Část bývalého hospodářského dvora ve Zbýšově kulturní památkou

Poznámka s exkurzem k otázce prezentace památkových hodnot

1/ Je to pár týdnů, co se kulturní památkou stala rozměrná budova hospodářského dvora ve Zbýšově, vybudovaného v 18. století na místě původně středověkého proboštství sázavského kláštera.

Obr. 1. Zbýšov, okres Kutná Hora, jižní průčelí objektu čp. 1 a 3. V pozadí neoslohový kostel. (20.1.2017)

2/ O prohlášení „věci“ kulturní památkou vydal stručnou zprávu také Kutnohorský deník. Je skutečně skvělé, že masmédia během letoška výrazně posilují památkové zpravodajství. Nemalý podíl zaujímají právě zprávy o nově prohlášených kulturních památkách. Je až překvapivé, jak intenzivně je „provaří“ prakticky všechny celostátní i příslušné regionální deníky i magazíny. Působí to, jakoby se jednalo o nějakou dohodu na úrovni vydavatelů médií či Klubu kultury Syndikátu novinářů, protože dříve se nic takového v podobné míře nedělo a mediální ohlas byl úplnou výjimkou. Současně je však pravdou, že vlastně i NPÚ vydával takové zprávy jen zcela ojediněle a nějakou systematickou praxi v tomto smyslu to spíše nenaznačovalo. Až se nám mohlo zdát, že tuatam některých odborný pracovník podobnou zprávu spolu s editorem regionální odnože webu NPÚ vypustili spíše navzdory… (Je ovšem jasné, že nejde o snadnou prezentační disciplínu, protože je třeba zapojit příslušné odborné pracovníky, údaje ověřovat apod. Takové nasazení asi nebývá mnoho oceněno.)

3/ Nyní se však zjevně můžeme těšit chvílemi snad až z přemíry replik některé zprávy. Pokud totiž sledujeme památkové zpravodajství systematičtěji, může to začít být až „únavné“ (zvláště, když víme, kolik zajímavých památkových událostí, jevů a objevů je zatím stále opomíjeno). Na druhé straně je to nesporný úspěch a svědectví nějakých jinak zatím nekomentovaných změnách v památkových PR. Čili je příznivé, že se o památkách něco dozví více lidí. Ale zřejmě to svědčí i o tom, že to čtenáře zajímá a nachází, protože jinak by to jako ztrátový podnik tolik vydavatele médií nezaujalo.

4/ Souvislostí by se tu dalo zvažovat vícero, ale nyní tedy ke zprávě o Zbýšovu.

5/ Deník oznámil, že Zbýšov má novou kulturní památku, přičemž se jedná o výsledek lokální iniciativy a objekt jako památku vyhodnotila Šárka Koukalová (takto odborná pracovnice odd. evidence a dokumentace památek na středočeském pracovišti NPÚ, ale také výzkumná pracovnice, autorka několika výstav, četných článků a knih). Takové detaily zprávy je nepochybně vhodné ocenit, protože osobní nasazení konkrétních památkářů nebývá často ani zmiňováno. Zpracování podkladů pro návrh na prohlášení objektu za kulturní památku bylo velmi důkladné, což se také projevilo na mimořádně precizní prezentaci v rámci Památkového katalogu. Zmíněny jsou také ve zdivu barokního objektu nalezené druhotně použité gotické či renesanční architektonické prvky, nejspíše pocházející z objektu proboštství.

Obr. 2. Fragment nejspíše gotického ostění portálku, vsazený druhotně do severovýchodního nároží objektu čp. 1 (20.1.2017)

6/ Jsem rád, že právě i tyto detaily noviny zaujaly, protože jsem se shodou okolností na jejich identifikaci podílel při jedné z průzkumných a dokumentačních cest dr. Koukalové do Zbýšova. Mým cílem tehdy bylo právě prověřit, jestli v barokním zdivu objektu bude možné odhalit doklady předbarokní výstavby. Protože jsem nálezy považoval za významné, publikoval jsem je v podobě stručné zprávy. Věřím, že se poznatky podaří doplnit při dalších výzkumech a zejména v souvislosti s potřebnými opravami.

7/ Objekt je ovšem cenný dochováním řady dalších prvků z doby jeho fungování ve schwarzenberské správě, protože byl za posledních snad 100 let jen minimálně „modernizován“. Jedná se zejména o krovy, četné dveřní a okenní otvory a výplně, schodiště do podkroví, sklepní prostory… Snad se prohlášení objektu kulturní památkou stane také motivací pro zájem o prostředí obce v širších souvislostech – dalšího objektu dvora situovaného západně (čp. 27), kostela se hřbitovem, rybníka s bývalým mlýnem a dalšími objekty…

8/ A ještě jedna drobná odbočka k mediálním prezentacím památek a památkové péče. Jako jiné internetové tituly, zavedl před pár měsíci placení notné části poskytovaného obsahu také (regionální) Deník.

Obr. 3. Podoba zprávy na webu Deníku

9/ Je pravdou, že dlouho odolával a snažil se „vyjít“ s výnosy z reklamy. Nicméně informace o památkových hodnotách či kulturním dědictví by možná neměly být předmětem „obchodu“. Členství v klubu čtenářů Deníku není sice tak nákladné, ale někdy požadavek na platbu skutečně překvapí u zcela stručných sdělení, když jsou neplatícím skryty např. 2 nebo 3 řádky. Možná by média mohla v podobných případech „slevit“ ze svých nároků – samozřejmě nepopírám, že musejí „živit“ příslušné redaktorky či redaktory, ale možná by aspoň u podobných drobných příspěvků mohli svým způsobem přispívat k šíření povědomí o významu sdíleného kulturního odkazu. Asi nelze předpokládat, že by podobná lokální sdělení tak jako tak oslovila nějaký velký počet zájemců.

10/ Nicméně by část řešení těchto potřeb mohla spočívat i na webech (bedrech) památkových institucí, kde by bylo možné informace propojit s rozšiřujícími zdroji z datových fondů evidence kulturních památek apod.

© Jan Sommer, 20190719

Paměťové instituce v klidu zapomínají?…

01. Kdosi mi řekl, že nemám experimentovat na FB (např. s těmi hashtagy, jak jsem zmiňoval nedávno) a soustředit se na kloudné weby a databáze. To se mi připomnělo, když jsem náhodou procházel nějaký starý blog s odkazy na data o našich i cizích památkách. Z tuším pěti odkazů na stránky většinou oficiálních institucí fungoval jediný, a to ten na Facebook, pouhou to sociální síť. Ostatní odkazy, které měly ilustrovat nějaké povídání o zpřístupňování dat o památkách, byly kompletně… zvadlé. Najdete i „stařičké“ odkazy na Wikipedii (při přejmenování je asi všechno přesměrováváno ze starého na nové místo), najdu i při testu své pradávné stránky na sweb.cz, ale nenajdu rok či dva staré odkazy na europeana.eu… Měly by asi ty paměťové instituce nějak na toto trochu více… pamatovat…

02. K tomu nedávno na ČP také zde.

© Jan Sommer, 20180116

OPD a Timelina na Facebooku jako možný vzor pro monitoring památek

Při drobném marginálním srovnávacím testu různých způsobů prezentace „památkové operativy“ byla data vkládána také na facebookovou stránku dané památky. Srovnávacím základem byla stránka na blogu, protože ta umožňuje podobně operativní aktualizace prakticky synchronně se sběrem dat. Blog (či jiný typ stránky, kdyby ji bylo možné podobně operativně obsluhovat) má určité výhody v možnostech kategorizace/tagování, které by mohlo umožnit vyčlenění dokumentů souvisejících s danou „akcí“, což je pro posuzování a interpretaci poznatků důležité. Umožňuje i komentování, v jehož rostoucí důležitost v budoucnu je proč věřit. Užití hashtagů umožňuje i Facebook, ale zkušenosti zatím nepřesvědčují, že je zobrazení příslušného výběru kompletní a spolehlivé.

Postupně vytvářená stránka na blogu umožňuje následně (po případném doplnění) vytvořit finální elaborát a „petrifikovat“ jej ve formátu PDF a v podobě výtisku. (Totéž by umožňovala postupně aktualizovaná stránka produkovaná na stránce typu wiki, s kompletní archivací verzí stránky; ve srovnání s blogy je ovšem na stránkách editovaných pomocí SW MediaWiki většinou složitější správa ilustračního doprovodu.)

Postování na Facebooku je ovšem nejvíce otevřené (samozřejmě s tou licencí, že velká část relevantních odborníků s ním vůbec nezachází, takže nemá tušení, že tam případně cokoliv provádíme). Příspěvky je možné aktualizovat, přičemž verze lze zpětně zhlédnout (to je, jak už opakovaně připomínáme, pro historické zkoumání velmi důležité). Pozice postů na timelině ovšem může vést k nepřehlednosti, pokud by souběžně přicházelo více příspěvků k různým tématům. V tomto případě by mohly pomáhat fotogalerie, ale jejich propojení s timelinou není vždy plně ovladatelné (leda snad opakovaným sdílením či sdílením právě přidaných obrázků).

Nicméně je FB asi bezkonkurenční z hlediska „sociálních“ nástrojů, tedy přidávání komentářů, obrázků, odkazů apod. od dalších uživatelů (kteří pak získávají informace o případných dalších reakcích). K efektivnímu dalšímu využití může napomáhat existence dostupné adresy jednoho každého příspěvku.

To jsou tedy přednosti, které stojí za zohlednění při hledání ideální možnosti operativního zpřístupňování operativně sbíraných poznatků a dokumentací, ovšem střádaných v souladu s platným nařízením aspoň v podmínkách NPÚ na jednom místě (MIS). Je jasné, že v řadě případů bude vždy z organizačních a odborných důvodů vhodné zpracovat komplexní zprávu bez průběžného veřejného nakukování. Nicméně často závažnost informací přesahuje specializovaný rámec zkušeností angažovaného týmu či jednotlivce. V neposlední řadě je to významné i z hlediska vzdělávání a „památkového marketingu“ – zdůrazňování významu práce této instituce a ochrany památkových hodnot vůbec. Jistě se najde určitá skupina lidí, kteří stojí o systematičtější zpravodajství o dění v památkové péči, než je to, co po nějaké selekci „priorit“ nabízejí noviny, rádia, televize a zpravodajské weby.

Nakonec o tom může svědčit už i to, že mnohdy se masmédia sama pídí po aktuálních sděleních o objevech a opravách. Kdyby nevěděla, že tyto články mají pozitivní dopad na prodejnost pestřejšího obsahu, zřejmě by to nedělala (i když si jistě musíme a dovedeme představit i existenci redaktorů, podporujících památková témata z vlastního přesvědčení).

Součástí komplexního operativního sběru informací o dění v terénu by tak mohla být i tvorba výběru odborně fundovaně komentovaného, prostředkujícího věcně korektní sdělení, mezi nimiž nebudou chybět i ta, která by se v masmédiích „neuživila“.

K tématu je otevřena dočasná diskuse na AE.

Média na pomoc památkám. 18. ročník novinářské soutěže

Náměstek ministra kultury Miroslav Rovenský, náměstkyně ministra kultury Anna Matoušková a iniciátorka soutěže Naděžda Kalousová.

Dne 7.4.2015 byly v Národním muzeu – Českém muzeu hudby již po osmnácté sdružením Pro Bohemia a Syndikátem novinářů (Klubem kultury) uděleny ceny za kvalitní novinářskou publicistiku, zaměřenou za památky.

Oceněny byly především vytrvalost a kvalita. Řadu cen posbíraly tradiční „instituce“, jakými jsou České rozhlas a televize (kde tato témata výrazně podporují), stranou nezůstaly ani regionální noviny. Porotu mimořádně zaujal a v několika kategoriích byl oceněn také západočeský časopis „Vítaný host“ (vydávaný již 10 let!).

Stále rostoucí pozici v památkové publicistice zaujímají i internetová média. Je to logické, a vlastně by se do tohoto „segmentu“ měla více zaměřovat i sama památková péče, protože je tu sice mnoho zdatné konkurence, ale rozumným uspořádáním velkého obsahu dat ve správě památkových institucí by pro povzdělání obyvatelstva mohlo být uděláno velmi mnoho – snad i více, než se daří dosud :-).

Tak byl oceněn projekt „Pražské vycházky“ (na Facebooku) a především webový portál „Pro památky„, u kterého byly vyzdvihnuty rozhovory s vlastníky památek, restaurátory apod.

Zdá se, že v těchto internetových vodách památkáři ještě mají nemálo rezerv.

Je jistě důležité, že paní Naděžda Kalousová, zakladatelka a neúnavný motor soutěže, vyvolala takovou cenu v život. V minulých letech byli mezi vyznamenanými i pracovníci památkového ústavu. Nicméně vztah památkářů k ceně je asi trochu opatrný, i když spolupráce s reportéry a redaktory je asi všemožně podporována.

Možnosti v tomto smyslu by mohlo něco naznačovat to, že úvodní proslov k vyhlášení cen pronesla náměstkyně ministra kultury dr. Anna Matoušková, která zásluhy novinářů při popularizaci památek vysoce ohodnotila.

Čili by třeba v dalším ročníku mohlo přibýt i ocenění novinářského počinu z hlediska památkářské odborné hodnoty (ta letos byla podtrhována u článků k dějinám památek, psanými ovšem archivářkou).

Ocenění došel i časopis Turista, vydávaný Klubem českých turistů (institucí, která v meziválečném období výrazně přispěla k ochraně památek, zejména ruin hradů). Systematicky se věnuje prezentaci památek.

Nenechte si ujít dnešní AKCI! (k novinářské mánii psaní neúplných časových údajů)

Pozvánka na přednášku bez uvedení data konání :-(.

Opakovaně tu i jinde žehrám na mediální mánii nepsat ve zprávách kompletní datumy. Občas ukazuji i nějaký příklad. Fascinující je to tou zbytečností vynechání roku (ukazoval jsem, že to může být dokonale matoucí, když není u zprávy aspoň „automatický“ údaj o datu vložení zprávy). Zde máme pěkný příklad. Pozvánka platí na „středu“, ale vydána je ve středu. Čili aspoň údaj „dnes“ by mohl být jednoznačný, i když samozřejmě s tou licencí, že tam datum chybí.

Jak je ve zprávě uvedeno, jedná se o akci NPÚ. Na webu NPÚ byla zpráva vydána o den dříve s „přesnějším“ údajem o konání „již tuto středu 1. dubna“, i když opět s vynechaným rokem.

Nevím… Asi to novinářům připadá nějaké takové „žhavější“. Že když si lidi přečtou dnes o přednášce zítra nebo dnes, tak je rok úplně zbytečný. A já povídám, rok tam patří. Jasně, chápu, co si asi myslíte…

Sociální sítě jako součást komplexního památkového informačního systému

English Heritage patří z mnoha hledisek k vůdčím institucím památkové péče ve světě. V mezinárodním měřítku se to mj. projevuje např. velkým podílem zejména na přípravách megaportálu Europeana. V národním pak nepřeberným množstvím vzdělávacích, propagačních, komunitních, zákonodárných či metodických aktivit. Na internetu kromě impozantního webu (u nás ovšem mnohdy představujícího vzor přehledného webu – úplně to ale nelze takto říci, protože web je obrovitý; nicméně je zřejmé, že se jeho přehledností a aktuálností i technickým rozvojem stále někdo kompetentní zabývá).

Dlouhodobě se EH uplatňuje i na řadě „sociálních sítí“, protože je to efektivní nástroj komunikace s částí obecenstva. Na stránkách se to projevuje na dolním okraji stránky řádkou značek sítí (+ odkazu na RSS odběr aktualizací webu).

EH na sociálních sítích…

Je zřejmé, že i tyto nástroje jsou kompetentně editovány, takže se nějaký „lidočas“ na jejich správu vynakládá.

V našich podmínkách již bylo také mnoho v těchto směrech podniknuto, o čem by asi stálo za to se zmínit. Nicméně se to zatím obdobným upozorněním na případné spojení s památkáři těmito cestami na webu památkářů neprojevuje. Může to souviset i s tím, že vývoj je dosud velmi hektický a např. na FB je stránek prezentujících památkáře řada desítek…

Možná, když si klikneme na ty anglické, budeme se i my moci začít věnovat úvaze o dohodě mezi zatím většinou trochu živelně působícími zakladateli a správci stránek – v tom samozřejmě není ani stín despektu, protože je jasné, že se většinou jedná o nadšeneckou aktivitu, nejednou i ne zcela chválenou… Přesto přínosnou a hodnou ocenění.

Pak si možná najde i na webu naší památkové péče místo řádka s odkazy na „sociální“ prezentace…

Probuzená… Popelka: Mezinárodní den památek a historických sídel 2012

V letošním roce pojal Národní památkový ústav „oslavy“ Dne skutečně velkoryse. Zejména proběhla spousta prohlídkových a prezentačních akcí pro širokou veřejnost na zpřístupněných památkách (hradech, zámcích a dalších), hojně prezentovaných masovými médii. V minulých letech přitom Den byl pro památkáře mimo vážnější zájem. Hlavní událostí se stávaly pravidelné konference pořádané Českým národním komitétem ICOMOS (letos), zpravidla na téma Dne vyhlašované centrálou ICOMOS (bez vydaného sborníku však příspěvky buďto neměly většího dopadu, anebo se jednalo o povšechné souhrny, nejednou publikované autory na jiných místech). Samozřejmě nelze pominout velkolepou hradní událost, chystanou Sdružením historických sídel Čech, Moravy a Slezska s podporou MK. Jenže tam obvykle památkáři sehrávali spíše roli pasivní součásti zástupu účastníků. Honosné to ovšem je jen což (letos). A vyznamenáno je tam některé z měst, která opravují památky na základě finanční podpory MK v rámci jednoho z dotačních programů. V některých letech dostávali oborové ceny i památkáři (letos k tomu ovšem nedošlo; pokud mi něco neuniklo).

Protože se však celé roky SHS soustřeďovalo hlavně na pořádání Dnů evropského dědictví (na počátku září), stál Den památek i stranou zájmu médií. Redakce webu NPÚ na to roky poukazovala, takže může aktuální obrat jen vítat. Je dobré, že se památkáři Dne ujímají. Letos se podařilo využít i toho, že Den byl samotným ICOMOSem spojen s se 40. výročím Úmluvy UNESCO o světovém dědictví. Ale určitá rozpolcenost se přeci jenom projevila v tom, že se bez zjevné koordinace (tím nepopírám, že to ve skutečnosti koordinované asi bylo) konalo více akcí. Vedle tradiční konference ČNK ICOMOS pořádalo vlastní akci za účasti památkářů i MK.

Nicméně tento Den, který napříč celým světem upozorňuje veřejnost na hodnoty památek, byl letos oslaven na prakticky pompézní úrovni. Věřme, že se napříště podaří více „prodat“ odborná témata. Tak, jak to již letos naznačily četné speciální prohlídky s odborným programem, dále např. konference plzeňského pracoviště, ale i zahájení sympatické fotografické soutěže v rámci projektu (Ne)tušené souvislosti. Všem, které Den přivedl k tomu, aby památky „předvedli“, i těm, kdo si je často ve velkém množství přišli prohlédnout, lze jen poděkovat, i pogratulovat.

Redakce webu NPÚ se na prezentaci informací také podílela významnou měrou (tiskové zprávy, desítky jednotlivých zpráv o akcích od turistických prohlídek, přes vědecké konference až po zachycení významných akcí politického dosahu). V určité míře byly využity i sociální sítě (profily Brána památek a NPÚ též pro ověření možnosti vytvářet souhrnný přehled akcí, ale i odkazů na zprávy médií apod.). (Speciálně byla zaměřena i jedna skupina na velkém fotografickém portálu.)

Věřím, že je tak nakročeno i u nás k významné tradici akcí, které budou podtrhovat odborné hodnoty památkářských kádrů, ale také šířit poučení o podstatě památek; ale samozřejmě i tu radost z historického odkazu, kterou mohou účastníkům přinést zajímavé prohlídkové nabídky hradů, zámků i dalších památek ve správě NPÚ (a nejen těch…). Nepřehlédnutelně se tím připojujeme i k mezinárodním památkářským sférám (i když v letošním přehledu akcí na webu ICOMOS jsme ty naše neprezentovali, což ale může souviset s tím, že příslušná stránka byla zřejmě zřízena v nedávné době).

Cena za opelichanost

Opravená památka vypovídá zejména o tom, jaké byly představy zúčastněných osob o opravování památek v době opravy, dále do určité míry o výtvarné koncepci původního uspořádání, pokud se je podařilo rekonstruovat či zachovat. Je samozřejmé, že se památky musejí opravovat. Na druhé straně jen a jedině neopravená památka poskytuje bohatou nezkreslenou („neinterpretovanou“) výpověď o své minulosti. Pro poučenějšího diváka není třeba ji interpretovat. Zdá se, že si toho začínají všímat návštěvníci. Mohlo by to inspirovat vlastníky památek k citlivosti a úspornosti zásahů. Nicméně možná záleží na perspektivě, protože citovaní němečtí turisté mohou být ovlivněni „hyperopraveností“ památek v jejich vlasti a jako autentické mohou pociťovat i památky „vynovené“ našimi řemeslníky, protože mají jakoby starodávně vlnitý povrch, křivé římsy a další atributy jakési rukodělné zemitosti. Občas jsou u nás vyslovovány obavy z přílišné korektnosti povrchových úprav staveb. Tyto obavy jsou přehnané hlavně proto, že naši zedníci mají určité meze z hlediska obratnosti a důslednosti. Na autenticitě našich památek se tak podílejí ve významné míře, památkáři mnohdy nedoceňované.

K zamyšlení aktuální citát z Lidových novin (Cizí turisty lákají neopravené památky. Jsou „autentické“, 17.1.2011.):

‚…Turisty lákají i památky. Pro návštěvníky z německy mluvících zemí jsou ale atraktivní také proto, že ještě nejsou „v tak pokročilém stadiu oprav“. Oceňují jejich „autentičnost“, kterou doma nenajdou. „Skanzen je pro ně zajímavější,“…‘

Ministerstvo kultury to nyní dotáhlo až na 1*!

Dr. Bečková na blogu vyzdvihla až odvážný postoj MK ČR, když rozhodlo prohlásit vskutku ojedinělý funkcionalistický komplex budov Nákladového nádraží Žižkov v Praze za kulturní památku. Výsledek sice není ještě právoplatný, protože nejspíše poběží odvolání. Pochvala kroku MK má zřejmě za cíl jaksi zvednout sebevědomí instituce, která bývá mezi vášnivými obhájci památek podezírána z ústupků vůči developerům apod. Článek je tedy asi i osvětovým příspěvkem, majícím propamátkově naladit jak veřejnost, tak i nejvyšší státní památkové instance. Asi vyvolá i živou diskusi. Čili doporučujeme k nahlédnutí.

Se vztahem k průmyslovým stavbám a zařízením je to skutečně zvláštní. Neohromují krásou, ale zapůsobí řadou mnohovrstevnatých souvislostí (historických, technologických), „lapidárností“, všelijakým „zemitým“, chladně rezivě ocelovým… Většina těchto půvabů ovšem při případné opravě/konverzi vezme za své. Je-li však oprava provedena s citem, může vzniknout kvalita skutečně až ohromující (zvláštní silou zapůsobí četné konverze francouzské).

Přesto je asi třeba věnovat více prostoru poznávání a zpřístupňování dokumentace. Ztráty na památkové dokumentační hodnotě totiž přicházejí jak při likvidaci objektu, tak při jeho úpravě pro aktuální využití. Samozřejmě nepopírám jednu ze základních památkových tezí, že právě přiměřené využití je nejvhodnějším cestou k záchraně maxima možných hodnot, a dokonce nejlepším prostředkem pro jejich předání budoucím generacím. Je pravdou, že v tomto smyslu je to i nejlepší řešení pro zachování „památkové autenticity“. Nicméně i opravený objekt již jen v malé míře vypovídá o původním stavu, protože jej již z větší či menší části hodnotíme jako výraz památkového slohu naší doby.

Dokumentace v podobným případech bývají zpracovávány s velkou pečlivostí a podrobností. Většinou však „skončí“ v archivech. Někdy bývají vydány poměrně honosné publikace s vybranými emotivně laděnými snímky. Prakticky zatím nedošlo k tomu, že by se ve větší míře využily možnosti prezentace daleko rozsáhlejších souborů dokumentace na internetu. Samozřejmě je tomu potřebné vytvořit vhodné orientační systémy (značení prostor, konstrukcí, technologických elementů), které by měly respektovat existující mezinárodní (u nás pomalu objevované a snad již i prosazované) standardy. Jinak nebude možné v datech pátrat v uživatelem volených souvislostech (prostorových, tématických). Ideální by samozřejmě bylo, kdyby všichni pracovali na jednom systému – dokonce by to možná bylo i pro účastníky pochopitelné, protože jim je asi technika více méně vlastní…

Metodicky vyspělý informační systém nabízí Výzkumné centrum průmyslového dědictví se svým registrem. Zde najdete i nákladové nádraží (Vaše registrace do registru je nutná, ale v zásadě bezbolestná; vyhledávání nepříliš intuitivní, ale dá se v něm do jisté míry orientovat). Vydavatelé se přitom snaží sledovat aktuální stav; tak je tomu zřejmě i u nákladového nádraží (orientaci uživatele by však pomohlo, kdyby u hesla bylo uvedeno datum poslední úpravy). Avšak takové jemnosti, jako je třeba srovnávání typů oken, konstrukčních či technologických prvků, to již zůstává skryto asi někde v neveřejné části databáze.

Proč se o tom zmiňuji v takové odbočce, která jakoby se netýkala otázek ochrany? Hlavně proto, že šíření srozumitelných informací považuji pro efektivitu ochranářských snah za zásadně významné (většina z nás, kdo máme pro památky jakési pochopení, vychází tak či onak z informací, které během času získala a zpracovala). Proto je také dobré, že se o žižkovském nádraží píše a stala se z něj kauza.

Detailní informace však zatím chybějí – zřejmě není poptávka. Asi stačí, že oslovuje to prostředí, pro většinu městských lidí dnes už vyloženě exotické. Ale když o tom tak přemýšlím, je vidět, jak hodně záleží na jakémsi naladění doby. Přeci to není mnoho let, co byl podobně provozně zaměřený objekt v samém centru Prahy odstraněn prakticky za potlesku všech. Jednalo se o skladovou vestavbu v bývalém kostele sv. Anny, dnes Pražské křižovatce. Ta nezaměnitelná industriální atmosféra je fuč. Nicméně ji snad jakási kvalita nahradila… Uvidíme, jak kulturní konec to vezme na žižkovské křižovatce…

Žijící český památkový blog! Jak osvěžující!

Již jsem kdesi (tuším v DF na webu NPÚ) zmiňoval zvláštní nezájem o internetové blogování či diskutování v oboru památkové péče ČR (zatím nedovedu přesněji vyhodnotit, zda je tato „limitace“ nějak geograficky či národnostně vymezená, i když je jasné, že nejvíce blogů vysoké kvality, ať už jsou institucionální, či privátní, pochází z anglosaského prostředí; samozřejmě je jazykově trochu omezený dopad blogů v italštině, holandštině, němčině či španělštině /přiznávám, že nevím nic aktivitách v Asii či v Africe/ a často není snadné je dohledat; naštěstí jsou četné blogy orientovány právě na „sběr“ důležitých informací z „neanglických“ zdrojů; jejich sledování je pak zajímavým svědectvím o velmi relativním úspěchu standardních vyhledávačů ve specializovaných oblastech, jakou stále zůstává památková péče; vlastně všude, kde jsou vytvářeny nějaké kategorie, např. na zpravodajských webech, je kulturní dědictví někam „přifařeno“ – pod turismus, zábavní průmysl…, ale samostatná sekce památek, muzeí, sbírek historického umění apod., vlastně neexistuje, což je podivné, protože osobitost a vymezení tématu jsou zcela specifické). Samozřejmě se nezabývám „lidovými“ „diskusemi“ třeba u politických komentářů v populárních „objektivních“ médiích. Naše památkové diskutování se však provádí, pokud nastane, velmi často v kuloárech, což je tradiční a osvědčená metoda, anebo velmi vzácně na ostré hranici toho, co může být považováno za nedostatek loajality. Resp. bývá za takový nedostatek považováno (třeba článek v novinách prezentující osobní názor pracovníka, „pochybnosti“ signalizované neanonymně na blogu či v diskusi).

Úměrně tomu, jak je naše odborná památková péče závislá na politickém uvážení, proti čemuž nic nemám, protože jinak ani postupovat nelze, je hodnoceno i případné veřejné vystoupení památkáře jako možné ohrožení „vyjednávací pozice“ vrcholného menežmentu oboru.

Dr. Bečková je však zdatným a obratným literátem, schopným podat myšlenky široce srozumitelným způsobem a neagresivně, bez militantnosti či nesmlouvavosti některých odborných pracovníků památkových institucí, přitom je zasvěceným zastáncem ochrany památek, bojovníkem proti deformaci památkové ideje jako obchodního artiklu, navíc hledajícím „rovnováhu mezi starým a novým“. Pro památkáře je vlastně pozitivní to, že nepůsobí v památkové instituci. V mnohém tak nastavuje památkářům samotným jakési zrcadlo, ve kterém se zračí to, o čem by památkáři sami ani veřejně mluvit nemohli (často ani nechtějí, protože se, mnohdy mylně, domnívají, že není třeba mluvit o věcech až příliš samozřejmých…). Proto gratuluji k jejímu novému blogu a přeji výdrž – nyní se již rýsuje naděje, že dr. Bečková vytrvá, protože co vím, většina památkářů se při podobných pokusech nedostala za jeden dva příspěvky. Přitom je blogování tohoto „esejistického“ typu vhodné i k tomu, aby se po vystavení kritice v diskusi dopracovaná stať stala výrazným příspěvkem v odborném tisku (ZPP, zpravodaji KZSP Za starou Prahu či jinde; možná i v kulturních rubrikách masových médií, kde význam památek je zkoumán především z hlediska včasného vypořádání dotace).