Česká placka

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Jak tedy nejlépe publikovat o stavebněhistorické vědě?

Jan KYPTA: Kultura bydlení jako nedohlédnutelný úběžník mezioborového výzkumu, in: Průzkumy památek 22, 2015, č. 2, s. 1-2.

Publikování výsledků stavebně-historických i jiných průzkumů památek má významnou tradici, ke které v uplynulých 22 letech také podstatně přispěl časopis Průzkumy památek, který si přes peripetie různých zpochybnění své prospěšnosti pro památkovou péči vydobyl mimořádnou pozici a uznání i v mezinárodním měřítku. Jednotlivé sešity jsou vskutku monumentální přehlídkou dění v oboru, což je podtrhováno skvělým technickým provedením i bohatým špičkově prezentovaným barevným obrazovým doprovodem. Tisíce stránek popisů, analýz i syntéz tak dávají představu o autorských i redakčních přístupech i jejich vývoji.

Srovnatelnou bázi pro sledování publikačních výstupů SHP navíc poskytují i sborníky Dějiny staveb a Svorník (shrnující příspěvky z odborných konferencí).

čp. 219/I, Liliová 5, Praha, Staré Město

Krov ze 17. století v průběhu opravy.

Autor úvodníku posledního čísla Průzkumů památek se tedy měl oč opřít, když se kriticky vyjádřil k některým znakům stavebně-historické literatury za poslední dvě desetiletí.

Poukázal na častou terminologickou nejednotnost či nepřebernou a neuchopitelnou podrobnost některých popisných statí, z nichž často nevyplývají nějaké obecnější závěry (ačkoliv se leckdy nabízejí). Skutečně je namístě otázka, zda autory s gustem předkládané úzkostlivě objektivistické popisy mohou čtenářům něco přinést. Je v tom ale třeba vidět i určitou daň základní metodické tezi SHP, že popis nemá obsahovat interpretaci. Tu že je třeba přísně oddělit. Možná by mohlo být tématem diskusí, jaký je vztah článku k elaborátu SHP, jestli třeba článek nemá být založen spíše na základě interpretační kapitoly elaborátu a o popisy doplněn jenom v těch částech, kdy by v návaznosti na dřívější názory nebylo hodnocení bez analytického podkladu dobře rozumět.

Ale nepochybně jsou některé podrobné příspěvky natolik pozoruhodné doložením uplatněných výzkumných a dokumentačních metod, vyhodnocením některých typologicky podceňovaných nálezových situací apod., že by zpochybnění jejich publikace mohl žádat leda nedostatečný znalec problematiky.

Co tedy asi spíše chybí, jsou stručná co možná operativní sdělení o dosažených poznatcích korigujících jak znalosti studované památky, tak obecnější představy o typologii, stylovém vývoji apod. V metodice i praxi SHP i OPD totiž prakticky všechny poznatky končí v archivu, nejspíše s cílem, i když přímo nevyjádřeným, být k dispozici úřadům a někdy v budoucnu možná i dalším zájemcům. Případné zužitkování a uveřejnění je ponecháno na „psavosti“ realizátorů výzkumné akce.

Přitom je ale jasné, že poznatky mají významný potenciál pro prohloubení znalostí v širší komunitě a jistě v neposlední řadě také pro upevňování znalostní báze oboru SHP, ale i památkových instancí. Stejně nepominutelná je potřeba podle dosaženého stavu poznání aktualizovat i referenční údaje (popis památkových hodnot) v úřední evidenci památek, protože to má dopad např. i na právní jistotu vlastníka památky či dalších osob, kterých se památková ochrana může týkat.

Dobrá, ale co by se tedy mohlo změnit v metodách uveřejňování informací o poznatcích z průzkumů památek?

Nemůžeme se dnes již zabývat jen tištěnými publikacemi, které ovšem budou provždy základem hlavně pro svou trvanlivost. Při zavedených systémech oponentur, projednávání v redakčních radách a celkem časově náročném redakčním zpracování budou vždy tištěné publikace vydávány s uvážlivým odstupem po dokončení průzkumu a vypracování článku.

čp. 162/III, U Zlaté studně 5, Praha, Malá Strana

Dokumentace zdiva se zazděným starším vstupem provedená v průběhu náhrady části omítek.

Celkem stále novou možností, se kterou si tak úplně nevíme rady, je internet. V extrémních případech jsou někteří autoři ochotní se dělit o zážitky a poznatky z právě probíhajících výzkumných akcí, případně se kolegů vyptávat, jaký by měli názor na ten či onen nejednoznačný jev, poptávají se po správném čtení německých kurentních záznamů (typicky Jan Pešta na Facebooku). Někteří průzkumníci předávají nejrůznějšími nekonzistentními cestami postřehy a dokumentace z průzkumů SHP i OPD (něco je prostředkováno na Facebooku OPD). To jsou ale podle mého příklady vhodné pro ilustraci diskuse, protože mají řadu omezení ve své funkčnosti (vidí je jen malá část komunity, užívající Facebook, data nejde nijak zatřídit, vyhledávat podle témat apod.; prostě se jen objeví, pár lidí je zhlédne a v lepším případě i okomentuje, a to je vše…).

Patrně by se daly najít lepší způsoby, ale to by vyžadovalo jejich vlastnosti a obsah probrat v diskusi a pak také ve shodě vytvářet. V internetové verzi by také texty byly daleko snáze přístupné pro kýžený mezioborový informační přenos.

Facebook bychom tedy mohli vnímat snad jako testovací zónu možností operativy (OPD, Svorník, Ledebourský palác), ale za nosné považovat spíše blogy, on-line „časopisy“ apod. Ideální by bylo, kdyby co nejvíce lidí mohlo pracovat v jednom „prostředí“, tedy možná např. na stránce Svorník, na blogu, který by byl včleněn do Integrovaného informačního systému NPÚ (ale mohl by být doplňován i dalšími paralelami.). Ničemu by nevadilo, kdyby následovaly tištěné verze. A současně by vznikala i daleko širší základna vědomostí pro ty Janem Kyptou kýžené syntetické studie k zájmovým tématům apod.

Nechť je to tedy nějak efektivně prodiskutováno a následně je zvolen ten nejvhodnější způsob, kterým doplníme nynější elitní skupinu publikačních možností o vlastně snadno dohlédnutelnou možnost komunikace uvnitř oboru SHP, i s dalšími disciplínami.

Reklamy

2016/03/14 Posted by | dostupnost dat, OPD, publikační činnost | , | 1 komentář

Pokus o hledání snadné cesty k operativnímu zpřístupňování stavebně-historických poznatků z památkové praxe

V předešlém avízu pokusu operativně zpřístupňovat poznatky z nevelké akce OPD různými způsoby a předložit je k případné diskusi nebo aspoň názoru na to, co by bylo možné v tomto směru uskutečnit, byly do jisté míry nastíněny možné způsoby. Zdálo se účelné v rámci akce drobnějšího rozsahu ověřit, zda a jak by bylo možné s využitím informatických nástrojů památkové péče vytvořit a postupně během akce aktualizovat záznam získávaných poznatků. Z důvodů časové tísně jsem mínil elaborát sestavovat on-line na internetu. Nevěděl jsem také předem, jak bude akce postupovat, zda budu moci dokumentaci zpracovávat ve chvílích, kdy je vypovídací schopnost nálezových situací významná. Ostatně i investor, dohlížející orgány a dodavatel pracovní postup měnili podle zjišťovaných skutečností stavebně-technického i památkového rázu. Pro pilotní akci to byl tedy vhodný model (i když to nemohlo být předem naplánováno).

čp. 162/III, U Zlaté studně 5, Praha, Malá Strana

Část zdiva po sejmutí degradovaných omítek

Záměrem bylo také modelovat (a třeba i skutečně vyvolat) diskusi o vhodném způsobu zpracování dokumentace, porovnat (ne)výhody snadno dostupných způsobů elektronické „adjustace“ elaborátu a ověřit jeho funkčnost v rámci informačního systému památkové péče (v tomto punktu ovšem nebyl ještě pokus uzavřen, protože aktuálně probíhá proces rozsáhlých úprav informačního systému památkové péče). Diskuse by mohla upozornit na použitelné zkušenosti či pokusy jiných zpracovatelů, případně získat jejich teorií i praxí podpořené názory apod. Nakonec i v případě nulového ohlasu lze takto získat vlastní odstup pro další možná hodnocení záměru i jeho výsledků.

čp. 162/III, U Zlaté studně 5, Praha, Malá Strana

Dokončovací práce na omítkách

Pokus byl motivován zejména dvěma skutečnostmi. Jednak je vhodné vycházet vstříc evidentnímu zájmu širší kulturně orientované veřejnosti o aktuální zprávy o objevech, překvapeních, nečekanostech apod. V tom sice není zvolený příklad moc pozoruhodný, což ovšem není tak zásadní. Za druhé pak tím, že snad je vhodné diskutovat postup, ze kterého by mohly vyplynout případné doplňky informačního systému památkové péče tak, aby bylo reálné z něj skládat soubory dokumentů tvořící elaborát zvolené dokumentační akce (to je zatím možné spíše nestandardně). A pak z těchto dokumentů vybírat ty zvláště názorné a s vhodným komentářem je uveřejňovat ku prospěchu osvětového působení památkové péče (řekněme podobně, jako jsou zpřístupňovány přehledy ohrožených památek či některé výsledky vědeckého výzkumu památek).

Bylo souběžně testováno několik snadno dostupných řešení.

Základem se stalo shromaždiště souvisejících fotografií na místě, kde je možné je snadno dále využívat (sdílet miniatury s odkazy do textu html apod.). Vybrané snímky byly vkládány do průběžně doplňovaného elaborátu, dostupného on-line.

Současně byla za pomoci zúženého výběru snímků průběžně aktualizována stránka stavby na Facebooku. Ta se však považuje spíše za sice promptně aktualizovatelný, ale omezeně dostupný „model“ aktualizovaného výstupu, jak by mohl být případně generován i z archivovaných dat v systému památkové péče.

Z obsahu stránky html byl následně pomocí textového editoru vytvořen soubor ve formátu pdf. Ten bude uložen do informačního systému památkové péče, jakmile to bude umožněno postupem jeho rozsáhlé modernizace. Nyní je dostupný na stránkách academia.edu, jelikož zde je možné rovněž doplnit funkční diskusi, což je tím také (možná jen) modelováno s tím, že to lze považovat za vhodné i v oficiálním systému, protože to může přispět k získání upřesňujících informací. (Ale diskutovat lze zde v komentářích či na FB.)

Porovnání tří použitých cest dává představu o výhodách i nevýhodách.

Facebook je ukázkou systému velmi rychle aktualizovatelného, ale v němž jsou výsledky omezeně dostupné. Nevytvoří také komplet elaborátu. Využit je jako model snadno doplňovatelné časové osy. Položky lze také propojovat s jinak pojatými výběry informací (např. stránkami o historickém zdivu).

Html stránku lze za dnešních poměrů aktualizovat i na volném kapacitním sídlu stránek bez větších prodlev a komplikací. Výhodou je vytvoření jedné html stránky, na kterou lze jednoznačně odkazovat, a přitom ji doplňovat (to by se z etických důvodů mělo v textu uvádět). Následně je relativně snadné pomocí prohlížeče nebo s využitím textového editoru vytvořit soubor pdf (dosud oblíbené řešení, vhodné i pro vytištění elaborátu při zachování stránkování apod., což může mít význam pro jednoznačné odkazování na konkrétní pasáž elaborátu apod.

Pdf soubor ovšem není prakticky možné aktualizovat.

Přednosti jednotlivých řešení či jimi vyvolávané komplikace pro další využití dat by mohly být předmětem další úvah tak, aby podpořily řešení co nejsnáze technicky i mentálně dostupné všem dodavatelům i uživatelům dat. Je také třeba brát v potaz to, že zpracovatelé dokumentace i situace, ve kterých se ocitají, jsou velmi rozličné. Bylo by vhodné disponovat různými cestami pro vytváření a správu dat tak, aby podporovaly různé v praxi užívané pracovní postupy.

V řadě případů také nebude vhodné všechny snímky či verze zpracování textu či plánků mít veřejně přístupné.

Pro práci s verzemi textu je zřejmě ideální „systém“ stránek Wikipedie (software MediaWiki), protože umožňuje dokonalou správu verzí, a to včetně vytvoření odkazu na každou verzi, což současně umožňuje aktualizovat popisy apod., aniž by se ztratily předchozí popisy (čili např. pro vytváření sledu aktualizovaných monitorovacích zpráv se jedná o téměř ideální řešení).

(Bude aktualizováno.)

2015/12/01 Posted by | dokumentace památek, publikační činnost, Uncategorized | , , , , , | 1 komentář

Otázky operativního zpřístupnění výsledků drobné akce OPD (zadní strana Ledebourského paláce)

(OZNÁMENÍ: NA STRÁNCE SE PRACUJE!)

V konfrontacích s úvahami o potřebnosti nejen terénní akce OPD operativně fyzicky zvládat, ale také elaboráty nějak snadno dostupným způsobem a pokud možno operativně zpřístupnit ověřuji čas od času různé verze postupu. Snahou přitom je najít také způsob, který umožní, aby zájemci mohli uveřejnění operativně sledovat, samozřejmě také, aby bylo možné elaborát spolehlivě najít, pokud hledám údaje o dotyčné části zkoumaného objektu, údaje o příslušném typu konstrukce či nějakého výtvarného pojednání (ikonografii apod.). Přitom tak, aby i z těchto hledisek bylo možné aktuální zprávy na internetu zachytit, a to jak „synchronně“ v momentu uveřejnění, tak i následně při jakémkoliv vyhledávání.

Je vcelku jasné, že takto letmo specifikované požadavky nejsou realizovatelné bez přiměřeně dostatečné podpory a účasti ze strany IT, stejně jako je podmínkou součinnost ostatních tvůrců OPD dle metodiky. Přitom je ale jasné, že není od věci se v celém památkovém systému zamyslet nad koordinací informačních zdrojů a jejich prohlubovaným propojením. Zatím jsou výsledky různých velmi záslužných inventarizačních, monitorovacích, operativních, tématických, regionálních aj. akcí rozptýlené, nespojité, s častými multiplicitami, které je přitom ale obvykle kumšt rozpoznat. Bylo by potřebné a všemu i všem by prospělo, kdyby se pokročilo ve smyslu nějaké koordinace.

Ale o to teď přímo nejde, i když je to důležité mít na paměti proto, abychom při vytváření dat stále zkoušeli zpytovat, nakolik budou dále vyhledatelná a využitelná.

Jde přitom o to, aby umístění pokud možno využívalo spolehlivě garantované trvanlivé uložení, dávalo vyhlídky na uchování dat při jejich budoucích migracích apod. Je jasné, že takové nároky by vyžadovaly vypracování precizních metadat. To ale většinou končí u zeměpisných souřadnic a adresy, případně vyznačení v nějaké mapce či plánku, protože celkem nelze říci, že bychom někde měli k dispozici nějaké jednoduše využitelné formuláře, které by při vyplnění základních údajů s vypracováním metadat pomohly. Vidíme také, že každý správce velkých dat postupuje nějak jinak. Jinak pojmenovává rubriky či pole, používá jiný zápis souřadnic, časových údajů apod. Můžeme asi věřit, že se to vše nějak v rámci rozvoje IT pořeší, ale to nám jen málo pomůže při snaze co nejlépe zabezpečit trvalou využitelnost našich dat a jejich operativní dostupnost, jak bylo zmíněno.

čp. 162/III, U Zlaté studně 5, Praha, Malá Strana

V principu test zde nyní diskutovaný směřuje k porovnání pracnosti různých „redakčních“ zpracování elaborátu z drobné akce OPD a ověření různých možností internetové „adjustace“, provázání s dalšími údaji (navazující akce ve stejném místě apod.), jak bude zvoleným postupem ovlivněno následné vyhledání a využití, zda bude reálné docílit vazbu na „centrální“ informační systémy apod.

Snad by bylo možné se také pokusit o srovnání s produkty dalších zpracovatelů, nebo dokonce některé specialisty získat k diskusi či podobným experimentům. Samozřejmě do jisté míry s cílem koordinovaně žádat na „systému“ možnost data zpřístupňovat s jeho pomocí při zohlednění odborných požadavků (které mohou být zcela jiné, než jaké předpokládá autor elaborátu nebo případný stvořitel koncepce informačního systému).

Zde nemohu nepřipomenout, že podobné požadavky byly některými kolegy prozíravě vznášeny v době, kdy se připravovala metodika OPD (2005). Nakonec však bylo upřednostněno uchovávání papírových elaborátů, které samozřejmě má mnohé přednosti. Nicméně poměrně památné tehdy bylo a myšlenkově předbíhá dobu dodnes zřízení „hlásiče“ akcí, implementovaného do IS památkové péče v rámci databáze MonumNet (akce byly oznamovány v momentu žádosti o odborné vyjádření k nějakému investorskému záměru, následně se evidovali zpracovatelé a zpřístupňovaly anotace poznatků a odkazy na elaboráty). Posléze byl podobně provázán i „systém“ monitoringu stavebně technického stavu památek. Nicméně paradoxně vazby ani mezi těmito dvěma databázemi, do jisté míry se obsahově či personálně překrývajícími, vytvořené nejsou. Ale k tomu se ještě vrátím jindy (tím spíše, že se aktuálně dokončují rozsáhlé práce na reorganizace památkového IS), jen jsem chtěl zmínit, že se při této detailní „analýze“ pohybujeme vlastně v neurčitém prostředí, z hlediska informačních systémů nepříliš zajištěnému, organizačně řekněme stále diskutovanému.

Pokud chceme zpřístupnit dokumentaci operativně, střetáváme se s několika potížemi (a svým postupem rovněž nějaké ve větší či menší míře vytváříme pro operativní i budoucí využití, pro archivaci a dohledatelnost ve vazbách s dalšími informacemi).

Není možné zde vše pojmenovat. To by se hodilo probrat v nějaké metodice pro podobné počínání, kterou by ovšem musel také zpracovat někdo informaticky podstatně zdatnější. Pokusím se zmínit ve stručných heslech potíže, které se mi přitom zdají být hlavní.

Proč a jak operativně informace předkládat?

Samozřejmě je třeba počítat s otázkami a výhradami. Sporné z odborného hlediska může být už to, jestli něco uveřejnit dříve, než jsou všechny souvislosti náležitě zhodnocené a „objektivizované“. K tomu snad lze říci, že při vhodném upozornění na předběžnost např. komentářů fotek riziko nějakého omylu lze omezit jen na případy, kdy si toto upozornění někdo nepřečte.

Je třeba si připustit ohledy na zájmy vlastníka zkoumaného objektu, stavební či jiné firmy, zpracovatelů souběžných výzkumů (archeologický, restaurátorský, statický…). Jejich počínání by nemělo být v zásadě kritizováno v souvislosti s předkládanou dokumentací, a to proto, že by to mohlo ohrozit ochotu zpřístupnit partie památky, které je potřebné dokumentovat. Tím ovšem nemá být v potřebném případě zastíráno nějaké riziko pro památku před památkovým garantem apod.

Např. na sociálních sítích občas dochází ke zpřístupnění nějakých poznatků, případně i otázek k odborným kolegům k vysvětlení nějakého detailu. Nejednou tak vidíme ochotu si o poznatcích popovídat a zpracovateli dokumentace pomoci radou, odkazem apod. Je velmi pravděpodobné, že při systematickém postupu by taková komunikace mohla být pravidelnější a efektivnější (jak to známe třeba z Wikipedie a jiných komunitních projektů, kde specialisté pomáhají detailními informacemi).

Uživatelé operativně zpřístupněné dokumentace by měli v plné míře respektovat autorský zákon i nepsané etické zásady a nic z myšlenek či obsahu dokumentace si nepřivlastnit. Poklesky v tomto směru by měly být pranýřovány.

Jak soubor elaborátu s obrazovou dokumentací vytvořit a „adjustovat“?

Většina elaborátů určená k předání zadavateli či do nějakého archivu je vytvářena pomocí textového editoru MS Word, neboť základ takového sdělení má přeci jenom slovní formu – fotografie či plánky jsou většinou přičleněny jako ilustrační či dokumentační příloha. Do textu jsou obvykle bez většího promýšlení vsazeny obrázky i tabulky apod. Výhodou je přitom možnost opatřit je popiskami atd. Vytvoření textu má řadu pravidel, více méně respektovaných, mj. úměrně tomu, jak je pisatelům vštípena čeština či normy pro uvádění citací zdrojů informací a odkazování na ně.

Pisatelé vlastně vytvoří dokument v podobě série stránek A4 s cílem jej pak také v identické grafické úpravě vytisknout na listy papíru a v rukou podepsaném „autentickém“ výtisku předat na příslušná místa.

S rozsáhlou velkoformátovou výkresovou dokumentací to bývá složitější. Ta však přeci jenom vzniká v nějakém čase a také její cíl je jiný, než referovat o aktuálním stavu nějaké památky. Rovněž to vyžaduje mně vzdálené znalosti.

Většina prve uvedených elaborátů vytvořených „Wordem“ bývá převedena do pdf a takto případně zasílána elektronickou poštou či prostřednictvím nějakého úložiště. Tímto způsobem bývá značně komplikováno případné prohledávání elaborátu, a zejména velmi snížena informační hodnota obrázků. Ilustrace pak mohou být předávány prostřednictvím nějakého úložiště či paměťového nosiče. Ale to již prakticky bez výjimky bez popisek, pouze s označením nějakým kódem, velmi často jen tak, jak je vytvořil fotoaparát či grafický SW.

Každý tvůrce dokumentace má různě důkladně promyšlený systém členění a značení snímků ve svém PC. Každý jej však má jiný. Neexistují žádná doporučení ve prospěch standardů (např. vyplývající z nějakého výtahu ze směrnic pro předarchivní přípravu dokumentů).

Jaký formát souboru?

Nejvíce obliby si získaly soubory pdf, nejspíše asi proto, že dávají šanci zabránit změnám dokumentu, takže může existovat shoda ohledně citací (citující míní stejnou stránku dokumentu jako čtenář citace apod.). Prohlížecí programy do jisté míry umožňují i texty prohledávat. Prakticky zcela se však (zatím) vypouští práce s metadaty – tagy, kategoriemi… Těchto „doplňků“ se značně dotýká lhostejnost velké části tvůrců dat, kteří nedocení význam pro následné využívání informací. Typické však je, že nikoliv pominutelná část provozovatelů informačních systémů hrubě podceňuje „hygienu“ metadat, takže obvykle minimálně počítá s vynaložením nějaké kapacity na jejich „čištění“ (pokud si připouští nějaký problém, tak spíše stíhají výčitkami nedůslednou práci dodavatelů dat).

Jednou z vlastností „fixních“ souborů pdf je však nemožnost či velká obtížnost jejich, korektur, doplňků, a praktická nemožnost aktualizací či komentářů. V případě doplňujících informací se lze představit možnost vydání samostatné aktualizované verze dokumentu, což ovšem může vyvolat další problémy (např. v tom smyslu, že původní dokument většinou asi nebude upozorňovat na možnost existence aktualizace).

Protikladem mohou být typické stránky ve formátu html, kde je obvykle aktualizace obsahu snadná. Korektní pak je aktualizace v textu vyznačit. Systémy typu wiki (i některé jiné) pak umožňují zhlédnout všechny verze obsahu stránky (což spolu s časovými údaji umožňuje rekonstruovat podobu dokumentu pro posouzení nějaké starší citace apod. – každá verze má navíc sou adresu). Např. popisná stránka tak může být viditelná vždy v poslední „aktuální“ verzi, ale přitom je možné ověřit vývoj objektu i daného dokumentu díky dostupnosti předchozích verzí. Mělo by být možné vyznačit významné verze, aby čtenář nemusel listovat marginálními opravami překlepů apod.

Určitou nevýhodou html stránky je nestránkovaný text, což je vhodné řešit např. číslováním odstavců, protože potřeba odkazovat na konkrétní místo textu je nepochybná.

Nicméně výhodou editovatelných html stránek je možnost úprav, korektur, doplňků. Pokud to plánujeme, lze čtenáře upozornit např. hláškou PŘÍSPĚVEK BUDE JEŠTĚ OPRAVOVÁN AKTUALIZOVÁN!

Zkoumaný objekt průběžně prodělává další konsolidační (řekněme) zásahy, takže stojíme vždy před rozhodnutím, zda k nově odhaleným úsekům zdiva vypracovat nový elaborát, nebo aktualizovat ten předchozí… Pro vypracování nového elaborátu o etapě poznatků ještě vyčkat, zda dojde k dalším zásahům? Dilema je asi při zpracování OPD obvyklé, ale současně činí zřejmým problém s neexistencí „timeliny“, na kterou bychom pořízené dokumenty ukládali, kde by se případně mohly propojit s těmi, které zpracují další osoby… Bylo by možné avizovat aktualizace elaborátu, odkazovat na různě lokalizované dokumenty. Je možné, že dříve či později takové možnosti nabídne IS kulturního dědictví.

Ilustrační příklad k diskusi či aspoň úvaze

Pokusil jsem se na drobném příkladu akce OPD testovat různé verze zpracování. Protože dokumentovaná akce ještě probíhá, lze to sledovat i jako diskutovatelnou možnost předkládání aktualizací. Jsou vidět i určité rozpaky plynoucí z nedostatku informací o rozhodování o postupu stavebních prací. Do MIS byl vložen elaborát v pdf i fotografie, jelikož v pdf je kvalita fotografií jen informativní. Nicméně mezi elaborátem a fotografiemi není vazba. Tu by asi bylo možné vytvořit užitím vhodného uživatelského tagu, ale nejsem si jistý, je-li taková praxe zavedena.

Další fotky tak jsou přidávány do speciální sbírky zde. Jsou také postupně připojovány do MIS. Doplňován jimi je ve výběru též elaborát html zde, který lze operativněji aktualizovat. To by pak mohlo umožňovat vydat i kýžený pdf dokument, zahrnující postupné a postupně prezentované aktualizace. Případně jej vytvořit z oněch významných aktualizovaných verzí.

Jako speciální testovní prostředek sledování aktualizací je přechodně přístupná i stránka na Facebooku.

Nyní tedy vděčně přijmu připomínky, ale současně se chci ještě textem zabývat a nějak jej zkrátit…

2015/10/13 Posted by | archivace, dokumentace památek, dostupnost dat | , , , | komentáře 3

Voda (a sníh) v interiérech (nejen) románských chrámových věží

Pohled na románské zvonice s řadami sdružených okének krom potěšení z jejich slohové formy vyvolává i otázky technického rázu. Vedle statických výzev v podobě subtilní konstrukce se jedná také o problém s odvodem vody, která se dostává dovnitř při dešti a větru, anebo z tajícího zavátého sněhu.

Proto jsem dávno hledal nějaké odvodňovací stružky. Už před drahnými lety jsem tak mohl vcelku okamžitě vysvětlit, oč se jedná, když se ke mně dostal dotaz po smyslu korýtka procházejícího nad podlahou patra věže kostela ve Svojšíně její severní stěnou směrem ven.

Dobrš (ST), kostel sv. Jana a Pavla 150706-DSC9613

Kostel sv. Jana a Pavla v Dobrši; západní a jižní stěna věže.

S podobnými řešeními jsem se pak setkal i na jiných místech, zejména ve Středomoří; to je asi v neposlední řadě dáno tím, že díky příznivějšímu klimatu se daleko více takových subtilních prvků mohlo zachovat. Ale také zkušenost tam přinášela různá další řešení, vyplývající z užívání plochých střech, anebo střech kladených na ruby a násypy kleneb. Takové pokusy se v historii opakovaly i u nás, ale většinou neměly dlouhého trvání (zastření vnějšího ochozu na kostele v Podlažicích apod.), anebo jsou udržovány za cenu nemalých nákladů (terasa Belvederu v Praze apod.).

Pronikání vody do věží není nejspíše zcela ničivé, protože většina vláhy se nějak v konstrukcích rozptýlí a vyschne. Nicméně nepochybně její přítomnost urychluje stárnutí konstrukcí. Někteří stavitelé si již ve středověku těchto okolností všímali a hledali způsob, jak zatékání zabránit. Je však pravděpodobné, že reálný efekt nebyl velký. Asi proto pak většina odvodňovacích korýtek zanikla a nebyla udržována v provozuschopném stavu.

Zachované příklady tak zatím ani nedokládají, že se jednalo o pravidelný doplněk věží. Záleželo jistě na různých okolnostech, včetně toho, nakolik se o tyto věci staral dozor stavebníka.

Dobrš (ST), kostel sv. Jana a Pavla. Východní stěna věže

Východní stěna věže z interiéru zvonice nad lodí kostelíka. Šipka vyznačuje kanálek procházející zdivem a zakončený z kemene hrubě vytesaným korýtkem, přesahujícím před líc zdiva.

Dochovaných příkladů je tak velmi málo. Zřejmě k nim lze řadit kamenné korýtko (v literatuře už tuším také zmíněné), vsazené do východní zdi věže kostela sv. Jana a Pavla v Dobrši, vyúsťující těsně nad rovinou jižní strany původní románské sedlové střechy lodi. Výškově je žlábek situován těsně pod prahem spodních jednoduchých románských oken věže, kde také na vnitřním líci zdi probíhá mělký ústupek. O ten se ovšem opírají trámy spodního věnce (barokní?) zvonové stolice, takže případné horní ústí kanálku nejspíše není viditelné. Nevidíme také žádné stopy po nějaké „vodotěsné“ podlaze. Je zřejmé, že jak při prudkém dešti, tak při tání navátého sněhu se musela velká část vody vsáknout do konstrukcí. Jak je tomu ostatně i u většiny věží, u kterých žádný kanálek fungovat nevidíme.

Je tedy vhodné vždy konkrétní příklady popsat a obrazově dokumentovat, jelikož jich máme zatím pro srovnávání příliš skrovný výběr, povýtce namátkový. (Asi by bylo dobré k tomu disponovat i nějakým slovníkovým termínem… Ale jakým?!)

Připomeňme si v této souvislosti také kanálky pro odvod vody z rubů kleneb zejména u gotických kostelů dovnitř stavby (cílem asi bylo zejména odvést přívaly vody v nouzovém případu, kdy krytinu narušila vichřice a voda mohla volně zaplnit prohlubně nad klenbou – někde jsem o tom psal mj. v souvislosti s řezenským dómem; případně doplním link; nejvíce příkladů jsem viděl v lokalitách v alpských údolích v Rakousku).

Příklad z Gotlandu (edit. 20170708-1215)

Řadu příkladů odvodňovacích kanálků zvonových pater věží můžeme najít u kostelů na ostrově Gotland. Okna románských i gotických věží jsou poměrně rozměrná, podnebí je větrné, s častými dešti a sněžením. Pod úrovní oken je v řadě případů uvnitř věže zhotovena „plochá střecha“, jejíž vodotěsný povrch nyní tvoří buďto dehtovaná lepenka, nebo oplechování. „Střecha“ je obvykle mírně spádovaná ke střednímu žlábku, který končí vně věže často dlouhým korýtkem; zřejmě nejčastěji je vyústění směrováno na severní stranu. Značná délka „chrliče“ zřejmě bránila častému dopadání vytékajícího proudu vody na fasádu, což opět nepříznivě ovlivňoval vířící vzduch.

Není úplně jasné, jak bylo toto odvodnění vršku věží provedeno původně či při pozdějších úpravách. Možná v některých případech mohla voda dopadat až na nižší úroveň, jak tomu zřejmě bylo v západočeském Svojšíně. V některých případech mohla stékat až na rub klenby přízemí či patra a zde být vyvedena nějakým otvorem vně stavby. Nelze ale vyloučit ani to, že s využitím např. měděného plechu bylo možné již v době výstavby zhotovit odolnou krytinu, ale ani provedení z fošen, s pomocí březové kůry apod. (takové střechy se na severských stavbách úspěšně používají po mnoho staletí). To už jsou ale otázky pro podrobnější průzkumy či pro důkladné studium tamní literatury, nakolik se dosti pravděpodobně podobným detailům již věnovala.

Ala (SV) (Gotland), Kyrka

Horní část věže kostela v Ala (Gotland) s vyústěním odvodu srážkové vody z ploché střechy tvořící podlahu zvonového patra. Zde je korýtko jen krátké a míří nad střechu lodi (tedy zřejmě podobně, jak je to předpokládáno u kostela v Dobrši).

Ala (SV) (Gotland), Kyrka

Plochá střecha, tvořící podlahu zvonového patra věže kostela v Ala (Gotland).

2015/07/07 Posted by | detaily staveb | , | Napsat komentář

Standardizovat standardy? K potřebě sjednocení přístupů k evidenci památek a jejich dokumentace

V posledních měsících jsme byli pro průzkumy stavebních památek vybaveni několika metodickými publikacemi, opatřenými certifikáty oficiálnosti a spolehlivosti. (Jejich souhrn uveden u záznamu dojmů ze slavnostního křtu.) Logicky jejich autoři i instance udílející certifikát předpokládají, že taková metodická vodítka přispějí ke sjednocování výsledků a k jejich porovnatelnosti. Opakovaně se proto v metodikách mluví o standardizaci postupů apod. To je samozřejmě velmi žádoucí a bude to přínosem pro praxi. Ale současně nelze přehlédnout, že kýžený standard si zpracovatelé jednotlivých metodik většinou představují různě. Dokonce i v rámci jedné metodiky jsou uvedeny instruktivní varianty realizované různými zpracovateli, ovšem s většími či menšími rozdíly. Kde tedy získat poučení o tom, co má být oním standardem? Je tento standard potřebný? Je správné si vybírat z více variant? Nebo se ještě v odborných kruzích diskutuje a varianty se testují?

Zabývat se tím do jisté míry míním proto, že v jedné z metodik se objevil jako jeden z příkladů možného postupu testovní vzorek formuláře zpracovaný v rámci ověřování mého návrhu standardu. (Jako pracovní dokument jsem ho předložil zde.)

Mimoto se opakovaně odkazuje také na formulářová řešení v metodice OPD (PDF), která se stala jedním ze základů dílčích nynějších metodik pro dokumentaci a evidenci prvků. Jeden z používaných vzorů elaborátu nálezové zprávy OPD pak navazuje na mnou kdysi rozpracovaný „formulář“ popisu, dokumentace a vyhodnocení nálezů (zde koncept pro diskusi na konferenci v roce 2014).

V obecné rovině formulář nelze považovat za nějaký konečný cíl při hledání nástrojů evidence a inventarizace. Je to užitečná pomůcka pro zpracovávání dat, vcelku účinně bránící vynechání některých položek. Avšak již není zárukou správného vyplnění „okének“.

Logika struktury formuláře by vcelku měla odpovídat plynulému odbornému popisu, kterým by např. pro účely odborného publikování mělo být reálné formulář nahradit (samozřejmě po náležitém rozvinutí odborných komentářů, hodnocení, srovnání apod.).

Na druhé straně by ovšem systém tabulky měl být zobrazením údajů databáze (o té se v metodikách objevují zmínky, ovšem bez odkazu na detaily), neboť „papírová“ či „wordová“ tabulka by již měla být přežitkem. Nicméně takové věci bych rád nechal informatikům, nakolik by se jimi chtěli zabývat.

„Tabulka“ by mohla být také dobrou základnou monitoringu památek, tedy sledování a záznamu jejich změn, oprav, přesunů apod. Také tyto změny stavu či polohy památky by měly být jaksi na její „timelině“ zaznamenatelné. K tomu zde připojený koncept návrhu tezí formuláře zřejmě příliš možností nevytváří. Většinou (ne jen u dostupných mustrů) totiž vidíme formulář (evidenci, inventarizaci) jako zmrazený v čase. Jakoby se řekněme s objektem již žádná změna neměla udát. Jakoby se nejednalo o výchozí krok průběžného monitoringu. Do jisté míry se na tom podílejí „konzervační“ přístupy památkové péče jako celku. Mnoho pozornosti se nevěnuje ani minulým proměnám či přesunům věci (zde by totiž měly být zahrnuty i předchozí výzkumy, hodnocení apod., protože mají vliv na osud památky).

Čili by vlastně na kolonky typu „lokace“ (a všechny další, jež se mohou změnit) navázáno „nekonečné“ políčko schopné evidovat probíhající či proběhlé změny. Vlastně ani pro záznam změny není nutné mít celý formulář vyplněný. Totiž podobně jako moment vzniku či provádění evidence je stav výsledkem změn, o kterých již většinou všechno nemáme šanci zjistit, mají i všechny aktuální stavy a děje své časové, místní, věcné i personální souvislosti. Opět je tu nějaká akce (přesun, restaurování) a její aktér (aktéři).

Situací přenosu, výtvarné či provozní geneze apod. je také velmi mnoho, a je otázkou, nakolik „jemně“ je možné je rozlišit. Poučení je snad možné hledat např. ve výzkumech provenience za války uloupených předmětů apod.

Specifickým typem „artefaktu“ jsou i destrukce, místa opadání omítek, restaurátorské či statické sondy. Jde o zásahy a jevy, které obvykle neznamenají rozhodující změnu sledovaného (zkoumaného) předmětu. Došel jsem proto s experimentům s formuláři popisujícími nálezovou situaci a „sondu“. To je asi na další diskusi. Na to navazují i otázky monitoringu stavebně-technického stavu apod. (až po „detaily“ typu výměna rozbité okenní tabulky či nátěr okenního rámu; to se může zdát malicherné, ale zasklení molo být barokní či starší apod.).

V řadě případů v praxi se pak ukazovalo využití formulářů jako zdroj komplikací. To platí např. pro tabulky v textových editorech. Je také otázkou, nakolik je „rigorózně“ uplatňovat, když dosud není jeden spolehlivý standard po ruce. Takový, jehož uplatnění dá zpracovateli jistotu, že se jeho data bez komplikací začlení správným způsobem do systému a propojí se vším souvisejícím.

Vzhledem k existujícímu stavu jsem nakonec v praxi uplatňoval textovou verzi, ve které byla některá prázdná políčka pro přehlednost uvedená jako prázdná (třeba aby bylo vidět, že pro danou akci nebylo vhodné či potřebné daný údaj zpracovávat), či mohla být zcela vynechána. Tak byl tento názor představen již před lety na konferenci Dějiny staveb.

Neměly by přitom být přehlíženy otázky vývoje systému – budou se objevovat nové typy památek, bude třeba odlišit dosud shrnuté variety nějakých předmětů… Struktura údajů by měla počítat s proměnami.

Jedním z kroků by mohlo být zpřístupnění maxima „formálních“ i metodických podkladů k volnému stažení. Tím se jednak dramaticky zvýší ochota lidí standard podporovat, jednak to může usnadnit diskusi, protože bude možné poukázat na problém, zveřejnit navrhované jiné řešení k diskusi a testování apod.

V této souvislosti jsem uvažoval zpracovat nějakou srovnávací tabulku jednotlivých v metodikách navrhovaných „standardů“. Ukazuje se však, že – logicky – po obsahové stránce mnoho rozdílů není, takže formální či terminologické rozdíly by měly být odstraňovány v nějaké debatě.

Za sebe jsem se pokusil „svůj“ návrh formuláře drobně korigovat a znovu předložit k diskusi či snad i k testování. Nepodařilo se mi do něj zahrnout všechny detaily či problémy zmiňované výše, ani další, které by nepochybně měly být vzaty v potaz, něco je stále možná nadbytečné. Pokusil jsem se upravit údaje o lokaci a jejích změnách, protože předešlá verze vyžadovala jejich asi matoucí opakování.

Souhrnně si nadále myslím, že by tyto standardy měly být zpracovány na základě široké diskuse (od IT po historiky umění či restaurátory) už v prvním kroku „standardizace“ a z tohoto standardu by pak  vycházely dílčí metodiky. Jako podpora efektivity správy informací o památkách by pak měly formuláře důsledně být vedeny ve verzích – tedy tak, že budou v praxi aktualizací či monitoringu pouze korigovány a doplňovány, nikoliv již znovu sepisovány…

Prosím tedy o případné připomínky. Možná i o komentáře a názory k potřebnosti standardizace či způsobu jejího zajišťování.

(Počítám s vlastními úpravami této verze textu a rád zapracuji i Vaše připomínky.)

VĚC Pojmenování
Lokalita / Okres Co nejvíce srozumitelné a jednoznačné určení pozice věci v době dokumentace (tedy bez údajů typu „pověřená obec“ apod.)
Areál / Část areálu Určení polohy věci „relativně“, v rámci širších prostorových souvislostí (zámek…).
Adresa
Objekt / Část objektu
Lokalizace (souřadnice, číslo místnosti, parcela, stěna místnosti…)
Místní souvislosti Sousední věci vlevo, vpravo apod. Pozice v expozici, skladišti, šupleti…
Evidenční číslo
[Místo původu] Pokud byla věc přemístěna, tak odkud.
Klíčová slova Pokud možno „exaktní“ uvedení pomůcek pro vyhledávání, pro typologická zařazení apod. Jsou rozdělena do skupin, aby napomohla neopomenout na první pohled méně zřetelné souvislosti, vzdálené specializaci zpracovatele apod. Doporučuje se respektovat tezaury, ale pokud je to potřebné, uvádět i „neslovníkové“ odborné termíny.
KS obor (architektura, malířství, chemický průmysl…)
KS typ (stavební díl, ozdobný prvek…)
KS motiv (portrét, alegorie…)
(KS funkce ?) (trám krovu…)
KS téma, ikonografie (rostlinná výzdoba, zelený muž…)
KS jednotlivosti ikonografie (hrozen, kopí…)
KS pozice (součást zdiva, architektonické struktury, např. hlavice je součástí sloupu apod…)
KS prvky (součásti věci, zejména pokud je sestavena z více prvků – podstavec, sloup, hlavice…)
KS materiál
KS chrono (sloh, vročení…)
1. OKOLNOSTI AKCE
Autor
Datum akce / zápisu
Metoda dokumentace (výčet)
Stupeň podrobnosti (odhad; pro relevanci výsledků to může být významné)
2. SOUHRNNÉ ZNAKY VĚCI
Souvislosti umístění
(zasazení do konstrukce, umístění ve stěně…)
Označení (inv. č.)
Funkční uspořádání (např. hlavice je osazena na sloupu a podpírá oblouky arkád)
Původ (pokud není na původním místě) (základní odkaz – zejména v případech druhotného užití, při umístění v expozici…)
Charakteristika (forma, funkce, materiál) (stručně – např. kalichovitá hlavice sloupu, pískovec…)
Tvar (popis, orientační skica)
Slohové zařazení (lze jen uvést sloh, nebo jej blíže charakterizovat)
Datace (od – do, styl)
Autor návrhu (architekt, sochař)
Výrobce (stavební firma, sochař…)
Související osoby (investor, pomocníci)
Vývoj Zejména druhotné užití, doklady údržby, modernizace…)
Význam Dílo významné stavební huti, doklad slohu, vzácný doklad řemesla…
Širší vztahy (slohové filiace, analogie aj.) Charakteristika těchto významných souvislostí a znaků. Možno hesly, ale také rozvést do formy materiálie či studie.
Související prvky (kontext) Komentář ke známým prvkům v místě, v expozici.
Dílčí prvky
Relace prvku Pravděpodobné jsou nálezy dalších prvků v lokalitě, jejich deponování v místním či regionálním muzeu, nebo i v jiných sbírkách a v soukromých fondech.
Potenciál Možné další nálezy v místě, možné doplnění analýz zkoumaného prvku apod. Vodítko pro úvahy o dalším zkoumání.
Pozn.
Výstavy
Dokumenty Archivní doklady.
Literatura
3. DETAILY
Detaily lokalizace / Souřadnice
Rozměry (stručně slovně, příp. schéma na dalším listu)
Hmotnost
Materiál
Způsob výroby / montáže
Stopy opracování
Povrchová úprava
Výrobní značky, přípravné značky
Stopy konstrukčního spojení
Stopy funkce (Oděr. Stopy po kotvení.)
Znečištění / Poškození (Olámání části prvku.)
Dodatečné úpravy, změny
Stratigrafie
Nápisy
Ozdoby (popis, ikonografie)
Technické parametry
Další související analýzy
4. STAV A PÉČE
Vlastník
Využití
Stav a uložení
Doporučení pro péči
Námět pro další průzkumy
Další související analýzy
5. PŘÍLOHA
Plánová dokumentace
Fotodokumentace

2015/03/30 Posted by | dokumentace památek, evidence památek, metodiky, standardy | , , | Napsat komentář

Několikero fotografických zkušeností – necertifikovaných

Fotometodika obálka

Ladislav BEZDĚK, Martin FROUZ: Digitální a digitalizovaná fotografie pro vědecké účely v památkové péči, vyd. Národní památkový ústav, Praha 2014, ISBN 978-80-7480-017-7

Nová úředně certifikovaná fotometodika pro vědecké účely v oblasti památkové péče je napsána pro mě až překvapivě „stravitelným“ způsobem, kdy se autorům podařilo na únosnou míru redukovat různé profesionalismy z odborné hantýrky a srozumitelně provést čtenáře úskalími ovládání složitých kombinací nastavení fotoaparátu, varovat před mnohými riziky vyvolávanými jakýmkoliv zjednodušením při pořizování i zpracování snímků. Z řady hledisek se jedná o metodiku významnou, až přelomovou (tím myslím i proces přípravy metodiky s uveřejněním pracovních verzí k připomínkám). Kromě památkářů-dokumentátorů je schopná zasáhnout širokou kulturní či turistickou veřejnost, zabývající se fotografováním památek. Je tedy velká naděje, že práce celkově zlepší úroveň fotografování památek i kvalitu dokumentace památek pro budoucí generace (nevylučuji, že by se uplatnilo i cizojazyčné vydání).

Nicméně mě trochu zarazilo pojetí závěrečného „desatera“ fotografa, kde jsou pominuty četné běžně nekomentované, nicméně závažné „obyčejnosti“, ale je sděleno několik spíše izolovaných a dílčích okolností fotodokumentace památek.

Nakonec se tak zdá, že krom obsáhlé metodiky by mohla existovat elementární informace pro fotografy památek, kteří pořizují snímky při rodinných výletech či společensko-turistických akcích.

Musíme si uvědomit, že ani řada odborných pracovníků v památkové péči bohužel není vybavena technikou, jejíž parametry by odpovídaly hodnotě artefaktů, které jsou předmětem jejich fotografické dokumentace. Snad v první řadě to platí pro používané objektivy.

S těmito ohledy jsem se již v reakci na některé snímky zasílané do fotosoutěže Wiki miluje památky pokoušel ověřovat, jestli by mohlo k nějakému užitku být provozování stránky, kde by se jednoduchými instruktivními záběry s komentáři ukazovalo, jaké vady snímků jsou vážné, jak vznikají, a že jim často lze jednoduchou úpravou postupu focení bránit.

Dnešnímu stavu informačních technologií i jejich penetraci v odborné i širší kulturní veřejnosti by zřejmě odpovídalo na vydání metodiky navázat provozováním webové stránky s možným sdělováním zkušeností z praxe, komentováním přetrvávajících vad snímků apod. V tomto směru se asi uvidí. Je třeba vzít v potaz i to, že z různých organizačních a administrativních důvodů bude zřejmě metodik rapidně přibývat, takže by bylo vhodné je dle obsahových zaměření na webu nějak sdružit.

Teď tedy elementaristické několikero metodických drobnůstek fotografa památek (počítám s doplňováním, tak díky za případné podněty v komentářích):

  • Pokud možno mít natrénovanou obsluhu přístroje. To se týká i méně typických situací (použití samospouště, funkce zpoždění závěrky za sklopením zrcátka u zrcadlovek, korekce expozice, fotografování bleskem s odrazem, korekce barev při žárovkovém osvětlení…). Vozit v tašce návod a občas v něm zalistovat.
  • Zkontrolovat před fotografickou akcí všechno. Nezapomenout na odstranění závad zjištěných minule.
  • Nezapomenout žádný objektiv. Sledovat čistotu objektivů.
  • Mít nabité všechny baterie. Pokud možno mít ke každé baterii nabitou zálohu, ale v případě vícedenní výpravy také nabíječku. Ověřit i kapacitu baterií blesku. Vždy mít záložní baterie (AA, AAA, …).
  • Mít raději nadměrnou zásobu paměťových karet, raději promazaných v počítači (formátování v aparátu může být nespolehlivé).
  • Barevná škála a měřítko ke vkládání do záběru.
  • Stativ s fixační destičkou (pokud je potřebná; doporučuji disponovat dvěma, protože podle zákona schválnosti vždycky někam zapadne).
  • Pokud s sebou vláčíme reflektory, nezapomenout stojany a dostatek kabelů s rozdvojkami. Rovněž vždy mít v pevné schránce rezervní zdroje světla.
  • Mít dobrý přehled o nastavení citlivosti a rozlišení aparátu. Dále o zvoleném programu, nastavení barevných korekcí apod. Samozřejmě také o nastavení zaostřování a stabilizace. Pokud možno vždy vypínat automatické nastavování citlivosti. Pokud nejsou světelné podmínky zvláště komplikované, vždy na přístroji nastavit nejnižší možnou citlivost (pro běžné snímkování nejlépe 100 ASA).
  • Stativ používat prakticky vždy, kdy je to možné. Nezapomenout vypnout stabilizaci objektivu (rozostří většinu stativových snímků). Pokud možno vždy používat u zrcadlovek sklopení zrcátka v předstihu před expozicí. Po sejmutí aparátu ze stativu nezapomenout stabilizaci opět zapnout.
  • Při fotografování z ruky pokud možno používat nějakou opěru (monopod, hrudní či ramenní opěrku).
  • Pokud možno vždy používat hledáček a napomoci stabilitě aparátu jeho opřením o obličej.
  • Dávat pozor na nastavení barevných korekcí, protože se může u jednotlivých režimů (A, P, M…) lišit. Většinou vyhoví „automatické nastavení bílé“, ale mnohdy vyvolá nepřijatelné zabarvení snímku.
  • Při fotografování za problematických podmínek pokud možno exponovat vícekrát, aby bylo možné následně vybrat nejlepší výsledek, protože automatika může zklamat typicky v protisvětle apod. (Lze použít automatické vytváření série tří různě exponovaných snímků – HDR; ale takové postupy je třeba mít natrénované.)
  • Pokud možno vždy kontrolovat ostrost záběru hned po jeho pořízení „lupou“ – zoomováním náhledu. Nejednou se snímek zdá na drobném monitoru přístroje zdařilý, ale jeho následné zhlédnutí ukáže nepřijatelnou neostrost.
  • Transfokátory používat, pokud to podmínky dovolí, s nastavením ohniska kolem středu rozsahu (široký úhel většinou vyvolává soudkovité zkreslení, dlouhé ohnisko tzv. poduškovité; zejména u výkonných objektivů s asférickými členy je zkreslení velmi těžko následně korigovatelné).
  • Číslování snímků pokud možno nastavit průběžné (tedy ne např. od jedničky pro každou výměnu paměťové karty).
  • Nezapomenout dioptrické brýle.
  • V prachotěsném obalu mít vhodný prostředek pro čištění objektivu (sepraný lněný či bavlněný kapesník; před čištěním jemně odfouknout prach, přitom povrch neznečistit např. slinami; povrch orosit dechem, a pak jemně otřít bez vytvoření či ponechání šmouh). (Hodí se také čistý vlhký hadřík v igelitovém sáčku k otření rukou ušpiněných při pohybu zaprášenými prostorami, staveništěm apod.; vedle vody je prach největším nepřítelem zejména mechanických částí přístroje.)
  • Vždy chránit objektivy krytkami, ale přitom se vystříhat jejich ohmatání prsty.
  • Pokud možno mít zavedený organizačně a časově nenáročný systém identifikace snímků. Hodí se používání poznámkového sešitu. Pro označení záběrů v poznámkách pokud možno používat číslo snímku z přístroje (k tomu je vhodné mazat nezdařené snímky až po převedení souborů do počítače, protože většina fotoaparátů při promazávání snímků mění čísla všech následujících snímků).
  • Vždy mít alespoň dvě propisovačky. Pokud možno mít v záloze i mikrotužku.
  • V terénu můžeme ocenit i různé „servisní“ drobnosti – gumičku, provázek, lepicí pásku, kolíček na prádlo, nožík, „hodinářský“ šroubovák.
  • Často není možné v terénu snímky precizně lokalizovat či popisovat. Převážně vyhoví provedení takového zápisu hned po návratu z výpravy. Ne však později. Pořádání přehledného archivu není snadné a může být časově značně náročné.
  • Snímky je třeba zálohovat. Současně je vhodné snímky, které snesou zveřejnění, ukládat na nějaké dostupné servery (případně s nastavením „soukromí“ snímků podle jejich obsahu). Dříve mohly např. černobílé negativy ležet bez povšimnutí v nějaké zásuvce a čekat na své „objevení“ i více než sto let. Dnešní digitální snímky mohou „vyšumět“ jedním nepromyšleným kliknutím. Mnohé jistě lze ze smazaného disku rekonstruovat, asi se s rozvojem rozpoznávání obrazu bude možné dopracovat i k identifikaci záběrů dávno zapomenutých na nějakém datovém nosiči. Nicméně mnoho snímků i dalších informací již zmizelo proto, že jsme při vyřazení starého zařízení zapomněli nějakou část disku přenést do nového přístroje. V takovém případě i komprimované fotky třeba na Rajčeti mohou být lepší, nežli nic.
  • S využitelností zapomenutých snímků souvisí i jejich označování. Název či popis souboru by měl obsahovat vše podstatné, co jednoznačně záběr určuje. Zde by byla namístě nějaká debata s informatiky, ale jisté to není, když se podíváme, jak si označují fotky oni sami… Např. v rámci vědy a výzkumu v NPÚ by se jednotně postupovat mělo.

2015/03/23 Posted by | dokumentace památek, metodiky, publikace | | Napsat komentář

Glosy k tezím nejstručnějšího úvodu pracovní schůzky o cihlách a památkové péči

Akce má připomenout potřebu spolupráce na informačním systému o cihlách a takovou spolupráci podpořit.

Doksany (okres Litoměřice), klášter, kostel

Chodníček sestavený z historických cihel s kolky před průčelím klášterní budovy v Doksanech

V krátkém vystoupení bych chtěl jen několika větami naznačit jednak některé – možná na první pohled trochu podružné – okolnosti z historie stavitelství, které v různé míře ovlivňují vypovídací schopnost a „historický“ význam cihel, jednak vybrané problémy spojené s „evidencí“ cihel i jiných artefaktů v paměťových institucích i v navazujících oborech.

„Cihlové“ regiony v dějinách stavitelství. Cihly odedávna převládaly tam, kde nebyly k dispozici jiné stavební materiály (kámen, dřevo). Vlivem různých historických okolností může však dojít k užití cihel na jiných místech (římské cihly v Mušově, raritní gotický kostel v Čečovicích u Domažlic). Až s rozvojem dopravních možností v 19. století cihly téměř neznají hranic…

Technické i dekorativní uplatnění cihel ve stavební konstrukci. Snadné vyzdívání pravidelných konstrukcí, vytváření otvorů ve stěnách, vyzdívání kleneb, spolehlivé provedení tenkých stěn či příček. Prefabrikované prvky architektonického členění. Technické tvarovky (potrubí…).

Druhotné užití cihel. Podobně jako jiné stavební materiály byly dle možností cihly opakovaně užívány po demolici starší stavby v nových konstrukcích.

Sbírky cihel. Soukromé. Muzejní. Školy. Památkové instituce. Projektanti. SHP. Prodejci.

Dokumentace, její evidence a sdílení. Pro historické zkoumání, odbornou komunikaci, korektní interpretace i prezentaci směrem k širší veřejnosti je potřebné docílit spolupráci mezi paměťovými institucemi (muzea, památkáři) se sběrateli, školami apod. při vytváření informačních nástrojů. Je ale možné, že toho nelze (nyní?) docílit. Považuji však za potřebné to opakovat, i kdyby to bylo do omrzení… Tam, kde vzniká izolacionistický informační systém o kulturním dědictví, by se měl uplatnit aspoň pocit viny…

Informační systém kulturního dědictví by měl být schopen sledovat (nejen) cihlu od momentu plánování přes výrobu, užití, druhotné užití, archeologizaci, deponování, muzealizaci… (Malé dějiny cihly… 1. Projekt, 2. Katalog výrobků, 3. Projekt stavby, 4. Součást zdi, 5. BIM, 6. Destrukce a druhotné užití, 7. Archeologický výzkum, SHP…, 8. Muzealizace, 9. Zánik. – není to úplně kompletní výčet).

Jednotlivá v massériích vyráběná cihla není ovšem z informačního hlediska tak podstatná, ale svým dalším osudem již začíná vypovídat o souvislostech. Čili by IS měl být schopen absorbovat data o kterékoliv cihle na zeměkouli (v kterékoliv fázi její existence) a funkčně jimi disponovat.

Samozřejmě je to do značné míry přehnaný „požadavek“, ale přesto lze ze srovnání této „maximy“ s realitou evidencí v oborech kulturního dědictví vyvodit určité podněty aspoň pro chvíle rozhodování, jak se nějaká evidence bude zpracovávat. Zda izolovaně (a s „předpokladem“ vlastní digitální archeologizace), nebo s ohledem na vyšší IS a na možné využití původně nepředpokládanými způsoby.

Takové náměty by mohly být předmětem připravované diskuse.

2015/01/21 Posted by | dokumentace památek, evidence památek | , , | komentářů 9

Metodika SHP, standard postupů nebo studie?

Pokusil jsem se zareagovat na výzvu o pár připomínek k připravované metodice. Na stanovenou adresu jsem poslal něco poznámek, ale je těžké komentovat nějaké jednotliviny u tak rozsáhlého textu, navíc kypícího různými náměty variantních úvah či námětů téměř v každé situaci „procesu“ SHP – jak podrobně postupovat, nakolik strukturovat, jak vlastně pracovat s tabulkami. Cílem pisatelů asi není docílit nějaké striktní unifikace postupů a formalit (což je asi dobře, když vidíme, jak se v mnoha směrech hodnocení věcí redukuje na nějaké snadno spočitatelné „kvalitativní“ znaky, umožňující posouzení hodnoty výsledku skoro komukoliv).

Nicméně je nesnadné komentovat detaily tak rozsáhlého dokumentu, ve kterém se navíc autoři vracejí k různým detailům postupů vícekrát v různých souvislostech nebo v různé míře detailu. Přesto jsem pár detailů na uvedené kontaktní adresy sdělil, ale samotného mě více zaujalo trochu sledovat souvislosti produkce metodik v posledních letech i celkem náhlého nástupu „myšlenky“ otevřeného přístupu v památkářských sférách.

Je vynikající, že se na internetu postupně začínají objevovat metodické texty památkové péče (ale tak je tomu vlastně už řádku let). A ještě lepší je, že jsou předkládány návrhy textů on-line k připomínkám. Metodiky se podařilo on-line zpřístupňovat již před několika lety (po nemalých sporech a dodnes trvajících pochybnostech některých aktérů) a děje se tak systematicky (postupně byly metodiky také zpětně certifikovány, aby jimi bylo možné efektivně operovat např. v právních sporech ohledně správné památkové péče). Nyní byla vytvořena v informačním systému památkové péče další možnost zpřístupňování certifikovaných metodik, kterých asi bude možné zveřejňovat více, nežli bude reálné produkovat v tištěné verzi.

Takových možností by mělo být využíváno ještě spíše pro zpřístupňování verzí návrhu metodiky k připomínkám. Tak, jako se to stalo nyní s připravovanou výrazně rozšířenou a zpřesněnou verzí metodiky stavebně-historického průzkumu (SHP).

Patrně je z nějakého důvodu v současnosti marné usilovat o to, aby se „drafty“ metodik uveřejňovaly na oficiální platformě NPÚ, i když i k tomu existuje vzor. Zde se mj. podařilo také doplňovat upravenou verzi a komentovat postup finalizace textu.

Nedávno jsme vysoce kvitovali také zpřístupnění návrhů dalších metodik souvisejících se SHP. (Tento postup byl již před lety s úspěchem aplikován na přípravu metodiky OPD a nepochybně pomohl i její respektované kvalitě.)

Čili je problém spíše jen „administrativní“, že by měly být návrhy zpřístupňovány přehledně jednou cestou. Může to být v rámci Metainformačního systému památkové péče (MIS), ale předložení návrhu by mělo být signalizováno na místě, které lze z hlediska aktualizací sledovat, tedy nejsprávněji na webu NPÚ. Kdyby žádné jiné, mohou k tomu být i důvody licenční.

S tím ještě souvisí jedna okolnost, že v nynější době většina metodik vzniká v rámci řešení projektů vědy a výzkumu. Tam existuje jakýsi trend k prezentacím výsledků na samostatných webech, i když by opět logika nabízela i možnost jednotného zpřístupňování v souvislostech (zde ji považujme za vhodnější).

Na posledně odkazovaném místě se zpřístupňování metodických apod. textů on-line (zahájené ovšem už před lety, jak bylo uvedeno – zejména zde) zdůrazňuje nově jako výsledek vyhovění stanovenému otevřenému zpřístupňování institucí (Open access – OA).

K tomu bychom dnes mohli ovšem nad rámec vylepšení dostupnosti metodik oproti pouhé tištěné verzi, která by ovšem měla zůstat samozřejmostí i nadále, zvažovat i „obousměrný provoz“ komunikace. Při vydání návrhů k připomínkám totiž prakticky neexistuje možnost jiné reakce, než odeslání připomínek na mailovou adresu (zpravidla neobdržíte žádnou reakci; jen pak můžete „s povděkem“ kvitovat, že objevíte opis své věty v nějakém výsledku). To je asi v řadě případů nejvhodnější řešení, ale nepochybně se dnes nabízí i možnost přidávání komentářů, třeba k nějakým detailům, aniž by připomínkující osoba musela korespondovat s uvedenou kontaktní osobou.

V předchozí kampani příprav nové metodiky SHP byly takto zpřístupněny původně mailované připomínky. Zkrátka, když už OA, proč nevyužít i takovýchto dalších možností. (Tehdejší můj pokus.)


Dokument je velmi obsáhlý, týká se „průřezově“ širokých oblastí (od dějin umění a stavitelství až po aktuální trendy památkové péče, kompletní typologie staveb i veškerých jejich prvků…). Je nepochybné, že autoři vynaložili na jeho sestavení a ladění nemálo erudice a energie, takže těžko lze operativně zpracovat nějaké připomínky, které by byly adekvátní …a samy nebyly snadným terčem relativizace a jen tedy všechny nezdržovaly. Případný pisatel připomínek se tak může pokusit zčásti o obecné připomínky (možná jdoucí nad rámec jednotlivé metodiky) či si může všímat možná až podružných či ze souvislostí vytržených detailů. Tak nějak jsem se aspoň pokusil já…

Obecně (něco pokusů o obecnosti pak ještě na konci). Vždy jsem doporučoval formát metodik A4. Zde považuji za vhodné to zopakovat. Pokud se bude pokračovat ve formátu A5, bude svazek prakticky nemanipulovatelný, při lepeném hřbetu se bude rozpadat.

Nedoporučuji atypické formáty, jako měla např. publikace Zkoumání… Formát A4 bude odpovídat formátu elaborátů, takže bude možné dobře zařadit i vzorové stránky (i když je pravdou, že ty se v podobných případech většinou zmenšují). Plánky budou moci mít rozumnou velikost. Při dvousloupcové sazbě bude i zařazování obrázků mnohem efektivnější.

Formát A4 jsem doporučoval od počátku mj. proto, že právě v době obrody edice Odborné a metodické publikace přešel i Úřad pro normalizaci… u ČSN z formátu A5 na A4. Sám to tehdy zdůvodnil rostoucí potřebou velkých tabulek a grafů, což jsou i naše případy (zřejmě i tím, že formát A4 mají i normy ISO).

Formát A5 se u nás preferoval pro „snadné nošení metodik v kapse do terénu“. Při jejich počtu (pro naše témata zvláště) a při rozsahu právě tohoto svazku toto již ztrácí platnost. Navíc přibývá lidí, kteří budou na stole i v terénu pracovat tak jako tak s elektronickou verzí.

Formát A4 by mohl být doplněn o perforaci 4 otvorů u hřbetu pro vložení do standardních pořadačů, kam by se jednak mohly vkládat další metodiky, jež by měly být vydávány v tomto formátu (to je „jenom“ názor), jednak související ČSN, materiálové listy apod., jak s tím běžně pracují projektanti aj.

(V této souvislosti bych nevylučoval ani představu Oborových norem. Protože metodiky začaly v dosavadní edici vycházet proto, že nebyla žádná jiná a nebylo ani jasné, jestli bude vůle v jejich vydávání vytrvat. Existuje také určitá nejasnost ohledně vztahu vydávaných metodik k „certifikovaným“ metodikám. Mohou být v edici zařazeny i necertifikované metodiky?)

Útržky detailů

V následujícím jsem se zmohl jen na pár vytržených poznámek, což souvisí mj. s tím, že některé postupy jsou v metodice nejprve nastíněny obecněji, takže se až dalším čtením dobereme toho, že jsou v následujících kapitolách i vícekrát „řešeny“ podrobněji (to se týká třeba postupu popisu).

Přijde mi, že metodika staví uživatele snad až příliš často před rozhodování (či váhání) o tom, co je či není správné. Text mnohokrát zdůrazňuje jak je všechno možné provádět různě podrobně, jak nejsou postupy ustálené, jak je každá památka jiná, přístup zpracovatele subjektivně podmíněný, jak má na vše vliv postupující vývoj poznání, všechno je relativní…

Problematika je přitom neobyčejně složitá a rozsáhlá. Postihuje všechny slohové etapy, vývoj techniky a společnosti obecně. Atd. Takže je jasné, že i na vybalancování mezi nabízením možností a striktními limity to nemůže být jednoduché. Proto není v jednoduché situaci ani pisatel případných připomínek, a i přes „dostatek“ poskytnutého času těžko může nabízet nějaká doplnění jednotlivých vět či korekce formulací.

V textu (křestní) jména osob vždy rozepisovat. Zkrácení jména vždy ochuzuje informaci a může zcela mást (P. Kroupa = Pavel Kroupa i Petr Kroupa, Z. Dragoun = Zvonimir Dragoun i Zdeněk Dragoun apod.).

Měly by být uvedeny související dokumenty. Zejména navazující metodiky (zaměřování, dokumentace a inventarizace detailů, OPD, okna…).

Předpokládám , že ještě před tiskem projde text jazykovou úpravou. Proto jsem až na výjimky nekomentoval stavbu vět (typu „SHP je zpracováváno“), interpunkci apod. (i když i to může být pro správné pochopení textu významné). To platí i pro volbu termínů, kdy bývají zbytečně hledána synonyma místo použití identického výrazu, když se jedná o stejnou věc (např. požadavek na to, aby elaborát SHP „přebíral“ garant, přičemž se doporučuje „předání“ v rámci kontrolního dne – s. 9).

Důraz se vcelku logicky klade na zadání a kontrolu SHP. Proto by bylo logické v metodice také popsat postup „garanta“ při stanovování podmínek pro SHP. Specifikaci souvisejících metod zkoumání a dokumentace (archeologie, Stavebně-technický průzkum apod.; v kapitole zřejmě není zmíněn průzkum statický) by měla obsahovat také metodika. Měl by v zásadě existovat katalog všech relevantních metod, ze kterého by bylo možné některé na základě zdůvodnění vynechat.

Jde také o to, že by „recipročně“ mělo být stanoveno, že např. při statické sondáži proběhne dílčí SHP, OPD apod. Totéž při restaurátorském průzkumu omítek. Ale také při rekonstrukci elektro- či sanitární instalace. I při takových vcelku technicistně pojímaných dílčích zásazích mohou být objeveny zazděné otvory, historické povrchové úpravy omítek apod.).

Vedle jistě potřebného dohledu odborného pracovníka NPÚ (asi je míněn garant z předchozího textu), jeho konzultací či upřesňování doplňujících průzkumů je též potřebné, aby stejnou iniciativu mohl (či měl) mít průzkumník. To může být důležité v momentu, kdy např. zjistí dříve nepředpokládatelnou stavební fázi apod., což může vést k nárůstu pracnosti, a tedy i nákladnosti, odhalí nutnost doplňujícího průzkumu (to nemusí dokázat jen garant či odborný pracovník; může se to třeba zjistit během kontrolního dne po nějakém postřehu přizvaného odborníka – jinak by se ani kontrolní dny nemusely dělat; reakce „systému“ /garant, zpracovatel, investor/ na taková zjištění nejsou zřejmě specifikovány či naznačeny).

V rámci zmiňované Centrální evidence elaborátů SHP by měly být evidovány i elaboráty uložené v jiných sbírkách dokumentace, než jsou sbírky NPÚ; resp. by neměly být z takové evidence apriori vyloučeny.

Jestliže byl v úvodu SHP popisován jako shromáždění všech poznatků o dosavadním vývoji památky, je namístě rovnou říci, že i po kolaudaci zásahu a předání elaborátu plynule stavebně-historický (stavební, funkční) vývoj pokračuje. Bude tedy vhodné do budoucna počítat s tím, že elaborát je vlastně plně otevřený dalším aktualizacím. To má nemalý význam už proto, že to znamená, že při budoucím zásahu se nebude provádět další SHP, ale budou se zpracovávat „dodatky“ či jinak pojmenované aktualizace. Čímž také dojde ke kvalitativnímu posunu ve využití elektronické verze elaborátu, zmiňované v textu (ale zřejmě je míněna podoba „otisku“ ve formátu PDF).

Další význam tohoto „živého“ elaborátu spočívá v tom, že je skutečně možné do něj zahrnout dílčí výsledky např. z OPD, a „velký“ elaborát zpracovat následně. Je možné, že tím lze snižovat obecně velmi potřebný tlak na zadávání standardního SHP, ale současně to vytváří prostor pro trvalé „provazování“ všech dosahovaných poznatků, vznikajících kdykoliv.

Je to důležité též s ohledem na (možná již vbrzku) budoucí zapojování informací o památce do BIM, ale současně je třeba pamatovat na potřebu typologických či jiných odborných poznatků a jejich začleňování do systému odborných IS (evidence nějakého typu okenních kliček apod. „napříč“ všemi budovami apod.). Tak se také docílí onoho dalšího vědeckého/badatelského využití výsledků.

Současně z těchto souvislostí plyne potřeba modulárního systému jak terénní práce, tak elaborátů – to samozřejmě platí hlavně pro dílčí akce. Standardní SHP i s doplňujícími průzkumy by ovšem mohl být jako modulový též koncipován od počátku. K tomu by bylo vhodné také stanovit určitou škálu úrovní „podrobnosti“, ze které by bylo jasnější, že se věnuje zvýšená pozornost některému prvku (to se týká typicky OPD).

Není zcela jasné, ve které fázi přípravy terénního průzkumu zpracovatel stanovuje rozsah práce, protože to je podstatné pro jednání s investorem a limitující pro výsledek i jeho hodnocení. Není jasné, zda existují nějaké standardy nákladnosti práce.

Opakovaně jsou zmiňovány různé možnosti řešení a postupů v průzkumné a dokumentační fázi i v elaborátu, což je z odborně filozofického pohledu nepochybně namístě. Mnohé by asi objasnily konkrétní příklady. Vzhledem k rozsahu by asi byly ideální vybrané stránky z příkladně zpracovaných elaborátů. Případně odkaz na elaboráty obsažené v IISPP/MIS. Je ale možné, že takové věci budou v obrazové příloze metodiky.

To se týká i formulářového uspořádání (Raumbuchu – tabulek). To nemá u nás zavedenou podobu ani dlouhou tradici. Bylo by vhodné vybrat nějaké příklady a někde je zpřístupnit on-line, aby z nich bylo možné vycházet, a tím co nejrychleji dospět ke standardizaci (tak, jako se to u mnoha zpracovatelů podařilo u OPD).

Je třeba upozornit na problematiku „tabulek“, protože ty v textových editorech dělají problémy při přechodech mezi formáty (včetně přenosů do „vyšších“ verzí editorů). Na rozdíl od tabulkových programů (xls) umožňují lepší kontrolu nad výslednou podobou tisku. Tabulky by však měly mít co nejméně komplikovanou strukturu formátování (případně by v elektronické verzi měly být připojeny i v textové verzi s nějakými vhodnými oddělovači).

Že není sjednocena terminologie, je ovšem truchlivé. Nicméně různá literatura existuje – počínaje VŠ skripty, příručkami, metodikami, „Herouty“…

Metodika správně varuje před (nad)užíváním synonym v elaborátech. V redakčním dolaďování textu metodiky by bylo vhodné rovněž k tomu přihlédnout.

Nad rámec metodiky musím i zde opakovat výzvu, aby se všude myslelo na vytvoření terminologického slovníku, ale hlavně aby se přitom napříč památkovou péčí a příbuznými obory postupovalo koordinovaně, v široké dohodě. Je to natolik důležité, že by k tomu měl být projekt a nejspíše vydána metodika… 🙂

V textu by asi měly být popisovány i aktuální součásti mobiliáře. A to proto, že SHP není jen hodnocením stavby, „pátráním“ po jejích předchozích podobách a funkcích a podkladem pro optimalizaci právě připravovaného zásahu, ale také pramenem informací pro budoucí obdobné (ale třeba i etnografické) bádání. Absence těchto pasáží v běžných SHP má řadu důvodů – často je to fakt, že SHP probíhá po vyklizení stavby či po jejím opuštění.

Typologie – zpracovatelé SHP by se opět měli spojit (i s dalšími specialisty z oblasti památkového zkoumání) a spolupracovat na encyklopedii. To tato metodika nevyřeší, ale po stránce postupu jde jen o to se dohodnout a začít. K tomu by se mohla v dohledné době konat nějaká schůzka (IT, SHP, historici…).

Vztah k inventarizaci by měl být velmi přímý. Je jedno, jestli jsou „inventarizovány“ místnosti (Raumbuch) nebo okna (inventář, seznam hodnotných či nehodnotných prvků). Jde o takový podklad, prakticky neoddělitelný od SHP, jakým je i stavebně-technický průzkum (ten se v některých fázích vývoje SHP v SÚRPMO stával společnou součástí elaborátu se SHP).

S tím souvisí i přístup k OPD, jehož součástí by měla být i doplněná „inventarizace“ těch prvků, které byly v průběhu zásahů teprve zjištěny. Výše naznačený systém, kdy by každá památka či objekt měly svou SHP/encyklopedickou stránku, by umožňoval průběžně inventář doplňovat a aktualizovat (např. právě o informace o přesunu nějakého prvku na jiné místo v rámci budovy, nebo i o přenesení do muzejního depozitáře apod.; k tomu všemu by nám mohlo pomáhat i navazování na standard sdílených informací o předmětech nejen muzeálních CIDOC-CRM; totéž v BIM).

Takový „modulární“ postup také umožní různou podrobnost přístupu (zeď s okny > okno > výplň > klička) k jednotlivým prvkům, přičemž je možné podle okolností časem provádět doplňky v podobě prohloubení podrobnosti vybraných prvků apod.

Číslování místností. Asi by přednostně mělo odpovídat současné nebo poslední nalezené plánové dokumentaci. Nebo by měly být zopakovány (či odkázány) zásady pro stanovení pořadí atd., jak se vyučují na stavebních školách, nebo předepsány ČSN. V principu by se mělo shodovat s projektovou dokumentací aktuálního zásahu, aby bylo co nejsnáze zjistitelné, co se týká téže místnosti či prvku. V případě, že není žádné číslování nalezeno, mělo by být optimálně provedeno tak, aby mohlo být převzato i pro další vznikající dokumenty (projekt, RP, AV…).

Patrně by bylo vhodné doporučit datové formáty nejen pro plány. Text: doc?, docx?, txt?, rtf?, html? PDF? PDF/A? Fotky: tiff?, jpg?, png?, bmp?. Video? Audio? 3D? Případně odlišit preferované vs. zakázané. Pokud je to obsaženo v nějaké metodice pro práci s památkovými daty, lze doplnit odkaz.

Vhodné by bylo doporučit velikost obrázku pro vložení do textu i „Jména“ souborů a nějak se zabývat vztahem náhledů v textu a podrobných obrázků. Podotýkám, že se trvalou udržitelností dat zabývají mezinárodní konsorcia. Tak tedy odkázat na nějaké doporučení NA ČR? Problém „stability“ tabulek je také trochu širší (nejsem technik). Je možné, že pro tyto otázky, které jsou společné mnoha oblastem IS kulturního dědictví a paměťových institucí, budou „řešeny“ jinou metodikou, „jdoucí“ napříč dalšími oblastmi, ve kterých vznikají data určená ke sdílení a archivaci.

Slovníček? Na slovníčku by bylo možné společnou prací začít víceméně hned. Osobně jsem si dovolil nějaké pokusy, když jsem zjistil, že k některým souvisejícím termínům ze specifické oblasti SHP výklad chybí. Vybírám snad k úvaze… SondaNálezová situace.


Není zcela jasné, jak se v rámci jinak citovaného IISPP reaguje na získané poznatky (ale to se samozřejmě netýká jen SHP). Když se např. zjistí dosud nepředpokládaná stavební etapa nějaké části památky, jak se to promítne do „charakteristiky“ památky v evidenci kulturních památek? (Na to ale možná mají OEDIS nějaké postupy.)

Z hlediska ještě více obecného mi trochu chybí možnost komentovat návrh metodiky třeba přímo na webu Svorník (mně alespoň web přidávání komentářů nedovolí). Není mi také jasné, zda budou připomínky zveřejněny, nebo ne. Do jisté míry bych se podle toho možná rozhodoval při volbě formulací apod. Domnívám se však, že by připomínky měly být uveřejňovány operativně, aby na ně vzájemně mohli připomínkující osoby reagovat. Připojit se k nim, nebo je označit za nesprávné apod. Nicméně na takový postup by připomínkující měli být předem upozorněni.

Nyní mi nezbývá než doufat, že jsem zbytečně nezdržoval.

Jan Sommer, Praha, 1.-3.1.2015.

2015/01/04 Posted by | archivace, dokumentace památek, dostupnost dat, standardy | , , , , , , , | komentáře 2

Piranesi a jeho mistrovství detailu

Aktuální výstava v pražském Clam-Gallasově paláci byla veřejností přijata s celkem živým zájmem, jistě zaslouženým. A v médiích vyvolala ohlas až bombastický. Četl jsem dokonce zvolání návrhu prohlásit ji výstavou roku. To by asi dnes vyžadovalo více interaktivity a jiných edukačních a elektronických osvěžení. Mně ale přijde osvěžující právě možnost prohlédnout si zblízka četné originální tisky grafických listů, adjustovaných ve střízlivých rámech, kterých si skoro nevšimnu (za pozornost stojí i nápadně velké popisky na dolním okraji, nejspíše reagující na stále častější oprávněné stesky návštěvníků výstav na moderně pojaté špatně použitelné popisky) a dostatečně osvětlené. V poslední době si připomínám podobně výstavnicky střízlivé instalace, ponechávající maximum prostoru exponátům (jistě jich je více) – jednak šlo o nedávnou výstavu „pomníkového“ 19. století v Praze rovněž v Clam-Gallasově paláci, a pak ještě o expozici památek pražských řemeslných spolků v 1. patře zámku ve Ctěnicích.

Giovanni Battista Piranesi (výstava v Clam-Gallasově paláci v Praze)

Spíše všední záběr z expozice, zvolený proto, že ve vitrínách jsou umístěny dva korkové(?) modely antických ruin z Říma (zapůjčené ze zámku Rájec nad Svitavou), doplněné o „záběry“ stejných objektů Piranesim.

Ostatně je v Clam-Gallasově paláci osvěžením i nepřítomnost všemožných elektronických udělátek, tak často dnes rušících nabídkami nějakých možností volby ze zbytečných variant apod., a naopak umožnění komunikace se zasvěcenými kustody, zřejmě často odbornými pracovníky archivu. Takový zážitek přišel i tentokrát. Tak už se těším na další výstavy…

Piranesi si jistě pozornost zaslouží, a to hned z několika 🙂 hledisek. Mně přijde velmi podnětná pečlivost „exaktní“ archeologické dokumentace, přitom ale kombinovaná s výrazným výtvarným pojetím. Četné archeologické (či stavebně-historické) grafické analýzy konstrukcí staveb jsou doplněny stafáží, bujným rostlinstvem, oblačností, reflexy ve vodní hladině… Do tohoto koloritu jsou však zasazeny indexy odkazující na připojenou legendu, obvykle velmi titěrnou, ale se stručnými výstižnými údaji (to byl asi ústupek obchodnímu zájmu, protože asi již v době vzniku většinu kupujících tyto doplňky spíše odpuzovaly).

Giovanni Battista Piranesi (výstava v Clam-Gallasově paláci v Praze)

Postava dokumentátora v oděvu kavalíra s rapírem u boku oživuje precizní nákres srovnávající antické sloupy a pilíře z Říma.

Fascinací technickými prvky a archeologickými záznamy v kontrastu s vizionářskými rekonstrukcemi, ale také snovými detaily jinak „fotografických“ dokumentací, pokračujícími až do pitoreskních variací na historické formy ve Vězeních, připomíná krom citovaných „romantiků“ i dílo nedávno jubilujícího E. E. Viollet-le-Duca (u kterého podobným dojmem působí i postavičky stafáže – inspirace u Piranesiho je velmi pravděpodobná).

Giovanni Battista Piranesi (výstava v Clam-Gallasově paláci v Praze)

Přímo mezi „archeologickými“ relikty probíhá i mučení nepohodlné postavy uvržené do fantaskní scenérie Vězení.

Patří tedy Piranesi k výrazným zakladatelským postavám jak moderního turismu, tak i propagátorům archeologické dokumentace jako malebného svědka autentické formy originálních památek.

Možná by stálo za to věnovat pozornost i dílu našich podobně orientovaných předchůdců dnešních památkových, archeologických, restaurátorských a podobných dokumentací. Včetně různých regionálních badatelů i zachránců památek. Nemuseli bychom hned dělat výstavy a pořádat obsáhlé katalogy, ale začít třeba na vhodně zvoleném místě internetu se sdílením dokumentů a jejich diskusním hodnocením a oceněním…

A nakonec třeba přeci jenom tento vývoj představit veřejnosti na podobně úhledné, přehledné a diváka nerušící, ale ho podporující výstavě.

Giovanni Battista Piranesi (výstava v Clam-Gallasově paláci v Praze)

Barokní model římského chrámu zapůjčený na výstavu ze zámku v Rájci nad Svitavou.

Giovanni Battista Piranesi (výstava v Clam-Gallasově paláci v Praze)

Týž objekt na grafice Piranesiho.

Přehledné zpřístupnění kvalitních reprodukcí např. na Wikizdrojích.

2014/12/28 Posted by | dokumentace památek, výstava | , | Napsat komentář

Budou na Wikipedii dokumentovány proměny a detaily památek?

Na webu i Facebooku soutěže Wiki miluje památky se v komentářích fotek dodávaných v letošní soutěži s potěšením konstatuje, že jsou účastníky poskytovány i snímky různých detailů a fotografie dokládající momentální stav památky, v souhrnu že tedy snímky mohou dokumentovat proměny památek.

Některé snímky zachycují památky, které jsou v žalostném stavu. Díky nim ovšem můžeme dokumentovat postupný vývoj stavu budov. Zdroj.

Z dokumentačního hlediska je vhodné zachytit i detaily a zákoutí budovy či areálu. Zdroj.

čp. 17/III, Valdštejnské náměstí 4, Malá Strana, Praha

Zábradlí s „mechanicky“ opakovanými prvky. Jednak může mít důležitost jejich opakování samotné (počet třeba měl symbolický význam), jednak mohou být původní kuželky střídány novějšími, atd.

V této souvislosti bude zajímavé sledovat, jaká se bude osvědčovat míra detailu, nakolik bude možné třeba zahrnovat i snímky detailů, které se na stavbě víceméně mechanicky opakují (i když toto opakování mohlo být promyšlenou součástí uměleckého působení – třeba kuželky v balustrádě barokního zábradlí). Využití fotek pro Wikipedii směřuje od počátku k dokumentování jednotlivých typových jevů pro ilustraci encyklopedických hesel. Postupně se ovšem např. u památek rozvinulo systematické zpracování, protože je jasné, že pro vysvětlení termínu zámek sice vystačíte s jednou fotkou třeba zámku (stavby) ve Versailles a jednoho zámku na dveřích (třeba v zámku ve Versailles), ale záhy samozřejmě zjistíte, že variant zámku je mnoho, a následně pak je nutné mít heslo pro každý zámek – stavbu. Ale proč ne i pro každý zámek na dveřích? Zejména pro dobu, než se začala jejich strojní výroba v masových sériích. Vzhledem k vývoji těchto „monografických“ hesel ovšem vidíme na Wikipedii různá improvizovaná řešení pro orientaci v materiálu. Standardní „Kategorie“ v mnoha případech nepomohou a jsou doplňovány jednoduchými stránkami se soupisy „podstránek“. Jsou vytvářeny navigační pomocné „drobečkové“ navigace a vynalézavé „prostorové“ navigace (sousední obce podle různých světových stran, sousední mosty na řece po a proti proudu řeky, vesnice na trase nějaké silnice apod.). Pokud se třeba budeme podrobněji věnovat oknům Valdštejnského paláce v Praze (a na hlavních palácových křídlech je skoro každé okno jedinečné), budeme muset nejspíše časem vyfotografovat všechna(?). A co kličky?

čp. 150/III, Valdštejnská 4, Praha, Malá Strana

Fotografie objektu za vhodných omítek může ukazovat na minulé proměny (šikmé osvětlení ukazuje zalomení fasády v místě někdejšího napojení dvou domů), ale poznatky je třeba kombinovat s dalšími zjištěními…

Další zajímavosti pak samozřejmě budou souviset s případnou snahou sledovat proměny památky – tedy ty proměny minulosti (renesanční, barokní či jiné přestavby), ale proměny realizované v naší době. Ty mohou také jít do jakéhokoliv detailu – zámek stavba je místo okrové natřen růžovou, zámek dveří je třeba rozebrán, vyčištěn a repasován.

…aby vzápětí bylo opět překryto omítkou. Bude toto zaznamenáno v nějaké pracovní dokumentaci, byť veřejně dostupné? Nebo to bude vše popsáno na Wikipedii – to už asi ne. Ale která míra podrobnosti pak bude zárukou přesnosti?

Samozřejmě jsem přesvědčen, že takovéto postupy je třeba do dokumentace a evidence památek zavést, i když je to (a asi vždycky bude) jen nejspíše nereálná meta. Ale je jasné, že může vyvolávat údiv snaha je provozovat na několika místech – možná tedy na Wikipedii, ale nepochybně také v evidencích NPÚ, pak v obecních kronikách, v dokumentaci regionálního muzea…

Předností fotek na Wikipedii tak především je zpřístupnění pod svobodnými licencemi, které umožní dokumentaci včlenit mezi informace z jiných zdrojů. Ale hledání cest k propojování dat by mělo už dnes být jedním z postupů při rozvoji techniky i obsahu nejen Wikipedie.

čp. 150/III, Valdštejnská 4, Praha, Malá Strana

…odhalení zdiva při sanaci degradovaných zasolených omítek se však ukáže další (asi starší) vjezdová brána v místě okna vpravo. Je tedy třeba zaevidovat poznatek o staré etapě, i o provedení výzkumu(?).

Když se ještě vrátím k ambici wikipedistů sledovat a dokumentovat proměny památek, zamrzí, že zřejmě není možné řadit fotky např. v kategorii pro nějakou památku či její detail chronologicky. Ani hesla památek k tomu nejsou zatím připravena – tedy aby bylo možné do hesla začít zapisovat změny památky či jiné související události. To by totiž podle mého znamenalo např. moci začít zapisovat aktuální události do hesla památky, aniž se trvalo na tom, že heslo musí mít jinak kompletní podobu (popis, dosavadní historii…). Zkusil jsem již něco takového, a bylo to smazáno. Tak budem vidět… (Testík např. ZDE.)

2014/09/22 Posted by | dokumentace památek, dostupnost dat, evidence památek | , , , , | Napsat komentář

Zamki na nowo

Blog poświęcony odbudowie historycznych zamków w Polsce

Heritage Times

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Research Center Sanssouci

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

ďobo-CADzone, true men don't kill coyotes and use AutoCAD...

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Tomáš Stěhule

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

ArcHerNet

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Denkmalberatung

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Picarrsa's Blog

Just another WordPress.com site

KACHNA SE KOCHÁ

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Art History Teaching Resources

Peer-populated resources for art history teachers

Bodleian Digital Library

A Bodleian Libraries blog

varia, curiosa et memorabilia

vienna, glasgow & beyond

MONUDET

Lapidária. Prvky staveb. Dokumentace. Evidence.

WebUrbanist

Urban Art, Architecture, Design & Built Environments

Zapomenuto.cz

Opuštěné a zapomenuté stavby

Medieval Art Research

Send in your call for papers, conference programmes, new book suggestions and other medieval art history things to mail@medievalartresearch.com for us to share them with our community of researchers

Europeana Blog

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

History From Below

Musings on Daily Life in the Ancient and Early Medieval Mediterranean By Sarah E. Bond