Přehlídka konverzí industriálu v GJF. Nostalgie vs. autenticita?
Industriální topografie / architektura konverzí 2005-2015. Galerie Jaroslava Fragnera v Praze, 17.12.2014-1.2.2015 (WWW)
Rozjitřená atmosféra zanikajícího technického i architektonického (lidského) díla, jakou vyvolávají opuštěné a rozpadající se tovární objekty či komplexy, vyvolává ve společnosti stále větší zájem. Lebedou zarůstající stroje a rozpadající se zdi jsou předmětem zájmu fotografů a turistů, ale vyvolávají také touhu zasáhnout a něco udělat pro záchranu. Nakonec se začalo jednat i o politikum při hledání využití obrovitých území na Ostravsku či jinde. Architektům tak nejednou přichází příležitost hledat pojetí konverzí pro zcela novou funkci budov a „ladění“ kontrastů mezi syrovostí strojních součástí a opadaných zdí a novodobými prvky – plovoucími podlahami, LEDkami či prosklenými stěnami. Investoři pak hledají zajímavá prostředí pro bydlení (lofty, výjimečné rodinné domy), obchodování, administrativu, divadla či galerie, ale také úsporné možnosti pro chráněné dílny či sociální bydlení. Vzhledem k tomu, jak téma zaujalo, a to ve velké míře právě díky vytrvalému a obdivuhodnému úsilí týmu, který se zasloužil také o vznik přítomné výstavy, objevily se i možnosti grantů a dotací, ale také investoři, kteří si sami uvědomili velký potenciál.
V široké škále si můžeme na výstavě přiblížit významné počiny na velmi přehledných panelech, které tak nabízejí i možnost zamýšlet se nad souvislostmi i rozdílnými dopady zvolených řešení na památkovou podstatu a hodnotu objektů. I když v tomto smyslu jsou samozřejmě zásahy svědectvím o naší době, tvořícím součást stavebních dějin objektů. Z památkových hledisek je ovšem upřednostňována šetrnost k původním částem. Na druhé straně tato logická „brzda“ rozletu investorů a architektů někdy vede k rozpačitým řešením, jindy zase přivede autora ke zcela neobvyklému a následně obdivovanému řešení. Přinášejícímu třeba i novou autenticitu…
Obhajoba libovolné míry zásahů logicky argumentuje snahou zachránit aspoň minimum tam, kde by jinak nebylo možné zabránit demolici nebo pozvolnému zániku.
Do roviny zvláštního oportunismu se tak posunuly snahy zachraňovat nostalgii prostředí či různých výrobních či omšelých prvků staveb.
Jakoby ve stopách vypuzených bezdomovců nacházejí zde útočiště i „situované“ romantické bytosti. Uznání na všech kulturních frontách se dostává drobným lokálním aktivitám, ale i veřejně dotovaným rozsáhlým projektům, které vnášejí do pustnoucích fabrik či skladišť možnosti kulturního vyžití, často hlavně ve velkých aglomeracích jinak prakticky nedosažitelné.
Nepochybně je přínosem výstavy další propagace tématu a nejspíše i schopnost zaujmout možné další investory záchrany technických objektů.
Výstava je tedy prakticky oproštěná od různých výstavnických naschválů, které by převažovaly nad přehlednými panely s fotografiemi „před a po“ a hutnými texty, které v některých případech neskrývají ani kritiku nadměrného rozsahu změn pro nové využití.
Možná trochu překvapí, že na výstavě není fyzicky zpřítomněn nějaký technicistní artefakt, jak tomu v podobných případech bývá. Ale zřejmě je to záměr a skutečně je tak možné se bez rozptylování věnovat velkému počtu specifických památkových událostí, jež jsou samy o sobě dosti plné námětů k zamýšlení. A snad budou i námětem a inspirací k většímu počtu citlivých úprav nejen průmyslových objektů, ale i jejich širšího prostředí. Ale v neposlední řadě i k dalším výzkumům a dokumentačním akcím, snad i stále snáze dostupným v památkových informačních systémech.