Zeptali byste se památkáře?

Je zřejmé, že různé mediální kampaně v dnešní době pomáhají zviditelnění čehokoliv. Z důvodů oslovování veřejnosti se jimi musí zabývat i památková péče. Je to významné hned z několika důvodů. Nejen jako „mediální masáž“ veřejnosti, ale na druhém pólu i jako úkol sdělovat lidem poznatky o památkách, více méně získávané na základě poskytování veřejných prostředků.

Jakýmisi festivaly, kde se mohou památkáři ukázat lidem, jsou také různé dny otevřených dveří, kdy mohou lidé přicházet a zvídavě vyhledávat zajímavosti nebo se vyptávat na konkrétní problémy (historické otázky, privátní těžkosti s vlastněnou památkou).

Poměrně zánovní formou jsou ovšem kampaně na internetu. Velký ohlas ve světě si už získala celosvětová akce „Zeptej se kurátora“ (Twitter). V předem vyhlášeném termínu sedí kurátoři muzeí a galerií u počítačů a odpovídají lidem často na velmi speciální otázky, kdy odpovědi jsou většinou zajímavé i pro další obecenstvo.

Zájem rychle vyvolává i kampaň „Zeptej se archiváře“ (AskAnArchivist), protože je jasné, že lidi ve značné míře zajímá genealogie, historie vlastní či jiné lokality apod.

Zdá se skoro nepochybné, že nyní jsou na řadě památkáři. Uvidíme. Výše jmenované akce se vcelku omezují na anglosaský svět. Možná by mohly být inspirací i v našich podmínkách. Samozřejmě by bylo chybou, kdyby takový nápad vyvolával zdržení pro památkáře, stále v nemalé míře vytěžované úřední agendou.

Přesto by to na straně památkářů bylo (další) zřetelné přihlášení k Chartě ICOMOS o interpretaci kulturního dědictví.

Nad metodickými otázkami SHP bude asi probíhat diskuse

Projevilo se to už na poslední valné hromadě SPSHP (poznámka účastníka) sdělením o přípravách série souvisejících metodik. Následně vydáním vstupních příspěvků editorů metodik v časopisu Průzkumy památek a nakonec v posledním kroku výzvou k diskusi na webu NPÚ (i jinde). Na to jsem se pokusil také reagovat, přičemž jsem se v některých námětech přiblížil k tomu, co přednesli pp. Pešta a Otáhal ZDE. [Změna 1.5.2013, 22:07 CEST: Na weblogu SPSHP se objevilo více příspěvků a jejich adresa se změnila TAKTO.]

Je rozhodně přínosné a v našich podmínkách skoro průkopnické, že diskuse probíhá do značné míry na otevřeném fóru. Napomáhá tomu i weblog SPSHP, který by ale zasloužil nějakou restrukturalizaci. Navrhl bych použít lépe ovladatelnou šablonu a více pracovat s kategoriemi či tagy. Co je asi největší problém, že nemohu (možná ale jen něčemu nerozumím) vkládat komentáře k příspěvkům.

Přístup ovšem navazuje na to, co bylo v tomto směru do značné míry rozvinuto v době příprav metodiky OPD na webu NPÚ. Zde byly vydávány jednotlivé pracovní verze textů, odkazy na články, byly zpřístupňovány dokumenty ke stažení.

Jako editor webu NPÚ jsem toho názoru, že podobný postup by měl být pro projekty VaV apod. (vč. projektů dotovaných evropskými programy i jinak) stanoven jako závazný. Pak totiž ani není třeba externího webu či blogu. A zejména kdyby se to podařilo s tou wiki, mohly by se všechny základní potřeby (veřejné i neveřejné) komunikace realizátorů propojit v informačním systému NPÚ. S mnoha možnými výhodami v podobě odkazování na tezaury (a jejich společné vytváření), autority, hesla památek či umělců apod.

To jsem trochu odbočil, ale vlastně ne… Totiž i jednotlivé metodiky by měly směrovat zpracovatele průzkumů či soupisů všeho druhu k vytváření jednoho fondu poznatků, informací a dokumentů.

Nejspíše by k tomu měl mít NPÚ nějaké metodické vodítko pro zpracovatele projektů či provozovatele souvisejících diskusí… Nicméně věřím, že přínosná domluva je možná hned…

Z památkářských nástěnek

Nástěnky na chodbách památkových pracovišť jsem vždy oceňoval. Jde o specifický komunikační žánr. Vedle úředních či metodických sdělení (o momentální výši cestovních náhrad, o termínech fasování „materiálu“…) defilují parte, nabídky všeho možného, nalezené klíče, upozornění na nepravosti typu nadměrného bouchání dveřmi, ale také novinové výstřižky s doklady čísi neschopnosti postarat se o záchranu památky, samozřejmě pozvánky na konference, plakáty výstav, nabídky účasti na odborně zaměřených zájezdech či exkurzích, nabídky štěňátek nebo něčeho obnošeného. Již relativní vzácností svědčící o intenzivnější potřebě sdělení jsou osobní galerie zajímavých snímků z návštěvy zajímavých památek v tuzemsku i v cizině. Samozřejmě také zaujmou namátkovitě působící alarmující i poučné doklady ničivých modernizačních či „konzervačních“ zásahů do památek. V určitých hektických obdobích existence institucí se objevují pozvánky na porady, podpisové archy petic. Pokud nástěnky zmizí, jak se to stalo na mém pracovišti, prý jen dočasně, jasně jedna z linií komunikace chybí. To se ví, že vše možné najdeme na webu. Ale je také jasné, že tam jsou „na ráně“ jiné věci. Na nástěnce nemusíte pátrat pomocí vhodné volby slov pro dotaz a pohořet, když nevystihnete logiku editora. Vše je pěkně na očích, alespoň do chvíle, kdy se některá položka „ztratí“, případně je zakryta novějším vzkazem.

Zdá se, že některá sdělení by se hodila širší odborné veřejnosti. Např. dokumentace zajímavých detailů památek, typických poškození či závad apod. by mohla být dostupná na nějaké webové fotogalerii, aby se jí mohli potěšit a z ní poučit i jiní, než návštěvníci dané chodby.

Arkýřové „vyhlídky“ renesanční i pozdější z města Schaffhausen (s milým překlepem…)

Možná na vhodném místě (zatím neexistujícím, ale nejspíše potřebném) webu NPÚ by mohla být opět k poučení, ale i k odborné diskusi, zpřístupňována dokumentace nevhodných či… diskutabilních zásahů (ale samozřejmě i těch zdařilých). Vždy by to chtělo odborný komentář, protože v zásadě většinu zásahů někdo povolil, možná i památkář, a nejspíše by ničemu neprospělo diskutovat o tom, co je nejlepší řešení (samozřejmě je i prezentace takových názorových nuancí vhodná, ale nemá cenu, aby diskuse probíhala do nekonečna).

Typickým „žánrem“ nástěnek jsou originály či reprodukce pozvánek či plakátů s informacemi, které nejednou jinde naleznete leda náhodou…

Mlčela Památková inspekce MK hodně, nebo málo?

Památková inspekce MK ČR možná vyvolávala nějaké rozpory a její počínání mrzelo místní samosprávy, možná i pražský Magistrát – ale to já nedovedu nijak finálně posoudit, co jak bylo oprávněné, argumentované a vzájemně (ne)pochopené. Při aktuálním odvolání dosavadního ředitele Jiřího Varhaníka ministrem kultury Jiřím Besserem však zazněly „argumenty“, ke kterým si musím dovolit aspoň drobné doplnění. Zejména jde o kritické výklady k tomu, že se Památková inspekce uzavřela do sebe a nekomunikovala. Nevím, jak probíhají komunikace v rámci ministerstva, jak je pro ně vytvářen prostor, ale kvůli politickým aj. vlivům bych měl skoro strach o hladkost přenosu precizních informací. Jako někdejší redaktor oborového časopisu Zprávy památkové péče jsem se asi 10 let snažil soustavně vyhledávat kvalitní autory v nejširší škále odborností. Samozřejmě jsem spolu s redakční radou stál o maximální rozsah informací o prioritách, záměrech, koncepcích apod. ministerstva kultury, pokud se týče oblasti ochrany památek, financování péče, a příslušné legislativy. Informací jsem se dožadoval i jako člen Syndikátu novinářů, kde jsem působil též jako člen Klubu kultury. Musím říci, že jsem se jen ojediněle setkal se vstřícným přístupem, zájmem a ochotou vynaložit zvláštní čas navíc, bez kterého se kloudný článek udělat nedá (ale bral jsem to také tak, že dotyční pracovníci byli natolik vytížení, že nic publikovat nemohli; z podstaty společenské pozice památkové péče by to však mělo patřit k jejich pracovní činnosti). V tomto smyslu si vážím otevřenosti dvou odborných pracovníků, časem i vyšších úředníků, kteří již nyní na MK nepůsobí, ale především osazenstva Památkové inspekce. Do časopisu ZPP dodávali pravidelné „raporty“ a hodnocení výsledků své inspekční činnosti, a to včetně námětů pro řešení konkrétních případů, ale i ke korekcím v legislativním procesu. Mimoto některé „pilotní“ případy byly zpracovány do formy podrobných mnohostranně poučných článků, následně hojně citovaných v odborné literatuře (jejich přípravy byly provázeny i seminářem vyzvaných odborníků, kteří se pak autorsky podíleli na vytvoření sborníkového čísla ZPP). Přitom vždy publikovalo, ale také na konferencích vystupovalo, několik památkových inspektorů, fundovaně zpracovávajících řadu témat (otázky významu odborného zkoumání památkových hodnot, dějiny / kontinuita oboru památkové péče, prezentace výsledků inspekční činnosti, podněty pro občanskou aktivitu). Pravda, byly to odborné konference. Je možné, že o těch se všude neví. Ale pro speciální památková témata to byl, pokud to dovedu posoudit, vždy přínos. Za sebe si tedy dovolím předpokládat, že komunikační problém v rámci MK mohl vznikat i jinde, než v Památkové inspekci. Ale nejsem manažer, abych věděl, co se mělo dít lepšího, než se nakonec stalo či děje, takže se rád pokusím vyhnout vyjadřování nepoučených dojmů.

Jak znám veřejné (zase především ty odborné) projevy Martina Zídka, věřím v jeho naprostou právní preciznost. Vím také, že si vždy uvědomoval potřebu sdělovat souvislosti památkové péče široce srozumitelnou formou a mnoho v tomto smyslu vykonal.

Když to tak hodnotím ze svého pohledu člověka píšícího a čtoucího o památkách, hledajícího autorské zdroje pro památkové publikování, tak bych si hlavně přál, aby byla „vnímána“ velká potřeba a dlouhodobě nenaplněné očekávání vzhledem k osvětové činnosti památkových institucí jak na straně veřejnosti, tak mezi památkáři. Protože vím, jak je snadné v nynější situaci přijít s objevem v tom smyslu, že to či ono zatím nikoho nenapadlo a začít navrhovat takovou či onakou publikační aktivitu, bez ohledu na to, jestli třeba ve skutečnosti existuje, anebo z různých kapacitních důvodů nemůže být provozována, ale jen potřebuje oživit, za sebe bych navrhl, aby k této věci proběhla např. nějaká konference (sám jsem to kdysi dělal tak, že když náměty v tomto smyslu neměly ohlas, jakousi koncepci památkového publikování jsem před lety představil v ČP; pak jsem měl příležitost ji projednávat s vedením NPÚ…, ale zase to skončilo jen publikací v ČP). Samozřejmě by to mělo smysl jen tehdy, kdyby bylo předem jasné, že třeba na zjištěné ediční potřeby budou reálně k dispozici nějaké prostředky. Publikační možnosti dnes prakticky nejsou omezené, díky internetu, ale kvalitní redakce by u kulturních institucí by měla být samozřejmostí. Ale to jsem zase odbočil.

Všem, kdo se snaží angažovat na poli památkovém, ale samozřejmě i všem ostatním, vše nejlepší do nového roku!