Česká placka

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Tak nám padají Pompeje! Jste šokováni?

Pokud si trochu s chladnou myslí prohlížíte senzační vykopávky nejen v Pomejích, ale i na tisících dalších míst v Itálii, Řecku, Španělsku, Turecku…, ale i na severu Evropy, musíte si všimnout, že odhalená místa více či méně trpí. Jedná se jednak o střídavé vysychání a vlhnutí, kdy některé části zejména v podloží (zemina) mění objem (vídáme, jak jsou zvlněné jinak dokonalé antické mozaikové podlahy), mechanické účinky případně protékající vody (dynamické účinky tekutiny a jí unášeného abraziva), rozměrové změny při změnách teploty (dilatační praskliny, drolení malty a její oddělování od bloků ve zdivu), narušování kořenovými systémy náletových bylin i dřevin (u nás se věří na blahodárné účinky zatravnění koruny torzální zdi), zvýšenými riziky transportu solí z podloží (lepší odpařování urychluje vzlínavý pohyb „solanky“ kapilárami) – a v neposlední řadě neblaze působí i stále opakované očistné, konzervační a konsolidační „kúry“ (typicky mechanickým odstraňováním kořínků porostu dochází k destrukci uvolněné malty i kamenů apod., nevhodně zvolené malty „stabilizačních“ nadezdívek zhoršují korozi překryté starší konstrukce). Připočtěme pohyb návštěvníků. V našem klimatu pak fatální účinky mrazu úměrné zavlhčení konstrukce (pokud na koruně zdiva leží sníh, ze kterého při oblevě vsakuje voda do konstrukce, kde opět při poklesu teplot zmrzne, je jen otázkou času, kdy půjde památku nabrat lopatou; víme ovšem, že např. ruiny hradů bývají velmi masivní a jejich malta byla v mnoha případech speciální, daleko odolnější, než u jiných staveb, které již zub času rozhlodal). Přesto i u nás stále znovu dochází i z vůle archeologů ke zviditelnění vykopávek i po skončení výzkumu. Vlastně až letos v ZPP (Starý Plzenec, Kašperské Hory) zaznělo objektivnější vyhodnocení dopadů odhalení vykopávek, v případě staroplzeneckého kostela zakončeného zavezením zeminou.

Procházíme-li tedy hektary odhalených antických lokalit v Itálii, můžeme sice pozorovat odhalené konstrukce, ale současně trneme nad tím, jak byla tímto zpřístupněním dramaticky snížena jejich životnost. Působivost těchto „autentických“ míst je samozřejmě hluboká a nezadatelná, nelze ji žádnou iluzí a hmotným či virtuálním modelem nahradit. Nicméně by se měly hledat cesty, jak těch originálů prezentovat ve fyzické podobě co nejméně (nebo přiměřené množství). Některá odhalená naleziště navštěvuje evidentně tak minimální množství lidí, že to nikdy nezaplatí provoz (kasu, úklid, údržbu, osvětlení). Řadu takových míst by bylo vhodné po prozkoumání zavézt a vhodně na povrchu upravit (nejlépe pěstováním travin, výsadbou stromů tam, kde je výzkumem doložena absence nálezových situací, zajistit odvod dešťové vody povrchovými strouhami). Jestliže staré konstrukce vydržely pod terénem v dobré kondici 2000 let, zajistili bychom jim takto přinejmenším stejnou perspektivu. Očumováním je ničíme. Lepší by bylo, kdyby se zaplatily precizní výzkumy a jejich výsledky se v určité stupnici komplexnosti a komplikovanosti bez skrupulí (konečně odhozených, kdovíproč vzniklých) kompletně zpřístupnily veřejnosti.

Daleko více pozornosti je třeba věnovat vývoji metod srozumitelného sdělení o hodnotách nalezišť co nejširší veřejnosti. Poznané památky nemají upadnout v zapomnění. K tomu je v EU aktuálně nasměrována řada projektů. Může se tak dojít i k tomu, že se ve veřejnosti projeví větší zájem o aktuálně stojící stavby, jejichž vypovídací hodnoty, když to vezmeme do důsledků, jsou přinejmenším (abych stařešinům nekřivdil) stejné jako u vykopávek, o možnosti poznat další kulturní souvislosti.( Zájem o starožitnosti je v jistém smyslu epizodou v kulturních dějinách lidstva, i když nepochybně významnou; možná významnější, než nás zatím napadlo.) Je třeba více hledat metody, jak tomuto zájmu co nejméně svědků minulosti fyzicky obětovat. Je mi ovšem jasné, že finální řešení není a všechny staré vzácnosti zakrýt nejde, že tyto oběti jsou nutné, protože naším cílem nemůže být jen nespatřené věci předat dalším generacím; to by byl trochu divný a laciný výsledek.

Reklamy

2010/11/16 Posted by | archeologie, ohrožení památek, zánik památek | , | Napsat komentář

Archeologický prezentát v kostele v Dolních Chabrech bude zřejmě ochráněn zásypem

Před několika desítkami let byly rozkopány podlahy a terén v interiéru i v okolí kostela sv. Jana Křtitele v Dolních Chabrech (stalo se tak mj. za mé částečné kopáčské brigádnické účasti). Po zhodnocení vynikajících výsledků archeologického výzkumu, kdy byla zejména překvapivě pod románským kostelem odhalena ještě značně starší raně středověká rotunda, bylo rozhodnuto nálezy v interiéru kostela ponechat nezasypané, občasně zpřístupnitelné pod rozebiratelnou dřevěnou podlahou. Přestože již bylo nemálo zkušeností se záhubou archeologických prezentátů v exteriéru, zdálo se existovat dostatek důvodů pro možnost nálezy v interiéru ponechat přístupné. Pro vědecké revize výzkumu i pro poučení široké veřejnosti. Prohlídka autentických nálezů má nepochybně pro velkou část lidí mnohem větší citovou i poznávací intenzitu, nežli nějaké archivované dokumentace či výklady ve vědeckých článcích.

Přesto se nakonec – celkem logicky – ukázalo, že odhalené konstrukce podléhají sice velmi pozvolné, ale evidentně neodvratné zkáze. Odhalená zdiva dříve či později vyžadují konzervační zásah, často spojený s „repasí“ částí konstrukcí, doplňováním spojovacího materiálu apod. Prakticky nepozorovatelné změny vlhkosti a teplot vyvolávají dilatace vedoucí k destrukci pojiva ve zdivu i hlinitých výplní. Připojují se biotická poškození. Občas někdo o nějaký kámen či hranu hlinitého bloku zavadí obuví.

Proto asi lze jen uvítat, že přišlo rozhodnutí o zasypání nálezové situace. Nicméně lze věřit, že to bude provázeno ještě řadou diskusí a také vyvozením zkušeností směrem k poznání, že ponechání odhalených archeologických nálezů je z hlediska jejich budoucnosti vždy riskantní. Samozřejmě připouštím, že může být zdůvodněno i jinak, od zřetelů vědeckých přes pocity investora až politické „zájmy“. Archeologické památky zřejmě nejsou věčné ani při ponechání pod terénem. Vzdát se vědomostí, které lze získat při jejich prozkoumání, to bych po nikom nechtěl. Ale při rozhodování o prezentaci by obecně prospělo méně odvahy a vynalézavosti. Uspořené prostředky by mohly být využity k produkci vhodných informačních materiálů.

2010/10/12 Posted by | archeologie, ohrožení památek, prezentace, ze života památek | , , | Napsat komentář

Archeologický prezentát jakoby pod pavučinou

Zmiňoval jsem se tu o některých zřejmě často jakoby nečekaných důsledcích metod prezentace nálezů (zatím je toto téma shrnuto pod tagem „in-situ“). Takové přicházejí i u skleněných podlah nad prezentáty. Krom nefunkčnosti (neprůhlednosti) v důsledku kondenzace vlhkosti na spodní straně skla je docela nepříjemné poškrábání pochozí horní plochy. Samozřejmě záleží na tvrdosti skla, jak dlouho to bude trvat, než nebude sklem vidět skoro nic; rovněž přímá je závislost na intenzitě pohybu lidí a na zašpinění podrážek. Podstatnou součástí prachu na botách jsou drobná až mikroskopická zrnka zejména křemene. Prakticky při každém dotyku takové zrnko vytvoří v povrchu skla miniaturní vryp. Časem se síť vrypů stává prakticky neprůhlednou. Ale skla asi bude možné vyměnit… Čištění sice pomáhá, ale na druhé straně se na oděru rovněž podílí.

Roma (Řím, Itálie), Castel Sant'Angelo
V tomto případě z některých úhlů není vidět skoro nic i proto, že je poškrábané sklo osvětlováno lampami po stranách. Pomiňme, že v tomto místě je informační hodnota „nálezu“ spíše drobná a že asi šlo spíše o dekoraci.

2010/07/13 Posted by | archeologie, prezentace | , | Napsat komentář

Zprávy památkové péče, roč. 70, 2010, č. 3

Prezentace archeologických nálezů in situ i virtuálně.

Obsah čísla.

Hledání optimálního způsobu zpřístupnění nalezených zajímavostí je poznamenáno několika hledisky. Zkušenostmi, které obor nasbíral, způsobem, jakým je dokáže vyhodnotit, jaké má v které době představy o tom, co je potřeba veřejnosti prezentací sdělit a jak to nejlépe provést. Jednou je preferováno zdůraznění vzácného artefaktu, který má význam už proto, že se o něm učili všichni ve škole a někomu to utkvělo v paměti, jindy je třeba zachovat autenticitu, většinou chápanou jako jakási magie místa dotýkaného dějinami, nebo zase „analyticky“ poukázat na to, že objekt má složitější vývoj, než by se na první pohled mohlo myslet (nebo než dokázali odhadnout ti, kdo průzkum prováděli; moment překvapení). Nekriticky bývá vyzdvihována i vynikající kondice, ve které se zdivo často i s omítkami zachovalo; stranou úvah zůstane varianta, že odhalení konstrukce změní podmínky natolik, že památce již bude zbývat jen pár let…

K tématu prezentace archeologických nálezů se archeologie i památková péče vracejí vlastně permanentně, přesto jsou vědomosti o následném „chování“ odhalených situací a konstrukcí sbírány pozoruhodně nesoustavně. Z komentářů v odborných článcích se zdá, že v tomto smyslu není žádná systematická činnost vyvíjena, že jaksi ad hoc je provedena rešerše třeba v situaci, když se o nějaké další prezentační události uvažuje. V lepším případě se pak o výsledcích veřejnost dozví v podobě extraktu v článku – třeba v časopisu ZPP.

Nyní zařazenými příspěvky jsou – chce se říci – konečně na základě reálných pozorování realisticky hodnocených ukazována rizika prezentací archeologických nálezů na původním místě (nechci tím říci, že by se následkům prezentačních aktivit archeologové nevěnovali, nicméně působí až překvapivě, nakolik dávají sami často najevo údiv nad rozpadem nějaké prezentované staré zdi, když přeci byla konzervována podle nějakého laboratorního rozboru).

Přesto se číslem vine i neutuchající naděje, že se prosadí větší podpora pro zviditelňování nalezených elementů – logicky většinou zdí, že bude možné reálně budovat systémy trvalé péče o kondici reliktů.

Pozorováním výsledků prezentačního snažení in situ můžeme dojít k názoru, že odhalení památky a jeho způsob vypovídají ve velmi různém poměru o dvou základních okolnostech. Jednak o tom, že pozorované nalezené výtvory jsou historického původu, přičemž samy o sobě běžnému diváku nemohou říci prakticky o nic více. Jednak o jakémsi slohu, estetice prezentace. Jakási mykénská, egyptská, babylonská, pompejánská či trojánská romantika, kombinovaná psychologickými účinky ruin.

Prezentování je z hlediska toho, jak památková péče hledá cesty komunikace s vlastníky či projektanty, také možné chápat jako reakci na stav architektury i architektonického designu. Nemalá část architektů i investorů též oceňuje estetické „působení“ kontrastujících úseků zdiva, vypadajícího skoro jako skalisko, v rámci často chladně a geometricky uspořádaných kaváren, vinoték či fitcenter, byť oživovaných krkolomnými barevnými a materiálovými hrátkami.

Nepodložená víra v použité materiály a jejich trvanlivost. Protože se s prezentováním jen chabě nadezděných či vyspárovaných historických konstrukcí setkáváme dodnes, je zřejmé, že k výrazné reflexi nedochází. Za dva tři roky již zídky mizejí v záplavě lebedy, čemuž není možné zabránit bez intenzivní průběžné péče, ale nejhorší devastaci fatálního rozsahu působí vymrzání vody. V některých příspěvcích se již tento jev začíná zmiňovat, ale stále ještě bez toho vyznění, že v našem klimatu je tragický konec takto exponovaných konstrukcí neodvratný, otázkou je jedině čas, který do rozpadu uplyne. Setkáváme se stále s úvahami o účinku půdních i posypových solí, který je nepochybný, ale ten se jen kombinuje s neodvratným dopadem promrzání. Jediný racionální způsob ochrany archeologických reliktů v exteriéru je v našem klimatu jejich zasypání.

Promrzání se samozřejmě projevuje speciálně u zavlhčených konstrukcí. To jsou nevyhnutelně zejména všechny, které nejsou zastřešené. Vzlínající vlhkost se může projevit i u zdiva, které je chráněné pouze stříškou (před srážkami), ale není v temperované prostoře (setkal jsem se i s případy, kdy měl stříšku „nahradit“ konsolidační a hydrofobní nátěr). Nepochybně nejhorší dopad mají střídavé změny teploty kolem nuly, kdy z tajícího sněhu na koruně zdi (nebo u její paty, na nějakém ústupku či na spodu výklenku) proniká i těmi nejmenšími netěsnostmi při „oblevě“ do konstrukce voda, která pak ve větší či menší míře při ochlazení zmrzne (třeba při nočním poklesu teploty). Každý materiál vydrží těchto „mrazových cyklů“ jen konečný počet. Suchý materiál je vystaven jen dilatačním pnutím, k nimž dochází při rozdílné teplotě na různých místech konstrukce (typicky např. při ohřevu povrchu sluncem). Tak je tomu i tam, kde teploty neklesají pod nulu (nebo pokud se to stává jen výjimečně a v malé míře). Pak i voda po konstrukci stéká a zejména na materiály na vápenné bázi nemá prakticky žádný chemický účinek (mechanický se citelněji projeví jen při velkých průtocích, anebo je-li vodou unášeno abrazivo).

Vzhledem k účinkům srážkové vody se podle všeho v praxi osvědčuje ochrana korun zdiva zejména ruinovaných objektů jílovou vrstvou a drnováním. Podle všeho toto řešení může (podobně jako nadezdívky) do značné míry snížit teplotní rázy, a tím i redukovat rizikové výskyty změn teplot kolem nuly. Zřejmě se tím i citelně redukuje vlhkost konstrukce (to asi bylo prokázáno nějakými odporovými či hmotnostními měřeními, ale většinou je to asi hodnoceno intuitivně). Pozornosti se zřejmě dostalo nalezení vhodných rostlinných společenstev, takže nejvýznamnějším rizikem asi je případné zanedbání průběžné údržby (odstraňování náletových dřevin a konsolidace destabilizovaných míst) a monitoringu. Vzhledem k tomu, že se však jedná o metodu, která jen devastaci zpomaluje, byť významně, hodí se především pro zříceniny, u kterých již nepřichází v úvahu zastřešení.

Zřejmě chybí nějaké soustavné sledování – monitoring – prezentátů.

Didaktický význam je zřejmě nesporný, ale je možné, že jeho dopad odpovídá předpokladům značně vzdáleně. Je však pravdou, že přítomnost různých reliktů starých staveb v lůně X-tého suterénu nějakého nákupního centra napomáhá při posilování povědomí veřejnosti o tom, že vlastně každým místem „šly dějiny“ a že zasluhuje respekt a od společnosti nějaké např. ekonomické výdaje pro zachování reliktů.

Jistě nemůže ani být jinak, než že se jedná o vytržené jednotliviny. Vytržené z místních souvislostí, z vývoje (bez speciálních znalostí a bez dávky intuice nelze určit, jak starý je který kus zdiva, co bylo v jeho místě dříve, co se tu dělo později). Snahou památkářů i architektů je vždy vytvořit nějaký celistvý dojem, iluzi původního vzhledu, což je vcelku pochopitelné, pokud má nějaké poučení veřejnosti nastat (podobně účinkují „anastylózy“ antických chrámů; na Foru Romanu jsou stojící relikty z větší části betonové). Proto také výsledky vypovídají o naší době víc, než o čemkoliv jiném.

Opomíjené zatím u nás vzhledem k rozvoji informatiky jsou metody prezentace bez jakéhokoliv nároku na ponechání odhalených konstrukcí (přičemž ovšem mohou také vyvolat pozitivní ohlas a následně podnítit zájem veřejnosti o vhodnou metodu zpřístupnění nalezených artefaktů).

V příspěvcích v čísle ZPP se několikrát volá po možnosti zpřístupňovat zejména podrobné 3D scany na místě tak, aby si situaci mohli návštěvníci prohlédnout a maximálně tak pochopit genezi a památkovou podstatu stavby, jejíž stav se samozřejmě liší od minulosti. Od iluzivních prohlídek naleziště by však bylo na místě záhy přejít i k čtvrtému rozměru a z výsledků výzkumů krom prostorové iluze přijít i s časovým snímkem).

Z propagačního a osvětového hlediska má nejspíše značný význam výrazně prezentovat i dílčí poznatky již během zkoumání a získávat tak na svou stranu obecenstvo (dny otevřených sond) i odbornou veřejnost (dle možností otevřenější zpřístupňování odborným exkurzím apod.). Prakticky v každé chvíli probíhá dostatek archeologických výzkumů k tomu, aby mohly být využívány ke vzdělávacím účelům. To by mělo i snížit tlak na nadměrné a rizikové následné zpřístupňování prezentátů. Na aktivním nalezišti je mnohem více možností, jak lidem význam nálezů objasňovat, než u nějakého malebného fragmentu v podzemí obchodně kulturního centra (nakonec jsou i zdatní odborníci – archeologové přímo na místě). Pro mnoho lidí je cenné sledovat proces výzkumu a upřesňovat si tak své názory jak na místo zkoumání, tak i na výzkumné metody.

On-line – během zkoumání by měly být zpřístupňovány základní informace o zjištěných skutečnostech, případně i opatrné hypotézy. Každý výzkum by měl mít on-line informační stránku (optimálně dostupnou jednotným portálem např. na státní úrovni). Redakční systém by měl umožňovat snadnou obsluhu, podporovat jednotné klíčování (datace nálezů, typologie, metody zkoumání i dokumentace) a zajišťovat spolehlivou archivaci a retrogresivní využití dat. Na základě působení např. Světové archeologické asociace by vytvořené standardy dat umožnily i nadnárodní komunikaci (bylo by tak možné např. sledovat výzkumy nalezišť určité kultury či typu památek v širších souvislostech).

Dnes je třeba též reagovat na rozvoj mobilního užívání internetu. Rychle bude přibývat lidí, kteří si budou s to přečíst informace o výzkumu na kapesním komunikačním zařízení.

Možná, kdyby se prostředky potřebné na prezentaci in situ (spojenou s rizikem pro nálezy) vynaložily na posílení jiných cest zpřístupnění, bylo by památce samotné lépe a obecného povědomí daleko více.

To, co lze zpřístupňovat s využitím archeologického GIS, překonává možnosti virtuálních prohlídek nálezové situace, jsou možnosti vizualizace např. jednotlivých etap vývoje lokality, zviditelnění určitého typu nalezených artefaktů. Tyto aktuálně rozvíjené a do archeologické praxe nastupující trendy mohou být efektivně modifikovány pro osvětové využití.

V několika příspěvcích jsou zmíněny pokročilé metody dokumentace s využitím 3D scanování. Je ovšem velmi smutnou skutečností, že využití podobných exaktních a ničím zastupitelných postupů je většinou pro značnou nákladnost památkářům vzdálené (i když jsme nedávno v rozhlasovém pořadu slyšeli, že památkáři v tomto směru konají vše, co je třeba).

Metoda je však do značné míry odtrhována od rychlého vývoje v oblasti informačních systémů v oblasti muzejnictví či archeologie (GIS, CIDOC-CRM) a zpravidla o ní slyšíme jen jako o obrázku, schopném nahradit zaniklou či nepřístupnou skutečnost, i když lze připustit, že to je v dané souvislosti podstatné.

Pokud se vrátíme k prezentovaným případům i náznakům obecnějších souvislostí, měl by být poskytnut katalog prezentačních řešení s dokumentací (nemá cenu neadresně komentovat nepřesnosti v pražském výčtu příkladů v podání Milana Janča). Katalog by mohl být dostupný formou jakési „archeopedie“. To by dávalo možnost průběžného monitoringu, ale bylo by i zdrojem všemožného poučení.

Autorskoprávní fikce. Mnoho nálezových dat je nedostupných po celou dobu zpracovávání vědeckého hodnocení. Protikladem by bylo postupné zařazování zpracovaných jednotlivých položek do univerzální databáze, na což by navázal onen závěrečný vědecký výstup. Za dnešního stavu asi není pro většinu odborníků „zbrklé“ publikování dat před závěrečným hodnocením přijatelné. Je to škoda, protože se pak zájem soustřeďuje především na vědecké publikace či výstavní projekty, ačkoliv ty jsou s to zasáhnout jen omezenou komunitu.

On-line zpřístupňování samozřejmě nemá být chápáno jako argument pro omezení vědeckého publikování. Spíše naopak by vědecké publikování nemělo být brzdou popularizace.

Dilema. V řadě případů asi platí, že odhalené konstrukce přeci jenom mohou působit více na svědomí stavebníků, projektantů, úředníků i vnímavé veřejnosti, pokud by přicházel nějaký ničivý záměr. Ale ke snížení rizika by mohl přispívat i informační systém nějakého památkového katastru. Archeologové a úředníci mají většinu archeologicky významných lokalit vyznačenu v mapách. Ale ty jsou utajovány, aby nesloužily jako vodítko vykradačům nalezišť. Jenže, jak jinak, než na základě zpřístupnění informací může nastat situace, kdy občanům začne vadit rabování společného kulturního dědictví?

Asi velmi šetrnou a efektivní metodou je vyznačování zasypaných staveb na povrchu terénu, zejména komunikací, jak je to ukázáno na příkladech ze Žatce. (Názorným protikladem je Vízmburk, o kterém by se také dalo v těchto souvislostech něco odborného říci.)

Každopádně můžeme najisto počítat, že se archeologové k těmto otázkám budou vyjadřovat nadále. Doufejme, že to přispěje k lepšímu osudu památek samotných.

Do reality archeologické praxe nás uvádí kritika archeologického výzkumu na hradě ve Strakonicích. Lze tušit, že podobné otázky asi napadaly mnohého, kdo zaznamenal v televizi i na jiných místech překvapivě frekventovaná vystoupení archeologů i památkářů nad obrovitou odkrytou plochou výzkumu. Přesto je na hodnocení brzy a je velmi pravděpodobné, že se dočkáme reakce přímých účastníků.

2010/07/12 Posted by | archeologie, prezentace, Teorie/praxe památkové péče | , , | Napsat komentář

Skleníkový (d)efekt v archeologii

Archeologové rádi budují speciální typy pařenišť, od kterých očekávají, že budou zdrojem poučení pro zvídavé obyvatele i turisty. Záměr se však většinou mine účinkem. Možná se jedná o natolik speciální stavební úkol, že by stálo za to vyhledat odborné firmy s praktickými zkušenostmi. Přesto se zřejmě hlavními znalci ve věci zdají být archeologové. To, spolu se zápalem pro věc na straně architekta, který získal inspirující atypickou zakázku, vede většinou ke smutným koncům. Bujný růst vegetace je podporován mikroklimatem, skleněné kryty jsou lákadlem pro vandaly, anebo jsou ohrožovány záměrným či nechtěným pojížděním dopravních prostředků. V drastických podmínkách zřejmě trpí i odhalení svědkové minulosti. Každopádně se většinou jejich povrch pokryje hebkou vrstvou prachu, která postupně zahalí rozdílné materiály i barvy… Možná by bylo lépe neobjevit… Aspoň, že je to vše podrobně dokumentováno v zákoutích nějakého archivu.

Milazzo (Itálie, Sicílie)
Možná se i tato cedule stane památkou.

Milazzo (Itálie, Sicílie)
Archeologická pařeniště dotvářejí veřejné prostranství.

Milazzo (Itálie, Sicílie)
Skla jsou logicky poškrábaná a popraskaná, takže pořádně není vidět ani zdi, ani lebedu.

Milazzo (Itálie, Sicílie)
Vyjímá se jen novodurová trubka, která svědčí o nějakém pokusu o řešení problému.

Milazzo (Itálie, Sicílie)
Ocelové nosné kontrukce se osvědčují nejen v letištních halách, ale také jako dekorativní doplněk prezentátu.

Milazzo (Itálie, Sicílie)

2010/07/12 Posted by | archeologie, ohrožení památek | | komentáře 2

Nemusí pršet, jen když kape – na archeologické prezentáty

To si asi říkají archeologové, když po odhalení nějakých zvláště unikátních zdí tyto opět k jejich dlouhodobému zachování nezasypou, ale zasklí. Typické důsledky jsou dva: zapařování (s důsledky např. v podobě zneprůhlednění porostem zelených řas, jak tu již bylo ukázáno) a poškrábání (které od určité úrovně též prakticky znemožní průhled; pro ilustraci to brzy též zmíním). Odpařování vody z terénu do zaskleného prostoru asi není možné vyloučit. Velmi často to asi podpoří různé biotické poškozování. Sražená voda zejména v podobě padajících kapek pak může např. v méně soudržném materiálu vyvolávat mírnou erozi. To se může zdát malicherné, ale v horizontu několika desítek let budou dopady na historický materiál většinou dosti truchlivé.

Fossanova (Itálie, Lazio), Abbazia

Fossanova (Itálie, Lazio), Abbazia

2010/07/09 Posted by | prezentace | | Napsat komentář

Když se archeologům zelení

Mezi archeology, investory i obecenstvem se stále těší (a jistě i těšit bude) velké oblibě zviditelňování odhalených archeologických nálezů pod skleněnými poklopy. Co na tom, že se takto exponované památky rozpadnou významně dříve, než kdyby zůstaly zahrabané. Co na tom, že na nálezy jen užasle, ale zmateně koukáme – nikde v rozumném dosahu se nic nedočtete o významu nálezů.

Nikoliv vzácným výsledkem jsou takováto zelená „pařeniště“.

Roma (Řím, Itálie), SS. Giovanni e Paolo
Nálezy si moc neprohlédnete… Tedy přesněji, úspěšně jste uhádli, že tam nějaké jsou…

Vlhkost, teplota, vlastnosti materiálů (jejich schopnost podpořit růst mechů a lišejníků) nakonec celý kýžený výsledek zničí. A ničení je vystavena i ona vzácná nálezová situace, která stála na počátku tohoto prezentačního snažení. Neznám to detailně v tomto konkrétním místě, ale mnohokrát jsem pozoroval velmi pomalé chátrání odhaleného materiálu. Nejspíše bych nepoložil na stůl důkazy, ale práchnivění materiálu je po delší době dobře patrné (drolení zeminy, prasklinky v maltě, odpadání povrchových kamenů apod.).

Základní princip je vcelku jasný. Materiál, který stovky či tisíce let úspěšně vytrval ve stabilizovaných poměrech, by v nich měl být uchováván dál. Jakmile se podmínky změní, tempo degradace se znásobí. Ostatně je to tak, že to, co se zachovalo, zachovalo se JEN kvůli dobrým lokálním podmínkám – to VŠECHNO OSTATNÍ zaniklo. Nálezy by měly být prozkoumány, v potřebných případech zpřístupněny v muzeu, v podstatném, ale srozumitelném rozsahu zveřejněny (dnes to jde udělat na webu s menšími náklady, ve větším rozsahu, ale hlavně bez limitů daných třeba počtem výtisků u papírové edice). Dnešní technologie umožňují, aby si ve svém mobilním komunikačním zařízení kterýkoliv zájemce prohlédl informace o nalezišti i přímo na místě samém (ostatně i v blízkosti dokumentovaného „naleziště“ probíhaly další výkopy, ale o těch se nic nedozvíte – ale vlastně o těch „zviditelněných“ také ne…). Možná by bylo lepší napřít prostředky tímto směrem, než investovat do klimatizovaných „vitrín“ a trochu alibisticky spoléhat na to, že památku bude stále někdo oprašovat a udržovat „v kondici“. Aby z vitríny nezbyla jen archeologická památka svědčící o nás, víc než o tom, na co jsme mínili upozornit. Ale proč ne? My tu přece také byli.

Roma (Řím, Itálie), SS. Giovanni e Paolo

2010/07/01 Posted by | archeologie, prezentace | , | Napsat komentář

Jak představit obecenstvu archeologické naleziště? Příklad s otázkami

Před pár týdny jsem zmínil zájem pokusit se o nějaké komentáře metod, jimiž jsou fyzicky prezentovány archeologické nálezy. Snad také o poukázání na evidentní problémy těchto postupů, nejednou vedoucí i k ohrožení samotných památek, či alespoň ke snížení jejich životnosti, což je významné v souvislosti s často zdůrazňovanou potřebou památky uchovat co možná neporušené pro budoucí generace.

Související dilemata se projevují i v základních proklamacích o ochraně archeologického dědictví. Kdy je na jedné straně doporučováno zkoumání omezovat na minimum tak, aby bylo možné v budoucnu použít méně destruktivní (pokud možno zcela neinvazivní) a efektivnější metody zkoumání. S tím zjevně souvisí požadavek co možná nezasahovat z čistě výzkumného důvodu a soustředit se na záchranné výzkumy. Jedním z důsledků takového postupu by pak většinou bylo, že archeologické nálezy nebude třeba prezentovat veřejnosti, leda v publikacích (jakkoliv technicky provedených, od tradičních tiskovin až třeba po vizualizace rekonstrukcí původní zástavby promítané do mobilního telefonu s navigací) a že bude možné omezit výskyt nalezišť prezentovaných „in situ“. S těmi je totiž spojena velká řada problémů, které není možné ve stručnosti vyhodnotit. Také to asi na jiných místech již bylo provedeno příslušnými odborníky. Někdy mi ale připadá, že je o čem zkoušet hovořit, protože se stále velmi často setkávám se snahami co nejvíce „autentické“ nálezy obecenstvu zpřístupňovat, protože je to nejvíce názorné a asi i didaktické.

Velmi často to však vede k tomu, že to, co po nálezu uchvátilo odborníky, novináři vylíčili význam, takže si povšimli i politici, nakonec musí být zviditelněno. Dojde tedy ke konzervaci, vybudování nějaké ochrany před klimatem, pokud se jedná o situaci v exteriéru, případně jsou zvláště ve městech oblíbené vykopávky zasklené pod podlahami úřadoven, restaurací či hotelových prostor.

Nevím, jestli jsou takové zásahy vyhodnocovány z hlediska trvanlivosti prezentovaných památek. Ale zdá se, že moc ne, neboť podobných prezentací zřejmě přibývá.

Příčiny mohou být i lokální a jaksi historické. Jde o to, nakolik význam nálezů „osloví“ na místech, kde jsou přidělovány prostředky, ale i to, jak jej prezentují odborníci, zda projektant ochranných opatření zaujme vynalézavým řešením přístřešku apod.

Připojený příklad naznačuje i jednu z možných „historických“ příčin. Zejména v komunikačně komplikovaných centrech měst dochází k rozpadu některých nevyužívaných nemovitostí. Pak se může stát (nevím, jestli ovšem zde byla příčina právě tato), že dům je odstraněn. Protože zde nepochybně bylo známo, že jde o antickou lokalitu, ve které nepochybně nálezy vypovídající o minulosti místa budou učiněny, proběhl záchranný archeologický výzkum. Pak bylo zřejmě rozhodnuto, že nálezy budou prezentovány. Kolem okolních domů byly vybudovány můstky s chodníčky, v zásadě odpovídající okolním komunikacím. Nad nalezištěm byla vztyčena subtilní ocelová konstrukce, zastřešená „trubičkovým“ plastem. Střecha se uplatňuje na vzniklém „plácku“ skutečně podivně. Z horní části prostranství vlastně ani nevíte, jestli jde třeba o nějaké skladiště nebo o garáže. Při pohledu z dolní strany vidíte vcelku obvyklou scenérii. Nepochopitelně přes sebe křížem vedoucí zdi z různých stavebních období, úseky dlažeb komunikací i místností, fragmenty omítek na různých typech zdiva. V řadě míst se degradované malty sesýchají po obnažení konstrukcí, množí se v nich jemné prasklinky a rozpadají se. To vše je aktuálně doplňováno odpadky pestrých barev a býlím, kterému se na žírném podkladu a pod vlhkost zadržující střechou „skleníku“ výtečně daří. Nejednou při prudkém lijáku nepochybně zateče do prohlubně voda, po které zůstávají jemným prachem vyznačené obrysy na podlahách i stěnách. V daném místě dokonce není ani žádná vysvětlující cedule, i když ty jsou zejména v centrální části Itálie značně oblíbené a většinou dokonce dvojjazyčné.

Terracina (Itálie, Lazio)

Terracina (Itálie, Lazio)

Návštěvník se tedy leda dozví, že v dané lokalitě proběhl archeologický výzkum, a už jen odhaduje, že jeho výsledky měly nějaký význam. Přitom je naleziště vystaveno trvalé, i když pozvolné degradaci (italské klima je mnohem příznivější než naše).

Pro kompetentní názor by samozřejmě bylo potřebné vyhodnotit i to, co by se v daném místě dělo jinak. Asi by se dům postupně rozpadal, ohrožoval kolemjdoucí a poskytoval útulek „živlům“. Řadu komplikací z vnějšího pohledu nelze ani odhadovat.

Zbývá však i otázka, zda byl zvolený způsob prezentace a zastřešení nejvhodnější, a případně samozřejmě možnost brát si z podobných výsledků poučení. Třeba aspoň takovými obrázky někomu pomohu v praxi k vyhledání optimálního citlivého „řešení“. Vycházím přitom z toho, že veřejně není podobných snímků příliš prezentováno.

2010/06/20 Posted by | archeologie | , | Napsat komentář

K otázkám prezentace archeologických nálezů

Téma asi sledují v příslušných institucích, ale není tak úplně snadné dohledat doklady „života“ vykopaných a prezentovaných archeologicky odhalených situací. Často se totiž setkáváme s nemalými riziky a škodami na historickém materiálu. Odhalená zdiva se dříve či později rozpadají (co vypadalo po vykopání tak bytelné a lákalo silou své výpovědi, nejednou vyvolává po pár desetiletích zoufalství – věci, které mohly pod zemí pokračovat ve svém přenosu informací budoucím generacím, se často stávají předmětem různých konzervačních experimentů). Věc samozřejmě je velmi nesnadná. Často jsou výzkumy vynucené řešením nějakých nadzemních stavebních záměrů a následnému řešení prezentace prakticky není možné se vyhnout, pokud by památky neměly být likvidovány. U nás k tomu v poslední době obsáhleji např. Milan Jančo ve Věstníku Klubu Za starou Prahu.

Protože se tématu věnuji spíše okrajově, když si všimnu různých typů poškození, o jakých se ve zprávách z archeologických výzkumů zpravidla nedočteme nic, pokusím se tu aspoň pro případné zájemce umísťovat fotografie se stručnými komentáři.

Pro teď jen příklad práce fotografa z Istanbulu: Ukazuje notorický problém při zasklívání nálezů pod podlahou, když je prakticky nemožné stoprocentně vyřešit problémy mikroklimatu (zarosené sklo). Takto v interiéru nepříliš vlhké budovy asi není ohrožení příliš vážné.

2010/02/15 Posted by | archeologie | , | Napsat komentář

   

Ghost Signs

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

GroovyHistorian

A Groovy Historical World

Czy leci z nami archeolog

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Zamki na nowo

Blog poświęcony odbudowie historycznych zamków w Polsce

Heritage Times

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Research Center Sanssouci

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

ďobo-CADzone, true men don't kill coyotes and use AutoCAD...

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Tomáš Stěhule

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

ArcHerNet

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Denkmalberatung

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Picarrsa's Blog

Just another WordPress.com site

KACHNA SE KOCHÁ

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Art History Teaching Resources

Peer-populated resources for art history teachers

Bodleian Digital Library

A Bodleian Libraries blog

varia, curiosa et memorabilia

vienna, glasgow & beyond

MONUDET

Lapidária. Prvky staveb. Dokumentace. Evidence.

WebUrbanist

Urban Art, Architecture, Design & Built Environments

Zapomenuto.cz

Opuštěné a zapomenuté stavby