Památky opravou interpretované, ale historicky umlčované?

1/ Malé nerealistické postesknutí.

2/ Opravit památku vždy znamená nějak ji změnit. Od dob rozpoznání specifického významu obecného kulturního dědictví a jeho zavedení do vzdělávacích systémů (i když to je i ve vztahu k dějepisu či vlastivědě pořád s rezervami), akademií i zákonodárství, jsou památky krom krásy oceňovány i jako svědkové minulosti. Pro takové svědky je nepochybně podstatná vypovídací schopnost. Ta je velmi komplexní (a s rozvojem nových technik výzkumu i teoretického bádání je vše stále spletitější). Stále více se její součástí stávají výsledky technologických či socio-historických výzkumů, často spojené s užitím komplikovaných a nákladných aparatur. Výsledky různorodých výzkumů pak jsou z velké části umlčeny deponováním v archivu. Podobně i památka samotná, ve chvílích kulminace degradace či havárie, případně i v průběhu restaurátorských, konzervačních či konvertujících zásahů (zvaných typicky např. obnova, rekonstrukce, modernizace apod.), může přechodně či krátce (třeba i po dobu minut mezi odlomením nějakého kusu zpuchřelé omítky, proškrábnutím spár a novým zaomítnutím) podávat neobyčejně intenzivní výpověď o mnohovýznamové podstatě své hmotné substance. Ta vypovídá o proměnách stavby, vč. případných a ne neobvyklých improvizací, stylových či funkčních korekcích, překrytých pozdějšími změnami apod. Můžeme tak mnohdy vysoce efektivně doplňovat to, co víme z (obvykle mezerovitých) písemných či grafických pramenů apod.

Obr. 1. Táborská brána v pevnosti Vyšehrad v Praze, stav 20200201. Zdivo je zakryté novou omítkou, po té, co bylo několik let neomítnuté, zřejmě s cílem zdivo odvlhčit. To se celkem očekávatelně ne zcela podařilo, takže na omítce se objevují vlhké fleky, a snad už i výkvěty solí. Nicméně je prostředí uklizené opatřené omítkou snad normově kvalitní. Jaké je zdivo pod omítkou nemůžeme tušit. Je-li staré, obnovené, přeplentované, zda obsahuje starší druhotně užité kusy apod.

3/ To jsou nejspíše obecně zřetelné pravdy, i když v běžném provozu studia i ochrany památek asi nejednou podceněné (např. pokud jsou uvedeny do „konkurence“ s bojem za holé zachování památky vedeným s nekulturním developerem apod.). Ale na jejich základě snad lze stále potřebně připomínat spojitost přehledně zpracovávané a zpřístupňované dokumentace i výsledků zkoumání. Sebelépe fundovaně zabezpečená oprava zastře něco (často vše), co by bylo možné z památky pohledem „číst“ o její historicitě, struktuře apod. Současně ale stále častěji disponujeme analytickými podklady i odborn(nick)ými interpretacemi (typologickými či chronologickými začleněními apod.), jež ale prakticky nedovedeme propojit s momentem pozorování objektu, kdy jsme vlastně vydáni všanc tomu, jaká metoda „zásahu“ („rekonstrukce“ apod.) byla právě zvolena.

Obr. 2. Táborská brána v pevnosti Vyšehrad v Praze, stav 20180704 (stejná partie zdiva průjezdu, jako na předchozím snímku).  Zřejmě ve snaze dosáhnout vysušení zdiva byla několik let omítka osekána a byly částečně vyčištěny i okraje spár ve zdivu. Vidíme celkem nepřehlednou strukturu zdiva, sestávajícího z velké části z druhotně použitého materiálu. Čili nejde o zvláště významné zjištění. Ale právě i k takové informaci by bylo vhodné se dopracovat, pokud je známá a někde je uložená příslušná dokumentace.

4/ Tento přístup je asi ideální pro pozorovatele pozitivně naladěného, znalého obecných dějin, několika letopočtů, třeba i sečtělého v „Heroutovi“ apod. Ale i mezi takovými se najdou lidé se zájmem o hlubší detaily. Těm by mělo být možné nabízet hlubší „vhled“ pod apartní skořápku aktualizovaného objektu. Moc netuším, jak by se taková věc dala technicky provést, ani nemám zdání, jaké investice by to vyžadovalo. Ale vzhledem ke stavu informačních technologií se zdá, ale mohu se zcela mýlit, že by mohlo být možné zpřístupňovat nějak vytvářené informace k operativnímu užití. Typicky při pohybu v terénu, případně při četbě, sledování souvisejících objektů ve fotobankách apod. Zdá se, že by k tomu mohly pomáhat nějaké sdílené sbírky odkazů, klíčových slov apod., zejména spolu s mapovým přístupem.

5/ Nemám k tomu žádnou preciznější představu, žádný návod. Ani mě nenapadají vzory, protože většina institucí, dobrovolníků i výzkumných grantů vytváří izolované systémy. Určitá vodítka by bylo možné vyvozovat z toho, jak postupují např. prazdnedomy.cz (např.), velmi intenzivně odkazující prakticky na cokoliv souvisejícího, co je na síti nalezeno, nebo drobnepamatky.cz (např.), mj. s přepychovým propojením na historické mapy. Velký potenciál samozřejmě v tomto směru má i Wikipedie, ale zpracování se místo od místa velmi liší (a je navíc mnohdy měněno), ale lze předpokládat, že se stále více bude projevovat přínos spolupráce wikipedistů s mnoha jinými tvůrci dat (vč. obou předešle jmenovaných).

© Jan Sommer, 20200202

Web lze vydat tiskem

Je to jasné a nestálo by to za zmínku. Ale když se pokusíme v památkářských kruzích upozorňovat na nedostatečnost aktuálních informací o dění v památkové péči na oficiálních webových instancích, odbočí se většinou k tomu, že účel oficiálního webu je jiný, případně že snad chceme poškodit ekonomickou stránku tištěných periodik, sborníků či monografií. Navíc údajně weby ohrožují uchování informací pro budoucnost, protože internet nebude věčný, kdežto tiskoviny v knihovnách vydrží staletí.

Věc se ale má jinak. Elektronická verze je neskonale operativnější (a to i v případě, že bude její redakční příprava nadále zcela seriózní, což musíme považovat vždy za nutnost). Navíc je možné ji při určitém vývoji reálií aktualizovat apod. Důležité ovšem je, že velmi napomáhá distribuci obsahu k prakticky neomezené čtenářské obci (samozřejmě jde jen o hypotetickou možnost, protože tisk i web bude číst jen pár lidí, takže hlavní je to, že se k webu dostanou i ti, kteří o tiskovinu nezavadí).

To je tím důležitější, že konec konců touto cestou mohou být šířeny památkové vědomosti, což je v maximálním souladu se společenským „statusem“ památkových instancí.

Věc tedy lze pojmout jaksi obráceně. Primární publikace je elektronická, z níž se ve vhodných periodách vyprodukuje tiskovina. Ta může být více redakčně dotažena, rozvedena ještě autorem třeba v poznámkovém aparátu či na základě reakcí od čtenářů apod. Odbyt logicky bude u knihoven, ale i u specializovaných zájemců, kteří jsou si vědomí rizik on-line zpřístupnění.

Takovému užívání by mohl napomoci i rozvoj aplikací užívaných weby ke „generování“ pdf verzí webových stránek apod. (je až překvapivé, v jak malé míře je používají vydavatelé velké části webů).

Malý příklad k úvaze…

© Jan Sommer, 20190708

Časopis e-Monumentica vzorem otevřeného přístupu

1/ Možná by bylo vhodné mluvit spíše o jednom z podnětných vzorů do stále ještě tolik potřebné a málo intenzivní diskuse…

2/ V poslední době jsme občas svědky (někdy i účastníky) stále ještě opatrných debat o velmi potřebném rozšiřování odborného a vědeckého (vč. recenzovaného) publikování na internetu. I řada konzervativních a důstojných památkových periodik bude nucena překonat své obavy a opatrnost. Vzorem jim v tom může být mj. i časopis e-Monumentica, vydávaný již několik let Fakultou restaurování Univerzity Pardubice. Na internetu jsou v tuto chvíli dostupná 2 čísla, další se podle údajů na webu připravují. Nicméně se zdá, že tč. nejsou dostupné úvodní 3 ročníky. (Dohledat lze, že to je asi způsobeno navázáním na e-Bulletin, který ovšem vycházel v letech 2011-2015, takže stejně není zcela jasné, jak to je počítáno…). V zápatí webu je uvedena vysvětlivka „Odborný recenzovaný časopis e-Monumentica vychází v rámci udržitelnosti projektu Platforma pro památkovou péči, restaurování a obnovu.“, což může trochu varovat, protože u řady projektů činí právě udržitelnost určité potíže… Časopis pro zkoumání a ochranu památek by ovšem měl mít nárok existovat nastálo…

Záhlaví článku (vlevo dole naznačený otvor plánovaný pro vložení výtisku do pořadače).

3/ Věřme, že se bude časopisu nadále získávat opravdu zajímavé články, jaké čteme i ve zmíněných dvou sešitech. Mezi jejich autory nakonec vidíme i pracovníky NPÚ, jednoho předního nakonec i v redakční radě.

4/ Časopis navíc rádi vítáme mezi těmi zatím nemnoha, které nejen systematicky zpřístupňují obsah on-line, ale otevřeně přístupnou verzi používají jako primární. Je to do jisté míry průkopnické, protože „standardní“ časopisy vydávané tiskem na štůsku papírů dokáží již do značné míry zavedeným způsobem také nárokovat nějaké prostředky na výrobu, což asi může u elektronického vydání dělat dojem, že je lze pořídit skoro za hubičku – víme ale, že redakční práce je pro takové vydání prakticky stejně.

Ukázka paty stránky s bibliografickými údaji.

5/ Články asi nebudu podrobněji tlumočit, neb je lze studovat bez omezení, tak snad jen pár poznámek k přístupu vydavatele a editora webu.

6/ Navrhl bych uvážit vytváření příspěvků v dostupnější verzi pro vyhledávání i další využití (citace apod.), nejspíše *.html nebo pod. (verzi *.pdf by bylo možné generovat a zaslat na vyžádání apod.). S tím by pro přehlednost odkazování mělo souviset především číslování odstavců (to také umožňuje lépe cílené odkazování při citaci apod.). Do jisté míry také primární PDF verze klade specifické nároky na redakční zpracování (sazba poznámek k textu, dělení slov, nedělitelné mezery…).

7/ Také není k dispozici „prostý“ seznam článků v jednotlivých číslech, což je pro běžnou orientaci přeci jenom vhodnější. Samozřejmě ovšem anotace jsou velmi potřebné (právě třeba i pro výše zmíněné vyhledávání apod.). Absence minimálního obsahu také způsobila, že v něm nejsou uvedeny stránkové rozsahy článků, takže např. pro citaci je nutné si je vypsat. Není uvedena doporučená forma citace. Zápatí stránek obsahuje sice celkem dostatek údajů, ale není v něm zahrnuta internetová adresa.

8/ Články *.pdf prakticky neumožňují komentování, evidenci odkazů na článek z jiných míst apod.

9/ S tímto souvisí ještě jedna „drobnost“, když články nemají svou vlastní stránku *.html. Tak totiž vlastně chybí zpětná vazba – kontakt se seznamem článků v čísle apod., možnost dobře využít vnitřní vyhledávání, přidat propojení se seznamem citované literatury, se stránkou autora (externí či interní) apod. Je to důležité i proto, že to umožňuje vhodnější odkazování na HTML stránku článku, nežli rovnou na konkrétní soubor!

© Jan Sommer, 20190120 (aktualizace 20190121)

Poklady sbírkových fondů památek ve správě NPÚ na portálu eSbírky

(Publikováno 20181012. Edit. 20181023. 20190121. 20190124.¹)

1/ Poněkud stranou zájmu a bez intenzivní propagace se v databázi eSbírek objevily ukázky ze sbírkové pokladnice státních hradů a zámků ve správě NPÚ. Nutně zaujmou dosud nedosaženou podrobností zpracování, ale i koncepcí uspořádání katalogových položek. To je ovšem výsledek systematičtější výzkumné práce při evidenci sbírkových fondů v expozicích i depozitářích NPÚ, rozvíjené po řadu let. Proto není moc co vytknout a asi nezbývá, než se těšit na další příspěvky co nejdříve.

2/ Zahrnutá díla od gotiky po manýrismus korespondují s podstatnou částí obsahu velmi důkladné a též metodicky podnětné knihy Ad unicum. Umělecká díla z fondů Národního památkového ústavu I/1. Od gotiky k manýrismu. Šárka Radostová (ed.), Hana Baštýřová, Tomáš Gaudek (co-eds.), Národní památkový ústav, Praha 2017. ISBN 978–80–7480–089–4.

3/ NPÚ již za posledních snad 15 let vydal dlouhou řadu publikací o sbírkách na spravovaných památkách, obvykle nějak tématicky zaměřených, což dává určitou možnost přispět ke komplexnějšímu poznání aktuálními poznatky či novými hodnoceními např. po restaurátorském zásahu, anebo na základě soustavného výzkumu, zejména podporovanému ministerstvem kultury – tak tomu bylo i v tomto případě.

4/ Zatím základní formou výstupů těchto výzkumů jsou příkladně zpracované syntézy či katalogy, často doprovázející i pozoruhodné specializované výstavy. Lze tedy říci, že výsledky jsou tak odborně kontrolovatelné a využitelné v dalším bádání, současně jsou ve velikém rozsahu nabídnuty široké kulturní veřejnosti, studentům dějin umění apod.

5/ Tím nápadnější ovšem je absence nějakého elektronického katalogu movitostí v rámci Integrovaného informačního systému památkové péče. Nyní se tak cenný prezentační soubor uchýlil na portál eSbírky. I to je ovšem citelný pokrok, protože to jistě vyžadovalo i nějakou změnu přístupu k ochraně informací o dílech, protože ta je nastavena na maximální opatrnost, což má logiku, kterou nelze popřít. Potřeba podpory vzdělávání a obecného šíření kulturních informací, jakož i snaha zpřístupňovat informace a výsledky výzkumů vytvořených z veřejných prostředků co nejdostupněji poznamenaly priority řady významných paměťových institucí světa. Dnes je stále běžnější, že velká muzea či galerie zpřístupňují stovky katalogových položek se snímky ve vysokém rozlišení.

6/ V Evropské unii se přikročilo k budování monumentálního systému, který ale musí překonávat nejrůznější komplikace, plynoucí z vazeb mezi databázemi, které většinou nebyly původně vůbec předpokládány jako nějaký nadnárodní publikační systém, který má ambice pomáhat vyhledávajícím osobám překládáním klíčových slov, lokalizací v mapě…

Pro vyhledání předmětů ze sbírek Národního památkového ústavu je třeba vyhledat jak „Národní památkový ústav“, tak i „NPÚ“.

7/ Oporou tohoto grandiózního záměru měly být i národní repozitáře, shromažďující a sjednocující data od jednotlivých spolupracujících institucí. S podobným záměrem zřejmě před lety vznikly i eSbírky, ale v rámci měnící se situace se posunuly spíše do podoby nástroje publikování „domácích“ dat, kam nyní dospěly i vybrané exponáty NPÚ.

8/ Přitom NPÚ již poskytl do systému Europeana velké množství dat, ale ta pocházejí z Metainformačního systému, takže obsahují ve většině údaje o nemovitých kulturních památkách – fotografie, ale i vybrané plány, odborné posudky, administrativní podklady o ochraně památek… Ukazují také, že míra širší zajímavosti takové dokumentace může být různá, zejména pokud je těžké zobrazit mezi „Podobnými Položkami“ ty, které by s vyhledaným předmětem přímo souvisely (např. díly triptychu apod.).

9/ Tímto „automatismem“ ve vyhledávání trpí i eSbírky, protože např. ze skupiny 4 světeckých soch ze sbírek NPÚ dole mezi „podobnými předměty“ zřejmě často nejsou zbylé 3 (zřejmě se výpis vždy generuje znovu a často jinak). Přitom by mohlo pomoci doplnit k sochám pevné odkazy, které by zájemci umožnily neztratit se z potřebného kontextu.

Výsledek hledání „Národní památkový ústav“.

10/ Informace od památkářů v eSbírkách jsou do značné míry novinkou mimořádně velkým rozsahem zpřístupněné dokumentace i textů. Ve formě příloh jsou totiž ve formátu PDF poskytnuty u předmětů katalogové texty z knihy kompletně, včetně vyobrazení v náhledové kvalitě.

Odkaz pro stažení přílohy ve formátu PDF.

11/ Netuším, jestli jsou dostupné také úvodní souhrnné kapitoly knihy, ale ty už si asi zájemce musí zakoupit či prohlédnout ve vypůjčené knize.

12/ Při vyhledání výrazu „Národní památkový ústav“ se nám zatím objeví 50 předmětů, při vyhledání „NPÚ“ je jich 14. V knize je však předmětů 60. Není proto úplně snadné zjistit, jestli se 4 předměty kvůli způsobu zápisu objeví v obou výpisech, nebo jich je na eSbírkách o 4 více, nežli v knize. To se může zdát málo významné, ale kdyby NPÚ ve zveřejňování elektronických verzí katalogů nebo primárně elektronicky pokračoval, nebude asi již snadné odlišit, co pochází ze kterého zdroje, z jakého kontextu. Publikaci tak je třeba vyhledat po kouskách (ale nelze vyloučit, že se někde objeví její pokoutní kopie). Např. je značně nesnadné projít si ji souvisle podle toho, jak jsou předměty seřazeny v knize.

Zdá se, že získání trvalého odkazu na stránku předmětu nemusí být spolehlivé (snad stabilní odkaz lze ovšem jednoduše vytvořit okopírováním první části adresy s číslem položky, např. http://www.esbirky.cz/predmet/18912613). Licence umožňuje nekomerční užití při uvedení zdroje (ale je otázka, jak budou toto uživatelé řešit, protože zřejmě není nabídnuta nějaká doporučená forma odkazu).

13/ Nicméně je výsledek vynikající, takže lze leda doufat, že NPÚ bude v poskytování informací touto cestou pokračovat.

14/ Z dnešního pohledu by už asi nebylo od věci, kdyby eSbírky měly mobilní verzi, aby si zájemci o informace mohli snáze pročíst třeba cestou na dotyčný zámek, a tam si pak exponáty prohlédnout se znalostí souvislostí. Zdá se, že není v nabídce kód pro vložení náhledu stránky exponátu při sdílení na jiném webu apod.

15/ Určitá otázka může vzniknout i z hlediska místa uveřejnění. eSbírky jsou jistě důstojným místem. Vyhlídka na to, že z této platformy, vytvořené prvotně jako repozitář pro Europeana, budou exponáty NPÚ exportovány i tam, asi existuje, ale zatím k přenosu dat nedošlo. Z hlediska obrovského rozsahu a významu sbírek ve správě NPÚ by jistě stálo za úvahu disponovat i vlastní verzí této elektronické publikace. Např. by to umožnilo zařadit odkaz na předměty v eSbírkách do IISPP či na webech památek vytvořit propojení, které by jistě zajímalo i nejednoho kulturního turistu, plánujícího si návštěvu památky. (Tak jsme to např. zkoušeli i v někdejších Exponátech týdne na někdejším webu.)

16/ Stručná prohlídka eSbírek se zřetelem k předmětům prezentovaným Národním památkovým ústavem:

Edit 20181023:

17/ Na portálu eSbírky došlo k úpravě popisů položek dodaných od NPÚ tak, že dodávající instituce byla jednotně pojmenována „Národní památkový ústav“, takže vyhledávání „NPÚ“ již nefunguje. Ponechme stranou, že by bylo lepší, kdyby vše šlo vyhledat na oba dotazy…

Edit 20190121:

18/ Nyní zřejmě stránky na webu eSbírky dostupné nejsou. Budeme se snažit zjistit, zda se jedná jen o nějaké přechodné „opatření“ (možná i v souvislosti s probíhajícími aktualizacemi?; na ty by asi ale bylo upozorněno).

© Jan Sommer, 20181012 (psáno v září 2018)

Citace

Jan Sommer: Poklady sbírkových fondů památek ve správě NPÚ na portálu eSbírky. In: Česká placka (on-line blog), https://wp.me/pqrNE-Ph. Publikováno 20181012. Verifikováno (uveďte datum přečtení).
(dlouhý odkaz https://ceskaplacka.wordpress.com/2018/10/12/poklady-sbirkovych-fondu-pamatek-ve-sprave-npu-na-portalu-esbirky/)

Poznámky

1 Dne 20180121 bylo zjištěno, že sbírkové položky publikované NPÚ nejsou na e-Sbírky k dispozici. Předpokládal jsem, že snad probíhají nějaké aktualizace. To mi potvrdila odpověď od hlavní editorky publikace, jež mi dále sdělila, že se připravuje též publikování řady dalších položek, zpracovaných v rámci projektu VaV v roce 2018. Je tedy obecně škoda, že projekty NPÚ nedisponují nějakými aktivními webovými stránkami typicky s blogem (jehož aktualizace jde obvykle snadno sledovat), kde by na podobné pochopitelné situace bylo možné větou upozorňovat. Edit.: Tak pro upřesnění je nutné dodat, že jednotlivé položky databáze jsou na e-Sbírky funkční, jen momentálně nefunguje vyhledávání. Do zjednání nápravy proto lze používat třeba wiki stránku knihy ZDE.

Europeana si všimla blogů

Blogy se nakonec budou muset více prosadit do myšlení lidí kolem památek, na což posléze zaměřují pozornost i Europeana. Přitom se ale jejich využití od počátků památkových webů přímo nabízí (k tomu např., nebo, anebo asi nejkomplexněji kdysi…). Je tomu tak i proto, že tímto způsobem lze publikovat vlastně jakýkoliv text – od nějaké momentní emotivní glosy, pozvánky na workshop, recenze publikace či výstavy až po vědeckou studii, atd. Přitom je „třeba“ se většinou obejít bez redakčního zázemí, oponentních posudků, grafických vymožeností (i když dnes velké blogovací weby nabízejí bezpočet šablon, postupně doplňovaných o „vylepšení“ responzivitou atd., což ale mnohdy nepomáhá orientaci v informacích, ale spíše je přehlušuje). Na druhé straně je asi „blogosféra“ sledována s trochou obav, protože panuje dojem, že blogy jsou součástí „sociálních sítí“, se všemi jejich nešvary (osobní útoky, nepodložené výpady apod.). A nakonec třeba i blogující zaměstnanec nějaké instituce je jaksi „neřízená střela“, je třeba kontrolovat, jestli „nevynáší informace“ apod. (přitom hrají roli i postupně více zdůrazňovaná omezení pro autorské užití zaměstnaneckých děl, i když naproti tomu velmi pozvolna postupně přibývá obsahu zpřístupňovaných pod otevřenými licencemi CC, typicky především byncsa). Nicméně i velké světové vědecké, muzejní, galerijní apod. instituce postupně zřizují blogy, protože zřejmě zjistily výhodnou možnost aktuálně sdělovat informace k vydaným publikacím, zahajovaným výstavám, dosaženým novým poznatkům o památkách, nově zpřístupněným i teprve testovaným databázím. Atd.

Z hlediska takové grandiózní kontinentální sbírky kulturního, památkového obsahu, jakou jsou Europeana, je nepochybně forma blogů jednou z velmi perspektivních pro oživování posbíraných (meta)dat. (To samozřejmě platí i pro úroveň jednotlivých států.)

Technicky jsou blogy skvělým nástrojem, výtečně integrujícím i např. obrazovou dokumentaci z různých zdrojů. Mj. i proto jsem před dávnými lety brzy po zahájení ostrého provozu databáze Europeana tento potenciál využití na blogu testoval. Bohužel se adresy snímků ukázaly jako nestabilní a v blogu dnes zejí prázdná okénka.
To je totiž jeden z hlavních problémů blogů a jiných nástrojů pro integrování sdíleného obsahu, že vlastně neexistuje žádná spolehlivá záruka udržitelnosti adres odkazů (k čemuž nejednou přispívají zbrklé změny informačních systémů v institucí holedbajících se „paměťovostí“). Představoval jsem si, že by právě Europeana v tomto mohla být jednak jaksi vzorem „národním“ poskytovatelům dat, jednak by snad mohla poskytovat stabilní prostředí i v případech, kdy by na na „lokálních“ systémech docházelo k nějakým změnám.

Je postupně běžnější, že se u informací v databázích sbírek, památek apod. objevují odkazy na literaturu, někdy též „strojově“ generované odkazy na Wikipedii, ale odkazy na internetové zdroje, mezi nimi blogy, chybějí (pro ilustraci si uveďme, že v Památkovém katalogu nejsou u památek odkazy na nejednou docela zajímavé a obsažné články na webu NPÚ, referující o výsledcích průzkumů či o provedené opravě památky, přičemž i v knihovnické databázi Carmen jsou zvláštním způsobem skloubena data knihovnická a archivní, ale internetová jsou pominuta; nemohu vyloučit, že se tam už i nějaký odkaz na internetový zdroj objeví, ale já na něj nenarazil; v Památkovém katalogu lze tyto odkazy evidovat, ale vytvořené položky nejsou dostupné ve veřejné části – a není moc jasné, proč). Vlastně do jisté míry postrádáme i stručná operativní sdělení o poznatcích z průběhu oprav památek (OPD), anebo o výsledcích četných vědeckovýzkumných projektů (DKRVO, NAKI…), což by také ve formě blogu bylo možné vytvářet operativně, bez technických prodlev, provázejících vytvoření tiskovin, ale přitom po odborné stránce korektně.

Blogy odborných památkových apod. institucí by ovšem bylo namístě podpořit využitím nějakého kooperativního prostředí. V tomto smyslu lze zřejmě považovat za vynikající vodítko „blogosféru“ hypotheses. Podmínkou by ovšem bylo, aby si našli čas možní autoři (jejich získávání např. formou angažování redakční síly je třeba uvážit). Věřím, že by to prospělo pozici památkové ideje, srozumitelnosti argumentů při její obhajobě, operativnosti odborné či vědecké komunikace.

Nyní se však jeví reálněji, že se o „datech“ poskytnutých památkovými institucemi ČR, bude blogovat na bruselské úrovni? Těžko věřit.

---

Editace:

Svého druhu zvláštností byl experiment, rozvíjený ale vytrvale několik let, jímž byl v době předblogové papírový „blog“ Česká placka. Ten byl distribuován do několika knihovnických institucí, takže dnes se honosí tou výsadou, že je evidován v systému knihovnických informací NPÚ Carmen ZDE. Posléze se ovšem změnil na internetový blog (tedy ten, co máte nyní před sebou), ale obsah papírových výtisků byl následně rovněž zpřístupněn on-line (odkazy v levé „menu“). O tom už však Carmen nic neví…

Podobnou operativou v památkové sféře byly Památkové listy, nepravidelná příloha časopisu Zprávy památkové péče. Její vznik vyšel z poznatku, že pečlivě redakčně zpracovávaný tištěný časopis se od uzávěrky distribuuje cca po dvou měsících. Takže do něj nebylo možné vkládat pozvánky na právě otevírané výstavy, probíhající poznatky z památek apod. Ty byly redakčně dokončeny pár dní před distribucí ZPP a byly do časopisu vkládány. Posléze byly na webu NPÚ rovněž zpřístupněny on-line. Díky své „papírovosti“ se také propracovaly do knihovnických databází. To, že následně vznikly pokusy oživit Památkové listy ve „verzi“ on-line, již knihovny neevidují. Zde se ovšem přímo nabízí možnost pokračovat, navázat na papírového předchůdce… (Snad jsem nic nepřehlédl, ale zdá se mi, že v Carmen není možné vytvořit výpis evidovaných článků z hledaného čísla? Ale to je spíše nešikovné…)

Zvláštním úkazem je HistorieBlog.cz, který je z nemalé část naplňován sdílením tiskových zpráv NPÚ apod. Možná jde o následky nějakého projektu, protože sledovanost asi není ohromující.

Čím by tak asi mohl kus staropražské zdi obohatit informatickou pokladnici kulturního dědictví Europeana?

Detail zdiva zadního křídla Ledebourského paláce v Praze na pracovním snímku OPD dostupný v systému Europeana. (Foto 21.10.2015)

Když se objeví jakoby nahodilá fotka kusu otlučeného zdiva stavby z průběhu operativního průzkumu ve sbírce pokladů evropského dědictví Europeana, tak se autorovi takového pracovního snímku téměř podlomí kolena; taková sláva: Drobným příspěvkem jsem obohatil informace o sdíleném kulturním bohatství.

Jiný detail téže zdi Ledebourského paláce v Praze, tentokrát ve verzi MIS. (26.10.2016)

Snímek byl exportován přes příslušný repozitář, kde snad došlo k nějaké editační kontrole, z úložiště MIS – Metainformačního systému NPÚ. Tam byl vložen autorem snímku s tím, že se v případu MIS jedná o primární úložiště digitálních dokumentů státní památkové péče. Snímek ovšem nebyl izolovaný, ale tvoří součást dokumentace v režimu OPD (Operativní průzkum a dokumentace staveb). Tato dokumentace byla označena nějakým klíčovým slovem či kódem akce s nadějí využít toho k vytvoření vazby mezi těmito „položkami“ jednoho „konvolutu“. Stejným způsobem je to provázáno i s elaborátem pdf, rovněž deponovaným v MIS.

Elaborát OPD v MIS ve formátu PDF zachycuje první etapu dokumentace (mj. proto, že autor v zásadě nevěděl, jestli bude moci být přítomen v dalších etapách prací).

Zatím takové provázání není (snadno) proveditelné či technologií podporované. Informatické položky související s objektem je možné vztáhnout k lokalizovanému bodu, jehož hlavním spojovníkem je Památkový geografický informační systém (paGIS) spojený se stránkou Památkového katalogu (PK). V rámci PK je také možné získat informace či odkazy na složky Integrovaného informačního systému (literaturu či archivy, listinné dokumenty, odbornou i správní agendu…).

Nicméně u samotného dokumentu nejsou vzájemné návaznosti zobrazené nebo dostupné, v informatickém uzlu – PK – je sice možné je zobrazovat (nebo to v souladu s postupem konsolidace dat možné bude) ve vazbě k dotyčnému objektu, ale „extrahovat“ samotný elaborát spolu s odkazy na přílohy, které s ním tvoří jeden nedílný komplet, není zřejmě hlavní záměr systému.

Pro ověření možnosti prezentace průběžně vytvářeného záznamu (monitoringu) v podobě souborů vkládaných do MIS, s výsledkem v podobě konečného elaborátu, který využívá předchozí po etapách vloženou dokumentaci, jsem se věnoval právě tomuto nepříliš významnému úseku zdiva (postupně aktualizovaný elaborát OPD), jehož snímky doputovaly do European. Tím spíše tak lze sledovat některé vlastnosti tohoto „supersystému“ a jeho možnosti, ale porovnat význam takto sdílených dokumentů i s tím, jak se chová na „národní“ úrovni.

Postup a cíle průběžné dokumentace onoho kousku zdi jsem již „rozebíral“ jinde (s poukazem na potřebu v systému evidovat a sledovat aktuální změny, tyto záznamy řadit na „timelině“ apod.). Nyní tak myslím, že je snad namístě poukázat na potřebu otevřít zmiňované systémy nějakému funkčnímu vytváření kontextových propojení. Kdo narazí na fotku samostatně zcela nepochopitelného a nevýznamného kousku zdi, musí přeci mít alespoň možnost ověřit, jaké kontexty jsou s ní svázané, i kdyby to byla „jen“ myšlenka zpracovatele dokumentace na propojení několika fotek s elaborátem, ke kterému fotky patří. Vždyť v jiných případech mohou být takové „vymyšlené“ a „subjektivně vnímané“ vazby zcela zásadní jak třeba pro historické bádání, tak i pro aktuální zacházení s památkou.

Čili se zdá potřebné u dokumentu tyto vazby zviditelňovat. Asi by tomu pomohlo i otevření komentářům od uživatelů, uživatelské tagování apod. Tento námět (či nárok?) lze ovšem vztahovat i na jiné podobné či související rozsáhlé informační zdroje (třeba jako eSbírky apod.).

Na jednom z výše citovaných míst jsem se pokusil poukazovat i na potřebu průběžného zpracovávání „on-line“ operativních dokumentací či monitoringů. Vcelku osvědčené elaboráty PDF by nebylo od věci doplnit o možnost průběžného aktualizování rozpracovaného dokumentu, který by se až v určité finální či etapové verzi „fixoval“ v nějaké „konzervované“ podobě (výtisk v archivu, soubor pdf v IS).

Čtení historických fotografií, v. 2.0

V časopisu Zprávy památkové péče (roč. 76, 2016, č. 1) jsme získali v několika článcích z různých hledisek pojaté impulzy k většímu zájmu o obsah hojných historických fotografických sbírek spravovaných Národním památkovým ústavem zejména v rámci mobiliárních fondů hradů a zámků (zjednodušeně řečeno). Upozornění na často jedinečné sbírky lze leda vděčně uvítat.

Ale k námětům a výzvám ke čtení ve fotografiích snad lze na oplátku upozornit na naléhavou potřebu tyto fondy scanovat a zpřístupňovat na internetu, a to zejména s cílem získávat další doplňky a podněty od „externích“ „čtenářů“ fotografií. Předložené články se totiž až nápadně obracejí „jen“ ke kurátorům sbírek, jimž sdělují, jak mnoho je třeba zjišťovat, aby mohl být námět snímku precizně „přečten“ a popsán. Nicméně i z toho, jak je postup takové potřebné práce popisován, jasně plyne, že další specialisté nebo i nahodilí znalci nějakého tématu či místa mohou prospět dalšími upřesněními, kterých není vhodné se zříkat tím, že snímky nebudou veřejnosti dostupné.

Např. se snad mohu pokusit znázornit, co mám na mysli, pomocí snímku reprodukovaného u jednoho z podnětných článků.

Valdštejnský palác, kočár před salou terrenou , kolem 1900. Repro z Marie FOLTÝNOVÁ: Možnosti čerpání pramenných informací z historické fotografie, in: Zprávy památkové péče, roč. 76, 2016, č. 1, s. 57, obr. 1.

Analýza obsahu snímku je zaměřena na určení typu kočáru a identifikaci vyobrazených osobností, což je doplněno odhadem, že „s největší pravděpodobností jsou dámy na vyjížďce v zámeckém parku Valdštejnského paláce v Praze“. Pokud tedy v této podobě bude snímek dostupný on-line, snadno někdo doplní upřesnění, že se jedná o zahradu Valdštejnského paláce v Praze na Malé Straně, a to přesně místo před arkádou saly terreny, ze které je viditelná dolní část dvou sdružených sloupů a plastické členění zadní stěny. Pokud se totiž takto popis doplní, bude možné snímek snáze nalézt v dalších souvislostech, a pak dost možná získat detailnější komentáře (třeba ke kované mříži ve vstupní arkádě v pozadí).

Podobně mohou být další snímky, možná jedinečné svou historickou výpovědní hodnotou, dostupné libovolnému výzkumnému záměru, což může vždy jedině prospět náležitému docenění památkových hodnot.

Snad tedy lze navrhovat, aby vhodně utříděné snímky byly systematicky zpřístupňovány na internetu on-line a přispělo se tak jednak k jejich širšímu odbornému i laickému využití (jakožto součásti kulturního dědictví), jednak ke zpřesňování jejich identifikace a popisu umožněním participace zasvěcených osob.

---

Ed. 20160807-0840: Šanci k dalším uplatněním pak najdou i snímky prezentované s jiným záměrem, např. jako pobídka k jejich mnohostrannému studiu, ovšem na papíru s nepochybnými omezeními z hlediska dopadu. Papírová verze je jistojistě podstatná, ale důvod ochudit se o přínosy té elektronické není!

Sokolov (SO), zámek, kolem 1880. Repro z Marie FOLTÝNOVÁ: Možnosti čerpání pramenných informací z historické fotografie, in: Zprávy památkové péče, roč. 76, 2016, č. 1, s. 61, obr. 6.

Nedávno jsem se pokusil upozornit na potřebu podobného zpřístupňování ve stylu webu 2.0 a vyšších např. v souvislosti s předloženou lamentací nad nezájmem o využití (nejen) středověkých vědeckých rukopisů.

Anebo jsem si dovolil postesk nad nemožností pomoci komentářem k vylepšení údajů o velkoryse zpřístupněných sbírkách muzeí a galerií Pardubického kraje. (Ed. 160807-0910: Nakonec ještě připomínku: V glose, kde jsem vysvětlil, že vyobrazená budova popisovaná zcela záhadně, je burza v Kodani, jsem opomněl upozornit na to, že v popisu předmětu je dokonce slohové zařazení zmateční. Snad to může být aspoň podnětem k zamyšlení nad potřebností nějakých zpětnovazebních vylepšení podobných zpřístupnění dat, obecně nepochybně přínosných.)

Brání takovým vylepšením funkce obavy z komentářového spamu? Pak by bylo snad možné aspoň poskytovat nějaké kontaktní údaje, okénko k zaslání dotazu či námětu. Asi ideální by bylo umožnit komentáře registrovaným uživatelům. Ale když takto vybaveny nejsou ani eSbírky, ani Europeana, tak se to asi nezdá být potřebné.

Pragdetail dvouletý slibuje rozšíření práce s dokumentovanými detaily staveb?

Odborníci i širší veřejnost testují různá „řešení“ pro sdílení informací o památkách a zpracovaných dokumentacích. K průkopníkům mezi odbornými pracovníky památkové péče jistě patří autor webu Pragdetail. Efektivně kombinuje on-line dostupná řešení a kombinací databáze, map a stránek s „galeriemi“ obrázků a vytváří přehledné typologické výběry prvků staveb z Prahy (a postupně přidává další lokace). Nicméně vzniká otázka, proč nepropojit také např. portál, vrata, zábradlí či domovní znamení z jediného domu? Proč po nich pátrat v jednotlivých tématických mapkách či jinými cestičkami.

Možná se blíží řešení i v tomto směru. Mohla by to naznačovat galerie detailů pražského domu čp. 510/I na staroměstském Havelském trhu. Autor se rozhodl sloučit snímky různých „sort“ detailů jediného objektu. Zájemci o přehlídku vědomostí a nálezů z jediné nadprůměrně cenné stavby to nepochybně ocení. Přitom je tím zachována možnost jednotlivé detaily zatřídit i podle příslušného typu. Pokud v takových typologických přehledech bude uveden i odkaz na příslušný objekt a na jeho stránce bude možné se seznámit s dalšími prvky, kterými se honosí, ocitneme se náhle místo jednotlivých izolovaných stránek rovnou v… informačním systému.

Pokud by se ovšem autor časem rozhodl sbírku nějak doplňovat, bylo by potřebné snímky nějak chronologicky odlišit (řadit).

To jistě vyvolá i další otázky. Zejména ovšem tu, ke které se opakovaně vracím, proč na tvorbě takových sbírek nespolupracovat s dalšími zájemci o poskytování informací. Samozřejmě v tom není stopa výčitky, spíše je Pragdetailu třeba děkovat za náměty a snad i inspiraci jiným lidem kolem památek, možná i samotnému informačnímu systému památkové péče.

Vzhledem k uvedeným možnostem kombinací, snadnějšímu odkazování apod. je testování a provozování řešení podobných tomu zde citovanému mnohem vhodnější, než dnes tak oblíbené sdílení „dokumentů“ na Facebooku (přitom je ale vhodné užívat FB apod. k avizování aktualizací, to je vcelku bez diskuse.)

Problém ovšem do značné míry spočívá v tom, že neexistuje vlastně žádná platforma pro podobnou mnohostranně užitečnou součinnost, k čemuž by se jistě nejeden zájemce rád přidal. Ale můžete třeba v komentáři upozornit na další podnětné příklady.

Recenze odkud až pokud („pootočené“ kružby v Uničově)

Recenze tvoří celkem zavedenou součást odborné a vědecké publikační činnosti. Specialisté představují čtenářům nějakého periodika (časopisu, sborníku, ročenky…) vydané knihy či články ze sfér svých zájmů a s ohledem na zaměření periodika. Případně upozorňují na mezery v argumentaci či syntéze, přispívají náměty pro další směry zkoumání. Škála redakčních i autorských přístupů k recenzím je široká. Bohužel značně opadl zájem o stručnější systematické „referátní služby“ s kondenzovanými stručnými výčty – anotacemi a komentáři obsahu. Recenze bývají obsáhlé, čemuž ovšem nemusí odpovídat informační přínos.

Zajímavým svědectvím různorodých pojetí recenze vědecké publikace nám mohou být dvě paralelní stati v posledně vydaných Průzkumech památek, věnované vcelku monumentální práci Dalibora Prixe, Kružbová okna presbytáře městského kostela v Uničově. O cestě jednoho motivu napříč 13. stoletím z Francie na Moravu, předložené Jiřím Varhaníkem (s. 204-205) a Janem Kyptou (s. 205-207).

Jiří Varhaník předkládá recenzi řekněme „klasickou“. Úvodem vyzdvihuje erudici a široký přehled autora knihy po probírané problematice, načež celkem podrobně líčí sled a obsah jednotlivých kapitol, takže čtenáři objasní, co může případně od knihy očekávat. Závěrem naznačuje pochybnosti o platnosti některých tezí předložených Daliborem Prixem ohledně způsobu, kterým byly formální prvky architektury na poměrně velké vzdálenosti napříč střední Evropou transportovány.

Jan Kypta si naproti tomu všímá dalších vlastností knihy, jistě také pro čtenáře významných (značné množství textu a menší rozsah obrazového doprovodu, nadměrnost poznámkového aparátu, jež by mohla odrazovat běžnějšího čtenáře, a to tím spíše, že nepříznivě ovlivňuje grafické uspořádání stránek). Knize vytýká přílišnou detailnost některých pasáží, které pak nejspíše mají šanci zaujmout jen hrstku specialistů, ale nevyhovuje mu ani příliš akademické a tradičně uměleckohistorické zpracování (aniž by je blíže charakterizoval). Nakonec také přichází s výhradou k Prixovým názorům na šíření výtvarných slohově výrazných prvků napříč Evropou, přičemž poukazuje na perifernost stylové situace v našich zemích; výhrady však zůstávají spíše v obecné rovině, bez citování konkrétních závad. Za efektivní směr zkoumání recenzent považuje především dohledávání a porovnávání detailních kamenických produktů, případně umožňující sledování pohybu jednotlivých pracovníků či jejich skupin mezi velkými aktivními staveništi.

V závěru oba recenzenti naznačují zájem o budoucí autorovy knihy, k jejichž tvorbě jej v zásadě povzbuzují.

Čtenář takto předestřených recenzních opusů se tak může ocitnout i před otázkou, která z recenzí je seriózněji zpracovaná, která je přínosnější. Nelze samozřejmě pominout fakt, že tak rozsáhlé zpracování tématu nemůže prakticky nikdo komentovat či kritizovat v jednotlivých detailech. Vhodné může být upozornění na přeci jenom postřehnuté detaily k doplnění, pokud již recenzent nějakou vlastní znalostí disponuje, stejně jako na koncepci knihy i na další smysluplné směry bádání.

Je však otázkou, nakolik může dvojice recenzí výrazně rozdílně pojatých např. oslovit více čtenářů, lépe objasnit přínos recenzované knihy, nebo přinést dvojnásobek podnětů pro zájemce o dané téma…

Další otázka se může týkat i pojetí tištěných recenzí „dnes“. Nakolik by (ne)měly mít též on-line verzi, když už je dostupná on-line samotná kniha (PDF).

Příklad možnosti upozornit v on-line reakci na obdobný výtvarný motiv (i když se jedná o vzdálenou Neapol, přeci jenom na jiné trase šíření gotických vzorců…)

Vezmeme-li to z druhého konce, bylo by možné on-line dostupnou knihu on-line komentovat, stejně jako její on-line dostupné recenze. Tomu ovšem brání to, že kniha nemá webovou stránku (ale to je dosud stále rarita; není tím myšlena kompletní elektronická verze, ale právě stránka otevřená debatě k tématu) i to, že nejsou on-line v komentovatelném provedení dostupné recenze. Vlastně tak dochází k pozoruhodnému asynchronnímu rozložení publikací i jejich odezvy v čase. Tištěné recenze vyjdou rok i více po vydání knihy. Mezitím už mohla proběhnout debata na internetu (to ovšem není případ zde jmenované knihy). Nyní by si možná zasloužily reakci i obě recenze. Kdyby měla vyjít tiskem, bude to zase za půl roku… Já vím, že čas ubíhá notným trapem, takže odklady nejsou tak podstatné. Ale diskuse by mohla přispívat i různými třeba namátkovými odkazy, časem možná užitečnými autorovi i dalším zájemcům (příkladem takové dělby může být provoz FB skupiny ke knize Martina Čechury Zaniklé kostely).

 

OPD a Timelina na Facebooku jako možný vzor pro monitoring památek

Při drobném marginálním srovnávacím testu různých způsobů prezentace „památkové operativy“ byla data vkládána také na facebookovou stránku dané památky. Srovnávacím základem byla stránka na blogu, protože ta umožňuje podobně operativní aktualizace prakticky synchronně se sběrem dat. Blog (či jiný typ stránky, kdyby ji bylo možné podobně operativně obsluhovat) má určité výhody v možnostech kategorizace/tagování, které by mohlo umožnit vyčlenění dokumentů souvisejících s danou „akcí“, což je pro posuzování a interpretaci poznatků důležité. Umožňuje i komentování, v jehož rostoucí důležitost v budoucnu je proč věřit. Užití hashtagů umožňuje i Facebook, ale zkušenosti zatím nepřesvědčují, že je zobrazení příslušného výběru kompletní a spolehlivé.

Postupně vytvářená stránka na blogu umožňuje následně (po případném doplnění) vytvořit finální elaborát a „petrifikovat“ jej ve formátu PDF a v podobě výtisku. (Totéž by umožňovala postupně aktualizovaná stránka produkovaná na stránce typu wiki, s kompletní archivací verzí stránky; ve srovnání s blogy je ovšem na stránkách editovaných pomocí SW MediaWiki většinou složitější správa ilustračního doprovodu.)

Postování na Facebooku je ovšem nejvíce otevřené (samozřejmě s tou licencí, že velká část relevantních odborníků s ním vůbec nezachází, takže nemá tušení, že tam případně cokoliv provádíme). Příspěvky je možné aktualizovat, přičemž verze lze zpětně zhlédnout (to je, jak už opakovaně připomínáme, pro historické zkoumání velmi důležité). Pozice postů na timelině ovšem může vést k nepřehlednosti, pokud by souběžně přicházelo více příspěvků k různým tématům. V tomto případě by mohly pomáhat fotogalerie, ale jejich propojení s timelinou není vždy plně ovladatelné (leda snad opakovaným sdílením či sdílením právě přidaných obrázků).

Nicméně je FB asi bezkonkurenční z hlediska „sociálních“ nástrojů, tedy přidávání komentářů, obrázků, odkazů apod. od dalších uživatelů (kteří pak získávají informace o případných dalších reakcích). K efektivnímu dalšímu využití může napomáhat existence dostupné adresy jednoho každého příspěvku.

To jsou tedy přednosti, které stojí za zohlednění při hledání ideální možnosti operativního zpřístupňování operativně sbíraných poznatků a dokumentací, ovšem střádaných v souladu s platným nařízením aspoň v podmínkách NPÚ na jednom místě (MIS). Je jasné, že v řadě případů bude vždy z organizačních a odborných důvodů vhodné zpracovat komplexní zprávu bez průběžného veřejného nakukování. Nicméně často závažnost informací přesahuje specializovaný rámec zkušeností angažovaného týmu či jednotlivce. V neposlední řadě je to významné i z hlediska vzdělávání a „památkového marketingu“ – zdůrazňování významu práce této instituce a ochrany památkových hodnot vůbec. Jistě se najde určitá skupina lidí, kteří stojí o systematičtější zpravodajství o dění v památkové péči, než je to, co po nějaké selekci „priorit“ nabízejí noviny, rádia, televize a zpravodajské weby.

Nakonec o tom může svědčit už i to, že mnohdy se masmédia sama pídí po aktuálních sděleních o objevech a opravách. Kdyby nevěděla, že tyto články mají pozitivní dopad na prodejnost pestřejšího obsahu, zřejmě by to nedělala (i když si jistě musíme a dovedeme představit i existenci redaktorů, podporujících památková témata z vlastního přesvědčení).

Součástí komplexního operativního sběru informací o dění v terénu by tak mohla být i tvorba výběru odborně fundovaně komentovaného, prostředkujícího věcně korektní sdělení, mezi nimiž nebudou chybět i ta, která by se v masmédiích „neuživila“.

K tématu je otevřena dočasná diskuse na AE.