Hřebínková klenba
Nejčastěji jsou „hřebínky“ uplatněny na hranách křížových kleneb, na hranách klenebních lunet, vložených do valené či jiné klenby, nejčastěji zděné z cihel (na šalování nebo z ruky, případně v kombinaci obou metod). Užívají se od renesance ke zvýraznění hran kleneb v místech, která obvykle byla v gotické klenbě vedena ztužující (ale i pouze dekorativní) klenební žebra (nejčastěji provedená z tesaného kamene či tvarovaných cihel). Také hřebínky měly často konstrukční základ, neboť byly tvořeny „žebrem“ z diagonálně kladených a střídavě do vrstev zdiva souvisejících ploch klenby vázaných cihel. Žebro se však pohledově prakticky neuplatnilo a bylo překryto omítkou obvykle plynule zakřivenými žlábky navazující na omítku okolní klenby.
U některých kleneb zejména z období počátků renesance lze sledovat tak výrazné provedení konstrukčních hřebínků (žeber), že např. u hustších síťových (gotizujících) obrazců hřebínků nelze přehlédnout vazby na řešení sklípkových kleneb. Naproti tomu např. v klenbě na hradě Lipnici nad Sázavou jsou do průsečíků hřebínků síťového klenebního obrazce vycházejícího z pozdní gotiky dokonce vloženy kamenné svorníky, takže je zřejmá souvislost s konstrukcí žebrové klenby.
Někdy byly hřebínky provedeny jako iluzívní, pouze v omítce, na jinak běžně vrstvené hraně klenebních ploch (lunety apod.). Takové hřebínky se častěji uplatňovaly např. na hranách tzv. pětibokých lunet barokních kleneb, protože umožňovaly snadnější provedení plynulé křivky na styku kleneb.
Výběh hřebínkové klenby (zbavené omítek) na hradě Lipnici nad Sázavou.
Pozdně gotická síťová/hvězdová klenba se štukovými hřebínky (zřejmě jen nenosnými a dekorativními.
Pozdně gotická (goticko-renesanční) klenba s křivkovými hřebínky nejspíše jen dekorativními, provedenými ve štuku/omítce.
Pozdně renesanční či raně barokní křížová hřebínková klenba (podobné klenby mohou být při větší rozteči polí označovány i jako valené se styčnými /stýkajícími se/ lunetami.)
Barokní „pětiboká“ luneta (vlevo) s hranou zvýrazněnou hřebínkem (profil lunety i její křivka byly zřejmě korigovány při úpravě budovy v 90. letech 20. století). Konstručně tyto typy lunet souvisejí zejména se segmentovým zaklenutím příčného úseku klenby.
(19.7.2011, 7:19 CEST; 13:27; 2016-01-01-23:40)
komentáře 4 »
Napsat komentář
Kolekce "Česká placka" nyní v rámci "MONUDET"
Česká placka 
[…] zejména na téma stavebních památek jsem se pokusil o pár doplňků. Přidal jsem dvě hesla (Hřebínkové klenby a Šalování). Samozřejmě obsah není kompletní, pořád je to pokus. Čili děkuji za […]
Luneta je čelo klenební výseče. Tedy půlkruhová či oblá plocha na zdi. Hřebínky se v průběhu svého používání zmenšovaly – renesanční jsou velké (až 10 cm), v raném baroku se zmenšují na velmi malé rozměry.
Většina výsečových kleneb jsou klenby valené (obr. 4), výseče mohou být vstřícné, dotýkají-li se vrcholy, pak jsou styčné.
Zajímalo by mě, zda se ve 2.pol.19.stol. prováděly široké klenuté okenní niky v silných zdech, nahoře segmentově klenutých. Zda tu byl nějaký tradicionální postup ve vztahu k takto existujícím starším (renes., barokní) okenním nikám v objektu. Zda tu byla tendence taková nová okna sjednocovat se staršími. Mám na mysli nové okno vedle již existujících starších oken v podlaží.
Zda podklenutí barokních schodišť mohlo mít paralelu také v pozdějších schodištích ze 2.pol.19.stol. Děkuji předem za odpověď.
Naopak. V raném baroku jsou hřebínky mnohde ještě poměrně mohutné. Jen nejsou tak výrazně vytahovány z hrany jako tomu bylo v renesanci. Teprve někdy po roce 1718 (kdy skončila poslední velká morová rána v Evropě), se hřebínky zjemňují, až kolikrát budí dojem jakéhosi doplňkového dekorativního lemování hran klenebních lunet či křížení kleneb. S koncem 18.stol. se hřebínky téměř vytrácejí, a objevují se již jen tuctové přechodové hrany. Současně s tím se ve velké míře objevují pětiboké výseče, oznamující nástup pozdního klasicismu, empíru a biedermeieru.