Česká placka

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

X důvodů, proč památkář pro dokumentaci a zkoumání památek neupotřebí chytrý telefon poslední či předposlední generace

Samozřejmě jsem nedovedl vyjmenovat všechny…

[Teď ještě vidíte pracovní verzi! Díky za pochopení! A díky i za případné zkušenosti a připomínky!]

Nepotřebuje být operativní, protože památky mu (většinou) neutečou. A když, získá čas pro jinou práci.

Nepotřebuje mít v terénu promptní zdroj informací o místě, kde se nachází, o památce, o dotyčné literatuře, uložení plánové dokumentace. Vše si poznamenal předem do notesu.
Nepotřebuje možnost si takové informační zdroje operativně prohlédnout, protože má obvykle složku xerokopií v deskách v aktovce nebo baťůžku.

Nepotřebuje ani získat informaci o zajímavém objektu, třeba právě ohroženém, který uvidí možná nahodile proto, že autobus musel jet objížďkou pro závadu na silnici, nebo díky jiné příležitosti.

Nepotřebuje pohotový a kapacitní nástroj pro focení v každé situaci, s lokalizací snímků, s možností jejich diktovaných komentářů.

čp. 704/II, Štěpánská 61, Praha, Nové Město

Mobilem lze vyfotit jakoukoliv koninu (tomu se nejednou ani v historickém prostředí nelze vyhnout a je to nedílná součást objektivistické dokumentace…).

Nepotřebuje aplikace, které by mu pomohly s měřickým využitím snímků, 360° prohlídek, panoramat, HDR, vytvořením 3D modelu.

Nepotřebuje nástroj pro solidní videozáznam nálezových situací.

Nepotřebuje pomůcku k rychlému vytvoření pracovních kopií textů, plánové dokumentace, reprodukcí archivních fotek.

Nepotřebuje nástroj pro pohotové odeslání dokumentace na příslušné adresy (kompetentní památkář, spolupracující výzkumník, sbírka dokumentace MIS; protože ta stejně nepodporuje takové promptní funkce – např. odeslání jen částečně popsaných snímků k následnému detailnímu popsání z desktopu).

Nepotřebuje v terénu nástroj pro vyhledávání kontaktů na odborníky, kterým pomyslí sdělit čerstvé poznatky či se mu zachce se jich na něco zeptat. Kontakty má „pro strýčka“ všechny v notesu. Nebo zavolá kolegovi, který sedí zrovna u počítače nebo pod.

Nepotřebuje např. operativní videochat pro konzultaci s odborníkem příslušným nějaké nálezové situaci, protože ví, že dotyčný nemá náležité komunikační vybavení.

Nepotřebuje možnost např. při cestě veřejnou dopravou si jaksi začerstva poznamenávat zjištěné skutečnosti a připravit si je v cloudu pro další práci, protože si je píše do notesu tužkou se známou výhodou, že jen tato technologie odolá např. namočení při lijáku, pádu do louže apod.

Nepotřebuje se strachovat, že v nějaké důležité lokalitě zrovna nebude mít signál.

Nepotřebuje stroj se spoustou funkcí, k jejichž využití neobdrží školení.

Nepotřebuje si pořizovat selfíčka.

Advertisements

2017/08/20 Posted by | pomůcky, Teorie/praxe památkové péče | | Napsat komentář

Výzkum k optimalizaci koordinace výzkumných projektů v oblasti památkové péče (námět)

Ještě se krátce vracím k nedávno naznačené „úvaze“ ohledně případné koordinace výzkumných projektů v oblasti památkové péče. Pokusil jsem se v tomto smyslu oslovit určité instance, ale dostalo se mi vysvětlení, že dirigismem a vykazováním plnění jeho pokynů se ještě nic nedokázalo, že je třeba naopak výzkumníky nechat v klidu pracovat  („nerušit – zkoumáne“). To je zřejmě pravda, a také zavádění jakéhokoliv poručníkování rozhodně v mých myšlenkách nebylo ani na chvíli usídleno. Jen jsem myslel na efektivitu práce a usnadnění přístupu k jejím výsledkům.

Ještě jsem však téma potřeboval rozšířit v tom smyslu, že koordinovaně by bylo vhodné postupovat i při publikování výsledků. Aby data byla „spojitě“ využitelná podle tématu sledovaného uživatelem, nikoliv v úzkém rámci jednotlivých projektů.

V praxi aspoň částečně dochází k obsahovým překryvům, anebo naopak „technickým“ nespojitostem – např. různě tématicky zaměřené výzkumy zabývající se stejnými objekty užívají odlišnou terminologii, metadata, mapové podklady, oddělenou fotodokumentaci…

Mnoho kolegů v těchto měsících odkazuje na to, že vše vyřeší Památkový katalog. Vzhledem k pravděpodobným lhůtám, ve kterých zřejmě bude muset být realizován, bych byl spíše opatrný.

Z těchto i dalších důvodů bych navrhl „provozovat“ „sadu“ koordinačních projektů (klidně by to mohly být oddíly jednoho), které by zajišťovaly

  • koordinaci zadávaných/realizovaných projektů – sledování tématických vazeb, vytváření podmínek pro sdílení výstupů v jednotném prostředí, pro jejich implementaci do IISPP…;
  • podporu pro průběžnou komunikaci dílčích výsledků operativními metodami – konference, dílčí publikace výsledků, internetové nástroje pro sdílení (wiki, blogy…);
  • podporu pro potřebné přípravné konference např. u metodických projektů a činnosti pro zajištění koordinace projektů; tedy např. zveřejňování draftů na internetu vč. redakčních prací apod.;
  • podmínky pro vysoce kompetentní zveřejňování výsledků tištěnou i internetovou formou; výběr publikací v dohodě s příslušnými instancemi (Vědecká rada, Ediční rada – která by se měla změnit tak, aby byla s to zajišťovat řízení kvality vydávaných publikací), koordinace posudků, zajišťování redakčních prací na nejvyšší odborné úrovni, spolupráce při vytváření publikačních možností (na úrovni doby, ale při zajištění standardů dlouhodobé udržitelnosti elektronických výstupů apod.);
  • využití výsledků v navazujících úkolech památkové péče, zejména ve smyslu interpretace hodnot památek široké veřejnosti v rámci edukace, popularizační publikační či prohlídkové nabídky.
  • To vše při zajišťování maximální standardní odborné i technicko-realizační kvalitativní úrovně.

Podle mého se nepochybně jedná o náročnou vědeckovýzkumnou práci, kterou nelze oddělit od konvolutu ostatních výzkumů (dotovaných z různých zdrojů) a ani nahradit požadavky na jednotlivé řešitele či výroky nebo pobídkami ze strany hodnotitelské komise, koordinační skupiny projektů, rad pro posuzování projektů apod. (skladba takových instancí mi není známá).

2014/12/07 Posted by | dostupnost dat, monumentologie, publikace, Teorie/praxe památkové péče | | 1 komentář

PST! 50 let Benátské charty

Bez velkého halasu, fanfár či vlajkosláv dnes uplývá půlstoletí od přijetí základního dokumentu moderní památkové péče – Benátské charty. Tak jí věnujte aspoň nostalgickou vzpomínku.

2014/05/31 Posted by | Teorie/praxe památkové péče | , , | Napsat komentář

Časopis slovenských památkářů nastavuje vysokou laťku

Nové číslo Monument revue (Časopis Pamiatkového úradu SR na prezentáciu vedeckého poznávania kultúrneho dedičstva) představuje značný přínos především z hlediska prezentace výzkumů z dějin péče o památky. Monument revue 1/2013 – PDF. Výzkumy se sice soustřeďují na různé typy památek, ale s imponující erudicí se věnují především podrobnostem, pohnutkám a měnícím se prioritám v přístupu k reálným zásahům do památek.

Přitom hraje značnou roli zkoumání archivních fondů, což se zejména pro památkově významné období 19. i 20. století potvrzuje jako velmi přínosné. Archivních zdrojů je totiž velké množství, ale jejich vyhodnocení není snadné, protože jsou často rozptýlené, jsou také některým zčásti jazykově nedostupné (slovensky, česky, maďarsky, německy). Odborný přínos spočívá v tom, že jsou rozsáhlé zdroje vyhodnoceny v širších souvislostech vývoje památkové péče i vztahu společnosti k památkám a jsou tak k dispozici k vlastnímu poznání oboru (archivní fondy nemůže každý srovnatelně podrobně prozkoumat a vyhodnotit). Přesvědčivě je ukázáno, jak podstatné je pochopení „každého“ detailu pro pochopení nynějšího stavu památky…

Dějiny výstavnictví jsou z pohledu památkové péče nepříliš frekventovaným tématem, což je poněkud zvláštní, protože svým způsobem měla řada velkých výstav minulosti značný vliv i na samotné památkáře, a samozřejmě také na to, jak je památková odbornost vnímána veřejností. Není vyloučeno, že by tomu tak mohlo být i proto, že v paměti zůstávají politické souvislosti. Nicméně pohled na přípravy a organizaci výstavy díla Mistra Pavla z Levoče v roce 1967 je nepochybně velmi poučnou historickou sondou.

Co lze u slovenských kolegů také ocenit, je značný zájem o přínos zasloužilých památkových osobností. Tentokrát se jubileum stalo příležitostí k připomenutí zásluh i pracovních postupů mimořádné osobnosti, Alžbety Güntherové-Mayerové. Obsažné články jsou sondou do velmi těžkých dob památkové péče v době válečné i v období nástupu a „rozkvětu“ poúnorového režimu.

Zájemce o podrobnosti svým rozsahem uspokojí tradiční (mám na mysli Informátora) referáty z konferencí (včetně českých – ALMA, Dějiny staveb; či slovenských s významnou českou účastí – FIRECO) či recenze publikací (v konkrétních detailech motivuje k hlubšímu zamyšlení kritické, ale velmi komplexní hodnocení nového soupisu památek v okresu Martin – tam, kde se dnes zabýváme otázkami soupisu památek, lze tuto recenzi doporučit k přečtení; pro sféru SHP je pak významný komentář nové edice PÚSR – Ročenky pamiatkových výskumov).

Sešit púsobí velmi kompetentně mj. i z editorského hlediska. Články postihují velkou šíři problémů, ale přitom svým pojetím ukazují i otevřenost různým přístupům i kritickým ohlasům (recenze).

2013/07/24 Posted by | organizace památkové péče, personálie, Teorie/praxe památkové péče, Uncategorized | , | Napsat komentář

Burza – pak Federál – pak RFE – pak nová budova Národního muzea – pak vytoužená mekka krasoduchů?

Jako památky jsou chráněny různé velmi podivné věci. Třeba vězení a popraviště, např., čili, proč ne federál. Diskuse ukazují, že k nějakému úplně obecnému a nadlidsky objektivnímu řešení ohledně určení památkových či uměleckých hodnot čehokoliv se dojít nedá. Jde o těžko definovatelné otázky vkusu a citu. Je zajímavé o nich mluvit, protože tato aktivita jim dává smysl, pomáhá si ověřit vlastní názory a evidentněji odhalovat úplné avantýry. Tak bych aspoň k návrhu na ta vylepšení památkového obsahu o galerii potentátů (tento příspěvek vlastně souvisí s výživnou diskusí na archiwebu, ale tam nedám obrázky apod.) doplnil síň slávy architektů s promyšleným výběrem těch, co masakrovali urbanismus i jednotlivé budovy. Federál je skutečně příkladem pro učebnice, co není citlivé řešení. Já vím, že když tam dnes bloudíte, začnete již hledět na řadu detailů s nostalgií, dokonce v nich můžete objevovat krásu či poezii, ne-li obé naráz. Ale to je podobné třeba fabrikám. Mnozí je dnes milují, ale v kolika byli „kdysi“, aby zažili ten pekelný kravál, rovněž pekelný zápach, často průvan, vedro i jinak podmínky neslučitelné s normálním životem. Nejvýše vídáme v televizi fárajícího premiéra.

Ale abych uvedl další místa ve federálu, před kterými by bylo vhodné varovat citlivější duše, tak např. neuvěřitelnou chodbu za hlavním sálem

Vinohrady (Praha 1), čp. 52, Wilsonova 2

Vinohrady (Praha 1), čp. 52, Wilsonova 2
(chodba s JZ kuloáru k chodbě „za“ sálem)

nebo chodbu za atikou před světlíkem za původní vstupní dvoranou, pak i některá schodiště, kterých je v budově úchvatné množství (co do počtu),

Vinohrady (Praha 1), čp. 52, Wilsonova 2
(pro vnitřní i vnější schodiště je často příznačná sice inženýrská čistota, jak předpokládám, tak poněkud chladné působení materiálů, zvláštně kombinovaných – tak mi třeba připadá ušlechtilý kámen ve vztahu k ocelovým nosníkům i určité lacinosti duralového a dřevotřískového obkladu zábradlí)

Vinohrady (Praha 1), čp. 52, Wilsonova 2
(vnější schodiště jsou často na hranici životnosti, na čemž se ale asi mohou podílet desítky let zanedbané údržby)

s čímž pak souvisí, že stará burza se v 60. letech stala jakousi hroudou (či kamenným blokem), do které se zavrtávali ze všech stran, kusy z ní párali, přitom v mnoha místech a detailech navazovali na svým způsobem ušlechtilé materiálové a řemeslné provedení z 1. republiky.

Vinohrady (Praha 1), čp. 52, Wilsonova 2
(dveřní kliky ze 70. let je mnohdy nesnadné odlišit od prvorepublikových vzorů /mohlo se jednat o odlitky/)

Historická budova přitom byla jakoby ponechána, aby byla jakoby citlivě obkročena v křečovitém gestu.

Vinohrady (Praha 1), čp. 52, Wilsonova 2

To se přitom podepsalo i na okolních budovách, resp. na vyznění celého úseku pražské „okružní třídy“.

Vinohrady (Praha 1), čp. 52, Vinohradská 1

Chápu, že mnohé zájemce o historii „moderní“ architektury zaujmou mnohé souvislosti, osobité vizionářství bořící konvence, motivy, kompozice, statická verva Pragerovu ateliéru zřejmě vlastní, schopnost prosadit ve své době nepochybně smělé řešení – najít si kontakty, uhranout dodavatele i investory, vytvořit metráky dokumentace, láskyplně pečovat o každý „detail“… (to vše v době, kdy vymírali zdatní prvorepublikoví řemeslníci). A dodnes vyvolávat zmatek v mysli potomků.

Vinohrady (Praha 1), čp. 52, Wilsonova 2
(snad jako vhodný závěr pohled na strop původního burzovního sálu, samozřejmě dodatečně vybaveného stupňovitým auditoriem, provedený z pásů „jekoru“…)

2011/03/09 Posted by | architektura, Teorie/praxe památkové péče, ze života památek | | Napsat komentář

Zprávy památkové péče, roč. 70, 2010, č. 3

Prezentace archeologických nálezů in situ i virtuálně.

Obsah čísla.

Hledání optimálního způsobu zpřístupnění nalezených zajímavostí je poznamenáno několika hledisky. Zkušenostmi, které obor nasbíral, způsobem, jakým je dokáže vyhodnotit, jaké má v které době představy o tom, co je potřeba veřejnosti prezentací sdělit a jak to nejlépe provést. Jednou je preferováno zdůraznění vzácného artefaktu, který má význam už proto, že se o něm učili všichni ve škole a někomu to utkvělo v paměti, jindy je třeba zachovat autenticitu, většinou chápanou jako jakási magie místa dotýkaného dějinami, nebo zase „analyticky“ poukázat na to, že objekt má složitější vývoj, než by se na první pohled mohlo myslet (nebo než dokázali odhadnout ti, kdo průzkum prováděli; moment překvapení). Nekriticky bývá vyzdvihována i vynikající kondice, ve které se zdivo často i s omítkami zachovalo; stranou úvah zůstane varianta, že odhalení konstrukce změní podmínky natolik, že památce již bude zbývat jen pár let…

K tématu prezentace archeologických nálezů se archeologie i památková péče vracejí vlastně permanentně, přesto jsou vědomosti o následném „chování“ odhalených situací a konstrukcí sbírány pozoruhodně nesoustavně. Z komentářů v odborných článcích se zdá, že v tomto smyslu není žádná systematická činnost vyvíjena, že jaksi ad hoc je provedena rešerše třeba v situaci, když se o nějaké další prezentační události uvažuje. V lepším případě se pak o výsledcích veřejnost dozví v podobě extraktu v článku – třeba v časopisu ZPP.

Nyní zařazenými příspěvky jsou – chce se říci – konečně na základě reálných pozorování realisticky hodnocených ukazována rizika prezentací archeologických nálezů na původním místě (nechci tím říci, že by se následkům prezentačních aktivit archeologové nevěnovali, nicméně působí až překvapivě, nakolik dávají sami často najevo údiv nad rozpadem nějaké prezentované staré zdi, když přeci byla konzervována podle nějakého laboratorního rozboru).

Přesto se číslem vine i neutuchající naděje, že se prosadí větší podpora pro zviditelňování nalezených elementů – logicky většinou zdí, že bude možné reálně budovat systémy trvalé péče o kondici reliktů.

Pozorováním výsledků prezentačního snažení in situ můžeme dojít k názoru, že odhalení památky a jeho způsob vypovídají ve velmi různém poměru o dvou základních okolnostech. Jednak o tom, že pozorované nalezené výtvory jsou historického původu, přičemž samy o sobě běžnému diváku nemohou říci prakticky o nic více. Jednak o jakémsi slohu, estetice prezentace. Jakási mykénská, egyptská, babylonská, pompejánská či trojánská romantika, kombinovaná psychologickými účinky ruin.

Prezentování je z hlediska toho, jak památková péče hledá cesty komunikace s vlastníky či projektanty, také možné chápat jako reakci na stav architektury i architektonického designu. Nemalá část architektů i investorů též oceňuje estetické „působení“ kontrastujících úseků zdiva, vypadajícího skoro jako skalisko, v rámci často chladně a geometricky uspořádaných kaváren, vinoték či fitcenter, byť oživovaných krkolomnými barevnými a materiálovými hrátkami.

Nepodložená víra v použité materiály a jejich trvanlivost. Protože se s prezentováním jen chabě nadezděných či vyspárovaných historických konstrukcí setkáváme dodnes, je zřejmé, že k výrazné reflexi nedochází. Za dva tři roky již zídky mizejí v záplavě lebedy, čemuž není možné zabránit bez intenzivní průběžné péče, ale nejhorší devastaci fatálního rozsahu působí vymrzání vody. V některých příspěvcích se již tento jev začíná zmiňovat, ale stále ještě bez toho vyznění, že v našem klimatu je tragický konec takto exponovaných konstrukcí neodvratný, otázkou je jedině čas, který do rozpadu uplyne. Setkáváme se stále s úvahami o účinku půdních i posypových solí, který je nepochybný, ale ten se jen kombinuje s neodvratným dopadem promrzání. Jediný racionální způsob ochrany archeologických reliktů v exteriéru je v našem klimatu jejich zasypání.

Promrzání se samozřejmě projevuje speciálně u zavlhčených konstrukcí. To jsou nevyhnutelně zejména všechny, které nejsou zastřešené. Vzlínající vlhkost se může projevit i u zdiva, které je chráněné pouze stříškou (před srážkami), ale není v temperované prostoře (setkal jsem se i s případy, kdy měl stříšku „nahradit“ konsolidační a hydrofobní nátěr). Nepochybně nejhorší dopad mají střídavé změny teploty kolem nuly, kdy z tajícího sněhu na koruně zdi (nebo u její paty, na nějakém ústupku či na spodu výklenku) proniká i těmi nejmenšími netěsnostmi při „oblevě“ do konstrukce voda, která pak ve větší či menší míře při ochlazení zmrzne (třeba při nočním poklesu teploty). Každý materiál vydrží těchto „mrazových cyklů“ jen konečný počet. Suchý materiál je vystaven jen dilatačním pnutím, k nimž dochází při rozdílné teplotě na různých místech konstrukce (typicky např. při ohřevu povrchu sluncem). Tak je tomu i tam, kde teploty neklesají pod nulu (nebo pokud se to stává jen výjimečně a v malé míře). Pak i voda po konstrukci stéká a zejména na materiály na vápenné bázi nemá prakticky žádný chemický účinek (mechanický se citelněji projeví jen při velkých průtocích, anebo je-li vodou unášeno abrazivo).

Vzhledem k účinkům srážkové vody se podle všeho v praxi osvědčuje ochrana korun zdiva zejména ruinovaných objektů jílovou vrstvou a drnováním. Podle všeho toto řešení může (podobně jako nadezdívky) do značné míry snížit teplotní rázy, a tím i redukovat rizikové výskyty změn teplot kolem nuly. Zřejmě se tím i citelně redukuje vlhkost konstrukce (to asi bylo prokázáno nějakými odporovými či hmotnostními měřeními, ale většinou je to asi hodnoceno intuitivně). Pozornosti se zřejmě dostalo nalezení vhodných rostlinných společenstev, takže nejvýznamnějším rizikem asi je případné zanedbání průběžné údržby (odstraňování náletových dřevin a konsolidace destabilizovaných míst) a monitoringu. Vzhledem k tomu, že se však jedná o metodu, která jen devastaci zpomaluje, byť významně, hodí se především pro zříceniny, u kterých již nepřichází v úvahu zastřešení.

Zřejmě chybí nějaké soustavné sledování – monitoring – prezentátů.

Didaktický význam je zřejmě nesporný, ale je možné, že jeho dopad odpovídá předpokladům značně vzdáleně. Je však pravdou, že přítomnost různých reliktů starých staveb v lůně X-tého suterénu nějakého nákupního centra napomáhá při posilování povědomí veřejnosti o tom, že vlastně každým místem „šly dějiny“ a že zasluhuje respekt a od společnosti nějaké např. ekonomické výdaje pro zachování reliktů.

Jistě nemůže ani být jinak, než že se jedná o vytržené jednotliviny. Vytržené z místních souvislostí, z vývoje (bez speciálních znalostí a bez dávky intuice nelze určit, jak starý je který kus zdiva, co bylo v jeho místě dříve, co se tu dělo později). Snahou památkářů i architektů je vždy vytvořit nějaký celistvý dojem, iluzi původního vzhledu, což je vcelku pochopitelné, pokud má nějaké poučení veřejnosti nastat (podobně účinkují „anastylózy“ antických chrámů; na Foru Romanu jsou stojící relikty z větší části betonové). Proto také výsledky vypovídají o naší době víc, než o čemkoliv jiném.

Opomíjené zatím u nás vzhledem k rozvoji informatiky jsou metody prezentace bez jakéhokoliv nároku na ponechání odhalených konstrukcí (přičemž ovšem mohou také vyvolat pozitivní ohlas a následně podnítit zájem veřejnosti o vhodnou metodu zpřístupnění nalezených artefaktů).

V příspěvcích v čísle ZPP se několikrát volá po možnosti zpřístupňovat zejména podrobné 3D scany na místě tak, aby si situaci mohli návštěvníci prohlédnout a maximálně tak pochopit genezi a památkovou podstatu stavby, jejíž stav se samozřejmě liší od minulosti. Od iluzivních prohlídek naleziště by však bylo na místě záhy přejít i k čtvrtému rozměru a z výsledků výzkumů krom prostorové iluze přijít i s časovým snímkem).

Z propagačního a osvětového hlediska má nejspíše značný význam výrazně prezentovat i dílčí poznatky již během zkoumání a získávat tak na svou stranu obecenstvo (dny otevřených sond) i odbornou veřejnost (dle možností otevřenější zpřístupňování odborným exkurzím apod.). Prakticky v každé chvíli probíhá dostatek archeologických výzkumů k tomu, aby mohly být využívány ke vzdělávacím účelům. To by mělo i snížit tlak na nadměrné a rizikové následné zpřístupňování prezentátů. Na aktivním nalezišti je mnohem více možností, jak lidem význam nálezů objasňovat, než u nějakého malebného fragmentu v podzemí obchodně kulturního centra (nakonec jsou i zdatní odborníci – archeologové přímo na místě). Pro mnoho lidí je cenné sledovat proces výzkumu a upřesňovat si tak své názory jak na místo zkoumání, tak i na výzkumné metody.

On-line – během zkoumání by měly být zpřístupňovány základní informace o zjištěných skutečnostech, případně i opatrné hypotézy. Každý výzkum by měl mít on-line informační stránku (optimálně dostupnou jednotným portálem např. na státní úrovni). Redakční systém by měl umožňovat snadnou obsluhu, podporovat jednotné klíčování (datace nálezů, typologie, metody zkoumání i dokumentace) a zajišťovat spolehlivou archivaci a retrogresivní využití dat. Na základě působení např. Světové archeologické asociace by vytvořené standardy dat umožnily i nadnárodní komunikaci (bylo by tak možné např. sledovat výzkumy nalezišť určité kultury či typu památek v širších souvislostech).

Dnes je třeba též reagovat na rozvoj mobilního užívání internetu. Rychle bude přibývat lidí, kteří si budou s to přečíst informace o výzkumu na kapesním komunikačním zařízení.

Možná, kdyby se prostředky potřebné na prezentaci in situ (spojenou s rizikem pro nálezy) vynaložily na posílení jiných cest zpřístupnění, bylo by památce samotné lépe a obecného povědomí daleko více.

To, co lze zpřístupňovat s využitím archeologického GIS, překonává možnosti virtuálních prohlídek nálezové situace, jsou možnosti vizualizace např. jednotlivých etap vývoje lokality, zviditelnění určitého typu nalezených artefaktů. Tyto aktuálně rozvíjené a do archeologické praxe nastupující trendy mohou být efektivně modifikovány pro osvětové využití.

V několika příspěvcích jsou zmíněny pokročilé metody dokumentace s využitím 3D scanování. Je ovšem velmi smutnou skutečností, že využití podobných exaktních a ničím zastupitelných postupů je většinou pro značnou nákladnost památkářům vzdálené (i když jsme nedávno v rozhlasovém pořadu slyšeli, že památkáři v tomto směru konají vše, co je třeba).

Metoda je však do značné míry odtrhována od rychlého vývoje v oblasti informačních systémů v oblasti muzejnictví či archeologie (GIS, CIDOC-CRM) a zpravidla o ní slyšíme jen jako o obrázku, schopném nahradit zaniklou či nepřístupnou skutečnost, i když lze připustit, že to je v dané souvislosti podstatné.

Pokud se vrátíme k prezentovaným případům i náznakům obecnějších souvislostí, měl by být poskytnut katalog prezentačních řešení s dokumentací (nemá cenu neadresně komentovat nepřesnosti v pražském výčtu příkladů v podání Milana Janča). Katalog by mohl být dostupný formou jakési „archeopedie“. To by dávalo možnost průběžného monitoringu, ale bylo by i zdrojem všemožného poučení.

Autorskoprávní fikce. Mnoho nálezových dat je nedostupných po celou dobu zpracovávání vědeckého hodnocení. Protikladem by bylo postupné zařazování zpracovaných jednotlivých položek do univerzální databáze, na což by navázal onen závěrečný vědecký výstup. Za dnešního stavu asi není pro většinu odborníků „zbrklé“ publikování dat před závěrečným hodnocením přijatelné. Je to škoda, protože se pak zájem soustřeďuje především na vědecké publikace či výstavní projekty, ačkoliv ty jsou s to zasáhnout jen omezenou komunitu.

On-line zpřístupňování samozřejmě nemá být chápáno jako argument pro omezení vědeckého publikování. Spíše naopak by vědecké publikování nemělo být brzdou popularizace.

Dilema. V řadě případů asi platí, že odhalené konstrukce přeci jenom mohou působit více na svědomí stavebníků, projektantů, úředníků i vnímavé veřejnosti, pokud by přicházel nějaký ničivý záměr. Ale ke snížení rizika by mohl přispívat i informační systém nějakého památkového katastru. Archeologové a úředníci mají většinu archeologicky významných lokalit vyznačenu v mapách. Ale ty jsou utajovány, aby nesloužily jako vodítko vykradačům nalezišť. Jenže, jak jinak, než na základě zpřístupnění informací může nastat situace, kdy občanům začne vadit rabování společného kulturního dědictví?

Asi velmi šetrnou a efektivní metodou je vyznačování zasypaných staveb na povrchu terénu, zejména komunikací, jak je to ukázáno na příkladech ze Žatce. (Názorným protikladem je Vízmburk, o kterém by se také dalo v těchto souvislostech něco odborného říci.)

Každopádně můžeme najisto počítat, že se archeologové k těmto otázkám budou vyjadřovat nadále. Doufejme, že to přispěje k lepšímu osudu památek samotných.

Do reality archeologické praxe nás uvádí kritika archeologického výzkumu na hradě ve Strakonicích. Lze tušit, že podobné otázky asi napadaly mnohého, kdo zaznamenal v televizi i na jiných místech překvapivě frekventovaná vystoupení archeologů i památkářů nad obrovitou odkrytou plochou výzkumu. Přesto je na hodnocení brzy a je velmi pravděpodobné, že se dočkáme reakce přímých účastníků.

2010/07/12 Posted by | archeologie, prezentace, Teorie/praxe památkové péče | , , | Napsat komentář

Břečťan může chránit památky – prokázala studie univerzity v Oxfordu

Na základě požadavku English Heritage odborníci zkoumali účinky břečťanu na řadu budov v různých částech Anglie a potvrdili jeho pozitivní roli. Porost břečťanu zejména zejména zpomaluje změny teploty konstrukcí, což je pro zdivo vždy příznivé, neboť tepelné rázy snižují životnost materiálu, ať už se jedná o škodlivé účinky mrazu, anebo lokální ohřev při oslunění. Analýzy prokázaly, že rostlinný pokryv zachycuje také část škodlivin z ovzduší.

Tyto přednosti se však projevují zejména u kompaktního zdiva. Konstrukce narušená prasklinami může být snadno ohrožena pronikajícími kořeny. K přesnějšímu vyhodnocení účinků byla vybudována studijní zeď s různými typy poruch.

Výsledkem výzkumu by mělo být vydání podložené směrnice pro zacházení s břečťanem na stavebních objektech způsobem optimálním pro ochranu kulturního dědictví.

2010/05/24 Posted by | organizace památkové péče, Teorie/praxe památkové péče | | Napsat komentář

Nad posledním číslem ZPP s články k opravě Karlova mostu + několik odboček

Sestavit soubor článků na tak závažné téma, jakým nyní je oprava Karlova mostu, je velmi nesnadné, a to tím více, že jednotliví pisatelé mohou se svými názory vystupovat tendenčně a nevěcně, ba neupřímně. Z tohoto hlediska však redakce zřejmě obstála na výbornou. Velmi přiměřeně vyznívá úvodník paní GŘ, výstižně charakterizující šíři názorů v článcích i nadhled, který by při četbě bylo na místě zachovat. Přesto se samozřejmě najdou aktivisté, kteří budou vystupovat proti některému autorovi či názoru (telefonovat i mailovat tam a onam). Patrně se v tom projeví tradiční obtíž, kterou mají památkáři u nás s diskusí nad názory. Řada z nich považuje zachování památek za klíčovou úlohu lidstva, což nekritizuji, protože tak smýšlet je jejich úkolem ve veřejném zájmu, kterýžto zájem se projevil zřízením odborných organizací památkové péče i dalších institucí. Na druhé straně výrazně preferují vlastní názor, a to tím způsobem, že jej nemíní přednést v podrobnější diskusi a argumentovat pro něj a současně jej zvažovat v porovnání s jinými názory a spět tak třeba k upřesněním, ale jako jediný výsledek „smysluplné“ diskuse, jíž má cenu se účastnit, vidí to, že ostatní účastníci pokorně uznají „mou“ pravdu.

Pro budoucnost mají takové sešity časopisu značný význam. Je škoda, že řada významných akcí památkové péče není podobně reflektována. Zejména to nejsou ty, jejichž výsledky jsou památkáři hodnoceny kladně (samozřejmě jsou výjimky, jako třeba knihy o opravách Valdštejnského či Toskánského paláce, ale ty velkou roli v odborných kruzích nehrají, protože jsou buďto hrozně drahé, anebo se jen rozdávají jako repre dárky při státnických akcích). Přitom by závěrečné zhodnocení takových akcí a prezentace jejich výsledků měla být jednou z nepominutelných cest, jíž by památkáři vysvětlovali „dobrou praxi“. Běžné je, že se dobrého výsledku dociluje tím, když už se tedy takový výsledek dostaví, že investor i dodavatel pokud možno bez přemýšlení do písmene dodržují pokyny památkového orgánu. To je jistě na místě, protože jinak by se jednalo o anarchii, ale nepochybně by jak doložení oprávněnosti způsobu, jímž je zastáván veřejný zájem, tak i posílení angažmá veřejnosti prospívalo, kdyby se publikováním poskytovaly přemýšlivější části obecenstva seriózní informace.

Polemiky nad problematickými realizacemi jsou jistě rovněž potřebné, ale vzhledem k různosti názorů i vždy výběrové argumentaci je vlastně prakticky nemožné se v nich úspěšně zorientovat.

Podle mého by bylo velmi dobré, kdyby se památkáři dopracovali k prezentaci „pilotních“ akcí. Také takové akce by se mohly stát předmětem diskuse, už z té základní příčiny, že některé by představovaly přednostně konzervační přístup, jiné rekonstrukční. Na tom by bylo možné dokládat, kdy je který vhodný, bylo by možné diskutovat o tom, co by se stalo, kdyby v nějaké situaci byl zvolen jiný přístup apod. Polemika nad probíhající diskutabilní akcí je asi také potřebná, ale velký návodný efekt od ní nelze očekávat.

Osobně nedovedu pronést k postupu prací nějaký rozhodný názor, ale to již v dostatečné míře obstarali jiní, protože ze zkušenosti vím, jak jinak se tak rozsáhlá akce začne jevit, když se jde k podrobnostem. Naopak, dokud nejsou podrobnosti známé, rázné úsudky jsou mnohem snadnější. Proto mě vlastně napadají jen otázky.

Spáry. Otázka spár je jedním z ústředních témat probíhající diskuse (krom vlhkosti, zasolení, dilatací. Shrnout to lze snad tak, že by stálo za to obecně věnovat spárám více pozornosti, historická řešení zkoumat a dokumentovat v průběhu oprav či demontáží konstrukcí a poznatky publikovat. Své poznatky o spárách většina odborníků čerpá jen z vlastních pozorování, něco z odposlechnutých zkušeností, v neposlední řadě jsou právě o spárách přednášeny různé mýty. Nějaké speciální výzkumné pozornosti zatím spáry asi nedošly, i když jistě v některých průzkumových i restaurátorských článcích se o nich mohly objevit zajímavé podrobnosti; sotva se to však projevilo v rejstřících a knihovnických záznamech.

Mráz. Zajímavé je, že v řadě článků jsou jako zdroje poškození zdiva i kvádrů jmenovány vlhkost, případně proces transportu vlhkosti materiálem, zasolení či tepelné dilatace. Zpravidla jsou všechny tyto účinky v různé míře kombinovány – obvykle některý dominuje. Až na okrajové zmínky není uváděn mráz, ačkoliv ten je u zavlhlých porézních (vodou nasáklých) materiálů patrně nejúčinnějším degradačním činitelem. Samozřejmě se více uplatňuje tam, kde je pojivo narušené solemi či dilatačními prasklinami. Na západ od našich hranic je v kulturních zemích se zimními mrazy (Německo, Rakousko) zcela běžné, že většina kamenných artefaktů pod širým nebem je na podzim zahalena bedněním či v modernějším pojetí různými polstrovanými obaly (kamenná zábradlí či římsy bývají ometány, aby při oblevách voda nevsakovala do konstrukce a nemohla následně v materiálu opět vymrznout). Nemyslím, že by takto bylo reálné postupovat u Karlova mostu, jen chci poukázat na to, jaký význam je mrazovým škodám přičítán.

Skoro humorně působí – aspoň na mě, jako na laika, nestatika – provedení deformovatelných spár na koncích polí zábradlí. Představuji si, že očekávaný efekt by se mohl dostavit jen v tom případě, že by zábradlí leželo na řadě válečků, anebo by se zábradlí téměř v celé délce odtrhlo od podkladu, tedy se mohlo vcelku volně protahovat či smršťovat. Je zřejmé, že zábradlí prodělává mnohem dynamičtější teplotní změny než ostatek mostu.

SHP – OPD

Význam operativních průzkumů a dokumentace je dostatečně vystižen a zdůrazněn v metodice OPD a v jiných dokumentech. Určitě je na místě, že je zmiňován v souvislosti s Karlovým mostem a že „kauza“ vedla k ocenění průběžného sledování dokumentace památkových akcí, i když to jistě neznamená, že by se takové postupy prosazovaly ve velkém měřítku. Zkušenost ukazuje, že sledování památky v průběhu prací vždy přináší doplňující poznatky, a to i v případech, kdy je k dispozici kompletní standardní SHP ve smyslu platné metodiky. Tato zkušenost již také v některých zemích vedla k tomu, že SHP se považuje za kompletní až po skončení opravy, po té, co byl doplněn o poznatky z průběhu opravy. Tak je to logické a správné.

Zkušenosti však také ukazují, že OPD vyžaduje určité kapacity, které je možné operativně nasadit v co možná krátkém čase, daném specifickými okolnostmi na staveništi. OPD se v našich podmínkách potýkají i s institucionální neukotveností, protože jsou zatím provozovány na základě výzkumného projektu, i když institucionálního. Operativní průzkumy samozřejmě již tradičně (už před vznikem metodiky) zajišťují i seriózní investoři, projektanti, stavební firmy či restaurátoři.

Věřme tedy, že výsledky OPD na Karlově mostě, v časopisu již ve své části prezentované, přispějí ke změně hodnocení významu průzkumů i jejich nedílné funkce v jednotném komplexním pojetí (archeologie, SHP, OPD, restaurátorský průzkum) památkového průzkumu a správy znalostí.

Je zajímavé, že je archivní rešerši z roku 2005 vytýkáno, že nepostihla poválečné období, ačkoliv v té době proběhly dvě velké opravy. To je také problém, značně přesahující dosavadní postupy. Je letitou tradicí památkové péče, že „poslední“ úpravy či doplňky památek jsou „nehodnotné“ či „rušivé“ a „poškozující památkové hodnoty“. To se projevovalo po desítky let i v elaborátech SHP v tom, že právě poslední období bylo pomíjeno. Vycházelo se i z toho, že řada zásahů z nedávných desetiletí je doložena ve spisech na pracovištích památkové péče, na stavebních úřadech apod., které mohou – na rozdíl třeba od latinských listin – číst i běžné odborné či administrativní síly státní památkové péče. Z hlediska archivního výzkumu je také novodobých materiálů příliš mnoho, přičemž jejich studium prakticky nedává šanci na odhalení neznámé skutečnosti (např. doložení autorského podílu nějaké významné slohotvorné osobnosti). Z hlediska památkové péče se přitom jedná o zajímavý protiklad, když o hodnotě starších součástí prakticky není pochyb (čili často není nutné hodnotu dokládat a obhajovat), kdežto zásahy novější doby bývá třeba revidovat (ačkoliv mohou dnes již být chápány jako „doklad doby“, bývají často esteticky i technicky podřadné, ale není to pravidlo).

Archivovaná dokumentace z nedávné doby bývá běžně dostupná i projektantům a památkovým odborníkům. Zpravidla je navíc její rozsah ohromný, daleko přesahující to, co bylo běžné v baroku nebo i v 19. století. Jestliže je tedy možné k elaborátu SHP obvykle přiložit kopie všech dochovaných plánů z období baroka či či významnějších plánů z doby historismů, je to u projektových dokumentací z novější doby již neproveditelné. Zpravidla se jedná o stohy výkresů elketro-, vodo- či vzduchotechniky, povšechné dokumentace skladby hydro- či termoizolačních vrstev apod., výkazy typových či katalogových prvků, ploch, kubatur a profesí. Samozřejmě je možné využít obecné formulace z autorských či průvodních zpráv a z posudků a rozhodnutí vydaných orgány a organizacemi a konfrontovat je se zjištěními na místě. Není však možné to, co třeba pro barokní období, kdy se do archivní rešerše přepíší celé účty (tradičně s přesnými počty zakoupených hřebíků a zásobních šindelů v tom kterém roce, protože to vše skutečně má vypovídací schopnost), inventáře či kroniky.

Toto vše se ovšem projevuje i v popisných pasážích průzkumů, kdy moderní doplňky a úpravy jsou skutečně často pohledově i technicky podřadné, v závěrečné pasáži navržené k odstranění, čili je jasné, že nejsou zvláště popisovány kachlíkové obklady moderních kuchyní, kliky na dveřích a oknech trojácích ze 70. let 20. století, linoleum na podlaze či napojení karmy na starší komínové těleso (podotkněme, že odpovídající diference se projevuje i v katalogu světeckých sloupů a pilířů dra Nejedlého a kol., kde je alespoň text z restaurátorských zpráv zárukou jakéhosi smyslu a odborné hodnoty). Absurdita takového popisu je snad ještě nápadnější ve volně plynoucím textu bez formální i obsahové struktury, jak je to ve standardních SHP běžné (cestu z toho nabízí různé metody katalogu prostor/prvků, v zásadě obdoby německého „Raumbuchu“, dnes často v digitální podobě).

Pokud je k dispozici katalog částí/prvků, přímo se nabízí využít jej i pro OPD, ale také pro restaurátorský průzkum, pro projekt ochrany prvků (odstrojení), pro následné inventarizace a dokonce pro potřeby průběžného monitoringu závad do doby příštího většího zásahu i v jeho průběhu apod. (a tak pořád dokola, včetně památkové evidence a jejích reidentifikací), ačkoliv zatím převládá praxe, kdy je pro každou takovou aktivitu v případě potřeby vytvářen samostatný evidenční systém. Přitom by bylo možné v jednotném systému hledat i zkušenosti z předchozích zásahů na daném prvku anebo na jeho ekvivalentech (srov. databáze IRB).

Pokud se to pokusím shrnout, jsem toho názoru, že v každém elaborátu SHP by dnes měla archivní rešerše „dojít“ až k dnešku, i když to bude v heslovitém extraktu (datum, akce se stručným popisem a s uvedením archivních dokladů). Vím, že tak dnes již řada archivářů postupuje (z výše řečeného je však jasné, že by je v tom mohli zastoupit např. odborníci ve stavebních oborech). Ale je také jasné, že se tím pracnost archivní rešerše zvětšuje. Plyne z toho však ještě jedna věc. Jakmile totiž historické údaje dovedeme až do dneška, je jen logické propojit tento historický rozbor se současností! Tedy např. ve vazbě na ÚSKP začít psát jakousi kroniku památky. Vyjít se dá z potřebných, ale zatím nereálných monitorovacích formulářů (jejichž proveditelnosti by bylo dosaženo tím, že by monitorování bylo předepsáno v PZ a bylo by „bonusem“ při případném poskytování dotací na budoucí opravu).

To jsem zase nadělal odboček.

Asi je to tím, že číslo je podle mého zdařilé a pro mě i podnětné.

2009/09/20 Posted by | opravy památek, publikace, Teorie/praxe památkové péče | , , , , | Napsat komentář

Diskuse o Ještě-Du jako extrém?

Skutečně, tolik hesel, kolik zní v cenzurované diskusi na archiwebu, to už nemůže být samo sebou. Udivují mě ty argumentace v tom smyslu, že mám přijmout i to, co se mi nelíbí, pokud nejsem schopen snést doklady pro to, že nejde o „dobrou architekturu“. Na druhé straně jsou prezentovány výroky typu „Líbí, díky Otíku“, aniž by k tomu zazněl výklad, v čem se jedná o dobrou architekturu. Do toho vstupují zastánci staveb ze 70. a 80. let 20. století s obhajobou „výdobytků“ v tom smyslu, že mohly vzniknout i horší stavby, což není reálně objev (typicky obchoďáky Kotva nebo Máj v Praze), tedy, že máme být vděční, že to nebylo horší. Do toho někteří vstupují s názory, že je třeba hájit Kotvu, aby na jejím místě nevzniklo něco horšího (a nesmíme asi dbát na ty zničené staroměstské pompeje). Nebo dokonce znějí vtipné repliky, že i Kotva je stopou doby, což je samozřejmě pravda a vědělo se to již dříve, než byla postavena. Tedy mi v tom hlavně chybí ten lidský cit, protože podobné argumenty lze snášet pro kde co. Jistě by měl na dotyčném místě být cit kvalifikovaně zkoumán, dokonce omezován, aby nevedl k omezení druhých. Ale kdo jiný by nás vedl?
Z diskusí úplně zmizely hodnoty, které zmizely, aby „nové hodnoty“ vznikly – nemá cenu nad nimi plakat, ale hledat poučení v rizikových postupech, které k jejich zkáze vedly. Z diskusí zmizely i hrůzné scenérie panorámat (neznám v Praze moderní stavbu, která by v tomto smyslu byla citlivá – že bych na nějakou zapomněl?…; třeba poznámky k Interincontinentalu jsou spíše veselou ilustrací toho, jak „vrstevnaté problémy“ před námi vyvstávají; podle mého není naším úkolem sami sebe přesvědčovat, že předešlá surová architektura je dobrá, protože hrozí, že jakoby z logických důvodů budeme trvat na pokračování), i detaily hluchých prosklených parterů (kde za kouřovými skly v el-oxovaných okázalými chuchvalci „gumy“ těsněných rámech vidíme jen zadní strany regálů se zbožím, odhozené igelitky apod.), zpravidla skrytých v polojeskynních koridorech (typicky podél fasád Kotvy, v osobitém náznaku u Nemáje do Spálené a na starostenský hřbitůvek se směšnou zelenající skleněnou „dekorací“ a zelinářskými stánky, ale v plné míře do Národní, byť je tam jeden ze vstupů, v drastické podobě, hodné zaznamenání pro budoucnost, pak u „dispečinku“, před hlavním nádražím), ale hlavně naprosto surový vztah k urbanismu (stavební struktura, devastace podzemí, nelad průhledů/pohledů, vždy znovu ty partery: Pakůl, Ollok, Pardubice, Plzeň – nevím, jak tomu říkají, snad dům hrůzy u Radbůzy /ten by měl být zachován jako odstrašující příklad pro budoucnost, i když by přitom bylo třeba udržovat informační systém jako v nějakém skanzenu totality, nechci říci koncentráku…/, což v oboru architektury začalo na počátku 20. století a dodnes ovládá většinu architektů a urbanistů, bohužel i nekriticky formulujících historiků architektury). Nikdo neřeší ty hluché štítové fasády (ale v diskusi byly zmíněny, i když s úsměvnou shovívavostí, jako by autor příspěvku měl něco podobného na svědomí – ale díky, že se projevil). Ani já neřeším ty architekty. Naopak myslím, že je vhodnější se s tím vypořádat jako s projevem doby a chvatně odkráčet.
Znějí argumenty ve prospěch hodnotných urbanistických „řešení“ Kotvy a Ještědu. Jak to poznat? Hlasováním? To nemá cenu – to už víme z voleb i z logických testů. Mám svůj jediný nesouhlasný hlas sám odsoudit?
Nezbývá, než doufat, že architekti překonají schémata.

2009/05/19 Posted by | Teorie/praxe památkové péče | | Napsat komentář

Weiterbauen am Denkmal – Další život památek

Téma výročního sněmu německé památkové péče jako tradičně nabízí mnohostranné využití a výklady, čehož je v programu akce ve značné míře využito. „Další stavění na památce“ je obecně známé a s velkým zájmem zkoumané coby stavební vývoj památek. Naproti tomu aktuální zásahy jsou často striktně odmítány. Je asi zřejmě, že prvořadým důvodem k tomu je diskutabilní pojetí moderního projektování, tak úroveň řemeslných prací. Přesto však se účastníci sněmu zřejmě pokoušejí hledat cesty v seriózní diskusi. Nakonec také my bychom měli o čem debatovat. Možná k tomu zase dojde, až se za pár týdnů budou oslavovat ty nové věže na bývalé malostranské radnici v Praze. Diskuse na toto téma byla poměrně rázně tlumena, jakoby odmítavé postoje některých památkářů byly nějakým apriorním poškozením památkové péče. Přitom každým zásahem – ať konzervačním, nebo rekonstrukčním či revolučním – vtiskujeme do tváře a organismu památky svou stopu. Možná stojí za to hledat důvody pro své takové jednání, možná nestojí. Nevím, k čemu dojdou v Německu, kde je nejednou reálná praxe památkové péče jakoby v drastickém protikladu s propracovanou teorií. Ale možná není.

K tomu program sněmu zde:

http://forum.db.rjm.de/data/akt/Flyerentwurf_VdL_2009.pdf

Témata např.: záchrana památky její dostavbou; doplňování historického urbanismu; kdy končí konverze industriální památky?; co s prolukami?; muzealizace vs. nové hospodářské uplatnění; zachování substance vs. přizpůsobení funkčním potřebám (které mohou být podmínkou dalšího zachování); substance a vnímání památkové hodnoty; historické „vrstvy“ v péči o kulturní krajinu; relace mezi laboratorními poznatky o substanci památky a způsobem péče o ni; originál, nebo rekonstrukce? (historické doplňky poškozených památek vs. falzátorství).

Naši „polem pracující“ památkáři takové otázky řeší denodenně. Možná s nemalými úspěchy i proto, že se nezdržují pořádáním výročních sněmů.

2009/05/11 Posted by | Teorie/praxe památkové péče | | Napsat komentář

Heritage Times

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Research Center Sanssouci

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

ďobo-CADzone, true men don't kill coyotes and use AutoCAD...

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Tomáš Stěhule

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

ArcHerNet

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Denkmalberatung

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Picarrsa's Blog

Just another WordPress.com site

KACHNA SE KOCHÁ

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Art History Teaching Resources

Peer-populated resources for art history teachers

Bodleian Digital Library

A Bodleian Libraries blog

varia, curiosa et memorabilia

vienna, glasgow & beyond

MONUDET

Lapidária. Prvky staveb. Dokumentace. Evidence.

WebUrbanist

Urban Art, Architecture, Design & Built Environments

Zapomenuto.cz

Opuštěné a zapomenuté stavby

Medieval Art Research

Send in your call for papers, conference programmes, new book suggestions and other medieval art history things to mail@medievalartresearch.com for us to share them with our community of researchers

Europeana Blog

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

History From Below

Musings on Daily Life in the Ancient and Early Medieval Mediterranean By Sarah E. Bond