Pokusná úvaha na téma možné metodiky pro dokumentaci „pitvy“ zanikajících staveb

Nástin případné úvahy ve smyslu možné koncepce nejspíše provždy hypotetické metodiky „zánikového průzkumu a dokumentace“ staveb

(Pracovní verze!)

Motto: Hlavní dopad by asi metodika měla mít jinam, než na odborníky dokumentující památky již osvědčenými metodami OPD či SHP… Spíše na zákonodárce a úředníky. Podobně jako u ostatních metodik není deficit ani tak z odborného hlediska, ale z hlediska kapacit, technického vybavení, morální i další podpory či obecnějšího pochopení významu zaznamenávaných informací apod. Snad se podaří zapůsobit i tam, kde např. nezávislí aktivisté sbírají dokumentaci, aby ji sdíleli a archivovali co „nejčitelněji“ pro nynější i budoucí studium. Tento přístup však nesmí být vykládán jako možnost zbavit se nějakého historického odkazu s odvoláním na to, že jej lze nahradit dokumentací.

1. Zachování informací o ztracených památkách
2. Komplexní metoda zkoumání a metodiky dílčích postupů průzkumu a dokumentace
3. Metodiky dokumentace staveb a jejich částí jako systém?
4. Spíše netušený význam dokumentace věcí při procesu jejich zanikání
5. Obecné priority zánikové dokumentace
   • Související priority
   • Priority v kapacitní tísni
   • Lepší něco, nežli nic?
   • Časová a profesní náročnost
6. Adjustace, archivace
   • Kam tedy s daty reálně?
7. Poznámky na okraj
8. Exkurz 1. Německo
9. Exkurz 2. Most

Zachování informací o ztracených památkách

V momentu rozpadu konstrukcí stavby by vedle úsilí o záchranu měly být nasazeny i síly pro záchranu historických informací, neb ty patří k samotné podstatě památky a našeho vztahu k ní i k těm, co zbudou… (zámek v Pravoníně, renesanční, barokně upravený)

Zanikající stavební konstrukce či architektonická díla mnohdy opouštějí světlo světa v podobě hromad sutin, odvážených kamsi na skládku, případně ponechány osudu postupně ztrácejí kusy hroutících se krovů, opadávajících omítek, propadajících podlah a stropů, prolomených okenních překladů a rámů, což vše vespolek archeologizováno poskytuje výživu bujným křovinám. S průběhem řícení či demontáže mizejí informace o skladbě konstrukcí i jejich výtvarné (ne)hodnotě, konstrukční i řemeslné (ne)dokonalosti. Mizejí z prostoru, z kontextů, přestávají být součástí prostředí, ve kterém spolu s nimi žily a na jejich vliv reagovaly objekty, kterým třeba připadl osud chráněné památky a budou přetrvávat nadále, více či méně systematicky monitorovány a studovány, ovšem ve stále se více či méně vyvíjejícím prostředí a nových kontextech. V neposlední řadě se svým zánikem věci ztrácejí jako součást vědomostí o historii v jejím komplexním pojetí, tedy vč. toho, že se nezařadí mezi studijní materiál pro zkoumání historie umění či řemesel a opory pro precizní hodnocení toho, co přetrvává a „se“ chrání…

Památka na cestě k recyklaci…

Tomu nelze v relacích věčnosti zabránit. Nicméně tak, jak se zintenzivňuje mezi odborníky i v širší kulturní veřejnosti povědomí hodnoty souvislostí památek s jejich prostředím nejen v době jejich vzniku, ale i s časem životů, který kolem nich ubíhal, vyvstává jako důležitější otázka vytváření záznamů mizející podoby prostředí i konkrétních objektů a tyto záznamy uložit a užívat v moderním informačních nástrojích. Důležitost záznamů umírajících (ne)památek se může zdát administrativně nevýznamná. Pro odborný potenciál a budoucí stabilitu a míru věrohodnosti oboru památkové péče je však zásadní.

Takové dokumenty samozřejmě mají svou nepominutelnou tradici. Přinejmenším od dob renesance se zaznamenává romantické prostředí zřícenin, pro potřeby poznání architektury se přesně vyměřují detaily uměleckých forem i konstrukcí antických zdí, sloupových řádů, kladí, říms, ostění… (Od středověku ovšem patřily k základním ikonografickým motivům jesličky, symbolicky chovající nový život v polozříceném chlévě, obvykle s pečlivě „dokumentovanými“ rozpadajícími se konstrukcemi.) Dnes po staletích vývoje dokumentačních metod disponujeme (tedy, ne všichni) 3D scannery, fotogrammetrickými softwary a dalšími výdobytky špičkových technologií, nejspíše v budoucnu umožňujícími vytvářet virtuální „snímek“ světaběhu.

Nicméně nějak podobně, jako se v reakci na sdílení zděděných a aktualizovaných myšlenek budoucí památky právě nyní rodí, očekáváme, že v reakci na potřeby přijde i efektivní systém sdílení dat o památkách. Svým způsobem je do značné míry nahodilé jak to, jaká dokumentace v tomto stavu očekávání případně vznikne, tak i to, jestli bude zachována, bude-li uložena tak, aby ji bylo možné v nějakých souvislostech teď nebo kdykoliv později najít apod. Lze ale vidět důvody pro to, aby takové vytváření a opatrování informací o historickém odkazu existovalo a mělo podporu.

Podstatnou část informací o památkách vytváří (nebo vynucuje od vlastníků apod.) systém státní památkové péče. Většina takových dokumentů vzniká jako podklad odborného posuzování investorských záměrů na změnu či údržbu památek. Ale v principu se památkový systém zabývá i dokumentací objektů, jejichž možný zánik se zvažuje (často v rámci rozhodování o případném „vyškrtnutí“ z ÚSKP). Při posuzování návrhu na „vyškrtnutí“ nějaké stavební památky ze státního seznamu chráněných objektů se např. součástí podkladů pro příslušné rozhodnutí zadává vypracování standardního SHP.

To zřejmě někdy motivuje úvahy, že se nic neděje, když se dokumentace nebude „řešit“ hned, jak by někoho napadla, ale ponechá se pro lépe vybavené dokumentátory následujících generací, anebo se s ohledem na omezené kapacity pro teď dokumentace odloží naneurčito. Samozřejmě je tu i tradiční proti úsilí o dokumentaci vždy vznášená odzbrojující námitka, že je důležitější památku zachránit, a to tím spíše, že vždy bude sama nejlepším dokumentem o sobě…

Dobrá, to je asi jaksi argument. Nicméně ten nakonec platí jen v limitované části případů, protože památky se (podobně jako všechno) během času mění, a hlavně TEĎ mnohé zanikají zcela či při dílčích stavebních zásazích. V tuto chvíli mizejí i se zachytitelnými informacemi, jež tak nikdo nezaznamená ani v budoucnu (a samozřejmě lze zase uspět s námitkou, že toho je pořád k dokumentování okolo dost).

Zdá se proto být namístě diskuse kolem otázek, zda lze požadovat, aby se našly cesty, jak takto mizející nenahraditelné informace nějakým zvladatelným způsobem zachytit a jak je efektivně uchovat pro „budoucí“ využití. Určitou paralelou tu samozřejmě může být „záchranný“ archeologický výzkum (ZAV), který se už stal vcelku samozřejmostí pod záštitou myšlenky, že pečlivě provedený a dokumentovaný výzkum „zachrání“ alespoň informace o tom, co při nějakých stavebních či výkopových pracích „muselo“ nenávratně zaniknout.

Záměrně se zde nečiní rozdíl mezi stavbou památkově hodnotnou či „bezcennou“, památkově chráněnou či pro oficiální památkovou péčí nezajímavou. Je zřejmé, že v praxi se bude vždy ke stavbám přistupovat různě, dle osobního pojímání hodnoty, ale jistě i podle úředně (s)právního statusu ochrany (je určitá pravděpodobnost, že zanikající úředně chráněná památka bude dokumentována s nasazením určitých profesionálních kapacit; ale nejednou dojde i k tomu, že aktivista bude z osobního zaujetí dokumentovat objekt úřady opominutý s odkazem na jeho malou hodnotu či dokonce škodlivost v památkovém prostředí apod., což má svou logiku v tom, že i o tomto kontextu je namístě zachovat informaci; kdybychom to chtěli přehnat, řekli bychom, že u všech objektů, jež nejsou chráněné, by měl být dostupný výklad důvodů tohoto ne-statusu).

Velký význam je přičítán archivaci dokumentace, i když je dosud značně slabá pozornost věnována předarchivní přípravě – tedy kvalitnímu zpracování i správě výtisků i elektronických datových souborů. Ovšem i vytváření nějakého informatického kontextu zaručujícího nalezení dokumentu v náležitých souvislostech je do značné míry v počátcích.

Komplexní metoda zkoumání a metodiky dílčích postupů průzkumu a dokumentace

Vědecký význam např. pro studium dějin stavitelských řemesel je dosud oceňován jen úzkou skupinou specialistů, nahlížených okolím do jisté míry s přezíráním, zejména ve srovnání s „praktickými“ funkcemi vědomostí pro projektování obnov, distribuci dotací apod. Jednotlivé přístupy se pak víceméně zbytečně vzájemně napadají pro subjektivismus přístupu apod., ačkoliv by komplexní IS mohl umožnit klidné soužití všech relevantních dat i jejich různorodých uživatelů.

Nicméně požadavky na srovnatelnost a „objektivitu“ metod dokumentace památek vedly k reglementaci zejména v podobě vydávaných metodik (jimž se pak dostávalo i politické podpory v podobě certifikace ministerstvem kultury; trochu paradoxně pak působí, že nikde není poruce seznam takto zavazujících postupů – ale to je jiné téma).

V posledních letech vzniklo snad už deset metodik, které se více či méně detailně a v různých souvislostech zabývají postupy SHP a OPD (od drobných památek, přes obytné městské domy až po zahradní architekturu, od urbanistických kontextů po inventarizaci nejdrobnějších součástek staveb). Vedle podrobného popisu způsobu terénního zkoumání a dokumentace, archivního výzkumu, přístupu k hodnocení památky a vyjádření k jejímu dalšímu ošetřování a individuálně pojatých výběrů hodnotných prvků i značně obecně specifikovaných námětů pro způsoby uložení elaborátu ovšem jednotlivé metodiky stále směřují k uzavřenému typologickému (účelovému) vymezení svého tématického záběru, obvykle nějak zadaného, zpracovaného bez větší konzultace v odborné komunitě.

Obecně lze říci, že rozdělení oficiálních metodik dokumentace a výzkumu památek na jednotlivé obory (podle typů objektů či jejich součástí apod.) má svou logiku, protože ohled na funkční, konstrukční i výzdobné specifické jevy je nepochybně oprávněný. Přesto se v rozsáhlé sadě metodik řada popisovaných postupů opakuje (někdy s drobnými obměnami). Protože však „pokrytí“ zkoumaných typů staveb není souvislé (z hlediska specifičnosti je zřejmé, že chybí např. metodika zkoumání továren), postrádáme i nějakou „supermetodiku“, specifikující okolnosti zkoumání souhrnně a odkazující na dílčí vodítka (ale k tomu bude třeba se zase vrátit jindy).

Mezi nimi by mohla mít své místo i metodika pro evidenci, zkoumání, prezentaci a archivaci vědomostí o zanikajících objektech jakéhokoliv druhu.

Metodiky dokumentace staveb a jejich částí jako systém?

Tyto metodiky by měly tvořit jediný systém, a to jak z hlediska sběru dat, tak i při správě posbíraných informací. K tomuto cíli snad bude co nejdříve vše směřovat. Do té doby ovšem má význam pokus upozornit na samostatný význam dokumentace stavby při její demontáži, rozkladu, hroucení apod.

Spíše netušený význam dokumentace věcí při procesu jejich zanikání

Význam dokumentace zanikajících věcí si sice dovedeme představit mnozí, ale snad lze předložit aspoň pokus o metodické „nalinkování“ postupů, možná s vyhlídkou na budoucí vypracování oficiálního dokumentu, ale také – a snad co nejdříve – na prosazení povinností jak pro dokumentátory, správce dokumentace, investory i dodavatele stavebních aj. prací.

Podrobnost dokumentace by měla odpovídat stupni povědomí o významu detailů a souvislostí. Tomu by tedy mělo odpovídat i kapacitní a finanční zajištění. Vzhledem k tomu, že víme o tom, že se detailnost výzkumů zvyšuje a musíme předpokládat, že tomu tak bude i nadále, měly by být zaznamenávány i skutečnosti, které se v současné době jeví jako málo podstatné.

V požadavcích na veškerou dokumentaci památek bývá velmi zdůrazňována potřeba jakési „kompletnosti“ formálního rázu. Zdůrazňují se identifikační údaje na titulním listu elaborátu, uvedení všemožných archivních podkladů využitých při práci apod. Prakticky se nesetkáme s výraznou preferencí akutního zpracování fotografické, popisné a kresebné dokumentace v terénu. Přitom ve srovnání s ostatními podklady jde rovněž i primární pramen, který by měl v první řadě vzniknout za jakýchkoliv okolností. Je nutné, aby byl identifikovatelný a využitelný v nejrůznějších odborných aj. kontextech.

Obecné priority zánikové dokumentace

Hlavní cílem je zachycení těch informací, které za normálního stavu celé stavby vůbec nejsou viditelné. Tedy např. dokumentace konstrukčního provedení zdiva, stropů, otvorů, armatur a výztuží atd. Takové informace nejsou z velké části dostupné ani při zpracování „upouštěcího“ průzkumu provedeného metodou nedestruktivního SSHP, přičemž jsou ale rozhodující pro poznání dějin objektu, ale i typologických aj. souvislostí jeho vzniku, provozu a změn.

Románské architektonické články, druhotně použité ve zdivu pozdně barokní hospodářské budovy, nyní opět ohrožené po zboření větší části objektu.

Typická je často zcela nezastupitelná možnost vyhodnotit stavivo – jeho „kompaktnost“, druhotné užití materiálu, cenných architektonických článků zaniklých staveb či jejich částí apod. Vzniká např. možnost dokumentovat zásahy při minulých funkčních změnách objektu, za normálního stavu naprosto neidentifikovatelných pod povrchovou úpravou.

Související priority

Ve chvíli zanikání objektu mohou být omezeny další jinak povinné náležitosti standardních průzkumů a dokumentací (SHP), jako je archivní rešerše či průzkum historické ikonografie. Je vhodné preferovat přístup, že ZPD je primárně cestou k zachycení pramenných informací. Samozřejmě je ideální, když navazuje na předchozí vědomosti. A to už ze základního důvodu, aby se vyloučila duplicitní akce, pokud již odhalené části byly dříve zkoumány v rámci OPD apod. K tomu je ovšem základní cestou údaje o veškerých dokumentech v nějakém maximálně snadno ovladatelném a velice přehledném IS bez odkladu zpřístupňovat.

Je potřebné evidovat místo uložení trosek, případně jejich druhotné využití v jiné stavbě (část stejného objektu, jiná budova), zavážce, navážce, lapidáriu…

Priority v kapacitní tísni

Zpracovatel usiluje o vytváření a archivně „udržitelné“ zpracování maxima dokumentace takové, aby i při nejzákladnější stručnosti (přiměřeně rozvinutý popis fotografie) byla srozumitelná, zpětně přesně lokalizovatelná, využitelná v jakýchkoliv kontextech.

Velký význam mají měřické snímky aj. typy dokumentů schopné pozdějšího vyhodnocení. Proto je třeba velkou pozornost věnovat lokalizaci dokumentů a co nejkvalitnějšímu popisu. Detailní snímky by pokud možno vždy měly navazovat na komplexnější záběry, které by např. zlepšily vyhlídky na budoucí začlenění k dalším dokumentům při vytváření 3D či plánové dokumentace apod.

Zpracovatel počítá s možnou postupností akce a se zapojením dalších dokumentátorů. Tedy může být výsledkem vhodně propojený sled jednotlivých fotografií s potřebným popisem, stejně jako více či méně komplexní elaborát (možná ideálně jako „skládačku“ souborů s popisem, propojených se souhrnným komentářem). Pozornosti by se mělo dostat opět i formátu html (xml) už i proto, že by pokud možno měly být výsledky dostupné on-line.

Lepší něco, nežli nic?

Instruktivním příkladem pro závazné a nepominutelné provedení akce ZPD je odstranění nestabilního objektu či jeho částí při hrozící havárii. Co jen dovolí podmínky bezpečnosti práce v kombinaci s osobním nasazením, je třeba dokumentaci pořídit. Povinnost k tomu zajistit podmínky by měla být uložena i úřadům, které by měly vlastníka rozpadající se či demolované stavby přimět, aby si k tomu přizval kompetentního specialistu. Na tuto naléhavou potřebu by proto měli myslet zákonodárci a vykonavatelé (stavební a památkový zákony).

Samozřejmě by v žádném případě nemělo dojít k tomu, že bude příslibem či uskutečněním ZPD argumentováno ve prospěch likvidace památky či jejího ponechání bez údržby. Tomu by měly bránit vhodně upravené právní podmínky i přístup instancí (tedy jejich přísnost i pomocná ruka).

Vždy je třeba opakovat, že je potřebné disponovat místem, kde bude možné srozumitelně zjistit, jaká dokumentace k objektu již existuje (a není proto třeba ji tvořit opakovaně – např. zaměření). Dále by na tomto místě mělo být možné vložit odkaz na vlastní nově vytvořenou dokumentaci. Pokud možno by mělo být možné (např. po jednoduché registraci) takovou dokumentaci do archivního systému přímo vložit.

Dále je potřebné naléhat, aby zákonodárce myslel na to, že jsou prostředky na takové dokumentace účelně vynaložené a hledal cesty, jak pro jejich vytvoření podpořit vlastníky, ale zejména samotné průzkumníky (proplacení nákladů a prokazatelně vynaloženého času na zpracování).

Časová a profesní náročnost

Měla by být podrobněji a na komentovaných příkladech charakterizovaná v metodice.

Adjustace, archivace

Jak technicky adjustovat? Časté jsou problematické „výstupy“ v podobě „wordových“ dokumentů s vloženými obrázky, „vytištěné“ ve formátu PDF, současně snad tištěné několikrát na běžný papír archivně nespolehlivými tonery. Zmiňované metodiky se touto stránkou archivní „udržitelnosti“ prakticky nezabývají. Obvykle se spokojí s mnoho neříkajícím upozorněním, že je třeba elaborát nějak archivovat u oprávněné instituce. Technická rozrůzněnost tak nabývá ohromujícího rozpětí. Bohužel se nepodařilo natrvalo rozvinout před lety vcelku prosperující a vlastně nekomplikovaný projekt ukládat elaboráty SHP aspoň v jednom výtisku do NAČR (Martin Ebel). Tato nejednotnost jen podporuje komplikace při dalším využití informací.

Podobně i v rámci památkové digitální evidence (MonumNet; MIS, Památkový katalog) vytvořené sbírky informací z oblasti OPD či monitoringu stavebně-technického stavu nejsou přehledné, ani vzájemně propojené.

Data v digitálně sociálním chaosu přibývají na internetu, ale neslyšíme ani apely z kompetentních míst na adresu památky fotících nadšenců, aktivistů pro záchranu památek, ale i zpracovatelů vědeckých a výzkumných projektů, aby hledali cesty kooperativního udržitelného zpracování dokumentačních elaborátů, a to zejména těch elektronických, které bez standardizace budou časem ve stále větší míře ztráceny.

Otázky jejich nalezitelnosti v budoucnu a operativního sdílení dnes jakoby nikoho moc nepálily ve chvíli, kdy skončila dokumentační akce předáním práce investorovi, ukončením lhůty udržitelnosti projektu. Asi se počítá s brzdým dynamickým rozvojem digitální archeologie.

Kam tedy s daty reálně?

To je nad mé síly komentovat – co je vhodné, udržitelné… Zpracovatelé dokumentace se často pro její ukládání a zpřístupňování rozhodují do jisté míry intuitivně, podle nějakého doporučení, vedeni osobními pocity ze snadnosti či komplikovanosti obsluhy různých „aplikací“ apod. Zřejmě zcela minimálně berou v potaz možnosti data nějak kombinovat s produkty jiných lidí, daty institucí apod. (Ověřoval jsem řadu různých fotobank, ale to je asi na jinou diskusi…)

Nelze přitom pominout další typy dokumentace či jejího záznamu, které postupně pronikají do rutiny a nabízejí další možnosti porozumění. 3D vizualizace. Video. Audio. CAD/GIS/BIM…

Poznámky na okraj

(Jen úvodní „teze“. Připomínky jsou vítány!)

V situacích nejvážnějšího ohrožení památky se může zdát pořizování dokumentace poněkud cynickým. Nicméně je v té době mimořádně efektivní.

Přehledu by asi mohl obecně pomoci registr demolic s odkazem na dokumentaci v rámci IISPP? Bez vazeb na agendu stavebních úřadů se tím však asi nemá cenu zabývat. Stejně je aspoň po nějakou dobu využívat destrukčních situací a dokumentaci uveřejňovat, aby byl postupně širším kruhům odborníků i dalších dotčených osob stále zřejmější význam takového uchování informací. Důležitá přitom je součinnost, aby se co možná přehledně ukazoval rozměr problematiky.

Volba konkrétního postupu by měla vycházet z existujících a co nejpřesněji odhadnutých časových možností. Velmi často ovšem musí být okamžité. Cílovým stavem přitom musí být předání maximálního rozsahu dokumentace, kterou bylo možné zpracovat v existujících časových podmínkách, při nepochybné jednoznačnosti identifikace dokumentované věci, určení polohy snímků apod.

Co největší pozornost je třeba věnovat začlenění informací do kontextů. Používat v popisu správnou terminologii, pozorně volit klíčová slova. Nutná je lokalizace v GIS (GPS).

Informace o vytvořené dokumentaci má být zařazena i do „soupisu“ dokumentů snad v IISPP, nějakém systému NAČR nebo pod. Zatím je toto ovšem čirá iluze.) To je potřebné z několika důvodů. Musí být snadno ověřitelné, že dokumentace vznikla, aby se mohl vyvarovat opakované akce, kdo by případně stanul před památkou s cílem znovu ji dokumentovat (anebo se mohl zaměřit na detaily, které předešle byly opomenuté či nepřístupné). Rovněž je to cesta k zapojení poznatků do typologických, územních či jiných systémů informací, a tím zkvalitnění vědomostní báze vůbec.

Dokumentace má být ukládána do centrálního úložiště (bohužel však v panující snad dočasné situaci asi kamkoliv) v co „nejprůhlednějších“ „formátech“. Pro některé složitosti typu 3D vizualizace je asi nutné užít příslušné typy (PDF…). Ale pro základní typy (text s obrázky) by se mělo přednostně jednat o html s odkazy na připojené obrázky v maximální kvalitě (ideálně *.tif, realisticky co největší *.jpg bez komprese). Z takového souboru je vhodné spolu s náhledovou fotografií vytvořit verzi *.pdf, a tu uložit na vhodném místě paralelně, pro případ havárie prvotního úložiště, ale i pro usnadnění vyhledání. Je vhodné se postarat dle možností, aby dokument nebo odkaz na něj byl k dispozici v centrálním památkovém informačním systému (pokud možno i v případě, kdy se nejedná o kulturní památku ze zákona).

Přitom je třeba nacházet rovnováhu mezi množstvím a rozsahem dokumentace a její zvládnutelností v dostupné kapacitě. Vysoké nároky na rozsah, kvalitu, popis by neměly vést k tomu, že se dokumentace nedokončí.

Zásadně podstatné je vytváření vazeb mezi dokumenty, protože v dramaticky narůstajícím obsahu internetu již rapidně klesá šance na nalezení individuálně relevantního obsahu pomocí standardních vyhledávačů.

V zásadě nejsou k dispozici žádné standardy. Dokumenty neshromažďují plošně památkáři, individuální příspěvky asi nezajímají ani Národní archiv apod., o jejich systémové vazby se pak vlastně (krom už snad až mýtizovaných metadat) asi nezajímá nikdo.

V rámci časových možností by se vážní zájemci o tuto problematiku měli zapojovat do diskusí, v článcích, na sociálních sítích, na konferencích by se měli dělit o zkušenosti a názory. Vzájemně by měli vždy hledat dohodu a vyjadřovat si podporu při prosazování realizace konkrétních akcí. Měli by koordinovat své postupy a vždy apelovat na instance, aby pomáhaly vytvářet pro dokumentaci prostor.

V cílovém stavu by v zásadě měl zákon ukládat vlastníkům i stavebním firmám pořízení dokumentace v rozsahu úměrném hodnotě objektu i jeho vývojové členitosti.

Nikdy však nemá dojít k tomu, že by s odvoláním na zastupitelnost objektu dokumentací byla usnadněna cesta k likvidaci (rekonstrukci) apod. Ale to si nejsem jistý, že by se dalo plošně jakkoliv obstarat.

Zpět k věci…

Metoda ZPD není vlastně ničím novým, speciálním. „Technicky“ plně navazuje na standardy SSHP a OPD. Její nástin však má upozornit na existenci jedné z fází existence památek, té, v níž je dostupné extrémní množství poučných detailů historických staveb (což jsou vlastně všechny), ale v níž již památkový systém ztratil o dokumentaci zájem, protože ji nemůže využít pro další administrování péče, když již není oč pečovat…

V této situaci je také důležité dbát na to, aby byly záznamy co nejlépe dohledatelné (když už je nelze vkládat do nějakého sdíleného otevřeného informačního systému, jelikož neexistuje). To jim poskytne jednu ze základních hodnot, protože se mohou stát srovnávacím materiálem pro ochranu zachovaných objektů a mohou se začlenit do zdrojů pro historické výzkumy, přesnější poznání typologie a pro vzdělávací programy.

Exkurz 1. Německo

Exkurz 1

Benjamin RUDOLPH: Dokumentationen vor Abbruch – Handhabung und Anforderungen im Land Sachsen-Anhalt, in: Denkmalpflege in Sachsen-Anhalt, 15, 2015, č. 2, s. 42n.

V posledních letech je státní památková péče konfrontována s novým fenoménem – požadavky na demolice či neřízeným zánikem registrovaných památek. Vedlo to k novému přístupu k dokumentaci památek. Změny se dotkly jak „garantů“, tak i složek „SHP“. Na jedné straně je samozřejmě nutné litovat ztrát na památkové substanci, ale současně byl přijat morální apel zachytit to, co je možné o organismu stavby zjistit vlastně jen v momentu jejího rozpadu či demontáže. Je v tom ovšem obdoba OPD v průběhu oprav, kdy rovněž (možná méně nápadně) postupným změnám objektů dochází k mizení informací v nenávratnu. „Nabízí se“ tak závazek zachytit maximum informací, které jinak dosud ve spoustě případů mizejí v nenávratnu.

Přestože nejspíše existují nějaké statistiky demolovaných či zanikajících památek u nás, nejspíše nejsou z tohoto hlediska výrazněji reflektovány.

V Sasku-Anhaltsku (asi nejen tam) je stanoveno, že před demolicí památky může památková instance nařídit povinnost památku dokumentovat. To se asi děje i u nás, v nějaké míře. Prioritou přitom ovšem většinou je požadavek na pořízení takové dokumentace, která dovolí správně rozhodnout o povolení či zákazu demolice na základě z dokumentace vyplývajících informací o hodnotě památky. Zdůrazňují se požadavky na dokumentování nejrůznějších detailů svědčících o vývojovosti památky či jejích cenných prvcích. Nicméně dokumentace a průzkumu se vyžadují případ od případu – nejde tedy o nějaký obecný „objektivní“ závazek.

S tímto pojetím ovšem souvisí představy o uložení informace do „složky“ daného objektu, bez „tlaku“ na obecnou využitelnost informací pro studium typologie apod. Lze v tom spatřovat skutečnost, že instance památkové péče zatím poněkud opomíjejí „podružné“ výzkumné významy dokumentace, nepodstatné ve srovnání se závažností o rozhodování o objektu samém. (Asi už stěží srozumitelná v tomto stadiu může být úvaha o zpětné vazbě v tom smyslu, že přeci i praktikující památkáři volí své přístupy na základě dosud existujících informací a podle toho, jak i jim byly zpřístupněny; tím je ovlivňováno i obecné vnímání toho, co památkáři vynucují na vlastnících či dalších orgánech státu.)

Nepříliš pohodlná bude otázka financování. Právní a správní otázky zde ponecháme stranou. Prověření dodávané dokumentace se ovšem soustředí na to, jestli je text rozdělen do příslušných kapitol a zda je fotografická dokumentace profesionální, jak případně předpis požaduje. Detailnější požadavky bývá obtížné zdůvodnit, a případně financovat.

Exkurz 2. Most

Matěj SPURNÝ: Herci díla zkázy. Demolice starého Mostu a role památkové péče, in: Zprávy památkové péče, roč. 76, 2016, č. 3, s. 251-264.

S. 263: „Památkáři, archeologové a je zastřešující instituce tak mohli v době bourání Mostu… alespoň s částečným úspěchem vymáhat plnění podmínek, za nichž byli kdysi přinuceni s likvidací historického města souhlasit. Vedle trojstranné dohody… se jednalo o několik desítek konkrétních dokumentačních akcí… Situaci komplikoval spíše poněkud nepřehledný stav, kdy se jednotlivé instituce a úřady… ve svých záchranářských podnicích různě předháněly a překrývaly, přičemž jim chyběl společný koordinační orgán.“ S. 264: „Umírající město bylo zkrátka jedinečným objektem, na němž si humanitní a společenské vědy mohly vyzkoušet techniku vlastní jinak zejména biologii a medicíně, totiž pitvu.“

Nicméně mostecké memento a nepochybné úsilí pro dokumentaci mizejících hodnot nevyznívá do podoby nějakého výrazného a reálného poučení, ze kterého by plynulo systematické rozvinutí reálných činností. Prakticky nic ze shromážděných informací není veřejně dostupné (v článku by se na to také asi odkázalo). A ani nějaký systematický postup při shromažďování dokumentace památek do praxe zavedený nebyl. Nelze sice vyloučit, že aktivní projekty monitoringu stavebně-technického stavu památek či OPD, nebo různé projekty dokumentace ohrožených objektů bez náležité péče takové výstupy sice mají, ale ty netvoří nějaký veřejně zjevný systém.

Snad nebudou časem nadávat (ne všechny současné metody statické sanace historických budov se osvědčí)

(1) Statické narušení historických staveb většinou vyplývá z nerovnoměrných pohybů podloží. Napohled zanedbatelné vychýlení v úrovni základů nejednou vede k několikacentimetrovým prasklinám zdiva ve vyšších podlažích. Nerovnoměrné posuny je velmi nesnadné zcela odstranit, takže je mnohdy třeba stavby s odstupem desítek či stovek let vyztužovat. To někdy vyžaduje velmi podstatné zásahy, nejednou i demolici a rekonstrukci rozsáhlých úseků konstrukcí.

(2) Velice důležité je co možná včasné odstraňování příčin závad, ale také opravy vznikajících škod již v zárodku, aby se zachránilo co nejvíce „původní“ substance památky.

(3) V posledních asi 25 letech se k „citlivému“ sanování drobnějších poruch bez vynucování drastických betonářských zásahů (např. devastujících torkretů na rubech kleneb či na mostních konstrukcích) s oblibou užívá „systém helifix“. Do drážek vyříznutých „rozbrušovačkou“ v povrchu zdi či klenby (na rubu i líci) jsou vloženy nerezové struny s povrchem opatřeným plastickým „závitem“, který po zalití drážky tmelem dokonale propojí tuto kovovou sponu s okolní konstrukcí. Pro posílení účinku se strun vkládá někdy značný počet, jak to bylo odborně vypočteno.

(4) „Zářez“ do památky se jeví relativně nevelký (ve srovnání s někdy 10 cm širokou nepravidelně zející prasklinou zdiva), a to tím spíše, že si „zřejmě“ zaručujeme zamezení budoucím škodám.

(5) Někdy se ale zdá, že zaháníme otázky, co se bude dít, jestli budou pohyby podloží či částí stavby samotné pokračovat. Může vytvořená „náplast“ s obětovanou povrchovou vrstvou nařezané zjizvené konstrukce tyto pohyby nějak zastavit? Většinou sice současně přikročíme i k vyztužení základů, sepnutí celé stavby táhly v patrech apod. Ale i v případě zpomalení deformací se za stavby nestane kompaktní skořepina a dříve či později budou pohyby pokračovat. Co se stane v okolí našich vyztužení strunami v drážkách? Odtrhnou se struny od tmelu? (Jsou nerezové, tak to nelze vyloučit.) Oddělí se tmel od drážky? (To asi není příliš pravděpodobné.) Povolí historická konstrukce a v místech penetrovaného tmelu se roztrhne? Odtrhne se ve větším rozsahu celý „strup“ na povrchu protkaný drážkami?

(6) Situace bude nejspíše místo od místa jiná. Ale vzhledem k letitosti starších úprav je již možné, že existují varující zkušenosti. Věřme, že se z nich vychází při návrhu nových oprav.

© Jan Sommer, 20160514

Glosy k tezím nejstručnějšího úvodu pracovní schůzky o cihlách a památkové péči

Akce má připomenout potřebu spolupráce na informačním systému o cihlách a takovou spolupráci podpořit.

Chodníček sestavený z historických cihel s kolky před průčelím klášterní budovy v Doksanech

V krátkém vystoupení bych chtěl jen několika větami naznačit jednak některé – možná na první pohled trochu podružné – okolnosti z historie stavitelství, které v různé míře ovlivňují vypovídací schopnost a „historický“ význam cihel, jednak vybrané problémy spojené s „evidencí“ cihel i jiných artefaktů v paměťových institucích i v navazujících oborech.

„Cihlové“ regiony v dějinách stavitelství. Cihly odedávna převládaly tam, kde nebyly k dispozici jiné stavební materiály (kámen, dřevo). Vlivem různých historických okolností může však dojít k užití cihel na jiných místech (římské cihly v Mušově, raritní gotický kostel v Čečovicích u Domažlic). Až s rozvojem dopravních možností v 19. století cihly téměř neznají hranic…

Technické i dekorativní uplatnění cihel ve stavební konstrukci. Snadné vyzdívání pravidelných konstrukcí, vytváření otvorů ve stěnách, vyzdívání kleneb, spolehlivé provedení tenkých stěn či příček. Prefabrikované prvky architektonického členění. Technické tvarovky (potrubí…).

Druhotné užití cihel. Podobně jako jiné stavební materiály byly dle možností cihly opakovaně užívány po demolici starší stavby v nových konstrukcích.

Sbírky cihel. Soukromé. Muzejní. Školy. Památkové instituce. Projektanti. SHP. Prodejci.

Dokumentace, její evidence a sdílení. Pro historické zkoumání, odbornou komunikaci, korektní interpretace i prezentaci směrem k širší veřejnosti je potřebné docílit spolupráci mezi paměťovými institucemi (muzea, památkáři) se sběrateli, školami apod. při vytváření informačních nástrojů. Je ale možné, že toho nelze (nyní?) docílit. Považuji však za potřebné to opakovat, i kdyby to bylo do omrzení… Tam, kde vzniká izolacionistický informační systém o kulturním dědictví, by se měl uplatnit aspoň pocit viny…

Informační systém kulturního dědictví by měl být schopen sledovat (nejen) cihlu od momentu plánování přes výrobu, užití, druhotné užití, archeologizaci, deponování, muzealizaci… (Malé dějiny cihly… 1. Projekt, 2. Katalog výrobků, 3. Projekt stavby, 4. Součást zdi, 5. BIM, 6. Destrukce a druhotné užití, 7. Archeologický výzkum, SHP…, 8. Muzealizace, 9. Zánik. – není to úplně kompletní výčet).

Jednotlivá v massériích vyráběná cihla není ovšem z informačního hlediska tak podstatná, ale svým dalším osudem již začíná vypovídat o souvislostech. Čili by IS měl být schopen absorbovat data o kterékoliv cihle na zeměkouli (v kterékoliv fázi její existence) a funkčně jimi disponovat.

Samozřejmě je to do značné míry přehnaný „požadavek“, ale přesto lze ze srovnání této „maximy“ s realitou evidencí v oborech kulturního dědictví vyvodit určité podněty aspoň pro chvíle rozhodování, jak se nějaká evidence bude zpracovávat. Zda izolovaně (a s „předpokladem“ vlastní digitální archeologizace), nebo s ohledem na vyšší IS a na možné využití původně nepředpokládanými způsoby.

Takové náměty by mohly být předmětem připravované diskuse.

Drobnost ke konstrukci stěn kaplového arkýře na Krakovci

Gotická architektura Krakovce je plným právem řazena na nejvyšší příčky uměleckých výbojů v českých zemích. Spolu s výtvarnou vynalézavostí však samozřejmě dosahovalo vynikající úrovně i technické provedení. To platí zejména pro projektovou přípravu jedinečných kleneb paláce i lodě kaple, ale také pro konstrukční realizaci křehkého kaplového arkýře, vystupujícího z naopak robustního masivu hradního paláce.

Obdobné kaple byly ve druhé polovině 14. století a kolem roku 1400 mimořádně ceněné. Vzhledem ke křehkosti stavby se realizace nejspíše ujímaly specializované skupiny kameníků. Do „kuchyně“ těchto kamenických dílen je možné nahlížet např. při opravách (při obnově arkýře kaple Staroměstské radnice v Praze po zničení v květnu 1945), nebo u staveb poškozených či dochovaných fragmentárně.

To je případ kaple na Krakovci, ze které se zachovaly jen části bočních stěn arkýře s částí profilace oken. Z těchto reliktů je možné vyčíst různé informace svědčící o metodě projekce i o konstrukčním řešení. To muselo být velmi propracované, když stěny kaple byly tlusté jen 28,5 cm a pole podokenního zdiva měla tloušťku jen asi 15 cm. Je nepochybné, že taková konstrukce vyžadovala velmi přesné provedení všech dílů, a také jejich pevné provázání kovanými trny a táhly. Stopy po nich jsou asi zčásti zakryty maltou z předchozích oprav.

Navázání boční stěny arkýře na zdivo paláce. V dolní části snímku je patrná drážka určená ke spojení zdiva s tenkou stěnou či deskou parapetu. V horní části nad římsou profilace okna.

Podokenní zdivo nebylo vytvořeno z průběžných vrstev kvádrů, ale pod meziokenními pilířky byly i v parapetu vytvořeny profilované pilíře, ke kterým byla podokenní stěna připojena na spáru. Mohlo se tedy jednat buďto o tenkou stěnu z kvádrů odlišně vrstevných, neprovázaných s pilířky, nebo dokonce o desku (snad s plastickými ozdobami, jako u desek pod okny pozdně gotického arkýře nad bránou paláce na Křivoklátu). Je možné, že jsou nějaké relikty dalších prvků zachovány na hradě či jinde, případně ještě zavaleny v zásypu na úbočí či úpatí hradního ostrohu.

Polní náčrtek zachované části parapetního zdiva kaplového arkýře

Spojení pilířků s podokenním zdivem bylo zajištěno pomocí klínovité vazby, kdy je drážka zahloubená do pilíře (přibližné míry jsou zřejmé z připojeného polního náčrtku), zatímco pero odpovídajícího profilu vystupovalo z dílů mezi pilířky. Na hradě se zachovaly fragmenty, zřejmě pocházející ze soklové části mezi pilířky, jak tomu odpovídá šířka a v některých případech i zachovaný profil soklu (shodu profilace jsem zatím nemohl ověřit detailním měřením, avšak prvky jsou do značné míry erodované).

Fragment pocházející s největší pravděpodobní ze soklu zdiva kaplového arkýře s klínovitou drážkou (kemnická značka na boku zřejmě v podobných případech neměla sloužit ani k identifikaci kameníka, ani jako montážní, protože se v převaze jedná o křížky, ale sloužila nejspíše k označení dílů převzatých či proplacených vedoucím huti)

Tenké díly mezi soklem a podokenní římsou jsem zatím nepozoroval. Mohlo se jednat o několik solidně spojených plochých kvádrů, ale nelze vyloučit ani možnost, že do drážky byla ve vhodné fázi výstavby pilířků vsunuta jednolitá rozměrná deska. Je ovšem třeba zvažovat i možnost, že se jednalo o sestavu menších dílů, vkládanou až následně, po vyzdění pilířků, přičemž by mělká drážka umožňovala montáž (podobně, jako se s tím někdy setkáváme u záklenků kružbových oken, do kterých bývaly kružby rovněž vsouvány až po provedení záklenků, např. fixované do mělce vykrouženého výžlabku ostění).

Je pravděpodobné, že pod profilovanými díly parapetní římsy, zřejmě nahoře usazené na tenké podokenní pole zdiva, probíhal kovaný ztužující pás, ale to zde jen odhaduji.

Je možné, že u dalších obdobných staveb byla příslušná partie provedena jiným způsobem – to je třeba vždy zkoumat na objektu.

Ke kapli Staroměstské radnice v Praze jistě existuje detailní dokumentace, která ale mě momentálně není dostupná. Podobně jistě existují podklady k restauracím a regotizacím arkýřů Karolina či Vlašského dvora. Přesto zde uvedený komentář detailu z Krakovce může být použit pro nějaké srovnávání či jako podklad dalších upřesnění.

Jižní bok arkýře kaple Staroměstské radnice v Praze po rekonstrukci (po zničení arkýře v květnu 1945 byla tato partie nejméně poškozena)

Záhadná cihla?

Věděl by někdo, co jsou zač tyto cihly? Velké skoro čtvercové jsou s dvěma neprůchozími drážkami, menší obdélné s jednou. Zřejmě jsou antického „římského“ původu (úplnou jistotu však nemám). Již jsem vyslal nějaké dotazy, poptával jsem se i na FB, ale zatím bez úspěchu. Předem děkuji za případné nasměrování k dalším informacím či za vysvětlení.

K čemu by mohly drážky být? Vzájemně do sebe nijak zapadat nemohly. Cihly patrně nepocházejí z vysprávek po archeologickém výzkumu, protože byly zřejmě druhotně užívány i v antických zdech. Na druhé straně jsou dnes na nalezišti různě používány jako obrubníky chodníků, k vytváření žlábků pro odvod dešťové vody apod.

Předem děkuji za čas a za případnou pomoc mně nedosti informovanému.

Kdy se poučit o „organismu“ památky? Když se rozpadá (krátce k probíhajícímu zániku Lázní Kyselka)

V posledních dvou třech letech roste odpor odborné památkářské i širší kulturní veřejnosti k tomu, jak movitý vlastník „zachází“ s areálem Lázní Kyselka na Karlovarsku. Objekty většinou z konce 19. a počátku 20. století se bez elementární údržby střech nezadržitelně rozpadají. V posledních měsících energická občanská iniciativa usiluje o získání komplexu budov na břehu Ohře. Záchrana si však vyžádá neobyčejné nasazení prostředků v co nejkratším čase. Řadu podstatných konstrukčních částí i architektonických článků bude třeba již za nynějšího stavu zhotovit zcela nově.

Vzhledem k materiálovým charakteristikám jsou zejména v zimním období nechráněné promáčené promrzající části degradovány a devastovány šokujícím tempem.

Snahy o záchranu jsou pochopitelné, oprávněné a hodné podpory. Přístup vlastníka je snad až urážkou státem proklamované snahy ochraňovat kulturní dědictví a předat je budoucím generacím. „Komorní“ areál lázní nad klidnou hladinou řeky je působivý a v mnoha směrech výtvarně jedinečný.

Na webu iniciativy pro záchranu Lázní Kyselka je k podpisu předložena petice k podpoře záchrany. Jsou zde dostupné také četné písemné i obrazové dokumenty, včetně detailních fotogalerií devastovaných objektů.

Protože považuji za tragické situaci přiměřené též pokoušet se v obdobích, kdy jsou konstrukce historických staveb „otevřené“ (opravy, rozpad), pokoušet se získat poučení o jejich podstatě, pokusil jsem se také o pár snímků, na kterých jsou patrné jednak „útroby“ konstrukcí, jednak i různé tempo devastace v různých místech (to upřesňuje poznání „rizikových“ míst, vyvolávaných např. již výtvarnými požadavky či materiálovou skladbou doby vzniku). Ve srovnání s jinými sbírkami snímků a dalších dokumentů je to nepochybně jen drobný pokus zaznamenat pár výmluvných detailů, i když jejich památkové souvislosti jsou nepochybně alarmující.

Rozpadající se konstrukce terasy odhaluje „útroby“ římsy, jejíž vykonzolovanou část nesou hrubě opracované kamenné desky. Pískovcová balustráda se postupně řítí.

Velký přesah korunní římsy je opět vytvořen kamennými deskami (asi z hrubě opracovaného pískovce). Římsa byla „vynášena“ novorenesančními konzolami, dusanými do štukových forem, kotvenými ke kovaným železným trnům, vloženým do spáry pod deskami. Vlevo je konstrukce římsy zcela zničena vlivem hlubokého úžlabí mezi nástavbou a střešním vikýřem, kde se nepochybně dlouhodobě udržují závěje sněhu, ze kterého při oblevě proniká voda do konstrukce, v níž pak cyklicky vymrzá…

Prefabrikované štukové i pískovcové prvky se vlivem vymrzání oddělují od podkladu (při případné rekonstrukci je bude nutné odformovat podle zachovaných, a po sanaci vyplavených spár zdiva je nově osadit; skoro by se chtělo uvažovat o nutnosti zřídit zde nějaké odborné školící středisko pro specializovaná řemesla…).

V řadě míst jsou konstrukce degradovány téměř v celé hloubce. Odhaleno je tak specifické zdivo s cihelnými obezdívkami otvorů a smíšeným materiálem s velkými bloky tvrdé horniny.

Místy lze na štukových prvcích pozorovat doklady řemeslných postupů, případně i slohových korekcí (bosy jsou nalepeny přes štukovou profilaci apod.), ke kterým došlo během provozu lázní několikrát (a to zřejmě až do 70. let 20. století).

Nevelký „vyhlídkový“ arkýř je vybudován z „odlehčených“ cihel se dvěma velkými dutinami, příznačných pro dobu kolem roku 1900 a první desítky let 20. století. Vlevo snímku jsou zřetelná ven otevíravá okenní křídla z různých dob, jak byly nutné výměny vzhledem k tomu, že tento typ oken nejvíce trpí účinky povětrnosti.

Pravlast sklípkových kleneb v Íránu?

Nevím, jestli tento příklad představuje nějakou skutečnou starožitnost, ale další obrázky v dotyčné galerii na Flickru by mohly nasvědčovat, že ano. A i kdyby to bylo nové, je stěží pravděpodobné, že by šlo o úplný novotvar bez starých vzorů. No, a kdyby autor třeba čerpal inspiraci z Míšně nebo ze Slavonic, tak to by už byla úplná pozoruhodnost.

Zde tedy spíše jen pro případného zájemce o pátrání po příbuznosti či společných kořenech (v jistém smyslu jde o řešení, které se tak trochu samo nabízí a obšas se objevit musí).

Výstava o historických krovech ve Francii i Evropě

Výstava v Paříži poukazuje na výtvarný význam střech a sleduje vývoj náročných tesařských konstrukcí krovů. Věřme, že se v naší odborné literatuře objeví recenze.

1 | 2

Prezentován je zřejmě i výběr památek České republiky. Nechybí téma dendrochronologie, tesařského řemesla a aktuálních otázek památkové péče.