3.1.2015.