Česká placka

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Česká placka ve stříbrném lesku

Více než čtvrtstoletí si dělám starosti o publikační činnost kolem památek. Zažil jsem přitom mnohé. Bude-li ještě něco času, možná se k něčemu z toho ještě vrátím. Většinu této éry jsem působil jako redaktor papírového časopisu i webu Národního památkového ústavu. Přitom jsem se vždy snažil všemožně typy i rozsah památkových publikací rozšiřovat (metodické publikace, soupisné či sborníkové přílohy časopisu apod. vznikaly v době, kdy byl přístup manažerů k publikování „poněkud“ rezervovanější, než je tomu zřejmě dnes, ohrožena byla existence Zpráv památkové péče, rušily se některé ročenky či sborníky regionálních pracovišť odborné památkové péče). Také web jsem budoval téměř od nuly – samozřejmě nemohu opomenout kolegy v redakcích i své nadřízené, nakolik byli schopní akceptovat či podpořit různé nápady obsahové či koncepcí.

Samozřejmě jsem vždy uvažoval, jak tyto práce provádět užitečně i efektivně. Hledal jsem neortodoxní řešení, i když někdy to mělo na mé další perspektivy všelijaké dopady.

Přitom všem jsem se ale vždy věnoval i vlastní výzkumné a publikační činnosti… To zase vlastně v době, kdy se na publikující památkáře aspoň chvílemi hledělo jako na nedosti vytížené, když jim na takové „nadstavbové“ či dokonce sebechvalné činnosti zbývá čas. Protože jsem ale věděl, že je publikování důležité i jaksi pro oborovou vnitřní kulturu, ale je podstatné i pro veřejné povědomí o významu památek a práce specialistů – historiků umění, archeologů, technologů, restaurátorů a mnohých dalších, angažoval jsem se v různých spolcích či radách. Jednou z takových instancí byl i Klub kultury Syndikátu novinářů ČR, kde vlastně vznikala i cena pro kulturní novináře Média na pomoc památkám.

S potěšením jsem pak sledoval, že se Klubu, a zejména jeho skvělé duši, paní Naděždě Kalousové, podařilo cenu etablovat i dbát na výběr kvalitních nominantů i skutečně skvělou úroveň oceněných osobností. O ceně jsem pak reportoval v odborném tisku, uveřejňoval jsem fotografie ze slavnostních udílení cen.

Moc si této aktivity vážím. Proto jsem také v loňském roce paní Naděždě Kalousové „udělil“ imaginární Zlatou placku. To je „projekt“, v rámci kterého není ani vyznamenaným tato skutečnost oznamována. Musím sebekriticky přiznat, že počáteční myšlenka vzešla z toho, že jsem se vždy kriticky stavěl k tomu, že již dlouhé roky nebyla udílena žádná státní cena za přínos ochraně památek (jediný, kdo se tím zabýval systematicky a skutečně zdárně, byl za svého působení na MK pan Jan Kaigl). Po dřívější několikaleté epizodě se k tomu již roky neodhodlalo ani MK (vždy jsem se snažil v lednu ptát, dají-li tr. někomu medaili, předkládal návrhy apod., aby věděli, že by to nebylo úplně zbytečné, protože aspoň já bych to s velkým zájmem sledoval), neujal se toho ani NPÚ, který se ovšem v posledních letech pochlapil s medailemi Patrimonium pro futuro. Nakonec ani ČNK ICOMOS takovou myšlenku nedovedl zvednout tak, jako třeba národní komitét ICOMOS na Slovensku. Zlatá placka tak přežívá jako čistě privátní snaha nesmířit se s tím, že vynikající práce památkářů, ochránců, vlastníků či propagátorů památek není oceňována, ačkoliv hraje zcela zásadní roli ve veřejné sféře.

(Je dokazatelné, že paní Kalousová o ocenění Zlatou plackou neměla tušení až do momentu, kdy mi desky s diplomem minulý týden slavnostně předávala. Takže jsem ocenění nezískal jaksi na oplátku.)

Vposled jsem však musel uznat, že nejsem tak úplně s to „garantovat“ výběr oceněných z hlediska nějakého objektivnějšího názoru na přínos památkové péči z širších perspektiv či z hlediska konkrétní záchrany památky apod. (i když jsem vyzýval k pomoci v podobě návrhů nominací, ale moc jsem s tím neoslovil). Proto jsem možná „objevil“ novou cestu a Zlatou placku nedávno udělil všem, kdo se zabývají vzděláváním o hodnotách, historii, křehkosti apod. našeho kulturního dědictví. Podobně mám záměr takto „ocenit“ všechny ediční a redakční pracovníky v rámci památkové péče pracující na všech možných frontách publikační činnosti, jejichž práce mi přijde málo prezentovaná a oceněná (trochu vím, co vše musejí zvládat, aby díla uznávaných autorů spatřila s uspořádané a úhledné podobě světlo světa). Ale o tom někdy příště…

Redakční i publikační činnosti jsem se každopádně oddával po celé ty už desítky let s plným nasazením, s notnou dávkou vynalézavosti i v době, kdy šlo o činnost s minimem podpory (jak říkám, možná v rámci nějakého projektu sto let československé a české památkové péče se k tomu ještě pár poznámkami vrátím). Protože jsem si ale byl vědom toho, že jako napřed jediný, pak vedoucí redaktor časopisu Zprávy památkové péče, pak jediný a pak pár let i vedoucí editor webu nemohu své psavecké snahy a potřeby „řešit“ na spravovaných „platformách“, hledal jsem jiný způsob. Ještě před rozvinutím publikačních možností na internetu se jako celkem snadná možnost ukázala forma „otevřeného dopisu“. Zde jsem si „mohl dovolit“ bez obav např. ze střetu zájmů komentovat odbornou literaturu, výstavy, napsat to či ono o tom, jak by mohla publikační činnost památkové péče být účelněji rozvíjena apod. Název Česká placka obsahoval tak trochu apriorní „shození“, které by mi mohlo ušetřit diskuse o tom, že jsem si to nebo ono snad „neměl dovolit“ nebo pod. Tomu napomáhala i „forma“ otevřeného dopisu. Dnes však najdeme články z papírové éry ČP v ústředních knihovních databázích, protože jsem každý výtisk předával do knihovny SÚPP/NPÚ a posílal do Národní knihovny.

Jeden z vážených kolegů památkářů mě tehdy pobavil a trochu i potěšil, když mi říkal, že Česká placka je jediný opravdu „autentický“ časopis o památkách.

Všechnu svou editorskou i publikační činnost jsem vždy promýšlel v relacích nějakého komplexního publikačního systému. Mou snahou vždy byl co nejvíce dokonalý výsledek. Snažil jsem se vše provádět tak, aby bylo možné se ctí třeba přijmout i nějaké ocenění.
Podobně je tomu i u České placky. Vždy jsem si chtěl právě zde jaksi na sobě, i s rizikem čtenářské kritiky (i při očekávané nulové čtenosti), ověřovat své představy o vystupování odborného pracovníka památkové péče před veřejností. Spíše mi šlo o nějakou „editorskou technologii“ ověřující mé představy o tom, že by památkáři se svými znalostmi měli být co nejvíce veřejnosti k dispozici. Vím, že mnozí památkáři (ale mám pocit, že jich je stále méně) píší do různých radničních zpravodajů či dobrovolnických „plátků“.

Po určité době mi jeden odborný kolega položil otázku, proč ten otevřený dopis vydávám v pár výtiscích na papíru, místo abych jej světu snáze předkládal na internetu. Tehdy jsme již s jedním z redakčních pracovníků v ZPP (během let se mi podařilo vybojovat posily) také založili webové stránky časopisu. S minimem technických znalostí jsem proto textové verze České placky „přesypal“ na web Seznamu („grafický design“ pro mě byl vždycky spíše rozptylováním pozornosti, jelikož potřebuji číst vyjádření a prohlížet dokumentační obrázky – ostatní je bohužel rozptylující balast). Když jsem pak kvůli souběhu s jinými „projekty“ narazil na strop bezplatného datového prostoru (několikrát jsem to pak ověřoval, ale „prostor“ na sweb se zřejmě nezvětšoval), hledal jsem volné možnosti a redakční systém jinde. Prověřil jsem řadu nabízených řešení a skončil jsem zde, na wordpress.com. Samozřejmě jsem se mohl mýlit, ale roky provozu zatím bez jediného výpadku volbu potvrzují. To jsem samozřejmě nedovedl na počátku vědět, ale vycházel jsem z prospekce mezi muzejními aj. paměťovými institucemi světa působících v tomto „prostředí“, Kongresovou knihovnou, Smithsonian Institutes, Getty (Iris), Historic England…

Současně jsem ale „logicky“ objevoval i možnosti „sociálních sítí“. Z dnešního pohledu se může zdát skoro pitoreskní, že několik let bylo provozování stránky NPÚ na Facebooku opakovaně zakazováno po stížnostech nějakých dobráků „nahoru“. To se asi mohlo změnit k lepšímu, ale nejspíše bojujeme s jinými podobnými „bloky“ jaksi o krok či dva později. (Za ilustrativní poznámku asi stojí, že po „spuštění“ Událostí na FB jsem okamžitě začal zkušebně vytvářet Události pro akce NPÚ, zejména konference apod. Viděl jsem v tom veliký potenciál a odhadl jsem, že jej určitě MZ v krátké době využije; nebylo to tak hned, ale dnes je to již jasně potvrzeno. Moje počínání však vedlo k tomu, že ve směrnici NPÚ pro počínání na sociálních sítích bylo výslovně zakázáno vytvářet na FB Události. Nevím, jestli už se direktiva modernizovala, ale PR pracovnice a pracovníci v regionech většinou pochopili, že to cesta je, pokud chtějí hrstku svých zájemců nějak systémově oslovit. Akce jsou sice většinou v majestátním informačním systému webu NPÚ obsaženy, ale problém je v tom, že vážný (nebo i mediální) zájemce nemá k dispozici žádnou možnost sledovat přidávání či aktualizace akcí a nějak tuto informaci využít (já nevím, zapnout si třeba sledování změn).

Nechme teď stranou testy speciální památkové wiki, spolupráci s WMC ve snaze propagovat a pro oficiální dokumentaci památek využít soutěž Wiki miluje památky…

Nevypočetl jsem zdaleka všechny různé snahy a testy.

No, a pak mimo představy přišla skoro nepochopitelná zpráva, že se Syndikát novinářů dožaduje možnosti mě kontaktovat. Jeho pošta mě kvůli nemoci nezastihla v kanceláři. Kolega, kterého si velice vážím, mi telefonoval, že mi paní Kalousová vzkazuje, že se s ní mám domluvit, jak by mi mohla předat… DIPLOM. Samozřejmě jsem prvně myslel, že by mohlo jít i o veselý žert.

Nakonec se ale ukázalo, že jsem vskutku obdržel ve 21. ročníku novinářské soutěže Média na pomoc památkám v Kategorii internet 2. cenu „za originální pojetí portálu Česká placka“.

Co mám teď říci? Roky jsem se snažil, aby památkový časopis i web NPÚ měl špičkovou, světovou úroveň. Těžko si představíte ty složitosti všelijakých jednání, kdy ředitelé na nějaké poradě schvalují „layout“, zvažují, co je ideální landingpage, besedují o formátu, proč není dobrá A4, diví se, že není v časopisu ani na webu dosti zpráv o aktuálním dění kolem památek. Ale já vždy hleděl za sebe odevzdat maximum.

Česká placka je a bude mé útočiště pro testování korektních způsobů komunikace. Jsou tu i trochu vágní pokusy ze sféry slovníků a terminologií, jíž památková péče dluží snad až neuvěřitelně mnoho – mé námitky k tomu vznášené, jsou identifikovány jako zbytečné. Vždy se budu snažit vyjadřovat věcně. Předem děkuji za pochopení. Rád uvítám jakoukoliv spolupráci. Zařadím článek, přidám editora, budu reagovat na seriózní komentář.

Musím rád poděkovat četným spolupracovnicím i spolupracovníkům, i těm, kteří se mě případně zastali. Nebýt jich, této životní mety bych nedosáhl.

© Jan Sommer, 20180513-2140

Reklamy

2018/05/13 Posted by | publikační činnost | , , | Napsat komentář

Kubismus, purismus, funkcionalismus (vs. funkčnost), geometrická secese, moderna… Možná nám ohrožený Libeňský most pomůže si v tom udělat jasno

Mánesův most, Praha, Staré Město

Kubismus u Mánesova mostu v Praze. Korigováno zřejmě v souvislosti s budováním garáží pod Palachovým „náměstím“.

/01/ Vcelku víme z odborné uměleckohistorické literatury, že hranice mezi jednotlivými styly meziválečné architektury jsou těžko jasně stanovitelné časově i stylově (inspiračně). (Během oněch 20 let došlo k neuvěřitelně dynamickému vývoji v několika souběžných i se protínajících liniích.)

/02/ Užívání různých takových „značek“, škatulek, patří k nedílným znakům literární interpretace (nutné je to např. v učebnicích, slovnících…). Mohlo by pomáhat při orientaci ve výrocích, kdyby však pisatelé i adresáti sdělení viděli hranice ve stejných místech.

/03/ K tomu by mohlo být výhodné např. vždy takové záchranářské kampaně či přímo bitvy za zachování využít k doladění výkladového slovníku dějin umění, stavitelství a památkové péče. Místo toho se ovšem i odborníci nechávají médii, která jim najednou jakoby pečlivě naslouchají, unášet k neurčitému vysvětlování, jak kdo obsah některého pojmu chápe, přičemž hlavní na tom je, aby čtenáři „pochopili“, že právě toto chápání je správné, kdežto ostatní se pletou, málo vědí, „zavádějí“…

/04/ Nicméně v tom tempu, jakým se „komunikace“ kolem Libeňského mostu „vyvíjí“, nakonec není na nějaké pozastavení či bilanci ani chvilička… (Zřejmě s chutí s těmito nejasnostmi mediálně pracují i političtí představitelé, když shazují nějaký názor operující s kubismem, když přeci jiný odborník, dokonce známý z televize, sdělil, že most kubistický není – tím méně by mohl platit za kubistický unikát…)

/05/ Možná by nebylo od věci podívat se i na obecně sledované slovníkové zdroje, jakým je dnes hlavně Wikipedie. Jednou z jejích hlavních předností je, že kdokoliv, vč. třeba akademiků či vědců výzkumníků z oblasti památkové péče může nepřesnost opravit, doplnit lepší dobový citát, odkaz na kvalitní literaturu apod.

/06/ Podobně jsou takové hektické aktuální debaty „testem“ chápání pojmů jako rekonstrukce, údržba, replika, kopie, autenticita, historicita, unikát, substance… Ale ještě spíše testem ochoty a schopnosti se na přesném významu domluvit a ve prospěch úspěšné výměny názorů a rozumného kultivovaného konečného postupu, přínosného pro historické dědictví, slevit z poučování odborných oponentů.

© Jan Sommer, 20180426

2018/04/26 Posted by | architektura, dějiny památkové péče, ohrožení památek, terminologie | , | Napsat komentář

České památkové století v Evropském roce kulturního dědictví 2018

Pozvánka k možné spolupráci

01. Institucionalizovaná památková péče na území České republiky počítá své dějiny asi na 165 let, tedy od vzniku vídeňské Centrální komise pro výzkum a zachování památek v roce 1850, resp. jejího reálného zprovoznění v roce 1853 (Bundesdenkmalamt na Wikipedii). Před stoletím v návaznosti na vytvoření státního útvaru Československo byly zřízeny také památkové orgány nového státu, jež do jisté míry navázaly na praxi z doby mocnářství Rakousko-Uhersko.

02. Již při letmém pohledu na vývoj památkové péče pocítíme hrdost na odborný i etický význam památkářů a na jejich společenské kulturní vystupování. Nelze přehlédnout ani spolupůsobení s dalšími akademickými a dalšími vědeckými kapacitami a obory (dnes např. Ústav dějin umění AV ČR, vysoké školy, kde se intenzivně rozvíjejí obory, připravující architekty, archeology, muzejníky či historiky umění pro práci v oblastech ochrany kulturního dědictví). Po generace se přes různé politické i válečné zvraty, kapacitní či technické limity daří v zásadě udržet kontinuitu studia a evidence památek (v celostátním měřítku se jedná o impozantní úkoly zvládané i díky osobnímu zaujetí a nasazení mnoha „řadových“ památkářů).

03. Rozvíjelo se i zákonné prostředí, poskytující památkářům nemalé kompetence při ochraně památek, zdůrazňující význam jejich hmotné substance, jejíž ztrátu nelze v podstatě nijak nahradit. To souvisí i s rozvojem vzdělávání a osvětového působení památkových institucí, jež v tomto směru také nikdo nemůže zastoupit.
V tomto směru se také projevuje důstojné zpřístupňování památek ve veřejném vlastnictví, spravovaných Národním památkovým ústavem i dalšími institucemi, ale též soukromníky, vesměs spolupracujícími s odbornými složkami NPÚ.

04. Pominout nelze ani publikační činnost památkářů, dříve po desítky let málo podporovanou až potlačovanou (nepřálo se šlechtickým ani církevním památkám), v posledních letech ovšem velmi dynamicky rozvíjenou.

05. To souvisí i s intenzivní podporou památkového výzkumu v rámci řady „projektů“ v posledních cca 15 letech. Dřívější výzkum existoval v určité omezené centralizované podobě, ale i tak jeho výsledky stály za pozornost, protože „centralistické“ vedení umožňovalo koordinaci, která v dnešní době chybí a v propojení výsledků různých „projektů“ lze vidět notnou rezervu odborného i obecně společenského prospěchu z vědy a výzkumu.

06. Velké přínosy plynou i z mezinárodní spolupráce, která také doznala podstatnější rozvoj až po roce 1989. Do té doby prakticky nebyla dostupná ani cizí odborná literatura. Přesto si památková péče udržela vysoký etický a odborný standard, uznávaný i v zahraničí, což souviselo i s tím, že se mezi památkáři „ukrývaly“ i individuality schopné přeshraničního vlivu (dr. Líbal, arch. Vošahlík, ing. Jiřinec…).

07. Mnoho lidí dnes může sbírat zkušenosti v cizině a porovnávat, případně usilovat o aplikaci užitečných námětů. Nicméně takové poznatky a podněty jsou jen vzácně užity v praxi, či alespoň přínosně publikovány.

08. To sice nepřímo, ale vcelku zásadně souvisí s absencí celooborových konferencí, jež poskytují např. impozantní výsledky v Německu.

09. „Nevědecká“ publikační a popularizační činnost je zatím také spíše na okraji zájmu a nedostává se jí náležitého morálního ocenění. (Spíše opovrhováno je publikování on-line – např. na blogu…).

10. Jistě ovšem je mnohé ze zde uvedeného spolu s dalšími úkoly a záměry zahrnuto v koncepci NPÚ z roku 2015 (PDF). Proč se tedy zabývat tématy, jež jsou již projednána a sesumírována?

EYCH2018_Logos_Yellow-CS-300

11. Letos zřejmě dojde k tak velkému kumulování „osmičkových“ aktivit, že se sotva podaří nějaké „interní“ otázky, teoretická dilemata, pociťovaná rizika pro památky apod. více společensky zviditelnit. Ale přesto by bylo užitečné dějiny památkové péče zkusit nějak shrnout, bilancovat, hodnotit pozitiva i ztráty. A výsledky nějak shrnout tak, aby byly k užitku (přehledné, snadno dostupné…). Připomeňme drobně, že letos je to také 60 let od založení Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody v intencích nového a po novelách dosud platného Památkového zákona. K soustředění pozornosti na prezentaci památkových otázek by mohl pomoci i Evropský rok kulturního dědictví 2018, jenže jeho cíle jsou spíše propagační…

12. Samotná památková péče svoji historii mnoho nepěstuje. Nedávný projekt tvorby retrospektivního biografického slovníku oboru byl dle mého nelogicky ani ne v polovině ukončen (část zpracovaného materiálu je ovšem dostupná on-line; že to nebyla marná práce, o tom svědčí např. to, že hesla jsou citována na Wikipedii). V odborných časopisech či na celooborových konferencích (jež se ale také už řadu let nekonají…) se sice objevují dílčí příspěvky, ve vysokoškolském vzdělávání také zazní určité nutné penzum k dějinám oboru, takže nejde o neznámé věci. Nicméně to působí dojmem, že pro institucionální aparát nejsou jej táhnoucí lidé příliš zajímaví. Nebýt akademického slovníku historiků umění, encyklopedií archeologů či archivářů, nenašlo by se nejspíše nic. K tomu zde dříve glosa a výzva.

13. Na webu památkářů v jeho aktuální verzi jsou obvykle „medailonky“ ředitelů (např.) či náměstků, na stránkách některých odborných pracovišť či památkových správ najdeme i další lidi (někde např. kastelány). Nejde však o nějakou encyklopedii, protože při výměně osoby jsou stará data prostě eliminována a nahrazena jinými (asi se dají s podmíněným úspěchem dohledat na archive.org).

14. To vše ale působí až „odlidštěně“. Proto by možná nemusela být od věci „tvorba“ nějakých kapitolek či glos k nějaké zajímavosti z minulosti památkového působení, která by se někomu namanula.

15. Zajímavé je, že podobně jsme na tom s terminologií oboru. Ten má k dispozici „Blažíčka“ a pozdější slovník restaurování. Jistě je význam termínů sdělován opět studujícím, ale mnohé dohady např. kolem pojmu „rekonstrukce“ svědčí spíše o zanedbanosti i v tomto směru. Totéž platí vlastně pro jediný funkční terminologický „standard“, kterým jsou „klíčová slova“ používaná v Památkovém katalogu a Metainformačním systému památkové péče. Zde však jsou výrazy užívány neuspořádaně, bez nějakého redakčního či odborného dohledu. I v tomto směru bychom mohli něco zkusit (také terminologický slovník byl rozpracován, ale nekončen, ačkoliv je jasné, že i na takovém „dokumentu“ by se v prostředí internetu mělo pracovat nepřetržitě – proč tedy ne od letoška?!). Já tak činím, a ověřuji i různé technické cesty. Tak vyzývám k domluvě. Rád zkusím reagovat, kdybyste k tomu měli nějaký dotaz (asi zde do komentářů, případně i na FB).

16. Publikovat by bylo vhodné např. na „firemním“ blogu památkářů, ale nic takového (zatím?) neexistuje. Tedy třeba na nějakém vlastním. Jistě je možné přispívat na Wikipedii (ideální by bylo tam napsat i heslo o sobě samém, ale to by asi kdekdo považoval za „nemístné“, ačkoliv by to bylo praktické, protože by pisatel měl informace nejlépe po ruce bez pátrání…; hodnotu tomu dává to, že význam informací pro ostatní zájemce nemá být limitován „falešnou skromností“ osoby, která může v klidu zcela věcně popsat, co myslí, že je obecněji významné). Máme i svou wiki v informačním systému památkářů, ale ta se již několik let nedokázala vyhrabat z testovacího provozu – i to by se možná letos mohlo vyřešit…

16. Tak kdyžtak dejte vědět, co máte k dispozici, nebo se Vám již podařilo uveřejnit…
Mějte dobrý památkový rok!

© Jan SOMMER: České památkové století v Evropském roce kulturního dědictví 2018. Pozvánka k možné spolupráci, in: Česká placka, on-line 20180109.

2018/01/09 Posted by | dějiny památkové péče, glosa, památkář, personálie | , | Napsat komentář

Památkové označení „šetrně“? Nebo jako „cejch“ na věčné časy…

Fyzické označení kulturních památek má nepochybně svůj symbolický, informativní (osvětový) i praktický (právní či administrativní) význam; z řady hledisek tak může existence cedulky zamezit opominutí nějakých povinností, zákonem ukládaných při ochraně památek. Jedná se o doklad nepochybně významné změny v „životě“ objektu, který se tak stal předmětem ochrany ve veřejném zájmu, ocitl se v ohnisku administrativní pozornosti s cílem uchovat jej pokud možno dlouhodobě či natrvalo.

Kolín (okres Kolín), kostel sv. Bartoloměje

Nápis o výstavbě chóru kolínského chrámu sv. Bartoloměje Petrem Parléřem za panování Karla IV.

Milevsko (okres Písek), klášter, kostel

Datace v betonové části schodiště před vchodem do románského kostela.

Snahou proto je, aby označení památky vyhlíželo důstojně, bylo trvanlivé, přitom ale jeho osazení vyžadovalo co nejmenší zásah do samotné substance autentické památky. Dřívější smaltované cedulky upevňované asi na hřebíčky zatloukané do špalíků zasádrovaných ve zdivu tak trochu připomínaly označení domů zajišťovaných jednou z velkých pojišťoven. Nynější vyhlížejí přímo bronzově.

KP kostel sv. Jiří Vrané n.Vlt

Oficiální cedulka označující kulturní památku. Od VitVit (Vlastní dílo) [CC BY-SA 4.0], prostřednictvím Wikimedia Commons

Přesto vlastníkům nemovitých kulturních památek není ukládána povinnost osadit na objektu takové označení, ale příslušné orgány státní správy k tomu často vlastníky pobízejí, odborně jim přitom pomáhají (volba umístění označení apod.).

Možná si aspoň diskusně lze položit otázku významu „šetrnosti“ umístění takového označení, nepochybně významného kulturněhistoricky, svědčícího o víceméně státnickém aktu v kulturní sféře, do značné míry ovlivňujícího další dějiny objektu. Ten mohl dosud relativně snadno být odstraněn a nahrazen čímkoliv (co by „prošlo“ jinými schvalovacími postupy ve stavebním i dalším územním ad. řízení). Pak je otázka, zda označení místo obav o poškození zavrtáváním hmoždinek naopak nenahradit (dle technických možností) vysekáním zprávy o tak důležitém dějinném momentu do zdiva monumentu samotného…

PATRIMONIO DO ESTADO

Zahraniční příklad (byť i tam použitý spíše nahodile).

© Jan Sommer, 2017-2018

2018/01/02 Posted by | evidence památek, glosa, organizace památkové péče, památková legislativa, prezentace | , , , | Napsat komentář

Pavel Titz a „jeho“ Mezinárodní den archeologie v ČR imaginárně vyznamenán

Dalším letošním imaginárním nositelem Zlaté placky se v roce 2017 stal Pavel Titz (Wikipedie). Mezinárodně aktivní vědec významně působí také na poli prezentace archeologického dědictví. Stal se hlavním hybatelem pořádání Mezinárodního dne archeologie v ČR (nebo jedním z hlavních – to je diskutabilní specifikum této virtuální medaile, že se nejednou zaměří na tu viditelnější část nějakého týmu apod.; čili se vyznamenání týká i dalších osobností, možná z „povrchního“ pohledu méně viditelných; ale kdokoliv může připomínkovat, navrhovat…). Tato aktivita se rychle setkala se zájmem obecné veřejnosti, ale přihlásily se k ní aktivně i četné muzejní, archeologické či památkové instance.

Možná v tom lze tušit i motivy pro vyhlášení Národního památkového dne. Tehdy by otevřely své dveře památkové instituce i objekty. Odborní pracovníci by vysvětlovali důvody potřeb zachovat cenné památky, i když třeba někoho odrazují svou omšelostí, ukazovali metody zkoumání památek i aktuální pozoruhodné výzkumné přínosy. Ale to je odbočka, možná hledající cíle budoucích imaginárních Zlatých placek.

Pavlu Titzovi lze leda imaginárně gratulovat a přát jemu i všem aktivistům MDA vytrvalé reálné nadšení pro důležitou myšlenku uchování a zkoumání kulturního dědictví.

2017/10/14 Posted by | Zlatá placka | | Napsat komentář

Kronika památkové péče by se dnes již ani psát nedala…

Asi to bude zase dobré nechat potomkům, aby si z toho příslovečného historického odstupu mohli lépe vymýšlet… Událostí (akcí, diskusí na FB, ohlasů na publikace, dodatků do databází apod.) je v pár posledních letech tolik, že by je bylo nutné sepisovat v nějaké teď a stále doplňované synoptické (chronologické) „tabulce. Nicméně se nedostavuje, co by také potřebnou komunikaci posilovalo, totiž dohoda o nějakém souboru kooperativních komunikačních linií („kanálů“). V zásadě každý vynálezce nové myšlenky si založí web, profil a vynalézavě uspořádanou databázi. „Sympatickým“ svědectvím jsou vysloveně souběžné aktivity několika týmů nyní zkoumajících architekturu druhé poloviny 20. století. Často popisují a fotí stejné stavby jen poněkud obměněnými slovy odborného popisu a volbou trochu jiných pozic fotografujícího…

V posledních několika letech velmi rapidně narostl počet absolventů studia dějin umění, architektury a dalších oborů se specializacemi na památkovou péči (často s vyučujícími „profilovanými“ zájmem o hledání nových sfér zájmu pro památkové snažení). Logicky to nese databázové i jiné ovoce.

Den architektury (30.9. a 1.10.2017) též ve většině sledoval památková témata. Přitom na řadě akcí se účastnilo mnoho desítek, možná i stovek návštěvníků. (Nová architektura si na své zájemce zřejmě musí rovněž ještě nějaký rok počkat, než se interval mezi vznikem stavby a zrodem její zajímavosti začne limitně blížit nule.) Připomeneme-li si dubnový Mezinárodní den památek a historických sídel ICOMOS či záříjové Dny evropského dědictví, rovněž návštěvnicky velmi úspěšné, můžeme už tušit očekávání nějakého zlomu v obchodním i politickém nazírání na tyto projevy zájmu.

2017/10/02 Posted by | glosa | , | Napsat komentář

Kdo to jsou – ti „památkáři“?! O potřebě slovníku lidí pečujících o kulturní dědictví

„Anotace“ z FB:
Asi leckoho napadlo již vícekrát, nyní nejspíše i nad velkolepým slovníkem historiků umění z Academie, že bychom potřebovali i slovník památkářů, z nichž mnozí ovšem jsou do zmíněného slovníku zahrnuti. Ale chybějí experti třeba přes technické památky či někteří „lidovkáři“, kdežto zájmy památkové péče jsou prakticky bez oborových limitů. Památkáři si ale určitě nemohou klást obří cíle typu vydání knihy. Nicméně třeba po letech, proč ne… Nynějším možnostem by však plně odpovídalo začít bez dalších odkladů (těch už snad bylo dostatek) s přípravami on-line. Heslo lze kdykoliv rozpracovat v minimálním rozsahu a pak se k němu dle situace vracet, kdykoliv se pocítí potřeba něco doplnit. Pro teď bych stál o názor na vhodnou skladbu hesla „střední“ velikosti, přičemž předesílám, že na internetu lze v pracovní verzi akceptovat i jakékoliv minimum. Kompletnost by jistě měla být cílem, ale to by nám nemělo znemožnit i práci s „fragmenty“. Ještě se k tomu někdy vbrzku vrátím, takže nyní jen ten návrh osnovy, která by ani neměla odrazovat kohokoliv od rozpracování vlastního hesla (toto řešení zatím preferuji, protože by sumárně stálo nejméně času). Díky za případné připomínky…
(Návrh byl uveřejněn k připomínkám 1.2.2017.)

Nedávno vydaný naprosto impozantní „Slovník památkářů“ (jak lze parafrázovat publikaci Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů) je obdivuhodné editorské dílo nevelkého týmu z Ústavu dějin umění AV ČR. Pro nás je pozoruhodné samozřejmě tím, že je to dosud největší shromaždiště informací o památkářích. Proto je také zajímavé ověřovat, kdo z památkářů je zařazen, kdo nikoliv – ale to ne proto, aby se stýskalo na přístup editorů, jimž, jak opakuji, můžeme být leda vděční a vyseknout za důkladnost poklonu, nýbrž jako podklad opětné výzvy k nějakému konkrétnímu kroku aspoň k navázání na to, co pro památkáře vykonali historici umění tím, jak velkoryse památkáře zahrnuli do svých řad.

Shrnutí informací o památkářích má různé významy. Jistě k nim lze počítat i zpřehlednění situace pro mnohé zájemce o památky, dějiny umění, ale i techniky, vernakuláru, kulturní krajiny, historické technologie, restaurování, archeologii atd. atd. Tématický záběr zájmů u památkářů je totiž mnohem širší, než je tomu u historiků umění. Památková péče je spojnicí mnoha oborů, potenciálně vlastně všeho, čím se lidé zabývají, protože vše je třeba hodnotit v souvislostech, aby i ochrana památek byla co nejpřesněji zaměřená, ale také schopná tlumočit své poznatky co nejširší veřejnosti, a tak ji trochu „alibisticky“ získávat pro „svou“ věc (i kdyby byla ochrana památek vítězná třeba díky stále přísnějším sankcím, jaký by to mělo smysl, kdyby nebylo lidí, co dovedou památkové hodnoty ocenit či dokonce vychutnat; to ale bez přípravy u většiny lidí není reálné). Pochopení pro památky všech období a oborů minulosti je významným výdobytkem kultury naší doby; také proto stojí za to mít přehled o aktivistech, úřednících i vědcích na tomto poli.

V různé míře se pocity těchto potřeb projevovaly opakovaně již v dávnější minulosti. Nicméně vlastně nikdy nedošlo k nějaké významnější akci, a když už, nebyla dosti pociťována potřeba pokračovat, tuto činnost rozšiřovat, morálně, vlastním autorským přispěním či jinak podporovat.

O dějinách oboru památkové péče jsou samozřejmě poučováni adepti vzdělávacích oborů na vysokých školách i v postgraduálních kurzech apod. Základní souhrny informací najdeme na webech památkových institucí. Ale informací o památkářích najdeme pozoruhodně málo. Nedávno zazněl dokonce návrh spojit síly nejen „památkářů“ k bilanci oboru při příležitosti blížícího se století republiky… (Ne)zapomenutelné památkové století 1918–2018?!

V minulosti byly např. v redakční radě časopisu Zprávy památkové péče (která byla dlouho jediným orgánem, jenž do takových věcí měl zájem promluvit) opakovaně předkládány a diskutovány náměty vytvářet nějak slovník památkářů typu „Kdo je kdo“. Snažil jsem se tam opakovaně poukazovat i na to, že nemá cenu psát do odborného časopisu o památkových osobnostech až ve chvíli, kdy odejdou z tohoto světa. Užitečné jistě byly a jsou též medailóny sepisované v momentu nějakých životních jubileí. Ale to vše vlastně neřeší nic pro potřeby aktuální komunikace, představení oboru nejen navenek, ale i seznámení se „mezi námi památkáři“ navzájem. Jedním z limitů přitom byla vlastně nereálná utkvělá představa převahy zainteresovaných osob o nutnosti vydat slovník v podobě knihy. Jakoby tedy skoro neexistoval internet, na kterém je možné si počínat zcela jinak. Kdykoliv je možné vydat jakékoliv heslo, které může být jakkoliv (ne)úplné a další práce na něm či potřebná aktualizace je kdykoliv možná.

Před tuším cca 10 lety po nepříliš dlouhou dobu fungoval v NPÚ také referátek určený pro výzkum dějin oboru památkové péče mj. s cílem zaznamenávat paměti… pamětníků. Pak ještě před pár lety existoval výzkumný úkol vytvářející biografický slovník památkářů do roku 1950 (samozřejmě bylo potřebné a v principu možné rozvinout jej až do sledování současnosti).

Kde všude jsou památkáři?

Nějaké speciální pátrání jsem nepodnikal, čili mohu jen pro představu nastínit jakousi typologickou škálu prezentací informací o památkářích. (Rád doplním třeba po Vašich komentářích…)

Standardem a většinově cílem dosud jsou tištěné encyklopedie typu „Kdo je kdo“. Tam můžeme památkáře najít mezi architekty či archeology, asi celkem ojediněle mezi archiváři. Nyní tedy i v nebývalém rozsahu mezi historiky umění.

Z elektronických zdrojů nelze dosud uvést vlastně žádný s jakýmkoliv úsilím či trendem k systematičnosti či komplexnosti. Na památkáře celkem namátkově narážíme na některých zpravodajských webech, kde mohou redakce pro představení zpovídaných osobností předkládat drobné medailóny (tak je tomu častěji např. na rozhlas.cz, ale logicky jde o velmi úzký výběr; dále některé bibliografické přehledy, ale tam obvykle najdeme jen jméno a nic víc). Podrobnější údaje bývají k nalezení na některých webech vysokých škol, kde mohou být rozsáhlejší především přehledy publikovaných prací vyučujících odborníků z řad památkářů (pak může být vidět, že i pro dotyčného památkáře tato platforma může suplovat odbornou potřebu představit se podrobnou bibliografií). Na webu NPÚ jsou uváděni jen ředitelé a a náměstci generální ředitelky (nevýhodou pro zájemce o info přitom je, že při střídání stráží dochází i k výměně medailónu, tedy nikoliv např. přesunu do síně slávy…).

Na Wikipedii je dostupný jen výběr, což souvisí asi jednak s antipatií odborníků z mnoha sfér k tomuto dobrovolnicky sestavovanému „zdroji“, jednak zase s tím, jak se komunita wikipedistů staví k „encyklopedické významnosti“, která poskytuje prostor jen ověřeným osobnostem. Přesto se zde postupně a pozvolna konsoliduje samostatná kategorie „českých památkářů“.

„Autoritní“ data knihoven mnoho nepomohou. Mj. např. „neřeší“ neautory, kterých je většina.

Profesní přehledy typu https://www.linkedin.com/company-beta/5100047/ také mnoho nepomohou, protože jejich cíle jsou příliš široké a obecné.

Kdo všechno je památkář?

Rozlišení vlastně nemá nijak ustálené hranice (nejvíce lidí si dnes díky biografu výraz spojuje s „památkáři“, kteří zachraňovali umělecká díla rozchvácená Němci za II. světové války po celé Evropě). Myslím tak, že lze zahrnout kohokoliv, kdo nějak památky zkoumá, hájí, opravuje, prezentuje… Nemusí tedy jít jen o „pracovníky státní památkové péče“, jak jsou uváděni v akademickém slovníku historiků umění, ale mohou být zařazeni např. jakkoliv profesně zaměření členové Klubu Za starou Prahu či jiného spolku, externí spoluřešitelé vědeckých výzkumů, příslušníci někdejšího důstojného stavu konzervátorského, muzejníci propagující památky v regionech. Není třeba řešit otázky „dvoukolejnosti“ státní památkové péče (ze slovníkového hlediska nemusí být rozdíl mezi památkářem „odborným“ z NPÚ a „výkonným“ z úřadu pověřené obce, z MK apod.).

Začít lze jakkoliv, kdykoliv; „teoretické“ hloubání s důsledkem odkladů nepomůže ničemu…

V akademickém slovníku historiků umění je v závěru úvodu krátká větička o záměru zpřístupnit v budoucnu slovník i v elektronické verzi. Na křtu publikace bylo zmíněno, že během cca 8 let mezi dokončením rukopisu a vydáním tištěné knihy (2016) došlo v reálném světě k mnoha změnám, které mohly být do knihy zahrnuty jen v mizivém procentu a do jisté míry nahodile. ÚDU AV ČR počítá se zpřístupněním aktualizovatelné databázové verze, ale prozatím to plánuje až poté, co bude rozebrána papírová publikace.

K takovému odkládání ale vlastně není vůbec žádný důvod. Prostě by on-line mohlo být zatím dostupné jen to, co není ve výtisku. Tedy např. noví absolventi škol, aktivně vstupující na profesní pole, doplňovány by mohly být novější publikace, změny v pracovním zařazení nebo bohužel i úmrtí. Takto by vlastně aktualizovaná on-line verze mohla tvořit nedílný stále více užitečný konglomerát nejednotně zpracovaných informací s vysokým podílem aktuálnosti.

No, a právě podobně lze přistoupit i k potřebné encyklopedii památkářů, i když z hlediska kompletnosti stále velice vzdálené až do samotného zpochybnění reálnosti. Zcela polovičatá či „slepá“ hesla lze založit kdykoliv, vždy budou užitečnější, nežli nic.

Výzva ke spolupráci

Naprosto nejvíce efektivním řešením bude, když každý napíše své heslo. Bude muset nejméně věcí dohledávat, ověřovat pátráním v archivech, spisovnách…

Je k tomu třeba odhodit „stud“: „nejsem osobnost tak důležitá, aby má práce stála za nějaké sepisování“ – to prostě nechte na čtenářích a berte to tak, že pomáháte lidem i kolegům v oboru se orientovat. Nakonec i Vám samotným se nejednou bude lépe dohledávat nějaký údaj z vlastní minulosti, údaje o publikacích apod.

Je třeba také odložit rozpaky plynoucí z neúplnosti hesla. Skoro každý též má někde poruce „strukturovaný“ životopis, který hotovil do nějaké přihlášky či hlášení, čehož výsledkem stejně většinou bylo založení listu do nějakého šanónu…

Kam heslo umístit?

To je zatím trochu otázka, ale snadno řešitelná, protože nástroj již existuje. Detaily ovšem ještě nejsou připraveny ke zveřejnění. Zatím budeme vděční za projevy ochoty se zapojit do spolupráce.

Můžete kdykoliv heslo doplňovat o zapomenuté či v prvním kroku nedořešené části.

Co do hesla napsat?

Na internetu meze z hlediska rozsahu v zásadě neexistují, nicméně je vhodné uvážit, jaká podrobnost je pro lidi únosná.

Je třeba psát stručně (pisatel tím ušetří svůj čas i čtenářův) a věcně, bez výčitek za minulé křivdy apod.

Osnova hesla

(Jde o návrh, ale vše lze doplňovat kdykoliv v budoucnu, nebo i nechat nedořešené)

  • Jméno Příjmení (s tituly) (datum a místo narození je vhodné, ale není možné jej stanovit jako povinné; pokud to správci najdou jinde ve veřejných zdrojích, asi sami provedou doplnění)
  • Odborné zaměření (preferovaná témata, profesní specializace; jakási anotace pro památkovou sféru)
  • Studium (zejména VŠ, kdo učil, významní spolužáci)
  • Zaměstnání (může jít jen o heslovitý přehled s časovými údaji, ale pokud možno by měly být uvedeny zastávané pozice, vykonávané úkoly)
  • Činnost v oblasti památkové péče (přehled vědecké, pracovní, vzdělávací aj. činnosti; lze rozdělit do podkapitol)
    • Působení v institucích, organizačních výborech, poradních orgánech, spolcích, redakcích, redakčních radách
    • Výzkumná a vědecká činnost
    • Účast na konferencích apod. (organizační podíl, vlastní příspěvky, důležité navštívené akce)
    • Pedagogické působení
    • Přednášková činnost (akademická i populární)
  • Další odborné aktivity
    • Odborné aktivity v dalších oborech (pokud jsou)
  • Odkazy (např. na on-line dostupné rozhovory v médiích, snímky v MIS nebo jinde, profily na Facebooku, na academia.edu nebo Researchgate.com či jinde)
  • Archiv (pokud jsou někde spisové dokumenty z odborné agendy, k výzkumům apod.)
  • Publikační činnost (výběr důležitých titulů vč. dostupných na internetu; kompletní výpis je ovšem také vítán; hodí se i charakteristika témat, zmínit i popularizaci apod.)
  • Literatura (pokud existují jubilejní medailóny o osobě, které je heslo věnované apod.)
  • Reference (přehled vědeckých prací, výzkumných akcí)
  • Poznámky (zdroje)

Pár příkladů různých umístění hesel i různého stupně podrobnosti…

  • Naděžda Goryczková. Heslo generální ředitelky NPÚ na Wikipedii je příkladem stručného základního zpracování informací o významné osobnosti oboru.
  • Jan Herain. Příklad zpracování hesla v projektu Biografický slovník památkářů I. Hesla tohoto slovníku jsou dnes hojně citována v odborné literatuře (vč. řady diplomových prací), což svědčí o užitečnosti i potřebě práce na projektu oživit.
  • Miloš Solař. Bio- a bibliografické informace, jak bývají poměrně obsáhle zpracovány na webech vysokých škol, aby doložily prestiž a úroveň vzdělávacích programů.
  • Jiří Škabrada. Osobnost, která svou publikační, expertní a vzdělávací činností ovlivnila již několik generací památkářů.
  • Milada Radová-Štiková. Jedna ze zakladatelských osobností stavebně-historických průzkumů též konstituovala přístup k vysokoškolským kurzům památkových architektů.
  • Petr Pavelec. Ředitel územní památkové správy NPÚ, odborník v oblasti středověkého umění, zejména nástěnné malby, pedagog na Jihočeské univerzitě.
  • Dana Novotná. Památkářka zaměřená na historický urbanismus a na historii právních podmínek stavitelství.
  • Martin Gaži. Příklad odborně životopisného medailónu v knihovnickém informačním systému.
  • No, a ještě, abych nevypadal, že jenom chci úkolovat ostatní, zde pro příklad jaksi pracovní, ale snad únosně vypovídající stránečka sepisovatele tohoto návrhu…

Rády budou doplněny po Vašich případných podnětech v komentářích další příklady.

Konkrétní kroky?

V současné době vidím jedinou možnost, že občas dle situace bude někdo osloven, aby se pokusil materiál ke svému představení zpracovat. Jako reálnou lze vidět i možnost, že „redakce“ zpracuje počáteční podobu hesla ze zdrojů, co dohledá, načež požádá dotyčnou osobu o doplnění a upřesnění. S nesmělou nadějí je sledována i možnost, že se někdo ozve sám a podle vzoru poskytne svá „data“.

Samozřejmě bude vítána každá rada, konstruktivní námitka, ale hlavně s povděkem přijat jakýkoliv konkrétní příspěvek v podobě (vlastního) hesla, a to v jakékoliv i částečné podobě (pokud možno důsledně dle „osnovy“, protože nelze předpokládat možnost vynaložení většího času na redigování).

O postupu byste byli nějak informováni. Různé aktualizace týkající se „památkářů“ všeho druhu (vč. citlivých vlastníků památek) jsou dostupné na FB stránce Památkoví lidé. Tam by se měly nejsnáze dát odchytit i zprávičky k možnému postupu…

To se bude týkat i stabilizace webové adresy, zatím také nevyjasněné…

2017/02/04 Posted by | dějiny památkové péče, Medailon, osobní zprávy, památkář, personálie, prezentace, wiki | , | 1 komentář

(Ne)zapomenutelné památkové století 1918–2018?!

Pohlédneme-li na historii československé, české, státní, národní atd. památkové péče, nepochybně konstatujeme zásadně přínosný kulturní vliv ve společnosti. Přesto jsou památkáři krom pozitiva v podobě osvěžujících akcí na zpřístupněných památkách veřejností často chápáni jako nepříjemná komplikace potřebných modernizací majetku. Obecné ponětí o přínosech památkové péče či dokonce o jejím „člověčím“ zázemí však není takové, jak by si obor zasloužil. A jako bychom se stále častěji setkávali s případy, kdy i nastupující generace památkářů ztrácí zájem o genezi fungování ochrany památek, její teoretické základy, důvody „ist“ stavu.

Hluboká nad Vltavou, zámek

Četné hrady, zámky a další objekty ve správě památkářů patří k nejnádhernějším památkám světové úrovně.

Zdá se, že blížící se století by mohlo být příležitostí posbírat nejen detaily z dějin institucí památkové péče, ale třeba i osobní vzpomínky, detailní dojmy z praxe, obecnější názory památkářů na politiku, kulturu, na vztah společnosti ke kulturním hodnotám apod. Pohlédneme-li totiž na většinu dostupných informací, týkají se toho nejdůležitějšího – památek, zjistíme nejspíše vše podstatné o každé „kauze“, o peripetiích zkázy i o citlivých záchranách ohrožených hodnot. Ale „společenská“ stránka oboru, ta se do značné míry omezuje na občasné bilance k příležitostem připomenutí např. 25 let „řady úspěchů a jednotlivých proher“, a pak na velmi výběrové připomínky zásluh zesnulých zasloužilců.

Možná bychom se mohli pokusit nějak lidi kolem památek trochu více připomenout, shromáždit i jakési „drobné“ dějiny památkové každodennosti. Snad snést a uveřejnit i opomenuté dokumenty, odpočívající v koutech registračních skříní. Kdo může připomenout nějaké zážitky ze spolupráce s dřívějšími legendami oboru, asi by také mohl tak učinit, dokud má čerstvou paměť. Ale podobně bychom mohli zachovat připomínky nedávné či zcela současné. Vždyť i ty bez trochy zájmu zapadnou bez velkého povšimnutí, ačkoliv jejich význam v dějinách památkové péče je stejně podstatný, jako těch minulých i… budoucích. Mohli bychom zkusit vytvořit nějakou otevřenou a přehlednou kroniku památkového oboru k pěstování jeho vlastní… paměti.

Památkářů je sice nějaký počet (MK mluví o největší příspěvkové organizaci), ale většinu času tráví rozptýleni v terénu, případně ponořeni v archivních šanónech, a samozřejmě také při vytváření spisové agendy.

Na počátku našich státních či národních památkových institucí asi nestál propastný přelom z hlediska administrace, kterou bylo možné v osvědčené podobě převzít jako dědictví monarchie. Přesto „jsme“ převzali vlastní zodpovědnost za kulturní dědictví a začali mateřštinou psát dějiny oboru v nově vytvořené či vybojované zemi, později okleštěné o některé části území (Podkarpatská Ukrajina), pak federalizované a nakonec rozdělené.

Nicméně bychom možná století Československé republiky a jejích následovníků mohli přijmout i jako výzvu k důkladnější bilanci památkového oboru. Ten se totiž při trochu bližším pohledu ukáže jakoby vlastní paměť neměl… Disponuje sice majestátními spisovými archivy i nadanými literáty, ale publikované příležitostné jubilejní aj. příspěvky velmi často končívaly u oslavných bilancí zásluh aktuálního „vedení“.

Vzácností jsou však osobní výpovědi, které by ukazovaly, že v řadách památkářů působí senzační osobnosti se skvělými znalostmi, ale i srdeční, či dokonce vtipní „lidé z masa a kostí“. Velmi často také jejich fundované odborné zájmy daleko přesahují rámec úřední či vědecké agendy. Někteří jsou velmi oblíbenými průvodci turistických výprav, jiní prezentují vědecké výstupy formou vystoupení na špičkových mezinárodních konferencích (někdy jsou to titíž).

čp. 219/I, Liliová 5, Praha, Staré Město

Při opravách památek často dochází k objevům netušených uměleckých či konstrukčních prvků. V nynější době sílí zájem na zachování informací z průběhu oprav i jejich představení veřejnosti.

Asi by tedy nebylo od věci pokusit se dohodnout na nějaké nejspíše zcela neformální „kampani“, v rámci které by obětavci zalovili ve svých vzpomínkách, našli cenné listiny či poznámkové notesy, v krabici či v zákoutích archivního disku vyhledali zajímavé snímky dokumentující práci neprávem poněkud pozapomenutých osobností minulosti i dneška, záchranu či chátrání památek apod.

Věřím, že Vám nějaké takové zastavení přijde také vhod a že Vám nebude proti mysli se o nějaké dokumenty či znalosti nebo názory podělit.

Rád bych přispěl k tomu, aby takové příspěvky mohly být nějak přehledně k dispozici, ale nedovedu si představit, jak by se to kapacitně či technicky mohlo zvládnout. Přesto se pokusím koncipovat nějakou „svodnou“ stránku, na které by se mohly operativně sbírat a nějak přehledně pořádat získané odkazy, dokumenty, zprávy. Pokusím se obrátit i na správce informačních systémů památkové péče, jestli by mohli najít způsob, jak toto počínání případně podpořit, pokud by opravdu k něčemu došlo.

Z hlediska neformální spolupráce bude vhodné vytvořit platformy pro komunitní sdílení odkazů a informací. „Redakčně“ asi nejsnadnější bude zprovoznění vhodné stránky na Facebooku, zavedení tagů na Twitteru, nějakých unikátních klíčových slov ve fotobankách, což vše by mohlo přispívat k propojení sdílených informací. Na sociálních sítích by stačily posty typu tam a tam jsem objevil něco zajímavého k dějinám památkové péče, nebo jsem vystavil fotku s uvedením jmen aspoň části zobrazených postav. To by také mohlo podpořit vylepšování informací, kdyby si někdo další vzpomněl na jméno osoby na nějaké fotce, kterou se dosud nepodařilo identifikovat.

Nemohu vůbec garantovat nějaké redakční zajištění, ale třeba by se nějakou dávkou času mohli přidat znalí lidé z různých sfér – např. i z redakcí památkových tiskovin, z archivů či knihoven.

Přimlouvám se také za posílení aktivit památkářů na Wikipedii, protože jde o nejužívanější operativní zdroj informací, kde ale mnohé informace o památkové péči zaslouží zdokonalit (během letoška tam již k určitým doplňkům a konsolidacím také došlo).

Snad neodradí na první pohled zřejmá bezbřehost zájmů a aktivit památkové péče. Jak o tom svědčí třeba heslovitý výběr (je neúplný – zkuste pomoci i k jeho doplnění či navrhněte úpravy; třeba dole v komentáři).

  • Pojem památka. Rozšiřování na nové „druhy“ (technické památky, 70. léta 20. stol., kulturní krajina, urbanismus, zaniklá sídla apod.).
  • Veřejný zájem. Vztah k zájmům vlastníka. Hledání poměru mezi veřejným zájmem a právy vlastníka.
  • Význam památkové hodnoty, autenticity, kritérium funkční využitelnosti rekonstruované památky.
  • Má (mít) památková péče teorii?
  • Evidence kulturního dědictví. Zpracovávané údaje. Formální zpracování. Technické zabezpečení. Kartotéky. Databáze. Knihovny. Informační systémy.
  • Dokumentace památek. Fotodokumentace. Měřické metody. Archivace. Informatické zajištění.
  • Ochrana staveb. Péče o mobiliáře. Ochrana krajiny. Ochrana archeologického dědictví.
  • Správa a zpřístupnění cenných kulturních památek ve vlastnictví státu.
Jezeří (MO), zámek

Řada hradů, zámků a dalších památek ve správě NPÚ ohromí nádherou výzdoby či autenticitou restaurovaných partií. Bohužel však některé další zatím ještě na záchranu čekají…

  • Proměny preferovaných metod. Syntetická metoda. Analytická metoda. Česká restaurátorská škola.
  • Úspěchy i nezdary.
  • Statuty. Vývoj začlenění v rámci politických a správních orgánů a organizací.
  • Administrativní zajištění státní památkové péče. Organizace. Politické instance. Personální kapacity. Technické zajištění. Politické deformace.
  • Vliv kulturního vzdělání společnosti na vztah lidí k památkovým hodnotám. Výchova odborníků.
  • Památkový zákon. Státní podpora památkové péče, vlastníků památek. Osvěta.
  • Spisová agenda. Od košilky k elektronickému podpisu.
  • Věda a výzkum. Archeologie. Zkoumání památek. Inventarizace. Archeologie. Laboratorní zkoumání.
  • Metody a metodiky.
  • Vztah k veřejnosti. Návštěvnický provoz. Veřejná dostupnost spravovaných archiválií. Knihovny.
  • Publikační činnost. Metody prezentace. Cílové skupiny. Soupisy památek. Periodika (Zprávy památkové péče, Průzkumy památek, Staletá Praha, Památky jižních Čech, Památky západních Čech, Ingredere Hospes…).
  • Internet. Přednášky. Komentované prohlídky. Výstavy. Aktuální trendy.
Přednáška: Orientální koberce ve sbírkách hradů a zámků (12.1.2015)

Z bohaté přednáškové činnosti památkářů.

  • Mezinárodní spolupráce. UNESCO. ICOMOS. Mezinárodní dokumenty. Zapojení českých odborníků. Dopady na legislativu i praxi.
  • Osobnosti a osůbky. Památkoví lidé. Kdo je kdo v památkové péči. Biografický slovník. Životopisy slavných. Vzpomínky. Momentky. Setkání. Konference. Přátelské vztahy. Antagonismy. Setkání osobní i pracovní. Rozhovory. Hesla na Wikipedii.
  • Příběhy. Konkrétní záchrany památek. Prohry – analýza příčin. Úspěchy.
  • Prehistorie. Centrální komise.
  • Dějiny památkové péče v nadnárodních souvislostech.
  • Spolupráce s vědeckými institucemi. Spolupráce s občanskými spolky.
Svět knihy 2016

Památkáři představují svou obsáhlou publikační činnost na veletrhu Svět knihy 2016 (i takové okolnosti stojí za zmínku, protože byly doby, kdy publikační činnost stála zcela za okrajem zájmu…).

Zdroje informací

Přispějte dle možností zajímavými odkazy, scany, vlastními poznatky. Výběr je nyní velmi výběrový.

  • Archivy. Ročenky.
  • Výroční zprávy. 1998-2015 (verif. 20161210).
  • Oslavné jubilejní články. Nekrology.
  • Vlasitmil VINTER: Úvod do dějin a teorie památkové péče. Díl I. a II. Skripta FF UK. Praha 1971
  • Petr ŠTONCNER: Příspěvky k dějinám památkové péče v Československé republice v letech 1918–1938. Část 1. – vznik nové organizace v roce 1918. ZPP 2004/64, č. 5, str. 426–430
  • Petr ŠTONCNER: Příspěvky k dějinám památkové péče v Československé republice v letech 1918–1938. Část 2. – organizační vývoj jednotlivých památkových úřadů. ZPP 2004/64, č. 6, str. 539–545
  • Petr ŠTONCNER: Příspěvky k dějinám památkové péče v Československé republice v letech 1918–1938. Část 3. – Ostatní památkové instituce a organizace. ZPP 2005/65, č. 1, str. 58–62 PDF
  • Petr ŠTONCNER: Příspěvky k dějinám památkové péče v Československé republice v letech 1918–1938. Část 4. – Snahy o vydání památkového zákona. ZPP 2005/65, č. 3, str. 246–252 PDF
  • Petr ŠTONCNER: Příspěvek k dějinám památkové péče v Československé republice v letech 1918–1938. Část 5. – Státní subvence na opravy památek. ZPP 2006/66, č. 1, str. 55–60 PDF
  • Vratislav NEJEDLÝ: Historie Národního památkového ústavu, on-line, (b. d.!), (verif. 20161209)

2016/12/10 Posted by | dějiny památkové péče, organizace památkové péče | , | 1 komentář

Antonín Podlaha – trpělivý a pečlivý průvodce milovníků památek se narodil před 150 lety

Spolu s Augustem Sedláčkem, Zdeňkem Wirthem, Jaroslavem Heroutem, Dobroslavou Menclovou, Anežkou Merhautovou, týmem akademiků vedeným Emanuelem Pochem, dále Tomášem Durdíkem, Jiří Kuthanem či Karlem Kučou (i jinými) byl a bude Antonín Podlaha jedním z prvních průvodců našich kroků za památkami, a to díky rozsáhlému soupisnému dílu prostředkujícímu poznání zejména církevních památek.

Antonín PODLAHA: Posvátná místa království Českého, Řada první: Arcidiecese pražská, díl VI, Vikariáty: Sedlčanský a Votický; Dědictví sv. Jana Nepomuckého, Praha 1912Patřil k nejpilnějším autorům soupisů památek a vytvořil také vlastní ediční řadu Posvátná místa království Českého, ve které po jednotlivých vikariátech sestavoval soupis církevních památek, jehož texty byly obvykle podrobnější, než v akademickém soupisu; všímal si také vybraných kapliček a křížků.

Jeho dílo nebývá tolik připomínáno – ostatně i 150. výročí jeho narození proběhlo minulý týden bez výraznějšího ohlasu –, ale stojí za to si uvědomit zvláštní věcnost popisů i historických kapitol. Se zjevným zaujetím, ale s precizní terminologií (nápadně prostou „staročeských“ historismů) a v precizně koncipovaných větách, bez květnatých zvolání či kunsthistorických kudrlinek nás provází i oblastmi, které nepatřily k těm památkově nejbohatším – jakoby ve své práci cíleně upřednostňoval sepisování památek těch oblastí, které stály stranou hlavního zájmu předních akademických vědců (i když ti také nebyli „vybíraví“). Na rozdíl od většiny podobných prací neváhal dovést historické pasáže až do své současnosti (jmenoval autory právě dokončovaných uměleckých děl, donátory i duchovní správce; všímal si změn staveb při nejnovějších opravách).

Jistě není na škodu i dnes hledat v díle tohoto vynikajícího znalce památek poučení nejen o památkách, ale i o seriózní, a přitom nadšené poznávací a publikační práci.

Antonín PODLAHA: Posvátná místa království Českého, Řada první: Arcidiecese pražská, díl VI, Vikariáty: Sedlčanský a Votický; Dědictví sv. Jana Nepomuckého, Praha 1912

Antonín PODLAHA: Posvátná místa království Českého, Řada první: Arcidiecese pražská, díl VI, Vikariáty: Sedlčanský a Votický; Dědictví sv. Jana Nepomuckého, Praha 1912

2015/01/27 Posted by | personálie | , | Napsat komentář

Cena za památkovou péči – zase nic… (dajli – nedajli 2014)

Také letos musím naplnit nemilou letitou tradici a připomenout to, že opět nedošlo k obnovení někdejší Ceny MK za památkovou péči (nevím už, jestli bylo pojmenování přesně takovéto; udílení „zajišťuje“ Odbor památkové péče MK ČR). (Nerad bych se mýlil, ale zprávy v médiích jsem se snažil pečlivě sledovat.) Cena byla udílena při příležitosti Mezinárodního dne památek a historických sídel ICOMOS za vynikající přínos oboru památkové péče, zásluhy při záchraně památek i osvětovém působení dvěma osobnostem. Uplatnilo se pravidlo, že Cenou byla poctěna jedna uznávaná osobnost současné památkové péče, kdežto druhou, čestnou cenou byl připomenut odkaz významného představitele oboru nedávné či vzdálenější minulosti.

Nechci se zabývat žijícími zasloužilými památkáři „bez Ceny“, kterých takto rovněž přibývá, ale nemohu nevzpomenout bolestných ztrát z blízké minulosti, kdy řady významných obhájců památek, prvotřídních aktérů národní kultury v širších souvislostech, opustili na vrcholu tvůrčích sil persony, jakými byli prof. Horyna a prof. Durdík. Oba inspirovali a vzdělávali více než generaci nynějších památkářů, archeologů, historiků umění, ale také milovníků památek z řad nejširší veřejnosti. Výrazně se i v nadnárodním měřítku prosadili při výzkumech památek, ale i v důležitých funkcích při jejich ochraně. Nikdo by nic netratil, kdyby si na ně s tou čestnou Cenou vzpomněl.

Připomínám to i proto, kdybyste třeba mohli takováto společenská i kulturní opomenutí na vhodných místech připomínat…

2014/04/22 Posted by | personálie, Zlatá placka | , , , | Napsat komentář

following hadrian photography

I came, I saw, I photographed…

Palios

Just another WordPress.com weblog

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Blog de Románico

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Le Blog des Amis de la Cathédrale de Strasbourg

Un poème ? Une photographie ? Un dessin ? Un petit texte ? Dites votre attachement et votre admiration pour la cathédrale de Strasbourg !

EDAD MEDIA DIGITAL

Just another WordPress.com site

Historieblogg.no

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Gárgolas - Dolores Herrero

Dolores Herrero, Historiadora del Arte, especializada en Gárgolas y Arte Medieval.

Urban Jewish Heritage | Presence and Absence

3 - 7 September 2018 | Krakow, Poland

Library Policy and Advocacy Blog

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

wanjawedekind

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Wikimédia France

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

the Wikimedia UK blog!

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Medieval Imago

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Thomas Ash

Adventures in Library and Information Science