Praha, Malá Strana, Mostecká 5 a 9. Město v pohybu (20190525)

Rozměrné zděné objekty, jakými jsou typicky staropražské měšťanské domy, prodělávají logicky během času různé více či méně zřetelné rozměrové změny. Většinou ovšem prakticky nepostřehnutelné.

Nicméně pohyby konstrukcí, které s tímto souvisejí, se projevují především v místech nějakých nehomogenit ve zdivu. Příčinou pohybu stavby jsou většinou různé pozvolné či postupné pohyby podzákladí – v hornině dochází v našich poměrech vzácně k tektonickým poruchám, takže se posuny většinou odehrávají v důsledku změn vlhkosti, na což různé horniny či zeminy v různé míře reagují statickými poruchami. Na posuny staveb či jejich částí mají vliv i různé základové poměry – část objektu může stát na skále, část naopak na méně stabilní pozdější výplni dávného hradebního příkopu apod. Pohyby nastávají pro Prahu typicky např. také v domech na srázném jižním úbočí ostrohu Pražského hradu.

Řada prasklin vyplývá ze stavebních postupů či zásahů do již existujících objektů. Typicky např. svislé praskliny v průčelích svědčí o postupném rozšiřování objektu, případně o různě starých původně samostatných objektech, sloučených následně pod společnou fasádou, nebo o postupu výstavby, rozděleném na samostatné stavební etapy. Vodorovné praskliny (i nerovnosti) mohou zase svědčit o postupném zvyšování stěn apod. Řada prasklin také vyznačuje zazděné otvory ve zdivu.

Zatím si nedovolím specifikovat důvody pohybu patrného v průčelí dvou domů v Mostecké ulici, na její jižní straně, č. o. 5 a 9. Oba domy na mě dělají dojem, že pravá část jejich průčelí poklesá oproti levé straně. To by mohlo být mj. způsobeno i pozdějším prohlubováním sklepů, což byla v Praze také oblíbená „disciplína“.

Nejnápadnější ze sítě prasklinek jsou vyznačeny ve fotografiích průčelí.

čp. 282/III, Mostecká 5, Praha, Malá Strana

čp. 280/III, Mostecká 9, Praha, Malá Strana

© Jan Sommer 20190225

Kubismus, purismus, funkcionalismus (vs. funkčnost), geometrická secese, moderna… Možná nám ohrožený Libeňský most pomůže si v tom udělat jasno

Kubismus u Mánesova mostu v Praze. Korigováno zřejmě v souvislosti s budováním garáží pod Palachovým „náměstím“.

/01/ Vcelku víme z odborné uměleckohistorické literatury, že hranice mezi jednotlivými styly meziválečné architektury jsou těžko jasně stanovitelné časově i stylově (inspiračně). (Během oněch 20 let došlo k neuvěřitelně dynamickému vývoji v několika souběžných i se protínajících liniích.)

/02/ Užívání různých takových „značek“, škatulek, patří k nedílným znakům literární interpretace (nutné je to např. v učebnicích, slovnících…). Mohlo by pomáhat při orientaci ve výrocích, kdyby však pisatelé i adresáti sdělení viděli hranice ve stejných místech.

/03/ K tomu by mohlo být výhodné např. vždy takové záchranářské kampaně či přímo bitvy za zachování využít k doladění výkladového slovníku dějin umění, stavitelství a památkové péče. Místo toho se ovšem i odborníci nechávají médii, která jim najednou jakoby pečlivě naslouchají, unášet k neurčitému vysvětlování, jak kdo obsah některého pojmu chápe, přičemž hlavní na tom je, aby čtenáři „pochopili“, že právě toto chápání je správné, kdežto ostatní se pletou, málo vědí, „zavádějí“…

/04/ Nicméně v tom tempu, jakým se „komunikace“ kolem Libeňského mostu „vyvíjí“, nakonec není na nějaké pozastavení či bilanci ani chvilička… (Zřejmě s chutí s těmito nejasnostmi mediálně pracují i političtí představitelé, když shazují nějaký názor operující s kubismem, když přeci jiný odborník, dokonce známý z televize, sdělil, že most kubistický není – tím méně by mohl platit za kubistický unikát…)

/05/ Možná by nebylo od věci podívat se i na obecně sledované slovníkové zdroje, jakým je dnes hlavně Wikipedie. Jednou z jejích hlavních předností je, že kdokoliv, vč. třeba akademiků či vědců výzkumníků z oblasti památkové péče může nepřesnost opravit, doplnit lepší dobový citát, odkaz na kvalitní literaturu apod.

/06/ Podobně jsou takové hektické aktuální debaty „testem“ chápání pojmů jako rekonstrukce, údržba, replika, kopie, autenticita, historicita, unikát, substance… Ale ještě spíše testem ochoty a schopnosti se na přesném významu domluvit a ve prospěch úspěšné výměny názorů a rozumného kultivovaného konečného postupu, přínosného pro historické dědictví, slevit z poučování odborných oponentů.

© Jan Sommer, 20180426

Otužilá malta 2016

Opět je to tady. Noční teploty i v nížině atakují +5°C a kolem nuly budou oscilovat za pár týdnů (zkrátka podzim mírného klimatického pásu při převažujícím vnitrozemském rázu klimatu). Čili přichází doba pro zednické opravy památek. Snad třeba svatý Petr pomůže, aby nešlo o zmařenou práci a materiál…

Poločas rozpadu? Císařský pivovar v Přerově nad Labem…

Vím, že se stává, že staré stavby bez údržby a využití chátrají, že se někdy také rozpadají. Přesto však stavby typologicky zajímavé občas vyvolají účinný zájem a dojde k jejich opravě. I když společenské mechanismy někdy přivodí takový pozitivní obrat až v době, kdy už je nutný velmi masivní zásah, při kterém je nakonec třeba většinu organismu památky vyměnit. Ale když je to provedeno kultivovaně, mohou i tak třeba návštěvníci vzít památku na milost jako zdroj poznání a estetických zážitků. Nakonec památkami takového typu jsou třeba skanzeny. Jeden takový máme i v Přerově nad Labem. Velmi sledován je v posledních letech médii i národem také tamní zámek, jelikož se jej potřebuje zbavit Český rozhlas, a není zcela jasné, jestli se ho jako prvotřídní pozdně gotické a renesančně upravené stavby ujme Středočeský kraj.

Mezitím se v severní části obce začíná v ruinu měnit výjimečná budova renesančního původu, známá jako bývalý pivovar. Nedovedu říci, jestli od počátku bylo určení budovy právě toto, nicméně jsem zamířil po letech k této památné budově, abych se seznámil s jejím aktuálním stavem. Protože jsem před lety zhlédl i plány na stavební úpravy, trochu jsem se obával, že byly podle daného či nějak modernizovaného záměru realizovány. Jistě by si vyžádaly zásahy do organismu památky, tehdy zjevně nedoceněné.

Květen 1990

Prohlídka aktuálního stavu mě z tohoto hlediska uklidnila, protože na stavbu se od té doby zřejmě prakticky nesáhlo, a ta prochází pozvolným samovolným rozpadem. Jak jsem zmínil třeba v souvislosti s lázněmi Kyselka, mají takové situace být využity k poznávací a dokumentační činnosti. Ovšem ze stavby je možné pozorovat jen část exteriéru.

Únor 2015.

Během uplynulých 25 let se propadly větší části krovu (barokního?), a na exteriéru se po opadání novodobé omítky objevily další části velkorysé sgrafitové rustiky, jakož i sgrafitového rozvilinového pásu pod římsou. Římsa se po vyhnívání pozednic a zatékání vody postupně rozpadá, takže se v několika místech i zde ukázala její sgrafitová výzdoba, kterou na spodní zaoblené části profilace tvoří vejcovec.

Sgrafitový vlys pod římsou a fragment sgrafitového vejcovce na oblounu hlavní římsy.

Je možné, že za další roky bude za nemalých nákladů stavba „rekonstruována“ do „původní“ podoby. Je také možné, že jako již neopravitelná a nevyužitelná vezme zasvé. Tak či tak bude snad i těch pár jejích fotek do budoucna mít svou informační hodnotu.

Přednáška Bývalé vrchnostenské dvory v Čechách v průběhu 18.-19. století

Přednáška v cyklu Národního památkového ústavu O památkách trochu jinak 2011.

Dnešní přednáška Jana Žižky o hospodářských dvorech byla přehledná a přinesla poučení nejen o typologii a vývoji hospodářských dvorů a jednotlivých objektech v jejich areálech (s důrazem na ty nejvýraznější, jimiž jsou sýpky, stodoly či chlévy), nechyběly poukazy na řadu výtvarných i technických prvků. Jaksi v druhém plánu ukázala také na tristní stav těchto někdejších honosných budov, hotových „paláců pro dobytek“. Mnohé fotografie prezentovaly již zaniklé historické stavby. Na to navázala také část diskuse. Lze něco vykonat pro záchranu těchto krajinářsky často skvěle situovaných komplexů? Stav zemědělství byl (v souladu s tím, co říkávají někteří národohospodáři) hodnocen jako tristní, na čemž se nepochybně podepsaly poválečné kolektivizační dekády. Lektora posluchači vyzývali, aby zpracoval své rozsáhlé výzkumné dílo do knižní podoby, neboť by tak jednak dokumentace byla aspoň minimálním odkazem po památkách již zaniklých, jednak by měla osvětový přínos a poukázala na ohrožené hodnoty a snad někde pomohla probudit účinný zájem…

Pořadatelům v NPÚ lze za přednáškový cyklus jen poděkovat. Vynikající lektoři často prezentují příkladné výsledky letité málo nápadné výzkumné práce. Akce jsou vzorně organizované a navštěvované jak odbornými památkáři, tak početnými zájemci z řad kulturní veřejnosti.

Kdy se poučit o „organismu“ památky? Když se rozpadá (krátce k probíhajícímu zániku Lázní Kyselka)

V posledních dvou třech letech roste odpor odborné památkářské i širší kulturní veřejnosti k tomu, jak movitý vlastník „zachází“ s areálem Lázní Kyselka na Karlovarsku. Objekty většinou z konce 19. a počátku 20. století se bez elementární údržby střech nezadržitelně rozpadají. V posledních měsících energická občanská iniciativa usiluje o získání komplexu budov na břehu Ohře. Záchrana si však vyžádá neobyčejné nasazení prostředků v co nejkratším čase. Řadu podstatných konstrukčních částí i architektonických článků bude třeba již za nynějšího stavu zhotovit zcela nově.

Vzhledem k materiálovým charakteristikám jsou zejména v zimním období nechráněné promáčené promrzající části degradovány a devastovány šokujícím tempem.

Snahy o záchranu jsou pochopitelné, oprávněné a hodné podpory. Přístup vlastníka je snad až urážkou státem proklamované snahy ochraňovat kulturní dědictví a předat je budoucím generacím. „Komorní“ areál lázní nad klidnou hladinou řeky je působivý a v mnoha směrech výtvarně jedinečný.

Na webu iniciativy pro záchranu Lázní Kyselka je k podpisu předložena petice k podpoře záchrany. Jsou zde dostupné také četné písemné i obrazové dokumenty, včetně detailních fotogalerií devastovaných objektů.

Protože považuji za tragické situaci přiměřené též pokoušet se v obdobích, kdy jsou konstrukce historických staveb „otevřené“ (opravy, rozpad), pokoušet se získat poučení o jejich podstatě, pokusil jsem se také o pár snímků, na kterých jsou patrné jednak „útroby“ konstrukcí, jednak i různé tempo devastace v různých místech (to upřesňuje poznání „rizikových“ míst, vyvolávaných např. již výtvarnými požadavky či materiálovou skladbou doby vzniku). Ve srovnání s jinými sbírkami snímků a dalších dokumentů je to nepochybně jen drobný pokus zaznamenat pár výmluvných detailů, i když jejich památkové souvislosti jsou nepochybně alarmující.

Rozpadající se konstrukce terasy odhaluje „útroby“ římsy, jejíž vykonzolovanou část nesou hrubě opracované kamenné desky. Pískovcová balustráda se postupně řítí.

Velký přesah korunní římsy je opět vytvořen kamennými deskami (asi z hrubě opracovaného pískovce). Římsa byla „vynášena“ novorenesančními konzolami, dusanými do štukových forem, kotvenými ke kovaným železným trnům, vloženým do spáry pod deskami. Vlevo je konstrukce římsy zcela zničena vlivem hlubokého úžlabí mezi nástavbou a střešním vikýřem, kde se nepochybně dlouhodobě udržují závěje sněhu, ze kterého při oblevě proniká voda do konstrukce, v níž pak cyklicky vymrzá…

Prefabrikované štukové i pískovcové prvky se vlivem vymrzání oddělují od podkladu (při případné rekonstrukci je bude nutné odformovat podle zachovaných, a po sanaci vyplavených spár zdiva je nově osadit; skoro by se chtělo uvažovat o nutnosti zřídit zde nějaké odborné školící středisko pro specializovaná řemesla…).

V řadě míst jsou konstrukce degradovány téměř v celé hloubce. Odhaleno je tak specifické zdivo s cihelnými obezdívkami otvorů a smíšeným materiálem s velkými bloky tvrdé horniny.

Místy lze na štukových prvcích pozorovat doklady řemeslných postupů, případně i slohových korekcí (bosy jsou nalepeny přes štukovou profilaci apod.), ke kterým došlo během provozu lázní několikrát (a to zřejmě až do 70. let 20. století).

Nevelký „vyhlídkový“ arkýř je vybudován z „odlehčených“ cihel se dvěma velkými dutinami, příznačných pro dobu kolem roku 1900 a první desítky let 20. století. Vlevo snímku jsou zřetelná ven otevíravá okenní křídla z různých dob, jak byly nutné výměny vzhledem k tomu, že tento typ oken nejvíce trpí účinky povětrnosti.

Truchlivý doklad stavu zlodějského stavu

Z běžných zpravodajských „kanálů“ i z prostého pozorování víme o tom, že se z památek krade skoro všechno, i když zlodějům je případná památkovost terče jejich zájmu lhostejná. A oloupeného vlastníka tento „detail“ možná také moc nezajímá. Docela mě udivuje, jak se často tyto ztráty přepočítávají na hodnotu uloupené hmoty v Kč. To, že třeba byl okraden člověk, který nemá reálnou možnost i nepříliš drahou věc nahradit, jakoby vinu nezvětšovalo. Zřejmě již i soudům dochází, že krádeže kabelů zabezpečovací techniky na železnici jsou „problém“ a místo prosté loupeže se mluví o veřejném ohrožení. Z památek se jako „sběrné suroviny“ nejvíce ztrácejí (když pomineme např. z kostelů kradené umělecké či řemeslné kulturně významné předměty – „vytržení“ andělíčka z barokního oltáře svým způsobem také znaky obecného kulturního ohrožení splňuje) prvky z ušlechtilých kovů, ponejvíce měděné okapy a střešní krytiny, „zhodnocované“ díky „pochopení“ provozovatelů sběren odpadního materiálu. Ze hřbitovů pak litinové kříže, brány… Utržený okap nějakou dobu stavební památku ohrožuje a devastuje, do doby, než je kovová roura nahražena např. novodurovou či jinak surovinově nevyužitelnou.

Nyní jsem se zřejmě setkal s dokladem poměrně nového zlodějského „postupu“. (Pochybuji, že by v daném případě šlo o náhodně zpozorovaný moment z průběhu nějaké opravy či jiného záměrného zásahu majitele.) Zřejmě zloděj s pákovými nůžkami vystřihne kus zvíci 1-1,5 m bleskosvodu. Prostě, kam dosáhne. Stopy na zachovaném kusu drátu svědčí o použití uvedeného nástroje. Takto zřejmě obejde několik staveb, a má na pivo. Dráty bleskosvodu (v první polovině 20. století se často jednalo o lana splétaná z tenčích drátů) jsou většinou z mědi, protože ta je vysoce elektricky vodivá, což je důležité pro ochranu majetku a kulturních statků. Jakékoliv narušení drátu však eliminuje spojení hrotu bleskosvodu se zeměním. Důsledky mohou být, a pokud se tato zlodějská metoda rozmůže, tak i budou fatální.

Měděný drát na bleskosvodu ve sběrně nepřijatelným plastem nenahradíš.

Znovu „za jedna“ pro MK od vévodkyně staromilců… To už je něco!

Do jisté míry obvyklé vlny nadějí a zklamání provázejí snahy o záchranu památek především v Praze. Sled různých podání, rozhodnutí a odvolání by kolikrát vydal na román (přičemž by mohly být zajímavé i kapitoly čistě fabulované o dění v pozadí „věci“). Navíc zejména od dob „masáže“ před výstavbou hotelu 4 sezóny je tu s větším, jindy s menším úspěchem používána tzv. salámová metoda, kdy se zdá, že se ze salámu ukrajuje, ale z jiného pohledu ho může úspěšně přibývat.

Také pro zamýšlenou novostavbu na nároží Václavského náměstí a Opletalovy ulice v Praze byl zřejmě navržen (ale možná jen veřejnosti předhozen) úplný veledům, jaksi poskytující investorovi dostatek „prostoru“ pro uspokojení protestující části veřejnosti či úřednictva odkrajováním i vícera pater.

Nicméně po podání příslušného odporu (nevím, jak se to přesně jmenuje) Klubem Za starou Prahu na MK toto zřejmě rozhodlo, že předešlé souhlasné rozhodnutí magistrátu s demolicí neplatí, neboť má (zase se omlouvám za zjednodušení z neznalosti procedur) nějaké formální nedostatky. To sice dělá dojem, že se původně plánovaného záměru dosáhne tím, že se tyto vady (snad nezáměrné…; viz salámová metoda) stanoveným způsobem odstraní. Nicméně dr. Bečkové se toho nyní podařilo využít k další pochvale na adresu MK (zde glosa k té předchozí zde).

Možná jde o jakousi výchovnou proceduru. Jako když paní učitelka zkouší žáčka probudit ze snění lepší známkou… Navíc si dr. Bečková jaksi pojišťuje pana ministra, kdyby snad chtěl „politicky“ rozhodnout jinak… Čili by z jejího vystoupení mohl vzejít pro záchranu a budoucnost obrazu i památkové substance Václavského náměstí nesporný prospěch.

Nicméně, když se zapojuji do toho sílícího potlesku, přecházejícího ve skandování, říkám si, kam paní doktorka píše ty horší známky… Ale nemíním ji provokovat; dělá to dobře! A možná skutečně MK na konci prvního pololetí školního roku zasluhuje vyznamenání. Věřme tedy, že nadále bude staromilcům dělat samou radost.

(A podobně jako s těmi možná v šupleti ponechanými horšími známkami je to s tím, že komentovat blog dr. Bečkové mohu jen proto, že ho provozuje; opět jí za to dík!)

Seznamte se, představíme Vám památku, abyste věděli, co to vlastně chcete chránit

K diskusi pod článkem MK vyhlásilo část Nákladového nádraží Žižkov památkou.

Ad: Milý/á/é Jare/o Dr. Lusciniol 08.01.11 12:31

Na něco podobného jsem se právě pokusil poukazovat na České placce (v reakci na blog dr. Bečkové). Industriální objekty zaujmou zvláštní barvitostí; opuštěností, zpustlostí a příznaky někdejšího provozu a živobytí, připomínají zříceniny hradů. Běžného městského člověka překvapují kontrastem oproti o pár desítek metrů dál tepajícímu světélkujícímu klimatizovanému pohodlíčku nákupních megacenter. Je to tedy zase jedna z cest k té příslovečné autenticitě, kterou lidé potřebují v různé míře a do různých souvislostí si ji promítají (jednou je autentický procítěný řev popové hvězdy, jindy bolestný řev raněných při havárii závodního automobilu, jindy zase slza uroněná nad věrohodným hollywoodským dojákem); zřejmě s nějakou nesnadno čitelnou logikou přibývá lidí, kteří prociťují atmosféru starých fabrik, která je bezpochyby nezaměnitelná (asi je to úměrné tempu zanikání). Jak je to ale s tou autenticitou? Nepatří ke kulturnímu odkazu těchto míst i určité ponětí nejen o územním plánu, který je lokalizoval zrovna sem? Ale také o stavu technologií oné doby, o jejích kulturních vazbách, vyplývajících z technologií a zase pobízejících a směrujících jejich vývoj? O vzdělávacím systému, který ve společnosti rozhoduje skoro o všem? O rámusu a smradu, ve kterém předci museli strávit většinu svého času.

Je zřejmé, že takový detailistický přístup už moc nezaujme. Navíc se v něm skrývá zrada zabřednutí v bezbřehosti. A přeci většina industriálních odvětví měla a má vlastní systém archivů a většinou neprofesionální fandovské historiky vcelku nezávisle na tom, zda si jejich domény všímá památková péče či památkami zaujatá veřejnost. Jen občas dojde k tomu, že veřejností nezpozorován, odejde některý obor do zapomnění, když jsou jeho dokumenty z nepochopení zahozeny.

Svět se ovšem nemůže změnit ve skanzen, kterýžto cíl bývá památkářům zjednodušeně vyčten, aby se pak pohodlněji mluvilo o prospěšnosti nového záměru developera. Výsledkem složitých společenských vztahů pak např. v Praze bývají zcela bizarní prostředí jako v okolí opakovaně citovaného bývalého Denisova nádraží, kde se „snoubí“ jakoby zapomenuté historicky cenné a další staré jakoby zbylé stavby s novými, které ale vytvářejí stejně rozdrásané prostředí, prosté nějakých pohledových či ideových významů. Veřejný zájem tu patrně neslavil velké úspěchy (ale dopadlo by to jinak, kdyby se skutečně mohl uplatnit?; a možná se i prosadil…).

Názor, že ochrana památek je ve veřejném zájmu, stojí v protikladu tezi, že nejdůležitějším veřejným zájmem je ochrana soukromých práv, zejména jakéhokoliv vlastnění. Je zřejmé, že řešení vzniká i na úřadech za této rozpolcenosti (zde samozřejmě zjednodušeně komentované).

Jediné, co však může úroveň debat pozvednout, je dostupnost informací. Tedy jejich zpřístupňování v přehledných strukturách, vazbách apod., na internetu spíše, než v repre knihách na křídě. Fotografie v galeriích vždy SEO zaopatřené (kvalitně popsané z hlediska lokalizace, popisu, typu objektu, datace a dalších souvislostí, geotagované). Samozřejmě, že by bylo ideální, aby všichni pracovali na jednom informačním systému, netrousili data po samostatných databázích, vždy jinak uspořádaných, nerespektujících osvědčené standardy, často zbytečně opakujících to samé (stát by měl nabídnout nějaký prostor, ale hlavně popisy „dobré praxe“).

V takovém ideálním stavu by bylo možné k objektu připojit dokumentaci nějakého nejposlednějšího detailu, přičemž by bylo možné „přecházet“ např. po různých pantech či kličkách z budovy do budovy, podle dodavatelských kovodílen apod. Samozřejmě by systém měl být zcela otevřený datům na jakékoliv úrovni podrobnosti zpracování.

Vím, že to přeháním, že ani komplexní systém, schopný specifikovat nezaměnitelně každou výtvarnou či technickou vlastnost nemůže existovat, ale užívání nynější datové tříště není moc povzbuzující.

Ale takový postup by nás mohl úplně odvést od autentického prostředí památek. Čili vzhůru na objevitelské cesty, do polemik o geniu loci.

A snad aspoň těch pár lidí, co jsou ochotní se o vytvořené fotky apod. podělit (a ne se jimi jen prohrabovat na svém HDD) se zamyslí nad strukturováním jejich popisu a dalších metadat.

Přehledná dokumentace má význam již v době, kdy se posuzuje, co chránit. Přitom by bylo na místě disponovat i dokumentací toho, o co stát nebudeme, i toho, co je třeba v zájmové sféře. Do budoucna tak budeme lépe rozumět i hodnotám toho, co jsme k ochraně vybrali.

Hodnota takové dokumentace navíc vystoupá v momentě zániku objektu. Z tohoto hlediska je např. zajímavé, že se prakticky nepořizuje památková dokumentace objektů, které prostě v dané době nebyly považovány za hodnotné (většinou to platí i pro jejich části, odstraňované např. při úpravách památek, jejichž využití se mění nebo je třeba nutné modernizovat jejich hygienická zařízení; i když metodicky je k tomu postaven základ v podobě OPD). Zachované objekty tak zůstanou jako záhadné a snad milované solitéry, krom svého původního významu v neposlední řadě svědčící o morálních svárech doby, která se zasadila o jejich předání budoucím generacím…

Stav památky se asi zlepšil, ale část její autenticity vzala za své, resp. byla nahražena jinou…

Ministerstvo kultury to nyní dotáhlo až na 1*!

Dr. Bečková na blogu vyzdvihla až odvážný postoj MK ČR, když rozhodlo prohlásit vskutku ojedinělý funkcionalistický komplex budov Nákladového nádraží Žižkov v Praze za kulturní památku. Výsledek sice není ještě právoplatný, protože nejspíše poběží odvolání. Pochvala kroku MK má zřejmě za cíl jaksi zvednout sebevědomí instituce, která bývá mezi vášnivými obhájci památek podezírána z ústupků vůči developerům apod. Článek je tedy asi i osvětovým příspěvkem, majícím propamátkově naladit jak veřejnost, tak i nejvyšší státní památkové instance. Asi vyvolá i živou diskusi. Čili doporučujeme k nahlédnutí.

Se vztahem k průmyslovým stavbám a zařízením je to skutečně zvláštní. Neohromují krásou, ale zapůsobí řadou mnohovrstevnatých souvislostí (historických, technologických), „lapidárností“, všelijakým „zemitým“, chladně rezivě ocelovým… Většina těchto půvabů ovšem při případné opravě/konverzi vezme za své. Je-li však oprava provedena s citem, může vzniknout kvalita skutečně až ohromující (zvláštní silou zapůsobí četné konverze francouzské).

Přesto je asi třeba věnovat více prostoru poznávání a zpřístupňování dokumentace. Ztráty na památkové dokumentační hodnotě totiž přicházejí jak při likvidaci objektu, tak při jeho úpravě pro aktuální využití. Samozřejmě nepopírám jednu ze základních památkových tezí, že právě přiměřené využití je nejvhodnějším cestou k záchraně maxima možných hodnot, a dokonce nejlepším prostředkem pro jejich předání budoucím generacím. Je pravdou, že v tomto smyslu je to i nejlepší řešení pro zachování „památkové autenticity“. Nicméně i opravený objekt již jen v malé míře vypovídá o původním stavu, protože jej již z větší či menší části hodnotíme jako výraz památkového slohu naší doby.

Dokumentace v podobným případech bývají zpracovávány s velkou pečlivostí a podrobností. Většinou však „skončí“ v archivech. Někdy bývají vydány poměrně honosné publikace s vybranými emotivně laděnými snímky. Prakticky zatím nedošlo k tomu, že by se ve větší míře využily možnosti prezentace daleko rozsáhlejších souborů dokumentace na internetu. Samozřejmě je tomu potřebné vytvořit vhodné orientační systémy (značení prostor, konstrukcí, technologických elementů), které by měly respektovat existující mezinárodní (u nás pomalu objevované a snad již i prosazované) standardy. Jinak nebude možné v datech pátrat v uživatelem volených souvislostech (prostorových, tématických). Ideální by samozřejmě bylo, kdyby všichni pracovali na jednom systému – dokonce by to možná bylo i pro účastníky pochopitelné, protože jim je asi technika více méně vlastní…

Metodicky vyspělý informační systém nabízí Výzkumné centrum průmyslového dědictví se svým registrem. Zde najdete i nákladové nádraží (Vaše registrace do registru je nutná, ale v zásadě bezbolestná; vyhledávání nepříliš intuitivní, ale dá se v něm do jisté míry orientovat). Vydavatelé se přitom snaží sledovat aktuální stav; tak je tomu zřejmě i u nákladového nádraží (orientaci uživatele by však pomohlo, kdyby u hesla bylo uvedeno datum poslední úpravy). Avšak takové jemnosti, jako je třeba srovnávání typů oken, konstrukčních či technologických prvků, to již zůstává skryto asi někde v neveřejné části databáze.

Proč se o tom zmiňuji v takové odbočce, která jakoby se netýkala otázek ochrany? Hlavně proto, že šíření srozumitelných informací považuji pro efektivitu ochranářských snah za zásadně významné (většina z nás, kdo máme pro památky jakési pochopení, vychází tak či onak z informací, které během času získala a zpracovala). Proto je také dobré, že se o žižkovském nádraží píše a stala se z něj kauza.

Detailní informace však zatím chybějí – zřejmě není poptávka. Asi stačí, že oslovuje to prostředí, pro většinu městských lidí dnes už vyloženě exotické. Ale když o tom tak přemýšlím, je vidět, jak hodně záleží na jakémsi naladění doby. Přeci to není mnoho let, co byl podobně provozně zaměřený objekt v samém centru Prahy odstraněn prakticky za potlesku všech. Jednalo se o skladovou vestavbu v bývalém kostele sv. Anny, dnes Pražské křižovatce. Ta nezaměnitelná industriální atmosféra je fuč. Nicméně ji snad jakási kvalita nahradila… Uvidíme, jak kulturní konec to vezme na žižkovské křižovatce…