Staré město ve vitríně. Athény, Lempesi 5

Mozaika podle paní sedící na protějším chodníku u kávičky náleží podlaze v patře(!) rozsáhlé vily.

Nerezové zábradlí snad účinně brání najetí auťáků na skleněné plotny v chodníku.

Nacházíme se pár metrů od Muzea Akropole, kde se rovněž masivně ekskavovalo.

Vidíme, že pod odolným sklem bylo pamatováno i na nějaké větráčky.

Přesto se druhé sklo zapařuje do neprůhlednosti. Možná je večer zasklená prohlubeň osvětlena, což by mohlo být působivé.

Pozn.: 37°58’04.2″N 23°43’47.5″E | 37.967820, 23.729856

2009 Google zřejmě zaznamenal výkopové práce v chodníku. Těžko říci, zda nějak souvisely s archeologickým výzkumem.

© Jan Sommer, 20210723, foto 20210714

Nenápadné proměny i ztráty koloritu staropražských domů. Čp. 642/II, Štěpánská 41 – z pozvolné rekonstrukce

§01/ Samozřejmě nejsme spokojení, když vidíme demolice historických objektů a jejich náhražky necitlivými kontrastujícími, blyštivými apod. pseudomodernostmi. S těmito drastickými „vstupy“ (častými i v „historických“ prolukách) se samozřejmě musíme smiřovat, protože „vlastnické právo“, protože „administrativní postupy“, „odborná hlediska“…

§02/ Je nepochybné, že četné historické objekty vyžadují modernizaci „instalací“, rozvodů pitné vody (mnohde dosud „v olovu“), vytápění, elektroinstalací… Mnohde po století i delším čase dochází ke statickým závadám, protéká střešní krytinou, degraduje a vlhne základové zdivo, omítka opadává, otvorové výplně se deformují… To vše vede k velmi náročným úpravám, mnohdy podněcujícím investora k náhradě historické substance aktuálními smontovanými továrními produkty.

§03/ S těmito trendy horko těžko bojuje památková péče, státní i občanská (aktivisté, spolky…), i když velká část závad např. na fasádách padá na vrub „rezerv“ v průběžné údržbě.

Obr. 1. Stav 20210526

§04/ Takovéto velejemně členěné fasády, mnohdy skládané s využitím prefabrikovaných ozdob ze štuku či kameniny (případně dřeva či kovu, v interiérech řidčeji i ze sádry…) kladou na řemeslné či restaurátorské zajištění opravy ohromující nároky. Mnohdy tak dochází ke zjednodušením, odstranění některých prvků (mnohdy i „všech“ typicky v souvislosti se zateplováním). Původní výrobky, často vytvářené v dílně řemeslníky a „montované“ pak na fasádu během výstavby, případně i při jejím dokončování, vyžadují nyní až neúměrnou péči.

Obr. 2. Kolik z takto detailního členění lze zachovat? (Dříve bylo opakovaně přetřeno poměrně tenkými vrstvami fasádního nátěru.)

§05/ Dům je „v rekonstrukci“ zřejmě již několik let. Z vnějšího pohledu vidíme, že v patrech byla okna nahrazena novodobými „replikami“ (zatím jsou staré výplně v části oken přízemí). V pravé okenní ose byl vybourán vjezd do garáží na níže položeném dvorku, jemuž byla obětována část sklepů a přízemku (v průjezdu byly na přizdívky položeny ocelové traverzy, nesoucí mezitraktové zdi v patrech).

Obr. 3. Sjezd do garáží. Vzadu vidíme původní interiérová okna přízemí. Nahoře dosud visí pokojový lustr…

§06/ Na fasádě pozorujeme několik sondiček odhalujících vrstvení historických nátěrů. Z tohoto hlediska bude zajímavá výsledná „redakce“; k čemu se kompetentní osoby přikloní…

Obr. 4. Sondičky naznačují, že někde je asi uložen protokol z průzkumu.

§07/ V podobných případech dochází k tomu, že různými metodami jsou vypuzeni dosavadní nájemníci (drastické zvýšení nájemného, odvolávka na potřebu vyklidit objekt pro rekonstrukci; co vím, ne vždy se podaří pro obyvatele získat adekvátní náhradní bydlení.

Obr. 5. Možná toto provolání je projevem vypuzených nájemníků?

§08/ Fasáda se honosí celkem nadprůměrnou kvalitou řemeslného zpracování detailů.

Obr. 6. Kvalita původního zpracování je snad pro nynější „realizaci“ zavazující.

§09/ Kolemjdoucí se zatím zřejmě pohoršují nad zanedbaností…

Obr. 7. Zde se usídlil prach. Jsem tak prázdný/á

§10/ Snad náprava neutěšeného stavu nebude vykoupena další ztrátou jemnosti detailů, kterou už žádná modernost nedovede nahradit.

(Pozn.: Trochu laboruji s nároky pro mě ještě nového redakčního systému blogu, tak prosím o shovívavost.)

© Jan Sommer, 20210528

Logo NGP plné možností

Není to tak dávno, co bylo představeno nové logo Národní galerie Praha a zdůrazněny přitom jeho funkční výhody.

Do prázdného políčka jsou oficiálně vkládány vzkazy návštěvníkům („Novinka“, „Právě probíhá“…).

Patrně součástí záměru bylo i rukodělné zlidovělé doplňování („cenovky“).

Zkrátka nápad asi žije.

© Jan Sommer, 20190708

Svědčí prasklinka v severovýchodním koutu 1. nádvoří Valdštejnského paláce v Praze o stavebním vývoji?

Lokalizace.

1/ Nejspíše ano. Nachází se vlevo od 1. okenní osy od severovýchodního koutu nádvoří, těsně po levém okraji tesaných kamenných ostění. Jedná se zatím o velmi jemnou prasklinku omítek a nátěrů, nejspíše související s technickými fázemi výstavby obřího stavebního komplexu. Nejspíše je příčinou prasklinek vcelku nepatrný pohyb podloží (může souviset i s jeho dlouhodobým vysycháním v posledních letech). Nicméně asi odhaluje rozmezí stavebních etap.

2/ Palácový komplex vznikal ve složitých organizačních, majetkových i technických podmínkách. Řada měšťanských domů apod. byla skupována až během stavby. Do konstrukcí bylo začleněno několik starších objektů (renesanční palác v západním křídle, relikty domu se šnekovým schodištěm v místě prvotní Písecké brány). Stavba se potýkala i s postupným bouráním románské či raně gotické hradby, která křížila budovy i nádvoří přibližně severojižním směrem. Naopak zřejmě dodatečně došlo k vložení palácové kaple.

3/ Typické přitom bylo sériové vytváření architektonických prvků, zejména pískovcových okenních ostění. To nám dodnes velmi komplikuje pátrání po organizaci stavebních prací.

4/ Nicméně nyní konstatovaná prasklina zřejmě svědčí o postupu prací – nejspíše se stavělo zleva, od západu. Korunní římsa a záklenky oken u koutu jsou deformované. Strana vpravo od praskliny zřejmě poklesla, ale to samo o sobě nedokáže, která část nadzemních konstrukcí podél prasklinky byla starší.

5/ Ani nevím, jestli již taková pozorování byla zahrnuta do nespočetných dosavadních odborných článků, monografií či sborníků. Jen jsem chtěl na možná zcela podružný postřeh upozornit, ačkoliv to možná již bylo publikováno.

© Jan Sommer, 20190512

Přednáška Milan JANČO: Skotsko: ostrovy Shetlandy a Orkneje. Cestovatelský pondělek středočeských památkářů 10.4.2017

Přednáškový cyklus cestujících středočeských památkářů je rozhodně perspektivní jako platforma diskusí kolem rozdílných přístupů ke konzervaci památek, pro poznávání rozdílů či podobností našich památek s tím, co potřebujeme znát z míst, která podněcovala tvorbu celosvětově, ale také pro možnost srovnání dění v „uměleckých perifériích“ apod. Shetlandy a Orkneje na samém dalekém okraji Evropy hluboko v oceánu překvapí hlavně dávnověkými počátky lidské kultury i výborným stavem zachování části dávných staveb.

Milan Jančo si přednášku připravil skutečně skvěle. Věřme, že bude inspirovat i některé budoucí referenty. Celé pásmo bylo uspořádáno tak, jak výprava, které se účastnil, putovala krajinou a historickými lokalitami. Jednotlivá místa však byla představena vysoce srozumitelně – byla lokalizována v mapce, souhrnně charakterizována nad vypůjčenými leteckými snímky, načež byly jednotlivé prvky dokumentovány aktuálními snímky s ukázkami historických konstrukcí, ale i způsobů jejich prezentace na místě (informační panely, exponáty) a fyzické ochrany vykopávkami odhalených částí. Logicky pak následovaly i různé rekonstrukce polyfunkčních obřích věžových domů doby kamenné či průlet nad dějinami polykulturního sídliště, fungujícího několik tisíc let.

Přístupy obětavých referentů cestovatelského cyklu středočeských památkářů se samozřejmě velmi různí. Obrázky z cest mají svou zajímavost vždy, zejména, když se jedná o exotické končiny s „učebnicovými“ ukázkami starověkých památek nebo méně frekventované turistické destinace ve Skandinávii, přitom plné významných podnětů i pro naše památkové snažení (Skansen), apod.

Přístup Milana Janča nepochybně překonal dosavadní mety a může být etalonem podobných záslužných snah. Samozřejmě přichází i otázka pracnosti, dávky času, kterou může ten který vstřícný přednášející na přípravu vynaložit. Někteří přednášející rozloží po stolech různé turistické informační materiály, ale zatím většinou nevznikla možnost nad podněty obsáhleji diskutovat. Proto jsem např. navrhoval oslovit v některých případech více referentů k nějakému detailu, nakolik může být zajímavý mezinárodně a byl logicky sledován více cestovateli (plastová okna, fotovoltaika, tepelné izolace, drnování korun zdí), přitom by se ale v jediné přednášce mohl trochu ztratit.

Každopádně se lze leda těšit na pokračování svým způsobem průkopnického cyklu.

© Jan Sommer, 20170413

Staroboleslavský středověk v pohybu

Petr MACEK: O objevech v basilice sv. Václava ve Staré Boleslavi, přednáška v cyklu Středověk v pohybu, pořádaná Ústavem dějin umění AV ČR dne 28.3.2017.

Stav v roce 2008

Přednáška byla pozoruhodná z několika ohledů. Hned v úvodu Petr Macek upozornil na to, že hodlá v aktuálním stavu zkoumání, kdy na standardní nedestruktivní SHP baziliky sv. Václava začínají navazovat sondáže (vč. sledování sond vytvářených restaurátory), do jisté míry odborně riskovat tím, že vystoupí s některými teoriemi a názory, jež budou dalšími výzkumy snad potvrzeny, ale je třeba počítat i s nalezením odlišných vysvětlení některých anomálií, dosud literaturou opomíjených či líčených schématicky a pokaždé s jiným výsledkem. Připustil možnost kritiky či odmítnutí některých námětů a parafrázoval název cyklu „Středověk v pohybu“ s tím, že v pohybu se během dalších etap OPD ocitnou i jeho momentální hypotézy, a možná může i on sám urychleně opouštět přednáškovou místnost, kdyby jeho náměty či otázky měly ostřeji odmítavý ohlas.

Tomuto přístupu ovšem nelze vytknout nic, naopak je třeba jej vyzdvihnout. Už i proto, že tímto směrem pociťujeme rostoucí posuny v komunikaci odborné komunity. Archeologové, stavebně-historičtí průzkumníci i obětaví vlastníci či správci památek zejména na Facebooku stále intenzivněji otevřeně reportují o objevech či postupu oprav nějaké památky (něco z toho lze sledovat např. na FB stránce OPD). To podporuje diskusi, vyvolává kritiku a podněty. Tradiční přístup ovšem velí co možná informace nevydávat (tak k tomu dosud přistupují i složky PR institucí, poukazující někdy právem na riziko publikování unáhlených závěrů, nepřesností apod.) a závěrečný elaborát bez internetové „stopy“ předat do listinného archivu k potřebě případných seriózních přišedších zájemců. Protože ale mezitím bývají s poznatky co možná bombasticky seznámeni novináři a jejich prostřednictvím i nejširší veřejnost, dozvídají se často odborníci o podrobnějších výsledcích nejpozději – za rok či dva na nějaké konferenci, kde stejně zase nejsou přítomní všichni dotčení. Přitom by ale právě oni měli získávat přehled i jinak než v kuloárech (i když to je staletími prověřená celkem funkční metoda), protože při efektivním zpřístupňování informací by mohli přispět svými připomínkami, případně se spíše dostavit na místo pro lepší seznámení se situací apod. (samozřejmě by neměli ohrožovat tempo či bezpečnost stavebních a výzkumných prací).

Nejspíše právě specialisté OPD a SHP v NPÚ by měli být těmi, kdo testují možnosti operativního sdělování poznatků, ověřují jak reálnou užitečnost (pokud by to jen zdržovalo, nechť se tomu nadále věnují jen externisté), tak časové nároky. Ale i v případě nevelkého ohlasu je potřebné jít v tomto směru příkladem a přínosy či rizika ověřovat.

Petr Macek provedl posluchače celou stavbou a poukazoval na různé nesrovnalosti či odchylky od dosavadních hodnocení v literatuře (i když ta zdaleka nedošla k nějaké shodě). Upozorňoval na charakteristiky zdiv, potvrzující do značné míry závěry archeologických výzkumů závěrové části kostela (což kvitovala i komentovala v diskusi dr. Boháčová – ArÚ AV ČR). V omítkách již byly započaty bodové sondáže. Z těch mě zatím zaujalo poznání, že hrotité mezilodní arkády nebyly opatřeny profilací či kvádrovou armaturou, ale byly vyzděny z hrubého lomového kamene, jakož i sdělení, že západní hrany zbylých oblouků zdiva lodi „rotundy“ v severní lodi jsou přezděné z cihel, což posiluje pravděpodobnost hypotézy o rotundě (nikoliv podkovovité apsidě, jak navrhoval Mencl). Nicméně datování jednotlivých gotických i renesančních fází asi je třeba mít zatím za pracovní a očekávat upřesnění dalšími poznatky (zatím bych si alespoň jako variantu ponechal i názor na zařazení závěrové části baziliky: Stavební vývoj kostela sv. Václava ve Staré Boleslavi. Pokus o diskusní příspěvek; Poznámka k průzkumům kostela sv. Václava ve Staré Boleslavi).

Zajímavé náznaky historizujících motivů by mohly vést k pozoruhodným zjištěním ohledně vlivu úcty k patronu země a s ním spojovaným artefaktům, užívaným ve stavbě druhotně, či napodobovaným v pozdějších dobách.

Mnoho otázek stále souvisí s románskými kryptami a jejich možnými historizujícími korekcemi. Zatím jen naznačena byla existence rozsáhlých vynikajících renesančních nástěnných maleb v interiérech chrámu.

Věřme, že se podaří plánované systematické sledování průběhu stavebních prací, jak to konec konců plyne z metodiky OPD, ale ukázkové výsledky by mohly přispět i k obecnějšímu docenění těchto dokumentací a jejich akceptování na srovnatelné úrovni se záchrannými archeologickými výzkumy. Samozřejmou součástí „dodávky“ rekonstrukce památky by OPD měly být zejména tam, kde se „čerpají“ dotace.

Jedna z našich nejcennějších památek si o ukázkové přístupy k průzkumům důrazně říká. Je skvělé, že se toho ujímají přední odborníci, přičemž slibují během prací otevřené „kontrolní dny“ a „workshopy“ na místě. Výsledné vylepšené poznání by mohlo být i skvělou reklamou pro OPD.

Text a foto © Jan Sommer, 20170329

Snad nebudou časem nadávat (ne všechny současné metody statické sanace historických budov se osvědčí)

(1) Statické narušení historických staveb většinou vyplývá z nerovnoměrných pohybů podloží. Napohled zanedbatelné vychýlení v úrovni základů nejednou vede k několikacentimetrovým prasklinám zdiva ve vyšších podlažích. Nerovnoměrné posuny je velmi nesnadné zcela odstranit, takže je mnohdy třeba stavby s odstupem desítek či stovek let vyztužovat. To někdy vyžaduje velmi podstatné zásahy, nejednou i demolici a rekonstrukci rozsáhlých úseků konstrukcí.

(2) Velice důležité je co možná včasné odstraňování příčin závad, ale také opravy vznikajících škod již v zárodku, aby se zachránilo co nejvíce „původní“ substance památky.

(3) V posledních asi 25 letech se k „citlivému“ sanování drobnějších poruch bez vynucování drastických betonářských zásahů (např. devastujících torkretů na rubech kleneb či na mostních konstrukcích) s oblibou užívá „systém helifix“. Do drážek vyříznutých „rozbrušovačkou“ v povrchu zdi či klenby (na rubu i líci) jsou vloženy nerezové struny s povrchem opatřeným plastickým „závitem“, který po zalití drážky tmelem dokonale propojí tuto kovovou sponu s okolní konstrukcí. Pro posílení účinku se strun vkládá někdy značný počet, jak to bylo odborně vypočteno.

(4) „Zářez“ do památky se jeví relativně nevelký (ve srovnání s někdy 10 cm širokou nepravidelně zející prasklinou zdiva), a to tím spíše, že si „zřejmě“ zaručujeme zamezení budoucím škodám.

(5) Někdy se ale zdá, že zaháníme otázky, co se bude dít, jestli budou pohyby podloží či částí stavby samotné pokračovat. Může vytvořená „náplast“ s obětovanou povrchovou vrstvou nařezané zjizvené konstrukce tyto pohyby nějak zastavit? Většinou sice současně přikročíme i k vyztužení základů, sepnutí celé stavby táhly v patrech apod. Ale i v případě zpomalení deformací se za stavby nestane kompaktní skořepina a dříve či později budou pohyby pokračovat. Co se stane v okolí našich vyztužení strunami v drážkách? Odtrhnou se struny od tmelu? (Jsou nerezové, tak to nelze vyloučit.) Oddělí se tmel od drážky? (To asi není příliš pravděpodobné.) Povolí historická konstrukce a v místech penetrovaného tmelu se roztrhne? Odtrhne se ve větším rozsahu celý „strup“ na povrchu protkaný drážkami?

(6) Situace bude nejspíše místo od místa jiná. Ale vzhledem k letitosti starších úprav je již možné, že existují varující zkušenosti. Věřme, že se z nich vychází při návrhu nových oprav.

© Jan Sommer, 20160514

Architektura doby lucemburské a veleslavný jubilejní rok Karla IV.

Svým způsobem legendou se stala aspoň v úzkých odborných kruzích specialistů na historii gotické architektury kniha Václava Mencla Česká architektura doby lucemburské. Vyšla v roce 1948 jako výsledek snahy rehabilitovat a zdůraznit český podíl na vývoji vrcholně gotické a předhusitské architektury, který byl „logicky“ popírán německými badateli a opomíjen z pohledu francouzské či anglické perspektivy. Menclovi se podařilo bohatým jazykovým stylem „rozklenout“ fascinující příběh senzitivního, prostorového či světelného „rozměru“, kterým bylo obdařeno jinak přísnými pravidly svázané gotické tvarosloví. V tomto rozmělnění „klasicky“ katedrálních „kánonů“ dokonce vystopoval katalyzátory formálních rozehrání architektonických článků potřebné pro zrození pozdní gotiky. (Ta pak nikoliv náhodou dosáhla jednoho z vrcholů ve Vladislavském sálu v Praze.)

Jižní předsíň chrámu sv. Víta v Praze.

Ale vraťme se k dnešku…

Připomíná se nám – s vehemencí, s jakou jsme se ještě u historických témat nesetkali, – význam doby lucemburské pro naše země. Slyšíme o jídle, intimitě, slavnostech, symbolice, příbězích… Stranou nezůstávají umělecká díla, protože přeci jenom, co jiného ukazovat. Někam jsou za draho převáženy kamiony exponátů, což, věřme, povede k nalezení nějakých dosud netušených souvislostí. Samozřejmě nelze upřít milovníkům umění to potěšení zhlédnout originály prostě pro svou radost.

Z veleširoké nabídky pro projevení sounáležitosti s otcem vlasti pak následují až po videomappingy např. specializované výstavky plastových panelů, zaměřené na regionální či tématicky specializované výběry. Zde se nám již nejednou objeví i architektura.

Zatím zřejmě nebyl avizován nějaký nový syntetický pohled na architekturu doby Karlovy i celé doby lucemburské, spolu s jistě potřebným zasazením do širších souvislostí. Jak to ostatně velkoryse provedl i Mencl. Tehdy mu byl vskutku skvělým partnerem Dobroslav Líbal se svou Gotickou architekturou v Čechách a na Moravě. Líbal se pak ještě k celé předhusitské architektuře vrátil v Katalogu gotické architektury v České republice do husitských válek, kde vypracoval hutné popisné charakteristiky staveb ve snaze poskytnout oporu dalšímu srovnávacímu bádání.

Dnes bychom ovšem měli využít pokročilých informačních technologií (jejich potenciálu si byl ostatně i Líbal velmi záhy vědom a do jejich prostředí obratně vstoupil s rozsáhlým přehledem hodnot našeho památkového fondu, dnes ovšem asi odpočívajícím v několika výtiscích na regálech institucí). Tj. např. začít u katalogu, nejspíše vycházejícího z Památkového katalogu; ten však zřejmě zatím neumožňuje snadné vytváření tématického výběru ani propojení s nějakými daty sbíranými v jiném systému. Každopádně je zřejmé, že by věci prospělo otevřené týmové prostředí. K tomu však zřejmě širší naladění dosud nenastalo.

Potřebnost takového „projektu“ vyplývá nejen z obecného vývoje přístupů k památkám, ale i z toho, že řada památek byla během let podrobena podrobným průzkumům, jež tu více, jinde méně korigovaly naše odborná hodnocení, předatovaly dobu výstavby památek, zpřesnily znalosti slohových souvislostí apod. Jistěže by taková práce vyžadovala nějaký ten rok. Možná se něco takového třeba i právě dokončuje a naším úkolem je jen se těšit na výsledek. Ale protože vše nasvědčuje tomu, že stejně bude poznání stále upřesňováno, nebylo by určitě na škodu takové otevřené „prostředí“ pro sdílení upřesňovaného povědomí iniciovat kdykoliv.

Samozřejmě vždy s vědomím, že je správné každý takový výběr budovat jako „výpis“ z komplexního systému, který ale při své otevřenosti bude schopen strpět jakoukoliv neúplnost, postupné vytváření. Vzorem v tom je zejména fungování Wikipedie.

Tak třeba bychom vůbec netratili, kdyby se taková spolupráce začínala rodit. Nebyl by to špatný narozeninový počinek… A možná i odpověď na Menclovu výzvu…

Kolín, jižní strana závěru kostela sv. Bartoloměje.

Světecké sloupy v Plzeňském kraji

Mariánské, trojiční a další světecké sloupy a pilíře v Plzeňském kraji (okresy Domažlice, Klatovy, Plzeň-jih, Plzeň-město, Plzeň-sever, Rokycany a Tachov), eds.: Viktor KOVAŘÍK, Vratislav NEJEDLÝ
Autoři: Kateřina ADAMCOVÁ, Zdenka GLÁSEROVÁ LEBEDOVÁ, Viktor KOVAŘÍK, Vratislav NEJEDLÝ, Pavel ZAHRADNÍK
Vyd.: Národní památkový ústav, Praha 2015
880 stran
MDT: 725.942 * 730 * (437.317)
ISBN 978-80-7480-046-7

Tým vedený již řadu let dr. Vratislavem Nejedlým stojí již za pozornost jaksi sám o sobě… Jen minimálně obměňovaná sestava již roky s neuvěřitelnou vytrvalostí sestavuje a připravuje k vydání podrobné katalogy specifického druhu památek, tak příznačného pro české prostředí, pro náměstí, návsi, krajinné dominanty, ale i lesní zákoutí. Ukázková systematičnost a důraz na sledování osudů těchto památek, jejich proměn, chátrání či ničení, ale samozřejmě také oprav činí z edice mimořádně specifický záznam „stavu“ a jeho příčin, jaký jiné druhy památek vlastně vůbec nemají. Podobné informace lze sice dohledávat v archivech, ale popravdě, jak často jsou tam asi hledány… Souhrnně se jedná kromě pozoruhodné nabídky pro specializované studijní výpravy do terénu o jakýsi dokumentační pomník. Pomníkům z kamene či kovu podobný v tom, že mnoho lidí může mít potíž s pochopením smyslu takového počinu. Nepochybně však jde také o pomník autorské vytrvalosti, svědomitého rozvržení práce, ale také memento pro ostatní sféry památkové péče – vyvolávající otázky, zda také jejich zájmová sféra nezasluhuje nějak podobně zpracovat.

Je pravdou, že publikační činnost NPÚ se v posledních několika letech zmnohonásobila. Památková instituce už zdaleka nenechává zájemce o památky bloudit krajinou a památkovými oblastmi či objekty bez informací. Samozřejmě ještě mnoho zbývá, ale současný rozvoj a kvalita publikací nabízí jen slibné vyhlídky.

Nicméně při pohledu na takovou publikaci, kde jednotlivé monografie památek končí popisem aktuálního stavu i rizik pro budoucnost, lze těžko odhánět myšlenky také na to, že při dnešních možnostech internetu by mohla existovat ke každé památce i aktualizovatelná verze dostupná na webu, umožňující sbírat aktualizace o stavu památky z památkového monitoringu, jakož i nově získané historické poznatky či vyobrazení. Možná by se to dalo uvážit v rámci elektronického Památkového katalogu nebo pod.

Nicméně nezbývá, než se poklonit papírovému pomníku vytištěnému z úcty k starým sochařským památkám a pro jejich šance na zachování, ale jistě motivujícího i další zájemce o poznávání a dokumentaci památek (nedávno se tu zmiňoval slovenský svazek soupisu světeckých sloupů…).

Pro zájemce malé prolistování…

Tři průvodce architekturou měst (Plzeň, Brno, České Budějovice)

V posledních dnech se objevily tři publikace představující architektonický památkový fond tří velkých měst. Vidíme, že tento typ publikací, poskytujících utříděný přehled, má stále pro zájemce o památky velké kouzlo. Nepochybně jim poskytuje zvláště solidní oporu pro poznávání souvislostí doplňované při vlastních vycházkách. Pro odborníky jsou shromážděné dokumentace vždy cennou pomůckou pro srovnávací studium apod.

Městské domy historického jádra Plzně jsou prezentovány kompletně. Stručné historie jsou ilustrovány zčásti drobnými identifikačními snímky. Doplněny jsou různé peripetie z minulosti města, ale „vrstevnatost“ historického města dokládají také vybrané ukázky historických nálezů.

Primárně architektuře se věnuje „typický“ architektonický průvodce Brnem zaměřený na meziválečnou architekturu. Hesla jsou podrobná, doplněná drobnými plánky, solidně reprodukovanými, u nichž ve většině zaujme ne zcela běžné zařazení půdorysu přízemí i typického patra.

Architektura Českých Budějovic je představena v celém historickém vývoji na výběru cca 70 staveb.

Publikace byly prolistovány s laskavým svolením Knihkupectví Academia v Praze na Václavském náměstí.