Česká placka

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Otázky operativního zpřístupnění výsledků drobné akce OPD (zadní strana Ledebourského paláce)

(OZNÁMENÍ: NA STRÁNCE SE PRACUJE!)

V konfrontacích s úvahami o potřebnosti nejen terénní akce OPD operativně fyzicky zvládat, ale také elaboráty nějak snadno dostupným způsobem a pokud možno operativně zpřístupnit ověřuji čas od času různé verze postupu. Snahou přitom je najít také způsob, který umožní, aby zájemci mohli uveřejnění operativně sledovat, samozřejmě také, aby bylo možné elaborát spolehlivě najít, pokud hledám údaje o dotyčné části zkoumaného objektu, údaje o příslušném typu konstrukce či nějakého výtvarného pojednání (ikonografii apod.). Přitom tak, aby i z těchto hledisek bylo možné aktuální zprávy na internetu zachytit, a to jak „synchronně“ v momentu uveřejnění, tak i následně při jakémkoliv vyhledávání.

Je vcelku jasné, že takto letmo specifikované požadavky nejsou realizovatelné bez přiměřeně dostatečné podpory a účasti ze strany IT, stejně jako je podmínkou součinnost ostatních tvůrců OPD dle metodiky. Přitom je ale jasné, že není od věci se v celém památkovém systému zamyslet nad koordinací informačních zdrojů a jejich prohlubovaným propojením. Zatím jsou výsledky různých velmi záslužných inventarizačních, monitorovacích, operativních, tématických, regionálních aj. akcí rozptýlené, nespojité, s častými multiplicitami, které je přitom ale obvykle kumšt rozpoznat. Bylo by potřebné a všemu i všem by prospělo, kdyby se pokročilo ve smyslu nějaké koordinace.

Ale o to teď přímo nejde, i když je to důležité mít na paměti proto, abychom při vytváření dat stále zkoušeli zpytovat, nakolik budou dále vyhledatelná a využitelná.

Jde přitom o to, aby umístění pokud možno využívalo spolehlivě garantované trvanlivé uložení, dávalo vyhlídky na uchování dat při jejich budoucích migracích apod. Je jasné, že takové nároky by vyžadovaly vypracování precizních metadat. To ale většinou končí u zeměpisných souřadnic a adresy, případně vyznačení v nějaké mapce či plánku, protože celkem nelze říci, že bychom někde měli k dispozici nějaké jednoduše využitelné formuláře, které by při vyplnění základních údajů s vypracováním metadat pomohly. Vidíme také, že každý správce velkých dat postupuje nějak jinak. Jinak pojmenovává rubriky či pole, používá jiný zápis souřadnic, časových údajů apod. Můžeme asi věřit, že se to vše nějak v rámci rozvoje IT pořeší, ale to nám jen málo pomůže při snaze co nejlépe zabezpečit trvalou využitelnost našich dat a jejich operativní dostupnost, jak bylo zmíněno.

čp. 162/III, U Zlaté studně 5, Praha, Malá Strana

V principu test zde nyní diskutovaný směřuje k porovnání pracnosti různých „redakčních“ zpracování elaborátu z drobné akce OPD a ověření různých možností internetové „adjustace“, provázání s dalšími údaji (navazující akce ve stejném místě apod.), jak bude zvoleným postupem ovlivněno následné vyhledání a využití, zda bude reálné docílit vazbu na „centrální“ informační systémy apod.

Snad by bylo možné se také pokusit o srovnání s produkty dalších zpracovatelů, nebo dokonce některé specialisty získat k diskusi či podobným experimentům. Samozřejmě do jisté míry s cílem koordinovaně žádat na „systému“ možnost data zpřístupňovat s jeho pomocí při zohlednění odborných požadavků (které mohou být zcela jiné, než jaké předpokládá autor elaborátu nebo případný stvořitel koncepce informačního systému).

Zde nemohu nepřipomenout, že podobné požadavky byly některými kolegy prozíravě vznášeny v době, kdy se připravovala metodika OPD (2005). Nakonec však bylo upřednostněno uchovávání papírových elaborátů, které samozřejmě má mnohé přednosti. Nicméně poměrně památné tehdy bylo a myšlenkově předbíhá dobu dodnes zřízení „hlásiče“ akcí, implementovaného do IS památkové péče v rámci databáze MonumNet (akce byly oznamovány v momentu žádosti o odborné vyjádření k nějakému investorskému záměru, následně se evidovali zpracovatelé a zpřístupňovaly anotace poznatků a odkazy na elaboráty). Posléze byl podobně provázán i „systém“ monitoringu stavebně technického stavu památek. Nicméně paradoxně vazby ani mezi těmito dvěma databázemi, do jisté míry se obsahově či personálně překrývajícími, vytvořené nejsou. Ale k tomu se ještě vrátím jindy (tím spíše, že se aktuálně dokončují rozsáhlé práce na reorganizace památkového IS), jen jsem chtěl zmínit, že se při této detailní „analýze“ pohybujeme vlastně v neurčitém prostředí, z hlediska informačních systémů nepříliš zajištěnému, organizačně řekněme stále diskutovanému.

Pokud chceme zpřístupnit dokumentaci operativně, střetáváme se s několika potížemi (a svým postupem rovněž nějaké ve větší či menší míře vytváříme pro operativní i budoucí využití, pro archivaci a dohledatelnost ve vazbách s dalšími informacemi).

Není možné zde vše pojmenovat. To by se hodilo probrat v nějaké metodice pro podobné počínání, kterou by ovšem musel také zpracovat někdo informaticky podstatně zdatnější. Pokusím se zmínit ve stručných heslech potíže, které se mi přitom zdají být hlavní.

Proč a jak operativně informace předkládat?

Samozřejmě je třeba počítat s otázkami a výhradami. Sporné z odborného hlediska může být už to, jestli něco uveřejnit dříve, než jsou všechny souvislosti náležitě zhodnocené a „objektivizované“. K tomu snad lze říci, že při vhodném upozornění na předběžnost např. komentářů fotek riziko nějakého omylu lze omezit jen na případy, kdy si toto upozornění někdo nepřečte.

Je třeba si připustit ohledy na zájmy vlastníka zkoumaného objektu, stavební či jiné firmy, zpracovatelů souběžných výzkumů (archeologický, restaurátorský, statický…). Jejich počínání by nemělo být v zásadě kritizováno v souvislosti s předkládanou dokumentací, a to proto, že by to mohlo ohrozit ochotu zpřístupnit partie památky, které je potřebné dokumentovat. Tím ovšem nemá být v potřebném případě zastíráno nějaké riziko pro památku před památkovým garantem apod.

Např. na sociálních sítích občas dochází ke zpřístupnění nějakých poznatků, případně i otázek k odborným kolegům k vysvětlení nějakého detailu. Nejednou tak vidíme ochotu si o poznatcích popovídat a zpracovateli dokumentace pomoci radou, odkazem apod. Je velmi pravděpodobné, že při systematickém postupu by taková komunikace mohla být pravidelnější a efektivnější (jak to známe třeba z Wikipedie a jiných komunitních projektů, kde specialisté pomáhají detailními informacemi).

Uživatelé operativně zpřístupněné dokumentace by měli v plné míře respektovat autorský zákon i nepsané etické zásady a nic z myšlenek či obsahu dokumentace si nepřivlastnit. Poklesky v tomto směru by měly být pranýřovány.

Jak soubor elaborátu s obrazovou dokumentací vytvořit a „adjustovat“?

Většina elaborátů určená k předání zadavateli či do nějakého archivu je vytvářena pomocí textového editoru MS Word, neboť základ takového sdělení má přeci jenom slovní formu – fotografie či plánky jsou většinou přičleněny jako ilustrační či dokumentační příloha. Do textu jsou obvykle bez většího promýšlení vsazeny obrázky i tabulky apod. Výhodou je přitom možnost opatřit je popiskami atd. Vytvoření textu má řadu pravidel, více méně respektovaných, mj. úměrně tomu, jak je pisatelům vštípena čeština či normy pro uvádění citací zdrojů informací a odkazování na ně.

Pisatelé vlastně vytvoří dokument v podobě série stránek A4 s cílem jej pak také v identické grafické úpravě vytisknout na listy papíru a v rukou podepsaném „autentickém“ výtisku předat na příslušná místa.

S rozsáhlou velkoformátovou výkresovou dokumentací to bývá složitější. Ta však přeci jenom vzniká v nějakém čase a také její cíl je jiný, než referovat o aktuálním stavu nějaké památky. Rovněž to vyžaduje mně vzdálené znalosti.

Většina prve uvedených elaborátů vytvořených „Wordem“ bývá převedena do pdf a takto případně zasílána elektronickou poštou či prostřednictvím nějakého úložiště. Tímto způsobem bývá značně komplikováno případné prohledávání elaborátu, a zejména velmi snížena informační hodnota obrázků. Ilustrace pak mohou být předávány prostřednictvím nějakého úložiště či paměťového nosiče. Ale to již prakticky bez výjimky bez popisek, pouze s označením nějakým kódem, velmi často jen tak, jak je vytvořil fotoaparát či grafický SW.

Každý tvůrce dokumentace má různě důkladně promyšlený systém členění a značení snímků ve svém PC. Každý jej však má jiný. Neexistují žádná doporučení ve prospěch standardů (např. vyplývající z nějakého výtahu ze směrnic pro předarchivní přípravu dokumentů).

Jaký formát souboru?

Nejvíce obliby si získaly soubory pdf, nejspíše asi proto, že dávají šanci zabránit změnám dokumentu, takže může existovat shoda ohledně citací (citující míní stejnou stránku dokumentu jako čtenář citace apod.). Prohlížecí programy do jisté míry umožňují i texty prohledávat. Prakticky zcela se však (zatím) vypouští práce s metadaty – tagy, kategoriemi… Těchto „doplňků“ se značně dotýká lhostejnost velké části tvůrců dat, kteří nedocení význam pro následné využívání informací. Typické však je, že nikoliv pominutelná část provozovatelů informačních systémů hrubě podceňuje „hygienu“ metadat, takže obvykle minimálně počítá s vynaložením nějaké kapacity na jejich „čištění“ (pokud si připouští nějaký problém, tak spíše stíhají výčitkami nedůslednou práci dodavatelů dat).

Jednou z vlastností „fixních“ souborů pdf je však nemožnost či velká obtížnost jejich, korektur, doplňků, a praktická nemožnost aktualizací či komentářů. V případě doplňujících informací se lze představit možnost vydání samostatné aktualizované verze dokumentu, což ovšem může vyvolat další problémy (např. v tom smyslu, že původní dokument většinou asi nebude upozorňovat na možnost existence aktualizace).

Protikladem mohou být typické stránky ve formátu html, kde je obvykle aktualizace obsahu snadná. Korektní pak je aktualizace v textu vyznačit. Systémy typu wiki (i některé jiné) pak umožňují zhlédnout všechny verze obsahu stránky (což spolu s časovými údaji umožňuje rekonstruovat podobu dokumentu pro posouzení nějaké starší citace apod. – každá verze má navíc sou adresu). Např. popisná stránka tak může být viditelná vždy v poslední „aktuální“ verzi, ale přitom je možné ověřit vývoj objektu i daného dokumentu díky dostupnosti předchozích verzí. Mělo by být možné vyznačit významné verze, aby čtenář nemusel listovat marginálními opravami překlepů apod.

Určitou nevýhodou html stránky je nestránkovaný text, což je vhodné řešit např. číslováním odstavců, protože potřeba odkazovat na konkrétní místo textu je nepochybná.

Nicméně výhodou editovatelných html stránek je možnost úprav, korektur, doplňků. Pokud to plánujeme, lze čtenáře upozornit např. hláškou PŘÍSPĚVEK BUDE JEŠTĚ OPRAVOVÁN AKTUALIZOVÁN!

Zkoumaný objekt průběžně prodělává další konsolidační (řekněme) zásahy, takže stojíme vždy před rozhodnutím, zda k nově odhaleným úsekům zdiva vypracovat nový elaborát, nebo aktualizovat ten předchozí… Pro vypracování nového elaborátu o etapě poznatků ještě vyčkat, zda dojde k dalším zásahům? Dilema je asi při zpracování OPD obvyklé, ale současně činí zřejmým problém s neexistencí „timeliny“, na kterou bychom pořízené dokumenty ukládali, kde by se případně mohly propojit s těmi, které zpracují další osoby… Bylo by možné avizovat aktualizace elaborátu, odkazovat na různě lokalizované dokumenty. Je možné, že dříve či později takové možnosti nabídne IS kulturního dědictví.

Ilustrační příklad k diskusi či aspoň úvaze

Pokusil jsem se na drobném příkladu akce OPD testovat různé verze zpracování. Protože dokumentovaná akce ještě probíhá, lze to sledovat i jako diskutovatelnou možnost předkládání aktualizací. Jsou vidět i určité rozpaky plynoucí z nedostatku informací o rozhodování o postupu stavebních prací. Do MIS byl vložen elaborát v pdf i fotografie, jelikož v pdf je kvalita fotografií jen informativní. Nicméně mezi elaborátem a fotografiemi není vazba. Tu by asi bylo možné vytvořit užitím vhodného uživatelského tagu, ale nejsem si jistý, je-li taková praxe zavedena.

Další fotky tak jsou přidávány do speciální sbírky zde. Jsou také postupně připojovány do MIS. Doplňován jimi je ve výběru též elaborát html zde, který lze operativněji aktualizovat. To by pak mohlo umožňovat vydat i kýžený pdf dokument, zahrnující postupné a postupně prezentované aktualizace. Případně jej vytvořit z oněch významných aktualizovaných verzí.

Jako speciální testovní prostředek sledování aktualizací je přechodně přístupná i stránka na Facebooku.

Nyní tedy vděčně přijmu připomínky, ale současně se chci ještě textem zabývat a nějak jej zkrátit…

2015/10/13 Posted by | archivace, dokumentace památek, dostupnost dat | , , , | komentáře 3

Metodika SHP, standard postupů nebo studie?

Pokusil jsem se zareagovat na výzvu o pár připomínek k připravované metodice. Na stanovenou adresu jsem poslal něco poznámek, ale je těžké komentovat nějaké jednotliviny u tak rozsáhlého textu, navíc kypícího různými náměty variantních úvah či námětů téměř v každé situaci „procesu“ SHP – jak podrobně postupovat, nakolik strukturovat, jak vlastně pracovat s tabulkami. Cílem pisatelů asi není docílit nějaké striktní unifikace postupů a formalit (což je asi dobře, když vidíme, jak se v mnoha směrech hodnocení věcí redukuje na nějaké snadno spočitatelné „kvalitativní“ znaky, umožňující posouzení hodnoty výsledku skoro komukoliv).

Nicméně je nesnadné komentovat detaily tak rozsáhlého dokumentu, ve kterém se navíc autoři vracejí k různým detailům postupů vícekrát v různých souvislostech nebo v různé míře detailu. Přesto jsem pár detailů na uvedené kontaktní adresy sdělil, ale samotného mě více zaujalo trochu sledovat souvislosti produkce metodik v posledních letech i celkem náhlého nástupu „myšlenky“ otevřeného přístupu v památkářských sférách.

Je vynikající, že se na internetu postupně začínají objevovat metodické texty památkové péče (ale tak je tomu vlastně už řádku let). A ještě lepší je, že jsou předkládány návrhy textů on-line k připomínkám. Metodiky se podařilo on-line zpřístupňovat již před několika lety (po nemalých sporech a dodnes trvajících pochybnostech některých aktérů) a děje se tak systematicky (postupně byly metodiky také zpětně certifikovány, aby jimi bylo možné efektivně operovat např. v právních sporech ohledně správné památkové péče). Nyní byla vytvořena v informačním systému památkové péče další možnost zpřístupňování certifikovaných metodik, kterých asi bude možné zveřejňovat více, nežli bude reálné produkovat v tištěné verzi.

Takových možností by mělo být využíváno ještě spíše pro zpřístupňování verzí návrhu metodiky k připomínkám. Tak, jako se to stalo nyní s připravovanou výrazně rozšířenou a zpřesněnou verzí metodiky stavebně-historického průzkumu (SHP).

Patrně je z nějakého důvodu v současnosti marné usilovat o to, aby se „drafty“ metodik uveřejňovaly na oficiální platformě NPÚ, i když i k tomu existuje vzor. Zde se mj. podařilo také doplňovat upravenou verzi a komentovat postup finalizace textu.

Nedávno jsme vysoce kvitovali také zpřístupnění návrhů dalších metodik souvisejících se SHP. (Tento postup byl již před lety s úspěchem aplikován na přípravu metodiky OPD a nepochybně pomohl i její respektované kvalitě.)

Čili je problém spíše jen „administrativní“, že by měly být návrhy zpřístupňovány přehledně jednou cestou. Může to být v rámci Metainformačního systému památkové péče (MIS), ale předložení návrhu by mělo být signalizováno na místě, které lze z hlediska aktualizací sledovat, tedy nejsprávněji na webu NPÚ. Kdyby žádné jiné, mohou k tomu být i důvody licenční.

S tím ještě souvisí jedna okolnost, že v nynější době většina metodik vzniká v rámci řešení projektů vědy a výzkumu. Tam existuje jakýsi trend k prezentacím výsledků na samostatných webech, i když by opět logika nabízela i možnost jednotného zpřístupňování v souvislostech (zde ji považujme za vhodnější).

Na posledně odkazovaném místě se zpřístupňování metodických apod. textů on-line (zahájené ovšem už před lety, jak bylo uvedeno – zejména zde) zdůrazňuje nově jako výsledek vyhovění stanovenému otevřenému zpřístupňování institucí (Open access – OA).

K tomu bychom dnes mohli ovšem nad rámec vylepšení dostupnosti metodik oproti pouhé tištěné verzi, která by ovšem měla zůstat samozřejmostí i nadále, zvažovat i „obousměrný provoz“ komunikace. Při vydání návrhů k připomínkám totiž prakticky neexistuje možnost jiné reakce, než odeslání připomínek na mailovou adresu (zpravidla neobdržíte žádnou reakci; jen pak můžete „s povděkem“ kvitovat, že objevíte opis své věty v nějakém výsledku). To je asi v řadě případů nejvhodnější řešení, ale nepochybně se dnes nabízí i možnost přidávání komentářů, třeba k nějakým detailům, aniž by připomínkující osoba musela korespondovat s uvedenou kontaktní osobou.

V předchozí kampani příprav nové metodiky SHP byly takto zpřístupněny původně mailované připomínky. Zkrátka, když už OA, proč nevyužít i takovýchto dalších možností. (Tehdejší můj pokus.)


Dokument je velmi obsáhlý, týká se „průřezově“ širokých oblastí (od dějin umění a stavitelství až po aktuální trendy památkové péče, kompletní typologie staveb i veškerých jejich prvků…). Je nepochybné, že autoři vynaložili na jeho sestavení a ladění nemálo erudice a energie, takže těžko lze operativně zpracovat nějaké připomínky, které by byly adekvátní …a samy nebyly snadným terčem relativizace a jen tedy všechny nezdržovaly. Případný pisatel připomínek se tak může pokusit zčásti o obecné připomínky (možná jdoucí nad rámec jednotlivé metodiky) či si může všímat možná až podružných či ze souvislostí vytržených detailů. Tak nějak jsem se aspoň pokusil já…

Obecně (něco pokusů o obecnosti pak ještě na konci). Vždy jsem doporučoval formát metodik A4. Zde považuji za vhodné to zopakovat. Pokud se bude pokračovat ve formátu A5, bude svazek prakticky nemanipulovatelný, při lepeném hřbetu se bude rozpadat.

Nedoporučuji atypické formáty, jako měla např. publikace Zkoumání… Formát A4 bude odpovídat formátu elaborátů, takže bude možné dobře zařadit i vzorové stránky (i když je pravdou, že ty se v podobných případech většinou zmenšují). Plánky budou moci mít rozumnou velikost. Při dvousloupcové sazbě bude i zařazování obrázků mnohem efektivnější.

Formát A4 jsem doporučoval od počátku mj. proto, že právě v době obrody edice Odborné a metodické publikace přešel i Úřad pro normalizaci… u ČSN z formátu A5 na A4. Sám to tehdy zdůvodnil rostoucí potřebou velkých tabulek a grafů, což jsou i naše případy (zřejmě i tím, že formát A4 mají i normy ISO).

Formát A5 se u nás preferoval pro „snadné nošení metodik v kapse do terénu“. Při jejich počtu (pro naše témata zvláště) a při rozsahu právě tohoto svazku toto již ztrácí platnost. Navíc přibývá lidí, kteří budou na stole i v terénu pracovat tak jako tak s elektronickou verzí.

Formát A4 by mohl být doplněn o perforaci 4 otvorů u hřbetu pro vložení do standardních pořadačů, kam by se jednak mohly vkládat další metodiky, jež by měly být vydávány v tomto formátu (to je „jenom“ názor), jednak související ČSN, materiálové listy apod., jak s tím běžně pracují projektanti aj.

(V této souvislosti bych nevylučoval ani představu Oborových norem. Protože metodiky začaly v dosavadní edici vycházet proto, že nebyla žádná jiná a nebylo ani jasné, jestli bude vůle v jejich vydávání vytrvat. Existuje také určitá nejasnost ohledně vztahu vydávaných metodik k „certifikovaným“ metodikám. Mohou být v edici zařazeny i necertifikované metodiky?)

Útržky detailů

V následujícím jsem se zmohl jen na pár vytržených poznámek, což souvisí mj. s tím, že některé postupy jsou v metodice nejprve nastíněny obecněji, takže se až dalším čtením dobereme toho, že jsou v následujících kapitolách i vícekrát „řešeny“ podrobněji (to se týká třeba postupu popisu).

Přijde mi, že metodika staví uživatele snad až příliš často před rozhodování (či váhání) o tom, co je či není správné. Text mnohokrát zdůrazňuje jak je všechno možné provádět různě podrobně, jak nejsou postupy ustálené, jak je každá památka jiná, přístup zpracovatele subjektivně podmíněný, jak má na vše vliv postupující vývoj poznání, všechno je relativní…

Problematika je přitom neobyčejně složitá a rozsáhlá. Postihuje všechny slohové etapy, vývoj techniky a společnosti obecně. Atd. Takže je jasné, že i na vybalancování mezi nabízením možností a striktními limity to nemůže být jednoduché. Proto není v jednoduché situaci ani pisatel případných připomínek, a i přes „dostatek“ poskytnutého času těžko může nabízet nějaká doplnění jednotlivých vět či korekce formulací.

V textu (křestní) jména osob vždy rozepisovat. Zkrácení jména vždy ochuzuje informaci a může zcela mást (P. Kroupa = Pavel Kroupa i Petr Kroupa, Z. Dragoun = Zvonimir Dragoun i Zdeněk Dragoun apod.).

Měly by být uvedeny související dokumenty. Zejména navazující metodiky (zaměřování, dokumentace a inventarizace detailů, OPD, okna…).

Předpokládám , že ještě před tiskem projde text jazykovou úpravou. Proto jsem až na výjimky nekomentoval stavbu vět (typu „SHP je zpracováváno“), interpunkci apod. (i když i to může být pro správné pochopení textu významné). To platí i pro volbu termínů, kdy bývají zbytečně hledána synonyma místo použití identického výrazu, když se jedná o stejnou věc (např. požadavek na to, aby elaborát SHP „přebíral“ garant, přičemž se doporučuje „předání“ v rámci kontrolního dne – s. 9).

Důraz se vcelku logicky klade na zadání a kontrolu SHP. Proto by bylo logické v metodice také popsat postup „garanta“ při stanovování podmínek pro SHP. Specifikaci souvisejících metod zkoumání a dokumentace (archeologie, Stavebně-technický průzkum apod.; v kapitole zřejmě není zmíněn průzkum statický) by měla obsahovat také metodika. Měl by v zásadě existovat katalog všech relevantních metod, ze kterého by bylo možné některé na základě zdůvodnění vynechat.

Jde také o to, že by „recipročně“ mělo být stanoveno, že např. při statické sondáži proběhne dílčí SHP, OPD apod. Totéž při restaurátorském průzkumu omítek. Ale také při rekonstrukci elektro- či sanitární instalace. I při takových vcelku technicistně pojímaných dílčích zásazích mohou být objeveny zazděné otvory, historické povrchové úpravy omítek apod.).

Vedle jistě potřebného dohledu odborného pracovníka NPÚ (asi je míněn garant z předchozího textu), jeho konzultací či upřesňování doplňujících průzkumů je též potřebné, aby stejnou iniciativu mohl (či měl) mít průzkumník. To může být důležité v momentu, kdy např. zjistí dříve nepředpokládatelnou stavební fázi apod., což může vést k nárůstu pracnosti, a tedy i nákladnosti, odhalí nutnost doplňujícího průzkumu (to nemusí dokázat jen garant či odborný pracovník; může se to třeba zjistit během kontrolního dne po nějakém postřehu přizvaného odborníka – jinak by se ani kontrolní dny nemusely dělat; reakce „systému“ /garant, zpracovatel, investor/ na taková zjištění nejsou zřejmě specifikovány či naznačeny).

V rámci zmiňované Centrální evidence elaborátů SHP by měly být evidovány i elaboráty uložené v jiných sbírkách dokumentace, než jsou sbírky NPÚ; resp. by neměly být z takové evidence apriori vyloučeny.

Jestliže byl v úvodu SHP popisován jako shromáždění všech poznatků o dosavadním vývoji památky, je namístě rovnou říci, že i po kolaudaci zásahu a předání elaborátu plynule stavebně-historický (stavební, funkční) vývoj pokračuje. Bude tedy vhodné do budoucna počítat s tím, že elaborát je vlastně plně otevřený dalším aktualizacím. To má nemalý význam už proto, že to znamená, že při budoucím zásahu se nebude provádět další SHP, ale budou se zpracovávat „dodatky“ či jinak pojmenované aktualizace. Čímž také dojde ke kvalitativnímu posunu ve využití elektronické verze elaborátu, zmiňované v textu (ale zřejmě je míněna podoba „otisku“ ve formátu PDF).

Další význam tohoto „živého“ elaborátu spočívá v tom, že je skutečně možné do něj zahrnout dílčí výsledky např. z OPD, a „velký“ elaborát zpracovat následně. Je možné, že tím lze snižovat obecně velmi potřebný tlak na zadávání standardního SHP, ale současně to vytváří prostor pro trvalé „provazování“ všech dosahovaných poznatků, vznikajících kdykoliv.

Je to důležité též s ohledem na (možná již vbrzku) budoucí zapojování informací o památce do BIM, ale současně je třeba pamatovat na potřebu typologických či jiných odborných poznatků a jejich začleňování do systému odborných IS (evidence nějakého typu okenních kliček apod. „napříč“ všemi budovami apod.). Tak se také docílí onoho dalšího vědeckého/badatelského využití výsledků.

Současně z těchto souvislostí plyne potřeba modulárního systému jak terénní práce, tak elaborátů – to samozřejmě platí hlavně pro dílčí akce. Standardní SHP i s doplňujícími průzkumy by ovšem mohl být jako modulový též koncipován od počátku. K tomu by bylo vhodné také stanovit určitou škálu úrovní „podrobnosti“, ze které by bylo jasnější, že se věnuje zvýšená pozornost některému prvku (to se týká typicky OPD).

Není zcela jasné, ve které fázi přípravy terénního průzkumu zpracovatel stanovuje rozsah práce, protože to je podstatné pro jednání s investorem a limitující pro výsledek i jeho hodnocení. Není jasné, zda existují nějaké standardy nákladnosti práce.

Opakovaně jsou zmiňovány různé možnosti řešení a postupů v průzkumné a dokumentační fázi i v elaborátu, což je z odborně filozofického pohledu nepochybně namístě. Mnohé by asi objasnily konkrétní příklady. Vzhledem k rozsahu by asi byly ideální vybrané stránky z příkladně zpracovaných elaborátů. Případně odkaz na elaboráty obsažené v IISPP/MIS. Je ale možné, že takové věci budou v obrazové příloze metodiky.

To se týká i formulářového uspořádání (Raumbuchu – tabulek). To nemá u nás zavedenou podobu ani dlouhou tradici. Bylo by vhodné vybrat nějaké příklady a někde je zpřístupnit on-line, aby z nich bylo možné vycházet, a tím co nejrychleji dospět ke standardizaci (tak, jako se to u mnoha zpracovatelů podařilo u OPD).

Je třeba upozornit na problematiku „tabulek“, protože ty v textových editorech dělají problémy při přechodech mezi formáty (včetně přenosů do „vyšších“ verzí editorů). Na rozdíl od tabulkových programů (xls) umožňují lepší kontrolu nad výslednou podobou tisku. Tabulky by však měly mít co nejméně komplikovanou strukturu formátování (případně by v elektronické verzi měly být připojeny i v textové verzi s nějakými vhodnými oddělovači).

Že není sjednocena terminologie, je ovšem truchlivé. Nicméně různá literatura existuje – počínaje VŠ skripty, příručkami, metodikami, „Herouty“…

Metodika správně varuje před (nad)užíváním synonym v elaborátech. V redakčním dolaďování textu metodiky by bylo vhodné rovněž k tomu přihlédnout.

Nad rámec metodiky musím i zde opakovat výzvu, aby se všude myslelo na vytvoření terminologického slovníku, ale hlavně aby se přitom napříč památkovou péčí a příbuznými obory postupovalo koordinovaně, v široké dohodě. Je to natolik důležité, že by k tomu měl být projekt a nejspíše vydána metodika… 🙂

V textu by asi měly být popisovány i aktuální součásti mobiliáře. A to proto, že SHP není jen hodnocením stavby, „pátráním“ po jejích předchozích podobách a funkcích a podkladem pro optimalizaci právě připravovaného zásahu, ale také pramenem informací pro budoucí obdobné (ale třeba i etnografické) bádání. Absence těchto pasáží v běžných SHP má řadu důvodů – často je to fakt, že SHP probíhá po vyklizení stavby či po jejím opuštění.

Typologie – zpracovatelé SHP by se opět měli spojit (i s dalšími specialisty z oblasti památkového zkoumání) a spolupracovat na encyklopedii. To tato metodika nevyřeší, ale po stránce postupu jde jen o to se dohodnout a začít. K tomu by se mohla v dohledné době konat nějaká schůzka (IT, SHP, historici…).

Vztah k inventarizaci by měl být velmi přímý. Je jedno, jestli jsou „inventarizovány“ místnosti (Raumbuch) nebo okna (inventář, seznam hodnotných či nehodnotných prvků). Jde o takový podklad, prakticky neoddělitelný od SHP, jakým je i stavebně-technický průzkum (ten se v některých fázích vývoje SHP v SÚRPMO stával společnou součástí elaborátu se SHP).

S tím souvisí i přístup k OPD, jehož součástí by měla být i doplněná „inventarizace“ těch prvků, které byly v průběhu zásahů teprve zjištěny. Výše naznačený systém, kdy by každá památka či objekt měly svou SHP/encyklopedickou stránku, by umožňoval průběžně inventář doplňovat a aktualizovat (např. právě o informace o přesunu nějakého prvku na jiné místo v rámci budovy, nebo i o přenesení do muzejního depozitáře apod.; k tomu všemu by nám mohlo pomáhat i navazování na standard sdílených informací o předmětech nejen muzeálních CIDOC-CRM; totéž v BIM).

Takový „modulární“ postup také umožní různou podrobnost přístupu (zeď s okny > okno > výplň > klička) k jednotlivým prvkům, přičemž je možné podle okolností časem provádět doplňky v podobě prohloubení podrobnosti vybraných prvků apod.

Číslování místností. Asi by přednostně mělo odpovídat současné nebo poslední nalezené plánové dokumentaci. Nebo by měly být zopakovány (či odkázány) zásady pro stanovení pořadí atd., jak se vyučují na stavebních školách, nebo předepsány ČSN. V principu by se mělo shodovat s projektovou dokumentací aktuálního zásahu, aby bylo co nejsnáze zjistitelné, co se týká téže místnosti či prvku. V případě, že není žádné číslování nalezeno, mělo by být optimálně provedeno tak, aby mohlo být převzato i pro další vznikající dokumenty (projekt, RP, AV…).

Patrně by bylo vhodné doporučit datové formáty nejen pro plány. Text: doc?, docx?, txt?, rtf?, html? PDF? PDF/A? Fotky: tiff?, jpg?, png?, bmp?. Video? Audio? 3D? Případně odlišit preferované vs. zakázané. Pokud je to obsaženo v nějaké metodice pro práci s památkovými daty, lze doplnit odkaz.

Vhodné by bylo doporučit velikost obrázku pro vložení do textu i „Jména“ souborů a nějak se zabývat vztahem náhledů v textu a podrobných obrázků. Podotýkám, že se trvalou udržitelností dat zabývají mezinárodní konsorcia. Tak tedy odkázat na nějaké doporučení NA ČR? Problém „stability“ tabulek je také trochu širší (nejsem technik). Je možné, že pro tyto otázky, které jsou společné mnoha oblastem IS kulturního dědictví a paměťových institucí, budou „řešeny“ jinou metodikou, „jdoucí“ napříč dalšími oblastmi, ve kterých vznikají data určená ke sdílení a archivaci.

Slovníček? Na slovníčku by bylo možné společnou prací začít víceméně hned. Osobně jsem si dovolil nějaké pokusy, když jsem zjistil, že k některým souvisejícím termínům ze specifické oblasti SHP výklad chybí. Vybírám snad k úvaze… SondaNálezová situace.


Není zcela jasné, jak se v rámci jinak citovaného IISPP reaguje na získané poznatky (ale to se samozřejmě netýká jen SHP). Když se např. zjistí dosud nepředpokládaná stavební etapa nějaké části památky, jak se to promítne do „charakteristiky“ památky v evidenci kulturních památek? (Na to ale možná mají OEDIS nějaké postupy.)

Z hlediska ještě více obecného mi trochu chybí možnost komentovat návrh metodiky třeba přímo na webu Svorník (mně alespoň web přidávání komentářů nedovolí). Není mi také jasné, zda budou připomínky zveřejněny, nebo ne. Do jisté míry bych se podle toho možná rozhodoval při volbě formulací apod. Domnívám se však, že by připomínky měly být uveřejňovány operativně, aby na ně vzájemně mohli připomínkující osoby reagovat. Připojit se k nim, nebo je označit za nesprávné apod. Nicméně na takový postup by připomínkující měli být předem upozorněni.

Nyní mi nezbývá než doufat, že jsem zbytečně nezdržoval.

Jan Sommer, Praha, 1.-3.1.2015.

2015/01/04 Posted by | archivace, dokumentace památek, dostupnost dat, standardy | , , , , , , , | komentáře 2

Kolik z fotografické paměti bude zachráněno?

Všechno se děje v jakýchsi vlnách. Typické je to třeba pro slohový vývoj, módu apod. Něco je pro většinu dlouho odpudivé, symbolizující ničemný režim či kulturní úpadek…, aby se to nakonec stalo módním hitem, o kterém všichni chtějí jako první něco říci.

Ale to bych odbočoval ani nevím kam…

Téma se nějak vrací. Resp. je zajímavé, že téma „ztráty fotografické paměti“ začíná zjevně „vnímat“ nová skupina lidí. Lze hádat, že to souvisí s tím, jak se zejména v závěrečné třetině 20. století masově rozvinulo fotografování na kinofilm. A lidi, kteří tuto technologii užívali (hlavně černobílé negativy a barevné diáky, negativy méně), velmi často dnes přistupují k určité bilanci, případně shrnují déledobější práci a porovnávají zkušenosti. Postupně přicházejí na to, že třeba nemají snímky pořádně popsané, že nevědí, jak by je zpřístupnili pro aktuální i budoucí užití. Najednou vnímají, že jejich vlastní dvacet třicet let staré snímky mnohdy zachycují i unikátní momenty, které by bylo třeba nějak někam přidat a začlenit do souvislostí.

Samozřejmě to platí pro snímky památek. Je pravděpodobné, že mnohé situace jsou dokumentovány snímky v archivech památkářů, v archivech či muzeích. Jenže to ani nejde zjistit, protože většina jejich archivů není on-line dostupná, už vůbec není možné snímky jednotlivých institucí procházet „průřezově“. Je vysoce pravděpodobné, že unikátní jsou snímky nálezových situací z lešení v průběhu oprav. Snímky obyčejných objektů, které nejsou památkami, nebo by jimi třeba dnes byly, kdyby mezitím nezanikly…

Milevsko (PI), klášter, kostel
Měl ještě někdo další příležitost zaznamenat tuto nálezovou situaci v průběhu opravy památky? Nejspíše ano. Ale využil ji? A kde asi tak jeho snímky jsou…?!

Samozřejmě by bylo optimální, kdyby snímky různých autorů, z různých fotogalerií, mohly být dostupné ve vzájemných souvislostech (časových, místních, tématických…). Nějaká všeobecná dohoda v tomto smyslu není reálná, ale pokud jsou snímky rozumně popsány, je jejich nalezení případnými zájemci dnes již při troše štěstí pravděpodobné, nikoliv však jisté.

Je tedy třeba, aby se našla nějaká podpora pro šíření myšlenky zpřístupňování všeho, co vypovídá cokoliv o více či méně minulé i současné podobě památek. Lidí, kteří k tomu rozpačitě hledají „řešení“, zjevně přibývá. Je možné, že vznikne nějaká snadno ovladatelná možnost takto přispívat do kolektivní fotografické paměti.

Rozhlédneme-li se, zdají se být frekventovanější dvě možnosti. Buďto „spolupráce“ institucí i lidí s velkými fotobankami (Picasa, Flickr – ten v posledních letech i v různých metodických vodítkách preferovaly knihovny či muzea, pro nás možná Rajče, i když zde jsou nějaké další možnosti tematizace galerie minimální…), anebo s Wikipedií. Pro obě cesty existují příklady i z oblasti památkové péče či muzeí a archivů. Zejména k Wikipedii inklinují velké paměťové instituce v posledních tak dvou letech. A lze to doporučit i soukromníkům, i když je tu podmínka vhodnosti pro encyklopedické využití (nepoužitelné, duplicitní apod. snímky bývají mazány). Na druhé straně by paměťové i památkové instituce měly vhodné snímky na internetu vyhledávat a ukládat do svých archivů (případně užívat úměrně licenčním podmínkám).

Castle of Pardubice, Bohemia, the Czech Republic
Příklad snímku (cca 1927) zámku v Pardubicích v archivu švédské památkové péče ilustruje možnosti sdílení podporované zejména kloudným popisem.

Každopádně jde o značně komplikovaný problém, bez snadného jednoduchého řešení.

Lidí, kteří by přistoupili na nějakou kooperaci, se zdá přibývat. Přitom by bylo dobré mít na paměti, že velká část z nich nebude ani vybavením, ani pracovními metodami disponována k tomu, aby digitalizáty vytvářela i publikovala on-line.

Starost o fotografickou paměť památkové péče by měla tímto směrem napřít nějaké síly a techniku. Jinak v ne příliš vzdálené budoucnosti budeme svědky narůstajících ztrát, zejících mezer v naší fotografické paměti…

2013/02/11 Posted by | archivace, dostupnost dat, participace | | Napsat komentář

Hrozí ztráta fotografické paměti?

Jako „fotografickou paměť“ obvykle označujeme vyvinutou schopnost některých lidí, kteří si po jediném pohledu spolehlivě zapamatují něčí tvář, podobu věci či obrázku, ale také pasáže textu apod., tedy věci vnímané zrakem. Ale o tuto část lidské duše v následujících odstavcích nejde. Jedná se tu o „paměť“, stopu, informace…, jak jsou zachycené díky fotografickým technikám, typicky na negativech či pozitivech, v datových souborech… Spolehlivě (i když s technickými omezeními) jsou tak zaznamenány tvary či barvy věcí i lidí, zejména s řadou detailů, které ani v danou chvíli nedoceníme (např. dokumentace stylu odívání na běžných portrétních snímcích, vybavení obydlí, reklamních poutačů ve veřejném prostoru… a v neposlední řadě také stavu památek…).

Znáte to možná sami… Když vezmete do ruky starší fotografie z nějakého výletu, oslavy, skupinový snímek… Postupně konstatujete, že s časem na fotografiích přibývá tváří, které již nepojmenujete, jejichž jméno si nevybavíte. Někdy pomůže chvíle vzpomínání na souvislosti, jindy konzultace s nějakým dalším „pamětníkem“ (který si může vybavit skutečnosti, které Vám již unikaly). Málokdo se může podívat do nějakých zápisků, poznámek v „metadatech“ – jménech na rubu papírového snímku, klíčových slov…

Karlštejn (BE), hrad. Jarní výlet
Rodinka na výletě na hrad Karlštejn v roce 1976…

Podobné je to s fotkami z výletů za poznáním, ale i ze seriózních výzkumů památek. Příčiny jsou různé, ale v zásadě jde o to, že na možnost, že by „se“ zapomnělo, dosti nepomyslíme. Proto také není na popisování, kategorizaci apod. dostatek času (ale samozřejmě se oba naznačené stavy mysli vzájemně ovlivňují). Jde tedy také o problém kapacitní, závisející ovšem na zvolených prioritách. Dříve vznikaly fotografie na světlocitlivých filmech více méně po kusech či desítkách z jednoho místa. Dnes si historik umění či staveb, restaurátor, archeolog, ale i milovník památek – turista přivezou bez problémů každý den několik set snímků. Jejich seriózní označení obvykle spotřebuje mnohem více času než samotné nafotografování. Dnes část (ale zdaleka ne dost) lidí s chutí věnuje čas kvalitnímu popisu snímků, geotagování apod., neboť je k dispozici mnoho počítačových programů, které to usnadňují. Ale i tak hraje roli čas, který se mnohdy snažíme ošálit odkládáním zpracování na dobu, kdy snad bude volněji. Nepominutelným problémem pak je, že v řadě případů není potřebný čas vůbec kalkulován při stanovení pracovní náplně (zvláště, když fotografující pracovníci mají primárně jiné úkoly, než fotografickou dokumentaci a její archivní přípravu) či spotřebovaného osobního času (to platí pro fotografie z dovolených apod.). Seriózní správa snímků je tak velmi podceňována.

Samozřejmě to neplatí zcela paušálně. Systémově mnohdy podmínky existují. Instituce či firmy většinou užívají propracované databáze a vytvářejí systémy spolehlivé trvalé archivace. Problém může být jaksi v kalkulaci časových nároků na spolehlivou správu (jakoby se myslelo, že po vytvoření systému již jde vše samo, „jen když se bude chtít“).

Přesto i s provozem kvalitních systémů správy fotodokumentace souvisejí některé další problémy (neorientuji se v tom plně, takže mé poznámky jsou povrchní a neúplné – pomozte případně upozorněním na opominuté důležité souvislosti) např. z hlediska terminologie. Je tomu tak třeba proto, že stejné jevy nejsou označovány jednotnými termíny. V institucích zabývajících se památkami v tomto směru dochází v poslední době k citelnému pokroku, který se snad záhy pozitivně projeví (jak z hlediska kázně pracovníků vytvářejících data, tak v potřebném sjednocení slovníků v rámci celé jednojazyčné komunity – knihoven, archivů, muzeí…, ovšem včetně mezijazykové převoditelnosti). V individuálních archivech pak je sjednocení zcela ve hvězdách. Velmi by mu pomohlo, kdyby se instituce rozhodly ke kooperaci s fotografujícím obecenstvem, mnohdy disponujícím výtečnou technikou, i výtvarnou způsobilostí, odbornými znalostmi a vynakládajícím nemálo času. Podnětem k takovým úvahám může být Wikipedie, jejíž ohromné dokumentační sbírky velmi dynamicky narůstají právě díky aktivitě dobrovolnické komunity. Např. aktuálních fotografií památek tam mají mnohem více, než památkové instituce…

Neoznačené a neurčitelné snímky však nejsou jen zdrojem našeho vlastního budoucího zklamání. Velmi často jsou bohužel podceněny při budoucím zacházení. Osobní archivy většinou časem zanikají (potomstvo obvykle likviduje sbírky, protože se v nich nedovede vyznat). Například sbírky pohlednic mohou kolovat po burzách, ale těžko tam zaujmou snímky, jejichž původ i souvislosti zůstávají záhadou. Většina tak skončí v popelnici dříve nebo později…

Podobné procesy ztráty paměti ovšem probíhají v „paměťových institucích“. Např. po šuplících penzionovaných pracovníků mohou ležet již neurčitelné fotky či negativy, na discích jsou nezvladatelné spousty pracovních fotek „z terénu“ (většinou se sice původně jedná o jakési fotografické zápisníčky v souvislosti s vykonávanou odbornou agendou, ale je jasné, že na nich obsažené informace mají obecnější platnost). Je ovšem možné, že technický pokrok řadu snímků pomůže určit (např. s pomocí vyhledávání „podobných“ snímků; to ale neplatí např. pro dokumentaci zdiva zbaveného po krátkou chvíli mítek).

Existuje nějaké univerzální řešení? To zřejmě ne. Ale kdo se fotografováním zabývá, měl by na solidní správu snímků pamatovat, popsané fotky zpřístupňovat. Pro popis je nejlépe si najít vzory v přístupných databázích velkých kulturních institucí, případně v Europeanech (zde např. akvarel Kaple sv. Kříže na Karlštejně pocházející ze sbírek Národního muzea v Praze, které digitalizát prezentuje na portálu eSbírky: http://tinyurl.com/karlstejn-kaple-sv-krize).

Ztráty fotografické paměti v příkladech

Typickým případem jsou staré rodinné snímky.

Čtyři pololežící děti – tři chlapci s jednou dívenkou; před nimi položeny dva kloboučky
Neurčitelný snímek se skupinkou dětí v našem rodinném archivu…

Většinou na nich můžeme ilustrovat skutečnost, že 100 a více let staré snímky dosud zachovávají prakticky 100 % obrazové informace, ale v rozsáhlé míře jejich dědicové ztratili povědomí o vyobrazených osobách. Snímky se tak staly spíše dokladem „dobové módy“. Jako takové se pak mohou nějakou dobu v domácnosti přechovávat. Ale většinou dříve nebo později skončí na skládce, nejednou také v antikvariátech či na sběratelských burzách. Sbírky jsou pak sestavovány z různých hledisek podle zájmů sběratele (lokalita, časové období, dopravní prostředky…). Asi nejlepším řešením je umístění historických fotek v muzeu (kde asi zůstane zachována aspoň informace o osobě dárce) či archivu (to se však systémově týká především sbírek z institucí či souvisejících s veřejně činnými a známými osobami – příslovečné „pozůstalosti“). Ale muzea jsou omezená kapacitně či tématicky, takže jsou často také „vybíravá“.

(Z tohoto hlediska přesto lze vyzdvihnout přístup některých muzeí. Aktuálně např. Národního muzea, které získává alespoň digitalizáty, snad spolu s relevantními informacemi: Moje monarchie.)

Mnoho sběratelů zpřístupňuje staré rodinné snímky na internetu, ale prakticky zcela bez informací o souvislostech snímku (obvykle se ani neví nic o vyobrazené osobě). To lze doporučit ve všech případech, kdy lze předpokládat, že nebudou zasažena nějaká osobní práva vyobrazených postav či nějak s nimi souvisejících dalších osob.

Black eyes

Řadu snímků zpřístupňují nejen muzea, knihovny či archivy, ale také dědicové historických fotoateliérů, jako např. táborské Muzeum Šechtl a Voseček či Ateliér Seidel v Českém Krumlově). Lze předpokládat, že pokud máte doma nějaký snímek s označením jejich firmy, najdete ho na jejich webové stránce. Nicméně i tak mohou snímky mít individuální osudy, které volají po samostatném zveřejnění.

Např. následující snímek nalezneme ve firemním archivu zde. Nicméně individuální papírová reprodukce obsahuje na rubu osobitý zaujatý komentář, který stojí za to zachovat jako doklad tragických dopadů válečné doby.

Rekvizice zvonů. 1917. Místo neznámé (avers)

Solidní popis pak umožní, aby v logických souvislostech byl snímek nalezen také pomocí internetových vyhledávačů.

Rekvizice zvonů. 1917. Pelhřimov, kostel sv. Bartoloměje (revers)

Snímek příslušnice naší rodiny (žijící tehdy v Pelhřimově) je označen číslem desky 7901, avšak na webu Muzea Šechtl a Voseček jsou pod tímto číslem vyhledatelné dva jiné snímky.

Mladá dáma s kožešinovým šálem

Ztráty fotografické paměti v „mé době“

Během života občas fotografuji na různých rodinných i firemních událostech. Jsem si vědom toho, že na některých snímcích jsou zachyceny osoby, které jsem nikdy osobně nepoznal a o jejichž identitě jsem nebyl informován. U některých si dnes již nejsem jistý (znáte to např. ze skupinových snímků školních tříd Vašeho mládí).

Alespoň aktuální snímky by tak měly být označovány (pokud to některá z vyobrazených osob neodmítne, k čemuž by jí mělo být ponecháno právo) v obrazu (jak to umožňuje např. FB, ale prakticky všechny moderní služby k prezentaci fotografií – vč. Wikipedie, jenže ta není využitelná jako spolehlivé úložiště, protože editoři mažou dle jejich názoru nadbytečné snímky).

Příklad snímku s označením osob použitím tagů a vyznačením v obrázku.

Generální ředitelka NPÚ Naděžda Goryczková slavnostně otvírá novou návštěvnickou sezónu
(Je třeba dbát na to, aby bez souhlasu fotografovaných nebyly zveřejňovány snímky situací, kde se veřejné zpřístupnění neočekává.)

Tak je docíleno toho, že snímek může být nalezen vyhledávacími programy (které vždy budou pracovat především s textovými informacemi u snímků). Je však třeba počítat s možností, že označení v obrázku budou ztracena.

V oblasti památkové péče jsme běžně konfrontováni s potížemi při identifikaci vlastních „historických“ fotografií památek i snímků v archivech institucí. Typicky to platí o nepopsaných snímcích drobných detailů staveb. Ty často patří právě k těm, které jsme nestihli popsat hned po fotografování. Příznačná je situace fotografování dílčích nálezů na historické fasádě z lešení, protože se prakticky vždy jedná o zachycení situace nenahraditelnými snímky, ale přitom většinou nesnadno přesně lokalizovatelnými.

Milevsko (PI), klášter, kostel
(Na snímku z průběhu opravy jsou patrné konstrukční detaily, po dokončení opravy opět překryté omítkou a nátěrem.)

Snímky by měly být popsány s co nejmenším odkladem. Sám jsem to mnohdy nestihl. Ale ukazuje se, že ani precizní popis neřeší vše, protože většinou existují důvody, proč nemusí být stoprocentně jasný tak, jak to předpokládá pisatel. Snímek by měl pokud možno vždy být doprovozen fotografií zachycující polohu snímaného detailu v širších souvislostech.

Takovým vcelku srozumitelným příkladem může být vyznačování polohy kvádrů s kamenickými značkami ve zdivu, protože krom vyznačení prostorové souvislosti může mít zásadní význam pro studium stavebního postupu, souvislosti s dalšími stavbami apod.

Praha, Malá Strana, vyšší mostecká věž

K tomu glosa „Kde ty všechny kamenické značky jsou…?„.

Cihla na snímku nese kolek Hergetovy cihelny v Praze. Nicméně pro historické studium má hodnotu i záznam o jejím vybourání ze stavby. Na cihlách z likvidované konstrukce je místy jasně patrné očazení, svědčící o tom, že cihly byly ve stavbě užity k vyzdění komínu. Nyní jsme tedy byli nepřímými svědky zbourání tohoto komínu. Náš záznam může posložit jako doklad výskytu daného typu cihel, ale také jako drobný doklad o úpravě dané stavby…

čp. 163/III, Valdštejnské nám. 2, Praha, Malá Strana

K cihlám pak glosa „Dejme cihlu k cihle (dokument k dokumentu)„.

Snímky je třeba v únosné míře zpřístupňovat

Tak se dostáváme i k dalšímu souvisejícímu tématu, mnohými zpovzdálí obcházenému nebo bez efektu kriticky diskutovanému, a tím je potřeba snímky zpřístupňovat on-line.

Je třeba se do jisté míry vyrovnat s velmi reálnou obavou, že zveřejněné snímky budou zneužity. Tomu je třeba přizpůsobit postup podle individuálních priorit. Pokud považuji snímky za umělecké počiny, které bych chtěl a mohl využít obchodním způsobem, buďto je nemohu on-line zpřístupnit, nebo je musím „znehodnotit“ vložením nějaké značky, vodoznaku apod., případně zpřístupněním v přiměřeně malém rozlišení. Samozřejmě zůstává v platnosti autorský zákon, který zneužití jakýchkoliv výtvorů (zveřejňování pod falešným jménem, neoprávněný ekonomický prospěch) zakazuje a postihuje.

Zpřístupněním snímků tak přispějeme k upevnění obecné fotografické paměti. Informační hodnota snímků získá šanci na využití i ve vzdálenější budoucnosti.

Diskutovat by bylo možné o tom, kde je nejlepší snímky umístit. V každém případě je však podstatný kvalitní popis.

2013/02/03 Posted by | archivace, dostupnost dat | , | komentáře 2

Aktuálně k evropským cílům při zpřístupňování digitalizovaného kulturního dědictví

The new Renaissance (PDF). Report of the ‚Comité des Sages‚ – Reflection group on bringing Europe’s cultural heritage online.

Snaha o koordinovaný postup institucí. Europeana jako „portál“ evropského kulturního dědictví. Potřeba sjednocení autorského práva. Multijazykové vyhledávání. Otázky „osiřelých“ děl. Zpřístupnit vše, co je schraňováno a digitalizováno z veřejných prostředků. Podporovat soukromé iniciativy v tomto smyslu. Dlouhodobé (trvalé) uchování digitalizovaných zdrojů. Ekonomická náročnost vs. přínosy.

2011/02/06 Posted by | archivace, dostupnost dat | , , , | Napsat komentář

Odkazy měsíce listopadu 2010

Soupis vedut v českých archivech on-line

Skutečně vynikající příspěvek ke zpřístupňování sbírek. Věřme, že brzy přijdou na řadu následovníci.

Na stránce jste seznámeni se všemi okolnostmi edice a s pokyny pro využití. Nevidím nějaké licenční podmínky pro další využití, nejspíše se počítá jen s prohlížením a vlastním využitím, ale je uvedeno © firmy Bach, takže lze předpokládat, že zejména pro komerční využití je třeba jednat s ní (ale vyjádření k této poněkud citlivé věci snad bude doplněno). U každé archiválie je ovšem uvedeno i místo uložení.

V databázi je skoro 10 tis. záznamů, velmi pečlivě zpracovaným (přesto fa Bach vyzývá k zasílání připomínek). K dnešku jich je 5554 přístupných k prohlížení (musíte ve vyhledávání zaškrtnout „digitalizované archiválie“ a klepnout na „vybrat“). Celkem operativní hledání „v okolí“ (lokalita, okres…) či podle autora apod. však už na tento přednastavený výběr zřejmě nepamatuje (přitom se zřejmě výsledek např. pro „ČR, okr. Plzeň-sever“ drobně liší od „Plzeň-sever, okres“; ale to může být dáno genezí databáze a nejednotným přístupem zpracovatelů např. k historickému začlenění; na geografické souřadnice lze zapomenout; ale počátky soupisu jsou zřejmě již v době, kdy ještě na tato vylepšení ani nešlo pomýšlet; řadu poloh by ani nebylo možné určit). Objeví se sbírka také v Europeanech? Lze věřit ano.

Snímky v solidním rozšíření jsou snadno k prohlížení v programu Zoomify (který také do jisté míry znesnadňuje případné neuatorizované převzetí velké reprodukce).

V každém případě se jedná o naprosto vynikající vymoženost. Samozřejmě najdeme i mnoho památek ve správě NPÚ.

(Via cesarch: Dovolujeme si upozornit, že byla zprovozněna aplikace Veduty v českých archivech na adrese http://veduty.bach.cz/. Aplikace vznikla za spolupráce OASSS MVČR, firmy Bach systems s.r.o. a Archivu hlavního města Prahy, data dodávají všechny archivy v České republice.
 

Deutsche Inschriften Online. Nápisy německé jazykové oblasti ve středověku a raném novověku.

Soupisy nápisů mají v historickém bádání, ale i v dějinách umění pozoruhodnou tradici. Ta již před staletími vyvolala vznik soupisných edic zejména antických nápisových památek. Také u nás již vniklo několik svazků specializovaného soupisu nápisů. Musím říci, že pevná struktura by měla být inspirací i pro památkové soupisy, které bývají značně rozdílné ve struktuře hesel i v terminologii (což je velká chyba, která se vymstí hlavně při zpřístupňování dat na webu). Věřme, že i náš nápisový inventář brzy vstoupí na web, jak se o přípravách už nějakou dobu mluví. Německý soupis je vzorný celou koncepcí. Hesla jsou podrobná, obrazové dokumentace dostatek. Nechybějí informace o aktualizacích databáze (to je důležité, protože u většiny databází se o aktualizaci nemáte jak jinak dozvědět; toto je koncepční chyba většiny z nich, že neposkytují data zveřejnění záznamu a případných aktualizací; tak je tomu bohužel i ve zde komentovaném případě). Metodicky výborné jsou podrobněji komentované příklady v „edici“ Nápis v ohnisku (Inschrift im Fokus) anebo „Epigrafické tipy“. Podrobný je i glosář (u kterého by také jen neškodilo vyobrazit instruktivní příklady a odkázat na jejich heslo; odkaz na Reallexikon zur deutschen Kunstgeschichte uspokojí jen částečně, protože končí tuším někde u „L“, ale je pravdou, že už je dnes též on-line; ale pak na něj zase trochu chybí odkaz). Jak tomu bývá, je vyhledávání dosti osobité, ale dá se po pár pokusech ověřit, co která kolonka (anebo její nevyplnění) způsobí. Sympatické je zobrazení v mapě, avšak její využití pro vyhledávání zřejmě není plně funkční.

Každopádně v souhrnu špička!
 

1000 a 1 dánský příběh

Web „2,9“. Vše zobrazeno v mapě, řada přednastavených témat, vše je v mapě. Každý může poslat fotku, video apod., a tím informace o památkách a historických místech obohatit. Tomu jsou přizpůsobena i licenční ustanovení. Jen se zase vnucuje ta otázka, kolik „vrstev“ takových projektů páté přes deváté na zájemce o památky útočí. Žádný neobsahuje všechno a specializovaných jich je tolik, že si nesestavíte rozumný přehled o možnostech v určité lokalitě. Ani to všechno nenajdete…

2010/11/07 Posted by | archivace, dostupnost dat, evidence památek, weby | , , | Napsat komentář

Mobil-izace kulturního dědictví?

Kulturní dědictví je z velké části imobilní, zčásti je mobilní, zčásti imateriální. Ale ať je jaké je, je nám pro poučení a studium k dispozici jen tehdy, když se vypravíme za ním – do galerie, muzea, na zámek, do terénu na masopust… To je tradiční pohled. Tradiční nejen technicky, ale také ideově. Vyžaduje se, aby výhradní cestou „autentického“ zhodnocení dědictví pro uživatele – občana byla osobní prohlídka přes sklo vitríny.

To má ovšem několik nevýhod. Vidíte jenom to, co Vám někdo vybral, seřadil a umístil do vitríny. Vidíte to jenom tehdy, když je to vystaveno. Je to jakýsi obřad, který když prošvihnete, máte smůlu. Třeba na několik desetiletí, až zase bude nějaká výstava. Některé předměty během Vašeho života depozitáře vůbec neopustí. Případně je nemůžete sledovat synchronně, což je potřebné pro srovnání apod.

Tento tradiční přístup měl mnohé důvody historické (jejich historickou „podmíněnost“ dotvrzuje poznámka jedné vážené kolegyně, která při stručném hodnocení roztříštěné situace v systémech evidence památkových dat uvedla, že to považuje za „pochopitelné“; možná to byla ironie – pak se omlouvám, že jsem to špatně pochopil). Do doby internetu byl také jediný možný, takže o něm ani nevznikala pochybnost.

Jeho nevýhody v řadě směrů jsou vcelku zřejmé, takže ve světě nyní prakticky kulminuje vlna digitalizace a zpřístupňování fondů on-line. Po knihovnách archivy, postupně i veškeré další sbírky (viz Europeana). Jako zásadně důležitá se ukazuje strukturní a technická koordinace dat (číselníky/slovníky, datové formáty). Zbývá ještě mnoho práce, ale koncepce se v zásadě prosadila, a to včetně financování (ve většině kulturních zemí, v evropském měřítku). Zpřístupněných dat neustále přibývá. Je to trochu zmatené, protože o mnohých aktualizacích se dozvíte jen z namátkového vyhledávání (i kvalifikované cílené vyhledávání je náhodné), z kvalitních blogů či profilů FB. V tomto směru je zatím šance na zlepšení v nedohlednu. Ale samozřejmě je to pořád lepší, než kdyby data ležela po šuplíkách a archivních regálech (i kdyby to bylo v podobě digitalizátů na CD). Přehledného rejstříku 2.0 se zřejmě nedočkáme. Modla vyhledávačů to asi hned tak nedovolí.

Mezi časem se však již prosazuje, logicky, nový trend zpřístupňování kulturního dědictví pro mobilní zařízení. Nabídne dvě nové základní možnosti. Cestou mobilních zařízení zvát možné zájemce k návštěvě muzeí, galerií či památek. Odborníkům pak např. vyhledávat ke zkoumanému předmětu paralely, přesněji cílit svou návštěvu lokality či sbírky, ale také z terénu data upravovat, komentovat apod.

S tímto vědomím (či jeho tušením) se také při loňském rozhodování o koncepci nového webu NPÚ ze strany jeho redakce vehementně prosazovala myšlenka od počátku počítat i s mobilní verzí webu. „Kupodivu“ neuspěla, ačkoliv např. možnost v terénu ověřovat památkový status objektů, získávat o nich odborné informace pro lepší poučení, by nepochybně prospívala jak kultivaci a angažovanosti obecenstva, tak by byla užitečná i pro odborné účely.

Je zajímavé sledovat, jak se z řady důvodů (včetně autorskoprávních) zpřístupňují „stará“ data z archivů, muzeí či knihoven. Aktuální snímky jsou poskytovány jen ty institucionální (ale i u těch bývají přístupy k autorskému právu různé, především opatrné). Takže vzniká dnes již gigantická „šedá zóna“ privátních snímků, nejednou ovšem zachycujících i části kulturního dědictví, jinak nedokumentované. Asi není snadná cesta, jak je využít. Na místě by však bylo, aby oficiální digitální sbírky umožňovaly spolupráci externích dokumentátorů. Naprostým minimem by mělo být vydání doporučení pro tvorbu „metadat“ – pojmenování a další označení snímků, lokalizace. Ve svém počítači i ve veřejných fotobankách (Panoramio, Flickr, Rajče…) je totiž také možné snímky označit kvalitně. Tím se nejspíše zvýší jejich úspěšnost ve vyhledávačích, ale hlavně budou identifikovatelné i po letech, kdy třeba již nebude ani existovat harddisk, ze kterého autor snímky sdílel. Je sice malá naděje, že se fotografové podle doporučení zachovají, ale nějací to určitě udělají.

Od koho bychom však takovou charakteristiku správného postupu chtěli, když jednotně nepostupují ani muzea, galerie a památkáři (situace se ovšem pod tlakem European/y zjevně lepší). Možná by stačilo převzít doporučení pro dokumentující obecenstvo vydané Library of Congress (zdá se to být elementární, ale často se ve spěchu postup zjednoduší pod únosnou míru; pro praxi by však stálo za to stručně popsat a ilustrovat několik osvědčených postupů).

Ale to jsem trochu odbočil. Lze z toho jen tušit, že otázky mobilního přístupu možná nejsou pro našince až tak důležité…

2010/10/28 Posted by | archivace, dostupnost dat, standardy | , | 1 komentář

Nestandardní data o památkách – k čemu budou?

Standardizace informací je v současné době pro oblast kulturního dědictví klíčová. Samozřejmě tomu tak bylo již před tím, než vůbec někoho mohlo napadnout data sdílet v globální síti. Byly standardizovány i papírové evidenční karty. Dnes je však vytváření dat bez ohledu na standardy pro tato data téměř vražedné. Chápu, že někteří pracovníci vůbec smýšlejí tak, že data o památkách nemají být veřejně dostupná, i když s takovou úvahou nesouhlasím.

Také ve světě až překvapivě dlouho přežíval názor, že je možné nechat vývoj evidenčních systémů na tržních mechanismech. Nicméně to vedlo k zřejmému roztříštění a nespojitému prostředí, ve kterém zejména není možné informace porovnávat a efektivně vyhledávat.

Nyní je však tlak řady nadnárodních institucí na prosazení již vytvořených standardů stále silnější. K nám zatím zřejmě doléhá jen okrajově (Athena).

Standardy jsou ovšem mezinárodně uznány již nějakou dobu a měli by se k nim přihlásit jako odborníci, tak politici či vedoucí úředníci. Pokusím se je to trochu sledovat, i když je mi jasné, že každý, kdo se zajímá, si může informace prohledat úspěšněji než třeba já. Třeba bych ale mohl aspoň malinko přispět k propagaci.

V projektu CARARE nějak figuruje NPÚ! Škoda, že o tom někde nečteme jakoukoliv informaci (opravte mě, pokud jsem něco přehlédl). Takové informace jsou podle mého důležité proto, že s takovými projekty by se měla sžít odborná i obecnější veřejnost.

Dlouhodobě se standardy (tezaury) zabývají i v Gettyho institutu. Nyní ovšem také zde registrujeme řadu aktuálních aktivit.

Tradičně jsou (vedle knihovníků) na vedoucích pozicích standardizace muzejníci, v Německu v neposlední řadě. Tam se významně projevuje i aktivita archeologů (tak, aby standardům odpovídala nejen nová data, ale i metadata digitalizovaných starých dokumentů).

Optimálním řešení zřejmě je vytvořit standardy a včetně poradenské služby je poskytovat veřejnosti. Jde totiž také o to, aby standardní nebyla jen data institucí, ale aby se co možná podporovalo i zapojení soukromníků, až po obyčejné sběratele či soupisce památek. Nynější situace je zatím trochu schizofrenní i v tom, že např. muzejníci v zásadě zpracovávají data o sbírkách více méně standardně, ale přitom přijímají předměty s daty zcela heterogenními – musejí data konsolidovat. Ale přitom by bylo možné, aby řada předmětů byla provázena standardními daty již ve své „předmuzejní“ éře, optimálně již od svého vzniku, když to zkusím přehnat. Nejednou asi dochází k tomu, že jen kvůli nedostatku informací vznikají dnes díla či věci, které při svém budoucím přenesení do nějaké sbírky teprve data získají (trochu to připomíná praxi archivní, kde je již uzákoněno, že „původci“ archiválií musejí provádět „předarchivní“ péči o data).

S tím asi trochu okrajově souvisí i jiný problém, že v oficiálních databázích jsou schraňovány především staré předměty či reprodukce, zatímco aktuální nikoliv. Ty musejí zřejmě projít neřízeným „ředěním“ náhodnými procesy ztrát dat i jejich nečitelnosti pro standardizované systémy. Přitom by mohly být i oficiální sbírky (typicky fotobanky) budovány za účasti občanů i institucí, kterým není osud jimi vytvořených dat lhostejný. Mohl by se přitom zajišťovat standard metadat takový, aby od počátku data byla způsobilá pro vyhledávání a komparaci. Zmínit zaslouží skotský projekt. Zase: je možné, že něco takového již existuje, jen já to nevím. V případě Vašeho zájmu napište.

2010/04/21 Posted by | archivace, evidence památek, participace, standardy | , , | Napsat komentář

Jak spolehlivě archivovat obrazová data? Moc šancí asi není…

Svět si postupně uvědomuje, že data, která v nynější komputerizované době vytváří lavinovitým tempem, mohou mít i nějakou hodnotu. Izolované informační systémy v osobních počítačích či serverech institucí se obecně jeví jako obstojné řešení z hlediska ochrany dat. Vymýšlejí se postupy pro trvalé uchování dat (repozitáře). Současně se ovšem zjišťuje, že metody zpracování dat jsou velmi různorodé, takže velmi komplikují snahy o agregaci dat, jejíž potřebnost je stále zřejmější, protože úměrně nárůstu kvant dat se snižuje jejich využitelnost (dohledatelnost v rozumné době a s přiměřeným procentem úspěchu, zejména „jednou cestou“, nikoliv vyhledáváním separátních databank různých institucí či jejich skupin, jak je to dnes nejběžnější). Z hlediska institucí přitom stále mají přednost archivní dokumentace či dokumentace sbírek muzeí.

Snahy o řešení značně neutěšené situace se hledají ve vysokých standardech provozu repozitářů (spolehlivost dat) a v nástrojích pro agregaci dat (dohledatelnost dat, standardy metadat; Europeana).

Odborné využití dat (různými obory) stojí přitom u velkých správců dat (orgány státní správy) na okraji zájmu.

Zcela „mimo“ pak zůstávají producenti dat „pro zábavu“. Jejich fotografie nepřijme žádná institucionální fotobanka, jež se většinou spokojuje se zaměstnaneckými díly. Soukromé fotogalerie asi mají ambici trvalé existence, ale garance ve skutečnosti dát nemohou (i když ve smluvních podmínkách mohou slibovat kde co). Pokud firma zanikne… Co vím, zatím se v podobných případech firmy v určitém předstihu obracejí na zákazníky – fotografy, aby své snímky z jejich serverů stáhli, případně je přesunuli jinam.

Proto mě také zaujala nedávná diskuse na Flickru ohledně spolehlivosti uložení a dostupnosti dat. Uvážíme-li, že touto cestou zpřístupňují někteří fotografové památek (ale i památkové, muzejní a archeologické instituce) i desítky tisíc snímků, často velmi detailních a odborně cenných (dokonce jinak nedostupných), v principu z velké části nenahraditelných (pro příklad), je zřejmé, že je otázka po budoucnosti takových fondů zcela na místě. Nejde o fotografie pro zábavu či z rodinného prostředí, které by asi mohly být přesunuty bez ztráty kytičky na jiné místo, či se vrátit na fotografův disk.

Jako cesta se snad jeví budovaná sbírka na Wikipedii (Commons), ale ta je zřejmě omezena kapacitně, a také technologie neumožňuje rychlé prohlížení velkých množství snímků.

Nevidím tedy spolehlivé východisko, leda snad, že by státy začaly budovat sbírky amatérských a dokumentačních snímků. Vymínily by si od přispěvatelů dodržení nutných standardů (formáty, metadata) a vhodným způsobem by mohly snímky k zařazení schvalovat. Mohly by i spolupracovat se soukromými producenty webů. Zatím se tak nějak spoléhá na to, že velcí hráči na tomto poli svá datová megapole udrží v chodu…

2010/04/05 Posted by | archivace | , | Napsat komentář

Doporučení Sdružení zemských památkářů v Německu k zacházení s digitálními stavebními dokumentacemi pro dlouhodobou (trvalou) archivaci

Problém je dlouhodobě známý, přesto i u nás ještě zbývá cos k řešení. Zajímavé je, že s rozumným argumentem nedoporučují k archivaci fotografie ve formátech RAW, zatím co u nás (NPÚ) je někteří fotografové doporučují. Naopak formát TIFF u nás nemá prakticky žádné vyznavače (v MIS převažují jinak zpochybňovaná JPG). Acrobat ke spolehlivé produkci verzí dokumentů PDF a PDF/A skoro nevidět. Přesto je možné, že některé podmínky Sdružení německých památkářů jsou přehnané. To můžete posoudit zde (zajímavé je, že Doporučení je ve formátu doc, ač ten jinak není k dlouhodobé archivaci… doporučen; vydané „pracovní listy“ jsou dostupné zde). Nemálo důležité ovšem jsou i zásady pro značení a seskupování dokumentů do složek, jejich metadata apod. K tomu asi existuje jiný dokument (směrnici pro MIS máme). Protože u zmateně značených dat je skoro jedno, v jakém jsou formátu. Je ovšem jasné, že v tom smyslu musejí být respektovány vyšší standardy, než jen pro obor stavební památkové péče a SHP.

2009/12/29 Posted by | archivace | , | Napsat komentář

   

Tomáš Stěhule

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

ArcHerNet

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Denkmalberatung

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Picarrsa's Blog

Just another WordPress.com site

KACHNA SE KOCHÁ

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Art History Teaching Resources

Peer-populated resources for art history teachers

Bodleian Digital Library

A Bodleian Libraries blog

varia, curiosa et memorabilia

vienna, glasgow & beyond

MONUDET

Lapidária. Prvky staveb. Dokumentace. Evidence.

Heritage Times

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

WebUrbanist

Urban Art, Architecture, Design & Built Environments

Zapomenuto.cz

Opuštěné a zapomenuté stavby

Medieval Art Research

Send in your call for papers, conference programmes, new book suggestions and other medieval art history things to mail@medievalartresearch.com for us to share them with our community of researchers

Europeana Blog

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

History From Below

Musings on Daily Life in the Ancient and Early Medieval Mediterranean By Sarah E. Bond

Penn Museum Blog

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

The Inclusive Archaeology Project

Campaigning for Diversity & Accessibility for Everyone in Archaeology

MuseWeb

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.