Šalování

Česká placka > Slovníček > Š > Šalování

Dříve zpravidla z prken a trámů konstruovaná forma pro vytvoření lité či smíšené stavební konstrukce, obvykle z betonu (železobetonu) či jiné maltoviny, dříve často promísené monolity (např. lomovými kameny).

V současném stavitelství, často užívajícím lité betony a podobné materiály, se metody i materiály pro šalování velmi rozvinuly. Zde se však budeme věnovat historickým řešením.

Ve středověku se šalování vytvářelo na vhodné nosné konstrukci, vytvořené zpravidla z dřevěných součástí – trámů, fošen, prken. Nejčastěji se užívalo pro klenby. Šalování se skládalo z prken, většinou hrubě opracovaných, nehoblovaných, protože líce klenbového zdiva se většinou omítaly (a omítka na hrubém povrhu také lépe přilnula). Na klenbovém zdivu se po sejmutí podpůrné konstrukce a šalování zpravidla zachovaly otisky prken. Otisky šalování nacházíme nejčastěji na lících kleneb místností a na (nejčastěji segmentových) záklencích okenních a portálových špalet. V řadě případů se na na klenbě zachovaly úštěpky či celé kusy prken, pokud ke zdivu přilnuly tak, že je nebylo možné odstranit; pokud nepodlehly požáru či hnilobě, mohly se tak zachovat až dodnes. Často jsou prkna či jejich zbytky patrné zejména na lících kleneb v původně užitkových prostorách, k jejichž omítání v mnoha případech nedošlo – jedná se zejména o sklepení (např. polozapuštěné podlaží v přízemí Hlízové věže na Zvíkově) či vedlejší užitkové prostory; často též tam, kde později došlo k destrukci omítek (přízemí Manského paláce na Bezdězu).

Podpůrná konstrukce šalování kleneb byla tvořena především systémem ramenátů s křivkovým obrysem, na který byla prkna šalování přibíjena (či volně pokládána) tak, aby horní plocha šalování odpovídala negativu líce budoucí klenby. Systém ramenátů potřeboval pevnou oporu, kterou mohla poskytnout robustní pracovní podlaha založená na trámech zapuštěných do kapes v obvodovém zdivu (někdy zaznamenáme v patě klenby i drobné otvory, svědčící o tom, že lešení mohlo být podepřeno poměrně riskantním způsobem subtilními vorovnými vzpěrami vetknutými do protilehlých zdí). Zejména v prostorách o menší výšce se mohlo lešení zakládat i na podlahu místnosti. Klenby se často prováděly pod stropem či pod krovem (aby náročné dílo nemohlo být zničeno např. přívalem deště; leckdy kvůli organizaci ve stavební huti, ale možná i z ekonomických důvodů docházelo i k tomu, že specializovaná skupina klenoucích pracovníků prováděla svou práci s větším časovým odstupem po realizaci i zprovoznění stavby – nepravidelné obvodové zdivo nad klenbou pak mohlo být dokonce omítnuto – např. kostely v Dražicích /okres Tábor/ a Bernarticích /okres Písek/).

Skladba šalování byla obvykle pravidelná, přibližně vrstevnicová, i když to není pravidlo, protože příslušné zaoblení bylo možné vytvořit např. i prkny mírně šikmo stoupajícími k čelním obloukům klenby, či naopak k „diagonálám“, k vrcholnici, apod. Setkáváme se rovněž s případy, kdy vrcholové úseky klenebních kápí strmě stoupajících (zejména v období poklasické gotiky) byly vytvořeny prkny směřujícími svisle, po spádu klenby (např. kostel v Loukově /okres Havlíčkův Brod/), takže byly prakticky rovinné.

Drobnější klenby, např. záklenky špalet otvorů, bývaly podepřeny do segmentu přisekanými prkénky, jejichž konce byly založeny do zdiva v patě záklenku a na horní zakřivenou hranu byla položena prkénka šalování (v patře nad sakristií kostela v Hrobech /okres Tábor/ se dokonce zcela raritně zachoval segmentový ramenát z jednoho prkénka v záklenku okenní niky).

Podobně jako v novodobém stavitelství nejspíše docházelo i k opakovanému použití těch částí šalování, u kterých to bylo možné (např. „truhlíků“ pro drobné záklenky otvorových špalet, jejichž užití lze předpokládat tam, kde paty záklenků ustupují za líc stojek špalety). (Libeř, kostel?)

V menší míře se v našich podmínkách setkáváme se zděním svislého (zpravidla lomového) zdiva do šalování. Identifikovat tyto případy lze podle charakteristických, většinou vodorovných otisků šalovacích prken na maltě vyteklé ze spár. Velmi často se zřejmě jednalo o případy, kdy stěna byla zděna zevnitř stavby a nebylo možné zevně postavit lešení (výstavba části pozdně gotického dvora v Krníně, stavba východní stěny věže nad starší lodí kostela v Chornici). Podobně tomu bylo při zazdívání otvorů zevně nepřístupných (zazdívky oken hradu v Českém Krumlově).

V nynější době se s užíváním tradičních metod šalování setkáváme zejména při rekonstrukcích stavebních památek. Stavební firmy i památkáři tak nejednou disponují dobrou znalostí historických postupů.

Synonyma, ekvivalenty: Bednění.

DE: e Schalung, e Einschalung

EN: f formwork, shuttering formwork

FR: Coffrage de soutien

Související: Ztracené šalování/bednění

Jindřichův Hradec, hrad. Raně gotická klenba s dobře patrnými otisky prken šalování (původní omítka se zachovala jen ve fragmentech).

Pardubice, Zelená brána. Příklad zachovaných (a nověji konzervovaných a analyticky prezentovaných) prkének šalování pod záklenkem vnitřního průjezdního oblouku brány.

Jindřichův Hradec, hrad. Zbytky prkének šalování klenby jsou patrné ve styku zdiva krbu s lícem klenby. Tato okolnost svědčí o tom, že krb byl vyzdíván až pod dohotovenou klenbou, ale před jejím omítnutím (omítka se dochovala jen fragmentárně).

Příklad vrcholové části gotické klenby kostela v Červené Řečici s otisky prkének kladených svisle, po spádu klenby. (Foto A. Čeplá, 2011)

Příklad: Výstavba žebrové klenby v místnosti kruhového půdorysu v hradební baště hradu Guédelon.

Příklad konstrukce ramenátů pro jedno klenební pole na hradě Guédelon. Didaktická ukázka.

Skládání připravených kvádrů na ramenát se šalováním v huti hradu Guédelon.

Konstrukce ramenátů pro šalování pole křížové klenby.

Kladení dílů klenebních žeber na ramenáty šalování na hradě Guédelon. V dalším kroku jsou na rubové plochy žeber kladena prkna šalování.

Do jisté míry improvizované současné provedení ramenátu a šalování nejspíše připomene i některé historické postupy (hrad Jenštejn).

Článek obsahuje také snímky aktuálně probíhající stavby klenby kladené na šalování na hradě Guédelon.

Video dokumentující užití ramenátu pro rekonstrukci klenebního oblouku z cihel:

Lietava: Sanacia zaklenku strhnuteho arkiera (Kiniziho palac). (29.9.2011)

Příklad bedněné klenby z Anglie. Takové řešení do značné míry připomíná praxi při tvorbě bednění pro zděnou klenbu.

Velíz, kostel. Příklad nepravidelného povrchu segmetového záklenku průchodu do podvěží, tvořenému volně kladenými prkénky (v podobných případech patrně byly používány i šindele).

Bisarcio (Sardinie). Úsek původně románské klenby zřejmě po částečné destrukci doplněn litým zdivem s otiskem rákosových rohoží, které byly nejspíše podloženy nějakou zběžně sestavenou konstrukcí.

Sermoneta (Lazio). Segmentová klenba těžko určitelného stáří s otisky proutí (a u patek též prken, která zřejmě „šalování“ přidržovala na nejspíše jen hrubě provedené konstrukci ramenátů).

(20.7.2011, 10:30 CEST)