Česká placka

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Vystoupí památkové blogy z ústraní? Žánr nabízí mnoho možností zasluhujících pozornost

Publikační forma a metoda blogu je u nás stále na pokraji zájmu. Přispívá k tomu několik vlivů. Velká část potenciálních „mikroblogů“ je suplována postováním na Facebooku (na prstech bychom počítali jiné publikační produkty) – autoři se spokojí s omezenou viditelností příspěvků (vždyť byly oceněny tolika palci) a prakticky nulovou budoucí nalezitelností (chronologicky, v tématických souvislostech). Na Facebooku se podařilo pro řadu lidí optimálně vyladit a redukovat pracnost vytvoření příspěvku.

Většina blogovacích platforem však dnes umožňuje srovnatelně „hladké“ vyprodukování článku. Autor i čtenáři přitom získají příspěvek solidně situovaný ve výsledcích vyhledávání, s možností začlenění do kategorií či témat (+ využitím tagů). Prakticky samozřejmé přitom je možné souběžné zviditelnění odkazu na příspěvek na Facebooku (i jinde), takže se o něm neprodleně dozví skupinka sledujících.

Obrázky je vhodné „archivovat“ v některé z osvědčených fotobank, jež vždy umožňují sdílet do blogů náhledy s odkazem na velké obrázky (to je naopak s obrázky z Facebooku obtížné!). Bývá to takto vhodné proto, že tam je často poskytován mnohem větší prostor pro data, než u poskytovatele blogu (pravdou je, že Facebook slibuje prostor pro obrázky neomezený, ale zpětná nalezitelnost je blízká 0).

Určitá vyšší pracnost u blogu spočívá v tom, že každá položka musí mít název, ale i to lze různě zjednodušit nebo trochu odbýt.

Blog však nabízí zcela speciální možnost „vydat“ prakticky „regulérní“ článek na úrovni novinářské „noticky“, který ovšem nemusí vůbec ztrácet z hlediska aktuálnosti, jak je to typické např. pro tištěná odborná periodika (s logickými požadavky na precizní oponentury s následnými úpravami a zevrubným redakčním zpracováním) s časově náročnou výrobou. Přesto může mít blog vrcholnou odbornou úroveň i literární parametry (to může plynout i z toho, že se autor vyjádří víceméně lidsky, bez složitostí, které by sám zapracoval do stati pro vědecký sborník apod.).

Pro čtenáře tak velmi často může být přínosem operativnost publikace, ale i její často nesporná odborná fundovanost platná i do budoucna.

Velkou snůškou přesvědčivých pozitivních vlastností blogů a jejich potenciálu, a třeba v tomto smyslu možná i vhodnou reklamou na využití blogů ke sdělování aktuálních zpráv nepochybně je článek na blogu SOVAMM, nad kterým se doporučuji zamyslet jak z hlediska obsaženého sdělení, tak možná pro úvahu o případném vlastním blogu či o nějaké kooperaci tohoto druhu. (Nebylo by od věci poskytovat blogy odborníků na webech oficiálních institucí, neboť možná se časem stane obecněji nápadná „mezera“ rozevírající se mezi tiskovými zprávami a články v papírových časopisech apod.; jakoby nebyla potřebná možnost vydat občas také komentář zainteresovaného odborníka – např. kurátora otevírané výstavy, archeologa právě otevřených sond, restaurátora objevivšího (ne)tušenou barokní fresku, specialisty apelujícícho na ochranu ohrožené technické památky, informatika spouštějícího novou funkcionalitu či aplikaci…)

Nicméně je vhodné vzít v potaz určitou pracnost vytvoření příspěvků, která bývá nejednou příčinou jen jepičího života takového záměru, ale to se stává i na Facebooku či jinde.

Oživením zatím marginální památkové blogosféry by mohl být blog Národní památkový ústav očima stážistky. Věřme, že pisatelce vydrží elán a že se jí podaří také témata obratně, vtipně a vstřícně podat, aby se nedočkala spíše výtek podávaných šeptandou – ale nebuďme skeptičtí a věřme, že vstřícné nadšení bude spíše povzbuzením k onomu v památkové péči možná již spíše příslovečnému otevírání se směrem k veřejnosti…

Někdy se stane, že takové ohlasy nemusejí být právě povzbudivé.

Případně přispějte v komentáři dalšími zajímavými odkazy.

2015/10/04 Posted by | publikační činnost | | Napsat komentář

Za nové odborné a vědecké publikování 2.0 (2.1?)

Záznam myšlenek a výroků bude asi určitě starší než hliněné destičky, pergamen či papyrus. Účel byl vždy všeliký. Pro budoucnost, dotvrzení smlouvy, zaznamenání básně, vzdělávání, filozofické polemiky, dlouhou chvíli… Zejména s rozvojem knihtisku (kdy musely o práci přijít spousty písařů) se otevřel prostor pro sdělování ze sféry společenských věd, včetně historie, a ovšem také poznávání historických výtvarných a stavebních výtvorů. Novou rovinu do historického zkoumání člověčích projevů přinesly vědy o umění či zkoumání typologie staveb a jejich konstrukcí, postupně i o genezi „rostlých“ staveb, významu jejich proměn apod. To vše za dob tištěných knih a časopisů + archivů jako skladišť listin původně neurčených k veřejnému šíření. Doprovodným jevem zkoumání byla nutnost sledovat publikační činnost a nepřehlédnout její výsledky, pokud souvisejí s tématem zkoumání. Tím bylo poznamenáno tempo předávání informací a působeny nesnáze s jejich vyhledáním.

Pak přišel internet. Vědecké či odborné poznatky bylo možné sdílet v komunitě zainteresovaných osobností hned, přitom tak, že se s nimi mohli seznámit všichni ve stejný okamžik. Všichni se mohli seznámit i s odlišnými názory na věc, reagovat. Slibovalo to mocný pohyb poznání vpřed (nebo jiným směrem?; každopádně rychleji). (Méně se tisklo, ale nároky na perfektní redigování se ještě zvýšily.)

Část možných aktérů ovšem začala vymýšlet překážky, pravidla komunikaci zdržující či znemožňující. Je jasné, že ve složitém zděděném právním stavu, jehož setrvačnost je nepochybně v mnoha směrech pozitivní, a také při nevyhnutelných ohledech na ekonomické okolnosti, jsou potřebné kroky k urychlení a usnadnění komunikace odborných a vědeckých poznatků a názorů nesnadné. Ale je třeba jim napomáhat různými způsoby, které má kdo po ruce. Patří k nim snaha o zpřístupňování maxima vlastních výsledků pod svobodnými licencemi. Instituce by k tomu měly vytvářet podmínky, a to i v případech, kdy např. realizace vydavatelských (redakčních) příprav, u nichž by se v žádném případě nemělo slevovat ani pro „self-publishing“, bude z účetního pohledu marná, protože se nebudou prodávat papírové výtisky.

Vlastní publikování by mělo být otázkou odborné prestiže. Autoři by tuto možnost měli vždy zvažovat. Typicky např. na blogu zpřístupňovat etapové zprávy, diskusní příspěvky, dílčí úvahy, glosy k souvisejícím pracím jiných odborníků apod.

Přitom je ovšem třeba překonat ještě jednu bariéru volného on-line publikování. Tou je využívání „svobody“ založit pro každý „projekt“ samostatnou stránku. Často je to vlastně nevyhnutelná nutnost, daná bohužel nekoordinovaným přístupem všech ostatních k internetovému publikování. Ve skutečnosti by však měli všichni naléhat na instituce, aby pro publikování vytvářely jeden nedělený prostor, s tendencí k jednotné terminologii, k intenzivní podpoře odkazování na vše, co se jeví odbornému autoru jako relevantně související s tématem publikace. A samozřejmě i redakci a redakční radě (jež se jistě také rychle naučí on-line redakční práci), jejíž kompetence se nemají redukovat.

V tomto novém pojetí se ovšem stane ještě jedna věc. V momentu vydání článku nemusí dojít k jeho okamžitě zahájenému procesu antikvování. Naopak mohou okamžitě začít aktualizace, nutně ovšem ve všech verzích archivované – jak to známe zejména díky Wikipedii.

Rovněž má být vše propojeno s recenzemi, komentáři… Mělo by se hledat i řešení k hodnocení statí jejich čtenáři. Nemuselo by být vyloučeno odvozovat od toho i honorování autorů (karma autora by mohla záviset i na karmě hodnotitelů; i když je tu samozřejmě riziko manipulací).

Podobně i tištěná publikace by mohla mít u nějakého „autoritního“ záznamu šanci žít v internetovém „světě“. Obdržet čtenářská hodnocení a komentáře, získat rozšíření v podobě odkazů na recenze on-line i tištěné. Apod.

Aktuálně k tématu…

ED 201508270940: Samozřejmostí např. v oblasti památkové péče by mělo být začlenění on-line publikací v IISPP. Tedy např. typicky možnost dohledat z „katalogové“ položky objektu nejen archivované fotky či plány, spisovou agendu a knihovnicky evidované položky, ale také články zveřejněné na internetu (ty si tedy musejí vysloužit místo na slunci bibliografických databází apod.), jelikož jejich hodnota není nikterak apriori nižší, než u tiskovin. Zatím se v tomto směru velmi často setkáme s mylným odbytím problému jako řešitelného důvtipným užíváním internetového vyhledávače.

2015/08/26 Posted by | dostupnost dat, publikační činnost | | 1 komentář

Nedocenění blogů pro prezentaci cílů památkových institucí

Dnes jsme vystaveni situaci, kdy sociální sítě, zejména Facebook, pronikly do myšlení i poměrně konzervativně naladěných lidí kolem kulturních památek. Krom prospěšného usnadnění šíření informací o aktivitách a nabídkách památkářů to vede k roztříštěnosti informačních zdrojů a jejich rozptylování v síti sítí. Přitom se zdá, že existují možnosti, jak informace soustřeďovat do míst přehledných a zvladatelných z hlediska obsahových vazeb. Z takového hlediska je obecně známým kontrastujícím protikladem Facebooku – Wikipedie. Zde je možné texty i snímky zpřístupňovat v přehledných vazbách, dobře je třídit a vyhledávat, ale obsluha obsahu je přeci jenom zřetelně komplikovanější, než na Facebooku, kde je správa téměř bezmyšlenkovitá a intuitivní.

Do jisté míry mezi těmito protiklady balancují blogy. Zde je možné vcelku se stejnou snází jako na Facebooku umístit text a přidat i ilustrační materiál. Určitá větší komplikovanost přináší dobrou prohledatelnost, lepší možnosti třídění (kategorizace, tagování). Přitom je možné vydané příspěvky podpořit „postováním“ odkazů na sociálních sítích.

Neméně podstatná je ovšem možnost, u nás prakticky nevyužívaná, publikovat cestou blogu komplexnější sdělení, těžko jinak zastupitelná, o nových objevech, projektech, záměrech, publikacích, výstavách či jiných nabídkách apod. Přitom již formáty blogu některé instituce začínají reálně systematicky používat. Příkladem může být např. Národní muzeum v Praze s webem muzeum3000.nm.cz.

Dosavadním „standardem“ byly tištěné zpravodaje (ale to je již vcelku minulost) a ještě dodnes distribuované newslettery. Ty jsou zájemcům posílány mailem a zřejmě za nynějšího stavu elektronické komunikace budou ještě nějakou dobu mít své místo. Mnohdy se přitom jedná o shromáždění části obsahu webu za určité období – pak jsou asi lepší ty formy, kdy je zájemcům poslán jen mail s odkazy na jednotlivé stránky webu, případně doplněné o stručné vysvětlující komentáře (perexy). (Škoda je, že mnozí vydavatelé newslettery nezpřístupňují na webu, takže těm, kdo nechtějí sami jejich obsah archivovat nebo dohledávat v poště, jsou zpětně špatně k dispozici. A bohužel jimi pak nejsou zasaženi ani ti, kdo prostě nejsou obesíláni. Třeba web začali sledovat později.)

Ovšem blog je mnohem snáze vyrobitelný, nevynucuje zdržovat vydání příspěvku až do dokončení příštího newsletteru, může mít libovolně rozsáhlý obrazový doprovod či poznámkový aparát apod.

Výhod blogu si je vědomá řada velkých paměťových i kulturních institucí, ale i spolků či jednotlivců. Asi nebude od věci si zde pár výrazných příkladů připomenout (protože mám téma za důležité, počítám s aktualizacemi tohoto výběru, podobně jako u příspěvku o wiki; předem děkuji za Vaše upozornění např. v komentářích).

Nyní trochu namátkou…

Nadšeneckých příkladů u nás není mnoho, v minivýběru příkladmo např.:

Ostatně by nemuselo být od věci výhledově nějak komentovat a třeba doporučovat další řešení – fotobanky, další sociální nástroje typu Pinterest apod., ovšem s tím, že by měly být podporovány cesty kooperace a kritizováno tříštění sil.


Ed. 201505202400: K vlastnostem i specifickým přednostem blogů souhrnně prezentace blogu Archeologik: Reiner SCHREG: Archaeologik – Erfahrungen mit einem Wissenschaftsblog, on-line. Lze poukázat mj. i na kapitolu (list 11) poukazující na možnosti koordinovat příspěvky na blogu s přípravou vědeckých článků, následně publikovaných v „bodovaných“ periodikách apod. (Tak totiž autor může získat zpětnou vazbu od čtenářů, ale na zveřejněné podobě také sám snáze identifikovat určité typy nedostatků.)

2015/05/18 Posted by | weby | , | 1 komentář

On-line publikování v jakýchsi zákrutech

Dnes bylo na FB „oznámeno“, že vyšel sborník věnovaný středověké historii, přičemž recenze a anotace literatury jsou on-line. Ano, otevrou se z issuu.com. Jednu vidím ještě ten den na academia.edu, čili na scribd.com (A1; 2015-01-21-00:02 CET: tam je výhodou např. možnost kategorizace, nicméně autor volil jen dosti obecnou „Castles“). Přitom vydavatel sborníku hrdě hlásí, že vědecké stati jsou jen na papíru. Ty on-line recenze a docela podrobné anotace jsou tak nicméně mnohým zájemcům o témata dostupné mnohem dříve a téměř všem i snáze, nežli samy recenzované publikace. Možná i ty na tomtéž místě publikované, ale pouze na papíru prezentované studie budou záhy reflektovány recenzí někde jinde, dostupnou on-line. Může se ale stát někdy břitkým recenzentům, že se někde záhy objeví reakce polemizujících autorů recenzovaných prací, opět on-line. Ale je také možné, že se objeví za dva roky v nejbližším chystaném svazku nějaké majestátní ročenky, ovšem tištěné.

Komunikace se zrychluje i nezrychluje. Možná zůstává v platnosti váha kvality publikované práce i důkladnosti recenzenta. Ať je jevištěm papír, nebo monitor. Platnost samozřejmě má to, že v „bodované“ (a „bododějné“) publikaci jsou zařazené práce podrobeny recenznímu procesu a redakční péči.

Největším zádrhelem tištěných verzí je nemožnost operativní reakce, která nemusí napadnout jenom autora práce zkritizované v recenzi. Čili se podněty a jejich ohlasy ocitají v komunikaci „vícerychlostní“ (použijeme-li eurotické názvosloví). Pro tu je bohužel momentně ovšem příznačné, že (na rozdíl třeba od diskusí pod články na deníkových webech) ani on-line publikace nedisponují nástroji pro operativní zpětnou vazbu – komentáře, recenze. Nakonec si tak lidé zkopírují adresu článku a komentář si dopřejí na FB (protože blog – jako je třeba tento – neprovozuje z našinců skoro nikdo; a možná si případný ojedinělý čtenář pod dojmem toho, co tu čte, řekne „ještě že tak“…). (To je zase jiné téma, k němuž třeba narozeninová blogparáda zde.) Ovšem ani blogy nesledují mnozí seriózní badatelé – ti si totiž rádi počkají rok dva na tištěnou recenzi v …recenzovaném periodiku… I když mezitím třeba jinde proběhne X kol polemiky mezi „on-linisty“…

2015/01/21 Posted by | publikace | , , | komentáře 2

Vidíme ještě rozdíl mezi knihou a webem?

Co dělá knihu knihou? Otázka zajímavá i z hlediska, co je bodovatelná vědecká publikace. Má-li obsah nějaké parametry, přínos, co sejde na ambaláži? A nemá být forma zvolená tak, aby přístup k „výsledkům“ byl tak snadný, jak to dostupné technologie dovolují? (Někdy si v této souvislosti říkám, jak asi reagovali tradicionalisté, když se začínalo s psaním na papyrus či pergamen místo kamene, pak s knihtiskem… Také hřímali, že skutečně autentická kniha je jen ta opsaná?) A jaký je z praktického hlediska rozdíl mezi veřejně dostupným digitalizátem starého rukopisu? Tisku? A jaký mezi blogem a tištěným časopisem? Je něčím důležité, kterou z cest informace získám? Komplikovat zájemci o informace přístup k nim? Proč? Že jsme také dříve museli klopýtat do knihovny? Knihy se masově tiskly a tisknou jako cesta k rychlému šíření informací k co největšímu počtu zájemců. To je internetem ale překonáno ve všech směrech, krom snad nejasností kolem trvalé archivace (většinou ale komentovaných spíše pocitově). Zrychlení je až nekonečné. Přesnost cílení je nepochybná (jde o to, že se informace dostanou i k tomu zájemci, který by z různých důvodů nemusel výtisk vůbec získat; statisticky vzato by se o něm za život vůbec nestačil dozvědět).

Význam knihy a tištěného slova nepochybně spočívá v trvalosti vyjádřeného obsahu. Obsah je také výběrem (i kdyby to plynulo jen z toho, jak komplikované je knihu vydat), přitom odborně redigovaným, oponovaným, stabilizujícím terminologii apod. To je velmi klíčové a asi hlavně nad tím, by se elektroničtí šiřitelé nového obsahu měli zamýšlet. Publikovat dnes může každý, co ho napadne. Ale pro solidní práci s informacemi je zásadní, zda i u on-line publikování vznikne shoda o udržení oponentních a redakčních procesů. Nicméně tu nastavuje zrcadlo i Wikipedie. Té se sice pošklebujeme pro nehotovost či popletenost mnoha hesel. Jenže u všech může probíhat, a u mnohých probíhá, nekonečný redakční a aktualizační proces (zmiňuji jinde, jak je právě tato vlastnost užitečná třeba pro vytváření a „údržbu“ soupisů památek apod.). To se navíc odehrává do posledního písmenka ověřitelně. Takovou možnost nemáte ani u tištěných vědeckých publikací, kde je ponecháno na Vás, jak si třeba studiem recenzí ověříte solidnost redakce.

Potřebuje tedy kniha svou tradiční fyzickou „podstatu“? V jistém smyslu… jistě ano. Asi stojí za to diskutovat. Potřebnou diskusi o takových otázkách ovšem „zdržují“ výrobci knih. V komentovaném příspěvku je také ponechána stranou otázka „obživy“ pisatelů, redaktorů i vydavatelů a ochrana autority k obsahu. Nicméně to už je dnes také různými způsoby zvládáno, i když s nedostatky a postupně.

Wibke Ladwig: Decoding a book. Was ist Buch? #rp13, http://de.slideshare.net/wibkeladwig/rp13-decoding-slide [8.5.2013; 0900 CEST; via FB]

2013/05/08 Posted by | weby | , , | Napsat komentář

Nad metodickými otázkami SHP bude asi probíhat diskuse

Projevilo se to už na poslední valné hromadě SPSHP (poznámka účastníka) sdělením o přípravách série souvisejících metodik. Následně vydáním vstupních příspěvků editorů metodik v časopisu Průzkumy památek a nakonec v posledním kroku výzvou k diskusi na webu NPÚ (i jinde). Na to jsem se pokusil také reagovat, přičemž jsem se v některých námětech přiblížil k tomu, co přednesli pp. Pešta a Otáhal ZDE. [Změna 1.5.2013, 22:07 CEST: Na weblogu SPSHP se objevilo více příspěvků a jejich adresa se změnila TAKTO.]

Je rozhodně přínosné a v našich podmínkách skoro průkopnické, že diskuse probíhá do značné míry na otevřeném fóru. Napomáhá tomu i weblog SPSHP, který by ale zasloužil nějakou restrukturalizaci. Navrhl bych použít lépe ovladatelnou šablonu a více pracovat s kategoriemi či tagy. Co je asi největší problém, že nemohu (možná ale jen něčemu nerozumím) vkládat komentáře k příspěvkům.

Přístup ovšem navazuje na to, co bylo v tomto směru do značné míry rozvinuto v době příprav metodiky OPD na webu NPÚ. Zde byly vydávány jednotlivé pracovní verze textů, odkazy na články, byly zpřístupňovány dokumenty ke stažení.

Jako editor webu NPÚ jsem toho názoru, že podobný postup by měl být pro projekty VaV apod. (vč. projektů dotovaných evropskými programy i jinak) stanoven jako závazný. Pak totiž ani není třeba externího webu či blogu. A zejména kdyby se to podařilo s tou wiki, mohly by se všechny základní potřeby (veřejné i neveřejné) komunikace realizátorů propojit v informačním systému NPÚ. S mnoha možnými výhodami v podobě odkazování na tezaury (a jejich společné vytváření), autority, hesla památek či umělců apod.

To jsem trochu odbočil, ale vlastně ne… Totiž i jednotlivé metodiky by měly směrovat zpracovatele průzkumů či soupisů všeho druhu k vytváření jednoho fondu poznatků, informací a dokumentů.

Nejspíše by k tomu měl mít NPÚ nějaké metodické vodítko pro zpracovatele projektů či provozovatele souvisejících diskusí… Nicméně věřím, že přínosná domluva je možná hned…

2013/05/01 Posted by | dostupnost dat, standardy, weby | , , , , | Napsat komentář

Znovu „za jedna“ pro MK od vévodkyně staromilců… To už je něco!

Do jisté míry obvyklé vlny nadějí a zklamání provázejí snahy o záchranu památek především v Praze. Sled různých podání, rozhodnutí a odvolání by kolikrát vydal na román (přičemž by mohly být zajímavé i kapitoly čistě fabulované o dění v pozadí „věci“). Navíc zejména od dob „masáže“ před výstavbou hotelu 4 sezóny je tu s větším, jindy s menším úspěchem používána tzv. salámová metoda, kdy se zdá, že se ze salámu ukrajuje, ale z jiného pohledu ho může úspěšně přibývat.

čp. 1601/II, Václavské nám. 47, Praha, Nové Město

Také pro zamýšlenou novostavbu na nároží Václavského náměstí a Opletalovy ulice v Praze byl zřejmě navržen (ale možná jen veřejnosti předhozen) úplný veledům, jaksi poskytující investorovi dostatek „prostoru“ pro uspokojení protestující části veřejnosti či úřednictva odkrajováním i vícera pater.

Nicméně po podání příslušného odporu (nevím, jak se to přesně jmenuje) Klubem Za starou Prahu na MK toto zřejmě rozhodlo, že předešlé souhlasné rozhodnutí magistrátu s demolicí neplatí, neboť má (zase se omlouvám za zjednodušení z neznalosti procedur) nějaké formální nedostatky. To sice dělá dojem, že se původně plánovaného záměru dosáhne tím, že se tyto vady (snad nezáměrné…; viz salámová metoda) stanoveným způsobem odstraní. Nicméně dr. Bečkové se toho nyní podařilo využít k další pochvale na adresu MK (zde glosa k té předchozí zde).

Možná jde o jakousi výchovnou proceduru. Jako když paní učitelka zkouší žáčka probudit ze snění lepší známkou… Navíc si dr. Bečková jaksi pojišťuje pana ministra, kdyby snad chtěl „politicky“ rozhodnout jinak… Čili by z jejího vystoupení mohl vzejít pro záchranu a budoucnost obrazu i památkové substance Václavského náměstí nesporný prospěch.

Nicméně, když se zapojuji do toho sílícího potlesku, přecházejícího ve skandování, říkám si, kam paní doktorka píše ty horší známky… Ale nemíním ji provokovat; dělá to dobře! A možná skutečně MK na konci prvního pololetí školního roku zasluhuje vyznamenání. Věřme tedy, že nadále bude staromilcům dělat samou radost.

(A podobně jako s těmi možná v šupleti ponechanými horšími známkami je to s tím, že komentovat blog dr. Bečkové mohu jen proto, že ho provozuje; opět jí za to dík!)

2011/01/31 Posted by | ohrožení památek | , , , | Napsat komentář

Ministerstvo kultury to nyní dotáhlo až na 1*!

Dr. Bečková na blogu vyzdvihla až odvážný postoj MK ČR, když rozhodlo prohlásit vskutku ojedinělý funkcionalistický komplex budov Nákladového nádraží Žižkov v Praze za kulturní památku. Výsledek sice není ještě právoplatný, protože nejspíše poběží odvolání. Pochvala kroku MK má zřejmě za cíl jaksi zvednout sebevědomí instituce, která bývá mezi vášnivými obhájci památek podezírána z ústupků vůči developerům apod. Článek je tedy asi i osvětovým příspěvkem, majícím propamátkově naladit jak veřejnost, tak i nejvyšší státní památkové instance. Asi vyvolá i živou diskusi. Čili doporučujeme k nahlédnutí.

Se vztahem k průmyslovým stavbám a zařízením je to skutečně zvláštní. Neohromují krásou, ale zapůsobí řadou mnohovrstevnatých souvislostí (historických, technologických), „lapidárností“, všelijakým „zemitým“, chladně rezivě ocelovým… Většina těchto půvabů ovšem při případné opravě/konverzi vezme za své. Je-li však oprava provedena s citem, může vzniknout kvalita skutečně až ohromující (zvláštní silou zapůsobí četné konverze francouzské).

Přesto je asi třeba věnovat více prostoru poznávání a zpřístupňování dokumentace. Ztráty na památkové dokumentační hodnotě totiž přicházejí jak při likvidaci objektu, tak při jeho úpravě pro aktuální využití. Samozřejmě nepopírám jednu ze základních památkových tezí, že právě přiměřené využití je nejvhodnějším cestou k záchraně maxima možných hodnot, a dokonce nejlepším prostředkem pro jejich předání budoucím generacím. Je pravdou, že v tomto smyslu je to i nejlepší řešení pro zachování „památkové autenticity“. Nicméně i opravený objekt již jen v malé míře vypovídá o původním stavu, protože jej již z větší či menší části hodnotíme jako výraz památkového slohu naší doby.

Dokumentace v podobným případech bývají zpracovávány s velkou pečlivostí a podrobností. Většinou však „skončí“ v archivech. Někdy bývají vydány poměrně honosné publikace s vybranými emotivně laděnými snímky. Prakticky zatím nedošlo k tomu, že by se ve větší míře využily možnosti prezentace daleko rozsáhlejších souborů dokumentace na internetu. Samozřejmě je tomu potřebné vytvořit vhodné orientační systémy (značení prostor, konstrukcí, technologických elementů), které by měly respektovat existující mezinárodní (u nás pomalu objevované a snad již i prosazované) standardy. Jinak nebude možné v datech pátrat v uživatelem volených souvislostech (prostorových, tématických). Ideální by samozřejmě bylo, kdyby všichni pracovali na jednom systému – dokonce by to možná bylo i pro účastníky pochopitelné, protože jim je asi technika více méně vlastní…

Metodicky vyspělý informační systém nabízí Výzkumné centrum průmyslového dědictví se svým registrem. Zde najdete i nákladové nádraží (Vaše registrace do registru je nutná, ale v zásadě bezbolestná; vyhledávání nepříliš intuitivní, ale dá se v něm do jisté míry orientovat). Vydavatelé se přitom snaží sledovat aktuální stav; tak je tomu zřejmě i u nákladového nádraží (orientaci uživatele by však pomohlo, kdyby u hesla bylo uvedeno datum poslední úpravy). Avšak takové jemnosti, jako je třeba srovnávání typů oken, konstrukčních či technologických prvků, to již zůstává skryto asi někde v neveřejné části databáze.

Proč se o tom zmiňuji v takové odbočce, která jakoby se netýkala otázek ochrany? Hlavně proto, že šíření srozumitelných informací považuji pro efektivitu ochranářských snah za zásadně významné (většina z nás, kdo máme pro památky jakési pochopení, vychází tak či onak z informací, které během času získala a zpracovala). Proto je také dobré, že se o žižkovském nádraží píše a stala se z něj kauza.

Detailní informace však zatím chybějí – zřejmě není poptávka. Asi stačí, že oslovuje to prostředí, pro většinu městských lidí dnes už vyloženě exotické. Ale když o tom tak přemýšlím, je vidět, jak hodně záleží na jakémsi naladění doby. Přeci to není mnoho let, co byl podobně provozně zaměřený objekt v samém centru Prahy odstraněn prakticky za potlesku všech. Jednalo se o skladovou vestavbu v bývalém kostele sv. Anny, dnes Pražské křižovatce. Ta nezaměnitelná industriální atmosféra je fuč. Nicméně ji snad jakási kvalita nahradila… Uvidíme, jak kulturní konec to vezme na žižkovské křižovatce…

2011/01/08 Posted by | ohrožení památek, památky v médiích | , | komentáře 2

Žijící český památkový blog! Jak osvěžující!

Již jsem kdesi (tuším v DF na webu NPÚ) zmiňoval zvláštní nezájem o internetové blogování či diskutování v oboru památkové péče ČR (zatím nedovedu přesněji vyhodnotit, zda je tato „limitace“ nějak geograficky či národnostně vymezená, i když je jasné, že nejvíce blogů vysoké kvality, ať už jsou institucionální, či privátní, pochází z anglosaského prostředí; samozřejmě je jazykově trochu omezený dopad blogů v italštině, holandštině, němčině či španělštině /přiznávám, že nevím nic aktivitách v Asii či v Africe/ a často není snadné je dohledat; naštěstí jsou četné blogy orientovány právě na „sběr“ důležitých informací z „neanglických“ zdrojů; jejich sledování je pak zajímavým svědectvím o velmi relativním úspěchu standardních vyhledávačů ve specializovaných oblastech, jakou stále zůstává památková péče; vlastně všude, kde jsou vytvářeny nějaké kategorie, např. na zpravodajských webech, je kulturní dědictví někam „přifařeno“ – pod turismus, zábavní průmysl…, ale samostatná sekce památek, muzeí, sbírek historického umění apod., vlastně neexistuje, což je podivné, protože osobitost a vymezení tématu jsou zcela specifické). Samozřejmě se nezabývám „lidovými“ „diskusemi“ třeba u politických komentářů v populárních „objektivních“ médiích. Naše památkové diskutování se však provádí, pokud nastane, velmi často v kuloárech, což je tradiční a osvědčená metoda, anebo velmi vzácně na ostré hranici toho, co může být považováno za nedostatek loajality. Resp. bývá za takový nedostatek považováno (třeba článek v novinách prezentující osobní názor pracovníka, „pochybnosti“ signalizované neanonymně na blogu či v diskusi).

Úměrně tomu, jak je naše odborná památková péče závislá na politickém uvážení, proti čemuž nic nemám, protože jinak ani postupovat nelze, je hodnoceno i případné veřejné vystoupení památkáře jako možné ohrožení „vyjednávací pozice“ vrcholného menežmentu oboru.

Dr. Bečková je však zdatným a obratným literátem, schopným podat myšlenky široce srozumitelným způsobem a neagresivně, bez militantnosti či nesmlouvavosti některých odborných pracovníků památkových institucí, přitom je zasvěceným zastáncem ochrany památek, bojovníkem proti deformaci památkové ideje jako obchodního artiklu, navíc hledajícím „rovnováhu mezi starým a novým“. Pro památkáře je vlastně pozitivní to, že nepůsobí v památkové instituci. V mnohém tak nastavuje památkářům samotným jakési zrcadlo, ve kterém se zračí to, o čem by památkáři sami ani veřejně mluvit nemohli (často ani nechtějí, protože se, mnohdy mylně, domnívají, že není třeba mluvit o věcech až příliš samozřejmých…). Proto gratuluji k jejímu novému blogu a přeji výdrž – nyní se již rýsuje naděje, že dr. Bečková vytrvá, protože co vím, většina památkářů se při podobných pokusech nedostala za jeden dva příspěvky. Přitom je blogování tohoto „esejistického“ typu vhodné i k tomu, aby se po vystavení kritice v diskusi dopracovaná stať stala výrazným příspěvkem v odborném tisku (ZPP, zpravodaji KZSP Za starou Prahu či jinde; možná i v kulturních rubrikách masových médií, kde význam památek je zkoumán především z hlediska včasného vypořádání dotace).

2010/12/26 Posted by | památkář, památky v médiích | | 1 komentář

Hradozámků na Facebooku „utěšeně“ přibývá

Co na tom, že velmi často obsahují informace, které by bylo vhodnější umístit na „kmenový“ web a z něj třeba umožnit odběr aktualizací. Čemu lze asi spíše rozumět, to je skutečný profil již dlouhodobě komunikující specifické skupiny, jako je stránka Průvodci a průvodkyně po hradech a zámcích ČR, protože tam si skutečně kolegové sdělují zkušenosti a poznatky. Teď např. o vývoji návštěvnosti na památkách. Takže navzájem debatují o tom, jestli v krizi může pomoci zvýšení či snížení vstupného. Na to zřejmě má cenu si názory vyměňovat, protože napřed na to stejně může mít každý jen hypotézy. Zajímavé je, že aktuálně mezi sebou hledají „správce profilu“. Na tom je znát to, o čem obecně svědčí řada zkušeností, že takové úkony připadají časově zanedbatelné jenom tomu, kdo to nezkusil a nerozhodl se vytrvat. Nicméně držím palce, protože si myslím, že právě takové diskuse kolem památek a jejich provozu (případně oprav, výzkumů apod.) na FB patří spíše, nežli odbočky oficiálních webů (dokonce s celými sklady fotografií či videí).

Možná zajímavým pokusem je FB Kokořína, kde ale také aktualizacemi příliš nehýří. Podle mého je v takových případech lepší věnovat energii kmenovému webu (může to být jen má hypotéza).

Pokud se ale má jednat o výstupy typu článků, glos či poznámek nebo recenzí, je podle mého podstatně lepší blog na nějaké solidní adrese. Třídění témat apod. je již na vysokém stupni vývoje, propracované je linkování, případně i archivace. Řada blogů má podstatně lepší pozici ve vyledávání, než FB (i když ten se začíná stále objevovat na lepších pozicích, protože poptávka nepochybně je).

Pro naše oblasti zájmů by asi bylo nejlepší, kdyby nějaká „blogosféra“ existovala při webu NPÚ. Jenže ze zkušenosti vím, jak tam mají blízko k tomu nějakou pochybnost či kritiku považovat jen za podezřelý nedostatek loajality. A těm, kdo by si troufli, stejně v zápětí dojde výdrž, protože vymýšlení textů také nějaký čas zabere, i kdyby byly tak neuspořádané jako toto (je zajímavé, že i to je jeden z důvodů, proč řada lidí preferuje „aforistický“ Twitter).

2010/06/28 Posted by | participace, weby | , | Napsat komentář

Tomáš Stěhule

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

ArcHerNet

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Denkmalberatung

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Picarrsa's Blog

Just another WordPress.com site

KACHNA SE KOCHÁ

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Art History Teaching Resources

Peer-populated resources for art history teachers

Bodleian Digital Library

A Bodleian Libraries blog

varia, curiosa et memorabilia

vienna, glasgow & beyond

MONUDET

Lapidária. Prvky staveb. Dokumentace. Evidence.

Heritage Times

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

WebUrbanist

Urban Art, Architecture, Design & Built Environments

Zapomenuto.cz

Opuštěné a zapomenuté stavby

Medieval Art Research

Send in your call for papers, conference programmes, new book suggestions and other medieval art history things to mail@medievalartresearch.com for us to share them with our community of researchers

Europeana Blog

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

History From Below

Musings on Daily Life in the Ancient and Early Medieval Mediterranean By Sarah E. Bond

Penn Museum Blog

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

The Inclusive Archaeology Project

Campaigning for Diversity & Accessibility for Everyone in Archaeology

MuseWeb

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.