Česká placka

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Pokusná úvaha na téma možné metodiky pro dokumentaci „pitvy“ zanikajících staveb

Nástin případné úvahy ve smyslu možné koncepce nejspíše provždy hypotetické metodiky „zánikového průzkumu a dokumentace“ staveb

(Pracovní verze!)

Motto: Hlavní dopad by asi metodika měla mít jinam, než na odborníky dokumentující památky již osvědčenými metodami OPD či SHP… Spíše na zákonodárce a úředníky. Podobně jako u ostatních metodik není deficit ani tak z odborného hlediska, ale z hlediska kapacit, technického vybavení, morální i další podpory či obecnějšího pochopení významu zaznamenávaných informací apod. Snad se podaří zapůsobit i tam, kde např. nezávislí aktivisté sbírají dokumentaci, aby ji sdíleli a archivovali co „nejčitelněji“ pro nynější i budoucí studium. Tento přístup však nesmí být vykládán jako možnost zbavit se nějakého historického odkazu s odvoláním na to, že jej lze nahradit dokumentací.

  1. Zachování informací o ztracených památkách
  2. Komplexní metoda zkoumání a metodiky dílčích postupů průzkumu a dokumentace
  3. Metodiky dokumentace staveb a jejich částí jako systém?
  4. Spíše netušený význam dokumentace věcí při procesu jejich zanikání
  5. Obecné priority zánikové dokumentace
  6. Adjustace, archivace
  7. Poznámky na okraj
  8. Exkurz 1. Německo
  9. Exkurz 2. Most

Zachování informací o ztracených památkách

Pravonin destrukce 01

V momentu rozpadu konstrukcí stavby by vedle úsilí o záchranu měly být nasazeny i síly pro záchranu historických informací, neb ty patří k samotné podstatě památky a našeho vztahu k ní i k těm, co zbudou… (zámek v Pravoníně, renesanční, barokně upravený)

Zanikající stavební konstrukce či architektonická díla mnohdy opouštějí světlo světa v podobě hromad sutin, odvážených kamsi na skládku, případně ponechány osudu postupně ztrácejí kusy hroutících se krovů, opadávajících omítek, propadajících podlah a stropů, prolomených okenních překladů a rámů, což vše vespolek archeologizováno poskytuje výživu bujným křovinám. S průběhem řícení či demontáže mizejí informace o skladbě konstrukcí i jejich výtvarné (ne)hodnotě, konstrukční i řemeslné (ne)dokonalosti. Mizejí z prostoru, z kontextů, přestávají být součástí prostředí, ve kterém spolu s nimi žily a na jejich vliv reagovaly objekty, kterým třeba připadl osud chráněné památky a budou přetrvávat nadále, více či méně systematicky monitorovány a studovány, ovšem ve stále se více či méně vyvíjejícím prostředí a nových kontextech. V neposlední řadě se svým zánikem věci ztrácejí jako součást vědomostí o historii v jejím komplexním pojetí, tedy vč. toho, že se nezařadí mezi studijní materiál pro zkoumání historie umění či řemesel a opory pro precizní hodnocení toho, co přetrvává a „se“ chrání…

Recyklace pamatky kontejner

Památka na cestě k recyklaci…

Tomu nelze v relacích věčnosti zabránit. Nicméně tak, jak se zintenzivňuje mezi odborníky i v širší kulturní veřejnosti povědomí hodnoty souvislostí památek s jejich prostředím nejen v době jejich vzniku, ale i s časem životů, který kolem nich ubíhal, vyvstává jako důležitější otázka vytváření záznamů mizející podoby prostředí i konkrétních objektů a tyto záznamy uložit a užívat v moderním informačních nástrojích. Důležitost záznamů umírajících (ne)památek se může zdát administrativně nevýznamná. Pro odborný potenciál a budoucí stabilitu a míru věrohodnosti oboru památkové péče je však zásadní.

Takové dokumenty samozřejmě mají svou nepominutelnou tradici. Přinejmenším od dob renesance se zaznamenává romantické prostředí zřícenin, pro potřeby poznání architektury se přesně vyměřují detaily uměleckých forem i konstrukcí antických zdí, sloupových řádů, kladí, říms, ostění… (Od středověku ovšem patřily k základním ikonografickým motivům jesličky, symbolicky chovající nový život v polozříceném chlévě, obvykle s pečlivě „dokumentovanými“ rozpadajícími se konstrukcemi.) Dnes po staletích vývoje dokumentačních metod disponujeme (tedy, ne všichni) 3D scannery, fotogrammetrickými softwary a dalšími výdobytky špičkových technologií, nejspíše v budoucnu umožňujícími vytvářet virtuální „snímek“ světaběhu.

Nicméně nějak podobně, jako se v reakci na sdílení zděděných a aktualizovaných myšlenek budoucí památky právě nyní rodí, očekáváme, že v reakci na potřeby přijde i efektivní systém sdílení dat o památkách. Svým způsobem je do značné míry nahodilé jak to, jaká dokumentace v tomto stavu očekávání případně vznikne, tak i to, jestli bude zachována, bude-li uložena tak, aby ji bylo možné v nějakých souvislostech teď nebo kdykoliv později najít apod. Lze ale vidět důvody pro to, aby

Podstatnou část informací o památkách vytváří (nebo vynucuje od vlastníků apod.) systém státní památkové péče. Většina takových dokumentů vzniká jako podklad odborného posuzování investorských záměrů na změnu či údržbu památek. Ale v principu se památkový systém zabývá i dokumentací objektů, jejichž možný zánik se zvažuje (často v rámci rozhodování o případném „vyškrtnutí“ z ÚSKP). Při posuzování návrhu na „vyškrtnutí“ nějaké stavební památky ze státního seznamu chráněných objektů se např. součástí podkladů pro příslušné rozhodnutí zadává vypracování standardního SHP.

To zřejmě někdy motivuje úvahy, že se nic neděje, když se dokumentace nebude „řešit“ hned, jak by někoho napadla, ale ponechá se pro lépe vybavené dokumentátory následujících generací, anebo se s ohledem na omezené kapacity pro teď dokumentace odloží naneurčito. Samozřejmě je tu i tradiční proti úsilí o dokumentaci vždy vznášená odzbrojující námitka, že je důležitější památku zachránit, a to tím spíše, že vždy bude sama nejlepším dokumentem o sobě…

Dobrá, to je asi jaksi argument. Nicméně ten nakonec platí jen v limitované části případů, protože památky se (podobně jako všechno) během času mění, a hlavně TEĎ mnohé zanikají zcela či při dílčích stavebních zásazích. V tuto chvíli mizejí i se zachytitelnými informacemi, jež tak nikdo nezaznamená ani v budoucnu (a samozřejmě lze zase uspět s námitkou, že toho je pořád k dokumentování okolo dost).

Zdá se proto být namístě diskuse kolem otázek, zda lze požadovat, aby se našly cesty, jak takto mizející nenahraditelné informace nějakým zvladatelným způsobem zachytit a jak je efektivně uchovat pro „budoucí“ využití. Určitou paralelou tu samozřejmě může být „záchranný“ archeologický výzkum (ZAV), který se už stal vcelku samozřejmostí pod záštitou myšlenky, že pečlivě provedený a dokumentovaný výzkum „zachrání“ alespoň informace o tom, co při nějakých stavebních či výkopových pracích „muselo“ nenávratně zaniknout.

Záměrně se zde nečiní rozdíl mezi stavbou památkově hodnotnou či „bezcennou“, památkově chráněnou či pro oficiální památkovou péčí nezajímavou. Je zřejmé, že v praxi se bude vždy ke stavbám přistupovat různě, dle osobního pojímání hodnoty, ale jistě i podle úředně (s)právního statusu ochrany (je určitá pravděpodobnost, že zanikající úředně chráněná památka bude dokumentována s nasazením určitých profesionálních kapacit; ale nejednou dojde i k tomu, že aktivista bude z osobního zaujetí dokumentovat objekt úřady opominutý s odkazem na jeho malou hodnotu či dokonce škodlivost v památkovém prostředí apod., což má svou logiku v tom, že i o tomto kontextu je namístě zachovat informaci; kdybychom to chtěli přehnat, řekli bychom, že u všech objektů, jež nejsou chráněné, by měl být dostupný výklad důvodů tohoto ne-statusu).

Velký význam je přičítán archivaci dokumentace, i když je dosud značně slabá pozornost věnována předarchivní přípravě – tedy kvalitnímu zpracování i správě výtisků i elektronických datových souborů. Ovšem i vytváření nějakého informatického kontextu zaručujícího nalezení dokumentu v náležitých souvislostech je do značné míry v počátcích.

Komplexní metoda zkoumání a metodiky dílčích postupů průzkumu a dokumentace

Vědecký význam např. pro studium dějin stavitelských řemesel je dosud oceňován jen úzkou skupinou specialistů, nahlížených okolím do jisté míry s přezíráním, zejména ve srovnání s „praktickými“ funkcemi vědomostí pro projektování obnov, distribuci dotací apod. Jednotlivé přístupy se pak víceméně zbytečně vzájemně napadají pro subjektivismus přístupu apod., ačkoliv by komplexní IS mohl umožnit klidné soužití všech relevantních dat i jejich různorodých uživatelů.

Nicméně požadavky na srovnatelnost a „objektivitu“ metod dokumentace památek vedly k reglementaci zejména v podobě vydávaných metodik (jimž se pak dostávalo i politické podpory v podobě certifikace ministerstvem kultury; trochu paradoxně pak působí, že nikde není poruce seznam takto zavazujících postupů – ale to je jiné téma).

V posledních letech vzniklo snad už deset metodik, které se více či méně detailně a v různých souvislostech zabývají postupy SHP a OPD (od drobných památek, přes obytné městské domy až po zahradní architekturu, od urbanistických kontextů po inventarizaci nejdrobnějších součástek staveb). Vedle podrobného popisu způsobu terénního zkoumání a dokumentace, archivního výzkumu, přístupu k hodnocení památky a vyjádření k jejímu dalšímu ošetřování a individuálně pojatých výběrů hodnotných prvků i značně obecně specifikovaných námětů pro způsoby uložení elaborátu ovšem jednotlivé metodiky stále směřují k uzavřenému typologickému (účelovému) vymezení svého tématického záběru, obvykle nějak zadaného, zpracovaného bez větší konzultace v odborné komunitě.

Obecně lze říci, že rozdělení oficiálních metodik dokumentace a výzkumu památek na jednotlivé obory (podle typů objektů či jejich součástí apod.) má svou logiku, protože ohled na funkční, konstrukční i výzdobné specifické jevy je nepochybně oprávněný. Přesto se v rozsáhlé sadě metodik řada popisovaných postupů opakuje (někdy s drobnými obměnami). Protože však „pokrytí“ zkoumaných typů staveb není souvislé (z hlediska specifičnosti je zřejmé, že chybí např. metodika zkoumání továren), postrádáme i nějakou „supermetodiku“, specifikující okolnosti zkoumání souhrnně a odkazující na dílčí vodítka (ale k tomu bude třeba se zase vrátit jindy).

Mezi nimi by mohla mít své místo i metodika pro evidenci, zkoumání, prezentaci a archivaci vědomostí o zanikajících objektech jakéhokoliv druhu.

Metodiky dokumentace staveb a jejich částí jako systém?

Tyto metodiky by měly tvořit jediný systém, a to jak z hlediska sběru dat, tak i při správě posbíraných informací. K tomuto cíli snad bude co nejdříve vše směřovat. Do té doby ovšem má význam pokus upozornit na samostatný význam dokumentace stavby při její demontáži, rozkladu, hroucení apod.

Spíše netušený význam dokumentace věcí při procesu jejich zanikání

Význam dokumentace zanikajících věcí si sice dovedeme představit mnozí, ale snad lze předložit aspoň pokus o metodické „nalinkování“ postupů, možná s vyhlídkou na budoucí vypracování oficiálního dokumentu, ale také – a snad co nejdříve – na prosazení povinností jak pro dokumentátory, správce dokumentace, investory i dodavatele stavebních aj. prací.

Podrobnost dokumentace by měla odpovídat stupni povědomí o významu detailů a souvislostí. Tomu by tedy mělo odpovídat i kapacitní a finanční zajištění. Vzhledem k tomu, že víme o tom, že se detailnost výzkumů zvyšuje a musíme předpokládat, že tomu tak bude i nadále, měly by být zaznamenávány i skutečnosti, které se v současné době jeví jako málo podstatné.

V požadavcích na veškerou dokumentaci památek bývá velmi zdůrazňována potřeba jakési „kompletnosti“ formálního rázu. Zdůrazňují se identifikační údaje na titulním listu elaborátu, uvedení všemožných archivních podkladů využitých při práci apod. Prakticky se nesetkáme s výraznou preferencí akutního zpracování fotografické, popisné a kresebné dokumentace v terénu. Přitom ve srovnání s ostatními podklady jde rovněž i primární pramen, který by měl v první řadě vzniknout za jakýchkoliv okolností. Je nutné, aby byl identifikovatelný a využitelný v nejrůznějších odborných aj. kontextech.

Obecné priority zánikové dokumentace

Hlavní cílem je zachycení těch informací, které za normálního stavu celé stavby vůbec nejsou viditelné. Tedy např. dokumentace konstrukčního provedení zdiva, stropů, otvorů, armatur a výztuží atd. Takové informace nejsou z velké části dostupné ani při zpracování „upouštěcího“ průzkumu provedeného metodou nedestruktivního SSHP, přičemž jsou ale rozhodující pro poznání dějin objektu, ale i typologických aj. souvislostí jeho vzniku, provozu a změn.

Spolie milevsko kravin 01

Druhotně použité románské architektonické články, druhotně použité ve zdivu pozdně barokní hospodářské budovy, nyní opět ohrožené po zboření větí části objektu.

Typická je často zcela nezastupitelná možnost vyhodnotit stavivo – jeho „kompaktnost“, druhotné užití materiálu, cenných architektonických článků zaniklých staveb či jejich částí apod. Vzniká např. možnost dokumentovat zásahy při minulých funkčních změnách objektu, za normálního stavu naprosto neidentifikovatelných pod povrchovou úpravou.

Související priority

Ve chvíli zanikání objektu mohou být omezeny další jinak povinné náležitosti standardních průzkumů a dokumentací (SHP), jako je archivní rešerše či průzkum historické ikonografie. Je vhodné preferovat přístup, že ZPD je primárně cestou k zachycení pramenných informací. Samozřejmě je ideální, když navazuje na předchozí vědomosti. A to už ze základního důvodu, aby se vyloučila duplicitní akce, pokud již odhalené části byly dříve zkoumány v rámci OPD apod. K tomu je ovšem základní cestou údaje o veškerých dokumentech v nějakém maximálně snadno ovladatelném a velice přehledném IS bez odkladu zpřístupňovat.

Je potřebné evidovat místo uložení trosek, případně jejich druhotné využití v jiné stavbě (část stejného objektu, jiná budova), zavážce, navážce, lapidáriu…

Priority v kapacitní tísni

Zpracovatel usiluje o vytváření a archivně „udržitelné“ zpracování maxima dokumentace takové, aby i při nejzákladnější stručnosti (přiměřeně rozvinutý popis fotografie) byla srozumitelná, zpětně přesně lokalizovatelná, využitelná v jakýchkoliv kontextech.

Velký význam mají měřické snímky aj. typy dokumentů schopné pozdějšího vyhodnocení. Proto je třeba velkou pozornost věnovat lokalizaci dokumentů a co nejkvalitnějšímu popisu. Detailní snímky by pokud možno vždy měly navazovat na komplexnější záběry, které by např. zlepšily vyhlídky na budoucí začlenění k dalším dokumentům při vytváření 3D či plánové dokumentace apod.

Zpracovatel počítá s možnou postupností akce a se zapojením dalších dokumentátorů. Tedy může být výsledkem vhodně propojený sled jednotlivých fotografií s potřebným popisem, stejně jako více či méně komplexní elaborát (možná ideálně jako „skládačku“ souborů s popisem, propojených se souhrnným komentářem). Pozornosti by se mělo dostat opět i formátu html (xml) už i proto, že by pokud možno měly být výsledky dostupné on-line.

Lepší něco, nežli nic?

Instruktivním příkladem pro závazné a nepominutelné provedení akce ZPD je odstranění nestabilního objektu či jeho částí při hrozící havárii. Co jen dovolí podmínky bezpečnosti práce v kombinaci s osobním nasazením, je třeba dokumentaci pořídit. Povinnost k tomu zajistit podmínky by měla být uložena i úřadům, které by měly vlastníka rozpadající se či demolované stavby přimět, aby si k tomu přizval kompetentního specialistu. Na tuto naléhavou potřebu by proto měli myslet zákonodárci a vykonavatelé (stavební a památkový zákony).

Samozřejmě by v žádném případě nemělo dojít k tomu, že bude příslibem či uskutečněním ZPD argumentováno ve prospěch likvidace památky či jejího ponechání bez údržby. Tomu by měly bránit vhodně upravené právní podmínky i přístup instancí (tedy jejich přísnost i pomocná ruka).

Vždy je třeba opakovat, že je potřebné disponovat místem, kde bude možné srozumitelně zjistit, jaká dokumentace k objektu již existuje (a není proto třeba ji tvořit opakovaně – např. zaměření). Dále by na tomto místě mělo být možné vložit odkaz na vlastní nově vytvořenou dokumentaci. Pokud možno by mělo být možné (např. po jednoduché registraci) takovou dokumentaci do archivního systému přímo vložit.

Dále je potřebné naléhat, aby zákonodárce myslel na to, že jsou prostředky na takové dokumentace účelně vynaložené a hledal cesty, jak pro jejich vytvoření podpořit vlastníky, ale zejména samotné průzkumníky (proplacení nákladů a prokazatelně vynaloženého času na zpracování).

Časová a profesní náročnost

Měla by být podrobněji a na komentovaných příkladech charakterizovaná v metodice.

Adjustace, archivace

Jak technicky adjustovat? Časté jsou problematické „výstupy“ v podobě „wordových“ dokumentů s vloženými obrázky, „vytištěné“ ve formátu PDF, současně snad tištěné několikrát na běžný papír archivně nespolehlivými tonery. Zmiňované metodiky se touto stránkou archivní „udržitelnosti“ prakticky nezabývají. Obvykle se spokojí s mnoho neříkajícím upozorněním, že je třeba elaborát nějak archivovat u oprávněné instituce. Technická rozrůzněnost tak nabývá ohromujícího rozpětí. Bohužel se nepodařilo natrvalo rozvinout před lety vcelku prosperující a vlastně nekomplikovaný projekt ukládat elaboráty SHP aspoň v jednom výtisku do NAČR (Martin Ebel). Tato nejednotnost jen podporuje komplikace při dalším využití informací.

Podobně i v rámci památkové digitální evidence (MonumNet; MIS, Památkový katalog) vytvořené sbírky informací z oblasti OPD či monitoringu stavebně-technického stavu nejsou přehledné, ani vzájemně propojené.

Data v digitálně sociálním chaosu přibývají na internetu, ale neslyšíme ani apely z kompetentních míst na adresu památky fotících nadšenců, aktivistů pro záchranu památek, ale i zpracovatelů vědeckých a výzkumných projektů, aby hledali cesty kooperativního udržitelného zpracování dokumentačních elaborátů, a to zejména těch elektronických, které bez standardizace budou časem ve stále větší míře ztráceny.

Otázky jejich nalezitelnosti v budoucnu a operativního sdílení dnes jakoby nikoho moc nepálily ve chvíli, kdy skončila dokumentační akce předáním práce investorovi, ukončením lhůty udržitelnosti projektu. Asi se počítá s brzdým dynamickým rozvojem digitální archeologie.

Kam tedy s daty reálně?

To je nad mé síly komentovat – co je vhodné, udržitelné… Zpracovatelé dokumentace se často pro její ukládání a zpřístupňování rozhodují do jisté míry intuitivně, podle nějakého doporučení, vedeni osobními pocity ze snadnosti či komplikovanosti obsluhy různých „aplikací“ apod. Zřejmě zcela minimálně berou v potaz možnosti data nějak kombinovat s produkty jiných lidí, daty institucí apod. (Ověřoval jsem řadu různých fotobank, ale to je asi na jinou diskusi…)

Nelze přitom pominout další typy dokumentace či jejího záznamu, které postupně pronikají do rutiny a nabízejí další možnosti porozumění. 3D vizualizace. Video. Audio. CAD/GIS/BIM…

Poznámky na okraj

(Jen úvodní „teze“. Připomínky jsou vítány!)

Kyselka arkyr zdivo 01

V situacích nejvážnějšího ohrožení památky se může zdát pořizování dokumentace poněkud cynickým. Nicméně je v té době mimořádně efektivní.

Přehledu by asi mohl obecně pomoci registr demolic s odkazem na dokumentaci v rámci IISPP? Bez vazeb na agendu stavebních úřadů se tím však asi nemá cenu zabývat. Stejně je aspoň po nějakou dobu využívat destrukčních situací a dokumentaci uveřejňovat, aby byl postupně širším kruhům odborníků i dalších dotčených osob stále zřejmější význam takového uchování informací. Důležitá přitom je součinnost, aby se co možná přehledně ukazoval rozměr problematiky.

Volba konkrétního postupu by měla vycházet z existujících a co nejpřesněji odhadnutých časových možností. Velmi často ovšem musí být okamžité. Cílovým stavem přitom musí být předání maximálního rozsahu dokumentace, kterou bylo možné zpracovat v existujících časových podmínkách, při nepochybné jednoznačnosti identifikace dokumentované věci, určení polohy snímků apod.

Co největší pozornost je třeba věnovat začlenění informací do kontextů. Používat v popisu správnou terminologii, pozorně volit klíčová slova. Nutná je lokalizace v GIS (GPS).

Informace o vytvořené dokumentaci má být zařazena i do „soupisu“ dokumentů snad v IISPP, nějakém systému NAČR nebo pod. Zatím je toto ovšem čirá iluze.) To je potřebné z několika důvodů. Musí být snadno ověřitelné, že dokumentace vznikla, aby se mohl vyvarovat opakované akce, kdo by případně stanul před památkou s cílem znovu ji dokumentovat (anebo se mohl zaměřit na detaily, které předešle byly opomenuté či nepřístupné). Rovněž je to cesta k zapojení poznatků do typologických, územních či jiných systémů informací, a tím zkvalitnění vědomostní báze vůbec.

Dokumentace má být ukládána do centrálního úložiště (bohužel však v panující snad dočasné situaci asi kamkoliv) v co „nejprůhlednějších“ „formátech“. Pro některé složitosti typu 3D vizualizace je asi nutné užít příslušné typy (PDF…). Ale pro základní typy (text s obrázky) by se mělo přednostně jednat o html s odkazy na připojené obrázky v maximální kvalitě (ideálně *.tif, realisticky co největší *.jpg bez komprese). Z takového souboru je vhodné spolu s náhledovou fotografií vytvořit verzi *.pdf, a tu uložit na vhodném místě paralelně, pro případ havárie prvotního úložiště, ale i pro usnadnění vyhledání. Je vhodné se postarat dle možností, aby dokument nebo odkaz na něj byl k dispozici v centrálním památkovém informačním systému (pokud možno i v případě, kdy se nejedná o kulturní památku ze zákona).

Přitom je třeba nacházet rovnováhu mezi množstvím a rozsahem dokumentace a její zvládnutelností v dostupné kapacitě. Vysoké nároky na rozsah, kvalitu, popis by neměly vést k tomu, že se dokumentace nedokončí.

Zásadně podstatné je vytváření vazeb mezi dokumenty, protože v dramaticky narůstajícím obsahu internetu již rapidně klesá šance na nalezení individuálně relevantního obsahu pomocí standardních vyhledávačů.

V zásadě nejsou k dispozici žádné standardy. Dokumenty neshromažďují plošně památkáři, individuální příspěvky asi nezajímají ani Národní archiv apod., o jejich systémové vazby se pak vlastně (krom už snad až mýtizovaných metadat) asi nezajímá nikdo.

V rámci časových možností by se vážní zájemci o tuto problematiku měli zapojovat do diskusí, v článcích, na sociálních sítích, na konferencích by se měli dělit o zkušenosti a názory. Vzájemně by měli vždy hledat dohodu a vyjadřovat si podporu při prosazování realizace konkrétních akcí. Měli by koordinovat své postupy a vždy apelovat na instance, aby pomáhaly vytvářet pro dokumentaci prostor.

V cílovém stavu by v zásadě měl zákon ukládat vlastníkům i stavebním firmám pořízení dokumentace v rozsahu úměrném hodnotě objektu i jeho vývojové členitosti.

Nikdy však nemá dojít k tomu, že by s odvoláním na zastupitelnost objektu dokumentací byla usnadněna cesta k likvidaci (rekonstrukci) apod. Ale to si nejsem jistý, že by se dalo plošně jakkoliv obstarat.

Zpět k věci…

Metoda ZPD není vlastně ničím novým, speciálním. „Technicky“ plně navazuje na standardy SSHP a OPD. Její nástin však má upozornit na existenci jedné z fází existence památek, té, v níž je dostupné extrémní množství poučných detailů historických staveb (což jsou vlastně všechny), ale v níž již památkový systém ztratil o dokumentaci zájem, protože ji nemůže využít pro další administrování péče, když již není oč pečovat…

V této situaci je také důležité dbát na to, aby byly záznamy co nejlépe dohledatelné (když už je nelze vkládat do nějakého sdíleného otevřeného informačního systému, jelikož neexistuje). To jim poskytne jednu ze základních hodnot, protože se mohou stát srovnávacím materiálem pro ochranu zachovaných objektů a mohou se začlenit do zdrojů pro historické výzkumy, přesnější poznání typologie a pro vzdělávací programy.

Exkurz 1. Německo

Wia160917-DSC2012

Exkurz 1

Benjamin RUDOLPH: Dokumentationen vor Abbruch – Handhabung und Anforderungen im Land Sachsen-Anhalt, in: Denkmalpflege in Sachsen-Anhalt, 15, 2015, č. 2, s. 42n.

V posledních letech je státní památková péče konfrontována s novým fenoménem – požadavky na demolice či neřízeným zánikem registrovaných památek. Vedlo to k novému přístupu k dokumentaci památek. Změny se dotkly jak „garantů“, tak i složek „SHP“. Na jedné straně je samozřejmě nutné litovat ztrát na památkové substanci, ale současně byl přijat morální apel zachytit to, co je možné o organismu stavby zjistit vlastně jen v momentu jejího rozpadu či demontáže. Je v tom ovšem obdoba OPD v průběhu oprav, kdy rovněž (možná méně nápadně) postupným změnám objektů dochází k mizení informací v nenávratnu. „Nabízí se“ tak závazek zachytit maximum informací, které jinak dosud ve spoustě případů mizejí v nenávratnu.

Přestože nejspíše existují nějaké statistiky demolovaných či zanikajících památek u nás, nejspíše nejsou z tohoto hlediska výrazněji reflektovány.

V Sasku-Anhaltsku (asi nejen tam) je stanoveno, že před demolicí památky může památková instance nařídit povinnost památku dokumentovat. To se asi děje i u nás, v nějaké míře. Prioritou přitom ovšem většinou je požadavek na pořízení takové dokumentace, která dovolí správně rozhodnout o povolení či zákazu demolice na základě z dokumentace vyplývajících informací o hodnotě památky. Zdůrazňují se požadavky na dokumentování nejrůznějších detailů svědčících o vývojovosti památky či jejích cenných prvcích. Nicméně dokumentace a průzkumu se vyžadují případ od případu – nejde tedy o nějaký obecný „objektivní“ závazek.

S tímto pojetím ovšem souvisí představy o uložení informace do „složky“ daného objektu, bez „tlaku“ na obecnou využitelnost informací pro studium typologie apod. Lze v tom spatřovat skutečnost, že instance památkové péče zatím poněkud opomíjejí „podružné“ výzkumné významy dokumentace, nepodstatné ve srovnání se závažností o rozhodování o objektu samém. (Asi už stěží srozumitelná v tomto stadiu může být úvaha o zpětné vazbě v tom smyslu, že přeci i praktikující památkáři volí své přístupy na základě dosud existujících informací a podle toho, jak i jim byly zpřístupněny; tím je ovlivňováno i obecné vnímání toho, co památkáři vynucují na vlastnících či dalších orgánech státu.)

Nepříliš pohodlná bude otázka financování. Právní a správní otázky zde ponecháme stranou. Prověření dodávané dokumentace se ovšem soustředí na to, jestli je text rozdělen do příslušných kapitol a zda je fotografická dokumentace profesionální, jak případně předpis požaduje. Detailnější požadavky bývá obtížné zdůvodnit, a případně financovat.

Exkurz 2. Most

Matěj SPURNÝ: Herci díla zkázy. Demolice starého Mostu a role památkové péče, in: Zprávy památkové péče, roč. 76, 2016, č. 3, s. 251-264.

S. 263: „Památkáři, archeologové a je zastřešující instituce tak mohli v době bourání Mostu… alespoň s částečným úspěchem vymáhat plnění podmínek, za nichž byli kdysi přinuceni s likvidací historického města souhlasit. Vedle trojstranné dohody… se jednalo o několik desítek konkrétních dokumentačních akcí… Situaci komplikoval spíše poněkud nepřehledný stav, kdy se jednotlivé instituce a úřady… ve svých záchranářských podnicích různě předháněly a překrývaly, přičemž jim chyběl společný koordinační orgán.“ S. 264: „Umírající město bylo zkrátka jedinečným objektem, na němž si humanitní a společenské vědy mohly vyzkoušet techniku vlastní jinak zejména biologii a medicíně, totiž pitvu.“

Nicméně mostecké memento a nepochybné úsilí pro dokumentaci mizejících hodnot nevyznívá do podoby nějakého výrazného a reálného poučení, ze kterého by plynulo systematické rozvinutí reálných činností. Prakticky nic ze shromážděných informací není veřejně dostupné (v článku by se na to také asi odkázalo). A ani nějaký systematický postup při shromažďování dokumentace památek do praxe zavedený nebyl. Nelze sice vyloučit, že aktivní projekty monitoringu stavebně-technického stavu památek či OPD, nebo různé projekty dokumentace ohrožených objektů bez náležité péče takové výstupy sice mají, ale ty netvoří nějaký veřejně zjevný systém.

Reklamy

2016/09/17 Posted by | dostupnost dat, metodiky, OPD, památková legislativa, zánik památek | , , | Napsat komentář

Zánik zahradního altánu

Drobné ztráty v součtu znamenají postupnou „plíživou“ proměnu všeho. Ostatně v předchozí fázi historického vývoje za podobných okolností dříve či později ztrácené objekty také vznikly…

Těžko bychom se dočkali z podobného „materiálu“ vytvářet třeba skanzen. Ale sbírat informace můžeme průběžně, a také se nějak vespolek starat o jejich trvanlivost, přehlednost, uchování pro příští generace. Při tom by se měli propojit všichni, kdo to s dokumentací historického dědictví myslí aspoň trochu vážně.

Připojené snímky zachycují zahradní altán z 30. let 20. století a dokládají jeho zánik ke dni 10.5.2015. Nešlo o chráněnou památku. Statické problémy stavbičky vyvrcholily po vichřici v únoru letošního roku.

(Lokaci neuvádím.)

Altán

Altán 17.2.2015 s lepenkovou krytinou potrhanou vichřicí.

Altán ve stavu zániku...

Demontované součásti altánu ve stavu ke dni 12.5.2015.

2015/05/12 Posted by | zánik památek | Napsat komentář

Poločas rozpadu? Císařský pivovar v Přerově nad Labem…

Vím, že se stává, že staré stavby bez údržby a využití chátrají, že se někdy také rozpadají. Přesto však stavby typologicky zajímavé občas vyvolají účinný zájem a dojde k jejich opravě. I když společenské mechanismy někdy přivodí takový pozitivní obrat až v době, kdy už je nutný velmi masivní zásah, při kterém je nakonec třeba většinu organismu památky vyměnit. Ale když je to provedeno kultivovaně, mohou i tak třeba návštěvníci vzít památku na milost jako zdroj poznání a estetických zážitků. Nakonec památkami takového typu jsou třeba skanzeny. Jeden takový máme i v Přerově nad Labem. Velmi sledován je v posledních letech médii i národem také tamní zámek, jelikož se jej potřebuje zbavit Český rozhlas, a není zcela jasné, jestli se ho jako prvotřídní pozdně gotické a renesančně upravené stavby ujme Středočeský kraj.

Mezitím se v severní části obce začíná v ruinu měnit výjimečná budova renesančního původu, známá jako bývalý pivovar. Nedovedu říci, jestli od počátku bylo určení budovy právě toto, nicméně jsem zamířil po letech k této památné budově, abych se seznámil s jejím aktuálním stavem. Protože jsem před lety zhlédl i plány na stavební úpravy, trochu jsem se obával, že byly podle daného či nějak modernizovaného záměru realizovány. Jistě by si vyžádaly zásahy do organismu památky, tehdy zjevně nedoceněné.

Přerov nad Labem (NB), čp. 21, pivovar (5.5.1990)

Květen 1990

Prohlídka aktuálního stavu mě z tohoto hlediska uklidnila, protože na stavbu se od té doby zřejmě prakticky nesáhlo, a ta prochází pozvolným samovolným rozpadem. Jak jsem zmínil třeba v souvislosti s lázněmi Kyselka, mají takové situace být využity k poznávací a dokumentační činnosti. Ovšem ze stavby je možné pozorovat jen část exteriéru.

Přerov nad Labem (NB), pivovar (28.2.2015)

Únor 2015.

Během uplynulých 25 let se propadly větší části krovu (barokního?), a na exteriéru se po opadání novodobé omítky objevily další části velkorysé sgrafitové rustiky, jakož i sgrafitového rozvilinového pásu pod římsou. Římsa se po vyhnívání pozednic a zatékání vody postupně rozpadá, takže se v několika místech i zde ukázala její sgrafitová výzdoba, kterou na spodní zaoblené části profilace tvoří vejcovec.

Přerov nad Labem (NB), pivovar (28.2.2015)

Sgrafitový vlys pod římsou a fragment sgrafitového vejcovce na oblounu hlavní římsy.

Je možné, že za další roky bude za nemalých nákladů stavba „rekonstruována“ do „původní“ podoby. Je také možné, že jako již neopravitelná a nevyužitelná vezme zasvé. Tak či tak bude snad i těch pár jejích fotek do budoucna mít svou informační hodnotu.

2015/03/03 Posted by | ohrožení památek, zánik památek | | Napsat komentář

Přednáška Bývalé vrchnostenské dvory v Čechách v průběhu 18.-19. století

Přednáška v cyklu Národního památkového ústavu O památkách trochu jinak 2011.

Bývalé vrchnostenské dvory v Čechách v průběhu 18.-19. století

Dnešní přednáška Jana Žižky o hospodářských dvorech byla přehledná a přinesla poučení nejen o typologii a vývoji hospodářských dvorů a jednotlivých objektech v jejich areálech (s důrazem na ty nejvýraznější, jimiž jsou sýpky, stodoly či chlévy), nechyběly poukazy na řadu výtvarných i technických prvků. Jaksi v druhém plánu ukázala také na tristní stav těchto někdejších honosných budov, hotových „paláců pro dobytek“. Mnohé fotografie prezentovaly již zaniklé historické stavby. Na to navázala také část diskuse. Lze něco vykonat pro záchranu těchto krajinářsky často skvěle situovaných komplexů? Stav zemědělství byl (v souladu s tím, co říkávají někteří národohospodáři) hodnocen jako tristní, na čemž se nepochybně podepsaly poválečné kolektivizační dekády. Lektora posluchači vyzývali, aby zpracoval své rozsáhlé výzkumné dílo do knižní podoby, neboť by tak jednak dokumentace byla aspoň minimálním odkazem po památkách již zaniklých, jednak by měla osvětový přínos a poukázala na ohrožené hodnoty a snad někde pomohla probudit účinný zájem…

Bývalé vrchnostenské dvory v Čechách v průběhu 18.-19. století

Pořadatelům v NPÚ lze za přednáškový cyklus jen poděkovat. Vynikající lektoři často prezentují příkladné výsledky letité málo nápadné výzkumné práce. Akce jsou vzorně organizované a navštěvované jak odbornými památkáři, tak početnými zájemci z řad kulturní veřejnosti.

Bývalé vrchnostenské dvory v Čechách v průběhu 18.-19. století

2011/10/06 Posted by | historická architektura, NPÚ, ohrožení památek, zánik památek | , , | Napsat komentář

Kdy se poučit o „organismu“ památky? Když se rozpadá (krátce k probíhajícímu zániku Lázní Kyselka)

V posledních dvou třech letech roste odpor odborné památkářské i širší kulturní veřejnosti k tomu, jak movitý vlastník „zachází“ s areálem Lázní Kyselka na Karlovarsku. Objekty většinou z konce 19. a počátku 20. století se bez elementární údržby střech nezadržitelně rozpadají. V posledních měsících energická občanská iniciativa usiluje o získání komplexu budov na břehu Ohře. Záchrana si však vyžádá neobyčejné nasazení prostředků v co nejkratším čase. Řadu podstatných konstrukčních částí i architektonických článků bude třeba již za nynějšího stavu zhotovit zcela nově.

Kyselka (okres Karlovy Vary), Lázně Kyselka

Vzhledem k materiálovým charakteristikám jsou zejména v zimním období nechráněné promáčené promrzající části degradovány a devastovány šokujícím tempem.

Kyselka (okres Karlovy Vary), Lázně Kyselka

Snahy o záchranu jsou pochopitelné, oprávněné a hodné podpory. Přístup vlastníka je snad až urážkou státem proklamované snahy ochraňovat kulturní dědictví a předat je budoucím generacím. „Komorní“ areál lázní nad klidnou hladinou řeky je působivý a v mnoha směrech výtvarně jedinečný.

Na webu iniciativy pro záchranu Lázní Kyselka je k podpisu předložena petice k podpoře záchrany. Jsou zde dostupné také četné písemné i obrazové dokumenty, včetně detailních fotogalerií devastovaných objektů.

Protože považuji za tragické situaci přiměřené též pokoušet se v obdobích, kdy jsou konstrukce historických staveb „otevřené“ (opravy, rozpad), pokoušet se získat poučení o jejich podstatě, pokusil jsem se také o pár snímků, na kterých jsou patrné jednak „útroby“ konstrukcí, jednak i různé tempo devastace v různých místech (to upřesňuje poznání „rizikových“ míst, vyvolávaných např. již výtvarnými požadavky či materiálovou skladbou doby vzniku). Ve srovnání s jinými sbírkami snímků a dalších dokumentů je to nepochybně jen drobný pokus zaznamenat pár výmluvných detailů, i když jejich památkové souvislosti jsou nepochybně alarmující.

Kyselka (okres Karlovy Vary), Lázně Kyselka
Rozpadající se konstrukce terasy odhaluje „útroby“ římsy, jejíž vykonzolovanou část nesou hrubě opracované kamenné desky. Pískovcová balustráda se postupně řítí.

Kyselka (okres Karlovy Vary), Lázně Kyselka
Velký přesah korunní římsy je opět vytvořen kamennými deskami (asi z hrubě opracovaného pískovce). Římsa byla „vynášena“ novorenesančními konzolami, dusanými do štukových forem, kotvenými ke kovaným železným trnům, vloženým do spáry pod deskami. Vlevo je konstrukce římsy zcela zničena vlivem hlubokého úžlabí mezi nástavbou a střešním vikýřem, kde se nepochybně dlouhodobě udržují závěje sněhu, ze kterého při oblevě proniká voda do konstrukce, v níž pak cyklicky vymrzá…

Kyselka (okres Karlovy Vary), Lázně Kyselka
Prefabrikované štukové i pískovcové prvky se vlivem vymrzání oddělují od podkladu (při případné rekonstrukci je bude nutné odformovat podle zachovaných, a po sanaci vyplavených spár zdiva je nově osadit; skoro by se chtělo uvažovat o nutnosti zřídit zde nějaké odborné školící středisko pro specializovaná řemesla…).

Kyselka (okres Karlovy Vary), Lázně Kyselka
V řadě míst jsou konstrukce degradovány téměř v celé hloubce. Odhaleno je tak specifické zdivo s cihelnými obezdívkami otvorů a smíšeným materiálem s velkými bloky tvrdé horniny.

Kyselka (okres Karlovy Vary), Lázně Kyselka
Místy lze na štukových prvcích pozorovat doklady řemeslných postupů, případně i slohových korekcí (bosy jsou nalepeny přes štukovou profilaci apod.), ke kterým došlo během provozu lázní několikrát (a to zřejmě až do 70. let 20. století).

Kyselka (okres Karlovy Vary), Lázně Kyselka
Nevelký „vyhlídkový“ arkýř je vybudován z „odlehčených“ cihel se dvěma velkými dutinami, příznačných pro dobu kolem roku 1900 a první desítky let 20. století. Vlevo snímku jsou zřetelná ven otevíravá okenní křídla z různých dob, jak byly nutné výměny vzhledem k tomu, že tento typ oken nejvíce trpí účinky povětrnosti.

Kyselka (okres Karlovy Vary), Lázně Kyselka

2011/08/26 Posted by | ohrožení památek, zánik památek | | 1 komentář

Seznamte se, představíme Vám památku, abyste věděli, co to vlastně chcete chránit

K diskusi pod článkem MK vyhlásilo část Nákladového nádraží Žižkov památkou.

Ad: Milý/á/é Jare/o Dr. Lusciniol 08.01.11 12:31

Na něco podobného jsem se právě pokusil poukazovat na České placce (v reakci na blog dr. Bečkové). Industriální objekty zaujmou zvláštní barvitostí; opuštěností, zpustlostí a příznaky někdejšího provozu a živobytí, připomínají zříceniny hradů. Běžného městského člověka překvapují kontrastem oproti o pár desítek metrů dál tepajícímu světélkujícímu klimatizovanému pohodlíčku nákupních megacenter. Je to tedy zase jedna z cest k té příslovečné autenticitě, kterou lidé potřebují v různé míře a do různých souvislostí si ji promítají (jednou je autentický procítěný řev popové hvězdy, jindy bolestný řev raněných při havárii závodního automobilu, jindy zase slza uroněná nad věrohodným hollywoodským dojákem); zřejmě s nějakou nesnadno čitelnou logikou přibývá lidí, kteří prociťují atmosféru starých fabrik, která je bezpochyby nezaměnitelná (asi je to úměrné tempu zanikání). Jak je to ale s tou autenticitou? Nepatří ke kulturnímu odkazu těchto míst i určité ponětí nejen o územním plánu, který je lokalizoval zrovna sem? Ale také o stavu technologií oné doby, o jejích kulturních vazbách, vyplývajících z technologií a zase pobízejících a směrujících jejich vývoj? O vzdělávacím systému, který ve společnosti rozhoduje skoro o všem? O rámusu a smradu, ve kterém předci museli strávit většinu svého času.

Je zřejmé, že takový detailistický přístup už moc nezaujme. Navíc se v něm skrývá zrada zabřednutí v bezbřehosti. A přeci většina industriálních odvětví měla a má vlastní systém archivů a většinou neprofesionální fandovské historiky vcelku nezávisle na tom, zda si jejich domény všímá památková péče či památkami zaujatá veřejnost. Jen občas dojde k tomu, že veřejností nezpozorován, odejde některý obor do zapomnění, když jsou jeho dokumenty z nepochopení zahozeny.

Svět se ovšem nemůže změnit ve skanzen, kterýžto cíl bývá památkářům zjednodušeně vyčten, aby se pak pohodlněji mluvilo o prospěšnosti nového záměru developera. Výsledkem složitých společenských vztahů pak např. v Praze bývají zcela bizarní prostředí jako v okolí opakovaně citovaného bývalého Denisova nádraží, kde se „snoubí“ jakoby zapomenuté historicky cenné a další staré jakoby zbylé stavby s novými, které ale vytvářejí stejně rozdrásané prostředí, prosté nějakých pohledových či ideových významů. Veřejný zájem tu patrně neslavil velké úspěchy (ale dopadlo by to jinak, kdyby se skutečně mohl uplatnit?; a možná se i prosadil…).

čp. 1743/II, Těšnov 13, Praha, Nové Město

Názor, že ochrana památek je ve veřejném zájmu, stojí v protikladu tezi, že nejdůležitějším veřejným zájmem je ochrana soukromých práv, zejména jakéhokoliv vlastnění. Je zřejmé, že řešení vzniká i na úřadech za této rozpolcenosti (zde samozřejmě zjednodušeně komentované).

Jediné, co však může úroveň debat pozvednout, je dostupnost informací. Tedy jejich zpřístupňování v přehledných strukturách, vazbách apod., na internetu spíše, než v repre knihách na křídě. Fotografie v galeriích vždy SEO zaopatřené (kvalitně popsané z hlediska lokalizace, popisu, typu objektu, datace a dalších souvislostí, geotagované). Samozřejmě, že by bylo ideální, aby všichni pracovali na jednom informačním systému, netrousili data po samostatných databázích, vždy jinak uspořádaných, nerespektujících osvědčené standardy, často zbytečně opakujících to samé (stát by měl nabídnout nějaký prostor, ale hlavně popisy „dobré praxe“).

V takovém ideálním stavu by bylo možné k objektu připojit dokumentaci nějakého nejposlednějšího detailu, přičemž by bylo možné „přecházet“ např. po různých pantech či kličkách z budovy do budovy, podle dodavatelských kovodílen apod. Samozřejmě by systém měl být zcela otevřený datům na jakékoliv úrovni podrobnosti zpracování.

Vinohrady (Praha 1), čp. 52, Wilsonova 2

Vím, že to přeháním, že ani komplexní systém, schopný specifikovat nezaměnitelně každou výtvarnou či technickou vlastnost nemůže existovat, ale užívání nynější datové tříště není moc povzbuzující.

Ale takový postup by nás mohl úplně odvést od autentického prostředí památek. Čili vzhůru na objevitelské cesty, do polemik o geniu loci.

A snad aspoň těch pár lidí, co jsou ochotní se o vytvořené fotky apod. podělit (a ne se jimi jen prohrabovat na svém HDD) se zamyslí nad strukturováním jejich popisu a dalších metadat.

Přehledná dokumentace má význam již v době, kdy se posuzuje, co chránit. Přitom by bylo na místě disponovat i dokumentací toho, o co stát nebudeme, i toho, co je třeba v zájmové sféře. Do budoucna tak budeme lépe rozumět i hodnotám toho, co jsme k ochraně vybrali.

Hodnota takové dokumentace navíc vystoupá v momentě zániku objektu. Z tohoto hlediska je např. zajímavé, že se prakticky nepořizuje památková dokumentace objektů, které prostě v dané době nebyly považovány za hodnotné (většinou to platí i pro jejich části, odstraňované např. při úpravách památek, jejichž využití se mění nebo je třeba nutné modernizovat jejich hygienická zařízení; i když metodicky je k tomu postaven základ v podobě OPD). Zachované objekty tak zůstanou jako záhadné a snad milované solitéry, krom svého původního významu v neposlední řadě svědčící o morálních svárech doby, která se zasadila o jejich předání budoucím generacím…

Stav památky se asi zlepšil, ale část její autenticity vzala za své, resp. byla nahražena jinou…
Praha, Malá Strana, čp. 170/III

2011/01/09 Posted by | dokumentace památek, dostupnost dat, evidence památek, ohrožení památek, prezentace, zánik památek | , , , , , | Napsat komentář

Tak nám padají Pompeje! Jste šokováni?

Pokud si trochu s chladnou myslí prohlížíte senzační vykopávky nejen v Pomejích, ale i na tisících dalších míst v Itálii, Řecku, Španělsku, Turecku…, ale i na severu Evropy, musíte si všimnout, že odhalená místa více či méně trpí. Jedná se jednak o střídavé vysychání a vlhnutí, kdy některé části zejména v podloží (zemina) mění objem (vídáme, jak jsou zvlněné jinak dokonalé antické mozaikové podlahy), mechanické účinky případně protékající vody (dynamické účinky tekutiny a jí unášeného abraziva), rozměrové změny při změnách teploty (dilatační praskliny, drolení malty a její oddělování od bloků ve zdivu), narušování kořenovými systémy náletových bylin i dřevin (u nás se věří na blahodárné účinky zatravnění koruny torzální zdi), zvýšenými riziky transportu solí z podloží (lepší odpařování urychluje vzlínavý pohyb „solanky“ kapilárami) – a v neposlední řadě neblaze působí i stále opakované očistné, konzervační a konsolidační „kúry“ (typicky mechanickým odstraňováním kořínků porostu dochází k destrukci uvolněné malty i kamenů apod., nevhodně zvolené malty „stabilizačních“ nadezdívek zhoršují korozi překryté starší konstrukce). Připočtěme pohyb návštěvníků. V našem klimatu pak fatální účinky mrazu úměrné zavlhčení konstrukce (pokud na koruně zdiva leží sníh, ze kterého při oblevě vsakuje voda do konstrukce, kde opět při poklesu teplot zmrzne, je jen otázkou času, kdy půjde památku nabrat lopatou; víme ovšem, že např. ruiny hradů bývají velmi masivní a jejich malta byla v mnoha případech speciální, daleko odolnější, než u jiných staveb, které již zub času rozhlodal). Přesto i u nás stále znovu dochází i z vůle archeologů ke zviditelnění vykopávek i po skončení výzkumu. Vlastně až letos v ZPP (Starý Plzenec, Kašperské Hory) zaznělo objektivnější vyhodnocení dopadů odhalení vykopávek, v případě staroplzeneckého kostela zakončeného zavezením zeminou.

Procházíme-li tedy hektary odhalených antických lokalit v Itálii, můžeme sice pozorovat odhalené konstrukce, ale současně trneme nad tím, jak byla tímto zpřístupněním dramaticky snížena jejich životnost. Působivost těchto „autentických“ míst je samozřejmě hluboká a nezadatelná, nelze ji žádnou iluzí a hmotným či virtuálním modelem nahradit. Nicméně by se měly hledat cesty, jak těch originálů prezentovat ve fyzické podobě co nejméně (nebo přiměřené množství). Některá odhalená naleziště navštěvuje evidentně tak minimální množství lidí, že to nikdy nezaplatí provoz (kasu, úklid, údržbu, osvětlení). Řadu takových míst by bylo vhodné po prozkoumání zavézt a vhodně na povrchu upravit (nejlépe pěstováním travin, výsadbou stromů tam, kde je výzkumem doložena absence nálezových situací, zajistit odvod dešťové vody povrchovými strouhami). Jestliže staré konstrukce vydržely pod terénem v dobré kondici 2000 let, zajistili bychom jim takto přinejmenším stejnou perspektivu. Očumováním je ničíme. Lepší by bylo, kdyby se zaplatily precizní výzkumy a jejich výsledky se v určité stupnici komplexnosti a komplikovanosti bez skrupulí (konečně odhozených, kdovíproč vzniklých) kompletně zpřístupnily veřejnosti.

Daleko více pozornosti je třeba věnovat vývoji metod srozumitelného sdělení o hodnotách nalezišť co nejširší veřejnosti. Poznané památky nemají upadnout v zapomnění. K tomu je v EU aktuálně nasměrována řada projektů. Může se tak dojít i k tomu, že se ve veřejnosti projeví větší zájem o aktuálně stojící stavby, jejichž vypovídací hodnoty, když to vezmeme do důsledků, jsou přinejmenším (abych stařešinům nekřivdil) stejné jako u vykopávek, o možnosti poznat další kulturní souvislosti.( Zájem o starožitnosti je v jistém smyslu epizodou v kulturních dějinách lidstva, i když nepochybně významnou; možná významnější, než nás zatím napadlo.) Je třeba více hledat metody, jak tomuto zájmu co nejméně svědků minulosti fyzicky obětovat. Je mi ovšem jasné, že finální řešení není a všechny staré vzácnosti zakrýt nejde, že tyto oběti jsou nutné, protože naším cílem nemůže být jen nespatřené věci předat dalším generacím; to by byl trochu divný a laciný výsledek.

2010/11/16 Posted by | archeologie, ohrožení památek, zánik památek | , | Napsat komentář

Stará zahradní lavička nás právě opouští

Pokusil jsem se ji aspoň trochu zdokumentovat, protože je opravdu velmi pohodlná, takže by se to mohlo hodit i nějakému výrobci, který by chtěl lidem opravdu prospět. Kdyby se někdo takový našel, mohl bych mu korodovanou a již nepoužitelnou lavičku za odvoz věnovat třeba aspoň k oměření (ale musel by se asi ozvat během tak 6 hodin, protože pak s tímto již oželeným produktem směřuji do sběrného dvora). Na muzejní exponát to samozřejmě není, i když… Ale třeba někde podobné už mají. Spíše však je běžné, že se takové obyčejné věci bez velkého rozmýšlení zahodí. Tak aspoň těch pár fotek se základními rozměry pro případné zájemce o tento dosti specifický typ mobiliáře a třeba pro budoucnost.

Zahradní lavička

2010/08/09 Posted by | ohrožení památek, zánik památek, ze života památek | , | Napsat komentář

Zanikají památky úřední i ty ostatní. Běsnící vodní živel opět zabíjel a ničil

Povodně přinášejí především životní tragédie. Ale podílejí se i na zkáze kulturních hodnot. Dva příklady za jiné. Ve zpravodajství ČT z Chrastavy se opakovaně objevovalo místo po secesním ocelovém mostě v Chrastavě na Liberecku. Ten byl před několika lety rekonstruován a patřil k významným technickým památkám v místě, kde je osudu např. starých továrních budov věnována značná pozornost. Vedle stojící budova (na snímku za mostem) byla ve zpravodajských záběrech již napůl zbořená. Bylo vidět do krovu s ležatou stolicí, zřejmě pozdně barokního (možná až z počátku 19. století). Tato stavba však zřejmě zapsanou památkou nebyla. Zřejmě nenávratně zmizejí obě.

A s nimi spousty dalších. Asi by stálo za to jejich dokumentaci nějak shromáždit v pomyslném muzeu kulturních ztrát. Památky přeci nežijí jen do doby svého zmizení. Otiskují se v urbanistických i jiných souvislostech. Dnes mohou být zobrazovány spolu s aktuálními záběry a přispívat tak ke zintenzivnění veřejného zájmu o jejich osud. Měly by také zůstat zahrnuty v našem kulturním dědictví, jejich dokumentace by měla být dobře dostupná, mj. i z mobilních zařízení.

Chrastava (okres Liberec), most a dům čp. 297
Dnes již neexistující most v Chrastavě na fotografii z archivu Národního památkového ústavu. První zpráva o zřícení mostu zde.

2010/08/08 Posted by | ohrožení památek, zánik památek, ze života památek | , | Napsat komentář

   

Zamki na nowo

Blog poświęcony odbudowie historycznych zamków w Polsce

Heritage Times

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Research Center Sanssouci

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

ďobo-CADzone, true men don't kill coyotes and use AutoCAD...

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Tomáš Stěhule

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

ArcHerNet

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Denkmalberatung

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Picarrsa's Blog

Just another WordPress.com site

KACHNA SE KOCHÁ

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Art History Teaching Resources

Peer-populated resources for art history teachers

Bodleian Digital Library

A Bodleian Libraries blog

varia, curiosa et memorabilia

vienna, glasgow & beyond

MONUDET

Lapidária. Prvky staveb. Dokumentace. Evidence.

WebUrbanist

Urban Art, Architecture, Design & Built Environments

Zapomenuto.cz

Opuštěné a zapomenuté stavby

Medieval Art Research

Send in your call for papers, conference programmes, new book suggestions and other medieval art history things to mail@medievalartresearch.com for us to share them with our community of researchers

Europeana Blog

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

History From Below

Musings on Daily Life in the Ancient and Early Medieval Mediterranean By Sarah E. Bond