Návraty historických obchodních výkladců a parterů

Stavební památky prodělávají řadu úprav a modernizací. Přitom z velké části dochází ke ztrátám na autentické substanci, ale ve většině případů také k „rozleptání“ prvotního výtvarného konceptu, i když je třeba ambicí vlastníka a projektanta „povýšit“ památku doplňky z aktuálního stylového rejstříku.

Málokterá část domů v historických městech byla z tohoto hlediska vystavena takovým atakům, jako partery. Logicky to souviselo se změnami provozu. Proto je z historického pohledu i každá taková změna významným svědectvím o době. V 70. a 80. letech 20. století se projevil velký tlak na „výtvarná“ a památková vylepšení v podobě místy až masového odstraňování obchodních výkladců, u kterých bylo často zjišťováno, že jsou dodatečným doplňkem. To byla samozřejmě pravda např. u středověkých nebo barokních domů, jejichž obchodní prostory byly kolem roku 1900 vybavovány předsazenými dřevěnými výkladci s rozměrnými prosklenými poli. Jenže důsledky tohoto „pohistoričťování“ (odstraňováním historických prvků, byť nepůvodních) vedly k rozpačitým výsledkům. Vidíme to např. v Železné ulici na Starém Městě v Praze, která měla sloužit jako jakási výkladní skříň modernizace historického města. Prakticky u všech domů bývaly představěné krámce, které ulici dodávaly až jakousi intimitu, ale současně honosnost. Po úpravě se citelně zmenšily plochy pro vystavení zboží a ztratila se těžko definovatelná „městskost“. Odstraňovány byly i četné výkladce u novorenesančních činžovních domů, protože se pod nimi objevila omítková bosáž, domněle svědčící o nepůvodnosti výkladce a o tom, že jeho instalací byla porušena slohová čistota stavby. To může být v jistém smyslu pravda, ale na druhé straně byla praxe taková, že výkladce si pořizoval až po dokončení stavby nájemce obchodních prostor.

Po roce 1989 bylo několik pozoruhodných výkladců rehabilitováno. Začalo se však také s pokusy o jejich návrat. Před lety se např. vedly velmi živé diskuse o krámci na Malostranském náměstí v Praze, přičemž odpůrci argumentovali tím, že „historická vrstva“ v podobě objektu bez krámce má být chráněna.

Ve většině případů jsem pro ochranu těchto doplňků, protože je považuji za pohledově i provozně přínosné, jakož i pro jejich návrat tam, kde byly před desetiletími odstraněny. Samozřejmě jsem v tom odchovancem svého rodného Smíchova (Praha 5), kde se na hlavních obchodních ulicích řada výkladců dosud zachovala (některé byly i nově provedeny) – v Lidické, na Štefánikově… Několik velmi pěkných „kousků“ dosud statečně odolává na Vítězné (to už je Malá Strana).

Příkladem domu, který byl v minulých desetiletích zbaven původního parteru, který byl „přeřešen“ v nekrofilním stylu odhadem někdy kolem roku 1980, je dům čp. 38/III na nároží Malostranského náměstí a Mostecké ulice.

Obecně je samozřejmě škoda, že tomuto novorenesančnímu domu muselo ustoupit několik starších budov (stavitelem byl vynikající projektant/manažer Karel Kindl, autor řady novorenesančních staveb na prominentních pražských parcelách, který pro fasády či sochařskou výzdobu získával přední umělecké osobnosti; jeho práce však zatím nebyla pro obory dějin umění a stavitelství objevena). Plytký novodobý parter nebyl pro tento úsek Královské cesty žádným přínosem.

Před několika lety osadil památkově smýšlející vlastník do vchodu nové dveře, věrně napodobující původní.

Sdělil mi tehdy záměr navrátit historickou podobu celému parteru. V těchto dnech jsou tedy před pseudomoderní „kamenný“ obklad osazovány repliky starých krámců. Nemám podklady, abych posoudil „věrohodnost“, ale považuji to za citlivější řešení, než nasazení trojvěží na bývalou malostranskou radnici na druhém nároží téhož domového bloku.

V Mostecké ulici bylo v nedávné době osazeno několik obchodních krámců, a to i v poněkud problematických případech (překrytí kubistického parteru dříve proslulé pekárny).

Sterilita pseudomoderních úprav ze 70. a 80. let 20. století v některých případech motivuje k poněkud problematickým řešením, která zřejmě jen velmi volně navazují na možný původní stav, spíše jsou ve vztahu k němu deformací.

Příklad z Milevska (náhodně vybraný za jiné) nepochybně navazuje na předpokládatelné původní formy jen velmi volně. Řada prohřešků v proporcích klenáků v bosáži atd. by se regulérnímu novorenesančnímu staviteli nepřihodila.

Nicméně i s „pochybným“ technickým provedením (umělý kámen) jde o určité pozvednutí prostředí (před podobnými realizacemi by se však projektant asi měl pokusit se o historickém tvarosloví malinko více poučit). Tak či tak, stal se výsledek součástí památky (i když asi „neprohlášené“) a svědectvím o době svého vzniku.

Ze solitérů by se mělo stát pravidlo.

Nejspíše máte po ruce ještě lepší příklady. Napište, linkujte na fotky.