Česká placka

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Česká placka ve stříbrném lesku

Více než čtvrtstoletí si dělám starosti o publikační činnost kolem památek. Zažil jsem přitom mnohé. Bude-li ještě něco času, možná se k něčemu z toho ještě vrátím. Většinu této éry jsem působil jako redaktor papírového časopisu i webu Národního památkového ústavu. Přitom jsem se vždy snažil všemožně typy i rozsah památkových publikací rozšiřovat (metodické publikace, soupisné či sborníkové přílohy časopisu apod. vznikaly v době, kdy byl přístup manažerů k publikování „poněkud“ rezervovanější, než je tomu zřejmě dnes, ohrožena byla existence Zpráv památkové péče, rušily se některé ročenky či sborníky regionálních pracovišť odborné památkové péče). Také web jsem budoval téměř od nuly – samozřejmě nemohu opomenout kolegy v redakcích i své nadřízené, nakolik byli schopní akceptovat či podpořit různé nápady obsahové či koncepcí.

Samozřejmě jsem vždy uvažoval, jak tyto práce provádět užitečně i efektivně. Hledal jsem neortodoxní řešení, i když někdy to mělo na mé další perspektivy všelijaké dopady.

Přitom všem jsem se ale vždy věnoval i vlastní výzkumné a publikační činnosti… To zase vlastně v době, kdy se na publikující památkáře aspoň chvílemi hledělo jako na nedosti vytížené, když jim na takové „nadstavbové“ či dokonce sebechvalné činnosti zbývá čas. Protože jsem ale věděl, že je publikování důležité i jaksi pro oborovou vnitřní kulturu, ale je podstatné i pro veřejné povědomí o významu památek a práce specialistů – historiků umění, archeologů, technologů, restaurátorů a mnohých dalších, angažoval jsem se v různých spolcích či radách. Jednou z takových instancí byl i Klub kultury Syndikátu novinářů ČR, kde vlastně vznikala i cena pro kulturní novináře Média na pomoc památkám.

S potěšením jsem pak sledoval, že se Klubu, a zejména jeho skvělé duši, paní Naděždě Kalousové, podařilo cenu etablovat i dbát na výběr kvalitních nominantů i skutečně skvělou úroveň oceněných osobností. O ceně jsem pak reportoval v odborném tisku, uveřejňoval jsem fotografie ze slavnostních udílení cen.

Moc si této aktivity vážím. Proto jsem také v loňském roce paní Naděždě Kalousové „udělil“ imaginární Zlatou placku. To je „projekt“, v rámci kterého není ani vyznamenaným tato skutečnost oznamována. Musím sebekriticky přiznat, že počáteční myšlenka vzešla z toho, že jsem se vždy kriticky stavěl k tomu, že již dlouhé roky nebyla udílena žádná státní cena za přínos ochraně památek (jediný, kdo se tím zabýval systematicky a skutečně zdárně, byl za svého působení na MK pan Jan Kaigl). Po dřívější několikaleté epizodě se k tomu již roky neodhodlalo ani MK (vždy jsem se snažil v lednu ptát, dají-li tr. někomu medaili, předkládal návrhy apod., aby věděli, že by to nebylo úplně zbytečné, protože aspoň já bych to s velkým zájmem sledoval), neujal se toho ani NPÚ, který se ovšem v posledních letech pochlapil s medailemi Patrimonium pro futuro. Nakonec ani ČNK ICOMOS takovou myšlenku nedovedl zvednout tak, jako třeba národní komitét ICOMOS na Slovensku. Zlatá placka tak přežívá jako čistě privátní snaha nesmířit se s tím, že vynikající práce památkářů, ochránců, vlastníků či propagátorů památek není oceňována, ačkoliv hraje zcela zásadní roli ve veřejné sféře.

(Je dokazatelné, že paní Kalousová o ocenění Zlatou plackou neměla tušení až do momentu, kdy mi desky s diplomem minulý týden slavnostně předávala. Takže jsem ocenění nezískal jaksi na oplátku.)

Vposled jsem však musel uznat, že nejsem tak úplně s to „garantovat“ výběr oceněných z hlediska nějakého objektivnějšího názoru na přínos památkové péči z širších perspektiv či z hlediska konkrétní záchrany památky apod. (i když jsem vyzýval k pomoci v podobě návrhů nominací, ale moc jsem s tím neoslovil). Proto jsem možná „objevil“ novou cestu a Zlatou placku nedávno udělil všem, kdo se zabývají vzděláváním o hodnotách, historii, křehkosti apod. našeho kulturního dědictví. Podobně mám záměr takto „ocenit“ všechny ediční a redakční pracovníky v rámci památkové péče pracující na všech možných frontách publikační činnosti, jejichž práce mi přijde málo prezentovaná a oceněná (trochu vím, co vše musejí zvládat, aby díla uznávaných autorů spatřila s uspořádané a úhledné podobě světlo světa). Ale o tom někdy příště…

Redakční i publikační činnosti jsem se každopádně oddával po celé ty už desítky let s plným nasazením, s notnou dávkou vynalézavosti i v době, kdy šlo o činnost s minimem podpory (jak říkám, možná v rámci nějakého projektu sto let československé a české památkové péče se k tomu ještě pár poznámkami vrátím). Protože jsem si ale byl vědom toho, že jako napřed jediný, pak vedoucí redaktor časopisu Zprávy památkové péče, pak jediný a pak pár let i vedoucí editor webu nemohu své psavecké snahy a potřeby „řešit“ na spravovaných „platformách“, hledal jsem jiný způsob. Ještě před rozvinutím publikačních možností na internetu se jako celkem snadná možnost ukázala forma „otevřeného dopisu“. Zde jsem si „mohl dovolit“ bez obav např. ze střetu zájmů komentovat odbornou literaturu, výstavy, napsat to či ono o tom, jak by mohla publikační činnost památkové péče být účelněji rozvíjena apod. Název Česká placka obsahoval tak trochu apriorní „shození“, které by mi mohlo ušetřit diskuse o tom, že jsem si to nebo ono snad „neměl dovolit“ nebo pod. Tomu napomáhala i „forma“ otevřeného dopisu. Dnes však najdeme články z papírové éry ČP v ústředních knihovních databázích, protože jsem každý výtisk předával do knihovny SÚPP/NPÚ a posílal do Národní knihovny.

Jeden z vážených kolegů památkářů mě tehdy pobavil a trochu i potěšil, když mi říkal, že Česká placka je jediný opravdu „autentický“ časopis o památkách.

Všechnu svou editorskou i publikační činnost jsem vždy promýšlel v relacích nějakého komplexního publikačního systému. Mou snahou vždy byl co nejvíce dokonalý výsledek. Snažil jsem se vše provádět tak, aby bylo možné se ctí třeba přijmout i nějaké ocenění.
Podobně je tomu i u České placky. Vždy jsem si chtěl právě zde jaksi na sobě, i s rizikem čtenářské kritiky (i při očekávané nulové čtenosti), ověřovat své představy o vystupování odborného pracovníka památkové péče před veřejností. Spíše mi šlo o nějakou „editorskou technologii“ ověřující mé představy o tom, že by památkáři se svými znalostmi měli být co nejvíce veřejnosti k dispozici. Vím, že mnozí památkáři (ale mám pocit, že jich je stále méně) píší do různých radničních zpravodajů či dobrovolnických „plátků“.

Po určité době mi jeden odborný kolega položil otázku, proč ten otevřený dopis vydávám v pár výtiscích na papíru, místo abych jej světu snáze předkládal na internetu. Tehdy jsme již s jedním z redakčních pracovníků v ZPP (během let se mi podařilo vybojovat posily) také založili webové stránky časopisu. S minimem technických znalostí jsem proto textové verze České placky „přesypal“ na web Seznamu („grafický design“ pro mě byl vždycky spíše rozptylováním pozornosti, jelikož potřebuji číst vyjádření a prohlížet dokumentační obrázky – ostatní je bohužel rozptylující balast). Když jsem pak kvůli souběhu s jinými „projekty“ narazil na strop bezplatného datového prostoru (několikrát jsem to pak ověřoval, ale „prostor“ na sweb se zřejmě nezvětšoval), hledal jsem volné možnosti a redakční systém jinde. Prověřil jsem řadu nabízených řešení a skončil jsem zde, na wordpress.com. Samozřejmě jsem se mohl mýlit, ale roky provozu zatím bez jediného výpadku volbu potvrzují. To jsem samozřejmě nedovedl na počátku vědět, ale vycházel jsem z prospekce mezi muzejními aj. paměťovými institucemi světa působících v tomto „prostředí“, Kongresovou knihovnou, Smithsonian Institutes, Getty (Iris), Historic England…

Současně jsem ale „logicky“ objevoval i možnosti „sociálních sítí“. Z dnešního pohledu se může zdát skoro pitoreskní, že několik let bylo provozování stránky NPÚ na Facebooku opakovaně zakazováno po stížnostech nějakých dobráků „nahoru“. To se asi mohlo změnit k lepšímu, ale nejspíše bojujeme s jinými podobnými „bloky“ jaksi o krok či dva později. (Za ilustrativní poznámku asi stojí, že po „spuštění“ Událostí na FB jsem okamžitě začal zkušebně vytvářet Události pro akce NPÚ, zejména konference apod. Viděl jsem v tom veliký potenciál a odhadl jsem, že jej určitě MZ v krátké době využije; nebylo to tak hned, ale dnes je to již jasně potvrzeno. Moje počínání však vedlo k tomu, že ve směrnici NPÚ pro počínání na sociálních sítích bylo výslovně zakázáno vytvářet na FB Události. Nevím, jestli už se direktiva modernizovala, ale PR pracovnice a pracovníci v regionech většinou pochopili, že to cesta je, pokud chtějí hrstku svých zájemců nějak systémově oslovit. Akce jsou sice většinou v majestátním informačním systému webu NPÚ obsaženy, ale problém je v tom, že vážný (nebo i mediální) zájemce nemá k dispozici žádnou možnost sledovat přidávání či aktualizace akcí a nějak tuto informaci využít (já nevím, zapnout si třeba sledování změn).

Nechme teď stranou testy speciální památkové wiki, spolupráci s WMC ve snaze propagovat a pro oficiální dokumentaci památek využít soutěž Wiki miluje památky…

Nevypočetl jsem zdaleka všechny různé snahy a testy.

No, a pak mimo představy přišla skoro nepochopitelná zpráva, že se Syndikát novinářů dožaduje možnosti mě kontaktovat. Jeho pošta mě kvůli nemoci nezastihla v kanceláři. Kolega, kterého si velice vážím, mi telefonoval, že mi paní Kalousová vzkazuje, že se s ní mám domluvit, jak by mi mohla předat… DIPLOM. Samozřejmě jsem prvně myslel, že by mohlo jít i o veselý žert.

Nakonec se ale ukázalo, že jsem vskutku obdržel ve 21. ročníku novinářské soutěže Média na pomoc památkám v Kategorii internet 2. cenu „za originální pojetí portálu Česká placka“.

Co mám teď říci? Roky jsem se snažil, aby památkový časopis i web NPÚ měl špičkovou, světovou úroveň. Těžko si představíte ty složitosti všelijakých jednání, kdy ředitelé na nějaké poradě schvalují „layout“, zvažují, co je ideální landingpage, besedují o formátu, proč není dobrá A4, diví se, že není v časopisu ani na webu dosti zpráv o aktuálním dění kolem památek. Ale já vždy hleděl za sebe odevzdat maximum.

Česká placka je a bude mé útočiště pro testování korektních způsobů komunikace. Jsou tu i trochu vágní pokusy ze sféry slovníků a terminologií, jíž památková péče dluží snad až neuvěřitelně mnoho – mé námitky k tomu vznášené, jsou identifikovány jako zbytečné. Vždy se budu snažit vyjadřovat věcně. Předem děkuji za pochopení. Rád uvítám jakoukoliv spolupráci. Zařadím článek, přidám editora, budu reagovat na seriózní komentář.

Musím rád poděkovat četným spolupracovnicím i spolupracovníkům, i těm, kteří se mě případně zastali. Nebýt jich, této životní mety bych nedosáhl.

© Jan Sommer, 20180513-2140

Reklamy

2018/05/13 Posted by | publikační činnost | , , | Napsat komentář

Kubismus, purismus, funkcionalismus (vs. funkčnost), geometrická secese, moderna… Možná nám ohrožený Libeňský most pomůže si v tom udělat jasno

Mánesův most, Praha, Staré Město

Kubismus u Mánesova mostu v Praze. Korigováno zřejmě v souvislosti s budováním garáží pod Palachovým „náměstím“.

/01/ Vcelku víme z odborné uměleckohistorické literatury, že hranice mezi jednotlivými styly meziválečné architektury jsou těžko jasně stanovitelné časově i stylově (inspiračně). (Během oněch 20 let došlo k neuvěřitelně dynamickému vývoji v několika souběžných i se protínajících liniích.)

/02/ Užívání různých takových „značek“, škatulek, patří k nedílným znakům literární interpretace (nutné je to např. v učebnicích, slovnících…). Mohlo by pomáhat při orientaci ve výrocích, kdyby však pisatelé i adresáti sdělení viděli hranice ve stejných místech.

/03/ K tomu by mohlo být výhodné např. vždy takové záchranářské kampaně či přímo bitvy za zachování využít k doladění výkladového slovníku dějin umění, stavitelství a památkové péče. Místo toho se ovšem i odborníci nechávají médii, která jim najednou jakoby pečlivě naslouchají, unášet k neurčitému vysvětlování, jak kdo obsah některého pojmu chápe, přičemž hlavní na tom je, aby čtenáři „pochopili“, že právě toto chápání je správné, kdežto ostatní se pletou, málo vědí, „zavádějí“…

/04/ Nicméně v tom tempu, jakým se „komunikace“ kolem Libeňského mostu „vyvíjí“, nakonec není na nějaké pozastavení či bilanci ani chvilička… (Zřejmě s chutí s těmito nejasnostmi mediálně pracují i političtí představitelé, když shazují nějaký názor operující s kubismem, když přeci jiný odborník, dokonce známý z televize, sdělil, že most kubistický není – tím méně by mohl platit za kubistický unikát…)

/05/ Možná by nebylo od věci podívat se i na obecně sledované slovníkové zdroje, jakým je dnes hlavně Wikipedie. Jednou z jejích hlavních předností je, že kdokoliv, vč. třeba akademiků či vědců výzkumníků z oblasti památkové péče může nepřesnost opravit, doplnit lepší dobový citát, odkaz na kvalitní literaturu apod.

/06/ Podobně jsou takové hektické aktuální debaty „testem“ chápání pojmů jako rekonstrukce, údržba, replika, kopie, autenticita, historicita, unikát, substance… Ale ještě spíše testem ochoty a schopnosti se na přesném významu domluvit a ve prospěch úspěšné výměny názorů a rozumného kultivovaného konečného postupu, přínosného pro historické dědictví, slevit z poučování odborných oponentů.

© Jan Sommer, 20180426

2018/04/26 Posted by | architektura, dějiny památkové péče, ohrožení památek, terminologie | , | Napsat komentář

Paměťové instituce v klidu zapomínají?…

01. Kdosi mi řekl, že nemám experimentovat na FB (např. s těmi hashtagy, jak jsem zmiňoval nedávno) a soustředit se na kloudné weby a databáze. To se mi připomnělo, když jsem náhodou procházel nějaký starý blog s odkazy na data o našich i cizích památkách. Z tuším pěti odkazů na stránky většinou oficiálních institucí fungoval jediný, a to ten na Facebook, pouhou to sociální síť. Ostatní odkazy, které měly ilustrovat nějaké povídání o zpřístupňování dat o památkách, byly kompletně… zvadlé. Najdete i „stařičké“ odkazy na Wikipedii (při přejmenování je asi všechno přesměrováváno ze starého na nové místo), najdu i při testu své pradávné stránky na sweb.cz, ale nenajdu rok či dva staré odkazy na europeana.eu… Měly by asi ty paměťové instituce nějak na toto trochu více… pamatovat…

02. K tomu nedávno na ČP také zde.

© Jan Sommer, 20180116

2018/01/17 Posted by | archivace, dostupnost dat, Facebook, OA, památky v médiích, udržitelnost dat | | Napsat komentář

Testování památkově zaměřených tagů na Facebooku

01 Možná trochu dětinský experiment…

02 Na FB jsem pořád tápal, jak různě sortovat posty (ale i fotky apod.) podle témat apod. Viděl jsem, že nejde pracovat tak, jak to třeba klohní jedinci spíše pro zábavu, např.

03 Ale podobně postupují i některé instituce – zde Obnova SK.

04 Jenže takto obecné tagy (v příkladu jsou ovšem kombinovány i některé hodně speciální) nemohou mnoho fungovat, protože se pak pletou s „produkcí“ mnoha jiných lidí i v jiných souvislostech, např #hradyzamky.

05 Takové věci tedy používat nejde. Je tomu tak i proto, že FB má často s vypsáním tagů potíže (často mnoho vynechává, možná podle nějakých preferencí, ale výsledek není vždy stejný; někdy získáme dva tři poslední, vzácně možná i výpis kompletní, ale to není jak ověřit).

06 Tak jsem došel k úvaze o „speciálních“ tazích (mn. č. od tag). Začalo to tím, že jsem zkusmo používal IDy z Památkového katalogu, např. #PK2283270.

07 Jedním z podnětů bylo i ověření možnosti propojovat zprávy k Evropskému roku kulturního dědictví #EYCH2018cz. (Tag #EYCH2018 používají i v Bruselu, též na Twitteru.)

08 Začalo se to ukazovat jako praktické, ale tag musí být unikátní a neměl by se stát terčem nějakého šíření po nesouvisejících postech. Přitom ale je problém s tím, že pro mnoho zdejších památkových objektů IDy neexistují a asi nikdy nebudou (tak jsem začal testovat nějaká čísla zplichtěná z WGS souřadnic – levý dolní roh nějakého čtverce, nevím, jakou detailnost /“zoom“/ volit, který by obsáhl souřadnice tam spadajících objektů, ale nevím nevím…).

#heritagTEST

09 Unikátní tag jsem si nazval „heritag“ 🙂 Testuji je např. pomocí #heritagTEST.

10 U jednotlivých nalezených postů pak lze využít další tagy pro ověření, jak to teď funguje – např. #heritagTechnickePamatky. Trochu to funguje jako kategorie na Wikipedii. Velmi by se hodil i tag dělaný z MDT, ale to se hodně komplikovaně hledá (i když to v Haagu a v NK pořád vylepšují).

11 Zatím jsem zkusil oslovit nějaké další stránky, aby texty s tagy ozkoušely – poslal jsem jim hotový textík, aby pokud možno „šifry“ nekomolili a mohlo to fungovat mezi různými stránkami a vyhledat související věci z více zdrojů (ne všichni se připojili, ale to teď nevadí; zase, kdyby se přidali další, stejně by byl jen zmatek a přibývalo by multiplicit, jak nakonec vidíme i v jiných souvislostech, že přibývá lidí, co hlavně sdílejí dokola, co někde „objevili“).

12 Tak bych i k tomu stál o názor, varování, náměty. Ale není to nutnost, jen by mě to mohlo vrátit z nějaké popletené slepé uličky.

13 Ale při pátku mají všichni náladu na jiné věci… Tak snad časem…


14 ED 20180114_1915: Trochu zkusmo jsem začal přidávat i „banální“ tagy, a ukazuje se, že to v některých případech má smysl, protože to umožňuje nalézt nejrůznější produkty (z celého světa, protože FB hledá i v překladech – zatím se zdá, že ne vždy, a jen v anglických), někdy relevantní. Např., když doplním k #heritagBreznice ještě #Breznice nebo k #heritagNadrazi ještě #Nadrazi (a hle, tak najdu fotky nádraží pořizované jedním svým „FB přítelem“ archeologem, o nichž jsem neměl tušení…).


© Jan Sommer, 20180112 – 20180114

2018/01/12 Posted by | Facebook, glosa, koordinace dat | | Napsat komentář

České památkové století v Evropském roce kulturního dědictví 2018

Pozvánka k možné spolupráci

01. Institucionalizovaná památková péče na území České republiky počítá své dějiny asi na 165 let, tedy od vzniku vídeňské Centrální komise pro výzkum a zachování památek v roce 1850, resp. jejího reálného zprovoznění v roce 1853 (Bundesdenkmalamt na Wikipedii). Před stoletím v návaznosti na vytvoření státního útvaru Československo byly zřízeny také památkové orgány nového státu, jež do jisté míry navázaly na praxi z doby mocnářství Rakousko-Uhersko.

02. Již při letmém pohledu na vývoj památkové péče pocítíme hrdost na odborný i etický význam památkářů a na jejich společenské kulturní vystupování. Nelze přehlédnout ani spolupůsobení s dalšími akademickými a dalšími vědeckými kapacitami a obory (dnes např. Ústav dějin umění AV ČR, vysoké školy, kde se intenzivně rozvíjejí obory, připravující architekty, archeology, muzejníky či historiky umění pro práci v oblastech ochrany kulturního dědictví). Po generace se přes různé politické i válečné zvraty, kapacitní či technické limity daří v zásadě udržet kontinuitu studia a evidence památek (v celostátním měřítku se jedná o impozantní úkoly zvládané i díky osobnímu zaujetí a nasazení mnoha „řadových“ památkářů).

03. Rozvíjelo se i zákonné prostředí, poskytující památkářům nemalé kompetence při ochraně památek, zdůrazňující význam jejich hmotné substance, jejíž ztrátu nelze v podstatě nijak nahradit. To souvisí i s rozvojem vzdělávání a osvětového působení památkových institucí, jež v tomto směru také nikdo nemůže zastoupit.
V tomto směru se také projevuje důstojné zpřístupňování památek ve veřejném vlastnictví, spravovaných Národním památkovým ústavem i dalšími institucemi, ale též soukromníky, vesměs spolupracujícími s odbornými složkami NPÚ.

04. Pominout nelze ani publikační činnost památkářů, dříve po desítky let málo podporovanou až potlačovanou (nepřálo se šlechtickým ani církevním památkám), v posledních letech ovšem velmi dynamicky rozvíjenou.

05. To souvisí i s intenzivní podporou památkového výzkumu v rámci řady „projektů“ v posledních cca 15 letech. Dřívější výzkum existoval v určité omezené centralizované podobě, ale i tak jeho výsledky stály za pozornost, protože „centralistické“ vedení umožňovalo koordinaci, která v dnešní době chybí a v propojení výsledků různých „projektů“ lze vidět notnou rezervu odborného i obecně společenského prospěchu z vědy a výzkumu.

06. Velké přínosy plynou i z mezinárodní spolupráce, která také doznala podstatnější rozvoj až po roce 1989. Do té doby prakticky nebyla dostupná ani cizí odborná literatura. Přesto si památková péče udržela vysoký etický a odborný standard, uznávaný i v zahraničí, což souviselo i s tím, že se mezi památkáři „ukrývaly“ i individuality schopné přeshraničního vlivu (dr. Líbal, arch. Vošahlík, ing. Jiřinec…).

07. Mnoho lidí dnes může sbírat zkušenosti v cizině a porovnávat, případně usilovat o aplikaci užitečných námětů. Nicméně takové poznatky a podněty jsou jen vzácně užity v praxi, či alespoň přínosně publikovány.

08. To sice nepřímo, ale vcelku zásadně souvisí s absencí celooborových konferencí, jež poskytují např. impozantní výsledky v Německu.

09. „Nevědecká“ publikační a popularizační činnost je zatím také spíše na okraji zájmu a nedostává se jí náležitého morálního ocenění. (Spíše opovrhováno je publikování on-line – např. na blogu…).

10. Jistě ovšem je mnohé ze zde uvedeného spolu s dalšími úkoly a záměry zahrnuto v koncepci NPÚ z roku 2015 (PDF). Proč se tedy zabývat tématy, jež jsou již projednána a sesumírována?

EYCH2018_Logos_Yellow-CS-300

11. Letos zřejmě dojde k tak velkému kumulování „osmičkových“ aktivit, že se sotva podaří nějaké „interní“ otázky, teoretická dilemata, pociťovaná rizika pro památky apod. více společensky zviditelnit. Ale přesto by bylo užitečné dějiny památkové péče zkusit nějak shrnout, bilancovat, hodnotit pozitiva i ztráty. A výsledky nějak shrnout tak, aby byly k užitku (přehledné, snadno dostupné…). Připomeňme drobně, že letos je to také 60 let od založení Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody v intencích nového a po novelách dosud platného Památkového zákona. K soustředění pozornosti na prezentaci památkových otázek by mohl pomoci i Evropský rok kulturního dědictví 2018, jenže jeho cíle jsou spíše propagační…

12. Samotná památková péče svoji historii mnoho nepěstuje. Nedávný projekt tvorby retrospektivního biografického slovníku oboru byl dle mého nelogicky ani ne v polovině ukončen (část zpracovaného materiálu je ovšem dostupná on-line; že to nebyla marná práce, o tom svědčí např. to, že hesla jsou citována na Wikipedii). V odborných časopisech či na celooborových konferencích (jež se ale také už řadu let nekonají…) se sice objevují dílčí příspěvky, ve vysokoškolském vzdělávání také zazní určité nutné penzum k dějinám oboru, takže nejde o neznámé věci. Nicméně to působí dojmem, že pro institucionální aparát nejsou jej táhnoucí lidé příliš zajímaví. Nebýt akademického slovníku historiků umění, encyklopedií archeologů či archivářů, nenašlo by se nejspíše nic. K tomu zde dříve glosa a výzva.

13. Na webu památkářů v jeho aktuální verzi jsou obvykle „medailonky“ ředitelů (např.) či náměstků, na stránkách některých odborných pracovišť či památkových správ najdeme i další lidi (někde např. kastelány). Nejde však o nějakou encyklopedii, protože při výměně osoby jsou stará data prostě eliminována a nahrazena jinými (asi se dají s podmíněným úspěchem dohledat na archive.org).

14. To vše ale působí až „odlidštěně“. Proto by možná nemusela být od věci „tvorba“ nějakých kapitolek či glos k nějaké zajímavosti z minulosti památkového působení, která by se někomu namanula.

15. Zajímavé je, že podobně jsme na tom s terminologií oboru. Ten má k dispozici „Blažíčka“ a pozdější slovník restaurování. Jistě je význam termínů sdělován opět studujícím, ale mnohé dohady např. kolem pojmu „rekonstrukce“ svědčí spíše o zanedbanosti i v tomto směru. Totéž platí vlastně pro jediný funkční terminologický „standard“, kterým jsou „klíčová slova“ používaná v Památkovém katalogu a Metainformačním systému památkové péče. Zde však jsou výrazy užívány neuspořádaně, bez nějakého redakčního či odborného dohledu. I v tomto směru bychom mohli něco zkusit (také terminologický slovník byl rozpracován, ale nekončen, ačkoliv je jasné, že i na takovém „dokumentu“ by se v prostředí internetu mělo pracovat nepřetržitě – proč tedy ne od letoška?!). Já tak činím, a ověřuji i různé technické cesty. Tak vyzývám k domluvě. Rád zkusím reagovat, kdybyste k tomu měli nějaký dotaz (asi zde do komentářů, případně i na FB).

16. Publikovat by bylo vhodné např. na „firemním“ blogu památkářů, ale nic takového (zatím?) neexistuje. Tedy třeba na nějakém vlastním. Jistě je možné přispívat na Wikipedii (ideální by bylo tam napsat i heslo o sobě samém, ale to by asi kdekdo považoval za „nemístné“, ačkoliv by to bylo praktické, protože by pisatel měl informace nejlépe po ruce bez pátrání…; hodnotu tomu dává to, že význam informací pro ostatní zájemce nemá být limitován „falešnou skromností“ osoby, která může v klidu zcela věcně popsat, co myslí, že je obecněji významné). Máme i svou wiki v informačním systému památkářů, ale ta se již několik let nedokázala vyhrabat z testovacího provozu – i to by se možná letos mohlo vyřešit…

16. Tak kdyžtak dejte vědět, co máte k dispozici, nebo se Vám již podařilo uveřejnit…
Mějte dobrý památkový rok!

© Jan SOMMER: České památkové století v Evropském roce kulturního dědictví 2018. Pozvánka k možné spolupráci, in: Česká placka, on-line 20180109.

2018/01/09 Posted by | dějiny památkové péče, glosa, památkář, personálie | , | Napsat komentář

Internetová nepaměť

Občas se Vám to asi také stalo. Našli jste někde na internetu, v mailu, ale třeba i v tiskovině v zajímavé souvislosti odkaz na on-line zdroj, kde buďto měly být podklady pro nějaké tvrzení, nebo se tam měly dát najít nějaké rozšiřující informace. Adresa vypadala věrohodně (nějaké velké periodikum, veřejnoprávní médium, vědecké pracoviště…). Asi jste už zažili to zklamání z reportu „404“ – stránka zanikla, byla přejmenována, přesunuta…

Některé stránky asi většinou uživatelů považované za efemérní, nespolehlivé, závislé na libovůli akcionářů, na svévoli podnikatele sledujícího jen výnos z kontextové reklamy atd. mohou ale překvapit stabilitou betonovou či žulovou – to je třeba případ Facebooku, kde zřejmě všechny miliardy adres stále fungují! (Samozřejmě je nějaké procento výjimek, ale to bývají stránky odstraněné pro nějaký nestravitelný obsah – rasistický, politicky nekorektní apod.). (K tomu aktuálně Klaus Graf: Archivalia heute vor zehn Jahren (archivalia.hypotheses.org; 20171007): „Z 53 odkazů sdílených na blogu Archivalia ve dnech 1.-6.10.2017 je dosud funkčních 34, 19 již je nedostupných, mezi nimi i jedna adresa Zemského archivu Bádenska-Württemberska.“)

Ale absolutní spoleh možný není. Co tedy např. s „časovými“ informacemi o památkách? Ze zpravodajských, muzejních, archivních, památkových aj. webů je většinou nemůžeme kopírovat vzhledem k licenčním omezením (autor či vydavatel někde dole píše, že si to nepřeje). Za vzor dnes můžeme dát NPÚ, který před pár týdny na web umístil licenční výminku, která nově umožňuje užít z webu texty i obrazy za podmínky svobodné licence CC (‚Není-li výslovně uvedeno jinak, podléhají fotografie a texty licenci Creative Commons (CC BY-NC-ND 3.0 CZ) (Uveďte autora | Neužívejte dílo komerčně | Nezasahujte do díla). Při užití obsahu uvádějte odkaz na stránky www.npu.cz a „zdroj: Národní památkový ústav“‘). V této souvislosti je asi zatím problém jen to, že na webu obvykle není jméno autora uváděno, takže kde je vzít, když je podmínkou licence, dále pak to, že obrázky či pasáže textu jsou přebírány z Integrovaného informačního systému památkové péče (IISPP), tedy zejména z jeho segmentů Metainformační systém (MIS) a Památkový katalog (PK), kde ovšem je uvedena „přísná“ licence ©, ovšem s nejednotným časovým údajem (2017; 2007-2017; 2015). V MIS je zpravidla jméno autora možné ověřit, i když není úplně na ráně, v PK není autorství uvedeno (ale lze to zřejmě brát tak, že se jedná o dílo pověřeného zaměstnance či týmu zaměstnanců, tedy tzv. zaměstnanecké dílo). Lze se ovšem dopátrat, že některé podrobné popisné texty byly vypracovány specializovanými experty v rámci projektů vědy a výzkumu. (Můžeme se ale dohadovat, že se i zde bude s licencemi něco dít, protože dokumenty jsou sdíleny v projektu europeana.eu, kde je ovšem jejich zpřístupnění dosud limitováno na drobný náhled se základními metadaty a s vodoznakem, o jehož odstranění či úpravě údajně probíhají jednání.)

Ale to jsem notně odbočil. Lze si představit nějaký systém záchrany paměťových dat v době, kdy ústřední instituce o to zájem nemají (nelze to vymezovat rezortně, protože se to týká archivů, knihoven, muzeí, památkářů…). Kdysi jsem ověřoval podle mého udržitelné řešení. Myšlenkově jsem jaksi navázal na výstřižkové služby z novin, které v Praze obstarávala Pražská informační služba pro mnoho institucí i soukromníků, jakož i na práci s výstřižky z novin běžnou v řadě institucí. Obvykle knihovníci ráno prošli noviny (Ruďasa, Lidovky, Práci…) a články týkající se instituce vystříhali, dali do obálky a donesli na sekretariát, takže vedení bylo obeznámeno s možnými útoky, kritikami, pochvalami… Čili jsem v „nové“ době vybíral z dotyčných zpráv pouhé texty a ukládal je do souboru *.txt, samozřejmě s uvedením názvu článku, jména autora, internetové adresy, datem vydání. Soubor jsem periodicky předával odborné knihovně s dotazem, jestli by takto nebylo možné nejen nahradit výstřižkovou službu, ale vlastně začít pořádat oborový archiv „novinových“ informací. Jak jsem uvedl, lze ověřit, že mnohé internetové zdroje o památkách hynou, kdykoliv, bez varování (typu: Oznamujeme PT příznivcům naší stránky, že část obsahu smažeme, tak si jej uložte pro vlastní potřebu /nezveřejňujte bez svolení/, pokud myslíte, že Vás zajímá; případně náš obsah předáváme na archive.org či webarchiv Národní knihovny, nebo jej archivujeme jinde a nabízíme Vám aspoň prozatím a bez záruky přesměrovací adresu, jako např. ICOMOS). Podle mého by specializovaná odborná knihovna mohla z hlediska autorského, archivního i knihovního zákona tyto zásobní údaje (a časem dost možná úplně jedinečné) hromadit na svých interních discích, chráněných před neoprávněným přístupem z internetu. Co by totiž bylo absolutně klíčové a nenahraditelné, nezastupitelné např. pokustónstvím zpravodajských webů s různými kategorizacemi zpráv, nezastupitelné ani archivováním webů Národní knihovnou, byť tomu velmi fandím, je jaksi metadatová práce. V prvním kroku fulltextové vyhledávání. V dalším zatřiďování Mezinárodního desetinného třídění (MDT), jehož funkce jsou skoro neuhlídatelným tempem vylepšovány. Důležité je to i ve spojení s NK, protože je zásadně potřebné, aby specializované knihovny obsah třídily, kategorizovaly, tagovaly, metadatovaly… Zde je hlavní úloha NK, řídit ty kategorie, „autority„, atd. tak, aby propojovaly různé typy dat, aby se mohla propojit data ze sto let starého projektu nějakého cukrovaru s nynějšími otázkami památkové ochrany jeho reliktů, aby se specializované či regionální knihovny, rovněž nabité specializovanými daty, jen nepřekřikovaly nespojitým slovníkem. Na to asi má NK nějaký redakční tým?

Je současně velmi podstatné, že z hlediska autorského či tiskového zákona je zřejmě jedině systém (veřejných?, odborných?) knihoven příslušný k tomu, aby mohl takové dokumenty uložit a za nějak stanovených podmínek (asi vč. úplaty) zpřístupňovat ke studiu. Související knihovědné knihovnické zpracování je také nejlepší zárukou toho, že tato archivovaná forma publikací bude nějak k nalezení z nejrůznějších hledisek, včetně těch, která nás (většinou) v aktuální historické situaci nenapadnou (naproti tomu třídění či názvosloví v různých databázových systémech nejsou obvykle schopné žádné operativní reakce na nové potřeby, během vývoje bývají dokonce se ztrátami obsahu upgradovány na nějaké pokročilejší IS apod.).

Mnohým z pár možných čtenářů této skici se bude zdát takové apelování zbytečné, protože si přece může uložit každý zájemce, co a jak chce. To je samozřejmě pravda. Jenže to si jednak budou „pro strýčka“ ukládat obsah do jisté míry zbytečně další a další, ačkoliv by ve skutečnosti mohli využít utříděné fondy knihoven, navíc snad pravděpodobně trvanlivější i lépe prohledatelné, než vlastní disky. Nemluvě o tom, že archivy internetových zdrojů jinak nedávají vůbec žádné záruky udržitelnosti informací a po delší době skutečně nastává velký úbytek dostupnosti.

Vídáme sice články o pozoruhodných „kronikách“ webů na archive.org, např. v archivovaných verzích lze dosud dohledat leccos, včetně pradávných koncepcí, směrnic či výročních zpráv památkového ústavu. Ale pátrat ve starších webech někdejších samostatných poboček, to už je tvrdší oříšek, ale také lze leccos dohledat. Kdyby ovšem i jejich obsah byl dostupný v knihovních fondech v nějaké kapacitně nenáročné podobě (bez grafického balastu apod.), bylo by možné jej zpřístupňovat vlastně trvale (mj. předpokládejme i vyrobení tištěné, „trezorové“ verze). Webarchiv NK sice periodicky „sklízí“ celý českých internet, ale ve veřejně přístupné části zatím podporuje uživatele vždy jen několika klíčovými slovy a zatím nerozvíjí podrobnější zpracování obsahu (rejstříky obsahu podstránek apod. – ale to je právě to, co by bylo možné vlastně jen v podobě „stabilních“ kopií vybraných verzí stránek, sice možná neobsahujících aktualizace, ale ušetřených rizika redukcí či smazání; nicméně bez rozlišení obsahu verzí nebude ani s pomocí takových nástrojů efektivní práce s obsahem).

2017/10/09 Posted by | archivace, dostupnost dat, koordinace dat, standardy, udržitelnost dat | | 1 komentář

Kronika památkové péče by se dnes již ani psát nedala…

Asi to bude zase dobré nechat potomkům, aby si z toho příslovečného historického odstupu mohli lépe vymýšlet… Událostí (akcí, diskusí na FB, ohlasů na publikace, dodatků do databází apod.) je v pár posledních letech tolik, že by je bylo nutné sepisovat v nějaké teď a stále doplňované synoptické (chronologické) „tabulce. Nicméně se nedostavuje, co by také potřebnou komunikaci posilovalo, totiž dohoda o nějakém souboru kooperativních komunikačních linií („kanálů“). V zásadě každý vynálezce nové myšlenky si založí web, profil a vynalézavě uspořádanou databázi. „Sympatickým“ svědectvím jsou vysloveně souběžné aktivity několika týmů nyní zkoumajících architekturu druhé poloviny 20. století. Často popisují a fotí stejné stavby jen poněkud obměněnými slovy odborného popisu a volbou trochu jiných pozic fotografujícího…

V posledních několika letech velmi rapidně narostl počet absolventů studia dějin umění, architektury a dalších oborů se specializacemi na památkovou péči (často s vyučujícími „profilovanými“ zájmem o hledání nových sfér zájmu pro památkové snažení). Logicky to nese databázové i jiné ovoce.

Den architektury (30.9. a 1.10.2017) též ve většině sledoval památková témata. Přitom na řadě akcí se účastnilo mnoho desítek, možná i stovek návštěvníků. (Nová architektura si na své zájemce zřejmě musí rovněž ještě nějaký rok počkat, než se interval mezi vznikem stavby a zrodem její zajímavosti začne limitně blížit nule.) Připomeneme-li si dubnový Mezinárodní den památek a historických sídel ICOMOS či záříjové Dny evropského dědictví, rovněž návštěvnicky velmi úspěšné, můžeme už tušit očekávání nějakého zlomu v obchodním i politickém nazírání na tyto projevy zájmu.

2017/10/02 Posted by | glosa | , | Napsat komentář

Mé přehledné analogové dědictví (s nabubřelým komentářem)

Tak jsem při dalších marných pokusech najít nějaký „neprůstřelný“ systém správy digitálních fotek, který by byl snadný (vyžadoval by minimum času, ale spíše by jej v součtu šetřil), fungoval i při letmé pozornosti ve spěchu, přitom za stejných okolností byl plně k dispozici i za 30 či více let, poskytoval stabilní čísla či kódy souborů, která bych aspoň fulltextem našel i u fotek na Wikipedii, v MIS, na Flickru, na Rajčeti, foto.mapy, Google…, byl převoditelný do národních či globálních systémů a byl tam schopný být užitečný pro potřeby dokumentace památek, dějin umění, poznání jednotlivých objektů, umožňoval propojení s fotkami či jinými dokumenty od dalších lidí…, opět resignoval. Tak jsem zkusmo popsal, jak jsem postupoval v době černobílých kinofilmů. Ještě asi doplním nedlouhou éru pokusů s barevnými negativy a diapozitivy.

Správa negativů a fotek (blog)

Základem orientace v mém „analogovém“ archivu jsou čísla negativů. Více v odkazu v textu…

Souvisí s tím ještě jedna věc, a tou jsou pro mě otázky cest pro komentáře či názory, které mi přijde sdělit, tak, aby časová náročnost byla blízká nule, protože to koresponduje s očekávaným nulovým čtenářským dopadem. Žádný centrální nástroj pro blogování neexistuje. Facebook se asi blíží ideálu, protože tam „blogpost“ může dokonce postupně růst formou vlastních i cizích komentářů, obsahujících obrázky či videa, jejich úpravami apod. V tomto smyslu nemůže žádný blogovací nástroj (blog.cz, wordpress.com, blogspot.com) konkurovat ani náhodou. Ale je zcela logické a oprávněné, že některým autorům i čtenářům tato živelnost nevyhovuje. Raději si počkají na tištěný článek, podrobený oponenturám i pečlivé redakci a grafickému zpracování. Z toho by ale nemělo plynout odmítání dokumentů či podnětů předkládaných promptní cestou. Naopak, věřím, že je třeba tyto doplňkové cesty podpořit. Vidíme řadu zajímavých výsledků, povýtce ovšem izolovaných (archeologové předkládají na FB zprávy o právě probíhajících výzkumech a „právě“ nalezených mincích či kachlích, stavební historici předkládají k diskusi atypické nálezy apod.).

Pokud by takový komplexní respekt nastal, mohli bychom se dopracovávat k možnosti, že budeme schopní i takové „efemérní“ příspěvky evidovat v památkovém či rovněž naléhavě potřebném komplexním kulturně historickém informačním systém. Jak jsem již zmínil jinde, často zjišťujeme, že např. posty z Facebooku jsou mnohem „trvanlivější“, než články na webech paměťových institucí…

Mimoto by bylo potřebné, aby paměťové instituce našly cestu k tomu, jak při dodržení licenčních podmínek „skladovat“ tématicky vhodné články apod. z internetu jak na svých interních neveřejných médiích (jako prostý text, html apod. relativně udržitelné a informačně postačující formáty, bez balastu grafiky apod.), současně si je však nějak trvanlivě vytisknout, evidenčně zpracovat v systému knihovnických „autorit“, a tak nechat jaksi vstoupit do „kartoték“, přírůstkových knih apod.

Tuto lamentaci jsem si dopřál na základě „vytvoření“ blogu stručně shrnujícího postup, kterým jsem za dob „analogu“ spravoval fotografickou i jinou dokumentaci z letitých výzkumů památek. Protože vlastně dnes už jen zápolím s nepřeberností digitálních dat, s pokusy o evidenci, která by přestála upgrade operačního systému, byla funkční i pro staré složky, přesouvané po záložních discích apod.

Dotyčný blog se ovšem vymyká z toho, jak dnes blogy většinou pojímáme – jako „elektronické“ články, s úhledně vloženými fotkami, nebo dokonce slidery (nejednou s nástroji pro generování verze pdf apod.). Trochu k ověření možností fotobanky, která se dlouho prezentovala jako „fotoblog“, jsem sestavil nevelké album s popiskami (zájemce si je může přečíst a jednoduše si je projít kurzorovými šipkami; jak se to dělá třeba v Androidu, to netuším…). V té chvíli jsem to bral tak, že si možná tímto testem ušetřím čas na editaci blogu třeba na WordPress.com (ale zase nebýt toho, nemusel jsem se pokoušet o tuto zpověď, kterou ale na internetu aspoň nikomu nevnucuji ke čtení…). Nejvíce se výsledek podobá právě postu na FB s připojenými komentáři. Čili by mohlo jít o to, aby vlastně byla k mání možnost i takovéto posty či blogy následně (nejspíše včetně komentářů) převést do souhrnného dokumentu, vhodného jak pro tisk, tak i pro uložení v databázích apod. pro další studium.

To ovšem není ambice citovaného pokusného nesourodého příspěvku.

(Verze na FB.)


© Jan Sommer, 20170928

2017/09/28 Posted by | archivace, evidence památek, IS, koordinace dat | , | Napsat komentář

X důvodů, proč památkář pro dokumentaci a zkoumání památek neupotřebí chytrý telefon poslední či předposlední generace

Samozřejmě jsem nedovedl vyjmenovat všechny…

[Teď ještě vidíte pracovní verzi! Díky za pochopení! A díky i za případné zkušenosti a připomínky!]

Nepotřebuje být operativní, protože památky mu (většinou) neutečou. A když, získá čas pro jinou práci.

Nepotřebuje mít v terénu promptní zdroj informací o místě, kde se nachází, o památce, o dotyčné literatuře, uložení plánové dokumentace. Vše si poznamenal předem do notesu.
Nepotřebuje možnost si takové informační zdroje operativně prohlédnout, protože má obvykle složku xerokopií v deskách v aktovce nebo baťůžku.

Nepotřebuje ani získat informaci o zajímavém objektu, třeba právě ohroženém, který uvidí možná nahodile proto, že autobus musel jet objížďkou pro závadu na silnici, nebo díky jiné příležitosti.

Nepotřebuje pohotový a kapacitní nástroj pro focení v každé situaci, s lokalizací snímků, s možností jejich diktovaných komentářů.

čp. 704/II, Štěpánská 61, Praha, Nové Město

Mobilem lze vyfotit jakoukoliv koninu (tomu se nejednou ani v historickém prostředí nelze vyhnout a je to nedílná součást objektivistické dokumentace…).

Nepotřebuje aplikace, které by mu pomohly s měřickým využitím snímků, 360° prohlídek, panoramat, HDR, vytvořením 3D modelu.

Nepotřebuje nástroj pro solidní videozáznam nálezových situací.

Nepotřebuje pomůcku k rychlému vytvoření pracovních kopií textů, plánové dokumentace, reprodukcí archivních fotek.

Nepotřebuje nástroj pro pohotové odeslání dokumentace na příslušné adresy (kompetentní památkář, spolupracující výzkumník, sbírka dokumentace MIS; protože ta stejně nepodporuje takové promptní funkce – např. odeslání jen částečně popsaných snímků k následnému detailnímu popsání z desktopu).

Nepotřebuje v terénu nástroj pro vyhledávání kontaktů na odborníky, kterým pomyslí sdělit čerstvé poznatky či se mu zachce se jich na něco zeptat. Kontakty má „pro strýčka“ všechny v notesu. Nebo zavolá kolegovi, který sedí zrovna u počítače nebo pod.

Nepotřebuje např. operativní videochat pro konzultaci s odborníkem příslušným nějaké nálezové situaci, protože ví, že dotyčný nemá náležité komunikační vybavení.

Nepotřebuje možnost např. při cestě veřejnou dopravou si jaksi začerstva poznamenávat zjištěné skutečnosti a připravit si je v cloudu pro další práci, protože si je píše do notesu tužkou se známou výhodou, že jen tato technologie odolá např. namočení při lijáku, pádu do louže apod.

Nepotřebuje se strachovat, že v nějaké důležité lokalitě zrovna nebude mít signál.

Nepotřebuje stroj se spoustou funkcí, k jejichž využití neobdrží školení.

Nepotřebuje si pořizovat selfíčka.

2017/08/20 Posted by | pomůcky, Teorie/praxe památkové péče | | Napsat komentář

Hrady, tvrze a širší encyklopedické souvislosti

Cheb (okres Cheb), hrad, bergfritOpět se po roce koná tématicky specializovaná konference oboru SHP, takže snad lze opět připomenout otázky po stavu encyklopedických aj. informacích nejen na internetu, nakolik usnadňují obecným zájemcům rychlou orientaci v terminologii, typologii apod. Zdaleka si nedělám nárok na jakoukoliv míru úplnosti pohledu (např. útržkovitý přehled ke konferenčnímu tématu v roce 2014). Hradozpyt patří k základním oblastem zájmu často od útlého věku pro budoucí archeology, historiky staveb, umělecké historiky i památkáře. Většinou proto na rozdíl od jiných oborů nejsou žádné problémy se znalostí terminologie či dokonce s přehledem po typech nejrůznějších plášťových hradů, štítových zdí, bergfritů, parkánů, barbakánů či prevetů. Řada aktivistů také během let poskytla mnohé webové stránky s výkladem pojmů, něco se dá najít i na Wikipedii.

Takže není tak naléhavě potřebné se zabývat se pobídkami na adresu specialistů, aby při své zasvěcenosti pomohli zájemcům usnadnit cestu k vědomostem. Ale přeci jenom… Když třeba pohlédneme na Wikipedii na heslo Donjon (cit. verze 20170620), vidíme krom možných upřesnění určitý dluh třeba z hlediska výčtu výskytu příkladů na našem území, možná i těch nejlepších reprezentantů v jiných evropských zemích.

Např. v informačním systému NPÚ není vlastně termín definován, ale vyskytuje se jak v Památkovém katalogu, tak i v Metainformačním systému (sbírka elektronických verzí obrazových a dalších dokumentů), i když zřejmě není užíván důsledně, protože výsledky vyhledávání se z hlediska výskytu příslušných památek nekryjí).

Celkem podobně jsme na tom s bergfritem (cit. verze 20170620) (PK, MIS).

Čili by přeci jenom v širších souvislostech mohla nějaká akce slovníkového směru přinést užitek…

Ale opět v širších souvislostech s těšíme hlavně na budoucí konferenční sborník…

2017/06/20 Posted by | slovníček, terminologie | | Napsat komentář

following hadrian photography

I came, I saw, I photographed…

Palios

Just another WordPress.com weblog

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Blog de Románico

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Le Blog des Amis de la Cathédrale de Strasbourg

Un poème ? Une photographie ? Un dessin ? Un petit texte ? Dites votre attachement et votre admiration pour la cathédrale de Strasbourg !

EDAD MEDIA DIGITAL

Just another WordPress.com site

Historieblogg.no

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Gárgolas - Dolores Herrero

Dolores Herrero, Historiadora del Arte, especializada en Gárgolas y Arte Medieval.

Urban Jewish Heritage | Presence and Absence

3 - 7 September 2018 | Krakow, Poland

Library Policy and Advocacy Blog

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

wanjawedekind

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Wikimédia France

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

the Wikimedia UK blog!

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Medieval Imago

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Thomas Ash

Adventures in Library and Information Science