Česká placka

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Česká placka ve stříbrném lesku

Více než čtvrtstoletí si dělám starosti o publikační činnost kolem památek. Zažil jsem přitom mnohé. Bude-li ještě něco času, možná se k něčemu z toho ještě vrátím. Většinu této éry jsem působil jako redaktor papírového časopisu i webu Národního památkového ústavu. Přitom jsem se vždy snažil všemožně typy i rozsah památkových publikací rozšiřovat (metodické publikace, soupisné či sborníkové přílohy časopisu apod. vznikaly v době, kdy byl přístup manažerů k publikování „poněkud“ rezervovanější, než je tomu zřejmě dnes, ohrožena byla existence Zpráv památkové péče, rušily se některé ročenky či sborníky regionálních pracovišť odborné památkové péče). Také web jsem budoval téměř od nuly – samozřejmě nemohu opomenout kolegy v redakcích i své nadřízené, nakolik byli schopní akceptovat či podpořit různé nápady obsahové či koncepcí.

Samozřejmě jsem vždy uvažoval, jak tyto práce provádět užitečně i efektivně. Hledal jsem neortodoxní řešení, i když někdy to mělo na mé další perspektivy všelijaké dopady.

Přitom všem jsem se ale vždy věnoval i vlastní výzkumné a publikační činnosti… To zase vlastně v době, kdy se na publikující památkáře aspoň chvílemi hledělo jako na nedosti vytížené, když jim na takové „nadstavbové“ či dokonce sebechvalné činnosti zbývá čas. Protože jsem ale věděl, že je publikování důležité i jaksi pro oborovou vnitřní kulturu, ale je podstatné i pro veřejné povědomí o významu památek a práce specialistů – historiků umění, archeologů, technologů, restaurátorů a mnohých dalších, angažoval jsem se v různých spolcích či radách. Jednou z takových instancí byl i Klub kultury Syndikátu novinářů ČR, kde vlastně vznikala i cena pro kulturní novináře Média na pomoc památkám.

S potěšením jsem pak sledoval, že se Klubu, a zejména jeho skvělé duši, paní Naděždě Kalousové, podařilo cenu etablovat i dbát na výběr kvalitních nominantů i skutečně skvělou úroveň oceněných osobností. O ceně jsem pak reportoval v odborném tisku, uveřejňoval jsem fotografie ze slavnostních udílení cen.

Moc si této aktivity vážím. Proto jsem také v loňském roce paní Naděždě Kalousové „udělil“ imaginární Zlatou placku. To je „projekt“, v rámci kterého není ani vyznamenaným tato skutečnost oznamována. Musím sebekriticky přiznat, že počáteční myšlenka vzešla z toho, že jsem se vždy kriticky stavěl k tomu, že již dlouhé roky nebyla udílena žádná státní cena za přínos ochraně památek (jediný, kdo se tím zabýval systematicky a skutečně zdárně, byl za svého působení na MK pan Jan Kaigl). Po dřívější několikaleté epizodě se k tomu již roky neodhodlalo ani MK (vždy jsem se snažil v lednu ptát, dají-li tr. někomu medaili, předkládal návrhy apod., aby věděli, že by to nebylo úplně zbytečné, protože aspoň já bych to s velkým zájmem sledoval), neujal se toho ani NPÚ, který se ovšem v posledních letech pochlapil s medailemi Patrimonium pro futuro. Nakonec ani ČNK ICOMOS takovou myšlenku nedovedl zvednout tak, jako třeba národní komitét ICOMOS na Slovensku. Zlatá placka tak přežívá jako čistě privátní snaha nesmířit se s tím, že vynikající práce památkářů, ochránců, vlastníků či propagátorů památek není oceňována, ačkoliv hraje zcela zásadní roli ve veřejné sféře.

(Je dokazatelné, že paní Kalousová o ocenění Zlatou plackou neměla tušení až do momentu, kdy mi desky s diplomem minulý týden slavnostně předávala. Takže jsem ocenění nezískal jaksi na oplátku.)

Vposled jsem však musel uznat, že nejsem tak úplně s to „garantovat“ výběr oceněných z hlediska nějakého objektivnějšího názoru na přínos památkové péči z širších perspektiv či z hlediska konkrétní záchrany památky apod. (i když jsem vyzýval k pomoci v podobě návrhů nominací, ale moc jsem s tím neoslovil). Proto jsem možná „objevil“ novou cestu a Zlatou placku nedávno udělil všem, kdo se zabývají vzděláváním o hodnotách, historii, křehkosti apod. našeho kulturního dědictví. Podobně mám záměr takto „ocenit“ všechny ediční a redakční pracovníky v rámci památkové péče pracující na všech možných frontách publikační činnosti, jejichž práce mi přijde málo prezentovaná a oceněná (trochu vím, co vše musejí zvládat, aby díla uznávaných autorů spatřila s uspořádané a úhledné podobě světlo světa). Ale o tom někdy příště…

Redakční i publikační činnosti jsem se každopádně oddával po celé ty už desítky let s plným nasazením, s notnou dávkou vynalézavosti i v době, kdy šlo o činnost s minimem podpory (jak říkám, možná v rámci nějakého projektu sto let československé a české památkové péče se k tomu ještě pár poznámkami vrátím). Protože jsem si ale byl vědom toho, že jako napřed jediný, pak vedoucí redaktor časopisu Zprávy památkové péče, pak jediný a pak pár let i vedoucí editor webu nemohu své psavecké snahy a potřeby „řešit“ na spravovaných „platformách“, hledal jsem jiný způsob. Ještě před rozvinutím publikačních možností na internetu se jako celkem snadná možnost ukázala forma „otevřeného dopisu“. Zde jsem si „mohl dovolit“ bez obav např. ze střetu zájmů komentovat odbornou literaturu, výstavy, napsat to či ono o tom, jak by mohla publikační činnost památkové péče být účelněji rozvíjena apod. Název Česká placka obsahoval tak trochu apriorní „shození“, které by mi mohlo ušetřit diskuse o tom, že jsem si to nebo ono snad „neměl dovolit“ nebo pod. Tomu napomáhala i „forma“ otevřeného dopisu. Dnes však najdeme články z papírové éry ČP v ústředních knihovních databázích, protože jsem každý výtisk předával do knihovny SÚPP/NPÚ a posílal do Národní knihovny.

Jeden z vážených kolegů památkářů mě tehdy pobavil a trochu i potěšil, když mi říkal, že Česká placka je jediný opravdu „autentický“ časopis o památkách.

Všechnu svou editorskou i publikační činnost jsem vždy promýšlel v relacích nějakého komplexního publikačního systému. Mou snahou vždy byl co nejvíce dokonalý výsledek. Snažil jsem se vše provádět tak, aby bylo možné se ctí třeba přijmout i nějaké ocenění.
Podobně je tomu i u České placky. Vždy jsem si chtěl právě zde jaksi na sobě, i s rizikem čtenářské kritiky (i při očekávané nulové čtenosti), ověřovat své představy o vystupování odborného pracovníka památkové péče před veřejností. Spíše mi šlo o nějakou „editorskou technologii“ ověřující mé představy o tom, že by památkáři se svými znalostmi měli být co nejvíce veřejnosti k dispozici. Vím, že mnozí památkáři (ale mám pocit, že jich je stále méně) píší do různých radničních zpravodajů či dobrovolnických „plátků“.

Po určité době mi jeden odborný kolega položil otázku, proč ten otevřený dopis vydávám v pár výtiscích na papíru, místo abych jej světu snáze předkládal na internetu. Tehdy jsme již s jedním z redakčních pracovníků v ZPP (během let se mi podařilo vybojovat posily) také založili webové stránky časopisu. S minimem technických znalostí jsem proto textové verze České placky „přesypal“ na web Seznamu („grafický design“ pro mě byl vždycky spíše rozptylováním pozornosti, jelikož potřebuji číst vyjádření a prohlížet dokumentační obrázky – ostatní je bohužel rozptylující balast). Když jsem pak kvůli souběhu s jinými „projekty“ narazil na strop bezplatného datového prostoru (několikrát jsem to pak ověřoval, ale „prostor“ na sweb se zřejmě nezvětšoval), hledal jsem volné možnosti a redakční systém jinde. Prověřil jsem řadu nabízených řešení a skončil jsem zde, na wordpress.com. Samozřejmě jsem se mohl mýlit, ale roky provozu zatím bez jediného výpadku volbu potvrzují. To jsem samozřejmě nedovedl na počátku vědět, ale vycházel jsem z prospekce mezi muzejními aj. paměťovými institucemi světa působících v tomto „prostředí“, Kongresovou knihovnou, Smithsonian Institutes, Getty (Iris), Historic England…

Současně jsem ale „logicky“ objevoval i možnosti „sociálních sítí“. Z dnešního pohledu se může zdát skoro pitoreskní, že několik let bylo provozování stránky NPÚ na Facebooku opakovaně zakazováno po stížnostech nějakých dobráků „nahoru“. To se asi mohlo změnit k lepšímu, ale nejspíše bojujeme s jinými podobnými „bloky“ jaksi o krok či dva později. (Za ilustrativní poznámku asi stojí, že po „spuštění“ Událostí na FB jsem okamžitě začal zkušebně vytvářet Události pro akce NPÚ, zejména konference apod. Viděl jsem v tom veliký potenciál a odhadl jsem, že jej určitě MZ v krátké době využije; nebylo to tak hned, ale dnes je to již jasně potvrzeno. Moje počínání však vedlo k tomu, že ve směrnici NPÚ pro počínání na sociálních sítích bylo výslovně zakázáno vytvářet na FB Události. Nevím, jestli už se direktiva modernizovala, ale PR pracovnice a pracovníci v regionech většinou pochopili, že to cesta je, pokud chtějí hrstku svých zájemců nějak systémově oslovit. Akce jsou sice většinou v majestátním informačním systému webu NPÚ obsaženy, ale problém je v tom, že vážný (nebo i mediální) zájemce nemá k dispozici žádnou možnost sledovat přidávání či aktualizace akcí a nějak tuto informaci využít (já nevím, zapnout si třeba sledování změn).

Nechme teď stranou testy speciální památkové wiki, spolupráci s WMC ve snaze propagovat a pro oficiální dokumentaci památek využít soutěž Wiki miluje památky…

Nevypočetl jsem zdaleka všechny různé snahy a testy.

No, a pak mimo představy přišla skoro nepochopitelná zpráva, že se Syndikát novinářů dožaduje možnosti mě kontaktovat. Jeho pošta mě kvůli nemoci nezastihla v kanceláři. Kolega, kterého si velice vážím, mi telefonoval, že mi paní Kalousová vzkazuje, že se s ní mám domluvit, jak by mi mohla předat… DIPLOM. Samozřejmě jsem prvně myslel, že by mohlo jít i o veselý žert.

Nakonec se ale ukázalo, že jsem vskutku obdržel ve 21. ročníku novinářské soutěže Média na pomoc památkám v Kategorii internet 2. cenu „za originální pojetí portálu Česká placka“.

Co mám teď říci? Roky jsem se snažil, aby památkový časopis i web NPÚ měl špičkovou, světovou úroveň. Těžko si představíte ty složitosti všelijakých jednání, kdy ředitelé na nějaké poradě schvalují „layout“, zvažují, co je ideální landingpage, besedují o formátu, proč není dobrá A4, diví se, že není v časopisu ani na webu dosti zpráv o aktuálním dění kolem památek. Ale já vždy hleděl za sebe odevzdat maximum.

Česká placka je a bude mé útočiště pro testování korektních způsobů komunikace. Jsou tu i trochu vágní pokusy ze sféry slovníků a terminologií, jíž památková péče dluží snad až neuvěřitelně mnoho – mé námitky k tomu vznášené, jsou identifikovány jako zbytečné. Vždy se budu snažit vyjadřovat věcně. Předem děkuji za pochopení. Rád uvítám jakoukoliv spolupráci. Zařadím článek, přidám editora, budu reagovat na seriózní komentář.

Musím rád poděkovat četným spolupracovnicím i spolupracovníkům, i těm, kteří se mě případně zastali. Nebýt jich, této životní mety bych nedosáhl.

© Jan Sommer, 20180513-2140

Reklamy

2018/05/13 Posted by | publikační činnost | , , | Napsat komentář

Europeana si všimla blogů

Blogy se nakonec budou muset více prosadit do myšlení lidí kolem památek, na což posléze zaměřují pozornost i Europeana. Přitom se ale jejich využití od počátků památkových webů přímo nabízí (k tomu např., nebo, anebo asi nejkomplexněji kdysi…). Je tomu tak i proto, že tímto způsobem lze publikovat vlastně jakýkoliv text – od nějaké momentní emotivní glosy, pozvánky na workshop, recenze publikace či výstavy až po vědeckou studii, atd. Přitom je „třeba“ se většinou obejít bez redakčního zázemí, oponentních posudků, grafických vymožeností (i když dnes velké blogovací weby nabízejí bezpočet šablon, postupně doplňovaných o „vylepšení“ responzivitou atd., což ale mnohdy nepomáhá orientaci v informacích, ale spíše je přehlušuje). Na druhé straně je asi „blogosféra“ sledována s trochou obav, protože panuje dojem, že blogy jsou součástí „sociálních sítí“, se všemi jejich nešvary (osobní útoky, nepodložené výpady apod.). A nakonec třeba i blogující zaměstnanec nějaké instituce je jaksi „neřízená střela“, je třeba kontrolovat, jestli „nevynáší informace“ apod. (přitom hrají roli i postupně více zdůrazňovaná omezení pro autorské užití zaměstnaneckých děl, i když naproti tomu velmi pozvolna postupně přibývá obsahu zpřístupňovaných pod otevřenými licencemi CC, typicky především byncsa). Nicméně i velké světové vědecké, muzejní, galerijní apod. instituce postupně zřizují blogy, protože zřejmě zjistily výhodnou možnost aktuálně sdělovat informace k vydaným publikacím, zahajovaným výstavám, dosaženým novým poznatkům o památkách, nově zpřístupněným i teprve testovaným databázím. Atd.

Z hlediska takové grandiózní kontinentální sbírky kulturního, památkového obsahu, jakou jsou Europeana, je nepochybně forma blogů jednou z velmi perspektivních pro oživování posbíraných (meta)dat. (To samozřejmě platí i pro úroveň jednotlivých států.)

Technicky jsou blogy skvělým nástrojem, výtečně integrujícím i např. obrazovou dokumentaci z různých zdrojů. Mj. i proto jsem před dávnými lety brzy po zahájení ostrého provozu databáze Europeana tento potenciál využití na blogu testoval. Bohužel se adresy snímků ukázaly jako nestabilní a v blogu dnes zejí prázdná okénka.
To je totiž jeden z hlavních problémů blogů a jiných nástrojů pro integrování sdíleného obsahu, že vlastně neexistuje žádná spolehlivá záruka udržitelnosti adres odkazů (k čemuž nejednou přispívají zbrklé změny informačních systémů v institucí holedbajících se „paměťovostí“). Představoval jsem si, že by právě Europeana v tomto mohla být jednak jaksi vzorem „národním“ poskytovatelům dat, jednak by snad mohla poskytovat stabilní prostředí i v případech, kdy by na na „lokálních“ systémech docházelo k nějakým změnám.

Je postupně běžnější, že se u informací v databázích sbírek, památek apod. objevují odkazy na literaturu, někdy též „strojově“ generované odkazy na Wikipedii, ale odkazy na internetové zdroje, mezi nimi blogy, chybějí (pro ilustraci si uveďme, že v Památkovém katalogu nejsou u památek odkazy na nejednou docela zajímavé a obsažné články na webu NPÚ, referující o výsledcích průzkumů či o provedené opravě památky, přičemž i v knihovnické databázi Carmen jsou zvláštním způsobem skloubena data knihovnická a archivní, ale internetová jsou pominuta; nemohu vyloučit, že se tam už i nějaký odkaz na internetový zdroj objeví, ale já na něj nenarazil; v Památkovém katalogu lze tyto odkazy evidovat, ale vytvořené položky nejsou dostupné ve veřejné části – a není moc jasné, proč). Vlastně do jisté míry postrádáme i stručná operativní sdělení o poznatcích z průběhu oprav památek (OPD), anebo o výsledcích četných vědeckovýzkumných projektů (DKRVO, NAKI…), což by také ve formě blogu bylo možné vytvářet operativně, bez technických prodlev, provázejících vytvoření tiskovin, ale přitom po odborné stránce korektně.

Blogy odborných památkových apod. institucí by ovšem bylo namístě podpořit využitím nějakého kooperativního prostředí. V tomto smyslu lze zřejmě považovat za vynikající vodítko „blogosféru“ hypotheses. Podmínkou by ovšem bylo, aby si našli čas možní autoři (jejich získávání např. formou angažování redakční síly je třeba uvážit). Věřím, že by to prospělo pozici památkové ideje, srozumitelnosti argumentů při její obhajobě, operativnosti odborné či vědecké komunikace.

Nyní se však jeví reálněji, že se o „datech“ poskytnutých památkovými institucemi ČR, bude blogovat na bruselské úrovni? Těžko věřit.


Editace:

Svého druhu zvláštností byl experiment, rozvíjený ale vytrvale několik let, jímž byl v době předblogové papírový „blog“ Česká placka. Ten byl distribuován do několika knihovnických institucí, takže dnes se honosí tou výsadou, že je evidován v systému knihovnických informací NPÚ Carmen ZDE. Posléze se ovšem změnil na internetový blog (tedy ten, co máte nyní před sebou), ale obsah papírových výtisků byl následně rovněž zpřístupněn on-line (odkazy v levé „menu“). O tom už však Carmen nic neví…

Podobnou operativou v památkové sféře byly Památkové listy, nepravidelná příloha časopisu Zprávy památkové péče. Její vznik vyšel z poznatku, že pečlivě redakčně zpracovávaný tištěný časopis se od uzávěrky distribuuje cca po dvou měsících. Takže do něj nebylo možné vkládat pozvánky na právě otevírané výstavy, probíhající poznatky z památek apod. Ty byly redakčně dokončeny pár dní před distribucí ZPP a byly do časopisu vkládány. Posléze byly na webu NPÚ rovněž zpřístupněny on-line. Díky své „papírovosti“ se také propracovaly do knihovnických databází. To, že následně vznikly pokusy oživit Památkové listy ve „verzi“ on-line, již knihovny neevidují. Zde se ovšem přímo nabízí možnost pokračovat, navázat na papírového předchůdce… (Snad jsem nic nepřehlédl, ale zdá se mi, že v Carmen není možné vytvořit výpis evidovaných článků z hledaného čísla? Ale to je spíše nešikovné…)

Zvláštním úkazem je HistorieBlog.cz, který je z nemalé část naplňován sdílením tiskových zpráv NPÚ apod. Možná jde o následky nějakého projektu, protože sledovanost asi není ohromující.

2017/10/18 Posted by | blogy, publikační činnost | , , | Napsat komentář

Mé přehledné analogové dědictví (s nabubřelým komentářem)

Tak jsem při dalších marných pokusech najít nějaký „neprůstřelný“ systém správy digitálních fotek, který by byl snadný (vyžadoval by minimum času, ale spíše by jej v součtu šetřil), fungoval i při letmé pozornosti ve spěchu, přitom za stejných okolností byl plně k dispozici i za 30 či více let, poskytoval stabilní čísla či kódy souborů, která bych aspoň fulltextem našel i u fotek na Wikipedii, v MIS, na Flickru, na Rajčeti, foto.mapy, Google…, byl převoditelný do národních či globálních systémů a byl tam schopný být užitečný pro potřeby dokumentace památek, dějin umění, poznání jednotlivých objektů, umožňoval propojení s fotkami či jinými dokumenty od dalších lidí…, opět resignoval. Tak jsem zkusmo popsal, jak jsem postupoval v době černobílých kinofilmů. Ještě asi doplním nedlouhou éru pokusů s barevnými negativy a diapozitivy.

Správa negativů a fotek (blog)

Základem orientace v mém „analogovém“ archivu jsou čísla negativů. Více v odkazu v textu…

Souvisí s tím ještě jedna věc, a tou jsou pro mě otázky cest pro komentáře či názory, které mi přijde sdělit, tak, aby časová náročnost byla blízká nule, protože to koresponduje s očekávaným nulovým čtenářským dopadem. Žádný centrální nástroj pro blogování neexistuje. Facebook se asi blíží ideálu, protože tam „blogpost“ může dokonce postupně růst formou vlastních i cizích komentářů, obsahujících obrázky či videa, jejich úpravami apod. V tomto smyslu nemůže žádný blogovací nástroj (blog.cz, wordpress.com, blogspot.com) konkurovat ani náhodou. Ale je zcela logické a oprávněné, že některým autorům i čtenářům tato živelnost nevyhovuje. Raději si počkají na tištěný článek, podrobený oponenturám i pečlivé redakci a grafickému zpracování. Z toho by ale nemělo plynout odmítání dokumentů či podnětů předkládaných promptní cestou. Naopak, věřím, že je třeba tyto doplňkové cesty podpořit. Vidíme řadu zajímavých výsledků, povýtce ovšem izolovaných (archeologové předkládají na FB zprávy o právě probíhajících výzkumech a „právě“ nalezených mincích či kachlích, stavební historici předkládají k diskusi atypické nálezy apod.).

Pokud by takový komplexní respekt nastal, mohli bychom se dopracovávat k možnosti, že budeme schopní i takové „efemérní“ příspěvky evidovat v památkovém či rovněž naléhavě potřebném komplexním kulturně historickém informačním systém. Jak jsem již zmínil jinde, často zjišťujeme, že např. posty z Facebooku jsou mnohem „trvanlivější“, než články na webech paměťových institucí…

Mimoto by bylo potřebné, aby paměťové instituce našly cestu k tomu, jak při dodržení licenčních podmínek „skladovat“ tématicky vhodné články apod. z internetu jak na svých interních neveřejných médiích (jako prostý text, html apod. relativně udržitelné a informačně postačující formáty, bez balastu grafiky apod.), současně si je však nějak trvanlivě vytisknout, evidenčně zpracovat v systému knihovnických „autorit“, a tak nechat jaksi vstoupit do „kartoték“, přírůstkových knih apod.

Tuto lamentaci jsem si dopřál na základě „vytvoření“ blogu stručně shrnujícího postup, kterým jsem za dob „analogu“ spravoval fotografickou i jinou dokumentaci z letitých výzkumů památek. Protože vlastně dnes už jen zápolím s nepřeberností digitálních dat, s pokusy o evidenci, která by přestála upgrade operačního systému, byla funkční i pro staré složky, přesouvané po záložních discích apod.

Dotyčný blog se ovšem vymyká z toho, jak dnes blogy většinou pojímáme – jako „elektronické“ články, s úhledně vloženými fotkami, nebo dokonce slidery (nejednou s nástroji pro generování verze pdf apod.). Trochu k ověření možností fotobanky, která se dlouho prezentovala jako „fotoblog“, jsem sestavil nevelké album s popiskami (zájemce si je může přečíst a jednoduše si je projít kurzorovými šipkami; jak se to dělá třeba v Androidu, to netuším…). V té chvíli jsem to bral tak, že si možná tímto testem ušetřím čas na editaci blogu třeba na WordPress.com (ale zase nebýt toho, nemusel jsem se pokoušet o tuto zpověď, kterou ale na internetu aspoň nikomu nevnucuji ke čtení…). Nejvíce se výsledek podobá právě postu na FB s připojenými komentáři. Čili by mohlo jít o to, aby vlastně byla k mání možnost i takovéto posty či blogy následně (nejspíše včetně komentářů) převést do souhrnného dokumentu, vhodného jak pro tisk, tak i pro uložení v databázích apod. pro další studium.

To ovšem není ambice citovaného pokusného nesourodého příspěvku.

(Verze na FB.)


© Jan Sommer, 20170928

2017/09/28 Posted by | archivace, evidence památek, IS, koordinace dat | , | Napsat komentář

Vystoupí památkové blogy z ústraní? Žánr nabízí mnoho možností zasluhujících pozornost

Publikační forma a metoda blogu je u nás stále na pokraji zájmu. Přispívá k tomu několik vlivů. Velká část potenciálních „mikroblogů“ je suplována postováním na Facebooku (na prstech bychom počítali jiné publikační produkty) – autoři se spokojí s omezenou viditelností příspěvků (vždyť byly oceněny tolika palci) a prakticky nulovou budoucí nalezitelností (chronologicky, v tématických souvislostech). Na Facebooku se podařilo pro řadu lidí optimálně vyladit a redukovat pracnost vytvoření příspěvku.

Většina blogovacích platforem však dnes umožňuje srovnatelně „hladké“ vyprodukování článku. Autor i čtenáři přitom získají příspěvek solidně situovaný ve výsledcích vyhledávání, s možností začlenění do kategorií či témat (+ využitím tagů). Prakticky samozřejmé přitom je možné souběžné zviditelnění odkazu na příspěvek na Facebooku (i jinde), takže se o něm neprodleně dozví skupinka sledujících.

Obrázky je vhodné „archivovat“ v některé z osvědčených fotobank, jež vždy umožňují sdílet do blogů náhledy s odkazem na velké obrázky (to je naopak s obrázky z Facebooku obtížné!). Bývá to takto vhodné proto, že tam je často poskytován mnohem větší prostor pro data, než u poskytovatele blogu (pravdou je, že Facebook slibuje prostor pro obrázky neomezený, ale zpětná nalezitelnost je blízká 0).

Určitá vyšší pracnost u blogu spočívá v tom, že každá položka musí mít název, ale i to lze různě zjednodušit nebo trochu odbýt.

Blog však nabízí zcela speciální možnost „vydat“ prakticky „regulérní“ článek na úrovni novinářské „noticky“, který ovšem nemusí vůbec ztrácet z hlediska aktuálnosti, jak je to typické např. pro tištěná odborná periodika (s logickými požadavky na precizní oponentury s následnými úpravami a zevrubným redakčním zpracováním) s časově náročnou výrobou. Přesto může mít blog vrcholnou odbornou úroveň i literární parametry (to může plynout i z toho, že se autor vyjádří víceméně lidsky, bez složitostí, které by sám zapracoval do stati pro vědecký sborník apod.).

Pro čtenáře tak velmi často může být přínosem operativnost publikace, ale i její často nesporná odborná fundovanost platná i do budoucna.

Velkou snůškou přesvědčivých pozitivních vlastností blogů a jejich potenciálu, a třeba v tomto smyslu možná i vhodnou reklamou na využití blogů ke sdělování aktuálních zpráv nepochybně je článek na blogu SOVAMM, nad kterým se doporučuji zamyslet jak z hlediska obsaženého sdělení, tak možná pro úvahu o případném vlastním blogu či o nějaké kooperaci tohoto druhu. (Nebylo by od věci poskytovat blogy odborníků na webech oficiálních institucí, neboť možná se časem stane obecněji nápadná „mezera“ rozevírající se mezi tiskovými zprávami a články v papírových časopisech apod.; jakoby nebyla potřebná možnost vydat občas také komentář zainteresovaného odborníka – např. kurátora otevírané výstavy, archeologa právě otevřených sond, restaurátora objevivšího (ne)tušenou barokní fresku, specialisty apelujícícho na ochranu ohrožené technické památky, informatika spouštějícího novou funkcionalitu či aplikaci…)

Nicméně je vhodné vzít v potaz určitou pracnost vytvoření příspěvků, která bývá nejednou příčinou jen jepičího života takového záměru, ale to se stává i na Facebooku či jinde.

Oživením zatím marginální památkové blogosféry by mohl být blog Národní památkový ústav očima stážistky. Věřme, že pisatelce vydrží elán a že se jí podaří také témata obratně, vtipně a vstřícně podat, aby se nedočkala spíše výtek podávaných šeptandou – ale nebuďme skeptičtí a věřme, že vstřícné nadšení bude spíše povzbuzením k onomu v památkové péči možná již spíše příslovečnému otevírání se směrem k veřejnosti…

Někdy se stane, že takové ohlasy nemusejí být právě povzbudivé.

Případně přispějte v komentáři dalšími zajímavými odkazy.

2015/10/04 Posted by | publikační činnost | | 1 komentář

Za nové odborné a vědecké publikování 2.0 (2.1?)

Záznam myšlenek a výroků bude asi určitě starší než hliněné destičky, pergamen či papyrus. Účel byl vždy všeliký. Pro budoucnost, dotvrzení smlouvy, zaznamenání básně, vzdělávání, filozofické polemiky, dlouhou chvíli… Zejména s rozvojem knihtisku (kdy musely o práci přijít spousty písařů) se otevřel prostor pro sdělování ze sféry společenských věd, včetně historie, a ovšem také poznávání historických výtvarných a stavebních výtvorů. Novou rovinu do historického zkoumání člověčích projevů přinesly vědy o umění či zkoumání typologie staveb a jejich konstrukcí, postupně i o genezi „rostlých“ staveb, významu jejich proměn apod. To vše za dob tištěných knih a časopisů + archivů jako skladišť listin původně neurčených k veřejnému šíření. Doprovodným jevem zkoumání byla nutnost sledovat publikační činnost a nepřehlédnout její výsledky, pokud souvisejí s tématem zkoumání. Tím bylo poznamenáno tempo předávání informací a působeny nesnáze s jejich vyhledáním.

Pak přišel internet. Vědecké či odborné poznatky bylo možné sdílet v komunitě zainteresovaných osobností hned, přitom tak, že se s nimi mohli seznámit všichni ve stejný okamžik. Všichni se mohli seznámit i s odlišnými názory na věc, reagovat. Slibovalo to mocný pohyb poznání vpřed (nebo jiným směrem?; každopádně rychleji). (Méně se tisklo, ale nároky na perfektní redigování se ještě zvýšily.)

Část možných aktérů ovšem začala vymýšlet překážky, pravidla komunikaci zdržující či znemožňující. Je jasné, že ve složitém zděděném právním stavu, jehož setrvačnost je nepochybně v mnoha směrech pozitivní, a také při nevyhnutelných ohledech na ekonomické okolnosti, jsou potřebné kroky k urychlení a usnadnění komunikace odborných a vědeckých poznatků a názorů nesnadné. Ale je třeba jim napomáhat různými způsoby, které má kdo po ruce. Patří k nim snaha o zpřístupňování maxima vlastních výsledků pod svobodnými licencemi. Instituce by k tomu měly vytvářet podmínky, a to i v případech, kdy např. realizace vydavatelských (redakčních) příprav, u nichž by se v žádném případě nemělo slevovat ani pro „self-publishing“, bude z účetního pohledu marná, protože se nebudou prodávat papírové výtisky.

Vlastní publikování by mělo být otázkou odborné prestiže. Autoři by tuto možnost měli vždy zvažovat. Typicky např. na blogu zpřístupňovat etapové zprávy, diskusní příspěvky, dílčí úvahy, glosy k souvisejícím pracím jiných odborníků apod.

Přitom je ovšem třeba překonat ještě jednu bariéru volného on-line publikování. Tou je využívání „svobody“ založit pro každý „projekt“ samostatnou stránku. Často je to vlastně nevyhnutelná nutnost, daná bohužel nekoordinovaným přístupem všech ostatních k internetovému publikování. Ve skutečnosti by však měli všichni naléhat na instituce, aby pro publikování vytvářely jeden nedělený prostor, s tendencí k jednotné terminologii, k intenzivní podpoře odkazování na vše, co se jeví odbornému autoru jako relevantně související s tématem publikace. A samozřejmě i redakci a redakční radě (jež se jistě také rychle naučí on-line redakční práci), jejíž kompetence se nemají redukovat.

V tomto novém pojetí se ovšem stane ještě jedna věc. V momentu vydání článku nemusí dojít k jeho okamžitě zahájenému procesu antikvování. Naopak mohou okamžitě začít aktualizace, nutně ovšem ve všech verzích archivované – jak to známe zejména díky Wikipedii.

Rovněž má být vše propojeno s recenzemi, komentáři… Mělo by se hledat i řešení k hodnocení statí jejich čtenáři. Nemuselo by být vyloučeno odvozovat od toho i honorování autorů (karma autora by mohla záviset i na karmě hodnotitelů; i když je tu samozřejmě riziko manipulací).

Podobně i tištěná publikace by mohla mít u nějakého „autoritního“ záznamu šanci žít v internetovém „světě“. Obdržet čtenářská hodnocení a komentáře, získat rozšíření v podobě odkazů na recenze on-line i tištěné. Apod.

Aktuálně k tématu…

ED 201508270940: Samozřejmostí např. v oblasti památkové péče by mělo být začlenění on-line publikací v IISPP. Tedy např. typicky možnost dohledat z „katalogové“ položky objektu nejen archivované fotky či plány, spisovou agendu a knihovnicky evidované položky, ale také články zveřejněné na internetu (ty si tedy musejí vysloužit místo na slunci bibliografických databází apod.), jelikož jejich hodnota není nikterak apriori nižší, než u tiskovin. Zatím se v tomto směru velmi často setkáme s mylným odbytím problému jako řešitelného důvtipným užíváním internetového vyhledávače.

2015/08/26 Posted by | dostupnost dat, publikační činnost | | 1 komentář

Nedocenění blogů pro prezentaci cílů památkových institucí

Dnes jsme vystaveni situaci, kdy sociální sítě, zejména Facebook, pronikly do myšlení i poměrně konzervativně naladěných lidí kolem kulturních památek. Krom prospěšného usnadnění šíření informací o aktivitách a nabídkách památkářů to vede k roztříštěnosti informačních zdrojů a jejich rozptylování v síti sítí. Přitom se zdá, že existují možnosti, jak informace soustřeďovat do míst přehledných a zvladatelných z hlediska obsahových vazeb. Z takového hlediska je obecně známým kontrastujícím protikladem Facebooku – Wikipedie. Zde je možné texty i snímky zpřístupňovat v přehledných vazbách, dobře je třídit a vyhledávat, ale obsluha obsahu je přeci jenom zřetelně komplikovanější, než na Facebooku, kde je správa téměř bezmyšlenkovitá a intuitivní.

Do jisté míry mezi těmito protiklady balancují blogy. Zde je možné vcelku se stejnou snází jako na Facebooku umístit text a přidat i ilustrační materiál. Určitá větší komplikovanost přináší dobrou prohledatelnost, lepší možnosti třídění (kategorizace, tagování). Přitom je možné vydané příspěvky podpořit „postováním“ odkazů na sociálních sítích.

Neméně podstatná je ovšem možnost, u nás prakticky nevyužívaná, publikovat cestou blogu komplexnější sdělení, těžko jinak zastupitelná, o nových objevech, projektech, záměrech, publikacích, výstavách či jiných nabídkách apod. Přitom již formáty blogu některé instituce začínají reálně systematicky používat. Příkladem může být např. Národní muzeum v Praze s webem muzeum3000.nm.cz.

Dosavadním „standardem“ byly tištěné zpravodaje (ale to je již vcelku minulost) a ještě dodnes distribuované newslettery. Ty jsou zájemcům posílány mailem a zřejmě za nynějšího stavu elektronické komunikace budou ještě nějakou dobu mít své místo. Mnohdy se přitom jedná o shromáždění části obsahu webu za určité období – pak jsou asi lepší ty formy, kdy je zájemcům poslán jen mail s odkazy na jednotlivé stránky webu, případně doplněné o stručné vysvětlující komentáře (perexy). (Škoda je, že mnozí vydavatelé newslettery nezpřístupňují na webu, takže těm, kdo nechtějí sami jejich obsah archivovat nebo dohledávat v poště, jsou zpětně špatně k dispozici. A bohužel jimi pak nejsou zasaženi ani ti, kdo prostě nejsou obesíláni. Třeba web začali sledovat později.)

Ovšem blog je mnohem snáze vyrobitelný, nevynucuje zdržovat vydání příspěvku až do dokončení příštího newsletteru, může mít libovolně rozsáhlý obrazový doprovod či poznámkový aparát apod.

Výhod blogu si je vědomá řada velkých paměťových i kulturních institucí, ale i spolků či jednotlivců. Asi nebude od věci si zde pár výrazných příkladů připomenout (protože mám téma za důležité, počítám s aktualizacemi tohoto výběru, podobně jako u příspěvku o wiki; předem děkuji za Vaše upozornění např. v komentářích).

Nyní trochu namátkou…

Nadšeneckých příkladů u nás není mnoho, v minivýběru příkladmo např.:

Ostatně by nemuselo být od věci výhledově nějak komentovat a třeba doporučovat další řešení – fotobanky, další sociální nástroje typu Pinterest apod., ovšem s tím, že by měly být podporovány cesty kooperace a kritizováno tříštění sil.


Ed. 201505202400: K vlastnostem i specifickým přednostem blogů souhrnně prezentace blogu Archeologik: Reiner SCHREG: Archaeologik – Erfahrungen mit einem Wissenschaftsblog, on-line. Lze poukázat mj. i na kapitolu (list 11) poukazující na možnosti koordinovat příspěvky na blogu s přípravou vědeckých článků, následně publikovaných v „bodovaných“ periodikách apod. (Tak totiž autor může získat zpětnou vazbu od čtenářů, ale na zveřejněné podobě také sám snáze identifikovat určité typy nedostatků.)

2015/05/18 Posted by | weby | , | komentáře 2

On-line publikování v jakýchsi zákrutech

Dnes bylo na FB „oznámeno“, že vyšel sborník věnovaný středověké historii, přičemž recenze a anotace literatury jsou on-line. Ano, otevrou se z issuu.com. Jednu vidím ještě ten den na academia.edu, čili na scribd.com (A1; 2015-01-21-00:02 CET: tam je výhodou např. možnost kategorizace, nicméně autor volil jen dosti obecnou „Castles“). Přitom vydavatel sborníku hrdě hlásí, že vědecké stati jsou jen na papíru. Ty on-line recenze a docela podrobné anotace jsou tak nicméně mnohým zájemcům o témata dostupné mnohem dříve a téměř všem i snáze, nežli samy recenzované publikace. Možná i ty na tomtéž místě publikované, ale pouze na papíru prezentované studie budou záhy reflektovány recenzí někde jinde, dostupnou on-line. Může se ale stát někdy břitkým recenzentům, že se někde záhy objeví reakce polemizujících autorů recenzovaných prací, opět on-line. Ale je také možné, že se objeví za dva roky v nejbližším chystaném svazku nějaké majestátní ročenky, ovšem tištěné.

Komunikace se zrychluje i nezrychluje. Možná zůstává v platnosti váha kvality publikované práce i důkladnosti recenzenta. Ať je jevištěm papír, nebo monitor. Platnost samozřejmě má to, že v „bodované“ (a „bododějné“) publikaci jsou zařazené práce podrobeny recenznímu procesu a redakční péči.

Největším zádrhelem tištěných verzí je nemožnost operativní reakce, která nemusí napadnout jenom autora práce zkritizované v recenzi. Čili se podněty a jejich ohlasy ocitají v komunikaci „vícerychlostní“ (použijeme-li eurotické názvosloví). Pro tu je bohužel momentně ovšem příznačné, že (na rozdíl třeba od diskusí pod články na deníkových webech) ani on-line publikace nedisponují nástroji pro operativní zpětnou vazbu – komentáře, recenze. Nakonec si tak lidé zkopírují adresu článku a komentář si dopřejí na FB (protože blog – jako je třeba tento – neprovozuje z našinců skoro nikdo; a možná si případný ojedinělý čtenář pod dojmem toho, co tu čte, řekne „ještě že tak“…). (To je zase jiné téma, k němuž třeba narozeninová blogparáda zde.) Ovšem ani blogy nesledují mnozí seriózní badatelé – ti si totiž rádi počkají rok dva na tištěnou recenzi v …recenzovaném periodiku… I když mezitím třeba jinde proběhne X kol polemiky mezi „on-linisty“…

2015/01/21 Posted by | publikace | , , | komentáře 2

Vidíme ještě rozdíl mezi knihou a webem?

Co dělá knihu knihou? Otázka zajímavá i z hlediska, co je bodovatelná vědecká publikace. Má-li obsah nějaké parametry, přínos, co sejde na ambaláži? A nemá být forma zvolená tak, aby přístup k „výsledkům“ byl tak snadný, jak to dostupné technologie dovolují? (Někdy si v této souvislosti říkám, jak asi reagovali tradicionalisté, když se začínalo s psaním na papyrus či pergamen místo kamene, pak s knihtiskem… Také hřímali, že skutečně autentická kniha je jen ta opsaná?) A jaký je z praktického hlediska rozdíl mezi veřejně dostupným digitalizátem starého rukopisu? Tisku? A jaký mezi blogem a tištěným časopisem? Je něčím důležité, kterou z cest informace získám? Komplikovat zájemci o informace přístup k nim? Proč? Že jsme také dříve museli klopýtat do knihovny? Knihy se masově tiskly a tisknou jako cesta k rychlému šíření informací k co největšímu počtu zájemců. To je internetem ale překonáno ve všech směrech, krom snad nejasností kolem trvalé archivace (většinou ale komentovaných spíše pocitově). Zrychlení je až nekonečné. Přesnost cílení je nepochybná (jde o to, že se informace dostanou i k tomu zájemci, který by z různých důvodů nemusel výtisk vůbec získat; statisticky vzato by se o něm za život vůbec nestačil dozvědět).

Význam knihy a tištěného slova nepochybně spočívá v trvalosti vyjádřeného obsahu. Obsah je také výběrem (i kdyby to plynulo jen z toho, jak komplikované je knihu vydat), přitom odborně redigovaným, oponovaným, stabilizujícím terminologii apod. To je velmi klíčové a asi hlavně nad tím, by se elektroničtí šiřitelé nového obsahu měli zamýšlet. Publikovat dnes může každý, co ho napadne. Ale pro solidní práci s informacemi je zásadní, zda i u on-line publikování vznikne shoda o udržení oponentních a redakčních procesů. Nicméně tu nastavuje zrcadlo i Wikipedie. Té se sice pošklebujeme pro nehotovost či popletenost mnoha hesel. Jenže u všech může probíhat, a u mnohých probíhá, nekonečný redakční a aktualizační proces (zmiňuji jinde, jak je právě tato vlastnost užitečná třeba pro vytváření a „údržbu“ soupisů památek apod.). To se navíc odehrává do posledního písmenka ověřitelně. Takovou možnost nemáte ani u tištěných vědeckých publikací, kde je ponecháno na Vás, jak si třeba studiem recenzí ověříte solidnost redakce.

Potřebuje tedy kniha svou tradiční fyzickou „podstatu“? V jistém smyslu… jistě ano. Asi stojí za to diskutovat. Potřebnou diskusi o takových otázkách ovšem „zdržují“ výrobci knih. V komentovaném příspěvku je také ponechána stranou otázka „obživy“ pisatelů, redaktorů i vydavatelů a ochrana autority k obsahu. Nicméně to už je dnes také různými způsoby zvládáno, i když s nedostatky a postupně.

Wibke Ladwig: Decoding a book. Was ist Buch? #rp13, http://de.slideshare.net/wibkeladwig/rp13-decoding-slide [8.5.2013; 0900 CEST; via FB]

2013/05/08 Posted by | weby | , , | Napsat komentář

Nad metodickými otázkami SHP bude asi probíhat diskuse

Projevilo se to už na poslední valné hromadě SPSHP (poznámka účastníka) sdělením o přípravách série souvisejících metodik. Následně vydáním vstupních příspěvků editorů metodik v časopisu Průzkumy památek a nakonec v posledním kroku výzvou k diskusi na webu NPÚ (i jinde). Na to jsem se pokusil také reagovat, přičemž jsem se v některých námětech přiblížil k tomu, co přednesli pp. Pešta a Otáhal ZDE. [Změna 1.5.2013, 22:07 CEST: Na weblogu SPSHP se objevilo více příspěvků a jejich adresa se změnila TAKTO.]

Je rozhodně přínosné a v našich podmínkách skoro průkopnické, že diskuse probíhá do značné míry na otevřeném fóru. Napomáhá tomu i weblog SPSHP, který by ale zasloužil nějakou restrukturalizaci. Navrhl bych použít lépe ovladatelnou šablonu a více pracovat s kategoriemi či tagy. Co je asi největší problém, že nemohu (možná ale jen něčemu nerozumím) vkládat komentáře k příspěvkům.

Přístup ovšem navazuje na to, co bylo v tomto směru do značné míry rozvinuto v době příprav metodiky OPD na webu NPÚ. Zde byly vydávány jednotlivé pracovní verze textů, odkazy na články, byly zpřístupňovány dokumenty ke stažení.

Jako editor webu NPÚ jsem toho názoru, že podobný postup by měl být pro projekty VaV apod. (vč. projektů dotovaných evropskými programy i jinak) stanoven jako závazný. Pak totiž ani není třeba externího webu či blogu. A zejména kdyby se to podařilo s tou wiki, mohly by se všechny základní potřeby (veřejné i neveřejné) komunikace realizátorů propojit v informačním systému NPÚ. S mnoha možnými výhodami v podobě odkazování na tezaury (a jejich společné vytváření), autority, hesla památek či umělců apod.

To jsem trochu odbočil, ale vlastně ne… Totiž i jednotlivé metodiky by měly směrovat zpracovatele průzkumů či soupisů všeho druhu k vytváření jednoho fondu poznatků, informací a dokumentů.

Nejspíše by k tomu měl mít NPÚ nějaké metodické vodítko pro zpracovatele projektů či provozovatele souvisejících diskusí… Nicméně věřím, že přínosná domluva je možná hned…

2013/05/01 Posted by | dostupnost dat, standardy, weby | , , , , | Napsat komentář

Znovu „za jedna“ pro MK od vévodkyně staromilců… To už je něco!

Do jisté míry obvyklé vlny nadějí a zklamání provázejí snahy o záchranu památek především v Praze. Sled různých podání, rozhodnutí a odvolání by kolikrát vydal na román (přičemž by mohly být zajímavé i kapitoly čistě fabulované o dění v pozadí „věci“). Navíc zejména od dob „masáže“ před výstavbou hotelu 4 sezóny je tu s větším, jindy s menším úspěchem používána tzv. salámová metoda, kdy se zdá, že se ze salámu ukrajuje, ale z jiného pohledu ho může úspěšně přibývat.

čp. 1601/II, Václavské nám. 47, Praha, Nové Město

Také pro zamýšlenou novostavbu na nároží Václavského náměstí a Opletalovy ulice v Praze byl zřejmě navržen (ale možná jen veřejnosti předhozen) úplný veledům, jaksi poskytující investorovi dostatek „prostoru“ pro uspokojení protestující části veřejnosti či úřednictva odkrajováním i vícera pater.

Nicméně po podání příslušného odporu (nevím, jak se to přesně jmenuje) Klubem Za starou Prahu na MK toto zřejmě rozhodlo, že předešlé souhlasné rozhodnutí magistrátu s demolicí neplatí, neboť má (zase se omlouvám za zjednodušení z neznalosti procedur) nějaké formální nedostatky. To sice dělá dojem, že se původně plánovaného záměru dosáhne tím, že se tyto vady (snad nezáměrné…; viz salámová metoda) stanoveným způsobem odstraní. Nicméně dr. Bečkové se toho nyní podařilo využít k další pochvale na adresu MK (zde glosa k té předchozí zde).

Možná jde o jakousi výchovnou proceduru. Jako když paní učitelka zkouší žáčka probudit ze snění lepší známkou… Navíc si dr. Bečková jaksi pojišťuje pana ministra, kdyby snad chtěl „politicky“ rozhodnout jinak… Čili by z jejího vystoupení mohl vzejít pro záchranu a budoucnost obrazu i památkové substance Václavského náměstí nesporný prospěch.

Nicméně, když se zapojuji do toho sílícího potlesku, přecházejícího ve skandování, říkám si, kam paní doktorka píše ty horší známky… Ale nemíním ji provokovat; dělá to dobře! A možná skutečně MK na konci prvního pololetí školního roku zasluhuje vyznamenání. Věřme tedy, že nadále bude staromilcům dělat samou radost.

(A podobně jako s těmi možná v šupleti ponechanými horšími známkami je to s tím, že komentovat blog dr. Bečkové mohu jen proto, že ho provozuje; opět jí za to dík!)

2011/01/31 Posted by | ohrožení památek | , , , | Napsat komentář

following hadrian photography

I came, I saw, I photographed…

Palios

Just another WordPress.com weblog

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Blog de Románico

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Le Blog des Amis de la Cathédrale de Strasbourg

Un poème ? Une photographie ? Un dessin ? Un petit texte ? Dites votre attachement et votre admiration pour la cathédrale de Strasbourg !

EDAD MEDIA DIGITAL

Just another WordPress.com site

Historieblogg.no

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Gárgolas - Dolores Herrero

Dolores Herrero, Historiadora del Arte, especializada en Gárgolas y Arte Medieval.

Urban Jewish Heritage | Presence and Absence

3 - 7 September 2018 | Krakow, Poland

Library Policy and Advocacy Blog

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

wanjawedekind

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Wikimédia France

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

the Wikimedia UK blog!

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Medieval Imago

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Thomas Ash

Adventures in Library and Information Science