Neoklasicismus mezi technikou a krásou. Pietro Nobile (1776-1854) v Čechách (výstava, 20.11.2019-9.2.2020)

1/ Info na webu pořadatele (verif. 20191214)

Tiráž.

2/ Výstavy k dějinám architektury jsou celkem specifickým „druhem“ prezentací, shromažďujícím stavební plány, staré i nové modely, dobovou ikonografii, ukázky souvisejících traktátů aj. publikací, obvykle portréty (podobenky) umělců či jejich objednavatelů… Prakticky nic z toho nechybí ani na nobilovské výstavě, leda snad aktuální snímky staveb, což by asi mohlo pomoci i představě návštěvníků o časové proměnlivosti památek, o jejich pohledovém uplatnění v měnícím se prostředí. A nakonec i o výsledné podobě podle zvolené varianty z představovaných návrhů, protože každý nemá objekty do detailu v paměti…

Fialová asi byla Nobileho oblíbená…

3/ U vstupu návštěvníka „navnadí“ růžovofialová barevnost na plakátech a posléze i fialové dveře v pozadí barokního vstupního portálu. Nakolik toto bylo inspirováno dílem Nobileho, to si asi zdatnější návštěvníci nějak vyluští.

Vstupní část expozice.

4/ Instalace je celkem pečlivě provedená, příhodně střídmě osvětlená, akorát tak, aby obsah plánů byl docela dobře čitelný. To je vskutku namístě, protože se jedná vlastně o drobnokresby, provedené s až skoro neuvěřitelnou precizností a pečlivostí. (Návštěvníkům lze navrhnout vybavit se lupou.)

Drobné kresby jsou provedeny s ohromující přesností.

5/ Specialitou současného výstavnictví jsou popisky exponátů, obvykle nízko umístěné a psané drobnými literami. Zde je místo pro popisky zvolené celkem dobře. Obvykle snadno určíme příslušnost k exponátu a písmo má i únosnou velikost (malost). Nicméně texty v negativním provedení (bílé znaky na černém podkladu) se z velké části ocitají mimo celkem úzce směrovaný kužel jinak vhodně rozmístěných svítidel, takže v potemnělých místnostech často přečtení činí potíž.

Ze skladby exponátů není tak úplně jasné divákem logicky očekávané napětí mezi technikou a krásou, naznačené v názvu výstavy. Nicméně dokonalé stavební inženýrství, mistrovská detailní technická kresba i výrazný zájem o využití „moderních“ materiálů včetně litiny z plaských sléváren toto nakonec zřetelně tlumočí.

6/ Někdy v minulosti asi probíhaly diskuse o tom, zda nobilovský apod. styly pojmenovávat klasicismus, jak tomu bylo u nás po mnoho desetiletí zvykem, nebo neoklasicismus, jak bylo zavedeno především na Západě. Zde již vidíme celkem jednoznačné vítězství anglicismu.

Varianta projektu Koňské brány pro Václavské náměstí v Praze.

7/ Je tomu tak zřejmě proto, že v zahraniční literatuře (nedovedu to jako nespecialista blíže vyhodnotit, ale zřejmě jde hlavně o anglicky psanou vědu) se klasicismem rozumějí všechny „retro“ vlny návratů k antikizujícímu (antickému?) tvarosloví. U nás ovšem klasicismus k označení stylů kolem 1800 docela dobře vyhovoval, protože např. pro renesanci se nepoužíval, a např. pro novorenesanci také ne. A dokonce se v naší literatuře setkáváme s užitím „novoklasicismu“ právě pro novorenesanci apod. cca ve druhé polovině 19. století. Takže v našich podmínkách postupné převedení novoklasicismu do doby kolem roku 1800 a po něm je sice odbornou obcí asi shodně přijímáno (může tomu tak být i proto, že se to tak už učí i ve školách), ale obecně toto novoužití termínu původně a do nedávna označujícího něco jiného (a u nás prakticky neznámého) zřejmě není jasně vysvětleno, odůvodněno např. slovníkově apod. (Zřejmě to zatím vůbec nedolehlo do Wikipedie.)

8/ O nesnadnostech v tomto smyslu nakonec svědčí i nedávné vysvětlení od samotné autorky výstavy:

9/ „Evropský neoklasicismus i středoevropský klasicismus jsou na rozdíl od gotiky nebo baroka pojmy značně přesahující pevné hranice období let 1750-1850. Kromě této doby se jako tendence vycházející obecně z antické architektury sloupových řádů objevují v dějinách architektury v různých podobách od renesance až do 20. století. V kontextu umění 19. století se používá první pojem pro architekturu, která vznikala v zemích s tradicí barokního klasicismu, jako byly Francie a Anglie. Ve Francii se objevují první náznaky ve čtyřicátých letech 18. století a za vlády Ludvíka XVI. (1774-1792) vykrystalizovaly do podoby lujsézního rokoka i strohé monumentálnosti tzv. revoluční architektury. Závěr tvoří období empiru císaře Napoleona I. V Anglii, kde se neoklasicismus označuje podle svého zdroje neopalladianismus, se jeho počátky spojují s cestami do Itálie a reedicemi teoretických spisů.“ Taťána Petrasová: Architektura „státního“ klasicismu, palladiánského neoklasicismu a počátků romantického historismu. Čechy 1780-1840, in: Dějiny českého výtvarného umění (III/1) 1780/1890, Academia, Praha 2001 , s. 28-29.

Kynžvart ve variantách projektu, vytvářených zřejmě v diskusích s kancléřem Metternichem.

10/ Výstavní katalog je poměrně solidně vytisknutý, což platí i pro drobné reprodukce kreseb zejména v Katalogu díla. I když místy jsou snad z uvážení grafika malé zbytečně, když okolo zbývá bílá plocha papíru. Přesto je to ale pro čtenáře dobrá pomůcka pro základní orientaci v textu. Při prohlídce však přeci jenom trochu zalitujeme, že nějaký on-line doprovod výstavy nebyl vytvořen na internetu, protože je jasné, že vytvořené scany mají vysoké rozlišení a nejednomu zájemci o podrobnější poznání by nepochybně pomohly.

Přípravný nákres pro stavbu zámku Kynžvart s „odklopnými“ variantami výtvarné koncepce. Jejich odhalení by mohlo být jedním z přínosů případné on-line verze výstavy, protože logicky nic takového není fyzicky možné.

11/ Nezdá se, že by speciálně ÚDU s něčím podobným počítal. I když by to šíření zpracovaných informací jen a jedině prospělo, což přeci nepochybně musí být úmysl realizátorů výzkumu i zpracovatelů výstavy a katalogu. Z nějakého důvodu však stále činí potíže představa, že jsou dokumenty dostupné komukoliv i neplatícímu, fyzicky neschopnému dorazit na výstavu. Nechci vyloučit, že zde třeba již bude zvolen jiný přístup (takové případné záměry pořadatel zřejmě nikde nepopisuje). Ale za zmínku to stojí i proto, že i v případě on-line zpřístupněných výstav se často jedná o nápadně izolované stránky se specifickou terminologií, s individualizovaným systémem vyhledávání či třídění apod. Ideální pro uživatele by ovšem bylo, kdyby data byla dostupná v nějakém „všeobjímajícím“ systému paměťových institucí, nebo pod.

12/ Čili v tomto případě by byla k nalezení s jinými dokumenty týkajícími se Plas či Kynžvartu.

Souhrnný plán úprav staré prelatury kláštera Plasy.

13/ Navíc se „u“ on-line exponátů mohou „sejít“ lidé, kteří se neměli šanci setkat fyzicky na výstavě, ale navíc mohou zavést debatu i s lidmi, kteří ani o pořádání nevěděli. A co více, je-li stránka vhodně provedená, může tuto komunikační službu provádět ještě řadu let po dernisáži a nadále tak svému tématu prospívat a výsledky práce pořadatelů ještě více „zhodnocovat“.

Antikizující dóza z Kynžvartu. Asi plaská litina?

14/ Cena katalogu 250 Kč. při 96 stranách působí trochu přemrštěně, zvláště v souvislosti s dotováním z grantu.

Součástí expozice je i „projekce“, prezentující „karuselově“ několik plánků a kreseb, ale bez popisek! Prezentovaný plánek kostela sv. Václava v Plasích jednak není popsán, jednak není „řešena“ diskuse s Bohumilem Fantou, který uvažoval o jiném autorovi…

PDF (bude)

© Jan Sommer, 20191214

Co se skrývá pod podlahou. Archeologický výzkum Klementina, Galerie Klementinum, Praha, 12.9.-10.11.2019

V posledních týdnech památkáři řadou výstav i jiných akcí, asi i publikací, zdraví kapitalistickou památkovou třicetiletku. Tak by mezi tím halasem mohla zaniknout i jedna méně zviditelňovaná výstava, seznamující s výsledky několika výzkumných archeologických akcí souvisejících s úpravami v pražském Klementinu. Tyto zásahy, provázené rozpaky ohledně budoucnosti Národní knihovny samotné – resp. tedy jejího umístění a místa pro sklady knižních aj. fondů, stále utěšeně rostoucích.

Archeologové pražského územního odborného pracoviště NPÚ spolu s řadou dalších odborníků všemožných oborů průběžně realizují důkladné archeologické, stavebně-historické aj. výzkumy, aby zaznamenali a interpretovali maximum z toho, co bylo nutné obětovat některým modernizačním úpravám staroslavné budovy.

Postupně tak odhalili relikty románského objektu a několika staveb gotických, souvisejících především s významným dominikánským klášterem u kostela sv. Klimenta. Zachránili různé architektonické prvky, samozřejmě i interiérová vybavení – nádoby, dlaždice, kovové díly…

(O výstavě podrobně na webu pražských památkových archeologů zde.)

Vstupní upoutávky…

V jedné prostorné …prostoře v severovýchodním nároží Klementina (vstup z průjezdu z Mariánského náměstí) je rozvěšena a rozestavena řada přehledně ilustrovaných i psaných panelů, sledujících mnoho souvislostí středověkých dějin areálu. Nechybí model rekonstrukce středověké podoby kláštera, ale ani četné plánky výzkumů jako podklad rekonstrukčních skic apod. To zde není proč vše opakovat či popisovat.

Pohled do výstavního sálu.

Cenná je vysoká odborná úroveň výkladů spolu s jejich srozumitelným podáním. Přitom se takové prezentaci tým věnuje celu dobu výzkumu. Průběžně otevírá sondy (např. při Mezinárodním dni archeologie), seznamuje s poznatky média (tiskovými konferencemi a zprávami), pořádá dílčí výstavy a dokonce připravuje po obsahové stránce publikace (zřejmě největší pozornost byla poprávu věnována nálezu drobného zlomku kamenného(?) reliéfu s hlavou Krista(?), nalezenou v nynějším kostele Nejsv. Salvátora.

Reliéf považovaný za zobrazení Krista je provedený v překvapivě drobném měřítku.

Samozřejmě rád zdůrazním i vystavené zlomky gotických architektonických článků. Většinou klenební přípory či žebra a několik dílů okenních kružeb. Symbolem „ikonou“ výstavy se stal zlomek prutu z kružbového okna s letmo vyrytou postavou, nejspíše světeckou (kruh kolem obličeje se asi nejvíce ze všeho podobá svatozáři).

Prut z kružbového okna s vyrytou postavou asi neurčitelného světce.

Zlomek s reliéfem hlavy s vlnitými vlasy jsem viděl prvně, takže mě až nyní překvapil velmi drobným měřítkem, i když je zřejmé, že se jedná o fragment rozsáhlejšího výtvoru. Zvláštní je také použitý materiál, snad tedy opuka. Vzdáleně připomíná homogenní jemný materiál některých hlavic v Záboří nad Labem. Mohl by pocházet z podobných vrstev horniny. Nicméně v Záboří jsem se nemohl ubránit úvahám o litém kameni. Geo- a petrologové tehdy vysvětlovali, že skutečně je velmi obtížné obdobné produkty odlišit od přírodního materiálu. To zde snad bylo bráno v potaz a analýzou opuka potvrzena. Nicméně charakter zpracování detailů povrchu, vlny záhybů roucha či zářezy tvořící účes a vous jsou nápadně plynulé a zaostřené. Na povrchu prakticky nejsou patrné stopy kamenických nástrojů. Je možné, že autorem byl mistr cvičený spíše v práci se slonovinou nebo jemnými dřevy, možná s hlínou.

Díl gotické okenní kružby (asi kolem 1400?) z velmi jemné opuky s výtečně zachovanými stopami kamenických nástrojů (asi zubaté plošiny) a následného hlazení.

Architektonické články jsou sice poškozené, ale jejich povrchy se stopami kamenického opracování jsou zachované výtečně. Zčásti i s povrchovou úpravou (štuk, pačok?) vč. reliktů barevných nátěrů. Při vhodném osvětlení můžeme velmi podrobně zkoumat stopy kamenických nástrojů např. na hrubě opracovaných ložných plochách prvků, stejně jako jemným zubatým ostřím osekané povrchy profilů zřejmě z první poloviny 14. století či ohlazené povrchy profilů kružeb asi z doby kolem roku 1400 s „prosvítajícími“ stopami předchozího hrubého zpracování zubatou plošinou.

Ložná plocha dílu klenební přípory, snad z pvní poloviny 14. století. Patrné je hrubé opracování plochy, která nebyla pohledová, velmi pečlivými seky zubatou plošinou, jakož i rysky potřebné pro přesné provedení profilace.

Pohled do kamenické kuchyně umožňují také pečlivě provedené rysky na ložných plochách, vzácně také na čele fragmentu kružby, jakož i na čelních lištách klenebních žeber.

Za pozornost stojí i jemné osekání při hranách profilací, zdůrazňující jejich precizní provedení.

Pokud jsem si stačil všimnout, nejsou na prezentovaných prvcích přítomné kamenické značky.

Prvky, které asi lze zařadit do první poloviny 14. století, jsou zřejmě zhotovené z dobře soudržné horniny, asi opuky. Kdežto fragmenty kružeb zařaditelné později, do doby kolem roku 1400, jsou z příznačné velejemné pražské opuky, na které se bohužel typicky projevuje rozpraskávání špatně soudržných vrstev po vyjmutí z vlhkého a teplotně relativně stabilního archeologizovaného prostředí v zásypech.

Opukový díl gotické okenní kružby (kolem 1400?) s jasně patrnými stopami hlazení kamenicky opracovaného povrchu. Praskliny jsou vyvolány rozměrovými změnami při vlhnutí a vysychání opuky.

Na výstavních panelech, adjustaci exponátů, letáku i propagaci výstavy je patrná dlouhodobá systematicky rozvíjená publikační „rutina“ pražských památkářů, tedy zejména jejich archeologického pracoviště. V tom by mohli být ostatním vzorem jak z hlediska „technologií“, tak i vzhledem k soustavnosti. Nicméně na souhrnném webu NPÚ takové prezentace nejsou příliš zviditelňovány.

Informační skládačka je hodnotnou připomínkou obsahu výstavy.

Obecně ovšem platí, že je třeba zásahy do historických terénů omezovat, ale tím pečlivěji zpracovat to, co již vytěženo být nevyhnutelně muselo…

Informační panely seznamují i s širšími kulturními kontexty doby vzniku objevených artefaktů.

PDF

© Jan Sommer, 20191102

Detail jako svědek doby. Minulost v dokumentační fotografii 70. – 90. let 20. století

Výstava, Window Gallery, ÚDU AV ČR (od 20191002), kurátor: Martin Pavlis

Anotace pořadatele (Zdroj, FB):

Přestože fotografie už dávno ztratila status zcela objektivního zobrazujícího média, bývá tak stále vnímána, a to zejména v její vědecké poloze, jakou je i dokumentace architektury a památek. Úkolem dokumentačního fotografa uměleckých děl je maximálně eliminovat „parazitní“ prvky, které se do fotografie vkrádají a které zachycovaný objekt z hledaného neutrálního bezčasí „rušivě“ vtahují zpět do naší reality. V rozporu se záměrem fotografa však snímky často obsahují opomenuté či neodstranitelné detaily, které mohou prudce zaútočit na naše vnímání a učinit fotografii vícevýznamovou.

Výstava představuje dokumentační fotografie ze 70. až 90. let 20. století ze sbírky Ústavu dějin umění AV ČR, které díky oněm detailům vystupují z bezčasí a vypovídají o době, kterou nechtěně reprezentují.

V anotaci naznačené detaily mohou být v mnoha směrech podstatným historickým svědectvím, ale samozřejmě mohou také pobavit příznačným kouzlem nechtěného. Např. když se do záběru dostalo nějaké nečekané zvíře, pohřební či svatební průvod apod.

Úvodní vitrína ukazuje problém s reflexy, na který je třeba při koncipování výstavy v tomto místě myslet. Většina předchozích výstav se s tím spíše úspěšněji vypořádala většími barevnými kontrasty. Zde je problém trochu komplikován tím, že bílá písmena před černobílými snímky jsou „přebíjena“ barevnými odlesky okolních staveb.

Nicméně skupinka snímků vybraných do expozice celkem překvapivě právě toto pomíjí, vynechává. Nicméně zachycuje mnohé detaily staveb, jež samozřejmě od doby pořízení fotografie zmizely či byly změněny. Takové stránce dokumentačních snímků samozřejmě např. památková péče, lokální vlastivěda, specializovaní zájemci o některé druhy památek apod. samozřejmě věnují pozornost. Pro památkovou péči typicky je velmi důležité disponovat snímky, které zachycují některé hodnotné prvky, jež ustoupily např. zjednodušujícím dřívějším opravám a jež se ukazuje jako potřebné obnovit.

Pokud máme zájem si snímky podrobněji prohlédnout, měli bychom mít velké černé paraple, nebo musíme vyhledat takový úhel pohledu, kdy se nám ve skle bude odrážet něco tmavšího…

Pokud by tomu ale bylo takto, bylo by potřebné to divákům vysvětlit v nějakých popiskách. I když ty zase na úzkém chodníku s hojnou frekvencí pěších nelze dopodrobna číst. V tomto smyslu by oknová galerie mohla být efektivně využívána jako „link“ na nějaké webové zdroje. Např. prezentované snímky by mohly být „uvolněny“ on-line a opatřeny podrobnou vysvětlivkou.

Tady se nám ocitá detail žigulíku na historickém snímku s reflexem projíždějícího aktuálního „žihadla“. Na dolním snímku pak vidíme dnes již historickou podobu pražské malostranské radnice, dnes vybavené imitací původní atiky a trojicí věžovitých altánů. Tento rekonstrukční zásah byl před pár lety předmětem vážných diskusí, na což by se zde asi hodilo upozornit.

Spolu s aktuální, ale i jinou starší dokumentací bychom se mohli něco dozvědět o tom, jak snímky umožňují sledovat proměny detailů staveb. Vždyť snímky většinou z velko- či středoformátových zachycují takových detailů téměř bezmezný počet.

Ačkoliv snímky dokumentují stavbu tak, jak to bylo fotografovi zadáno, zachycují většinou zaniklé vybavení obchodních parterů domů, pouliční osvětlení (zmizelé z technických důvodů téměř bez výjimek, i když nejednou nahrazované napodobeninami plynových svítilen – v Praze dokonce plynofikovaných), proměněné povrchy komunikací. Jistěže takové vlastnosti mají i snímky pořizované dnes. Ale tím spíše má cenu upozornit na to, že takové historické dokumenty vytváříme vlastně vždy, když zastavěném prostředí či před nějakou chalupou nebo zříceninou stiskneme spoušť…

Moravská vitrína (Kroměříž, Prostějov, Olomouc).

Měli bychom to vědět a vlastně si tak uvědomovat, že i naše fotografie mohou a mají být respektovány jako svědectví o době. Asi hlavní je, abychom si to uvědomovali sami. A v důsledku toho se rozhodovali fotky sdílet veřejně, správně je popisovat apod.

Samozřejmě, že nelze počítat s věčným fungováním internetu. Ale dobře tak umožníme zájemcům o historii naše fotky zařadit k ostatním. Rovněž můžeme věřit, že nějaká paměťová instituce nakonec začne takové snímky památek z internetu „sklízet“ a s ohledem na autorský zákon je archivovat. Jistěže je tu podmínkou kloudně fotky popsat. A můžeme také k podobnému vstřícnému přístupu inspirovat další fotografy památek, dnes tak hojné…

U prezentovaných snímků ale takovou inspiraci nehledejme. Jsou stroze představeny „jen jako takové“. Bez nějakých památkových souvislostí. To je příznačné např. pro fotografii pražské malostranské radnice, kde by zvláště stálo za to porovnat snímek s dnešním stavem i s historickou ikonografií.

Nicméně a každopádně je třeba v obecné rovině vítat jakékoliv upozornění na význam dokumentačních sbírek paměťových a vědeckých institucí!

© Jan Sommer, 20191008

Výstava představuje velkolepost sbírek hradů a zámků v bohaté škále

Hrady a zámky objevované a opěvované, Jízdárna Pražského hradu, 19.12.2014-15.3.2015

Dlouhodobě se mezi památkáři mluví o tom, že sbírky na hradech, zámcích a dalších památkách ČR jsou do jisté míry podceňovány jako jakási doplňková součást kdysi obytných interiérů a není dostatečně zejména mezi odborníky doceněna jejich umělecká hodnota a role v dějinách umění vůbec. Jakoby symbolickým posunem v tomto smyslu by měla a mohla být nynější přelomová výstava v Jízdárně Pražského hradu, jedné z nejvýznamnějších výstavních prostor země. Tedy samotné sídlo vládců bylo hradozámeckými sbírkami dobyto a ovládnuto.

Relikviář sv. Maura z Bečova nad Teplou

Lze asi uvažovat i o tom, že se nedostatečném zastoupení hradozámeckých sbírek v uměleckohistorických syntézách, studiích i encyklopediích podílí do jisté míry komplikovaná dostupnost těchto hodnot, které lze zčásti poznávat v průběhu turistických prohlídek, ale to samozřejmě nějakému plnohodnotnému zkoumání nepostačuje. Vědci se sice mohou po určité proceduře dopracovat k povolení výzkumu, návštěvy depozitáře apod., ale k tomu se přeci jenom dopracují odborníci s velmi speciálními zájmy, takže jejich poznatky se ve vybraných případech objeví zakomponované do nějakých vědeckých studií (dnes vydávaných pokud možno v angličtině a pouze na papíře).

Podobně nesnadná je i cesta k impozantním databázím památkářů a povolením reprodukovat snímky.

Odůvodnění jsou poměrně logická – potřeba chránit sbírky pro budoucí generace a bránit komerčnímu či jinému „neautorizovanému“ zneužívání dokumentace. Pak ale není příliš divu, že poklady schraňované památkáři příliš často nefigurují v encyklopediích, umělecko-historických syntézách či učebnicích… Přes obrovité množství a kvalitu spravovaných hodnot není k dispozici nějaká speciální edice či oddíl odborně-vědeckého časopisu Zprávy památkové péče či dalších časopisů a sborníků vydávaných NPÚ.

Na internetu jsou informace o sbírkách dostupné jen vzácně a nesoustavně. Pokus o srovnávání se situací v muzeích či galeriích by v mém podání byl příliš laický a současně vzhledem k rozdílnosti přístupů té které správy sbírky by vždy byl jen výběrový.

Z těchto hledisek tak snad lze doufat, že informace budou více dostupné i za pomoci podnětů, které by mohly přijít v souvislosti s výstavou; ta by snad mohla většímu informačnímu otevření napomoci novými impulzy. A to tím spíše, že je součástí roční kampaně NPÚ nazvané Velká hradozámecká inventura, ke které je zdůrazňován význam historických inventářů pro dnešní studium a obecné poznávání významu sbírek. Čili by se přímo nabízelo hledat nejen inventář nynější výstavy, ale i edice historických inventářů ajv.

Je možné, že toto vše je pro rok 2015 skutečně plánováno a je tedy v mnoha směrech na co se těšit. Výstava v Jízdárně Pražského hradu snad smí být pochopena i jako veliký příslib takového způsobu.

Skladba expozice je zřejmě atraktivní „upoutávkou“ na hrady, zámky i další památky (nejen ty spravované NPÚ), nabízející mnohem pestřejší fondy, velmi často v místních souvislostech prvořadě významné.

Návštěvníci si zde mohou připomenout své dřívější návštěvy památek, anebo se naopak rozhodnout pro prohlídku památky, kterou zatím při svých cestách míjeli.

---

Asi by bylo zajímavé znát postup výběru exponátů, jaké priority či souvislosti přitom sehrály roli. Bez takové znalosti je těžké výstavu nějak dále komentovat, pokud by se nejednalo o nějaké speciální téma.

Škála výběru je velmi široká, takže prohlídka do jisté míry připomene návštěvu některého ze zámků, i když samozřejmě vystavené předměty představují nadprůměrný výběr. Také na zámcích se setkáme s komnatami či salóny „instalovanými“ pro různá slohová období. Výstava do jisté míry evokuje procházení mezi jednotlivými prostorami hradu či zámku, přičemž nabízí i zajímavé průhledy mezi jednotlivými odděleními.

Gotické oddělení s průhledem do renesance

Obsah oddělení je komponován obdobně jako na hradech či zámcích (také tam se zpravidla jedná o výběr z mnohem obsáhlejších depozitářů). V místnostech tak přehlédneme širokou škálu předmětů od kuchyňských či jídelních potřeb přes zbraně a zbroj až po uměleckou výzdobu prvotřídní úrovně, kombinující díla domácích i zahraničních mistrů.

Místy trochu zpytujeme koncepci pořadatelů, když např. v posledním oddělení je připomínka prezidenta Havla spolu s technicistním a utilitárním vysavačem z Hluboké (ten zřejmě zaujme novináře i návštěvníky svým vybočením z běžných představ o reprezentačním a společenském „provozu“ panských sídel; ovšem tato témata jsou jako „nově objevovaná“ již celkem v módě), moderním automobilem Benz a náznakem pracovny Augusta Sedláčka, který je hlavním představitelem vědeckého „objevování“ památek (asi tak zastupuje pracovny Balbína, Bernaua, Máchy, Menclové či Durdíka, kteří také různými způsoby hrady objevovali i opěvovali – především však ovlivňovali celé generace dnešních milovníků památek).

Každopádně lze výstavu chápat jako srozumitelnou výzvu k vlastním objevitelských cestám za památkami.

---

Za okraj

Velkolepý výstavní projekt je nepochybně výsledkem náročné koordinace prací a rozsáhlé souhry odborníků. To se ve většině případů projevuje i v solidním obsahu popisek vystavených předmětů. Snad v důsledku téměř bezmezné pestrosti či roznměrové škály prezentovaných exponátů však vznikly návštěvníkům určité komplikace při zjišťování informací z popisek. Popisky jsou mnohdy v rohu prostory za vitrínou, přičemž se mohou týkat i předmětu ve vitríně, ale také řady exponátů na stěně… Pokud je ještě k tomu do koutu umístěn monitor s nějakou animací či zobrazením předmětů, je již prakticky nemožné, aby se zájemci v případě větší návštěvnosti (jak tomu bylo „mezi svátky“) k informacím z popisek dostali.

Jeden z popiskových koutků

Písmo popisek je navíc velmi drobné. Jejich výškové situování je vcelku správné, přijatelné jak pro děti a mládež či vozíčkáře, tak pro urostlé vzpřímené postavy. Nicméně vzhledem k drobnému písmu mohou mít potíže s čtením mnozí. Délka textů je ovšem zvolena vhodně, tak, aby návštěvník při množství exponátů mohl informace vstřebávat.

Místo na větší popisky by asi bylo…

Trochu zvláštní je v některých případech i umístění transparentních popisek na skleněných vitrínách. Vzhledem k celkové potemnělosti výstavních prostor je vhodné, že jsou texty (většinou) v bílé barvě. Ale vzhledem k jejich průhlednosti, která umožňuje celkem dobře sledovat předmět současně s textem popisky, je trochu zbytečné, že jsou mnohé popisky umístěny na boku vitríny. To vede k tomu, že za přítomnosti většího počtu diváků se většina z nich nedokáže k popiskám přemístit a nejeden pak na informace resignuje. Exponáty jsou opatřeny čísly, což je dobré pro orientaci při vyhledávání popisek, někdy trochu nepřehledně soustředěných v jednom z rohů vitríny. Takové usnadnění však třeba při rozmístění většího počtu obrazů na stěně chybí a někdy je třeba odhadovat podle námětu obrazu, ke kterému se popisky vztahuje.

V podobných případech nejednou obtížně pátráme, která popiska patří k čemu. Asi je to myšleno tak, že přednost dostalo soustředění na samotné předměty

Přitom se opět střetneme s drobným rozměrem popisek, protože člověk jen s trochu „rozladěným“ zrakem nemůže sledovat současně obrazy a přibližovat se k popiskám. Pomocí by snad mohla být divadelní kukátka…

Dosti působivým způsobem instalace jsou dvě rozměrné stěny s obrazy v několika úrovních nad sebou, připomínající obrazové galerie na zámcích. Zde se problém s informací pro návštěvníky ukázal jako zvláště složitý. Vyřešen byl vytvořením „zafóliovaných“ „mapek“, ovšem provedených tak, že na jedné straně jsou rozmístěny prezentované obrazy s čísly a na straně druhé očíslované popisky. To vede k poměrně zmateční manipulaci se stálým obracením listu.

…ovšem ani originální galerie na zámku zpravidla popiskami opatřená není…

Decentně řešená barevnost instalace celkem vhodně zvýrazňuje samotné exponáty. Převažující šedá barva má však matný povrch, na kterém se v několika místech, kam lidé nevhodně vstupují, s překvapivou intenzitou objevují otisky podrážek…

Šlápoty zanechané návštěvníky výstavy

Nicméně je jasné, že tyto poznámky jsou zcela okrajového významu a jde spíše o glosy snad málo pozorného návštěvníka.

Výstava je nejviditelnější veřejnou prezentací sbírek spravovaných NPÚ za mnoho posledních let. Je skvělé, že je tato příležitost využita i k několika vzdělávacím akcím pro školní mládež, jejíž zasvěcování je asi vůbec to nejdůležitější, co mohou památkáři přinášet pro společnost. I pro budoucnost svého oboru.

Možná by podobné akce – třebas i menší rozsahem a konané na různých místech – mohly hradozámecké poklady v zimní „mimosezóně“ představovat i v následujících letech…

Přehlídka konverzí industriálu v GJF. Nostalgie vs. autenticita?

Industriální topografie / architektura konverzí 2005-2015. Galerie Jaroslava Fragnera v Praze, 17.12.2014-1.2.2015 (WWW)

Vstupní prostora výstavy s čítárnou odborných publikací a počítačem, zpřístupňujícím databázi

Rozjitřená atmosféra zanikajícího technického i architektonického (lidského) díla, jakou vyvolávají opuštěné a rozpadající se tovární objekty či komplexy, vyvolává ve společnosti stále větší zájem. Lebedou zarůstající stroje a rozpadající se zdi jsou předmětem zájmu fotografů a turistů, ale vyvolávají také touhu zasáhnout a něco udělat pro záchranu. Nakonec se začalo jednat i o politikum při hledání využití obrovitých území na Ostravsku či jinde. Architektům tak nejednou přichází příležitost hledat pojetí konverzí pro zcela novou funkci budov a „ladění“ kontrastů mezi syrovostí strojních součástí a opadaných zdí a novodobými prvky – plovoucími podlahami, LEDkami či prosklenými stěnami. Investoři pak hledají zajímavá prostředí pro bydlení (lofty, výjimečné rodinné domy), obchodování, administrativu, divadla či galerie, ale také úsporné možnosti pro chráněné dílny či sociální bydlení. Vzhledem k tomu, jak téma zaujalo, a to ve velké míře právě díky vytrvalému a obdivuhodnému úsilí týmu, který se zasloužil také o vznik přítomné výstavy, objevily se i možnosti grantů a dotací, ale také investoři, kteří si sami uvědomili velký potenciál.

Výstavní prostora s „industrialistickou“ plechovou „rotundou“

V široké škále si můžeme na výstavě přiblížit významné počiny na velmi přehledných panelech, které tak nabízejí i možnost zamýšlet se nad souvislostmi i rozdílnými dopady zvolených řešení na památkovou podstatu a hodnotu objektů. I když v tomto smyslu jsou samozřejmě zásahy svědectvím o naší době, tvořícím součást stavebních dějin objektů. Z památkových hledisek je ovšem upřednostňována šetrnost k původním částem. Na druhé straně tato logická „brzda“ rozletu investorů a architektů někdy vede k rozpačitým řešením, jindy zase přivede autora ke zcela neobvyklému a následně obdivovanému řešení. Přinášejícímu třeba i novou autenticitu…

Obhajoba libovolné míry zásahů logicky argumentuje snahou zachránit aspoň minimum tam, kde by jinak nebylo možné zabránit demolici nebo pozvolnému zániku.

Do roviny zvláštního oportunismu se tak posunuly snahy zachraňovat nostalgii prostředí či různých výrobních či omšelých prvků staveb.

Jakoby ve stopách vypuzených bezdomovců nacházejí zde útočiště i „situované“ romantické bytosti. Uznání na všech kulturních frontách se dostává drobným lokálním aktivitám, ale i veřejně dotovaným rozsáhlým projektům, které vnášejí do pustnoucích fabrik či skladišť možnosti kulturního vyžití, často hlavně ve velkých aglomeracích jinak prakticky nedosažitelné.

Nepochybně je přínosem výstavy další propagace tématu a nejspíše i schopnost zaujmout možné další investory záchrany technických objektů.

Ve vstupní místnosti jsou nabídnuty velmi četné publikace, připravené týmem kolem dr. Benjamina Fragnera, zavěšené na řetízcích způsobem, který připomíná dnes již proslulé řetízkové šatny v Dole Michal v Ostravě

Podobně jsou na řetízcích zavěšeny i výstavní panely

V centrálním tubusu z vlnitého plechu jsou panely představující některé momentálně rozpracované projekty (někdy dosud s nejistým výsledkem), uprostřed nasvícené svítidlem z nějaké dílny, osazeným žárovkou, která nepříliš nápadně kontrastuje s bodovými reflektory, kreré jinak velmi vyváženě osvětlují celý prostor výstavy

Výstava je tedy prakticky oproštěná od různých výstavnických naschválů, které by převažovaly nad přehlednými panely s fotografiemi „před a po“ a hutnými texty, které v některých případech neskrývají ani kritiku nadměrného rozsahu změn pro nové využití.

Možná trochu překvapí, že na výstavě není fyzicky zpřítomněn nějaký technicistní artefakt, jak tomu v podobných případech bývá. Ale zřejmě je to záměr a skutečně je tak možné se bez rozptylování věnovat velkému počtu specifických památkových událostí, jež jsou samy o sobě dosti plné námětů k zamýšlení. A snad budou i námětem a inspirací k většímu počtu citlivých úprav nejen průmyslových objektů, ale i jejich širšího prostředí. Ale v neposlední řadě i k dalším výzkumům a dokumentačním akcím, snad i stále snáze dostupným v památkových informačních systémech.

Výstava láká jak pamětníky provozu v továrnách, tak mládež se zájmem o inspiraci

Piranesi a jeho mistrovství detailu

Aktuální výstava v pražském Clam-Gallasově paláci byla veřejností přijata s celkem živým zájmem, jistě zaslouženým. A v médiích vyvolala ohlas až bombastický. Četl jsem dokonce zvolání návrhu prohlásit ji výstavou roku. To by asi dnes vyžadovalo více interaktivity a jiných edukačních a elektronických osvěžení. Mně ale přijde osvěžující právě možnost prohlédnout si zblízka četné originální tisky grafických listů, adjustovaných ve střízlivých rámech, kterých si skoro nevšimnu (za pozornost stojí i nápadně velké popisky na dolním okraji, nejspíše reagující na stále častější oprávněné stesky návštěvníků výstav na moderně pojaté špatně použitelné popisky) a dostatečně osvětlené. V poslední době si připomínám podobně výstavnicky střízlivé instalace, ponechávající maximum prostoru exponátům (jistě jich je více) – jednak šlo o nedávnou výstavu „pomníkového“ 19. století v Praze rovněž v Clam-Gallasově paláci, a pak ještě o expozici památek pražských řemeslných spolků v 1. patře zámku ve Ctěnicích.

Spíše všední záběr z expozice, zvolený proto, že ve vitrínách jsou umístěny dva korkové(?) modely antických ruin z Říma (zapůjčené ze zámku Rájec nad Svitavou), doplněné o „záběry“ stejných objektů Piranesim.

Ostatně je v Clam-Gallasově paláci osvěžením i nepřítomnost všemožných elektronických udělátek, tak často dnes rušících nabídkami nějakých možností volby ze zbytečných variant apod., a naopak umožnění komunikace se zasvěcenými kustody, zřejmě často odbornými pracovníky archivu. Takový zážitek přišel i tentokrát. Tak už se těším na další výstavy…

Piranesi si jistě pozornost zaslouží, a to hned z několika 🙂 hledisek. Mně přijde velmi podnětná pečlivost „exaktní“ archeologické dokumentace, přitom ale kombinovaná s výrazným výtvarným pojetím. Četné archeologické (či stavebně-historické) grafické analýzy konstrukcí staveb jsou doplněny stafáží, bujným rostlinstvem, oblačností, reflexy ve vodní hladině… Do tohoto koloritu jsou však zasazeny indexy odkazující na připojenou legendu, obvykle velmi titěrnou, ale se stručnými výstižnými údaji (to byl asi ústupek obchodnímu zájmu, protože asi již v době vzniku většinu kupujících tyto doplňky spíše odpuzovaly).

Postava dokumentátora v oděvu kavalíra s rapírem u boku oživuje precizní nákres srovnávající antické sloupy a pilíře z Říma.

Fascinací technickými prvky a archeologickými záznamy v kontrastu s vizionářskými rekonstrukcemi, ale také snovými detaily jinak „fotografických“ dokumentací, pokračujícími až do pitoreskních variací na historické formy ve Vězeních, připomíná krom citovaných „romantiků“ i dílo nedávno jubilujícího E. E. Viollet-le-Duca (u kterého podobným dojmem působí i postavičky stafáže – inspirace u Piranesiho je velmi pravděpodobná).

Přímo mezi „archeologickými“ relikty probíhá i mučení nepohodlné postavy uvržené do fantaskní scenérie Vězení.

Patří tedy Piranesi k výrazným zakladatelským postavám jak moderního turismu, tak i propagátorům archeologické dokumentace jako malebného svědka autentické formy originálních památek.

Možná by stálo za to věnovat pozornost i dílu našich podobně orientovaných předchůdců dnešních památkových, archeologických, restaurátorských a podobných dokumentací. Včetně různých regionálních badatelů i zachránců památek. Nemuseli bychom hned dělat výstavy a pořádat obsáhlé katalogy, ale začít třeba na vhodně zvoleném místě internetu se sdílením dokumentů a jejich diskusním hodnocením a oceněním…

A nakonec třeba přeci jenom tento vývoj představit veřejnosti na podobně úhledné, přehledné a diváka nerušící, ale ho podporující výstavě.

Barokní model římského chrámu zapůjčený na výstavu ze zámku v Rájci nad Svitavou.

Týž objekt na grafice Piranesiho.

Přehledné zpřístupnění kvalitních reprodukcí např. na Wikizdrojích.

Nedokončitelný příběh sepisování památek v otevřených oknech historiků umění

Nedokončený příběh. Soupisový projekt Archeologické komise České akademie věd a umění, 1894-1945. Window Gallery, Ústav dějin umění AV ČR, Husova 4, Praha 1. Vernisáž 12.11.2014.

První návštěvníci podvečerní vernisáže.

Výstavka představuje na celkem nevelkém průřezu archivními sbírkami vytvořenými jako terénní dokumentace i finální tiskové podklady charakter práce na soupisech i pestrost terénních úkolů i šíři a vysokou kvalitu vytvářeného ilustračního materiálu. Představeny jsou i významné osobnosti zapojené v minulosti do soupisných aktivit.

Seznamy památek samozřejmě jsou základem, páteří i celou kostrou zkoumání a ochrany památek, ale jsou také pevnou oporou zájmu o památky u široké kulturní veřejnosti. Každopádně je škoda, že jim není věnováno více pozornosti, byť před námi samozřejmě za 120 let soupisné práce defiluje obrovité dílo. Jistě je dobře, že se na ně v současné době jakkoliv navazuje, že alespoň není kontinuita zcela přerušena. Nicméně nasazené prostředky a kapacity těžko lze považovat za dostatečně úměrné hodnotám památek, byť výsledky jsou potěšitelné až obdivuhodné. Ke zlepšení mohou ovšem přispívat především kvalitní produkty vyvolávající zájem čtenářů, ale i seznamování veřejnosti s významem práce při ochraně památek.

Ukázky archivní dokumentace.

Je zcela evidentní, že k základům v čase rozvíjené výzkumné i inventarizační práce patří vědomí její kontinuity, i když i s tím mohou mít i celé instituce potíže (když třeba začínají se sepisováním opakovaně v nedokončených kampaních). Také dnes by bylo ideální na koncepci „starých“ soupisů „mechanicky“ navázat dalšími svazky, byť metodicky pokročilejšími. Jistě by bylo možné se nějak vypořádat i s měnícími se hranicemi správních celků.

Velmi pozitivním počinem je i navázání na staré soupisy vydáváním těch, které skončily v archivu akademie jako nedokončené.

V nynější době je ovšem problematické vynechávat z koncepce prací elektronické zpřístupňování dat. Umožnilo by také nepřetržité operativní aktualizace ve stylu Wikipedie. S tím lze začít zcela kdykoliv… Už proto, že poznávání památek bude vždy prohlubováno a rozšiřováno, takže by mohlo být svým způsobem osvobozující nemuset s předložením poznatků veřejnosti čekat mnohdy řadu let.

Zvláštní je také pevně ustálené vydělení „akademických“ soupisů od „státně památkářských“ evidencí. Přitom se za dnešních podmínek přímo nabízí pracovat v jednom „databázovém“ prostředí, s celou záplavou výhod, které by to přinášelo. Ale třeba i k tomu jednou dojde.

Z hlediska komentované prezentace je samozřejmě potřebné ocenit i představování odborných uměleckohistorických činností a prací na soupisech široké veřejnosti. Již před pár lety se do jisté míry obdobná výstavka konala ve vestibulu sídla AV ČR na Národní třídě v Praze.

Operativním zdrojem informací je nyní on-line dostupná publikace Akademické soupisy uměleckých památek.

Budova pražského pracoviště Na Perštýně 12 s pěknými výlohami, skoro se nabízejícími pro prezentaci památek a památkových odborností.

Zpřístupnění výstavky v oknech knihovny ÚDU AV ČR v Husově ulici na Starém Městě v Praze by možná mohlo inspirovat i jinde. Vlastně nedaleko. Na Perštýně 12 disponuje několika poněkud rozpačitě využívanými rozměrnými výlohami také NPÚ. Za pár dní (1.12.2014) tu dokonce otevře obnovené Infocentrum, kde bude možné nejen zakoupit publikace (nabídka mi ještě není detailně známá). Přímo by se nabízelo také zde zpřístupňovat různé zajímavosti z práce památkářů.

Ale zatím nezapomeňte odtud udělat těch pár kroků a zhlédnout výstavku o akademických soupisech.

Jagellonci v GASK

Tak jsem byl na té výstavě v GASK (nevím, jestli je ta zkratka k smíchu, nebo…) v Kutné Hoře. Exponáty skvělé. Reklam mnohem méně, než na ty Pernštejny (ti mají nálepky na tramvajích v Praze apod.). Pozor: Památkáři platí vstupné (i když po chvíli krčení ramen snížené), protože průkazka zaměstnance prý není dost (měla by podle mně dosud nám známých informací platit na základě smlouvy s AMG), protože si prý v AMG musíte ještě vyzvednout nějakou bumážku – o tom zřejmě nikde jinde zatím naštěstí nevědí; omlouvám se – dozvěděl jsem se, že platba vyplývá z toho, že jde o příležitostnou výstavu, na kterou se dohoda o výměnném volném vstupu nevztahuje; průkazky na slevu však stejně být mohly; navíc NPÚ zapůjčoval exponáty; 4.6.2012, 13:55 CEST). Ale pak nechápu, proč nám prostě přes sekretariáty ty legitky nepošlou?!

S těmi Pernštejny po těch komentářích k popiskám nás to tak nějak nutí pro srovnání si tohoto všimnout i zde. Popisky jsou mnohem obsáhlejší. Někdy jsou ale umístěny bokem společně k několika exponátům, a to pak bývá nesnadné určit, která k čemu patří.

Jednotlivé pasáže výstavy jsou rozděleny podle historických zemí (snad království, knížectví apod.), což je ale označeno vysoko pod stropem, zcela mimo záběr obvyklých pohledů návštěvníků

Uspořádání popisek působí většinou jako položka nějakého exaktního seznamu, ale obsah není ve všech případech stejně členěn. Je sympatické, že většina popisek je opatřena podrobnějším textem, který ve stručnosti buďto hodnotí uměleckou stránku a souvislosti díla, nebo naznačuje jeho širší kulturní souvislosti. Jenže je vidět, že návštěvníci postupem expozicí ztrácejí o popisky význam… Důvodem je zřejmě jednak velké množství textů s ambiciózním obsahem (objevují se dokonce polemiky s dosavadním umělecko-historickým hodnocením a různé odkazy na detaily historických souvislostí). Ten však návštěvníci nemohou udržet v hlavě a spojovat informace od jednotlivých děl. Při pohybu výstavou pak zjistíte, že jsou popisky většinou špatně čitelné – hlavně jsou příliš drobné u velkých exponátů. Ty prohlížíte z odstupu několika metrů, kdežto popisky s písmem o nějakých 14 či 16 bodech můžete zkoumat tak z 1 m či méně. Pokud je nad popiskou již někdo sehnutý, další mají smůlu. Technické provedení je poznamenáno povrchovou úpravou s opalizující světle šedou (stříbřitou?) fólií. To je zřejmě v normálních světelných podmínkách příjemně kontrastní vzhledem k černému písmu (ze zatím mi nejasných důvodů jsou na některých popiskách nadpisy červené). Jenže při bodovém osvětlení je popiska nejlépe zřetelná, když máte zdroj těsně vedle hlavy; jenže pak se začne lesknout sklovitý povrch fólie. Když se oči vzdálí stranou od kolmice, kontrast rychle klesá, protože okolí exponátů je většinou černé, v lepším případě tmavě šedé, takže odraz světla se již nekoná. Některé popisky jsou neosvětlené… U jedné jsem musel do kleku. Ale v zásadě jde o detaily, které asi kvůli specifickým vlastnostem zraku zaznamenám jen já…

Stavby jsou, jak je v podobných případech obvyklé, reprezentované spíše tak několika „zbloudilými kameny“ (důvodem zřejmě je většinou reliéf nějaké vladařské persony nebo erb).

Zákaz focení mě v nynějším století docela ohromil. Výjimku nemá ani novinář s průkazem, ani není možné fotit po úhradě nějaké taxy. To je vzhledem k množství exponátů a jejich členitosti i k případné potřebě zaznamenat si různé detaily, nepochybně stojící mimo zájem pisatelů budoucího výstavního katalogu, prakticky bizarní. (Např. na oltáři z varšavského národního muzea, inv. č. sr. 18.a-c, jsem si našel pěkný detail s reliéfem opevněného kostela; nemůžu si udělat ani poznámku v podobě amatérsky vyfoceného detailu…). Na webu výstavy nevidím o exponátech nic…

Komentáře k obsahu výstavy nechám na kvalifikovanějších (např. takto). A těm, co dočetli až sem, obvyklá omluva.

Výstava Pernštejnové a jejich doba. První dojmy

Spíše „útržkovité dojmy“, vybrané z převážně pozitivního souhrnného názoru ze zběžné prohlídky.

(Výstava se koná v čerstvě zpřístupněném bývalém Salmovském paláci na Hradčanském náměstí v Praze.)

Na výstavu jsem zavítal hlavně po přečtení kritických poznámek ze strany prvních návštěvníků; připomínky se týkaly hlavně popisek exponátů, umístěných pro pozorovatele nepříliš výhodně (na podlaze podél prohlídkové trasy), někdy neúplných, nebo situovaných bez vztahu k exponátům.

(Návštěvnice se shýbá k popisce na podlaze.)

Napřed je nutné říci, že výběr exponátů je skutečnou reprezentací kulturního dědictví vytčené doby, ale i vynikajících hodnot uchovávaných v našich sbírkách (tuším, že pár předmětů je i z hradů a zámků na Slovensku). Je možné, že někomu bude připadat vhodnější prezentovat předměty přímo např. na hradech a zámcích, kde jsou součástí tradičního mobiliáře. Ale myslím, že vůbec není na škodu představit takové promyšlené soubory, neboť některé souvislosti se (např. mně, ne zcela zasvěcenému) mohou jevit zřetelnější. Proto je asi na místě připojit se k některým názorům o možnosti více využít vzdělávacích možností nabízených vytvořenými soubory. Ale s vědomím, že jde o pozoruhodný výstavní počin…

Za sebe považuji výstavu za pozoruhodnou a velmi sdílnou. Nemohu popřít správnost některých kritických postřehů (FB, diskuse na webu NPÚ…). Jeví se mi však jako do jisté míry okrajové; snad ale ve své konstruktivní části dojdou ohlasu při probíhajících korekturách výstavy.

Podobné výstavy mají samozřejmě zvláštní vlastnosti a „kolorit“ z hlediska vystavovatelského, výstavnického pojetí. Projevem těchto snah či představ bývá třeba potemnělost fundusu (to se zde týká zejména nevelké místnosti s několika knihami, kde je sice z hlediska zachování papíru i desek přínosem tlumené osvětlení, ale popisky na šedém podkladu na skle vitrín prakticky není možné přečíst – snad s baterkou, přičemž ve vitrínách je uložena i světluvzdorná keramika),

nebo aranžování popisek daleko od předmětů a bez zřetelného vyjádření vztahu mezi texty a prezentovanými věcmi (to zde nalezlo podobu v popiskách na podlaze, u kterých se teprve vylučovací metodou lze dopracovat k odhadu, která patří k čemu; jinak popisky na podlaze byly dosti důrazně kritizovány, ale podle mého je kontrast a velikost písma vhodná ke čtení v případě, že disponujete brýlemi, se kterými vidíte dobře při chůzi; takže, i když je nalepení na podlaze poněkud nezvyklé, polohu a podobu popisek by z hlediska čitelnosti nebylo třeba výrazně měnit).

Jinak jsou exponáty uspořádny přehledně a většinou úspěšně navozují atmosféru zabydlených místností…

Z komentářů pořadatelů jsem však pochopil, že aktuálně jsou prováděny ještě dílčí úpravy instalace, na jejíž přípravu asi nebylo vytvořeno optimální množství času. Čili jde asi hlavně o problém systémový (kapacitní).

Popisky jsou velmi různě obsáhlé, což ale může být nějak logicky odvozeno od vlastností exponátu a dostupných informací. V některých případech se jedná téměř o stručná katalogová hesla. Jinde je uvedeno pouze místo uložení (galerie, muzeum, hrad či zámek), někde je navíc i místo vzniku díla (Španělsko, Německo…) a autorství (malíř, dílna, okruh…).

Návštěvník se ocitne v poněkud nejasné situaci v momentě, kdy jednak nedovede dobře určit vztah popisky s nějakým cizokrajným názvem (ložnice) a vystaveného předmětu. A hlavně, když zjistí, že třeba u výběru v některé místnosti je méně popisek než exponátů…

Dosti by tak pomohla nějaká publikace, která při únosné ceně jednak představila vystavené předměty podrobnějším způsobem, jednak by podpořila vzdělávací ambice… Odhaduji, že se na ní však pracuje. Za sebe bych dovedl ocenit i webovou verzi…

Zaujaly mě i vybrané architektonické články. Vzhledem k významu, kterého dosáhly na pernštejnských stavbách terakotové prvky, stálo by za to i těmto i dalším souvislostem stavitelství (typologie, konstrukce, výzdoba, slohové a další souvislosti) rovněž věnovat nějakou pozornost. Nicméně to se zřejmě už začínáme rozbíhat do nároků, které by vyžadovaly, aby se přípravám odborný kolektiv mohl věnovat třeba i pár let…

Každopádně je nepochybné, že se podařilo soustředit úchvatný soubor, skutečně dobu zpřístupňující (např. způsobem vhodným i pro školní „výpravy“). A dobře ukazující i na význam (většinou) státních sbírek, ve kterých jsou díla nedozírné hodnoty spravována a uchovávána pro budoucnost.

Asi tak lze prozatím doporučit odložení návštěvy ještě o pár dní, ale rozhodně ji neopominout :-).

Výstava ovšem tvoří součást rozsáhlého komplexu akcí Pernštejnského roku. Nejkomplexněji jsou informace dostupné ZDE. Některé informace pořadatelů jsou aktualizovány na stránce Pernštejnský rok. Zájemci o tyto akce dostanou návštěvnický slevový průkaz, do kterého mohou sbírat razítka. Držitelé plně orazítkovaného průkazu se mohou účastnit slosování o ceny. Přeci jenom však celkové pojetí prezentací nepůsobí příliš komplexně…

Návštěvnický pas:

Na výstavě arch. Otakara Kuči

Ještě do neděle můžete navštívit v galerii SVU Mánes Diamant (ve stejnojmenném domě v Lazarské ulici na Novém Městě v Praze) výstavu plánové dokumentace, fotografií i modelů z rozsáhlého díla vynikajícího architekta, působícího po desítky let především v oblasti zahradní a krajinářské tvorby, zejména při rekonstrukcích. Měl jsem vzácnou příležitost zhlédnout výstavu s autorovým výkladem. Co k tomu říci. Bez dokonalého autorova přehledu o příčinách toho či onoho řešení se v tom bez podrobné znalosti všech peripetií nedá dobře orientovat. Myslím, že je veliká škoda, že se obecně takovéto komentované prohlídky co nejintenzivněji nenatáčejí na video a veřejně nezpřístupňují. Ba víc, myslím, že je to chyba historického významu. Tak aspoň pár fotek pro připomenutí…

Projekt obnovy zahrady zámku Kratochvíle.