Zrekonstruování a jiná znovinaření?

Pojem rekonstrukce je stále v památkové péči diskutován (i když ani všem památkářům to nepřipadne stejně důležité). Samozřejmě je užíván i v obecné komunikaci, kde celkem vyhovuje jeho až magická schopnost navodit porozumění mezi autorem sdělení a jeho adresátem ve smyslu, že památka prošla nějakými zásahy, jejichž míra je vcelku ponechána stranou, a na jejichž konci zřetelně a nepochybně vypadá „objekt“ opraveně a nezanedbaně. Odborná diskuse k pojmu rekonstrukce se ovšem pohybuje kolem subtilních otázek míry náhrady materiálu či jeho demontáže a opětného sestavení, přičemž jde o citlivé problémy zachování míry autenticity jako pravosti, původnosti, dochovanosti či hodnověrnosti památky. Bohužel se potřeba přesného užívání těchto termínů mimo odborné kruhy příliš nešíří.

Označí-li tedy v médiích památku po nějaké úpravě jako zrekonstruovanou, zřejmě se jedná jen o obecné označení, svědčící o tom, že památka prošla nějakou opravou, při které asi došlo v neurčené míře k výměně či novému sestavení hmoty – substance, provedení nových instalací, podlah, omítek, střechy atd. s tím, že stav památky je po zásahu zřetelně úhledný.

Mj. tyto nejasnosti souvisejí i s tím, že vlastně žádnou opravu či tzv. obnovu nelze shrnout pod jeden pojem, protože vždy jsou nějaké části „jen“ šetrně konzervované, jiné je naopak pro velkou míru degradace zcela nahrazené novým materiálem, další pak rozebrané a např. znovu vyzděné s využitím původního materiálu atd. Něco je moderně doplněno, jak si to doba žádá.

Bylo by tedy třeba specifikovat velmi detailně ten který zásah a nepochybně má také smysl hledat v diskusích přesný význam pojmů. Závěrečné (i průběžné) hodnocení každé akce by mělo usilovat o příspěvek k přesnému užívání terminologie. A souhrn těchto hodnocení názorně ukazovat, co jednotlivé pojmy znamenají. Velmi zásadní je i to, jak s nimi pracují restaurátoři, projektanti a další zúčastněné profese. Čili se ve finále vracíme i k myšlence potřebnosti speciálního českého slovníku památkové péče (a nemůžeme si nepostesknout, že práce na něm neprobíhají soustavně).

Přitom je třeba počítat i s tím, že za přispění novinářů, kteří se snaží vyhovět nejen čtenářům, ale stále více i představám o jednotlivých dotovaných oblastech, jaké mají zastupitelé, sponzoři médií apod., poroste jejich potřeba hledat obecněji srozumitelné paušalismy.

„Zrekonstruování“ je poměrně časté v komunikaci kolem dotací na opravy památek (protože v této souvislosti se v zásadě a vcelku logicky odborné detaily „neřeší“) či v oblasti informací o digitálně zrekonstruovaných či zrestaurovaných historických filmech.

PS: Vývojem užívaných termínů a označení věcí a dějů v památkové péči nezabývám zcela soustavně, ale s letitým zájmem (nejen jako redaktor). Po pojmu zrestaurování památky jsem si všiml poměrně zánovního zrekonstruování, a to např. u nedávného článku „Roubenku se podařilo zrekonstruovat za šest měsíců“, který vyšel na serveru idnes 4.8.2015. Následně byl ovšem přejmenován na „Klobouk dolů před rekonstrukcí roubenky. Majitelé ji zvládli za půl roku“ a zařazen do soutěže pořádané serverem na téma úspěšných oprav památek jejich vlastníky (verif. 201508170830). Je otázkou, zda přitom sehrála roli i nějaká citlivost na stále spíše „hovorové“ „zrekonstruování“.

Zrestaurování – pojem prosazující se do památkové komunikace

Podle jazykových pomůcek je „restaurování“ doplněné předponou „z“ „dokonavou“ formou základního výrazu. Tedy „restaurovat“ znamená odborně opravovat/obnovovat památku v obecné rovině, nebo tuto činnost vykonávat právě v daném okamžiku nebo období. Pokud jde o památku po provedení restaurátorské činnosti, lze o ní z hlediska jazykových zásad říci, že je „zrestaurovaná“. Do jisté míry srozumitelně to vypovídá zpravidla o tom, že nějaký předmět prošel restaurátorským zásahem a jeho restaurování bylo zdárně ukončeno.

Termín je běžně používán jak restaurátory, tak i vlastníky památek i odbornými pracovníky památkové péče, i když se mu v oficiální komunikaci stále spíše vyhýbají.

Slovo je registrováno v Pravidlech českého pravopisu. Bez výkladu s ním pracuje Internetová jazyková příručka ÚJČ AV ČR. Slovník spisovné češtiny jej vede jako běžný dokonavý tvar k „restaurovat“.

Pojem známe i z realitních či aukčních webů, kde má zjevně svědčit o tom, že nový majitel nabízenou stavbu či kýžené výtvarné dílo obdrží ve stavu odpovídající historicitě, ale i potřebám současného užití (bez poškození užíváním či korozí, bez estetických závad apod.).

Přesto není slovo s touto předponou zřejmě vždy plně vyhovující. Může o tom svědčit i to, že v památkovém zákonu se vlastně mluví jen o „provedení restaurování“ jako o jedné z variant památkového zásahu, směřujícího k záchraně a dalšímu uchování památky, přičemž restaurování je stanoveno jako postup, který se používá při „obnově“ výtvarných děl nebo uměleckořemeslných prací, kterou mohou provádět jen lidé s uděleným povolením, v dnešním žargónu licencí.

V památkovém zákonu se objevuje výhradně „nedokonavá“ forma restaurování. Především jde o §14, mj. definující pojmy v souvislostech obnovy památek.

V odst. 1: Zamýšlí-li vlastník kulturní památky provést údržbu, opravu, rekonstrukci, restaurování nebo jinou úpravu kulturní památky nebo jejího prostředí (dále jen „obnova“), je povinen si předem vyžádat závazné stanovisko obecního úřadu obce s rozšířenou působností, a jde-li o národní kulturní památku, závazné stanovisko krajského úřadu.

V odst. 8 se pak určuje, čeho se restaurování týká a kdo se jím smí zabývat: Obnovu kulturních památek nebo jejich částí, které jsou díly výtvarných umění nebo uměleckořemeslnými pracemi (dále jen „restaurování“), mohou provádět fyzické osoby na základě povolení vydaného podle § 14a, přičemž restaurováním se rozumí souhrn specifických výtvarných, uměleckořemeslných a technických prací respektujících technickou a výtvarnou strukturu originálu.

V přílohách k dokumentaci žádosti o povolení k restaurování se opět mluví jen o restaurátorské činnosti či o provedeném restaurátorském zásahu.

Logicky je tomu podobně na webu Národní památkového ústavu v sekci přinášející informace pro vlastníky památek zamýšlející jejich opravu (verif. 20150815). Zde jsou vcelku úzkostlivě přebírány formulace z PZ a jsou pro orientaci čtenáře stručně komentovány, takže se s pojmem „zrestaurované“ památky nesetkáme.

V podobném duchu také český překlad evropské normy ČSN EN 15898, Ochrana kulturního dědictví – Základní obecné termíny a definice, mluví o restaurování jako o „činnosti aplikované na stabilizovaný objekt s cílem zvýšit jeho hodnotu, srozumitelnost a/nebo využitelnost, která respektuje význam daného objektu i materiály a technologie, kterými byl zhotoven“. Nakonec tak podobně jako u termínu „zhotovení“ lze zřejmě očekávat pochopitelnost podobně vytvořeného „zrestaurování“. I když asi nedojde hned tak k podobnému přijetí výrazu „zkonzervování“ pro výsledek „konzervování“ či konzervace (což je něco jiného, než „zakonzervování“).

Lze tedy mít za to, že užití „dokonavého“ tvaru „zrestaurování“ památek patří spíše do slangu památkářské praxe. Pro svou zkratkovitost, ale přitom i relativní přesnost se zřejmě stává oblíbenějším mezi novináři. Zatímco pečlivější odborná formulace dosud většinou zní např. „památka je po restaurátorském zásahu“, protože se zpravidla pisatel snaží vyhnout např. zkrácení typu „památka je restaurovaná“ (jelikož je nejednoznačný a neumožňuje určit, jestli už je ve stavu po restaurování, nebo restaurování právě probíhá), je vlastně výraz, že „památka je zrestaurovaná“ při maximální stručnosti pro domluvu vcelku jednoznačný – sděluje, že restaurátorský zásah již proběhl.

Proto lze důvodně předpokládat, že se tento výraz i do odborné komunikace více prosadí, přiměřeně tomu, jak budou i odborníci postupně méně citliví na často mírně „pejorativní“ vyznění předpony „z“ v řadě případů charakterizujících různé nezdary apod. (zmrvit, zprasit, znešvařit, zohavit, znectít, znechutit). Zatímco spíše méně výrazné jsou pozitivní případy (zušlechtit, zohlednit, zkrášlit, zúřadovat, zdokumentovat). Určité pochybnosti mohou vznikat i pro možné dále generované obsahové příbuznosti slov typu restaurování – zrestaurovávání.

(Pozn.: Vlastně jsem se k tomuto termínu vrátil, když jsem nedávno kdesi četl o dalším vývojovém postupu jazyka kolem oprav památek docíleného označením památky po rekonstrukci jako „zrekonstruované„. Tím, jak z důvodů asi převážně mimopamátkových citelně roste zájem části masových médií o památky, lze se podobného vývoje v dalších případech také nadít.)

Pár příkladů

• Zrestaurovaná mramorová lavice v Jeseníku stojí v areálu místních lázní // 5.6.2015 // …dílo, které vstalo doslova z popela… V roce 2010 dílu hrozil zánik. Město se rozhodlo nechat lavici zrestaurovat… podařil se jim opravdový zázrak, když torzu díla navrátili původní vzhled.
• Klenot Hané Cholinská madona je zrestaurovaná // 7.12.2010 // Vzácná soška… prošla rukama restaurátorky… se ujala restaurátorských prací. Ty spočívaly zejména v upevnění rozpadlých kousků polychromie a ve speciálním nátěru sošky.
• Zrestaurovaná vila Tugendhat přivítala první hosty // 29.2.2012 // …Skončila tak rozsáhlá památková obnova, čímž se zastavilo letité chátrání památky UNESCO. Na restaurování vily se podíleli památkáři i další specialisté z Česka i zahraničí, práce přišly na 156 milionů korun. Výsledek rekonstrukce dnes mohli na místě ocenit…
• Zrestaurovat – rodinná firma zabývající se především restaurováním knih, listin, papíru, textilu… //  verif. 20150815 // … rodina licencovaných restaurátorů, která se zabývá restaurováním papíru, knižní vazby a dokumentů…
• Zrestaurovaný čtyřramenný kandelábr //  verif. 20150815 // V dalším textu od restaurátora se však již mluví jen o provedeném restaurování apod., případně o tom, že kandelábr byl restaurován.

Slovník památkové péče raději postupně, než – vůbec ne…

V mnoha situacích, v souvislosti s mnoha tématy, s jednotlivými výzkumnými záměry, ale i z potřeby jednotlivců v oboru, vznikají záměry vytvořit více či méně specializovaný slovník (výkladový, tezaurus, terminologický… – i v tom se projevují různé potřeby či inspirace). Občas vznikne i záměr slovníku celooborového („od „Blažíčka“ nemáme nic aktuálního, ačkoliv by to bylo tolik potřebné…“).

Výsledek byl zatím více méně vždy stejný. Chybí totiž nějaký přesvědčivý výrok autority, že obor takový slovník potřebuje. Proto (ale jistě nejen proto) nikdy nevznikne tak rozsáhlá shoda kompetentních odborníků, a ani spolupráce, do které by se zapojili jaksi za vzájemného respektu všichni (resp. většina).

Přitom takový slovník je nepochybně potřebný. Samozřejmě nezpůsobí, že již nebudou existovat nejasnosti např. o významu tak diskutovaných pojmů, jako je třeba „rekonstrukce“. Ten je však zvláště vhodný k ilustraci potřebnosti slovníku.

Slovník povede (až se na potřebě jeho přípravy památkáři shodnou) ke zpřesnění komunikace v rámci oboru, ale též – vlastně zejména – ve vztahu k veřejnosti – úřadům, vlastníkům památek, projektantům, restaurátorům… Možná v nikoliv poslední řadě přispěje krom širší srozumitelnosti i k možná prospěšnému posílení vlastního sebevědomí oboru. Už jenom proto, že dokáže, že jsou památkáři schopní se na něčem takovém dohodnout a kolektivně pracovat.

Při diskusích o tomto tématu je také často pociťována potřeba především vydat knihu. A tak se jako hlavní témata rokování ukáží být formát svazku, grafická úprava obálky a struktura hesla, rovněž tak se probírá, který autor by pro které heslo byl nejvhodnější. Nejednou se dojde i k tomu, že je stanoven garant, nejspíše osoba, která je už dávno podobnými přísliby přetížená. Zřídka se pokročí dále…

Zatím sporadicky se dojde k možnosti, že se slovník začne připravovat on-line. V roce tuším 2006 jsme se v tomto směru dopracovali nejdále, ale práce po personálních změnách utichly. Velmi je komplikovaly také snahy o rozsáhlé supervize garantů jednotlivých témat a snahy jakkoliv zabránit neoprávněnému užití autorských hesel.

Z těchto hledisek je také pochopitelné, že zatím odbornou veřejnost neoslovila Wikipedie. Tam jednak není heslo autorizované, jednak je neodstranitelné ohrožení nekompetentními úpravami. Navíc tam řada speciálních detailů v zásadě nemá své místo, protože se přeci jenom jedná o obecnou encyklopedii znalostí.

V současné době již spatříme i na webových stránkách výzkumných projektů NPÚ odkaz na „Slovník“. Pokud vím, zatím tam veřejně zpřístupněný obsah není, i když z kuloárových informací plyne, že se na heslech pracuje. (V důsledku dezintegrace webů NPÚ, která je částí kompetentních odborníků schvalována, je prakticky nemožné zajistit systematický „dohled“ nad aktualizacemi.)

Řešením by měla být shoda na kolektivním vytváření jednoho slovníku. Snižovalo by se tím riziko možných nejednotných duplicit (samozřejmě by se také na opakovanou práci vynakládalo méně času). Tam, kde by nebyla úplná shoda, by se diskutovalo.

Vidíme i ve světě, že se při přípravách velkých celooborových slovníků vedou diskuse, svolávají konference, vydávají sborníky apod. po celé roky (vybavuji si před několika lety zprávy o přípravách muzejnického slovníku v Německu). Také náš Slovník památkové péče bude zpracováván řadu let. Jistě by měl někdy nabýt určité komplexnosti, ale současně je potřebné od počátku počítat s tím, že se na něm bude pracovat trvale, resp., že bude trvale otevřen potřebným aktualizacím.

S vědomím stavu informačních technologií, ale i na základě poznání nepřetržitosti potřebného zdokonalování slovníku je vhodný postup více méně nasnadě. Vzhledem k potřebě přesné definice chráněných objektů se tradičně terminologií zabývali na pracovištích zaměřených na evidencí památek. Potřebným odborným zázemím ovšem disponují i všechny specializované odborné složky NPÚ. Řada vědecko-výzkumných projektů a záměrů realizovaných v oboru (vzhledem ke strategii financování též v institucích mimo NPÚ) do různé míry zamýšlí připravovat více či méně specializovaný slovník.

Nicméně jeden z úkolů je směrován přímo ke stanovení koncepce památkových slovníků. To dává naději na principiálně potřebný koordinovaný postup. K tomu snad přispěje širší pochopení této potřeby.

To je zřejmě závažné i proto, že stále s vysokou naléhavostí pociťujeme absenci oborového personálního slovníku typu „Kdo je kdo“. Ten by měl navázat na již zahájené práce na „retrospektivním“ biografickém slovníku. Rozhodně by se však nemělo čekat již na nic. Snad by dobrým začátkem mohlo být, když „svá“ osobní hesla vytvoří sami realizátoři „slovníkového projektu“ v NPÚ… Také o struktuře a záběru tohoto aktuálního slovníku bude ještě vhodné diskutovat. S čím by se však nemělo v žádném případě otálet, to je spolupráce s žijícími legendami oboru, které jednak mohou připomenout cenné okolnosti vývoje oboru v minulých desetiletích, jednak si prostě zaslouží naši pozornost a zájem.

Již bylo naznačeno, že je potřebné, aby práce na Slovníku památkové péče probíhaly na té úrovni komunikačních možností, které již bylo dosaženo. Zejména, aby se mj. neotálelo s publikováním již hotového obsahu např. na dobu, kdy by případně po letech vycházel papírový svazek. On-line publikování navíc má dnes velkou výhodu v tom, že se vytvořený obsah dostává operativně k potenciálně mnohem většímu počtu lidí, než tiskovina, nebo i tam, kam by se svazek nedostal nikdy.

Co by asi bylo vhodné pro rozvoj slovníkového počínání NPÚ především provádět? Pobízet potenciální autory ke spolupráci, mj. vhodným vysvětlováním podstatného významu pro celý obor i společnost. Práci i její postup vhodně objasňovat, např. prezentováním komentářů na blogu. Asi nejdůležitější je probudit opravdu zaujatou spolupráci v rámci NPÚ, ale i se spřízněnými institucemi či osobnostmi. K širokému akceptování by mohly napomoci konference či semináře, podporující diskusi, výměnu poznatků i názorů, a opět přispívající k dohodě a akceptování sjednocujícího se postupu. Taková setkání by mohla přispět i působením na IT ve smyslu potřebných úprav či doplňků wiki (aha – o té jsem se zatím nezmínil; to hodlám brzy napravit). Mohla i měla by se zabývat také otázkami licenčními či optimalizací struktury „hesla“. (K tomu lze podotknout, že by postup byl takový, že by autorské podíly byly na rozdíl od obecné Wikipedie u hesel uvedeny!)