Česká placka

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Technické památky jako „tradiční“ téma památkové péče

Poslední číslo ZPP 3/2013 je skutečně skvělou reprezentací specializace památkové péče zaměřené na technické (industriální, průmyslové) dědictví. Zaujala mě přitom celkem drobná glosa z Juditiny věže, oznamující, že „Industriál se již stal tématem státní památkové péče dávno. Důkazem budiž nové číslo Zpráv památkové péče,“ míněná asi hlavně jako upozornění na důležitost tématu.

S tím odměřováním dávnosti (podobně jako dočasnosti) to může být relativní. Disponovaní věci znalí odborníci sledují a zkoumají technické památky dlouho, jakož i usilují o jejich ochranu. Důležitost v minulosti tématu dodávalo to, že většina továren byla svědky utrpení a bojů dělnické třídy. Na druhé straně většina technických oborů a firem od nepaměti vytvářela a spravovala své archivy, s nimiž obvykle souviselo i historické bádání. Jeho výsledky tak mnohdy jsou poschovávány po různých firemních výročních či technických zprávách, jubilejních tiscích apod.

Památková péče na to do značné míry opožděně navazovala a své úsilí stupňovala s tempem radikálních rekonstrukcí či likvidací historických továrních i řemeslných objektů. Od počátků přitom mohla spolupracovat s technickými odborníky (typicky drážními, hornickými, železářskými, pivovarnickými…). Nicméně se po mnoho desetiletí jednalo o okrajové téma, kunsthistoriky i architekty spíše trpěné, širší veřejnosti prakticky neznámé. Ale od počátků díky angažovaným odborníkům rozvíjené na mezinárodně respektované úrovni.

V časopisu ZPP i jiných památkářských tiskovinách se proto objevovaly články sice celkem pravidelně, ale přeci jenom spíše ojediněle.

Když nyní vychází celé velmi objemné, fundované a vůbec brilantní technické číslo ZPP, připomíná mi to drobnosti k dříve komponovanému technickému sešitu, vydanému jako č. 8 v roce 1993 (další pak následovalo č. 2 v roce 1995). Tehdy jsme se s arch. Dvořákovou i členy redakční rady domluvili, že technické památky si zaslouží větší zvýraznění, než právě zařazování jednotlivých článků do tradičně uspořádaných sešitů, protože to vede, zjednodušeně řečeno, k tomu, že „tradiční“ památkáři jednoduše takový článek mezi ostatními strpí, ale číst ho nečtou. Rozhodli jsme se to změnit vydáním industriálního čísla. Bylo to usnadněno tím, že v redakční radě zasedali (tehdy nově) např. Tomáš Durdík či Miloš Suchomel, oba vynikající znalci historie železnic. Předsedou redakční rady byl tehdy ředitel SÚPP, který ovšem neměl čas pravidelně se zasedání účastnit. Proto bylo jeho překvapení z takového monotematického čísla časopisu velmi značné a nelíčené. S vedoucím redaktorem to pak bylo řešeno až na pracovně-právní úrovni, protože to bylo bráno jako úskok a zneužití situace, kdy na práci redakce nemohl předseda redakční rady permanentně dohlížet.

Aktuální číslo by vydalo na rozsáhlé rozbory, ale to nechť obstarají specialisté na jednotlivé oblasti techniky a průmyslu.

Tak si dovolím jen jednu spíše okrajovou poznámku. Jakoby se většinou článků táhla skoro neviditelná (asi industriálně šedá) nit tématu evidence poznatků, vědomostí a dokumentace památek. Již samotný výběr příkladných objektů pro jednotlivé články svědčí o tom, že autoři mají dokumentace mnohem více, jak to plyne ze založení jejich práce v rozsáhlých výzkumných projektech. O těchto souborech se však již čtenář nedozví, takže se dozví o metodě práce a o souhrnných tezích, ale další informace zkusí hledat jinde. Většinou asi něco objeví na Wikipedii… Možná se propracuje do nějakého specializovaného sborníku.

Odpovědí na tyto potřeby zřejmě je ve značné míře databáze VCPD, rovněž v čísle představená. Ale i ta je veřejně dostupná jen z malé části – což ovšem odpovídá fázi jejího zpracovávání. Co vím, počítá se s jejím začleněním do rámce IISPP NPÚ. Pak je ale trochu otázka, proč není rovnou budována v rámci tohoto informačního systému. Ale i ten je v souvislosti se svým olbřímím rozsahem a složitým zrodem (evidence nemovitých a movitých památek, archeologických nalezišť, sbírek na hradech a zámcích…) stále budován a doplňován.

Věřme tedy, že se podaří i toto informatické zázemí rozvíjet tak, aby bylo možné bezprostředně v terénu dohledat vše potřebné, současně data aktualizovat, doplňovat o fotky, audio či videozáznamy. Možná i ke zvýraznění takových potřeb nepřímo přispěje odborně i redakčně skvěle připravené poslední technické číslo ZPP, ke kterému nelze než zúčastněným osobnostem gratulovat.

2013/09/11 Posted by | evidence památek, publikace | , | 1 komentář

Zprávy památkové péče, roč. 70, 2010, č. 3

Prezentace archeologických nálezů in situ i virtuálně.

Obsah čísla.

Hledání optimálního způsobu zpřístupnění nalezených zajímavostí je poznamenáno několika hledisky. Zkušenostmi, které obor nasbíral, způsobem, jakým je dokáže vyhodnotit, jaké má v které době představy o tom, co je potřeba veřejnosti prezentací sdělit a jak to nejlépe provést. Jednou je preferováno zdůraznění vzácného artefaktu, který má význam už proto, že se o něm učili všichni ve škole a někomu to utkvělo v paměti, jindy je třeba zachovat autenticitu, většinou chápanou jako jakási magie místa dotýkaného dějinami, nebo zase „analyticky“ poukázat na to, že objekt má složitější vývoj, než by se na první pohled mohlo myslet (nebo než dokázali odhadnout ti, kdo průzkum prováděli; moment překvapení). Nekriticky bývá vyzdvihována i vynikající kondice, ve které se zdivo často i s omítkami zachovalo; stranou úvah zůstane varianta, že odhalení konstrukce změní podmínky natolik, že památce již bude zbývat jen pár let…

K tématu prezentace archeologických nálezů se archeologie i památková péče vracejí vlastně permanentně, přesto jsou vědomosti o následném „chování“ odhalených situací a konstrukcí sbírány pozoruhodně nesoustavně. Z komentářů v odborných článcích se zdá, že v tomto smyslu není žádná systematická činnost vyvíjena, že jaksi ad hoc je provedena rešerše třeba v situaci, když se o nějaké další prezentační události uvažuje. V lepším případě se pak o výsledcích veřejnost dozví v podobě extraktu v článku – třeba v časopisu ZPP.

Nyní zařazenými příspěvky jsou – chce se říci – konečně na základě reálných pozorování realisticky hodnocených ukazována rizika prezentací archeologických nálezů na původním místě (nechci tím říci, že by se následkům prezentačních aktivit archeologové nevěnovali, nicméně působí až překvapivě, nakolik dávají sami často najevo údiv nad rozpadem nějaké prezentované staré zdi, když přeci byla konzervována podle nějakého laboratorního rozboru).

Přesto se číslem vine i neutuchající naděje, že se prosadí větší podpora pro zviditelňování nalezených elementů – logicky většinou zdí, že bude možné reálně budovat systémy trvalé péče o kondici reliktů.

Pozorováním výsledků prezentačního snažení in situ můžeme dojít k názoru, že odhalení památky a jeho způsob vypovídají ve velmi různém poměru o dvou základních okolnostech. Jednak o tom, že pozorované nalezené výtvory jsou historického původu, přičemž samy o sobě běžnému diváku nemohou říci prakticky o nic více. Jednak o jakémsi slohu, estetice prezentace. Jakási mykénská, egyptská, babylonská, pompejánská či trojánská romantika, kombinovaná psychologickými účinky ruin.

Prezentování je z hlediska toho, jak památková péče hledá cesty komunikace s vlastníky či projektanty, také možné chápat jako reakci na stav architektury i architektonického designu. Nemalá část architektů i investorů též oceňuje estetické „působení“ kontrastujících úseků zdiva, vypadajícího skoro jako skalisko, v rámci často chladně a geometricky uspořádaných kaváren, vinoték či fitcenter, byť oživovaných krkolomnými barevnými a materiálovými hrátkami.

Nepodložená víra v použité materiály a jejich trvanlivost. Protože se s prezentováním jen chabě nadezděných či vyspárovaných historických konstrukcí setkáváme dodnes, je zřejmé, že k výrazné reflexi nedochází. Za dva tři roky již zídky mizejí v záplavě lebedy, čemuž není možné zabránit bez intenzivní průběžné péče, ale nejhorší devastaci fatálního rozsahu působí vymrzání vody. V některých příspěvcích se již tento jev začíná zmiňovat, ale stále ještě bez toho vyznění, že v našem klimatu je tragický konec takto exponovaných konstrukcí neodvratný, otázkou je jedině čas, který do rozpadu uplyne. Setkáváme se stále s úvahami o účinku půdních i posypových solí, který je nepochybný, ale ten se jen kombinuje s neodvratným dopadem promrzání. Jediný racionální způsob ochrany archeologických reliktů v exteriéru je v našem klimatu jejich zasypání.

Promrzání se samozřejmě projevuje speciálně u zavlhčených konstrukcí. To jsou nevyhnutelně zejména všechny, které nejsou zastřešené. Vzlínající vlhkost se může projevit i u zdiva, které je chráněné pouze stříškou (před srážkami), ale není v temperované prostoře (setkal jsem se i s případy, kdy měl stříšku „nahradit“ konsolidační a hydrofobní nátěr). Nepochybně nejhorší dopad mají střídavé změny teploty kolem nuly, kdy z tajícího sněhu na koruně zdi (nebo u její paty, na nějakém ústupku či na spodu výklenku) proniká i těmi nejmenšími netěsnostmi při „oblevě“ do konstrukce voda, která pak ve větší či menší míře při ochlazení zmrzne (třeba při nočním poklesu teploty). Každý materiál vydrží těchto „mrazových cyklů“ jen konečný počet. Suchý materiál je vystaven jen dilatačním pnutím, k nimž dochází při rozdílné teplotě na různých místech konstrukce (typicky např. při ohřevu povrchu sluncem). Tak je tomu i tam, kde teploty neklesají pod nulu (nebo pokud se to stává jen výjimečně a v malé míře). Pak i voda po konstrukci stéká a zejména na materiály na vápenné bázi nemá prakticky žádný chemický účinek (mechanický se citelněji projeví jen při velkých průtocích, anebo je-li vodou unášeno abrazivo).

Vzhledem k účinkům srážkové vody se podle všeho v praxi osvědčuje ochrana korun zdiva zejména ruinovaných objektů jílovou vrstvou a drnováním. Podle všeho toto řešení může (podobně jako nadezdívky) do značné míry snížit teplotní rázy, a tím i redukovat rizikové výskyty změn teplot kolem nuly. Zřejmě se tím i citelně redukuje vlhkost konstrukce (to asi bylo prokázáno nějakými odporovými či hmotnostními měřeními, ale většinou je to asi hodnoceno intuitivně). Pozornosti se zřejmě dostalo nalezení vhodných rostlinných společenstev, takže nejvýznamnějším rizikem asi je případné zanedbání průběžné údržby (odstraňování náletových dřevin a konsolidace destabilizovaných míst) a monitoringu. Vzhledem k tomu, že se však jedná o metodu, která jen devastaci zpomaluje, byť významně, hodí se především pro zříceniny, u kterých již nepřichází v úvahu zastřešení.

Zřejmě chybí nějaké soustavné sledování – monitoring – prezentátů.

Didaktický význam je zřejmě nesporný, ale je možné, že jeho dopad odpovídá předpokladům značně vzdáleně. Je však pravdou, že přítomnost různých reliktů starých staveb v lůně X-tého suterénu nějakého nákupního centra napomáhá při posilování povědomí veřejnosti o tom, že vlastně každým místem „šly dějiny“ a že zasluhuje respekt a od společnosti nějaké např. ekonomické výdaje pro zachování reliktů.

Jistě nemůže ani být jinak, než že se jedná o vytržené jednotliviny. Vytržené z místních souvislostí, z vývoje (bez speciálních znalostí a bez dávky intuice nelze určit, jak starý je který kus zdiva, co bylo v jeho místě dříve, co se tu dělo později). Snahou památkářů i architektů je vždy vytvořit nějaký celistvý dojem, iluzi původního vzhledu, což je vcelku pochopitelné, pokud má nějaké poučení veřejnosti nastat (podobně účinkují „anastylózy“ antických chrámů; na Foru Romanu jsou stojící relikty z větší části betonové). Proto také výsledky vypovídají o naší době víc, než o čemkoliv jiném.

Opomíjené zatím u nás vzhledem k rozvoji informatiky jsou metody prezentace bez jakéhokoliv nároku na ponechání odhalených konstrukcí (přičemž ovšem mohou také vyvolat pozitivní ohlas a následně podnítit zájem veřejnosti o vhodnou metodu zpřístupnění nalezených artefaktů).

V příspěvcích v čísle ZPP se několikrát volá po možnosti zpřístupňovat zejména podrobné 3D scany na místě tak, aby si situaci mohli návštěvníci prohlédnout a maximálně tak pochopit genezi a památkovou podstatu stavby, jejíž stav se samozřejmě liší od minulosti. Od iluzivních prohlídek naleziště by však bylo na místě záhy přejít i k čtvrtému rozměru a z výsledků výzkumů krom prostorové iluze přijít i s časovým snímkem).

Z propagačního a osvětového hlediska má nejspíše značný význam výrazně prezentovat i dílčí poznatky již během zkoumání a získávat tak na svou stranu obecenstvo (dny otevřených sond) i odbornou veřejnost (dle možností otevřenější zpřístupňování odborným exkurzím apod.). Prakticky v každé chvíli probíhá dostatek archeologických výzkumů k tomu, aby mohly být využívány ke vzdělávacím účelům. To by mělo i snížit tlak na nadměrné a rizikové následné zpřístupňování prezentátů. Na aktivním nalezišti je mnohem více možností, jak lidem význam nálezů objasňovat, než u nějakého malebného fragmentu v podzemí obchodně kulturního centra (nakonec jsou i zdatní odborníci – archeologové přímo na místě). Pro mnoho lidí je cenné sledovat proces výzkumu a upřesňovat si tak své názory jak na místo zkoumání, tak i na výzkumné metody.

On-line – během zkoumání by měly být zpřístupňovány základní informace o zjištěných skutečnostech, případně i opatrné hypotézy. Každý výzkum by měl mít on-line informační stránku (optimálně dostupnou jednotným portálem např. na státní úrovni). Redakční systém by měl umožňovat snadnou obsluhu, podporovat jednotné klíčování (datace nálezů, typologie, metody zkoumání i dokumentace) a zajišťovat spolehlivou archivaci a retrogresivní využití dat. Na základě působení např. Světové archeologické asociace by vytvořené standardy dat umožnily i nadnárodní komunikaci (bylo by tak možné např. sledovat výzkumy nalezišť určité kultury či typu památek v širších souvislostech).

Dnes je třeba též reagovat na rozvoj mobilního užívání internetu. Rychle bude přibývat lidí, kteří si budou s to přečíst informace o výzkumu na kapesním komunikačním zařízení.

Možná, kdyby se prostředky potřebné na prezentaci in situ (spojenou s rizikem pro nálezy) vynaložily na posílení jiných cest zpřístupnění, bylo by památce samotné lépe a obecného povědomí daleko více.

To, co lze zpřístupňovat s využitím archeologického GIS, překonává možnosti virtuálních prohlídek nálezové situace, jsou možnosti vizualizace např. jednotlivých etap vývoje lokality, zviditelnění určitého typu nalezených artefaktů. Tyto aktuálně rozvíjené a do archeologické praxe nastupující trendy mohou být efektivně modifikovány pro osvětové využití.

V několika příspěvcích jsou zmíněny pokročilé metody dokumentace s využitím 3D scanování. Je ovšem velmi smutnou skutečností, že využití podobných exaktních a ničím zastupitelných postupů je většinou pro značnou nákladnost památkářům vzdálené (i když jsme nedávno v rozhlasovém pořadu slyšeli, že památkáři v tomto směru konají vše, co je třeba).

Metoda je však do značné míry odtrhována od rychlého vývoje v oblasti informačních systémů v oblasti muzejnictví či archeologie (GIS, CIDOC-CRM) a zpravidla o ní slyšíme jen jako o obrázku, schopném nahradit zaniklou či nepřístupnou skutečnost, i když lze připustit, že to je v dané souvislosti podstatné.

Pokud se vrátíme k prezentovaným případům i náznakům obecnějších souvislostí, měl by být poskytnut katalog prezentačních řešení s dokumentací (nemá cenu neadresně komentovat nepřesnosti v pražském výčtu příkladů v podání Milana Janča). Katalog by mohl být dostupný formou jakési „archeopedie“. To by dávalo možnost průběžného monitoringu, ale bylo by i zdrojem všemožného poučení.

Autorskoprávní fikce. Mnoho nálezových dat je nedostupných po celou dobu zpracovávání vědeckého hodnocení. Protikladem by bylo postupné zařazování zpracovaných jednotlivých položek do univerzální databáze, na což by navázal onen závěrečný vědecký výstup. Za dnešního stavu asi není pro většinu odborníků „zbrklé“ publikování dat před závěrečným hodnocením přijatelné. Je to škoda, protože se pak zájem soustřeďuje především na vědecké publikace či výstavní projekty, ačkoliv ty jsou s to zasáhnout jen omezenou komunitu.

On-line zpřístupňování samozřejmě nemá být chápáno jako argument pro omezení vědeckého publikování. Spíše naopak by vědecké publikování nemělo být brzdou popularizace.

Dilema. V řadě případů asi platí, že odhalené konstrukce přeci jenom mohou působit více na svědomí stavebníků, projektantů, úředníků i vnímavé veřejnosti, pokud by přicházel nějaký ničivý záměr. Ale ke snížení rizika by mohl přispívat i informační systém nějakého památkového katastru. Archeologové a úředníci mají většinu archeologicky významných lokalit vyznačenu v mapách. Ale ty jsou utajovány, aby nesloužily jako vodítko vykradačům nalezišť. Jenže, jak jinak, než na základě zpřístupnění informací může nastat situace, kdy občanům začne vadit rabování společného kulturního dědictví?

Asi velmi šetrnou a efektivní metodou je vyznačování zasypaných staveb na povrchu terénu, zejména komunikací, jak je to ukázáno na příkladech ze Žatce. (Názorným protikladem je Vízmburk, o kterém by se také dalo v těchto souvislostech něco odborného říci.)

Každopádně můžeme najisto počítat, že se archeologové k těmto otázkám budou vyjadřovat nadále. Doufejme, že to přispěje k lepšímu osudu památek samotných.

Do reality archeologické praxe nás uvádí kritika archeologického výzkumu na hradě ve Strakonicích. Lze tušit, že podobné otázky asi napadaly mnohého, kdo zaznamenal v televizi i na jiných místech překvapivě frekventovaná vystoupení archeologů i památkářů nad obrovitou odkrytou plochou výzkumu. Přesto je na hodnocení brzy a je velmi pravděpodobné, že se dočkáme reakce přímých účastníků.

2010/07/12 Posted by | archeologie, prezentace, Teorie/praxe památkové péče | , , | Napsat komentář

Zprávy památkové péče, roč. 69, 2009, č. 6

Sešit je připraven po všech stránkách na vynikající úrovni. Skvěle působí barevnost obrázků, zaujme i pestrá skladba příspěvků.

Obsah.

Jan Kaigl pokračuje v sérii článků věnovaných po formální stránce pozoruhodně kompaktní skupině vesnických kostelů v západních Čechách. Usiluje o upřesnění jejich časového zařazení a identifikaci jejich vzájemných vztahů. Předpokládá, že řada těchto staveb více či méně bezprostředně souvisela s vlivem gotické huti, která přestavovala klášterní kostel v Kladrubech. Tento vztah je velmi pravděpodobný, ale tím více by bylo potřebné disponovat poznatky z nedávných průzkumů z Kladrub, dosud publikovanými jen velmi omezeně.

Příspěvek je zaměřen na tři objekty, jejichž vazba na klášter je vcelku nesporná. Vzájemné formální vazby autor dokládá na řadě detailů, vhodně ilustrovaných obrázky.

O nálezu rozsáhlého souboru fragmentů z Kladrub zatím např. v souvislosti s rozborem kamene zde (pdf; Jan ŠRÁMEK, Karel NOVÁČEK: Provenience kamene rozbitých gotických skulptur z kladrubského kláštera u Stříbra).

Pokud je mi známo, není zatím soustavnější publikace kladrubského souboru k dispozici (leda samozřejmě v archivech příslušných institucí, mně zatím vzdálených).

Proto by bylo na místě pokusit se o nějaké srovnání nad rámec slovních zmínek o tom, že se gotické prvky v Kladrubech vyskytují. Věřme, že článek J. Kaigla bude dalším z impulzů k prohlubování zájmu o pozoruhodný fenomén západočeské („kladrubské“?) gotiky. Jestliže se však v citovaném článku dozvídáme, že velké množství prvků nalezených v Kladrubech je zhotoveno z opuky pražské provenience, můžeme si myslet, že i souvislosti slohu vesnických kostelů mohou být širšího dosahu.

Dosud v souvislosti zkoumání gotických venkovských kostelů zřejmě neprávem stojí poněkud stranou městský kostel v Tachově. Ostatně je celá skupina natolik rozsáhlá, že si lze těžko představit, že by byla ovlivňována důsledně z jednoho výtvarného centra. V předchozích článcích ukazoval J. Kaigl, že stavby přes řadu nápadně podobných prvků vznikaly postupně po několik desetiletí. Nyní studovaná trojice památek je snad právem řazena do staršího období hned po roce 1300. Osobité formy oken snad mohly souviset se specifickým prostředím klášterní huti. Na druhé straně propracovaná stereometrie klenebních výběhů v Prostiboři snese srovnání třeba s Čečovicemi.

Každopádně pozoruhodný článek ukazuje, že přes výsledky katalogu stále ještě nedávné výstavy západočeské gotiky lze od detailního zkoumání očekávat mnohá pozoruhodná upřesnění.

Nepochybně potřebný typ článků reprezentuje příspěvek Květy Křížové o zpřístupnění zámku ve Šluknově. Za sebe mohu jen vyjádřit lítost, že tyto přínosy k prezentaci našeho kulturního dědictví nejsou mnohem častěji prezentovány i na webu NPÚ, protože mají velký obecnější význam pro památkovou péči, přičemž stať v časopisu ZPP přeci jenom nevyvolá živější obecný zájem.

Vynikajícím dokladem památkové rehabilitace barokní synagogy v Jičíně se s příznačnou důkladností zabývá Petr Uličný. Stať stojí za pozornost po metodické stránce jako doklad významu podrobného zkoumání spojeného s precizní dokumentací. Také výsledek obnovy se zdá být podle fotografií velmi přesvědčivý.

Stať Renaty Skřebské je přínosným výsledkem soustavného průzkumu sochařské výzdoby staveb konce 19. a prvních dvou třetin 20. století symbolizující úctu k lidské práci jako zdroji kultury i bohatství společnosti. Tyto památky mohou být nejednou ohrožené nezájmem vlastníků staveb, takže článek lze vítat jako obohacení škály pohledů na mnohovrstevnatost kulturního dědictví.

Pečlivou inventuru informací o vzniku a osudech sochy sv. Václava ve svatováclavské kapli v pražské katedrále přináší Václav Rybařík. Je pravdou, že takové bilance mají smysl, protože záplava literatury již klade velmi značné nároky na každého, kdo by ještě chtěl Parléřovou plastikou zabývat. Většina příspěvků přitom obsahuje drobná zjednodušení či je postižena nedostatky, což by vlastně vyžadovalo při každé další studii pátrat po věrohodnosti každého výroku. V. Rybařík navazuje na své dřívější příspěvky k soše publikované v ZPP. Ostatně mi to připomíná, že by možná nebylo od věci zase po pár letech vyzvat arch. Chotěbora k poskytnutí „etapové zprávy“ o péči o katedrálu. Nepochybně je vhodné pokračovat ve sledování průběžných konzervačních i restaurátorských zásahů na této památce z nejcennějších, neboť pečlivostí a dlouhodobou koncepcí mohou být v mnoha případech vzorem.

Potřebnou součástí odborného časopisu je i článek chemiků (na významné téma koroze umělého kamene na bázi epoxydů.

Petr Kuneš si jako chemik-technolog klade otázky po vztahu mezi ideálními významy památky a její objektivní materiálovou podstatou. Hledá souvislosti mezi ideály péče (konzervování, restaurování) a fyzickou podstatou, tedy tím, co na základě zkušeností i představ očekáváme od památkového zásahu a jaké budou jeho skutečné následky. Především však sleduje, jak složité – a v praxi nejednou zase nadměrně schematizované – jsou vazby mezi objektivními poznatky a tím, jak jsou specifikovány požadavky na konzervaci či restaurování památky. Nakonec přes nástin přehledu nabídek současné exaktní vědy dochází k tomu, že památková péče se nikdy nestane bezvýhradně exaktní procedurou, ale vždy bude a má být provázena zájmem a zaujetím lidské duše (její pohnutky se však zatím brání exaktnímu vyhodnocení ve vztahu k památkám, ač je nejspíše možné). Mezi aktuálními nabídkami moderních technologií neopomíjí také možnosti precizního dokumentování forem v 3D a možnosti evidence. Je však třeba říci, že k systematickému počínání máme značně daleko (největší pokrok asi slibuje IISPP), a to hlavně proto, že není vytvářen jednotný informační systém (jehož by informace o památkách musely být jen nedílnou součástí).

Pestrou skladbu čísla doplňují kvalitní referáty z konferencí.

O pěkně reprodukovaných obrázcích jsem se již zmiňoval. Nicméně z tohoto hlediska nelze než litovat používání kuléru…

K sešitu je připojena příloha metodického rázu, což mi vyhovuje, protože to podle mého vhodně sleduje kdysi zahájený systém samostatných příloh, který umožňoval jednak jejich rozeslání předplatitelům, jednak jejich samostatnou distribuci, což je zvláště u metodik potřebné. Stále si myslím, že je vhodný i formát (menší než A4, což je technicky velmi praktické pro vkládání do časopisu, jehož formát je větší). Osobně mu dávám přednost před příliš drobnou A5 metodik, i když chápu, že to většině uživatelů vyhovuje a podřizuji se tomu.

Věřím, že nastíněný systém evidence historických knižních fondů je použitelný (třeba aspoň jako základ) i pro veřejné zpřístupňování vybraných údajů o knižních fondech, i když je specificky určen především pro „účetní“ evidenci. Rozhodně by to umožnilo šířit informace o bohatství sbírek na památkách spravovaných NPÚ, neboť jinak není zcela spravedlivé vyčítat odborníkům, že „naše“ fondy opomíjejí, jak to bylo činěno na podzim opakovaně v souvislosti s vydáním velkého „katalogu“ zpřístupněných památek ve správě NPÚ.

Redakčnímu kolektivu gratuluji k úspěšnému završení ročníku a přeji zdar v novém roce.

2010/01/02 Posted by | publikace | , | Napsat komentář

Nad posledním číslem ZPP s články k opravě Karlova mostu + několik odboček

Sestavit soubor článků na tak závažné téma, jakým nyní je oprava Karlova mostu, je velmi nesnadné, a to tím více, že jednotliví pisatelé mohou se svými názory vystupovat tendenčně a nevěcně, ba neupřímně. Z tohoto hlediska však redakce zřejmě obstála na výbornou. Velmi přiměřeně vyznívá úvodník paní GŘ, výstižně charakterizující šíři názorů v článcích i nadhled, který by při četbě bylo na místě zachovat. Přesto se samozřejmě najdou aktivisté, kteří budou vystupovat proti některému autorovi či názoru (telefonovat i mailovat tam a onam). Patrně se v tom projeví tradiční obtíž, kterou mají památkáři u nás s diskusí nad názory. Řada z nich považuje zachování památek za klíčovou úlohu lidstva, což nekritizuji, protože tak smýšlet je jejich úkolem ve veřejném zájmu, kterýžto zájem se projevil zřízením odborných organizací památkové péče i dalších institucí. Na druhé straně výrazně preferují vlastní názor, a to tím způsobem, že jej nemíní přednést v podrobnější diskusi a argumentovat pro něj a současně jej zvažovat v porovnání s jinými názory a spět tak třeba k upřesněním, ale jako jediný výsledek „smysluplné“ diskuse, jíž má cenu se účastnit, vidí to, že ostatní účastníci pokorně uznají „mou“ pravdu.

Pro budoucnost mají takové sešity časopisu značný význam. Je škoda, že řada významných akcí památkové péče není podobně reflektována. Zejména to nejsou ty, jejichž výsledky jsou památkáři hodnoceny kladně (samozřejmě jsou výjimky, jako třeba knihy o opravách Valdštejnského či Toskánského paláce, ale ty velkou roli v odborných kruzích nehrají, protože jsou buďto hrozně drahé, anebo se jen rozdávají jako repre dárky při státnických akcích). Přitom by závěrečné zhodnocení takových akcí a prezentace jejich výsledků měla být jednou z nepominutelných cest, jíž by památkáři vysvětlovali „dobrou praxi“. Běžné je, že se dobrého výsledku dociluje tím, když už se tedy takový výsledek dostaví, že investor i dodavatel pokud možno bez přemýšlení do písmene dodržují pokyny památkového orgánu. To je jistě na místě, protože jinak by se jednalo o anarchii, ale nepochybně by jak doložení oprávněnosti způsobu, jímž je zastáván veřejný zájem, tak i posílení angažmá veřejnosti prospívalo, kdyby se publikováním poskytovaly přemýšlivější části obecenstva seriózní informace.

Polemiky nad problematickými realizacemi jsou jistě rovněž potřebné, ale vzhledem k různosti názorů i vždy výběrové argumentaci je vlastně prakticky nemožné se v nich úspěšně zorientovat.

Podle mého by bylo velmi dobré, kdyby se památkáři dopracovali k prezentaci „pilotních“ akcí. Také takové akce by se mohly stát předmětem diskuse, už z té základní příčiny, že některé by představovaly přednostně konzervační přístup, jiné rekonstrukční. Na tom by bylo možné dokládat, kdy je který vhodný, bylo by možné diskutovat o tom, co by se stalo, kdyby v nějaké situaci byl zvolen jiný přístup apod. Polemika nad probíhající diskutabilní akcí je asi také potřebná, ale velký návodný efekt od ní nelze očekávat.

Osobně nedovedu pronést k postupu prací nějaký rozhodný názor, ale to již v dostatečné míře obstarali jiní, protože ze zkušenosti vím, jak jinak se tak rozsáhlá akce začne jevit, když se jde k podrobnostem. Naopak, dokud nejsou podrobnosti známé, rázné úsudky jsou mnohem snadnější. Proto mě vlastně napadají jen otázky.

Spáry. Otázka spár je jedním z ústředních témat probíhající diskuse (krom vlhkosti, zasolení, dilatací. Shrnout to lze snad tak, že by stálo za to obecně věnovat spárám více pozornosti, historická řešení zkoumat a dokumentovat v průběhu oprav či demontáží konstrukcí a poznatky publikovat. Své poznatky o spárách většina odborníků čerpá jen z vlastních pozorování, něco z odposlechnutých zkušeností, v neposlední řadě jsou právě o spárách přednášeny různé mýty. Nějaké speciální výzkumné pozornosti zatím spáry asi nedošly, i když jistě v některých průzkumových i restaurátorských článcích se o nich mohly objevit zajímavé podrobnosti; sotva se to však projevilo v rejstřících a knihovnických záznamech.

Mráz. Zajímavé je, že v řadě článků jsou jako zdroje poškození zdiva i kvádrů jmenovány vlhkost, případně proces transportu vlhkosti materiálem, zasolení či tepelné dilatace. Zpravidla jsou všechny tyto účinky v různé míře kombinovány – obvykle některý dominuje. Až na okrajové zmínky není uváděn mráz, ačkoliv ten je u zavlhlých porézních (vodou nasáklých) materiálů patrně nejúčinnějším degradačním činitelem. Samozřejmě se více uplatňuje tam, kde je pojivo narušené solemi či dilatačními prasklinami. Na západ od našich hranic je v kulturních zemích se zimními mrazy (Německo, Rakousko) zcela běžné, že většina kamenných artefaktů pod širým nebem je na podzim zahalena bedněním či v modernějším pojetí různými polstrovanými obaly (kamenná zábradlí či římsy bývají ometány, aby při oblevách voda nevsakovala do konstrukce a nemohla následně v materiálu opět vymrznout). Nemyslím, že by takto bylo reálné postupovat u Karlova mostu, jen chci poukázat na to, jaký význam je mrazovým škodám přičítán.

Skoro humorně působí – aspoň na mě, jako na laika, nestatika – provedení deformovatelných spár na koncích polí zábradlí. Představuji si, že očekávaný efekt by se mohl dostavit jen v tom případě, že by zábradlí leželo na řadě válečků, anebo by se zábradlí téměř v celé délce odtrhlo od podkladu, tedy se mohlo vcelku volně protahovat či smršťovat. Je zřejmé, že zábradlí prodělává mnohem dynamičtější teplotní změny než ostatek mostu.

SHP – OPD

Význam operativních průzkumů a dokumentace je dostatečně vystižen a zdůrazněn v metodice OPD a v jiných dokumentech. Určitě je na místě, že je zmiňován v souvislosti s Karlovým mostem a že „kauza“ vedla k ocenění průběžného sledování dokumentace památkových akcí, i když to jistě neznamená, že by se takové postupy prosazovaly ve velkém měřítku. Zkušenost ukazuje, že sledování památky v průběhu prací vždy přináší doplňující poznatky, a to i v případech, kdy je k dispozici kompletní standardní SHP ve smyslu platné metodiky. Tato zkušenost již také v některých zemích vedla k tomu, že SHP se považuje za kompletní až po skončení opravy, po té, co byl doplněn o poznatky z průběhu opravy. Tak je to logické a správné.

Zkušenosti však také ukazují, že OPD vyžaduje určité kapacity, které je možné operativně nasadit v co možná krátkém čase, daném specifickými okolnostmi na staveništi. OPD se v našich podmínkách potýkají i s institucionální neukotveností, protože jsou zatím provozovány na základě výzkumného projektu, i když institucionálního. Operativní průzkumy samozřejmě již tradičně (už před vznikem metodiky) zajišťují i seriózní investoři, projektanti, stavební firmy či restaurátoři.

Věřme tedy, že výsledky OPD na Karlově mostě, v časopisu již ve své části prezentované, přispějí ke změně hodnocení významu průzkumů i jejich nedílné funkce v jednotném komplexním pojetí (archeologie, SHP, OPD, restaurátorský průzkum) památkového průzkumu a správy znalostí.

Je zajímavé, že je archivní rešerši z roku 2005 vytýkáno, že nepostihla poválečné období, ačkoliv v té době proběhly dvě velké opravy. To je také problém, značně přesahující dosavadní postupy. Je letitou tradicí památkové péče, že „poslední“ úpravy či doplňky památek jsou „nehodnotné“ či „rušivé“ a „poškozující památkové hodnoty“. To se projevovalo po desítky let i v elaborátech SHP v tom, že právě poslední období bylo pomíjeno. Vycházelo se i z toho, že řada zásahů z nedávných desetiletí je doložena ve spisech na pracovištích památkové péče, na stavebních úřadech apod., které mohou – na rozdíl třeba od latinských listin – číst i běžné odborné či administrativní síly státní památkové péče. Z hlediska archivního výzkumu je také novodobých materiálů příliš mnoho, přičemž jejich studium prakticky nedává šanci na odhalení neznámé skutečnosti (např. doložení autorského podílu nějaké významné slohotvorné osobnosti). Z hlediska památkové péče se přitom jedná o zajímavý protiklad, když o hodnotě starších součástí prakticky není pochyb (čili často není nutné hodnotu dokládat a obhajovat), kdežto zásahy novější doby bývá třeba revidovat (ačkoliv mohou dnes již být chápány jako „doklad doby“, bývají často esteticky i technicky podřadné, ale není to pravidlo).

Archivovaná dokumentace z nedávné doby bývá běžně dostupná i projektantům a památkovým odborníkům. Zpravidla je navíc její rozsah ohromný, daleko přesahující to, co bylo běžné v baroku nebo i v 19. století. Jestliže je tedy možné k elaborátu SHP obvykle přiložit kopie všech dochovaných plánů z období baroka či či významnějších plánů z doby historismů, je to u projektových dokumentací z novější doby již neproveditelné. Zpravidla se jedná o stohy výkresů elketro-, vodo- či vzduchotechniky, povšechné dokumentace skladby hydro- či termoizolačních vrstev apod., výkazy typových či katalogových prvků, ploch, kubatur a profesí. Samozřejmě je možné využít obecné formulace z autorských či průvodních zpráv a z posudků a rozhodnutí vydaných orgány a organizacemi a konfrontovat je se zjištěními na místě. Není však možné to, co třeba pro barokní období, kdy se do archivní rešerše přepíší celé účty (tradičně s přesnými počty zakoupených hřebíků a zásobních šindelů v tom kterém roce, protože to vše skutečně má vypovídací schopnost), inventáře či kroniky.

Toto vše se ovšem projevuje i v popisných pasážích průzkumů, kdy moderní doplňky a úpravy jsou skutečně často pohledově i technicky podřadné, v závěrečné pasáži navržené k odstranění, čili je jasné, že nejsou zvláště popisovány kachlíkové obklady moderních kuchyní, kliky na dveřích a oknech trojácích ze 70. let 20. století, linoleum na podlaze či napojení karmy na starší komínové těleso (podotkněme, že odpovídající diference se projevuje i v katalogu světeckých sloupů a pilířů dra Nejedlého a kol., kde je alespoň text z restaurátorských zpráv zárukou jakéhosi smyslu a odborné hodnoty). Absurdita takového popisu je snad ještě nápadnější ve volně plynoucím textu bez formální i obsahové struktury, jak je to ve standardních SHP běžné (cestu z toho nabízí různé metody katalogu prostor/prvků, v zásadě obdoby německého „Raumbuchu“, dnes často v digitální podobě).

Pokud je k dispozici katalog částí/prvků, přímo se nabízí využít jej i pro OPD, ale také pro restaurátorský průzkum, pro projekt ochrany prvků (odstrojení), pro následné inventarizace a dokonce pro potřeby průběžného monitoringu závad do doby příštího většího zásahu i v jeho průběhu apod. (a tak pořád dokola, včetně památkové evidence a jejích reidentifikací), ačkoliv zatím převládá praxe, kdy je pro každou takovou aktivitu v případě potřeby vytvářen samostatný evidenční systém. Přitom by bylo možné v jednotném systému hledat i zkušenosti z předchozích zásahů na daném prvku anebo na jeho ekvivalentech (srov. databáze IRB).

Pokud se to pokusím shrnout, jsem toho názoru, že v každém elaborátu SHP by dnes měla archivní rešerše „dojít“ až k dnešku, i když to bude v heslovitém extraktu (datum, akce se stručným popisem a s uvedením archivních dokladů). Vím, že tak dnes již řada archivářů postupuje (z výše řečeného je však jasné, že by je v tom mohli zastoupit např. odborníci ve stavebních oborech). Ale je také jasné, že se tím pracnost archivní rešerše zvětšuje. Plyne z toho však ještě jedna věc. Jakmile totiž historické údaje dovedeme až do dneška, je jen logické propojit tento historický rozbor se současností! Tedy např. ve vazbě na ÚSKP začít psát jakousi kroniku památky. Vyjít se dá z potřebných, ale zatím nereálných monitorovacích formulářů (jejichž proveditelnosti by bylo dosaženo tím, že by monitorování bylo předepsáno v PZ a bylo by „bonusem“ při případném poskytování dotací na budoucí opravu).

To jsem zase nadělal odboček.

Asi je to tím, že číslo je podle mého zdařilé a pro mě i podnětné.

2009/09/20 Posted by | opravy památek, publikace, Teorie/praxe památkové péče | , , , , | Napsat komentář

   

KACHNA SE KOCHÁ

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Art History Teaching Resources

Peer-populated resources for art history teachers

Bodleian Digital Library

A Bodleian Libraries blog

varia, curiosa et memorabilia

vienna, glasgow & beyond

MONUDET

Lapidária. Prvky staveb. Dokumentace. Evidence.

Heritage Times

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

WebUrbanist

Urban Art, Architecture, Design & Built Environments

Zapomenuto.cz

Opuštěné a zapomenuté stavby

Medieval Art Research

Send in your call for papers, conference programmes, new book suggestions and other medieval art history things to mail@medievalartresearch.com for us to share them with our community of researchers

Europeana Blog

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

History From Below

Musings on Daily Life in the Ancient and Early Medieval Mediterranean By Sarah E. Bond

Penn Museum Blog

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

The Inclusive Archaeology Project

Campaigning for Diversity & Accessibility for Everyone in Archaeology

MuseWeb

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

K-blogg - Riksantikvarieämbetets blogg

Riksantikvarieämbetets blogg

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Handed on

Being a random register of long-held private country houses not generally open to the public