Česká placka

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Část bývalého hospodářského dvora ve Zbýšově kulturní památkou

Poznámka s exkurzem k otázce prezentace památkových hodnot

1/ Je to pár týdnů, co se kulturní památkou stala rozměrná budova hospodářského dvora ve Zbýšově, vybudovaného v 18. století na místě původně středověkého proboštství sázavského kláštera.

Zbýšov (KH), čp. 1, čp. 3

Obr. 1. Zbýšov, okres Kutná Hora, jižní průčelí objektu čp. 1 a 3. V pozadí neoslohový kostel. (20.1.2017)

2/ O prohlášení „věci“ kulturní památkou vydal stručnou zprávu také Kutnohorský deník. Je skutečně skvělé, že masmédia během letoška výrazně posilují památkové zpravodajství. Nemalý podíl zaujímají právě zprávy o nově prohlášených kulturních památkách. Je až překvapivé, jak intenzivně je „provaří“ prakticky všechny celostátní i příslušné regionální deníky i magazíny. Působí to, jakoby se jednalo o nějakou dohodu na úrovni vydavatelů médií či Klubu kultury Syndikátu novinářů, protože dříve se nic takového v podobné míře nedělo a mediální ohlas byl úplnou výjimkou. Současně je však pravdou, že vlastně i NPÚ vydával takové zprávy jen zcela ojediněle a nějakou systematickou praxi v tomto smyslu to spíše nenaznačovalo. Až se nám mohlo zdát, že tuatam některých odborný pracovník podobnou zprávu spolu s editorem regionální odnože webu NPÚ vypustili spíše navzdory… (Je ovšem jasné, že nejde o snadnou prezentační disciplínu, protože je třeba zapojit příslušné odborné pracovníky, údaje ověřovat apod. Takové nasazení asi nebývá mnoho oceněno.)

3/ Nyní se však zjevně můžeme těšit chvílemi snad až z přemíry replik některé zprávy. Pokud totiž sledujeme památkové zpravodajství systematičtěji, může to začít být až „únavné“ (zvláště, když víme, kolik zajímavých památkových událostí, jevů a objevů je zatím stále opomíjeno). Na druhé straně je to nesporný úspěch a svědectví nějakých jinak zatím nekomentovaných změnách v památkových PR. Čili je příznivé, že se o památkách něco dozví více lidí. Ale zřejmě to svědčí i o tom, že to čtenáře zajímá a nachází, protože jinak by to jako ztrátový podnik tolik vydavatele médií nezaujalo.

4/ Souvislostí by se tu dalo zvažovat vícero, ale nyní tedy ke zprávě o Zbýšovu.

5/ Deník oznámil, že Zbýšov má novou kulturní památku, přičemž se jedná o výsledek lokální iniciativy a objekt jako památku vyhodnotila Šárka Koukalová (takto odborná pracovnice odd. evidence a dokumentace památek na středočeském pracovišti NPÚ, ale také výzkumná pracovnice, autorka několika výstav, četných článků a knih). Takové detaily zprávy je nepochybně vhodné ocenit, protože osobní nasazení konkrétních památkářů nebývá často ani zmiňováno. Zpracování podkladů pro návrh na prohlášení objektu za kulturní památku bylo velmi důkladné, což se také projevilo na mimořádně precizní prezentaci v rámci Památkového katalogu. Zmíněny jsou také ve zdivu barokního objektu nalezené druhotně použité gotické či renesanční architektonické prvky, nejspíše pocházející z objektu proboštství.

Zbýšov (KH), čp. 1, čp. 3

Obr. 2. Fragment nejspíše gotického ostění portálku, vsazený druhotně do severovýchodního nároží objektu čp. 1 (20.1.2017)

6/ Jsem rád, že právě i tyto detaily noviny zaujaly, protože jsem se shodou okolností na jejich identifikaci podílel při jedné z průzkumných a dokumentačních cest dr. Koukalové do Zbýšova. Mým cílem tehdy bylo právě prověřit, jestli v barokním zdivu objektu bude možné odhalit doklady předbarokní výstavby. Protože jsem nálezy považoval za významné, publikoval jsem je v podobě stručné zprávy. Věřím, že se poznatky podaří doplnit při dalších výzkumech a zejména v souvislosti s potřebnými opravami.

7/ Objekt je ovšem cenný dochováním řady dalších prvků z doby jeho fungování ve schwarzenberské správě, protože byl za posledních snad 100 let jen minimálně „modernizován“. Jedná se zejména o krovy, četné dveřní a okenní otvory a výplně, schodiště do podkroví, sklepní prostory… Snad se prohlášení objektu kulturní památkou stane také motivací pro zájem o prostředí obce v širších souvislostech – dalšího objektu dvora situovaného západně (čp. 27), kostela se hřbitovem, rybníka s bývalým mlýnem a dalšími objekty…

8/ A ještě jedna drobná odbočka k mediálním prezentacím památek a památkové péče. Jako jiné internetové tituly, zavedl před pár měsíci placení notné části poskytovaného obsahu také (regionální) Deník.

scrs190718-denik-zbysov-dvur

Obr. 3. Podoba zprávy na webu Deníku

9/ Je pravdou, že dlouho odolával a snažil se „vyjít“ s výnosy z reklamy. Nicméně informace o památkových hodnotách či kulturním dědictví by možná neměly být předmětem „obchodu“. Členství v klubu čtenářů Deníku není sice tak nákladné, ale někdy požadavek na platbu skutečně překvapí u zcela stručných sdělení, když jsou neplatícím skryty např. 2 nebo 3 řádky. Možná by média mohla v podobných případech „slevit“ ze svých nároků – samozřejmě nepopírám, že musejí „živit“ příslušné redaktorky či redaktory, ale možná by aspoň u podobných drobných příspěvků mohli svým způsobem přispívat k šíření povědomí o významu sdíleného kulturního odkazu. Asi nelze předpokládat, že by podobná lokální sdělení tak jako tak oslovila nějaký velký počet zájemců.

10/ Nicméně by část řešení těchto potřeb mohla spočívat i na webech (bedrech) památkových institucí, kde by bylo možné informace propojit s rozšiřujícími zdroji z datových fondů evidence kulturních památek apod.

© Jan Sommer, 20190719

Reklamy

2019/07/19 Posted by | evidence památek, památky v médiích, PR | , | Napsat komentář

Brutálně zaobaleno

Je to celkem zvláštní, jakou vysokou prestiž si vydobyl v „kulturní sféře“ architektonický styl brutalismus – označený termínem aspoň v češtině upomínajícím jakoby na zvířeckou nezvladatelnost, snad až autenticitu, coby nelíčenost, živočišnost. Jeho hlavním vyjadřovacím „prvkem“ se stal „surový“ beton s „přírodní“ „barevností“, s výrazně patrným „reliéfem“ v podobě otisků prkenného šalování, s „přiznanými“ nehomogenitami ve struktuře materiálu. Vše jakoby opět dosvědčovalo totální pravost bez příkras a marnivých kudrlinek (k nim mnozí pocítili odpor někdy možná i pro svou neznalost historických kulturních kontextů).

Protože ale postupně beton stále častěji a úplněji mizí pod skleněnými nebo plechovými „plášti“ či „podhledy“, mizí vlastně i to jediné z celé struktury objektu, co se mohlo projevit nějakým „zemitým“ „sdělením“ (když už takové stavby nemají žádné detaily s rytmy a proporčními vztahy a jediným pojítkem s kontextem se staly reflexy okolních budov v obřích skleněných tabulích). Samozřejmě nelze popřít, že např. v klientském centru, dvoraně, na schodišti či v zasedačce jsou situována třeba virtuózně zpracovaná sochařská díla, tapisérie, vitraje apod., k obkladům jsou použity třeba i tak drahé plasty, že ani nevydávají žádný smrad, zachytitelný lidským čichem, kombinované tu s mramorem, tu zase keramikou, jinde mahagonem, a pak třeba zase smrkovými palubkami.

Smíchov, parc. st. 2834/1, Mozartova ul., Praha 5 (20181120)

Nicméně to, co jsme třeba vnímali během provádění „hrubé“ stavby v souvislostech se stylem klasického funkcionalismu a mohli jsme čekat nějaké „brutální“ strukturování při dokončování obvykle „vyšumí“. Vše je potaženo sítí subtilních nosníčků a ověšeno sklem. Tam, kde se nepodařilo betonové části obalit, jsou velepečlivě potaženy nějakým marockým či benátským štukem, opět napodobujícím jiné materiály.

Stavby tak již nejsou „eklekticky“ načančané, ale vlastně se redukují na jakési nadýchnuté „ilustrace“ svého tvaru. Nějak cítíme, že místo STAVBY je na odiv vystavován „lapidární“ vizualizovaný tvar. Ale ten nemá vypadat jako „elementární“, neb je obvykle aspoň nějak proměnlivě zakřiven, nakloněn, seříznut nějakou šikmou rovinou… Snad máme věřit, že je jeho úkolem něco vyjádřit (sílu, souznění, vizionářskou povahu investora, otevřenost světu a návštěvníkům, kosmickému prachu…), protože pastva pro oči se zhruba od počátků funkcionalismu jaksi nekoná.

Smíchov, parc. st. 2834/1, Mozartova ul., Praha 5 (20190712)

Zde je tvar asi vynalézavě odvozen od zakřivení jednoho z ok „brýlí“ mimoúrovňové křižovatky, do něhož stavba jakoby „samozřejmě“ zapadla (a pak že chybí kontext…). Nicméně dominantním dojmem se asi může stávat jakási nehmotnost kulisy, jejímž jediným „autentickým“ vzepětím je oblost, či neznatelná „zalamovanost“ daná rovnými plochami skleněného obložení. Každopádně se ukazuje, že na skle se oko nezastaví – asi se odrazí nebo sklouzne. Tak raději zase zpátky do historie.

50°04’18.2″N 14°23’51.8″E || 50.071725, 14.397708 mapa

scrs190716-p05-green-point

© Jan Sommer, 20190716

2019/07/16 Posted by | architektura | | Napsat komentář

Plus kódy jako možná pomůcka při lokalizaci památek a jejich fotek apod.

(Možná jen téma k diskusi o památkových IS?)

1/ Víme, že s lokalizací stavebních památek a jejich částí míváme různé potíže drobnější či větší – pro někoho to přitom může být problém, jiného to může ponechat v klidu. Někomu stačí adresa s číslem popisným (kterou mu dnes již tuzemské i globální vyhledávače nejednou lokalizují do mapy s vysokou mírou spolehlivosti – při shodách názvů mu nabízejí možnost dotaz upřesnit atd. apod.) či dokonce pojmenování hradu apod.

2/ Přitom se dnes od PaGIS pohybujeme k PaGIM (s ambicemi nějak v jakémsi systému relativním či absolutním lokalizovat každé dveře či okno) na jedné straně, ale současně v systémech evidence nemovitostí i památek stále pracujeme s jednotlivými body coby „rozcestníky“ ke všem informacím o objektu. To pak ale vede k potížím při propojování informací o věci, jež jsou např. lokalizovány pomocí přesnějšího bodu, ale ten se neshoduje s identifikačním bodem GIS. V pokročilejších a robustnějších systémech nejspíše je možné např. k pozemku zahrnout vše, co má souřadnice spadající do známé plochy objektu. Obecně je však zřejmě obtížné do takového systému včlenit fotku objektu z ulice, kdy nevíme dobře ani to, kde je hranice mezi sousedícími parcelami.

3/ Postupně jsem se pokoušel (chvílemi) se zabývat vhodně malými „čtverečky“, jejichž poloha by byla definována např. souřadnicí levého dolního rohu (při pohledu na mapu v obvyklé poloze). Ze souřadnic by se vytvořil „kód“. Ten by určil polohu i velikost „čtverečku“. Umožnil by také určit vztah mezi velkým „čtverečkem“ a malými, v něm obsaženými. Ovšem i souřadnice všech bodů ve „čtverečku“ by ve výsledku (jehož jsem se nedopočítal) byly propojeny s informacemi o jeho dalším obsahu, o dalších obsažených bodech apod.

4/ Takto rozvržené „čtverečky“ by umožňovaly detailnější lokalizaci např. fotek či nákresů ve vztahu ke stavební památce většího rozsahu – to je typické např. pro areály zámků či hradů. Existuje určitá naděje, že by to pak např. s pomocí klíčových slov umožňovalo zvladatelné metody dohledání různých typů informací (přitom by „zoomováním“ „čtverečků“ bylo možné i lépe probírat detailnější informace). Samozřejmě mi ale bylo jasné, že jsem systém nedovedl do finálního řešení, a samozřejmě také bylo nemyslitelné dojít k tomu, že by „systém“ začal používat někdo další…

5/ Inspirativní v tom jistě je i britský geograph. Asi existují i jiné systémy.

V zásadě jsem nakonec na „rozvoj“ takových „úvah“ či snah resignoval a rozhodl se pro sebe u fotek apod. využívat vhodné struktury textových informací, takže se dobře ve svých datech „najdu“ pomocí dnes běžných vyhledávacích nástrojů internetu.

6/ Proto mě také nyní zaujalo řešení na mapách Googlu, které vlastně matematicky podloženým způsobem také definuje „pravoúhlá“ políčka, založená na globálních souřadnicích. Sice zřejmě není možné tyto „čtverečky“ slučovat, či v nich „zoomovat“, ale jejich jednoznačnosti by asi bylo možné využít i pro některé potřeby lokalizace fotek a jiných informací.

7/ Nástroj je nazván „Plus codes“.

8/ Uvidíme, jestli bude mít nějakou perspektivu a trvalost právě v tom oboru, který nás zajímá zde – tedy evidenci a dokumentaci památek aj. stavebních výtvorů.

scrs190121-plus-code1

Na rozdíl od návodu je ideální kliknout na položku „Co je tady?“ v lokálním menu.

scrs190121-plus-code

Vlevo se mezi „adresními“ údaji bodu objeví kód, který lze kopírovat do schránky.

scrs190121-plus-code2

V mapě plus.codes se po vložení kódu objeví příslušné políčko.

scrs190121-plus-code3

Příklad o několik m dále ukazuje členění ploch – ukázka po vložení dalšího kódu.

9/ Uvidíme, zda se bude šířit praktické využití a najde-li se jaké i pro památkovou péči.

© Jan Sommer, 20190121

2019/01/21 Posted by | mapy | | Napsat komentář

Také česká a československá státní památková péče si snad nějak připomene své století

1/ Samostatný odborný a výkonný orgán památkové péče na území nynějších Čech, Moravy a Slezska, C. K. zemský památkový úřad pro Království České, vznikl v květnu 1918 oddělením od vídeňské centrální komise pro výzkum a ochranu památek. Již dne 29.10.1918 bylo vydáno nařízení Národního výboru československého č. 13 Sb., o ochraně a zákazu vývozu uměleckých památek. 5.11.2018 Národní výbor pověřil Zemský památkový úřad pro Království České v Praze vykonáváním dosavadní agendy, tj. péčí o památky na celém území Československa. Na počátku roku 1919 bylo pojmenování změněno na Státní památkový úřad. Vedoucí pozici hlavního konzervátora v té době zastával Luboš Jeřábek (do roku 1925).

© Jan Sommer, 20181022

2018/10/22 Posted by | dějiny památkové péče, glosa, organizace památkové péče | , , | Napsat komentář

Česká placka ve stříbrném lesku

Více než čtvrtstoletí si dělám starosti o publikační činnost kolem památek. Zažil jsem přitom mnohé. Bude-li ještě něco času, možná se k něčemu z toho ještě vrátím. Většinu této éry jsem působil jako redaktor papírového časopisu i webu Národního památkového ústavu. Přitom jsem se vždy snažil všemožně typy i rozsah památkových publikací rozšiřovat (metodické publikace, soupisné či sborníkové přílohy časopisu apod. vznikaly v době, kdy byl přístup manažerů k publikování „poněkud“ rezervovanější, než je tomu zřejmě dnes, ohrožena byla existence Zpráv památkové péče, rušily se některé ročenky či sborníky regionálních pracovišť odborné památkové péče). Také web jsem budoval téměř od nuly – samozřejmě nemohu opomenout kolegy v redakcích i své nadřízené, nakolik byli schopní akceptovat či podpořit různé nápady obsahové či koncepcí.

Samozřejmě jsem vždy uvažoval, jak tyto práce provádět užitečně i efektivně. Hledal jsem neortodoxní řešení, i když někdy to mělo na mé další perspektivy všelijaké dopady.

Přitom všem jsem se ale vždy věnoval i vlastní výzkumné a publikační činnosti… To zase vlastně v době, kdy se na publikující památkáře aspoň chvílemi hledělo jako na nedosti vytížené, když jim na takové „nadstavbové“ či dokonce sebechvalné činnosti zbývá čas. Protože jsem ale věděl, že je publikování důležité i jaksi pro oborovou vnitřní kulturu, ale je podstatné i pro veřejné povědomí o významu památek a práce specialistů – historiků umění, archeologů, technologů, restaurátorů a mnohých dalších, angažoval jsem se v různých spolcích či radách. Jednou z takových instancí byl i Klub kultury Syndikátu novinářů ČR, kde vlastně vznikala i cena pro kulturní novináře Média na pomoc památkám.

S potěšením jsem pak sledoval, že se Klubu, a zejména jeho skvělé duši, paní Naděždě Kalousové, podařilo cenu etablovat i dbát na výběr kvalitních nominantů i skutečně skvělou úroveň oceněných osobností. O ceně jsem pak reportoval v odborném tisku, uveřejňoval jsem fotografie ze slavnostních udílení cen.

Moc si této aktivity vážím. Proto jsem také v loňském roce paní Naděždě Kalousové „udělil“ imaginární Zlatou placku. To je „projekt“, v rámci kterého není ani vyznamenaným tato skutečnost oznamována. Musím sebekriticky přiznat, že počáteční myšlenka vzešla z toho, že jsem se vždy kriticky stavěl k tomu, že již dlouhé roky nebyla udílena žádná státní cena za přínos ochraně památek (jediný, kdo se tím zabýval systematicky a skutečně zdárně, byl za svého působení na MK pan Jan Kaigl). Po dřívější několikaleté epizodě se k tomu již roky neodhodlalo ani MK (vždy jsem se snažil v lednu ptát, dají-li tr. někomu medaili, předkládal návrhy apod., aby věděli, že by to nebylo úplně zbytečné, protože aspoň já bych to s velkým zájmem sledoval), neujal se toho ani NPÚ, který se ovšem v posledních letech pochlapil s medailemi Patrimonium pro futuro. Nakonec ani ČNK ICOMOS takovou myšlenku nedovedl zvednout tak, jako třeba národní komitét ICOMOS na Slovensku. Zlatá placka tak přežívá jako čistě privátní snaha nesmířit se s tím, že vynikající práce památkářů, ochránců, vlastníků či propagátorů památek není oceňována, ačkoliv hraje zcela zásadní roli ve veřejné sféře.

(Je dokazatelné, že paní Kalousová o ocenění Zlatou plackou neměla tušení až do momentu, kdy mi desky s diplomem minulý týden slavnostně předávala. Takže jsem ocenění nezískal jaksi na oplátku.)

Vposled jsem však musel uznat, že nejsem tak úplně s to „garantovat“ výběr oceněných z hlediska nějakého objektivnějšího názoru na přínos památkové péči z širších perspektiv či z hlediska konkrétní záchrany památky apod. (i když jsem vyzýval k pomoci v podobě návrhů nominací, ale moc jsem s tím neoslovil). Proto jsem možná „objevil“ novou cestu a Zlatou placku nedávno udělil všem, kdo se zabývají vzděláváním o hodnotách, historii, křehkosti apod. našeho kulturního dědictví. Podobně mám záměr takto „ocenit“ všechny ediční a redakční pracovníky v rámci památkové péče pracující na všech možných frontách publikační činnosti, jejichž práce mi přijde málo prezentovaná a oceněná (trochu vím, co vše musejí zvládat, aby díla uznávaných autorů spatřila s uspořádané a úhledné podobě světlo světa). Ale o tom někdy příště…

Redakční i publikační činnosti jsem se každopádně oddával po celé ty už desítky let s plným nasazením, s notnou dávkou vynalézavosti i v době, kdy šlo o činnost s minimem podpory (jak říkám, možná v rámci nějakého projektu sto let československé a české památkové péče se k tomu ještě pár poznámkami vrátím). Protože jsem si ale byl vědom toho, že jako napřed jediný, pak vedoucí redaktor časopisu Zprávy památkové péče, pak jediný a pak pár let i vedoucí editor webu nemohu své psavecké snahy a potřeby „řešit“ na spravovaných „platformách“, hledal jsem jiný způsob. Ještě před rozvinutím publikačních možností na internetu se jako celkem snadná možnost ukázala forma „otevřeného dopisu“. Zde jsem si „mohl dovolit“ bez obav např. ze střetu zájmů komentovat odbornou literaturu, výstavy, napsat to či ono o tom, jak by mohla publikační činnost památkové péče být účelněji rozvíjena apod. Název Česká placka obsahoval tak trochu apriorní „shození“, které by mi mohlo ušetřit diskuse o tom, že jsem si to nebo ono snad „neměl dovolit“ nebo pod. Tomu napomáhala i „forma“ otevřeného dopisu. Dnes však najdeme články z papírové éry ČP v ústředních knihovních databázích, protože jsem každý výtisk předával do knihovny SÚPP/NPÚ a posílal do Národní knihovny.

Jeden z vážených kolegů památkářů mě tehdy pobavil a trochu i potěšil, když mi říkal, že Česká placka je jediný opravdu „autentický“ časopis o památkách.

Všechnu svou editorskou i publikační činnost jsem vždy promýšlel v relacích nějakého komplexního publikačního systému. Mou snahou vždy byl co nejvíce dokonalý výsledek. Snažil jsem se vše provádět tak, aby bylo možné se ctí třeba přijmout i nějaké ocenění.
Podobně je tomu i u České placky. Vždy jsem si chtěl právě zde jaksi na sobě, i s rizikem čtenářské kritiky (i při očekávané nulové čtenosti), ověřovat své představy o vystupování odborného pracovníka památkové péče před veřejností. Spíše mi šlo o nějakou „editorskou technologii“ ověřující mé představy o tom, že by památkáři se svými znalostmi měli být co nejvíce veřejnosti k dispozici. Vím, že mnozí památkáři (ale mám pocit, že jich je stále méně) píší do různých radničních zpravodajů či dobrovolnických „plátků“.

Po určité době mi jeden odborný kolega položil otázku, proč ten otevřený dopis vydávám v pár výtiscích na papíru, místo abych jej světu snáze předkládal na internetu. Tehdy jsme již s jedním z redakčních pracovníků v ZPP (během let se mi podařilo vybojovat posily) také založili webové stránky časopisu. S minimem technických znalostí jsem proto textové verze České placky „přesypal“ na web Seznamu („grafický design“ pro mě byl vždycky spíše rozptylováním pozornosti, jelikož potřebuji číst vyjádření a prohlížet dokumentační obrázky – ostatní je bohužel rozptylující balast). Když jsem pak kvůli souběhu s jinými „projekty“ narazil na strop bezplatného datového prostoru (několikrát jsem to pak ověřoval, ale „prostor“ na sweb se zřejmě nezvětšoval), hledal jsem volné možnosti a redakční systém jinde. Prověřil jsem řadu nabízených řešení a skončil jsem zde, na wordpress.com. Samozřejmě jsem se mohl mýlit, ale roky provozu zatím bez jediného výpadku volbu potvrzují. To jsem samozřejmě nedovedl na počátku vědět, ale vycházel jsem z prospekce mezi muzejními aj. paměťovými institucemi světa působících v tomto „prostředí“, Kongresovou knihovnou, Smithsonian Institutes, Getty (Iris), Historic England…

Současně jsem ale „logicky“ objevoval i možnosti „sociálních sítí“. Z dnešního pohledu se může zdát skoro pitoreskní, že několik let bylo provozování stránky NPÚ na Facebooku opakovaně zakazováno po stížnostech nějakých dobráků „nahoru“. To se asi mohlo změnit k lepšímu, ale nejspíše bojujeme s jinými podobnými „bloky“ jaksi o krok či dva později. (Za ilustrativní poznámku asi stojí, že po „spuštění“ Událostí na FB jsem okamžitě začal zkušebně vytvářet Události pro akce NPÚ, zejména konference apod. Viděl jsem v tom veliký potenciál a odhadl jsem, že jej určitě MZ v krátké době využije; nebylo to tak hned, ale dnes je to již jasně potvrzeno. Moje počínání však vedlo k tomu, že ve směrnici NPÚ pro počínání na sociálních sítích bylo výslovně zakázáno vytvářet na FB Události. Nevím, jestli už se direktiva modernizovala, ale PR pracovnice a pracovníci v regionech většinou pochopili, že to cesta je, pokud chtějí hrstku svých zájemců nějak systémově oslovit. Akce jsou sice většinou v majestátním informačním systému webu NPÚ obsaženy, ale problém je v tom, že vážný (nebo i mediální) zájemce nemá k dispozici žádnou možnost sledovat přidávání či aktualizace akcí a nějak tuto informaci využít (já nevím, zapnout si třeba sledování změn).

Nechme teď stranou testy speciální památkové wiki, spolupráci s WMC ve snaze propagovat a pro oficiální dokumentaci památek využít soutěž Wiki miluje památky…

Nevypočetl jsem zdaleka všechny různé snahy a testy.

No, a pak mimo představy přišla skoro nepochopitelná zpráva, že se Syndikát novinářů dožaduje možnosti mě kontaktovat. Jeho pošta mě kvůli nemoci nezastihla v kanceláři. Kolega, kterého si velice vážím, mi telefonoval, že mi paní Kalousová vzkazuje, že se s ní mám domluvit, jak by mi mohla předat… DIPLOM. Samozřejmě jsem prvně myslel, že by mohlo jít i o veselý žert.

Nakonec se ale ukázalo, že jsem vskutku obdržel ve 21. ročníku novinářské soutěže Média na pomoc památkám v Kategorii internet 2. cenu „za originální pojetí portálu Česká placka“.

Co mám teď říci? Roky jsem se snažil, aby památkový časopis i web NPÚ měl špičkovou, světovou úroveň. Těžko si představíte ty složitosti všelijakých jednání, kdy ředitelé na nějaké poradě schvalují „layout“, zvažují, co je ideální landingpage, besedují o formátu, proč není dobrá A4, diví se, že není v časopisu ani na webu dosti zpráv o aktuálním dění kolem památek. Ale já vždy hleděl za sebe odevzdat maximum.

Česká placka je a bude mé útočiště pro testování korektních způsobů komunikace. Jsou tu i trochu vágní pokusy ze sféry slovníků a terminologií, jíž památková péče dluží snad až neuvěřitelně mnoho – mé námitky k tomu vznášené, jsou identifikovány jako zbytečné. Vždy se budu snažit vyjadřovat věcně. Předem děkuji za pochopení. Rád uvítám jakoukoliv spolupráci. Zařadím článek, přidám editora, budu reagovat na seriózní komentář.

Musím rád poděkovat četným spolupracovnicím i spolupracovníkům, i těm, kteří se mě případně zastali. Nebýt jich, této životní mety bych nedosáhl.

© Jan Sommer, 20180513-2140

2018/05/13 Posted by | publikační činnost | , , | Napsat komentář

Kubismus, purismus, funkcionalismus (vs. funkčnost), geometrická secese, moderna… Možná nám ohrožený Libeňský most pomůže si v tom udělat jasno

Mánesův most, Praha, Staré Město

Kubismus u Mánesova mostu v Praze. Korigováno zřejmě v souvislosti s budováním garáží pod Palachovým „náměstím“.

/01/ Vcelku víme z odborné uměleckohistorické literatury, že hranice mezi jednotlivými styly meziválečné architektury jsou těžko jasně stanovitelné časově i stylově (inspiračně). (Během oněch 20 let došlo k neuvěřitelně dynamickému vývoji v několika souběžných i se protínajících liniích.)

/02/ Užívání různých takových „značek“, škatulek, patří k nedílným znakům literární interpretace (nutné je to např. v učebnicích, slovnících…). Mohlo by pomáhat při orientaci ve výrocích, kdyby však pisatelé i adresáti sdělení viděli hranice ve stejných místech.

/03/ K tomu by mohlo být výhodné např. vždy takové záchranářské kampaně či přímo bitvy za zachování využít k doladění výkladového slovníku dějin umění, stavitelství a památkové péče. Místo toho se ovšem i odborníci nechávají médii, která jim najednou jakoby pečlivě naslouchají, unášet k neurčitému vysvětlování, jak kdo obsah některého pojmu chápe, přičemž hlavní na tom je, aby čtenáři „pochopili“, že právě toto chápání je správné, kdežto ostatní se pletou, málo vědí, „zavádějí“…

/04/ Nicméně v tom tempu, jakým se „komunikace“ kolem Libeňského mostu „vyvíjí“, nakonec není na nějaké pozastavení či bilanci ani chvilička… (Zřejmě s chutí s těmito nejasnostmi mediálně pracují i političtí představitelé, když shazují nějaký názor operující s kubismem, když přeci jiný odborník, dokonce známý z televize, sdělil, že most kubistický není – tím méně by mohl platit za kubistický unikát…)

/05/ Možná by nebylo od věci podívat se i na obecně sledované slovníkové zdroje, jakým je dnes hlavně Wikipedie. Jednou z jejích hlavních předností je, že kdokoliv, vč. třeba akademiků či vědců výzkumníků z oblasti památkové péče může nepřesnost opravit, doplnit lepší dobový citát, odkaz na kvalitní literaturu apod.

/06/ Podobně jsou takové hektické aktuální debaty „testem“ chápání pojmů jako rekonstrukce, údržba, replika, kopie, autenticita, historicita, unikát, substance… Ale ještě spíše testem ochoty a schopnosti se na přesném významu domluvit a ve prospěch úspěšné výměny názorů a rozumného kultivovaného konečného postupu, přínosného pro historické dědictví, slevit z poučování odborných oponentů.

© Jan Sommer, 20180426

2018/04/26 Posted by | architektura, dějiny památkové péče, ohrožení památek, terminologie | , | Napsat komentář

Paměťové instituce v klidu zapomínají?…

01. Kdosi mi řekl, že nemám experimentovat na FB (např. s těmi hashtagy, jak jsem zmiňoval nedávno) a soustředit se na kloudné weby a databáze. To se mi připomnělo, když jsem náhodou procházel nějaký starý blog s odkazy na data o našich i cizích památkách. Z tuším pěti odkazů na stránky většinou oficiálních institucí fungoval jediný, a to ten na Facebook, pouhou to sociální síť. Ostatní odkazy, které měly ilustrovat nějaké povídání o zpřístupňování dat o památkách, byly kompletně… zvadlé. Najdete i „stařičké“ odkazy na Wikipedii (při přejmenování je asi všechno přesměrováváno ze starého na nové místo), najdu i při testu své pradávné stránky na sweb.cz, ale nenajdu rok či dva staré odkazy na europeana.eu… Měly by asi ty paměťové instituce nějak na toto trochu více… pamatovat…

02. K tomu nedávno na ČP také zde.

© Jan Sommer, 20180116

2018/01/17 Posted by | archivace, dostupnost dat, Facebook, OA, památky v médiích, udržitelnost dat | | Napsat komentář

Testování památkově zaměřených tagů na Facebooku

01 Možná trochu dětinský experiment…

02 Na FB jsem pořád tápal, jak různě sortovat posty (ale i fotky apod.) podle témat apod. Viděl jsem, že nejde pracovat tak, jak to třeba klohní jedinci spíše pro zábavu, např.

03 Ale podobně postupují i některé instituce – zde Obnova SK.

04 Jenže takto obecné tagy (v příkladu jsou ovšem kombinovány i některé hodně speciální) nemohou mnoho fungovat, protože se pak pletou s „produkcí“ mnoha jiných lidí i v jiných souvislostech, např #hradyzamky.

05 Takové věci tedy používat nejde. Je tomu tak i proto, že FB má často s vypsáním tagů potíže (často mnoho vynechává, možná podle nějakých preferencí, ale výsledek není vždy stejný; někdy získáme dva tři poslední, vzácně možná i výpis kompletní, ale to není jak ověřit).

06 Tak jsem došel k úvaze o „speciálních“ tazích (mn. č. od tag). Začalo to tím, že jsem zkusmo používal IDy z Památkového katalogu, např. #PK2283270.

07 Jedním z podnětů bylo i ověření možnosti propojovat zprávy k Evropskému roku kulturního dědictví #EYCH2018cz. (Tag #EYCH2018 používají i v Bruselu, též na Twitteru.)

08 Začalo se to ukazovat jako praktické, ale tag musí být unikátní a neměl by se stát terčem nějakého šíření po nesouvisejících postech. Přitom ale je problém s tím, že pro mnoho zdejších památkových objektů IDy neexistují a asi nikdy nebudou (tak jsem začal testovat nějaká čísla zplichtěná z WGS souřadnic – levý dolní roh nějakého čtverce, nevím, jakou detailnost /“zoom“/ volit, který by obsáhl souřadnice tam spadajících objektů, ale nevím nevím…).

#heritagTEST

09 Unikátní tag jsem si nazval „heritag“ 🙂 Testuji je např. pomocí #heritagTEST.

10 U jednotlivých nalezených postů pak lze využít další tagy pro ověření, jak to teď funguje – např. #heritagTechnickePamatky. Trochu to funguje jako kategorie na Wikipedii. Velmi by se hodil i tag dělaný z MDT, ale to se hodně komplikovaně hledá (i když to v Haagu a v NK pořád vylepšují).

11 Zatím jsem zkusil oslovit nějaké další stránky, aby texty s tagy ozkoušely – poslal jsem jim hotový textík, aby pokud možno „šifry“ nekomolili a mohlo to fungovat mezi různými stránkami a vyhledat související věci z více zdrojů (ne všichni se připojili, ale to teď nevadí; zase, kdyby se přidali další, stejně by byl jen zmatek a přibývalo by multiplicit, jak nakonec vidíme i v jiných souvislostech, že přibývá lidí, co hlavně sdílejí dokola, co někde „objevili“).

12 Tak bych i k tomu stál o názor, varování, náměty. Ale není to nutnost, jen by mě to mohlo vrátit z nějaké popletené slepé uličky.

13 Ale při pátku mají všichni náladu na jiné věci… Tak snad časem…


14 ED 20180114_1915: Trochu zkusmo jsem začal přidávat i „banální“ tagy, a ukazuje se, že to v některých případech má smysl, protože to umožňuje nalézt nejrůznější produkty (z celého světa, protože FB hledá i v překladech – zatím se zdá, že ne vždy, a jen v anglických), někdy relevantní. Např., když doplním k #heritagBreznice ještě #Breznice nebo k #heritagNadrazi ještě #Nadrazi (a hle, tak najdu fotky nádraží pořizované jedním svým „FB přítelem“ archeologem, o nichž jsem neměl tušení…).


© Jan Sommer, 20180112 – 20180114

2018/01/12 Posted by | Facebook, glosa, koordinace dat | | Napsat komentář

České památkové století v Evropském roce kulturního dědictví 2018

Pozvánka k možné spolupráci

01. Institucionalizovaná památková péče na území České republiky počítá své dějiny asi na 165 let, tedy od vzniku vídeňské Centrální komise pro výzkum a zachování památek v roce 1850, resp. jejího reálného zprovoznění v roce 1853 (Bundesdenkmalamt na Wikipedii). Před stoletím v návaznosti na vytvoření státního útvaru Československo byly zřízeny také památkové orgány nového státu, jež do jisté míry navázaly na praxi z doby mocnářství Rakousko-Uhersko.

02. Již při letmém pohledu na vývoj památkové péče pocítíme hrdost na odborný i etický význam památkářů a na jejich společenské kulturní vystupování. Nelze přehlédnout ani spolupůsobení s dalšími akademickými a dalšími vědeckými kapacitami a obory (dnes např. Ústav dějin umění AV ČR, vysoké školy, kde se intenzivně rozvíjejí obory, připravující architekty, archeology, muzejníky či historiky umění pro práci v oblastech ochrany kulturního dědictví). Po generace se přes různé politické i válečné zvraty, kapacitní či technické limity daří v zásadě udržet kontinuitu studia a evidence památek (v celostátním měřítku se jedná o impozantní úkoly zvládané i díky osobnímu zaujetí a nasazení mnoha „řadových“ památkářů).

03. Rozvíjelo se i zákonné prostředí, poskytující památkářům nemalé kompetence při ochraně památek, zdůrazňující význam jejich hmotné substance, jejíž ztrátu nelze v podstatě nijak nahradit. To souvisí i s rozvojem vzdělávání a osvětového působení památkových institucí, jež v tomto směru také nikdo nemůže zastoupit.
V tomto směru se také projevuje důstojné zpřístupňování památek ve veřejném vlastnictví, spravovaných Národním památkovým ústavem i dalšími institucemi, ale též soukromníky, vesměs spolupracujícími s odbornými složkami NPÚ.

04. Pominout nelze ani publikační činnost památkářů, dříve po desítky let málo podporovanou až potlačovanou (nepřálo se šlechtickým ani církevním památkám), v posledních letech ovšem velmi dynamicky rozvíjenou.

05. To souvisí i s intenzivní podporou památkového výzkumu v rámci řady „projektů“ v posledních cca 15 letech. Dřívější výzkum existoval v určité omezené centralizované podobě, ale i tak jeho výsledky stály za pozornost, protože „centralistické“ vedení umožňovalo koordinaci, která v dnešní době chybí a v propojení výsledků různých „projektů“ lze vidět notnou rezervu odborného i obecně společenského prospěchu z vědy a výzkumu.

06. Velké přínosy plynou i z mezinárodní spolupráce, která také doznala podstatnější rozvoj až po roce 1989. Do té doby prakticky nebyla dostupná ani cizí odborná literatura. Přesto si památková péče udržela vysoký etický a odborný standard, uznávaný i v zahraničí, což souviselo i s tím, že se mezi památkáři „ukrývaly“ i individuality schopné přeshraničního vlivu (dr. Líbal, arch. Vošahlík, ing. Jiřinec…).

07. Mnoho lidí dnes může sbírat zkušenosti v cizině a porovnávat, případně usilovat o aplikaci užitečných námětů. Nicméně takové poznatky a podněty jsou jen vzácně užity v praxi, či alespoň přínosně publikovány.

08. To sice nepřímo, ale vcelku zásadně souvisí s absencí celooborových konferencí, jež poskytují např. impozantní výsledky v Německu.

09. „Nevědecká“ publikační a popularizační činnost je zatím také spíše na okraji zájmu a nedostává se jí náležitého morálního ocenění. (Spíše opovrhováno je publikování on-line – např. na blogu…).

10. Jistě ovšem je mnohé ze zde uvedeného spolu s dalšími úkoly a záměry zahrnuto v koncepci NPÚ z roku 2015 (PDF). Proč se tedy zabývat tématy, jež jsou již projednána a sesumírována?

EYCH2018_Logos_Yellow-CS-300

11. Letos zřejmě dojde k tak velkému kumulování „osmičkových“ aktivit, že se sotva podaří nějaké „interní“ otázky, teoretická dilemata, pociťovaná rizika pro památky apod. více společensky zviditelnit. Ale přesto by bylo užitečné dějiny památkové péče zkusit nějak shrnout, bilancovat, hodnotit pozitiva i ztráty. A výsledky nějak shrnout tak, aby byly k užitku (přehledné, snadno dostupné…). Připomeňme drobně, že letos je to také 60 let od založení Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody v intencích nového a po novelách dosud platného Památkového zákona. K soustředění pozornosti na prezentaci památkových otázek by mohl pomoci i Evropský rok kulturního dědictví 2018, jenže jeho cíle jsou spíše propagační…

12. Samotná památková péče svoji historii mnoho nepěstuje. Nedávný projekt tvorby retrospektivního biografického slovníku oboru byl dle mého nelogicky ani ne v polovině ukončen (část zpracovaného materiálu je ovšem dostupná on-line; že to nebyla marná práce, o tom svědčí např. to, že hesla jsou citována na Wikipedii). V odborných časopisech či na celooborových konferencích (jež se ale také už řadu let nekonají…) se sice objevují dílčí příspěvky, ve vysokoškolském vzdělávání také zazní určité nutné penzum k dějinám oboru, takže nejde o neznámé věci. Nicméně to působí dojmem, že pro institucionální aparát nejsou jej táhnoucí lidé příliš zajímaví. Nebýt akademického slovníku historiků umění, encyklopedií archeologů či archivářů, nenašlo by se nejspíše nic. K tomu zde dříve glosa a výzva.

13. Na webu památkářů v jeho aktuální verzi jsou obvykle „medailonky“ ředitelů (např.) či náměstků, na stránkách některých odborných pracovišť či památkových správ najdeme i další lidi (někde např. kastelány). Nejde však o nějakou encyklopedii, protože při výměně osoby jsou stará data prostě eliminována a nahrazena jinými (asi se dají s podmíněným úspěchem dohledat na archive.org).

14. To vše ale působí až „odlidštěně“. Proto by možná nemusela být od věci „tvorba“ nějakých kapitolek či glos k nějaké zajímavosti z minulosti památkového působení, která by se někomu namanula.

15. Zajímavé je, že podobně jsme na tom s terminologií oboru. Ten má k dispozici „Blažíčka“ a pozdější slovník restaurování. Jistě je význam termínů sdělován opět studujícím, ale mnohé dohady např. kolem pojmu „rekonstrukce“ svědčí spíše o zanedbanosti i v tomto směru. Totéž platí vlastně pro jediný funkční terminologický „standard“, kterým jsou „klíčová slova“ používaná v Památkovém katalogu a Metainformačním systému památkové péče. Zde však jsou výrazy užívány neuspořádaně, bez nějakého redakčního či odborného dohledu. I v tomto směru bychom mohli něco zkusit (také terminologický slovník byl rozpracován, ale nekončen, ačkoliv je jasné, že i na takovém „dokumentu“ by se v prostředí internetu mělo pracovat nepřetržitě – proč tedy ne od letoška?!). Já tak činím, a ověřuji i různé technické cesty. Tak vyzývám k domluvě. Rád zkusím reagovat, kdybyste k tomu měli nějaký dotaz (asi zde do komentářů, případně i na FB).

16. Publikovat by bylo vhodné např. na „firemním“ blogu památkářů, ale nic takového (zatím?) neexistuje. Tedy třeba na nějakém vlastním. Jistě je možné přispívat na Wikipedii (ideální by bylo tam napsat i heslo o sobě samém, ale to by asi kdekdo považoval za „nemístné“, ačkoliv by to bylo praktické, protože by pisatel měl informace nejlépe po ruce bez pátrání…; hodnotu tomu dává to, že význam informací pro ostatní zájemce nemá být limitován „falešnou skromností“ osoby, která může v klidu zcela věcně popsat, co myslí, že je obecněji významné). Máme i svou wiki v informačním systému památkářů, ale ta se již několik let nedokázala vyhrabat z testovacího provozu – i to by se možná letos mohlo vyřešit…

16. Tak kdyžtak dejte vědět, co máte k dispozici, nebo se Vám již podařilo uveřejnit…
Mějte dobrý památkový rok!

© Jan SOMMER: České památkové století v Evropském roce kulturního dědictví 2018. Pozvánka k možné spolupráci, in: Česká placka, on-line 20180109.

2018/01/09 Posted by | dějiny památkové péče, glosa, památkář, personálie | , | Napsat komentář

Internetová nepaměť

Občas se Vám to asi také stalo. Našli jste někde na internetu, v mailu, ale třeba i v tiskovině v zajímavé souvislosti odkaz na on-line zdroj, kde buďto měly být podklady pro nějaké tvrzení, nebo se tam měly dát najít nějaké rozšiřující informace. Adresa vypadala věrohodně (nějaké velké periodikum, veřejnoprávní médium, vědecké pracoviště…). Asi jste už zažili to zklamání z reportu „404“ – stránka zanikla, byla přejmenována, přesunuta…

Některé stránky asi většinou uživatelů považované za efemérní, nespolehlivé, závislé na libovůli akcionářů, na svévoli podnikatele sledujícího jen výnos z kontextové reklamy atd. mohou ale překvapit stabilitou betonovou či žulovou – to je třeba případ Facebooku, kde zřejmě všechny miliardy adres stále fungují! (Samozřejmě je nějaké procento výjimek, ale to bývají stránky odstraněné pro nějaký nestravitelný obsah – rasistický, politicky nekorektní apod.). (K tomu aktuálně Klaus Graf: Archivalia heute vor zehn Jahren (archivalia.hypotheses.org; 20171007): „Z 53 odkazů sdílených na blogu Archivalia ve dnech 1.-6.10.2017 je dosud funkčních 34, 19 již je nedostupných, mezi nimi i jedna adresa Zemského archivu Bádenska-Württemberska.“)

Ale absolutní spoleh možný není. Co tedy např. s „časovými“ informacemi o památkách? Ze zpravodajských, muzejních, archivních, památkových aj. webů je většinou nemůžeme kopírovat vzhledem k licenčním omezením (autor či vydavatel někde dole píše, že si to nepřeje). Za vzor dnes můžeme dát NPÚ, který před pár týdny na web umístil licenční výminku, která nově umožňuje užít z webu texty i obrazy za podmínky svobodné licence CC (‚Není-li výslovně uvedeno jinak, podléhají fotografie a texty licenci Creative Commons (CC BY-NC-ND 3.0 CZ) (Uveďte autora | Neužívejte dílo komerčně | Nezasahujte do díla). Při užití obsahu uvádějte odkaz na stránky www.npu.cz a „zdroj: Národní památkový ústav“‘). V této souvislosti je asi zatím problém jen to, že na webu obvykle není jméno autora uváděno, takže kde je vzít, když je podmínkou licence, dále pak to, že obrázky či pasáže textu jsou přebírány z Integrovaného informačního systému památkové péče (IISPP), tedy zejména z jeho segmentů Metainformační systém (MIS) a Památkový katalog (PK), kde ovšem je uvedena „přísná“ licence ©, ovšem s nejednotným časovým údajem (2017; 2007-2017; 2015). V MIS je zpravidla jméno autora možné ověřit, i když není úplně na ráně, v PK není autorství uvedeno (ale lze to zřejmě brát tak, že se jedná o dílo pověřeného zaměstnance či týmu zaměstnanců, tedy tzv. zaměstnanecké dílo). Lze se ovšem dopátrat, že některé podrobné popisné texty byly vypracovány specializovanými experty v rámci projektů vědy a výzkumu. (Můžeme se ale dohadovat, že se i zde bude s licencemi něco dít, protože dokumenty jsou sdíleny v projektu europeana.eu, kde je ovšem jejich zpřístupnění dosud limitováno na drobný náhled se základními metadaty a s vodoznakem, o jehož odstranění či úpravě údajně probíhají jednání.)

Ale to jsem notně odbočil. Lze si představit nějaký systém záchrany paměťových dat v době, kdy ústřední instituce o to zájem nemají (nelze to vymezovat rezortně, protože se to týká archivů, knihoven, muzeí, památkářů…). Kdysi jsem ověřoval podle mého udržitelné řešení. Myšlenkově jsem jaksi navázal na výstřižkové služby z novin, které v Praze obstarávala Pražská informační služba pro mnoho institucí i soukromníků, jakož i na práci s výstřižky z novin běžnou v řadě institucí. Obvykle knihovníci ráno prošli noviny (Ruďasa, Lidovky, Práci…) a články týkající se instituce vystříhali, dali do obálky a donesli na sekretariát, takže vedení bylo obeznámeno s možnými útoky, kritikami, pochvalami… Čili jsem v „nové“ době vybíral z dotyčných zpráv pouhé texty a ukládal je do souboru *.txt, samozřejmě s uvedením názvu článku, jména autora, internetové adresy, datem vydání. Soubor jsem periodicky předával odborné knihovně s dotazem, jestli by takto nebylo možné nejen nahradit výstřižkovou službu, ale vlastně začít pořádat oborový archiv „novinových“ informací. Jak jsem uvedl, lze ověřit, že mnohé internetové zdroje o památkách hynou, kdykoliv, bez varování (typu: Oznamujeme PT příznivcům naší stránky, že část obsahu smažeme, tak si jej uložte pro vlastní potřebu /nezveřejňujte bez svolení/, pokud myslíte, že Vás zajímá; případně náš obsah předáváme na archive.org či webarchiv Národní knihovny, nebo jej archivujeme jinde a nabízíme Vám aspoň prozatím a bez záruky přesměrovací adresu, jako např. ICOMOS). Podle mého by specializovaná odborná knihovna mohla z hlediska autorského, archivního i knihovního zákona tyto zásobní údaje (a časem dost možná úplně jedinečné) hromadit na svých interních discích, chráněných před neoprávněným přístupem z internetu. Co by totiž bylo absolutně klíčové a nenahraditelné, nezastupitelné např. pokustónstvím zpravodajských webů s různými kategorizacemi zpráv, nezastupitelné ani archivováním webů Národní knihovnou, byť tomu velmi fandím, je jaksi metadatová práce. V prvním kroku fulltextové vyhledávání. V dalším zatřiďování Mezinárodního desetinného třídění (MDT), jehož funkce jsou skoro neuhlídatelným tempem vylepšovány. Důležité je to i ve spojení s NK, protože je zásadně potřebné, aby specializované knihovny obsah třídily, kategorizovaly, tagovaly, metadatovaly… Zde je hlavní úloha NK, řídit ty kategorie, „autority„, atd. tak, aby propojovaly různé typy dat, aby se mohla propojit data ze sto let starého projektu nějakého cukrovaru s nynějšími otázkami památkové ochrany jeho reliktů, aby se specializované či regionální knihovny, rovněž nabité specializovanými daty, jen nepřekřikovaly nespojitým slovníkem. Na to asi má NK nějaký redakční tým?

Je současně velmi podstatné, že z hlediska autorského či tiskového zákona je zřejmě jedině systém (veřejných?, odborných?) knihoven příslušný k tomu, aby mohl takové dokumenty uložit a za nějak stanovených podmínek (asi vč. úplaty) zpřístupňovat ke studiu. Související knihovědné knihovnické zpracování je také nejlepší zárukou toho, že tato archivovaná forma publikací bude nějak k nalezení z nejrůznějších hledisek, včetně těch, která nás (většinou) v aktuální historické situaci nenapadnou (naproti tomu třídění či názvosloví v různých databázových systémech nejsou obvykle schopné žádné operativní reakce na nové potřeby, během vývoje bývají dokonce se ztrátami obsahu upgradovány na nějaké pokročilejší IS apod.).

Mnohým z pár možných čtenářů této skici se bude zdát takové apelování zbytečné, protože si přece může uložit každý zájemce, co a jak chce. To je samozřejmě pravda. Jenže to si jednak budou „pro strýčka“ ukládat obsah do jisté míry zbytečně další a další, ačkoliv by ve skutečnosti mohli využít utříděné fondy knihoven, navíc snad pravděpodobně trvanlivější i lépe prohledatelné, než vlastní disky. Nemluvě o tom, že archivy internetových zdrojů jinak nedávají vůbec žádné záruky udržitelnosti informací a po delší době skutečně nastává velký úbytek dostupnosti.

Vídáme sice články o pozoruhodných „kronikách“ webů na archive.org, např. v archivovaných verzích lze dosud dohledat leccos, včetně pradávných koncepcí, směrnic či výročních zpráv památkového ústavu. Ale pátrat ve starších webech někdejších samostatných poboček, to už je tvrdší oříšek, ale také lze leccos dohledat. Kdyby ovšem i jejich obsah byl dostupný v knihovních fondech v nějaké kapacitně nenáročné podobě (bez grafického balastu apod.), bylo by možné jej zpřístupňovat vlastně trvale (mj. předpokládejme i vyrobení tištěné, „trezorové“ verze). Webarchiv NK sice periodicky „sklízí“ celý českých internet, ale ve veřejně přístupné části zatím podporuje uživatele vždy jen několika klíčovými slovy a zatím nerozvíjí podrobnější zpracování obsahu (rejstříky obsahu podstránek apod. – ale to je právě to, co by bylo možné vlastně jen v podobě „stabilních“ kopií vybraných verzí stránek, sice možná neobsahujících aktualizace, ale ušetřených rizika redukcí či smazání; nicméně bez rozlišení obsahu verzí nebude ani s pomocí takových nástrojů efektivní práce s obsahem).

2017/10/09 Posted by | archivace, dostupnost dat, koordinace dat, standardy, udržitelnost dat | | 1 komentář

Baukunstarchiv NRW

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

moderneREGIONAL

Online-Magazin zur Architekturmoderne

Savoirs d’Histoire

« Il faut savoir s'instruire dans la gaieté. Le savoir triste est un savoir mort. » (Voltaire)

Actuel Moyen Âge

L'Histoire continue

LA CHARPENTE DES DEUX OURS

Le Trait de charpente mais pas seulement...

Blog – 3AS poradna

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Décoder les églises et les châteaux

Les clefs pour visiter les monuments du Moyen Âge

Historic Environment Scotland Blog

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

http://bauforschungonline.ch/fr/feed.xml

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Le blog de l'APAHAU

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

WienSchauen

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

LES AMIS DE VEYRINES

Association de sauvegarde et de valorisation de l'Eglise de Veyrines

the Virtual Curation Laboratory

@ Virginia Commonwealth University. Make It Virtual.

ProArt

ProArt pretende difundir diversos contenidos relacionados con la Historia del Arte

Medieval Studies Research Blog: Meet us at the Crossroads of Everything

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.