Česká placka

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Pokusná úvaha na téma možné metodiky pro dokumentaci „pitvy“ zanikajících staveb

Nástin případné úvahy ve smyslu možné koncepce nejspíše provždy hypotetické metodiky „zánikového průzkumu a dokumentace“ staveb

(Pracovní verze!)

Motto: Hlavní dopad by asi metodika měla mít jinam, než na odborníky dokumentující památky již osvědčenými metodami OPD či SHP… Spíše na zákonodárce a úředníky. Podobně jako u ostatních metodik není deficit ani tak z odborného hlediska, ale z hlediska kapacit, technického vybavení, morální i další podpory či obecnějšího pochopení významu zaznamenávaných informací apod. Snad se podaří zapůsobit i tam, kde např. nezávislí aktivisté sbírají dokumentaci, aby ji sdíleli a archivovali co „nejčitelněji“ pro nynější i budoucí studium. Tento přístup však nesmí být vykládán jako možnost zbavit se nějakého historického odkazu s odvoláním na to, že jej lze nahradit dokumentací.

  1. Zachování informací o ztracených památkách
  2. Komplexní metoda zkoumání a metodiky dílčích postupů průzkumu a dokumentace
  3. Metodiky dokumentace staveb a jejich částí jako systém?
  4. Spíše netušený význam dokumentace věcí při procesu jejich zanikání
  5. Obecné priority zánikové dokumentace
  6. Adjustace, archivace
  7. Poznámky na okraj
  8. Exkurz 1. Německo
  9. Exkurz 2. Most

Zachování informací o ztracených památkách

Pravonin destrukce 01

V momentu rozpadu konstrukcí stavby by vedle úsilí o záchranu měly být nasazeny i síly pro záchranu historických informací, neb ty patří k samotné podstatě památky a našeho vztahu k ní i k těm, co zbudou… (zámek v Pravoníně, renesanční, barokně upravený)

Zanikající stavební konstrukce či architektonická díla mnohdy opouštějí světlo světa v podobě hromad sutin, odvážených kamsi na skládku, případně ponechány osudu postupně ztrácejí kusy hroutících se krovů, opadávajících omítek, propadajících podlah a stropů, prolomených okenních překladů a rámů, což vše vespolek archeologizováno poskytuje výživu bujným křovinám. S průběhem řícení či demontáže mizejí informace o skladbě konstrukcí i jejich výtvarné (ne)hodnotě, konstrukční i řemeslné (ne)dokonalosti. Mizejí z prostoru, z kontextů, přestávají být součástí prostředí, ve kterém spolu s nimi žily a na jejich vliv reagovaly objekty, kterým třeba připadl osud chráněné památky a budou přetrvávat nadále, více či méně systematicky monitorovány a studovány, ovšem ve stále se více či méně vyvíjejícím prostředí a nových kontextech. V neposlední řadě se svým zánikem věci ztrácejí jako součást vědomostí o historii v jejím komplexním pojetí, tedy vč. toho, že se nezařadí mezi studijní materiál pro zkoumání historie umění či řemesel a opory pro precizní hodnocení toho, co přetrvává a „se“ chrání…

Recyklace pamatky kontejner

Památka na cestě k recyklaci…

Tomu nelze v relacích věčnosti zabránit. Nicméně tak, jak se zintenzivňuje mezi odborníky i v širší kulturní veřejnosti povědomí hodnoty souvislostí památek s jejich prostředím nejen v době jejich vzniku, ale i s časem životů, který kolem nich ubíhal, vyvstává jako důležitější otázka vytváření záznamů mizející podoby prostředí i konkrétních objektů a tyto záznamy uložit a užívat v moderním informačních nástrojích. Důležitost záznamů umírajících (ne)památek se může zdát administrativně nevýznamná. Pro odborný potenciál a budoucí stabilitu a míru věrohodnosti oboru památkové péče je však zásadní.

Takové dokumenty samozřejmě mají svou nepominutelnou tradici. Přinejmenším od dob renesance se zaznamenává romantické prostředí zřícenin, pro potřeby poznání architektury se přesně vyměřují detaily uměleckých forem i konstrukcí antických zdí, sloupových řádů, kladí, říms, ostění… (Od středověku ovšem patřily k základním ikonografickým motivům jesličky, symbolicky chovající nový život v polozříceném chlévě, obvykle s pečlivě „dokumentovanými“ rozpadajícími se konstrukcemi.) Dnes po staletích vývoje dokumentačních metod disponujeme (tedy, ne všichni) 3D scannery, fotogrammetrickými softwary a dalšími výdobytky špičkových technologií, nejspíše v budoucnu umožňujícími vytvářet virtuální „snímek“ světaběhu.

Nicméně nějak podobně, jako se v reakci na sdílení zděděných a aktualizovaných myšlenek budoucí památky právě nyní rodí, očekáváme, že v reakci na potřeby přijde i efektivní systém sdílení dat o památkách. Svým způsobem je do značné míry nahodilé jak to, jaká dokumentace v tomto stavu očekávání případně vznikne, tak i to, jestli bude zachována, bude-li uložena tak, aby ji bylo možné v nějakých souvislostech teď nebo kdykoliv později najít apod. Lze ale vidět důvody pro to, aby

Podstatnou část informací o památkách vytváří (nebo vynucuje od vlastníků apod.) systém státní památkové péče. Většina takových dokumentů vzniká jako podklad odborného posuzování investorských záměrů na změnu či údržbu památek. Ale v principu se památkový systém zabývá i dokumentací objektů, jejichž možný zánik se zvažuje (často v rámci rozhodování o případném „vyškrtnutí“ z ÚSKP). Při posuzování návrhu na „vyškrtnutí“ nějaké stavební památky ze státního seznamu chráněných objektů se např. součástí podkladů pro příslušné rozhodnutí zadává vypracování standardního SHP.

To zřejmě někdy motivuje úvahy, že se nic neděje, když se dokumentace nebude „řešit“ hned, jak by někoho napadla, ale ponechá se pro lépe vybavené dokumentátory následujících generací, anebo se s ohledem na omezené kapacity pro teď dokumentace odloží naneurčito. Samozřejmě je tu i tradiční proti úsilí o dokumentaci vždy vznášená odzbrojující námitka, že je důležitější památku zachránit, a to tím spíše, že vždy bude sama nejlepším dokumentem o sobě…

Dobrá, to je asi jaksi argument. Nicméně ten nakonec platí jen v limitované části případů, protože památky se (podobně jako všechno) během času mění, a hlavně TEĎ mnohé zanikají zcela či při dílčích stavebních zásazích. V tuto chvíli mizejí i se zachytitelnými informacemi, jež tak nikdo nezaznamená ani v budoucnu (a samozřejmě lze zase uspět s námitkou, že toho je pořád k dokumentování okolo dost).

Zdá se proto být namístě diskuse kolem otázek, zda lze požadovat, aby se našly cesty, jak takto mizející nenahraditelné informace nějakým zvladatelným způsobem zachytit a jak je efektivně uchovat pro „budoucí“ využití. Určitou paralelou tu samozřejmě může být „záchranný“ archeologický výzkum (ZAV), který se už stal vcelku samozřejmostí pod záštitou myšlenky, že pečlivě provedený a dokumentovaný výzkum „zachrání“ alespoň informace o tom, co při nějakých stavebních či výkopových pracích „muselo“ nenávratně zaniknout.

Záměrně se zde nečiní rozdíl mezi stavbou památkově hodnotnou či „bezcennou“, památkově chráněnou či pro oficiální památkovou péčí nezajímavou. Je zřejmé, že v praxi se bude vždy ke stavbám přistupovat různě, dle osobního pojímání hodnoty, ale jistě i podle úředně (s)právního statusu ochrany (je určitá pravděpodobnost, že zanikající úředně chráněná památka bude dokumentována s nasazením určitých profesionálních kapacit; ale nejednou dojde i k tomu, že aktivista bude z osobního zaujetí dokumentovat objekt úřady opominutý s odkazem na jeho malou hodnotu či dokonce škodlivost v památkovém prostředí apod., což má svou logiku v tom, že i o tomto kontextu je namístě zachovat informaci; kdybychom to chtěli přehnat, řekli bychom, že u všech objektů, jež nejsou chráněné, by měl být dostupný výklad důvodů tohoto ne-statusu).

Velký význam je přičítán archivaci dokumentace, i když je dosud značně slabá pozornost věnována předarchivní přípravě – tedy kvalitnímu zpracování i správě výtisků i elektronických datových souborů. Ovšem i vytváření nějakého informatického kontextu zaručujícího nalezení dokumentu v náležitých souvislostech je do značné míry v počátcích.

Komplexní metoda zkoumání a metodiky dílčích postupů průzkumu a dokumentace

Vědecký význam např. pro studium dějin stavitelských řemesel je dosud oceňován jen úzkou skupinou specialistů, nahlížených okolím do jisté míry s přezíráním, zejména ve srovnání s „praktickými“ funkcemi vědomostí pro projektování obnov, distribuci dotací apod. Jednotlivé přístupy se pak víceméně zbytečně vzájemně napadají pro subjektivismus přístupu apod., ačkoliv by komplexní IS mohl umožnit klidné soužití všech relevantních dat i jejich různorodých uživatelů.

Nicméně požadavky na srovnatelnost a „objektivitu“ metod dokumentace památek vedly k reglementaci zejména v podobě vydávaných metodik (jimž se pak dostávalo i politické podpory v podobě certifikace ministerstvem kultury; trochu paradoxně pak působí, že nikde není poruce seznam takto zavazujících postupů – ale to je jiné téma).

V posledních letech vzniklo snad už deset metodik, které se více či méně detailně a v různých souvislostech zabývají postupy SHP a OPD (od drobných památek, přes obytné městské domy až po zahradní architekturu, od urbanistických kontextů po inventarizaci nejdrobnějších součástek staveb). Vedle podrobného popisu způsobu terénního zkoumání a dokumentace, archivního výzkumu, přístupu k hodnocení památky a vyjádření k jejímu dalšímu ošetřování a individuálně pojatých výběrů hodnotných prvků i značně obecně specifikovaných námětů pro způsoby uložení elaborátu ovšem jednotlivé metodiky stále směřují k uzavřenému typologickému (účelovému) vymezení svého tématického záběru, obvykle nějak zadaného, zpracovaného bez větší konzultace v odborné komunitě.

Obecně lze říci, že rozdělení oficiálních metodik dokumentace a výzkumu památek na jednotlivé obory (podle typů objektů či jejich součástí apod.) má svou logiku, protože ohled na funkční, konstrukční i výzdobné specifické jevy je nepochybně oprávněný. Přesto se v rozsáhlé sadě metodik řada popisovaných postupů opakuje (někdy s drobnými obměnami). Protože však „pokrytí“ zkoumaných typů staveb není souvislé (z hlediska specifičnosti je zřejmé, že chybí např. metodika zkoumání továren), postrádáme i nějakou „supermetodiku“, specifikující okolnosti zkoumání souhrnně a odkazující na dílčí vodítka (ale k tomu bude třeba se zase vrátit jindy).

Mezi nimi by mohla mít své místo i metodika pro evidenci, zkoumání, prezentaci a archivaci vědomostí o zanikajících objektech jakéhokoliv druhu.

Metodiky dokumentace staveb a jejich částí jako systém?

Tyto metodiky by měly tvořit jediný systém, a to jak z hlediska sběru dat, tak i při správě posbíraných informací. K tomuto cíli snad bude co nejdříve vše směřovat. Do té doby ovšem má význam pokus upozornit na samostatný význam dokumentace stavby při její demontáži, rozkladu, hroucení apod.

Spíše netušený význam dokumentace věcí při procesu jejich zanikání

Význam dokumentace zanikajících věcí si sice dovedeme představit mnozí, ale snad lze předložit aspoň pokus o metodické „nalinkování“ postupů, možná s vyhlídkou na budoucí vypracování oficiálního dokumentu, ale také – a snad co nejdříve – na prosazení povinností jak pro dokumentátory, správce dokumentace, investory i dodavatele stavebních aj. prací.

Podrobnost dokumentace by měla odpovídat stupni povědomí o významu detailů a souvislostí. Tomu by tedy mělo odpovídat i kapacitní a finanční zajištění. Vzhledem k tomu, že víme o tom, že se detailnost výzkumů zvyšuje a musíme předpokládat, že tomu tak bude i nadále, měly by být zaznamenávány i skutečnosti, které se v současné době jeví jako málo podstatné.

V požadavcích na veškerou dokumentaci památek bývá velmi zdůrazňována potřeba jakési „kompletnosti“ formálního rázu. Zdůrazňují se identifikační údaje na titulním listu elaborátu, uvedení všemožných archivních podkladů využitých při práci apod. Prakticky se nesetkáme s výraznou preferencí akutního zpracování fotografické, popisné a kresebné dokumentace v terénu. Přitom ve srovnání s ostatními podklady jde rovněž i primární pramen, který by měl v první řadě vzniknout za jakýchkoliv okolností. Je nutné, aby byl identifikovatelný a využitelný v nejrůznějších odborných aj. kontextech.

Obecné priority zánikové dokumentace

Hlavní cílem je zachycení těch informací, které za normálního stavu celé stavby vůbec nejsou viditelné. Tedy např. dokumentace konstrukčního provedení zdiva, stropů, otvorů, armatur a výztuží atd. Takové informace nejsou z velké části dostupné ani při zpracování „upouštěcího“ průzkumu provedeného metodou nedestruktivního SSHP, přičemž jsou ale rozhodující pro poznání dějin objektu, ale i typologických aj. souvislostí jeho vzniku, provozu a změn.

Spolie milevsko kravin 01

Druhotně použité románské architektonické články, druhotně použité ve zdivu pozdně barokní hospodářské budovy, nyní opět ohrožené po zboření větí části objektu.

Typická je často zcela nezastupitelná možnost vyhodnotit stavivo – jeho „kompaktnost“, druhotné užití materiálu, cenných architektonických článků zaniklých staveb či jejich částí apod. Vzniká např. možnost dokumentovat zásahy při minulých funkčních změnách objektu, za normálního stavu naprosto neidentifikovatelných pod povrchovou úpravou.

Související priority

Ve chvíli zanikání objektu mohou být omezeny další jinak povinné náležitosti standardních průzkumů a dokumentací (SHP), jako je archivní rešerše či průzkum historické ikonografie. Je vhodné preferovat přístup, že ZPD je primárně cestou k zachycení pramenných informací. Samozřejmě je ideální, když navazuje na předchozí vědomosti. A to už ze základního důvodu, aby se vyloučila duplicitní akce, pokud již odhalené části byly dříve zkoumány v rámci OPD apod. K tomu je ovšem základní cestou údaje o veškerých dokumentech v nějakém maximálně snadno ovladatelném a velice přehledném IS bez odkladu zpřístupňovat.

Je potřebné evidovat místo uložení trosek, případně jejich druhotné využití v jiné stavbě (část stejného objektu, jiná budova), zavážce, navážce, lapidáriu…

Priority v kapacitní tísni

Zpracovatel usiluje o vytváření a archivně „udržitelné“ zpracování maxima dokumentace takové, aby i při nejzákladnější stručnosti (přiměřeně rozvinutý popis fotografie) byla srozumitelná, zpětně přesně lokalizovatelná, využitelná v jakýchkoliv kontextech.

Velký význam mají měřické snímky aj. typy dokumentů schopné pozdějšího vyhodnocení. Proto je třeba velkou pozornost věnovat lokalizaci dokumentů a co nejkvalitnějšímu popisu. Detailní snímky by pokud možno vždy měly navazovat na komplexnější záběry, které by např. zlepšily vyhlídky na budoucí začlenění k dalším dokumentům při vytváření 3D či plánové dokumentace apod.

Zpracovatel počítá s možnou postupností akce a se zapojením dalších dokumentátorů. Tedy může být výsledkem vhodně propojený sled jednotlivých fotografií s potřebným popisem, stejně jako více či méně komplexní elaborát (možná ideálně jako „skládačku“ souborů s popisem, propojených se souhrnným komentářem). Pozornosti by se mělo dostat opět i formátu html (xml) už i proto, že by pokud možno měly být výsledky dostupné on-line.

Lepší něco, nežli nic?

Instruktivním příkladem pro závazné a nepominutelné provedení akce ZPD je odstranění nestabilního objektu či jeho částí při hrozící havárii. Co jen dovolí podmínky bezpečnosti práce v kombinaci s osobním nasazením, je třeba dokumentaci pořídit. Povinnost k tomu zajistit podmínky by měla být uložena i úřadům, které by měly vlastníka rozpadající se či demolované stavby přimět, aby si k tomu přizval kompetentního specialistu. Na tuto naléhavou potřebu by proto měli myslet zákonodárci a vykonavatelé (stavební a památkový zákony).

Samozřejmě by v žádném případě nemělo dojít k tomu, že bude příslibem či uskutečněním ZPD argumentováno ve prospěch likvidace památky či jejího ponechání bez údržby. Tomu by měly bránit vhodně upravené právní podmínky i přístup instancí (tedy jejich přísnost i pomocná ruka).

Vždy je třeba opakovat, že je potřebné disponovat místem, kde bude možné srozumitelně zjistit, jaká dokumentace k objektu již existuje (a není proto třeba ji tvořit opakovaně – např. zaměření). Dále by na tomto místě mělo být možné vložit odkaz na vlastní nově vytvořenou dokumentaci. Pokud možno by mělo být možné (např. po jednoduché registraci) takovou dokumentaci do archivního systému přímo vložit.

Dále je potřebné naléhat, aby zákonodárce myslel na to, že jsou prostředky na takové dokumentace účelně vynaložené a hledal cesty, jak pro jejich vytvoření podpořit vlastníky, ale zejména samotné průzkumníky (proplacení nákladů a prokazatelně vynaloženého času na zpracování).

Časová a profesní náročnost

Měla by být podrobněji a na komentovaných příkladech charakterizovaná v metodice.

Adjustace, archivace

Jak technicky adjustovat? Časté jsou problematické „výstupy“ v podobě „wordových“ dokumentů s vloženými obrázky, „vytištěné“ ve formátu PDF, současně snad tištěné několikrát na běžný papír archivně nespolehlivými tonery. Zmiňované metodiky se touto stránkou archivní „udržitelnosti“ prakticky nezabývají. Obvykle se spokojí s mnoho neříkajícím upozorněním, že je třeba elaborát nějak archivovat u oprávněné instituce. Technická rozrůzněnost tak nabývá ohromujícího rozpětí. Bohužel se nepodařilo natrvalo rozvinout před lety vcelku prosperující a vlastně nekomplikovaný projekt ukládat elaboráty SHP aspoň v jednom výtisku do NAČR (Martin Ebel). Tato nejednotnost jen podporuje komplikace při dalším využití informací.

Podobně i v rámci památkové digitální evidence (MonumNet; MIS, Památkový katalog) vytvořené sbírky informací z oblasti OPD či monitoringu stavebně-technického stavu nejsou přehledné, ani vzájemně propojené.

Data v digitálně sociálním chaosu přibývají na internetu, ale neslyšíme ani apely z kompetentních míst na adresu památky fotících nadšenců, aktivistů pro záchranu památek, ale i zpracovatelů vědeckých a výzkumných projektů, aby hledali cesty kooperativního udržitelného zpracování dokumentačních elaborátů, a to zejména těch elektronických, které bez standardizace budou časem ve stále větší míře ztráceny.

Otázky jejich nalezitelnosti v budoucnu a operativního sdílení dnes jakoby nikoho moc nepálily ve chvíli, kdy skončila dokumentační akce předáním práce investorovi, ukončením lhůty udržitelnosti projektu. Asi se počítá s brzdým dynamickým rozvojem digitální archeologie.

Kam tedy s daty reálně?

To je nad mé síly komentovat – co je vhodné, udržitelné… Zpracovatelé dokumentace se často pro její ukládání a zpřístupňování rozhodují do jisté míry intuitivně, podle nějakého doporučení, vedeni osobními pocity ze snadnosti či komplikovanosti obsluhy různých „aplikací“ apod. Zřejmě zcela minimálně berou v potaz možnosti data nějak kombinovat s produkty jiných lidí, daty institucí apod. (Ověřoval jsem řadu různých fotobank, ale to je asi na jinou diskusi…)

Nelze přitom pominout další typy dokumentace či jejího záznamu, které postupně pronikají do rutiny a nabízejí další možnosti porozumění. 3D vizualizace. Video. Audio. CAD/GIS/BIM…

Poznámky na okraj

(Jen úvodní „teze“. Připomínky jsou vítány!)

Kyselka arkyr zdivo 01

V situacích nejvážnějšího ohrožení památky se může zdát pořizování dokumentace poněkud cynickým. Nicméně je v té době mimořádně efektivní.

Přehledu by asi mohl obecně pomoci registr demolic s odkazem na dokumentaci v rámci IISPP? Bez vazeb na agendu stavebních úřadů se tím však asi nemá cenu zabývat. Stejně je aspoň po nějakou dobu využívat destrukčních situací a dokumentaci uveřejňovat, aby byl postupně širším kruhům odborníků i dalších dotčených osob stále zřejmější význam takového uchování informací. Důležitá přitom je součinnost, aby se co možná přehledně ukazoval rozměr problematiky.

Volba konkrétního postupu by měla vycházet z existujících a co nejpřesněji odhadnutých časových možností. Velmi často ovšem musí být okamžité. Cílovým stavem přitom musí být předání maximálního rozsahu dokumentace, kterou bylo možné zpracovat v existujících časových podmínkách, při nepochybné jednoznačnosti identifikace dokumentované věci, určení polohy snímků apod.

Co největší pozornost je třeba věnovat začlenění informací do kontextů. Používat v popisu správnou terminologii, pozorně volit klíčová slova. Nutná je lokalizace v GIS (GPS).

Informace o vytvořené dokumentaci má být zařazena i do „soupisu“ dokumentů snad v IISPP, nějakém systému NAČR nebo pod. Zatím je toto ovšem čirá iluze.) To je potřebné z několika důvodů. Musí být snadno ověřitelné, že dokumentace vznikla, aby se mohl vyvarovat opakované akce, kdo by případně stanul před památkou s cílem znovu ji dokumentovat (anebo se mohl zaměřit na detaily, které předešle byly opomenuté či nepřístupné). Rovněž je to cesta k zapojení poznatků do typologických, územních či jiných systémů informací, a tím zkvalitnění vědomostní báze vůbec.

Dokumentace má být ukládána do centrálního úložiště (bohužel však v panující snad dočasné situaci asi kamkoliv) v co „nejprůhlednějších“ „formátech“. Pro některé složitosti typu 3D vizualizace je asi nutné užít příslušné typy (PDF…). Ale pro základní typy (text s obrázky) by se mělo přednostně jednat o html s odkazy na připojené obrázky v maximální kvalitě (ideálně *.tif, realisticky co největší *.jpg bez komprese). Z takového souboru je vhodné spolu s náhledovou fotografií vytvořit verzi *.pdf, a tu uložit na vhodném místě paralelně, pro případ havárie prvotního úložiště, ale i pro usnadnění vyhledání. Je vhodné se postarat dle možností, aby dokument nebo odkaz na něj byl k dispozici v centrálním památkovém informačním systému (pokud možno i v případě, kdy se nejedná o kulturní památku ze zákona).

Přitom je třeba nacházet rovnováhu mezi množstvím a rozsahem dokumentace a její zvládnutelností v dostupné kapacitě. Vysoké nároky na rozsah, kvalitu, popis by neměly vést k tomu, že se dokumentace nedokončí.

Zásadně podstatné je vytváření vazeb mezi dokumenty, protože v dramaticky narůstajícím obsahu internetu již rapidně klesá šance na nalezení individuálně relevantního obsahu pomocí standardních vyhledávačů.

V zásadě nejsou k dispozici žádné standardy. Dokumenty neshromažďují plošně památkáři, individuální příspěvky asi nezajímají ani Národní archiv apod., o jejich systémové vazby se pak vlastně (krom už snad až mýtizovaných metadat) asi nezajímá nikdo.

V rámci časových možností by se vážní zájemci o tuto problematiku měli zapojovat do diskusí, v článcích, na sociálních sítích, na konferencích by se měli dělit o zkušenosti a názory. Vzájemně by měli vždy hledat dohodu a vyjadřovat si podporu při prosazování realizace konkrétních akcí. Měli by koordinovat své postupy a vždy apelovat na instance, aby pomáhaly vytvářet pro dokumentaci prostor.

V cílovém stavu by v zásadě měl zákon ukládat vlastníkům i stavebním firmám pořízení dokumentace v rozsahu úměrném hodnotě objektu i jeho vývojové členitosti.

Nikdy však nemá dojít k tomu, že by s odvoláním na zastupitelnost objektu dokumentací byla usnadněna cesta k likvidaci (rekonstrukci) apod. Ale to si nejsem jistý, že by se dalo plošně jakkoliv obstarat.

Zpět k věci…

Metoda ZPD není vlastně ničím novým, speciálním. „Technicky“ plně navazuje na standardy SSHP a OPD. Její nástin však má upozornit na existenci jedné z fází existence památek, té, v níž je dostupné extrémní množství poučných detailů historických staveb (což jsou vlastně všechny), ale v níž již památkový systém ztratil o dokumentaci zájem, protože ji nemůže využít pro další administrování péče, když již není oč pečovat…

V této situaci je také důležité dbát na to, aby byly záznamy co nejlépe dohledatelné (když už je nelze vkládat do nějakého sdíleného otevřeného informačního systému, jelikož neexistuje). To jim poskytne jednu ze základních hodnot, protože se mohou stát srovnávacím materiálem pro ochranu zachovaných objektů a mohou se začlenit do zdrojů pro historické výzkumy, přesnější poznání typologie a pro vzdělávací programy.

Exkurz 1. Německo

Wia160917-DSC2012

Exkurz 1

Benjamin RUDOLPH: Dokumentationen vor Abbruch – Handhabung und Anforderungen im Land Sachsen-Anhalt, in: Denkmalpflege in Sachsen-Anhalt, 15, 2015, č. 2, s. 42n.

V posledních letech je státní památková péče konfrontována s novým fenoménem – požadavky na demolice či neřízeným zánikem registrovaných památek. Vedlo to k novému přístupu k dokumentaci památek. Změny se dotkly jak „garantů“, tak i složek „SHP“. Na jedné straně je samozřejmě nutné litovat ztrát na památkové substanci, ale současně byl přijat morální apel zachytit to, co je možné o organismu stavby zjistit vlastně jen v momentu jejího rozpadu či demontáže. Je v tom ovšem obdoba OPD v průběhu oprav, kdy rovněž (možná méně nápadně) postupným změnám objektů dochází k mizení informací v nenávratnu. „Nabízí se“ tak závazek zachytit maximum informací, které jinak dosud ve spoustě případů mizejí v nenávratnu.

Přestože nejspíše existují nějaké statistiky demolovaných či zanikajících památek u nás, nejspíše nejsou z tohoto hlediska výrazněji reflektovány.

V Sasku-Anhaltsku (asi nejen tam) je stanoveno, že před demolicí památky může památková instance nařídit povinnost památku dokumentovat. To se asi děje i u nás, v nějaké míře. Prioritou přitom ovšem většinou je požadavek na pořízení takové dokumentace, která dovolí správně rozhodnout o povolení či zákazu demolice na základě z dokumentace vyplývajících informací o hodnotě památky. Zdůrazňují se požadavky na dokumentování nejrůznějších detailů svědčících o vývojovosti památky či jejích cenných prvcích. Nicméně dokumentace a průzkumu se vyžadují případ od případu – nejde tedy o nějaký obecný „objektivní“ závazek.

S tímto pojetím ovšem souvisí představy o uložení informace do „složky“ daného objektu, bez „tlaku“ na obecnou využitelnost informací pro studium typologie apod. Lze v tom spatřovat skutečnost, že instance památkové péče zatím poněkud opomíjejí „podružné“ výzkumné významy dokumentace, nepodstatné ve srovnání se závažností o rozhodování o objektu samém. (Asi už stěží srozumitelná v tomto stadiu může být úvaha o zpětné vazbě v tom smyslu, že přeci i praktikující památkáři volí své přístupy na základě dosud existujících informací a podle toho, jak i jim byly zpřístupněny; tím je ovlivňováno i obecné vnímání toho, co památkáři vynucují na vlastnících či dalších orgánech státu.)

Nepříliš pohodlná bude otázka financování. Právní a správní otázky zde ponecháme stranou. Prověření dodávané dokumentace se ovšem soustředí na to, jestli je text rozdělen do příslušných kapitol a zda je fotografická dokumentace profesionální, jak případně předpis požaduje. Detailnější požadavky bývá obtížné zdůvodnit, a případně financovat.

Exkurz 2. Most

Matěj SPURNÝ: Herci díla zkázy. Demolice starého Mostu a role památkové péče, in: Zprávy památkové péče, roč. 76, 2016, č. 3, s. 251-264.

S. 263: „Památkáři, archeologové a je zastřešující instituce tak mohli v době bourání Mostu… alespoň s částečným úspěchem vymáhat plnění podmínek, za nichž byli kdysi přinuceni s likvidací historického města souhlasit. Vedle trojstranné dohody… se jednalo o několik desítek konkrétních dokumentačních akcí… Situaci komplikoval spíše poněkud nepřehledný stav, kdy se jednotlivé instituce a úřady… ve svých záchranářských podnicích různě předháněly a překrývaly, přičemž jim chyběl společný koordinační orgán.“ S. 264: „Umírající město bylo zkrátka jedinečným objektem, na němž si humanitní a společenské vědy mohly vyzkoušet techniku vlastní jinak zejména biologii a medicíně, totiž pitvu.“

Nicméně mostecké memento a nepochybné úsilí pro dokumentaci mizejících hodnot nevyznívá do podoby nějakého výrazného a reálného poučení, ze kterého by plynulo systematické rozvinutí reálných činností. Prakticky nic ze shromážděných informací není veřejně dostupné (v článku by se na to také asi odkázalo). A ani nějaký systematický postup při shromažďování dokumentace památek do praxe zavedený nebyl. Nelze sice vyloučit, že aktivní projekty monitoringu stavebně-technického stavu památek či OPD, nebo různé projekty dokumentace ohrožených objektů bez náležité péče takové výstupy sice mají, ale ty netvoří nějaký veřejně zjevný systém.

2016/09/17 Posted by | dostupnost dat, metodiky, OPD, památková legislativa, zánik památek | , , | Napsat komentář

K operativě OPD. Několik poznámek v souvislostech zkušeností za 10 let uplynulých od vydání metodiky OPD

Metoda operativního průzkumu a dokumentace vnesla do našeho systému zkoumání památek i jejich ochrany vlastně nové etické a teoretické prvky. Zájem dokumentovat staré stavby v momentech proměn, kdy jsou schopné podat zevrubnější svědectví o své hmotné podstatě a často i výtvarném pojednání, tedy zejména při opravách, se sporadicky projevoval již dávno dříve. Nicméně nedošel vlastně podstatného odborného a systémového uznání. Dříve či později se to muselo změnit.

OPD je svým způsobem nový typ přístupu k historickému odkazu a svědectví památek. Není totiž cíleným vědeckým výzkumem, ale není ani v památkové péči uznaným a potřebným podkladem pro stanovení optimálního zacházení s památkou při jejích opravách. Na rámec obvyklých inventarizačních výzkumů či soupisů zase jde sledováním běžně skrytých částí konstrukcí, odkrývaných při opravách (či degradaci nebo destrukci) památek. Přináší tak mnohdy dosud neznámé historické prameny k dějinám památek, ale i pro studium historické typologie konstrukcí apod.

Operativní průzkum a dokumentace se tak před cca 10 lety logicky celkem rychle ujaly jako součást komplexu metod, jimiž jsou získávány informace o podstatě (zejména) stavebních památek. Konečně se tak vyplnila určitá „mezera na trhu“, sice již delší dobu části specialistů zřejmá, ale v té době přeci jenom vznikla poptávka po nějakém pokroku tímto směrem.

Samotné vytvoření metodiky bylo v mnoha směrech rozhodující změnou v systémovém přístupu k průzkumům a dokumentaci stavebních památek. Do té doby si jaksi i památkové instituce vystačily se „standardním nedestruktivním stavebně-historickým průzkumem“ (metodika vyšla již v roce 1997 a v roce 2001 ve druhém rozšířeném vydání). Poznatky z průběhu oprav si samozřejmě odborní pracovníci památkové péče opatřovali, aby mohli co nejsprávněji regulovat postup opravy a její výsledek. Ale tyto poznatky neměly šanci se systémově „propracovávat“ do evidenčních dat oficiálních seznamů památek, a také k publikování odborných článků docházelo zcela sporadicky.

Tato situace se do jisté míry zlepšuje, ale přesto je namístě se dopustit určité bilance, abychom snad mohli argumentovat ve prospěch možných vylepšení praxe a v neposlední řadě i snadnější dostupnosti výsledků OPD. (Tyto odstavečky jsou k takové bilanci snad využitelné aspoň jako skrovný podnět.)

V prvních letech po vydání metodiky jsme se snažili o shrnování zkušeností z praxe a ve snaze názorně ukazovat na výhody OPD vznikala série článků v časopisu Průzkumy památek. Od té doby ovšem zpracovatelé mnohé ověřili a jistě i ve své praxi vylepšili. Pokusíme se vytvořit příležitost pro sdělení takových zkušeností, k čemuž zveme každého zájemce – případně mě kontaktujte. Nebo budou kontakty na blogu.

Nyní bych stručně poznamenal k metodice OPD… Ta stojí za pozornost z několika hledisek.

Dvě jsou snad nejvíce závažná.

Mimořádně propracovaný byl přístup k vytvoření, ověření a prosazení metodiky do následné praxe. Co se toho týče, jde o vzor dodnes asi nepřekonaný – samozřejmě jsou některé metodiky velmi propracované a jejich kvalitu a praktický dopad můžeme hodnotit třeba i výše. Příprava ale probíhala ve značně rozsáhlém otevřeném týmu, kde jednotlivci plnili různé role. Několika autorům účinně sekundovali dodavatelé připomínek, ale i tvůrci ilustrací, případně i experimentátoři, ověřující některé dokumentační úkony v praxi. Připravovaná metodika byla prezentována a diskutována na konferencích a workshopech. Takové přístupy podpoří budoucí akceptování metodiky v praxi; jistě zejména přispěly k vytvoření stabilních a dodnes fungujících týmů na řadě pracovišť NPÚ, ale i k uplatňování v příbuzných institucích (archeologie) a – to snad především – také na školách, odkud se rekrutují nastupující generace průzkumníků historických staveb. Dodnes pak kvitujeme, že ve většině metodik zaměřených na dokumentaci památek a péči o ně je metodika OPD uváděna jako jeden ze vzorů pro praktickou činnost.

Rutina byla zavedena v nebývalém rozsahu do více méně standardní činnosti v několika specializovaných (i když kapacitně limitovaných) pracovištích památkové péče. Na řadě z nich dodnes působí skupinky specialistů, spolupracujících intenzivně s památkovými garanty a dokumentujících nálezy zejména z průběhu oprav. Mnohé výsledky známe z publikací, velmi četné najdeme v MIS (výjimečně i jinde na síti). I když tam bude třeba provést zásahy do metadat tak, aby bylo možné skutečně efektivně výstupy dohledat.

Metodicky není velký problém s operativním zásahem v terénu – i když i přitom je situace vážná vzhledem k systémovému nedostatku kapacit (třeba ve srovnání s archeologií). Ale hlavně s naplněním operativního přehledu o akcích, operativní dohledatelnosti existujících dokumentů a následné dostupnosti operativně vytvořeného elaborátu. Pokud se snažíme u aktuálně probíhajícího stavebního zásahu ověřit jeho okolnosti, zejména pak, jestli jsou nějaké dokumentační práce již realizovány, prakticky nemáme operativní šanci. Většinou se asi můžeme domluvit s příslušným odborným garantem a nějaké informace získat od něj. Podobně však není snadné aktuálně vytvořený elaborát umístit tak, aby byl jaksi ve vhodných souvislostech lidem opravdu na očích.

Jistě je možné výsledky publikovat tiskem; dnes už zvláště vzhledem k té operativnosti souběžně nebo i přednostně on-line (samozřejmě od tištěné verze by se nemělo ustoupit nikdy).

Snadnější nalezení sníží riziko duplicit a povede k efektivnějšímu uplatnění poznatků jak při hodnocení dané památky, tak pro potřeby dalšího odborného využití shromážděných vědomostí a interpretací.

Potřebné se takovými souvislostmi zabývat je i proto, že se v mezidobí jako rutinní postup v NPÚ prosadil monitoring stavebně technického stavu památek. Tento proces přináší mnoho aktuálních zjištění nejen k praktickým otázkám plánování oprav památek a jejich finančního zabezpečení. V mnoha případech nejsou plně zužitkovány relace mezi zjištěními monitoringu a následného OPD z průběhu opravy. Tak zatím nedochází k potřebnému propojování všeho, co je možné z takto shromažďované „zdravotní dokumentace“ památky získat. Data jsou ukládána různými způsoby a jejich porovnání není snadné.

Zdá se, že určitou cestou by mohlo být v prvním kroku zobrazení jakýchkoliv informací v databázích NPÚ v chronologickém sledu a postupné vytvoření pomůcek pro jejich selekci podle promyšlených témat, za pomoci funkčního aparátu klíčových slov, kategorií apod. To by nám měl asi přinést i dokončovaný Památkový katalog.

Ve významnější míře by také bylo vhodné zadávat zajištění OPD v průběhu oprav vlastníkům památek – nejspíše v režimu podobném archeologii, protože sběr informací metodou OPD se v principu vlastně shoduje se záchranným archeologickým výzkumem, který už dnes většinou není možné vynechat.

Rád bych teď pozval další zpracovatele OPD, aby se připojili se svými praktickými zkušenostmi z terénu i z kancelářského zpracování, jakož i i s názory na potřebný rozvoj OPD i dalších metod zkoumání.

2015/05/06 Posted by | metodiky | , | Napsat komentář

Standardizovat standardy? K potřebě sjednocení přístupů k evidenci památek a jejich dokumentace

V posledních měsících jsme byli pro průzkumy stavebních památek vybaveni několika metodickými publikacemi, opatřenými certifikáty oficiálnosti a spolehlivosti. (Jejich souhrn uveden u záznamu dojmů ze slavnostního křtu.) Logicky jejich autoři i instance udílející certifikát předpokládají, že taková metodická vodítka přispějí ke sjednocování výsledků a k jejich porovnatelnosti. Opakovaně se proto v metodikách mluví o standardizaci postupů apod. To je samozřejmě velmi žádoucí a bude to přínosem pro praxi. Ale současně nelze přehlédnout, že kýžený standard si zpracovatelé jednotlivých metodik většinou představují různě. Dokonce i v rámci jedné metodiky jsou uvedeny instruktivní varianty realizované různými zpracovateli, ovšem s většími či menšími rozdíly. Kde tedy získat poučení o tom, co má být oním standardem? Je tento standard potřebný? Je správné si vybírat z více variant? Nebo se ještě v odborných kruzích diskutuje a varianty se testují?

Zabývat se tím do jisté míry míním proto, že v jedné z metodik se objevil jako jeden z příkladů možného postupu testovní vzorek formuláře zpracovaný v rámci ověřování mého návrhu standardu. (Jako pracovní dokument jsem ho předložil zde.)

Mimoto se opakovaně odkazuje také na formulářová řešení v metodice OPD (PDF), která se stala jedním ze základů dílčích nynějších metodik pro dokumentaci a evidenci prvků. Jeden z používaných vzorů elaborátu nálezové zprávy OPD pak navazuje na mnou kdysi rozpracovaný „formulář“ popisu, dokumentace a vyhodnocení nálezů (zde koncept pro diskusi na konferenci v roce 2014).

V obecné rovině formulář nelze považovat za nějaký konečný cíl při hledání nástrojů evidence a inventarizace. Je to užitečná pomůcka pro zpracovávání dat, vcelku účinně bránící vynechání některých položek. Avšak již není zárukou správného vyplnění „okének“.

Logika struktury formuláře by vcelku měla odpovídat plynulému odbornému popisu, kterým by např. pro účely odborného publikování mělo být reálné formulář nahradit (samozřejmě po náležitém rozvinutí odborných komentářů, hodnocení, srovnání apod.).

Na druhé straně by ovšem systém tabulky měl být zobrazením údajů databáze (o té se v metodikách objevují zmínky, ovšem bez odkazu na detaily), neboť „papírová“ či „wordová“ tabulka by již měla být přežitkem. Nicméně takové věci bych rád nechal informatikům, nakolik by se jimi chtěli zabývat.

„Tabulka“ by mohla být také dobrou základnou monitoringu památek, tedy sledování a záznamu jejich změn, oprav, přesunů apod. Také tyto změny stavu či polohy památky by měly být jaksi na její „timelině“ zaznamenatelné. K tomu zde připojený koncept návrhu tezí formuláře zřejmě příliš možností nevytváří. Většinou (ne jen u dostupných mustrů) totiž vidíme formulář (evidenci, inventarizaci) jako zmrazený v čase. Jakoby se řekněme s objektem již žádná změna neměla udát. Jakoby se nejednalo o výchozí krok průběžného monitoringu. Do jisté míry se na tom podílejí „konzervační“ přístupy památkové péče jako celku. Mnoho pozornosti se nevěnuje ani minulým proměnám či přesunům věci (zde by totiž měly být zahrnuty i předchozí výzkumy, hodnocení apod., protože mají vliv na osud památky).

Čili by vlastně na kolonky typu „lokace“ (a všechny další, jež se mohou změnit) navázáno „nekonečné“ políčko schopné evidovat probíhající či proběhlé změny. Vlastně ani pro záznam změny není nutné mít celý formulář vyplněný. Totiž podobně jako moment vzniku či provádění evidence je stav výsledkem změn, o kterých již většinou všechno nemáme šanci zjistit, mají i všechny aktuální stavy a děje své časové, místní, věcné i personální souvislosti. Opět je tu nějaká akce (přesun, restaurování) a její aktér (aktéři).

Situací přenosu, výtvarné či provozní geneze apod. je také velmi mnoho, a je otázkou, nakolik „jemně“ je možné je rozlišit. Poučení je snad možné hledat např. ve výzkumech provenience za války uloupených předmětů apod.

Specifickým typem „artefaktu“ jsou i destrukce, místa opadání omítek, restaurátorské či statické sondy. Jde o zásahy a jevy, které obvykle neznamenají rozhodující změnu sledovaného (zkoumaného) předmětu. Došel jsem proto s experimentům s formuláři popisujícími nálezovou situaci a „sondu“. To je asi na další diskusi. Na to navazují i otázky monitoringu stavebně-technického stavu apod. (až po „detaily“ typu výměna rozbité okenní tabulky či nátěr okenního rámu; to se může zdát malicherné, ale zasklení molo být barokní či starší apod.).

V řadě případů v praxi se pak ukazovalo využití formulářů jako zdroj komplikací. To platí např. pro tabulky v textových editorech. Je také otázkou, nakolik je „rigorózně“ uplatňovat, když dosud není jeden spolehlivý standard po ruce. Takový, jehož uplatnění dá zpracovateli jistotu, že se jeho data bez komplikací začlení správným způsobem do systému a propojí se vším souvisejícím.

Vzhledem k existujícímu stavu jsem nakonec v praxi uplatňoval textovou verzi, ve které byla některá prázdná políčka pro přehlednost uvedená jako prázdná (třeba aby bylo vidět, že pro danou akci nebylo vhodné či potřebné daný údaj zpracovávat), či mohla být zcela vynechána. Tak byl tento názor představen již před lety na konferenci Dějiny staveb.

Neměly by přitom být přehlíženy otázky vývoje systému – budou se objevovat nové typy památek, bude třeba odlišit dosud shrnuté variety nějakých předmětů… Struktura údajů by měla počítat s proměnami.

Jedním z kroků by mohlo být zpřístupnění maxima „formálních“ i metodických podkladů k volnému stažení. Tím se jednak dramaticky zvýší ochota lidí standard podporovat, jednak to může usnadnit diskusi, protože bude možné poukázat na problém, zveřejnit navrhované jiné řešení k diskusi a testování apod.

V této souvislosti jsem uvažoval zpracovat nějakou srovnávací tabulku jednotlivých v metodikách navrhovaných „standardů“. Ukazuje se však, že – logicky – po obsahové stránce mnoho rozdílů není, takže formální či terminologické rozdíly by měly být odstraňovány v nějaké debatě.

Za sebe jsem se pokusil „svůj“ návrh formuláře drobně korigovat a znovu předložit k diskusi či snad i k testování. Nepodařilo se mi do něj zahrnout všechny detaily či problémy zmiňované výše, ani další, které by nepochybně měly být vzaty v potaz, něco je stále možná nadbytečné. Pokusil jsem se upravit údaje o lokaci a jejích změnách, protože předešlá verze vyžadovala jejich asi matoucí opakování.

Souhrnně si nadále myslím, že by tyto standardy měly být zpracovány na základě široké diskuse (od IT po historiky umění či restaurátory) už v prvním kroku „standardizace“ a z tohoto standardu by pak  vycházely dílčí metodiky. Jako podpora efektivity správy informací o památkách by pak měly formuláře důsledně být vedeny ve verzích – tedy tak, že budou v praxi aktualizací či monitoringu pouze korigovány a doplňovány, nikoliv již znovu sepisovány…

Prosím tedy o případné připomínky. Možná i o komentáře a názory k potřebnosti standardizace či způsobu jejího zajišťování.

(Počítám s vlastními úpravami této verze textu a rád zapracuji i Vaše připomínky.)

VĚC Pojmenování
Lokalita / Okres Co nejvíce srozumitelné a jednoznačné určení pozice věci v době dokumentace (tedy bez údajů typu „pověřená obec“ apod.)
Areál / Část areálu Určení polohy věci „relativně“, v rámci širších prostorových souvislostí (zámek…).
Adresa
Objekt / Část objektu
Lokalizace (souřadnice, číslo místnosti, parcela, stěna místnosti…)
Místní souvislosti Sousední věci vlevo, vpravo apod. Pozice v expozici, skladišti, šupleti…
Evidenční číslo
[Místo původu] Pokud byla věc přemístěna, tak odkud.
Klíčová slova Pokud možno „exaktní“ uvedení pomůcek pro vyhledávání, pro typologická zařazení apod. Jsou rozdělena do skupin, aby napomohla neopomenout na první pohled méně zřetelné souvislosti, vzdálené specializaci zpracovatele apod. Doporučuje se respektovat tezaury, ale pokud je to potřebné, uvádět i „neslovníkové“ odborné termíny.
KS obor (architektura, malířství, chemický průmysl…)
KS typ (stavební díl, ozdobný prvek…)
KS motiv (portrét, alegorie…)
(KS funkce ?) (trám krovu…)
KS téma, ikonografie (rostlinná výzdoba, zelený muž…)
KS jednotlivosti ikonografie (hrozen, kopí…)
KS pozice (součást zdiva, architektonické struktury, např. hlavice je součástí sloupu apod…)
KS prvky (součásti věci, zejména pokud je sestavena z více prvků – podstavec, sloup, hlavice…)
KS materiál
KS chrono (sloh, vročení…)
1. OKOLNOSTI AKCE
Autor
Datum akce / zápisu
Metoda dokumentace (výčet)
Stupeň podrobnosti (odhad; pro relevanci výsledků to může být významné)
2. SOUHRNNÉ ZNAKY VĚCI
Souvislosti umístění
(zasazení do konstrukce, umístění ve stěně…)
Označení (inv. č.)
Funkční uspořádání (např. hlavice je osazena na sloupu a podpírá oblouky arkád)
Původ (pokud není na původním místě) (základní odkaz – zejména v případech druhotného užití, při umístění v expozici…)
Charakteristika (forma, funkce, materiál) (stručně – např. kalichovitá hlavice sloupu, pískovec…)
Tvar (popis, orientační skica)
Slohové zařazení (lze jen uvést sloh, nebo jej blíže charakterizovat)
Datace (od – do, styl)
Autor návrhu (architekt, sochař)
Výrobce (stavební firma, sochař…)
Související osoby (investor, pomocníci)
Vývoj Zejména druhotné užití, doklady údržby, modernizace…)
Význam Dílo významné stavební huti, doklad slohu, vzácný doklad řemesla…
Širší vztahy (slohové filiace, analogie aj.) Charakteristika těchto významných souvislostí a znaků. Možno hesly, ale také rozvést do formy materiálie či studie.
Související prvky (kontext) Komentář ke známým prvkům v místě, v expozici.
Dílčí prvky
Relace prvku Pravděpodobné jsou nálezy dalších prvků v lokalitě, jejich deponování v místním či regionálním muzeu, nebo i v jiných sbírkách a v soukromých fondech.
Potenciál Možné další nálezy v místě, možné doplnění analýz zkoumaného prvku apod. Vodítko pro úvahy o dalším zkoumání.
Pozn.
Výstavy
Dokumenty Archivní doklady.
Literatura
3. DETAILY
Detaily lokalizace / Souřadnice
Rozměry (stručně slovně, příp. schéma na dalším listu)
Hmotnost
Materiál
Způsob výroby / montáže
Stopy opracování
Povrchová úprava
Výrobní značky, přípravné značky
Stopy konstrukčního spojení
Stopy funkce (Oděr. Stopy po kotvení.)
Znečištění / Poškození (Olámání části prvku.)
Dodatečné úpravy, změny
Stratigrafie
Nápisy
Ozdoby (popis, ikonografie)
Technické parametry
Další související analýzy
4. STAV A PÉČE
Vlastník
Využití
Stav a uložení
Doporučení pro péči
Námět pro další průzkumy
Další související analýzy
5. PŘÍLOHA
Plánová dokumentace
Fotodokumentace

2015/03/30 Posted by | dokumentace památek, evidence památek, metodiky, standardy | , , | Napsat komentář

Představení a křest 4 památkových metodik v pražském infocentru NPÚ, 23.3.2015

(Stručně k průběhu společenské a odborné události + několik subjektivních glos účastníka.)

Útulné prostředí prodejny odborné literatury a informačního centra poskytlo tentokrát prostor události vysloveně odborného rázu. Byly představeny 4 nově vydané metodické publikace Národního památkového ústavu, týkající se otázek dokumentace a inventarizace památek – jejich soborů i vybraných detailů. Cílem přitom je tyto důležité poznávací a dokumentační činnosti standardizovat, a tím jejich výsledky co nejlépe začleňovat do výzkumných i dalších odborných a výkonných činností památkových institucí.

Představení a křest 4 metodik NPÚ, 23.3.2014

Vladislav Razím představil širší souvislosti nových metodik v rámci publikační činnosti středočeského územního odborného pracoviště NPÚ.

Celou skupinu metodik představil jako výsledek jedné z etap systematického snažení středočeských památkářů i spolupracujících odborníků Vladislav Razím. Poukázal jak na soustavné posuny v systematičnosti procesů dokumentace, evidence či inventarizace, ale také na vytrvalé rozvíjení publikační činnosti středočeského pracoviště NPÚ. Připomněl také, že metodiky jsou nejednou zcela základním zdrojem informací pro určité oblasti památkové péče, a jako takové jsou zahrnovány i do výukových programů příslušných oborů zejména na vysokých školách. To platí především pro metodiku OPD [Zvláště propracovaným komplexním zpracováním „napříč“ detailními metodikami ovšem je publikace k předprojektové a projektové přípravě stavební obnovy, protože zahrnuje např. i dokumentaci během obnovy nebo následné vyhodnocení památkových zásahů a veškerou archivaci.]

Jednotlivé metodiky pak stručně představili jejich autoři,

Jak je již naštěstí dobrým zvykem, také se zasloužilým i spolupracujícím osobám děkovalo. Přínos metodik se kromě zvyšování kvality pracovních odborných výstupů v památkové péči vidí logicky i ve vyrovnávání postupů s externími zpracovateli průzkumů a inventářů (SHP, projekty restaurování či odstrojení staveb apod.). Jistě by bylo ideální, kdyby výsledky zpracování jednak byly mezi jednotlivými činnostmi přenositelné, ale vlastně také byly na přístupném místě dohledatelné a dalo se na ně v denní praxi navazovat a vlastně tak šetřit odborný čas i síly.

Autoři také vcelku správně poukazovali na to, že se jako stále jasnější jeví potřeba v návaznosti na metodiky vytvářet také na webovou interaktivní verzi, ve které by bylo možné reagovat na technické novinky, zodpovídat detailní dotazy, přispívat vzorovými příklady zpracování apod. Vlastně se tím dají získávat aktuální podklady pro možné budoucí vydání, ale v neposlední řadě je možné zlepšit dopad samotné metodiky do praxe.

[Věřím, že mé návrhy autorům, jimi vcelku pozitivně přijímané (v čemž lze vidět určitou pozitivní změnu ve smýšlení) v tomto smyslu budou moci dostat reálnou podobu – co nejdříve aspoň v testovací verzi k další diskusi.]

Tak, jak jsem to zahlédl již v textu metodik, zazněla i výhrada na adresu památkářů, že zpracovatelé dílčích metodik nejsou vybaveni tezaurem, na který by mohli pro dokonalejší srozumitelnost výkladu navazovat.

[Také k tomu jsem již předkládal návrhy a občas také zde i jinde zmiňuji pracovní verze hesel takového slovníku, včetně odborného výkladu. Památkový slovník (wiki) by samozřejmě byl vynikajícím nástrojem komunikace v oboru, ale především by pomáhal pochopení odborných památkových názorů a důvodů na straně široké veřejnosti. A už vůbec nelze pomíjet rovněž rozhodující úlohu, kterou by měl sehrávat srozumitelný slovník v dnes již velmi frekventované edukaci, které se věnuje dokonce nedávno ustavené samostatné metodické centrum.]

Z hlediska přínosného dopadu metodik sehrává významnou roli již několik let i jejich zpřístupňování on-line na webu NPÚ. Potřeba posílit tuto možnost metodiky šířit i dalšími nyní existujícími komunikačními cestami vedla v minulých měsících již i k rozhodnutí systematicky zpřístupňovat metodiky cestou datového úložiště NPÚ – MIS (příslušná organizační opatření v této věci se týkají především certifikovaných metodik – certifikáty vydává MK, ale bude logické stejným způsobem poskytnout i necertifikované metodiky, samozřejmě s příslušným vysvětlením.). V dalším období bude třeba tento repozitář vybavit informačními nástroji k vzájemnému propojení metodik a jejich souhrnnému zpřístupnění, jakož i k informacím o možnosti zakoupení výtisků prostřednictvím e-shopu apod.

Protože však mají být stejnou cestou veřejnosti zpřístupňovány i další výstupy vědecko-výzkumné činnosti v NPÚ, bude potřebné vůbec možnosti vyhledávání v MIS jistými způsoby modernizovat a snáze zpřístupnit – je to asi logický stupeň vývoje informačních systémů, dosud orientovaných především na administrativně-odborné, evidenční a dokumentační potřeby památkářů.

Řekl bych, že v tomto smyslu bylo setkání k takto specifické sféře publikační činnosti NPÚ vlastně unikátní. Věřím, že nikoliv poslední. Ale také věřím, že naznačené posuny v přístupu k on-line poskytování odborného obsahu jsou i příslibem nejen rozšiřování internetového publikování památkářů, ale také brzkého překonání limitů otevřeného přístupu (OA), jak jej vidí NPÚ, vyplývajících z toho, že se vlastně zatím počítá s více méně statickým zpřístupněním verze pdf. Tedy bez možnosti interakce, která možná bude vyžadovat i nějakou kapacitu – to by se ovšem mělo v podobě zlepšení vztahu lidí k památkám bohatě vracet.

Organizátorům akce je nutné poděkovat. Velmi příznivé prostředí vyvolává i „zabydlenost“ nevelké místnosti infocentra a skvělá ochota i organizační vynalézavost zdejšího nepočetného týmu.

A ještě pro případné zájemce k připomenutí pár fotek z akce.

2015/03/24 Posted by | dostupnost dat, metodiky, standardy | , | 1 komentář

Několikero fotografických zkušeností – necertifikovaných

Fotometodika obálka

Ladislav BEZDĚK, Martin FROUZ: Digitální a digitalizovaná fotografie pro vědecké účely v památkové péči, vyd. Národní památkový ústav, Praha 2014, ISBN 978-80-7480-017-7

Nová úředně certifikovaná fotometodika pro vědecké účely v oblasti památkové péče je napsána pro mě až překvapivě „stravitelným“ způsobem, kdy se autorům podařilo na únosnou míru redukovat různé profesionalismy z odborné hantýrky a srozumitelně provést čtenáře úskalími ovládání složitých kombinací nastavení fotoaparátu, varovat před mnohými riziky vyvolávanými jakýmkoliv zjednodušením při pořizování i zpracování snímků. Z řady hledisek se jedná o metodiku významnou, až přelomovou (tím myslím i proces přípravy metodiky s uveřejněním pracovních verzí k připomínkám). Kromě památkářů-dokumentátorů je schopná zasáhnout širokou kulturní či turistickou veřejnost, zabývající se fotografováním památek. Je tedy velká naděje, že práce celkově zlepší úroveň fotografování památek i kvalitu dokumentace památek pro budoucí generace (nevylučuji, že by se uplatnilo i cizojazyčné vydání).

Nicméně mě trochu zarazilo pojetí závěrečného „desatera“ fotografa, kde jsou pominuty četné běžně nekomentované, nicméně závažné „obyčejnosti“, ale je sděleno několik spíše izolovaných a dílčích okolností fotodokumentace památek.

Nakonec se tak zdá, že krom obsáhlé metodiky by mohla existovat elementární informace pro fotografy památek, kteří pořizují snímky při rodinných výletech či společensko-turistických akcích.

Musíme si uvědomit, že ani řada odborných pracovníků v památkové péči bohužel není vybavena technikou, jejíž parametry by odpovídaly hodnotě artefaktů, které jsou předmětem jejich fotografické dokumentace. Snad v první řadě to platí pro používané objektivy.

S těmito ohledy jsem se již v reakci na některé snímky zasílané do fotosoutěže Wiki miluje památky pokoušel ověřovat, jestli by mohlo k nějakému užitku být provozování stránky, kde by se jednoduchými instruktivními záběry s komentáři ukazovalo, jaké vady snímků jsou vážné, jak vznikají, a že jim často lze jednoduchou úpravou postupu focení bránit.

Dnešnímu stavu informačních technologií i jejich penetraci v odborné i širší kulturní veřejnosti by zřejmě odpovídalo na vydání metodiky navázat provozováním webové stránky s možným sdělováním zkušeností z praxe, komentováním přetrvávajících vad snímků apod. V tomto směru se asi uvidí. Je třeba vzít v potaz i to, že z různých organizačních a administrativních důvodů bude zřejmě metodik rapidně přibývat, takže by bylo vhodné je dle obsahových zaměření na webu nějak sdružit.

Teď tedy elementaristické několikero metodických drobnůstek fotografa památek (počítám s doplňováním, tak díky za případné podněty v komentářích):

  • Pokud možno mít natrénovanou obsluhu přístroje. To se týká i méně typických situací (použití samospouště, funkce zpoždění závěrky za sklopením zrcátka u zrcadlovek, korekce expozice, fotografování bleskem s odrazem, korekce barev při žárovkovém osvětlení…). Vozit v tašce návod a občas v něm zalistovat.
  • Zkontrolovat před fotografickou akcí všechno. Nezapomenout na odstranění závad zjištěných minule.
  • Nezapomenout žádný objektiv. Sledovat čistotu objektivů.
  • Mít nabité všechny baterie. Pokud možno mít ke každé baterii nabitou zálohu, ale v případě vícedenní výpravy také nabíječku. Ověřit i kapacitu baterií blesku. Vždy mít záložní baterie (AA, AAA, …).
  • Mít raději nadměrnou zásobu paměťových karet, raději promazaných v počítači (formátování v aparátu může být nespolehlivé).
  • Barevná škála a měřítko ke vkládání do záběru.
  • Stativ s fixační destičkou (pokud je potřebná; doporučuji disponovat dvěma, protože podle zákona schválnosti vždycky někam zapadne).
  • Pokud s sebou vláčíme reflektory, nezapomenout stojany a dostatek kabelů s rozdvojkami. Rovněž vždy mít v pevné schránce rezervní zdroje světla.
  • Mít dobrý přehled o nastavení citlivosti a rozlišení aparátu. Dále o zvoleném programu, nastavení barevných korekcí apod. Samozřejmě také o nastavení zaostřování a stabilizace. Pokud možno vždy vypínat automatické nastavování citlivosti. Pokud nejsou světelné podmínky zvláště komplikované, vždy na přístroji nastavit nejnižší možnou citlivost (pro běžné snímkování nejlépe 100 ASA).
  • Stativ používat prakticky vždy, kdy je to možné. Nezapomenout vypnout stabilizaci objektivu (rozostří většinu stativových snímků). Pokud možno vždy používat u zrcadlovek sklopení zrcátka v předstihu před expozicí. Po sejmutí aparátu ze stativu nezapomenout stabilizaci opět zapnout.
  • Při fotografování z ruky pokud možno používat nějakou opěru (monopod, hrudní či ramenní opěrku).
  • Pokud možno vždy používat hledáček a napomoci stabilitě aparátu jeho opřením o obličej.
  • Dávat pozor na nastavení barevných korekcí, protože se může u jednotlivých režimů (A, P, M…) lišit. Většinou vyhoví „automatické nastavení bílé“, ale mnohdy vyvolá nepřijatelné zabarvení snímku.
  • Při fotografování za problematických podmínek pokud možno exponovat vícekrát, aby bylo možné následně vybrat nejlepší výsledek, protože automatika může zklamat typicky v protisvětle apod. (Lze použít automatické vytváření série tří různě exponovaných snímků – HDR; ale takové postupy je třeba mít natrénované.)
  • Pokud možno vždy kontrolovat ostrost záběru hned po jeho pořízení „lupou“ – zoomováním náhledu. Nejednou se snímek zdá na drobném monitoru přístroje zdařilý, ale jeho následné zhlédnutí ukáže nepřijatelnou neostrost.
  • Transfokátory používat, pokud to podmínky dovolí, s nastavením ohniska kolem středu rozsahu (široký úhel většinou vyvolává soudkovité zkreslení, dlouhé ohnisko tzv. poduškovité; zejména u výkonných objektivů s asférickými členy je zkreslení velmi těžko následně korigovatelné).
  • Číslování snímků pokud možno nastavit průběžné (tedy ne např. od jedničky pro každou výměnu paměťové karty).
  • Nezapomenout dioptrické brýle.
  • V prachotěsném obalu mít vhodný prostředek pro čištění objektivu (sepraný lněný či bavlněný kapesník; před čištěním jemně odfouknout prach, přitom povrch neznečistit např. slinami; povrch orosit dechem, a pak jemně otřít bez vytvoření či ponechání šmouh). (Hodí se také čistý vlhký hadřík v igelitovém sáčku k otření rukou ušpiněných při pohybu zaprášenými prostorami, staveništěm apod.; vedle vody je prach největším nepřítelem zejména mechanických částí přístroje.)
  • Vždy chránit objektivy krytkami, ale přitom se vystříhat jejich ohmatání prsty.
  • Pokud možno mít zavedený organizačně a časově nenáročný systém identifikace snímků. Hodí se používání poznámkového sešitu. Pro označení záběrů v poznámkách pokud možno používat číslo snímku z přístroje (k tomu je vhodné mazat nezdařené snímky až po převedení souborů do počítače, protože většina fotoaparátů při promazávání snímků mění čísla všech následujících snímků).
  • Vždy mít alespoň dvě propisovačky. Pokud možno mít v záloze i mikrotužku.
  • V terénu můžeme ocenit i různé „servisní“ drobnosti – gumičku, provázek, lepicí pásku, kolíček na prádlo, nožík, „hodinářský“ šroubovák.
  • Často není možné v terénu snímky precizně lokalizovat či popisovat. Převážně vyhoví provedení takového zápisu hned po návratu z výpravy. Ne však později. Pořádání přehledného archivu není snadné a může být časově značně náročné.
  • Snímky je třeba zálohovat. Současně je vhodné snímky, které snesou zveřejnění, ukládat na nějaké dostupné servery (případně s nastavením „soukromí“ snímků podle jejich obsahu). Dříve mohly např. černobílé negativy ležet bez povšimnutí v nějaké zásuvce a čekat na své „objevení“ i více než sto let. Dnešní digitální snímky mohou „vyšumět“ jedním nepromyšleným kliknutím. Mnohé jistě lze ze smazaného disku rekonstruovat, asi se s rozvojem rozpoznávání obrazu bude možné dopracovat i k identifikaci záběrů dávno zapomenutých na nějakém datovém nosiči. Nicméně mnoho snímků i dalších informací již zmizelo proto, že jsme při vyřazení starého zařízení zapomněli nějakou část disku přenést do nového přístroje. V takovém případě i komprimované fotky třeba na Rajčeti mohou být lepší, nežli nic.
  • S využitelností zapomenutých snímků souvisí i jejich označování. Název či popis souboru by měl obsahovat vše podstatné, co jednoznačně záběr určuje. Zde by byla namístě nějaká debata s informatiky, ale jisté to není, když se podíváme, jak si označují fotky oni sami… Např. v rámci vědy a výzkumu v NPÚ by se jednotně postupovat mělo.

2015/03/23 Posted by | dokumentace památek, metodiky, publikace | | Napsat komentář

Valná hromada Sdružení pro stavebně-historický průzkum. K otázkám metodickým

Sdružení pro SHP, 26.2.2013, NTM, Praha

Zasloužené pozornosti se dostalo provozním a hospodářským otázkám, jakož i komplikacím doprovázejícím vydávání Svorníku.

Sdružení v uplynulém období opakovaně vybízelo MK k tomu, aby po zásluze v novém připravovaném Památkovém zákonu pamatovalo na zajištění realizace SHP v potřebných případech. MK zamýšlí průzkumníkům udílet oprávnění na základě ústních a písemných zkoušek. Jednání však aktuálně probíhají.

Na ochranu i zkoumání památek může mít dopad i aktuální projednávání novely Stavebního zákona. MMR zřejmě usiluje o redukci stavebních úřadů hlavně z důvodu úspor. Není pravděpodobné, že by se do vývoje dalo smysluplně zasáhnout. Proti změnám budou starostové.

Michal Panáček informoval o připravované letošní konferenci na téma „Historické zdivo“ v Roudnici nad Labem, 18.-21.6.2013. Záměrem je získat příspěvky ze všech oblastí souvisejících se vznikem zděné konstrukce (získávání a transport materiálu, technologie zdění, poruchy zdiva i jejich sanace) se zřetelem na období do poloviny 19. století. Některá související témata (hrázděné zdivo, povrchové úpravy…) budou spíše ponechána na další ročníky konferencí. Poplatek zůstává ve stejné výši (1700). Poplatek za jednodenní účast bude 700 Kč. Členové SPSHP a referující budou mít drobnou motivační slevu. Přípravný výbor – Michael Rykl, Michal Panáček, Michal Cihla. Výzva byla adresována případným zájemcům o aktivní účast ve smyslu domluvit se na tématickém „pokrytí“ celé široké problematiky i vyhledání vhodných referentů. Do 30.4.2013 je termín pro zasílání přihlášek příspěvků.

Již byla vytipována témata na budoucí konference. Vyzývají se členové i k dalším návrhům. Každodenní život (v podobě Odraz všedního života v historických stavbách bylo pak téma schváleno na rok 2014, vč. garanta Michaela Rykla). Mosty a komunikace. Roubení, hrázdění. Povrchové úpravy. Měšťanský dům. Návrhy budou vyvěšovány na webu. Diskutující se k tomu výrazně připojovali. (Na téma dostatečného předstihu vyhlašování …témat se dříve mluvilo opakovaně marně, takže to lze brát jako přelomový moment. I když mi pak bylo sděleno, že téma již bylo řečeno na loňské konferenci; nicméně zveřejněno pro ostatní obecenstvo je to až teď.)

František R. Václavík stručně shrnul průběh loňského workshopu na Lipnici. Do budoucna by byla snaha navázat tématy na záměry metodických prací v NPÚ. (Hartenberk, Vízmburk… Ještě se uvidí.)

Jiří Bláha připomněl akci krovové sekce – letní školu. Loni se konala na Českokrumlovsku a Vitorazsku. 14. ročník se bude konat v moravském a polském Slezsku s výjezdem na Slovensko. Uvažuje se např. o bazilice v Třebíči. Samostatná exkurze se konala do Vranova nad Dyjí (kostel a Sál předků – účastnilo se cca 50 lidí).

Vladislav Razím seznámil podrobněji se současným rozvojem vědeckého zkoumání v NPÚ. V loňském roce bylo zahájeno několik tříletých úkolů. Podrobněji pak představil úkol věnovaný zkoumání staveb. Bude vypracováno několik metodik „jak zkoumat stavby a jejich části“. NPÚ je ze zákona povinen tyto činnosti rozvíjet. Dochází se také ke shodě o tom, že je žádoucí vytvořit profesní standardy, definovat typy průzkumů, dojít k předvídatelnosti výsledků. Cílem je, aby metodiky byly certifikované ze strany MK. Nebude tedy možné označit jako SHP cokoliv.

Je to také příležitost zapojit do příprav mladé lidi, kteří budou realizovat testovací akce. Bude také možné realizovat průzkumy ohrožených památek.

Metodika komplexního SHP. Dosavadní metodika spíše popisuje výsledný elaborát, ale nespecifikuje činnosti, postup práce, jež jsou podmínkou kvalifikovaného výsledku. Schází též metodika archivního výzkumu. Kdokoliv se může aktivně či připomínkami zapojit. Letos by měl být dokončen rukopis k certifikaci. Garantem je Petr Macek, archivní části Pavel Zahradník.

Metodika měřické dokumentace. Garantem je Jan Veselý. Není žádné měřítko pro stanovení, co je zaměření stavby. Používají se velmi rozdílné technologie. Výsledky velmi často nejsou využitelné pro historické posouzení. (Dosti se hovořilo o různých příčinách nedostatečné kvality a rovnoměrnosti zaměřování historických staveb, přičemž dopadala tradičně kritika na geodety; k tomu ale lze podotknout, že např. na jednáních právě k tomuto tématu, jež jsem pořádal ještě na SÚPP, geodeti opakovaně zdůrazňovali nevyváženost požadavků ze strany památkářů a dožadovali se metodiky, na které byli ochotní se podílet – ing. Pavelka aj. Na téma však asi tehdy bylo nějak brzy…).

Metodika plošného výzkumu venkovských sídel. Garantuje Jan Pešta. Jde o velmi ohrožený druh památek. Přitom i výstupy systematických výzkumů NPÚ postrádají jednotné metodické zadání.

Plošný průzkum hospodářských dvorů. Tématu se celoživotně věnuje Jan Žižka.

Inventarizace architektonických prvků a dokumentace. Obstarávají František R. Václavík a Jakub Chaloupka. Často souvisí s OPD. Je potřebný jednotný přístup i v případě, kdy se jedná o méně detailní operativní záchranné akce.

Digitální a digitalizovaná fotodokumentace. Ladislav Bezděk.

Podrobnosti jsou v 1. a 2. čísle loňského ročníku Průzkumů památek (druhé číslo bude někdy v horizontu pár dní k dispozici).

Uskuteční se workshop především k metodice SHP.

Z diskuse vyplynulo, že by se SPSHP mělo zapojit, ale nemůže vytvářet podrobnější elaboráty, zvláště když práce jsou v určitém stupni pokročilosti.

Další diskusi by bylo vhodné vést nad určitou fází rozpracovanosti. Navrhovalo se, aby se zainteresovaní odborníci vč. členů SPSHP scházeli. Informace by měly být na webu NPÚ.

V. Razím podotkl, že byly otevřeně předloženy informace, a tím nabídnuta možnost aktivní spolupráce. To bude optimální i časově. Docházelo se pak k tomu, se bude usilovat o více méně neformální komunikaci.

Byly vyjadřovány určité obavy z reglementace. Metodika by přitom měla chránit autory kvalitních prací před ataky málo kvalitních konkurentů.

Padly i názory, že samotnému oboru chybí vnitřní metodická diskuse. Toto by k ní mohla být příležitost. Čili by možná mohlo SPSHP svolat metodické jednání.

(Na diskusi mě zaujala často dosti rázná kritika nedostatečné diskuse, či snad otevřenosti příprav metodik. Přitom ve skutečnosti a ve srovnání s řadou podobných záměrů je otevřený přístup prakticky vzorový a měl by být dávána za příklad. Připomnělo mi to, že již před lety v době příprav metodiky OPD byla na webu NPÚ vytvořena specifická složka, obsahující nejen základní informace, ale také jednotlivé fáze „draftů“, referáty o přípravných workshopech, diskusní příspěvky apod. Proto navrhuji postupovat nyní obdobně, i když pokud možno s propracovanějšími nastaveními struktury i vazeb mezi stránkami apod. Přitom lze upozornit na průběžné zpřístupňování konceptů, projektů, pracovních fází různých normativů apod. na webu English Heritage. Jde totiž o to, aby pracovní verze byly nejen předmětem diskuse, ale jaksi veřejné či oborové dohody – té se dosahuje např. i tím, že se s návrhy část potenciálních kritiků s obsahem seznámí a vlastně rovnou smíří. Čili má takové zpřístupnění význam i v případě, kdy není žádná připomínka získána!)

Celkem došlo k dohodě, že se místo snah o nějaké systémové komplikované řešení najde cesta k neformálním komunikacím zaměřeným věcně.

Další intenzivní diskusi vyvolal příspěvek Jiřího Bláhy, kritizující v zásadě nedostatečné zadávání SHP na základě odborných stanovisek NPÚ. K tomu zazněly velmi různorodé názory i zkušenosti z terénní či administrativní praxe. Hledali se viníci toho, že průzkumy nejsou ukládány investorům. Přetíženost referentů. Nedbání úřadů na názor NPÚ. Snaha nekomplikovat administrativní proces, a přitom snaha ulehčit situaci jinak vstřícnému vlastníkovi atd. (Připomnělo mi to vlastní kdysi předložený návrh řešení – vydání „katalogu“ průzkumů, ze kterého by se dle dané situace „vyškrtávaly“ ty, které nejsou potřebné, ale s tím, že toto redukování by muselo být relevantně zdůvodněno.)

Závěrem snad lze připomenout, že několikrát zazněl námět, aby se nad metodickými otázkami zájemci z řad SPSHP scházeli častěji, že roční perioda VH a jen kuloárové debaty na pár konferencích nejsou dostatečné.

Zde jsem se zabýval jen několika body programu.

2013/02/27 Posted by | metodiky, standardy | , | 1 komentář

Metodické vodítko pro vytvoření a prezentaci vědecké práce

Publikace v němčině, vydaná v Zürichu. Volně dostupné pdf. Pro případ, že by se někomu hodilo třeba pro inspiraci či srovnání – u nás pár takových publikací také vyšlo. Nevím, jestli jsou k dispozici on-line; vysokoškolské asi ano… Via Archivalia.

2010/10/22 Posted by | metodiky | | Napsat komentář

Metodický list Sdružení zemských památkářů v Německu k solárním energetickým zařízením v souvislosti se stavebními památkami

Pracovní skupina pro techniku staveb vypracovala informaci o podmínkách pro aplikaci solárních zařízení (pdf)

Obavy ze změn klimatu nejsou spojeny s větším rizikem, než jakým je poškozování památkového fondu, který navíc tvoří výběr necelých 3% budov. (Můžeme k tomu asi připomenout, že v našich zeměpisných šířkách je energetická výtěžnost sotva na hranici efektivity vynaložených prostředků.)

Termální i fotovoltaická zařízení většinou nepříznivě ovlivňují vzezření historických budov (rozměry, rušivá barevnost a textura povrchu) a vyžadují upevňovací prvky a instalaci příslušných rozvodů médií. Případné narušení památkových hodnot je nutné posuzovat jednotlivě. Je ovšem třeba přiměřeně omezovat i instalaci na „nepamátkové“ objekty situované v historickém a architektonicky kvalitním prostředí. I v případech, kdy bude možné montáž energetických zařízení připustit, měla by být respektována možnost jejich budoucího reverzibilního odstranění.

2010/05/24 Posted by | metodiky, památková legislativa | | Napsat komentář

Návrh Pravidel archeologického výzkumu předložen k diskusi

Dostupný k diskusi na webu ArÚ AV ČR 12.4.2010 zde (doc 97). Text je to zajímavý možná i jako podnět pro vypracování podrobných specifikací dalších typů zkoumání. Ale nejen to – možná také výzkumných přístupů ke kulturnímu dědictví vůbec. To proto, že jsou tu mnohé vazby etické (ohled na destruktivní důsledky zkoumání), organizační (SHP, OPD), metodické či z hlediska hodnocení a zpřístupňování výsledků. Čili je velmi pravděpodobné, že by bylo na místě disponovat také „univerzálními“ pravidly, který by podporovala prohlubování koordinace „speciálních“ pravidel. Ale samozřejmě budeme velmi vděční, když se archeologům podaří na výsledku dohodnout. Alespoň v takové míře by pak mohlo jít o vodítko diskusí v dalších oborech, pokud tam takové ovzduší jednou nastane.

Pro jistotu zde zajímavý materiál uvádím (bez průvodního dopisu):

Pravidla archeologického výzkumu

I.

Úvodní ustanovení

1. Preambule

1.1. Archeologický výzkum je metodou vědeckého poznání minulosti našeho území a jeho obyvatel, prostředkem záchrany a nástrojem ochrany archeologického dědictví ČR. Provádí se ve veřejném zájmu a jeho výsledky jsou veřejným statkem.

1.2. Archeologický výzkum, pokud zahrnuje exkavaci či jiné formy odkryvu a odebírání nálezů a vzorků, je destruktivní povahy a způsobuje nenávratný zánik části archeologického dědictví tímto výzkumem zasažené. Je proto ze své podstaty neopakovatelný, a proto na archeologovi, který jej provádí, spočívá zodpovědnost za veškeré hmotné i nehmotné archeologické dědictví, které je výzkumem dotčeno, a za maximální míru vytěžení jeho informačního potenciálu.

1.3. Pravidla archeologického výzkumu stanovují základní a společnou normu provádění všech částí archeologických výzkumů a vztahují se na všechny osoby, organizace a jejich složky, které jsou oprávněné k provádění archeologických výzkumů.

2. Obecné zásady – archeolog a archeologický výzkum

2.1. Archeolog provádí svou činnost v souladu s právním řádem ČR, v duchu Úmluvy o ochraně archeologického dědictví Evropy a souvisejících dohod a konvencí.

2.2. Archeolog nesmí vést archeologický výzkum, pro který není dostatečně profesionálně vybaven a pro který nemá dostatečné odborné, technické a personální zázemí.

2.3. Archeolog dbá na to, aby jeho činnost vždy sledovala zájem smysluplného hospodaření archeologickým dědictvím.

2.4. Archeolog se nesmí podílet na nelegálním obchodu s archeologickými nálezy ani nesmí jinak podporovat či propagovat nelegální aktivity v oblasti získávání archeologických nálezů.

2.5. V případě nálezu lidských ostatků s nimi archeolog zachází vždy s pietou a dbá, aby nedošlo k ohrožení veřejného zdraví a veřejného pořádku. Při manipulaci s lidskými ostatky se vyvaruje postupů, které by se dotýkaly důstojnosti zemřelého nebo mravního či náboženského cítění veřejnosti.

2.6. Archeolog dbá na to, aby informace o archeologických výzkumech a nálezech nebyly z komerčních důvodů nevhodně využívány nebo potlačovány.

2.7. Archeolog v řídících funkcích je povinen podporovat dodržování pravidel archeologického výzkumu vytvářením podmínek pro jejich efektivní uplatňování.

3. Vymezení pojmů

3.1. Památkový zákon. Pod tímto označením se rozumí zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči.

3.2. Maltská konvence. Pod tímto označením se rozumí Úmluva o ochraně archeologického dědictví Evropy (č. 99/2000 Sb. mezinárodních smluv, ve smyslu ústavního zákona 395/2001 Sb.).

3.3. Archeologické dědictví. Archeologické dědictví (ve smyslu Maltské konvence) sestává z dokladů a pozůstatků lidské činnosti, které nesou nepsanou informaci o minulosti. Tyto doklady mohou být jsou hmotné i nehmotné a movité i nemovité povahy. Všechny prvky archeologického dědictví jsou nositeli památkových hodnot i nedílnou součástí krajiny a sídel a specifickým způsobem spoluvytvářejí jejich ráz. Archeologické dědictví se vyskytuje na území celé ČR, s výjimkou území v minulosti vytěžených na předčtvrtohorní podloží.

3.4. Hospodaření archeologickým dědictvím. Hospodaření archeologickým dědictvím je forma kulturní politiky a odborného managementu, která vytváří nástroje k jeho uchování a ochraně. Zabývá se organizací péče o archeologické dědictví a způsoby zacházení s ním, jeho ochranou na původním místě počínaje a terénním archeologickým výzkumem a konzervací movitých a nemovitých nálezů konče. Archeolog si je vědom skutečnosti, že archeologické nálezy a území s archeologickými nálezy mají různou hodnotu pro různé společenské skupiny. V procesu hospodaření archeologickým dědictvím archeolog posuzuje různé hodnoty archeologického dědictví s cílem preventivně chránit archeologické dědictví nejlépe na původním místě. K odpovědnému hospodaření s archeologickým dědictvím archeolog využívá všech dostupných zákonných norem, včetně územního plánování a všech druhů archeologického výzkumu.

3.5. Archeologické nálezy. Archeologické nálezy jsou součástí archeologického dědictví ČR. Jsou primárním pramenem historické informace o člověku, jeho kultuře a jeho interakcích s prostředím od počátku jeho vývoje až do současnosti. Původně se vyskytují v zemi, na zemi i nad zemí, na souši i pod vodou. Mohou být zkoumány hlavně nebo výlučně archeologickými metodami. Archeologické nálezy mohou být movité nebo nemovité. Archeologické nálezy a jejich soubory i vazby, kterými jsou propojeny mezi sebou a se svým okolím, jsou součástmi archeologického dědictví bez ohledu na to, zda již byly či ještě nebyly objeveny a identifikovány.

3.6. Území s archeologickými nálezy. Územím s archeologickými nálezy se rozumí území, či místo původního výskytu archeologických nálezů nemovitých a/nebo movitých, na němž již byly registrovány jakékoliv archeologické nálezy movité či nemovité povahy, na němž je lze odůvodněně očekávat, či na němž jejich výskyt není vyloučen. Za území bez archeologických nálezů lze označit pouze takové území, na němž byly prokazatelně odtěženy veškeré uloženiny čtvrtohorního stáří.

3.7. Archeologický výzkum. Archeologický výzkum je ucelený soubor specializovaných výzkumných a jiných odborných činností, zajišťujících vědecké poznání, získávání, uchování a dokumentaci archeologických nálezů a s nimi souvisejících informací jakožto součástí archeologické části kulturního dědictví s důrazem na jejich původní kontext, vyhodnocení a interpretaci jejich historické, kulturní a památkové hodnoty.

3.8. Terénní archeologický výzkum. Terénní archeologický výzkum je archeologickým výzkumem, který souvisí se získáváním nových archeologických pramenů a dat terénní činností, např. sběrem či výkopem (odkryvem, exkavací). Podle důvodu provádění terénního výzkumu rozeznáváme badatelský archeologický výzkum a záchranný archeologický výzkum. Podle invaznosti zásahu rozdělujeme terénní archeologické výzkumy na nedestruktivní, částečně destruktivní a destruktivní. Dále rozeznáváme terénní archeologické výzkumy zjišťovací, předstihový a nouzový. Výsledkem terénního archeologického výzkumu je soubor movitých archeologických nálezů (artefaktů, ekofaktů a vzorků) a soubor nehmotných dat reprezentovaných zejména terénní dokumentací, tvořící podklad pro vznik nálezové zprávy. Terénní archeologický výzkum zahrnuje veškeré etapy archeologické práce související se získáním nových dat, tj. fázi přípravnou (rešerše, vypracování projektu), prováděcí (práce v terénu) a zpracovatelskou (laboratorní ošetření a konzervace nálezů, odborné vyhodnocení získaných movitých a nemovitých nálezů a vzorků, nálezové zprávy, publikace).

II.

Terénní archeologické výzkumy

4. Druhy terénních archeologických výzkumů

4.1. Záchranný archeologický výzkum. Záchranným archeologickým výzkumem se rozumí archeologický výzkum ohroženého území s archeologickými nálezy, jehož narušení soudobou lidskou činností nebo přírodními procesy je nevyhnutelné a z hospodaření archeologickým dědictvím nevyplývá možnost zachování archeologického dědictví na původním místě. Jeho cílem je proto zachování archeologického dědictví mimo původní místo, které se provádí shromážděním maximálního množství archeologických dat, jehož je ohrožené území nositelem.

4.2. Badatelský archeologický výzkum. Badatelský archeologický výzkum je takový archeologický výzkum, který se provádí na území s archeologickými nálezy jinak neohroženém, pouze z archeologického podnětu, za účelem vyřešení vědeckého archeologického problému. Destruktivní a částečně destruktivní výzkum má být prováděn pouze tehdy, je-li to nezbytné z důvodu vyčerpání jiných možností odborného poznání. V takovém případě musí být badatelský archeologický výzkum ve smyslu Maltské konvence předem již ve fázi přípravy řádně odůvodněn a povolen.

4.3. Nedestruktivní archeologický výzkum. Nedestruktivní archeologický výzkum je takový archeologický výzkum, který je zcela neinvazní a jeho součástí není výkop. Jde zejména o geodeticko–topografický průzkum, leteckou prospekci, dálkový průzkum Země a archeogeofyzikální měření.

4.4. Částečně destruktivní archeologický výzkum. Částečně destruktivní archeologický výzkum je takový výzkum, který je invazní, avšak jen minimálně narušuje fyzickou podstatu nemovitého archeologického nálezu. Jedná se zejména o povrchový sběr, mikrovrypy, vpichy, vrty, zjišťovací sondy, sondy registrující nemovitý archeologický nález a průzkum detektory kovů.

4.5. Destruktivní archeologický výzkum. Destruktivní archeologický výzkum je takový archeologický výzkum, který je invazní a jeho hlavním nástrojem je výkop (odkryv), který zasahuje fyzickou podstatu nemovitého archeologického nálezu.

4.6. Zjišťovací archeologický výzkum. Zjišťovací archeologický výzkum se provádí za účelem identifikace archeologických nálezů a jejich vědecké a památkové hodnoty a definování následné archeologické operace (např. předstihový výzkum nebo ochranu na původním místě). Může být součástí záchranného i badatelského archeologického výzkumu. Zjišťovací výzkum má zpravidla částečně destruktivní charakter.

4.7. Předstihový archeologický výzkum. Předstihový archeologický výzkum je druhem/součástí záchranného výzkumu a provádí se zpravidla v předstihu před narušením ohroženého území s archeologickými nálezy lidskou činností nebo přírodními procesy.

4.8. Nouzový archeologický výzkum. Nouzový archeologický je druhem záchranného výzkumu, který se provádí v průběhu narušení ohroženého území s archeologickými nálezy lidskou činností. Zpravidla je nestandardním řešením situace vzniklé nedodržením povinností vyplývajících z platných právních předpisů ,nepředpokládaným odhalením archeologického nálezu, nebo se provádí tam, kde není technicky možné provést předstihový výzkum.

5. Příprava terénního archeologického výzkumu

5.1. Pro každý plánovaný terénní archeologický výzkum s výjimkou nouzového archeologického výzkumu musí být vypracován projekt, který stanoví jeho odborné cíle, volbu území, metody terénní práce včetně způsobu evidence a dokumentace archeologických nálezů a vztahů mezi nimi, personální zajištění, charakteristiku materiálně technického zabezpečení, odhad nákladů terénního výzkumu a způsob nakládání s jeho výsledky. Projekt se v případě záchranného výzkumu zpracovává s ohledem na veškeré podklady stavební dokumentace, inženýrsko-geologický průzkum, průzkumy souvisejících oborů či nedestruktivního archeologického výzkumu.

5.2. Každý terénní archeologický výzkum je registrován. Registrace výzkumu se provádí před jeho zahájením; pokud to není možné, bez zbytečného prodlení později. Registrací získává terénní archeologický výzkum nezaměnitelné označení, které je nutno uvádět na veškeré dokumentaci s výzkumem související, na obalech nálezů, příp. i na nálezech.

6. Provedení terénního archeologického výzkumu

6.1. Za průběh a odbornou úroveň terénního výzkumu je odpovědný vedoucí výzkumu. Odpovědnost je nedělitelná; výzkum nemůže mít zároveň dva či více vedoucích. Vedoucí výzkumu sestavuje tým odborníků a rozděluje jim dílčí úkoly.

6.2. Každý terénní archeologický výzkum je prostorově zaměřen (georeferencován), a to v některé z obvyklých souřadnicových sítí.

6.3. Terénní archeologický výzkum je analýzou archeologického pramene. Archeologický pramen je členěn na logické části (např. statigrafické jednotky, objekty, vrstvy) jednoznačně a srozumitelně označované; označení částí je vztaženo i na odebrané movité nálezy a vzorky. Metoda terénního archeologického výzkumu a jeho dokumentace odpovídá aktuálním odborným standardům. Zahrnuje v sobě jak soubory primární dokumentace (např. popis objektů, vrstev a evidenci stratigrafických vztahů mezi nimi), tak soubory metadat (např. seznamy nálezů, plánů atd.).

6.4. Povinností vedoucího předstihového nebo nouzového archeologického výzkumu je provést výzkum celého ohroženého území s archeologickými nálezy určeného k záchrannému archeologickému výzkumu, a to jak ve smyslu horizontálním tak vertikálním (tzv. totální výzkum ve smyslu dokumentace všech ohrožených archeologických situací).

6.5. Shledá-li vedoucí výzkumu z jakéhokoliv důvodu požadavek totálního výzkumu nesplnitelným nebo neúčelným z hlediska vědeckého poznání, je jeho povinností svolat komisi, které předloží zdůvodnění a návrh řešení. V komisi budou alespoň tři členové mající odbornou kvalifikaci. Odbornou kvalifikací se rozumí vysokoškolské vzdělání v oboru a pět let praxe v oboru. Z jednání takové komise bude proveden zápis, podepsaný všemi členy komise, který se stane součástí dokumentace výzkumu. Vedoucí výzkumu je povinen se řídit závěry této komise. Doporučí-li komise zkoumat ohrožené území určené k záchrannému archeologickému výzkumu vzorkem/výběrem musí být v dokumentaci explicitně uvedeno, jaká část ohroženého území s archeologickými nálezy určeného k záchrannému archeologickému výzkumu či jeho komponenty byla zkoumána, proč nebyl výzkum úplný a podle jakých kritérií byl proveden výběr.

6.5. Povinností vedoucího výzkumu je zajistit, aby v průběhu archeologického výzkumu byly vyzvedávány a shromažďovány všechny artefakty. Ekofakty mohou být vyzvedávány metodou vzorku, musí však být pokryty veškeré kategorie důležité pro poznání vývoje naleziště v době jeho osídlení/ovlivnění člověkem. Při vzorkování archeologického pramene musí být explicitně uvedeno, jaká část pramene byla odebrána a na jakém principu byl proveden výběr.

6.6. Archeologický nález (soubor nálezů) je bezprostředně po exkavaci označen identifikačními údaji (označení výzkumu, lokalita, stratigrafická jednotka, datum nálezu, okolnosti nálezu). Základní evidence nálezů je nedílnou součástí terénní dokumentace výzkumu. Archeologické nálezy jsou bezprostředně po exkavaci ošetřeny tak, aby nedošlo k jejich poškození, materiálové degradaci a ztrátě identifikačních údajů.

7. Zpracování terénního archeologického výzkumu

7.1. Výstupem terénního archeologického výzkumu je nálezový fond/soubor movitých nálezů, nálezová zpráva a soubor terénní dokumentace.

7.2. Veškeré archeologické nálezy jsou v co nejkratší době po exkavaci laboratorně ošetřeny, a to takovým způsobem, které nezpůsobí ztrátu jejich informačního potencionálu.

7.3. V případě, že je archeologický nález narušen destruktivním materiálovým procesem (degradací), je třeba tento proces neprodleně zastavit vhodně užitou metodou konzervace o které je veden záznam, včetně dokumentace nálezu před a po konzervačním zásahu.

7.4. V průběhu zpracovatelské fáze je pořízen seznam archeologických nálezů, jednotlivý záznam zahrnující jednu či více položek obsahuje kromě identifikačních údajů i popis nálezu a jeho dataci. Seznam archeologických nálezů je nedílnou součástí nálezové zprávy.

7.5. Laboratorně ošetřené, konzervované a zaevidované nálezy jsou předávány příslušné sbírkotvorné instituci, do doby předání jsou uloženy v  prostředí, s odpovídajícím režimem.

7.6. Skartaci movitých nálezů lze provádět jen ve výjimečných případech, a to za předpokladu, že není omezena vypovídací hodnota souboru a jsou evidovány principy, podle nichž skartace proběhla. Skartaci musí odsouhlasit komise odborníků, přičemž se v tomto případě postupuje obdobně jako v  v bodě 6.4.

7.7. Vedoucí výzkumu je povinen zajistit uchování veškeré dokumentace (vč. zálohování jejích digitálních součástí) nejméně do doby, než ji předá do příslušných archivů.

7.8. O výsledcích terénního archeologického výzkumu je vypracována nálezová zpráva s předepsanou strukturou jejíž nedílnou součástí je „Zpráva o archeologické akci“ v podobě vyplněného formuláře nebo jeho ekvivalentu v elektronickém systému evidence archeologických výzkumů. Tyto dokumenty se podávají ve stanovených lhůtách do archivu oprávněné organizace a do archivu instituce pověřené centrálním shromažďováním dat.

7.9. Nálezová zpráva nebo Zpráva o archeologické akci jsou zpracovávány i pro terénní výzkumy s negativním zjištěním.

7.10. Kromě nálezové zprávy se do příslušných archivů ukládají i další analogové i digitální součásti terénní dokumentace s úplným popisem.

7.11. Nálezy a terénní dokumentace jsou v přiměřené lhůtě od ukončení terénního archeologického výzkumu přístupné odborné veřejnosti a orgánům státní správy a samosprávy.

7.12. Terénní archeologický výzkum musí být odpovídajícím způsobem publikován, a to v termínu odpovídajícím rozsahu a závažnosti jeho výsledků.

7.13. Autor výzkumu má po stanovenou dobu od ukončení terénních prací výhradní právo publikovat výsledky svého výzkumu. Během této doby umožňuje či zpřístupňuje výsledky své práce přiměřeným způsobem odborné obci a širší veřejnosti. Po uplynutí této doby jsou nezpracované výzkumy a prameny volně přístupné ke zpracování ostatními odborníky.

III.

8. Ostatní ustanovení

8.1. Oborovým kontrolním mechanismem archeologického výzkumu jsou koreferentské či jiné odborné komise, svolané vedoucím výzkumu, oprávněnou organizací nebo archeologickým ústavem AV ČR.

8.2. Mimooborový kontrolní mechanismus představují odborné komise ustavené na žádost stavebníka, nebo jiné fyzické či právnické osoby při jejíž činnosti vznikla nutnost realizovat archeologický výzkum. Dále komise svolané na žádost státní správy nebo samosprávy, včetně Ministerstva kultury ČR a jeho památkové inspekce.

S využitím podkladů ISA (zprac. M. Burešem s přispěním Z. Bláhové, M. Šmolíkové, M. Zezuly, J. Pešky, M. Kuchaříka, R. Širokého a R. Bláhy) ze dne 18.3.2010 vypracovali M. Kuna, M. Tomášek, I. Boháčová a J. Mařík

V Praze dne 8.4.2010

2010/04/13 Posted by | archeologie, metodiky, památková legislativa | Napsat komentář

   

KACHNA SE KOCHÁ

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Art History Teaching Resources

Peer-populated resources for art history teachers

Bodleian Digital Library

A Bodleian Libraries blog

varia, curiosa et memorabilia

vienna, glasgow & beyond

MONUDET

Lapidária. Prvky staveb. Dokumentace. Evidence.

Heritage Times

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

WebUrbanist

Urban Art, Architecture, Design & Built Environments

Zapomenuto.cz

Opuštěné a zapomenuté stavby

Medieval Art Research

Send in your call for papers, conference programmes, new book suggestions and other medieval art history things to mail@medievalartresearch.com for us to share them with our community of researchers

Europeana Blog

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

History From Below

Musings on Daily Life in the Ancient and Early Medieval Mediterranean By Sarah E. Bond

Penn Museum Blog

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

The Inclusive Archaeology Project

Campaigning for Diversity & Accessibility for Everyone in Archaeology

MuseWeb

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

K-blogg - Riksantikvarieämbetets blogg

Riksantikvarieämbetets blogg

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Handed on

Being a random register of long-held private country houses not generally open to the public