Autenticita kulisy

Při prohlídce historické budovy, nyní prodělávající památkový zásah, kterou dosud využívali hlavně filmaři ke své tvůrčí činnosti (živé umění žije z minulosti) šlo těžko přehlédnout prkno s malovaným dekorem barokních forem (omlouvám se těm, co na první bliknutí oka poznají napodobeninu; jde mi spíše o příklad, který používám též s vědomím, že jsem nebyl jediný, kdo zaváhal). Tím spíše, že v bývalém měšťanském domě bylo „rozkryto“ několik malovaných záklopových stropů a prkna s ornamenty z různých slohových vrstev pak byla deponována na různých místech.

V tomto případě se však jednalo o fragment filmařské kulisy určené k navození dojmu historického prostředí. Malba byla provedena celkem zručně, s určitou znalostí historických motivů a provedení, ovšem na tenkém hoblovaném prkně, nově vyrobeném.

Velká část filmařských kulis ovšem po poslední „klapce“ nenávratně zaniká. Co jde, asi bývá upraveno pro další „akci“, něco se možná uplatní při vylepšení nějaké kůlny, něco proletí komínem. Mnohé je zdokumentováno v samotném filmu, leccos asi bude doloženo ve fotoarchivu produkční firmy. Zbloudilé střípky pak možná budou v nějakém zákoutí odhaleny po uběhnutí příslušných roků, aby byly „překvapivě“ odhaleny jako zapomenuté svědectví o dávné kultuře. Prkno bude dendrochronologicky datováno do roku 2014 a třeba se podaří zjistit i filmová políčka, kde si „zahrálo“. Autenticita kulisy pak třeba dojde také svého přiměřeného zhodnocení.

A třeba někdo zavadí i o jednotlivou fotografii v rámci elaborátu OPD, svědčící o efektivním druhotném dočasném využití fragmentu kulisy, bez právě zřejmé historické hodnoty, k ochraně autentického historického zábradlí v průběhu stavebních a restaurátorských prací.

Pigmentorialismus – nový pojem pro Slovník památkové péče?

Podobně jako umělecká činnost, jsou specifickými znaky – „slohovými prvky“ – poznamenána i jednotlivá období historie památkové péče. Podobně jako v uměních, je v památkové péči příznačné nemalé rozrůznění projevů stylu, ale také překrývání různých vlivů podle osobního naladění aktérů památkových zásahů, podle dosaženého stupně vzdělání, jakož i nastřádaných životních a pracovních zkušeností. Samozřejmě do procesů konzervace a ochrany památek vstupují i vlastníci, osobnosti povolujících úředníků apod. Čili se projevují vlastnosti, zkušenosti i zasvěcenost všech. Jsou tedy i projevy a výsledky památkové péče svědectvím o své době, na kterém můžeme zjišťovat specifické jevy.

Známe např. purismus 19. století, očišťující „původní“ vlastnosti památky od nánosů pozdějších zásahů. Avšak v podobném pojetí můžeme hodnotit i „syntetickou metodu“, která se jaksi smiřuje s navrstveností jednotlivých epoch vývoje památky, přičemž je nejednou činí očividnějšími. „Analytická metoda“ je s ní v tomto vcelku spřízněná, i když někdy zasahuje do památek ještě výrazněji (uprostřed barokního řešení stěny, či spíše v místě narušujícím její strukturu, se vyjímá gotické kružbové okno nějaké předchozí epochy).

Barokní palác v průběhu opravy. Nově byla osazena (resp. vrácena) okna v líci fasády, která je opatřena výrazně tmavším nátěrem (původní barevnost je dosud zřejmá na přízemí).

Je ovšem důležité, aby „památkovost“ byla na památce poznatelná. Např. „syntetická metoda“ často „rušivé“ projevy starších epoch skryje tak, že pro běžného pozorovatele nejsou vlastně zřejmé. Zdá se, že někdy se pro něj stanou neexistujícími. Pokud si uvědomíme, že z hlediska památkové péče je pozorovatelem i vlastník památky, může to být velmi riskantní stav. Tedy z hlediska touhy zachovávat historické památky budoucím generacím. Mnoho nám v tom nepomůže ani příslovečné až mýtické ukládání nálezových zpráv ve veřejně přístupných archivech (čl. 16 Benátské charty). Kdo je tam bude v praxi hledat?

Památková péče naší doby je poznamenána diskusemi o autenticitě (když tedy máme těch 20 let Dokumentu z Nara) v rozpětí mezi autenticitou rozpadající se památky a touhou revokovat autenticitu původní. Tyto nuance či dilemata se nějak projeví téměř v každé památkové akci. A to včetně „řešení“ relací k okolnímu prostředí, samozřejmě odlišnému od stavu, kdy se památka nacházela ve stavu své původní autenticity.

Je tedy zkrátka nevyhnutelné nějak rozhodnout, přičemž základní princip v zásadě vyžaduje, aby se tak stalo na základě maximálně kvalifikovaného zvažování.

Nejnápadnějším výsledkem údržby památek je barevnost vnějších povrchů staveb. Z hlediska předešle zmiňovaných dilemat se ocitáme v polaritě mezi úzkostlivou konzervací právě existujícího stavu a radikálně rekonstrukčním řešením, v zásadě s maximální přesností rekonstruující „původní“ podobu. „Rekonstrukční metoda“ se obvykle musí vyrovnávat s relikty a „nánosy“ pozdějších zásahů. Typicky se např. rekonstruovaná podoba fasády projevuje odhalením zazděných původních oken a „kontrastním“ ponecháním nových otvorů, které jsou výsledkem pozdějších proměn vnitřního uspořádání stavby. Taková částečná rekonstrukce tedy může být i „analytikou“, ale můžeme na ni vztahovat i znaky „syntetiky“. A „syntézou“ je každý výsledek. Stává se autentickým svědectvím o přístupech doby, kdy oprava proběhla – též naší doby.

Nesnadná cesta k volbě optimální barevnosti nového nátěru. Památka byla dosud „okrově žlutá“, nyní se stala zelenou. Je nepochybné, že zelená barva se výrazně uplatňuje i mezi historickými vrtstvami.

V nynějším období se podobně jako dříve jedná v památkové péči nejčastěji o běžné opravy fasád. Snahou památkové péče přitom je – opět v polaritě – buďto se zcela vyvarovat zviditelnění opravy a pokud možno použít stejné materiály a barevnost, anebo podrobit vrstvy starších nátěrů restaurátorskému průzkumu a na jeho podkladu vybrat raději některou ze starších co nejlépe doložitelných barevností. Zde se pak ocitáme ve zvláštní situaci proto, že dnešní chemický průmysl umožňuje vytvoření prakticky jakéhokoliv odstínu. Odhalení „původní“ (či nějaké jiné starší) výrazné barevnosti tak stále častěji vede ke zvýraznění barev, které by ještě nedávno byly nějak tlumeny, aby „fingovaly“ určitou věkovitost, přiměřenou tomu, že se prostě nejedná o novou stavbu.

Taková „opatrnost“ je stále častěji brána za mystifikování a snad i nedostatek odborné suverenity. Spolu se snahou vyhovět touze investora, aby oprava byla „viditelná“, přispívají tak projektanti i památkáři přímo či nepřímo k barevnému oživování ve městech a městečkách, ba i na vsích.

Přitom „viditelnost“ zásahu je zcela subjektivní, protože ten, kdo stavbu neviděl před zásahem, o žádné změně neví… (a ani mnozí pravidelní kolemjdoucí si ničeho nevšimnou). Přesto z takových (a možná nějakých dalších) podnětů dochází k tomu, že i stavby, u kterých prakticky k žádné výrazné změně nedošlo, jsou alespoň provedeny v tmavším odstínu. To je v některých případech zajímavé proto, že předchozí světlejší barevnost nejednou také byla výsledkem zkoumání a památkového zvažování, čili by bylo nasnadě ji konzervovat.

Tento trend lze sledovat v přibývajícím počtu případů. Setkáváme se i s názorem, že se tu projevuje celkově stále výraznější barevnost tištěných i elektronicky dostupných reklam apod.

Tak či tak se jedná o souznění řady vlivů, působících srovnatelně v tak velkém množství případů, že lze mluvit o svého druhu „stylu“. Protože jde v neposlední řadě o výsledek vývoje v chemickém průmyslu (bez něj by „výrazové prostředky“ byly podstatně omezenější), ale přitom jde o projevy, kterým se přeci jenom např. památkářské kruhy leta bránily, můžeme si pro budoucí vývojové výzkumy pracovně tento „památkový sloh“ označit jako „pigmentorialismus“. Anebo je to jen pomůcka k dalším úvahám či diskusím…

(Na okraj podotkněme, že moderní barevné fasádní nátěry mají často velmi odlišné chování vůči světlu – pohltivost, odrazivost. Ale mají také nejednou až nápadně odlišné mechanické vlastnosti – např. tloušťka vrstvy může až k nesrozumitelnosti deformovat prvotní jemné povrchové pojednání štuku apod. /možná tak jako „obětovaná vrstva“ prodlouží životnost původního materiálu/. Nerovnost povrchu a možná i elektrostatické vlastnosti zesilují usazování prachu a biotické chování jakoby lákalo více hmyzu k rozvinutí pavučinových závojů a chumáčů.)