Památková konference? > Komuniké!!!

V odborných sférách (vč. památkových) vlastně nejsou vyšší odborné instance, než komunity, které se scházejí k debatám na vědeckých apod. fundovaných konferencích.

Obvykle se zde sejdou podobně orientovaní experti z různých institucí, ale i z odborné praxe (výzkumníci, projektanti, restaurátoři…), ze souvisejících oborů. Jedná se zpravidla o vrcholná setkání lidí s intenzivně pěstovanými praktickými zkušenostmi, ale i s rozvíjeným teoretickým základem.

V jistém smyslu jsou tak schopní a povolaní vyjádřit se k aktuálním kulturním, technickým, politickým… kontextům ochrany památek. Vždy by měli dojít k nějakému dílčímu či komplexnějšímu hodnocení stavu oboru v dosahu své specializace, posoudit nedávný vývoj, zhodnotit trendy, vypíchnout rizika, navrhnout postupy… Jsou v tom nezastupitelní a měli by takovou příležitost vždy využít.

Takové komuniké může být poskytnuto i médiím, ale také může být doplněno tiskovou zprávou.

Např.: Účastníci specializované odborné konference

• vzhledem k současnému stavu oboru konstatují…
  
• vyzdvihují přínosy
• upozorňují na rizika
• vyzývají k nápravě
• předkládají návrhy
• nabízejí odbornou pomoc
• nastiňují vize

apod.

Dále lze velmi doporučit, aby účastníci konference a vážnější zájemci o probírané téma „zkontrolovali“, v jakém stavu jsou hesla z oboru na Wikipedii. Jakmile to bude potřebné, měli by se pokusit přispět vylepšením, nebo doplněním chybějících hesel.

© Jan Sommer, 20191006

Web lze vydat tiskem

Je to jasné a nestálo by to za zmínku. Ale když se pokusíme v památkářských kruzích upozorňovat na nedostatečnost aktuálních informací o dění v památkové péči na oficiálních webových instancích, odbočí se většinou k tomu, že účel oficiálního webu je jiný, případně že snad chceme poškodit ekonomickou stránku tištěných periodik, sborníků či monografií. Navíc údajně weby ohrožují uchování informací pro budoucnost, protože internet nebude věčný, kdežto tiskoviny v knihovnách vydrží staletí.

Věc se ale má jinak. Elektronická verze je neskonale operativnější (a to i v případě, že bude její redakční příprava nadále zcela seriózní, což musíme považovat vždy za nutnost). Navíc je možné ji při určitém vývoji reálií aktualizovat apod. Důležité ovšem je, že velmi napomáhá distribuci obsahu k prakticky neomezené čtenářské obci (samozřejmě jde jen o hypotetickou možnost, protože tisk i web bude číst jen pár lidí, takže hlavní je to, že se k webu dostanou i ti, kteří o tiskovinu nezavadí).

To je tím důležitější, že konec konců touto cestou mohou být šířeny památkové vědomosti, což je v maximálním souladu se společenským „statusem“ památkových instancí.

Věc tedy lze pojmout jaksi obráceně. Primární publikace je elektronická, z níž se ve vhodných periodách vyprodukuje tiskovina. Ta může být více redakčně dotažena, rozvedena ještě autorem třeba v poznámkovém aparátu či na základě reakcí od čtenářů apod. Odbyt logicky bude u knihoven, ale i u specializovaných zájemců, kteří jsou si vědomí rizik on-line zpřístupnění.

Takovému užívání by mohl napomoci i rozvoj aplikací užívaných weby ke „generování“ pdf verzí webových stránek apod. (je až překvapivé, v jak malé míře je používají vydavatelé velké části webů).

Malý příklad k úvaze…

© Jan Sommer, 20190708

Časopis e-Monumentica vzorem otevřeného přístupu

1/ Možná by bylo vhodné mluvit spíše o jednom z podnětných vzorů do stále ještě tolik potřebné a málo intenzivní diskuse…

2/ V poslední době jsme občas svědky (někdy i účastníky) stále ještě opatrných debat o velmi potřebném rozšiřování odborného a vědeckého (vč. recenzovaného) publikování na internetu. I řada konzervativních a důstojných památkových periodik bude nucena překonat své obavy a opatrnost. Vzorem jim v tom může být mj. i časopis e-Monumentica, vydávaný již několik let Fakultou restaurování Univerzity Pardubice. Na internetu jsou v tuto chvíli dostupná 2 čísla, další se podle údajů na webu připravují. Nicméně se zdá, že tč. nejsou dostupné úvodní 3 ročníky. (Dohledat lze, že to je asi způsobeno navázáním na e-Bulletin, který ovšem vycházel v letech 2011-2015, takže stejně není zcela jasné, jak to je počítáno…). V zápatí webu je uvedena vysvětlivka „Odborný recenzovaný časopis e-Monumentica vychází v rámci udržitelnosti projektu Platforma pro památkovou péči, restaurování a obnovu.“, což může trochu varovat, protože u řady projektů činí právě udržitelnost určité potíže… Časopis pro zkoumání a ochranu památek by ovšem měl mít nárok existovat nastálo…

Záhlaví článku (vlevo dole naznačený otvor plánovaný pro vložení výtisku do pořadače).

3/ Věřme, že se bude časopisu nadále získávat opravdu zajímavé články, jaké čteme i ve zmíněných dvou sešitech. Mezi jejich autory nakonec vidíme i pracovníky NPÚ, jednoho předního nakonec i v redakční radě.

4/ Časopis navíc rádi vítáme mezi těmi zatím nemnoha, které nejen systematicky zpřístupňují obsah on-line, ale otevřeně přístupnou verzi používají jako primární. Je to do jisté míry průkopnické, protože „standardní“ časopisy vydávané tiskem na štůsku papírů dokáží již do značné míry zavedeným způsobem také nárokovat nějaké prostředky na výrobu, což asi může u elektronického vydání dělat dojem, že je lze pořídit skoro za hubičku – víme ale, že redakční práce je pro takové vydání prakticky stejně.

Ukázka paty stránky s bibliografickými údaji.

5/ Články asi nebudu podrobněji tlumočit, neb je lze studovat bez omezení, tak snad jen pár poznámek k přístupu vydavatele a editora webu.

6/ Navrhl bych uvážit vytváření příspěvků v dostupnější verzi pro vyhledávání i další využití (citace apod.), nejspíše *.html nebo pod. (verzi *.pdf by bylo možné generovat a zaslat na vyžádání apod.). S tím by pro přehlednost odkazování mělo souviset především číslování odstavců (to také umožňuje lépe cílené odkazování při citaci apod.). Do jisté míry také primární PDF verze klade specifické nároky na redakční zpracování (sazba poznámek k textu, dělení slov, nedělitelné mezery…).

7/ Také není k dispozici „prostý“ seznam článků v jednotlivých číslech, což je pro běžnou orientaci přeci jenom vhodnější. Samozřejmě ovšem anotace jsou velmi potřebné (právě třeba i pro výše zmíněné vyhledávání apod.). Absence minimálního obsahu také způsobila, že v něm nejsou uvedeny stránkové rozsahy článků, takže např. pro citaci je nutné si je vypsat. Není uvedena doporučená forma citace. Zápatí stránek obsahuje sice celkem dostatek údajů, ale není v něm zahrnuta internetová adresa.

8/ Články *.pdf prakticky neumožňují komentování, evidenci odkazů na článek z jiných míst apod.

9/ S tímto souvisí ještě jedna „drobnost“, když články nemají svou vlastní stránku *.html. Tak totiž vlastně chybí zpětná vazba – kontakt se seznamem článků v čísle apod., možnost dobře využít vnitřní vyhledávání, přidat propojení se seznamem citované literatury, se stránkou autora (externí či interní) apod. Je to důležité i proto, že to umožňuje vhodnější odkazování na HTML stránku článku, nežli rovnou na konkrétní soubor!

© Jan Sommer, 20190120 (aktualizace 20190121)

Poklady sbírkových fondů památek ve správě NPÚ na portálu eSbírky

(Publikováno 20181012. Edit. 20181023. 20190121. 20190124.¹)

1/ Poněkud stranou zájmu a bez intenzivní propagace se v databázi eSbírek objevily ukázky ze sbírkové pokladnice státních hradů a zámků ve správě NPÚ. Nutně zaujmou dosud nedosaženou podrobností zpracování, ale i koncepcí uspořádání katalogových položek. To je ovšem výsledek systematičtější výzkumné práce při evidenci sbírkových fondů v expozicích i depozitářích NPÚ, rozvíjené po řadu let. Proto není moc co vytknout a asi nezbývá, než se těšit na další příspěvky co nejdříve.

2/ Zahrnutá díla od gotiky po manýrismus korespondují s podstatnou částí obsahu velmi důkladné a též metodicky podnětné knihy Ad unicum. Umělecká díla z fondů Národního památkového ústavu I/1. Od gotiky k manýrismu. Šárka Radostová (ed.), Hana Baštýřová, Tomáš Gaudek (co-eds.), Národní památkový ústav, Praha 2017. ISBN 978–80–7480–089–4.

3/ NPÚ již za posledních snad 15 let vydal dlouhou řadu publikací o sbírkách na spravovaných památkách, obvykle nějak tématicky zaměřených, což dává určitou možnost přispět ke komplexnějšímu poznání aktuálními poznatky či novými hodnoceními např. po restaurátorském zásahu, anebo na základě soustavného výzkumu, zejména podporovanému ministerstvem kultury – tak tomu bylo i v tomto případě.

4/ Zatím základní formou výstupů těchto výzkumů jsou příkladně zpracované syntézy či katalogy, často doprovázející i pozoruhodné specializované výstavy. Lze tedy říci, že výsledky jsou tak odborně kontrolovatelné a využitelné v dalším bádání, současně jsou ve velikém rozsahu nabídnuty široké kulturní veřejnosti, studentům dějin umění apod.

5/ Tím nápadnější ovšem je absence nějakého elektronického katalogu movitostí v rámci Integrovaného informačního systému památkové péče. Nyní se tak cenný prezentační soubor uchýlil na portál eSbírky. I to je ovšem citelný pokrok, protože to jistě vyžadovalo i nějakou změnu přístupu k ochraně informací o dílech, protože ta je nastavena na maximální opatrnost, což má logiku, kterou nelze popřít. Potřeba podpory vzdělávání a obecného šíření kulturních informací, jakož i snaha zpřístupňovat informace a výsledky výzkumů vytvořených z veřejných prostředků co nejdostupněji poznamenaly priority řady významných paměťových institucí světa. Dnes je stále běžnější, že velká muzea či galerie zpřístupňují stovky katalogových položek se snímky ve vysokém rozlišení.

6/ V Evropské unii se přikročilo k budování monumentálního systému, který ale musí překonávat nejrůznější komplikace, plynoucí z vazeb mezi databázemi, které většinou nebyly původně vůbec předpokládány jako nějaký nadnárodní publikační systém, který má ambice pomáhat vyhledávajícím osobám překládáním klíčových slov, lokalizací v mapě…

Pro vyhledání předmětů ze sbírek Národního památkového ústavu je třeba vyhledat jak „Národní památkový ústav“, tak i „NPÚ“.

7/ Oporou tohoto grandiózního záměru měly být i národní repozitáře, shromažďující a sjednocující data od jednotlivých spolupracujících institucí. S podobným záměrem zřejmě před lety vznikly i eSbírky, ale v rámci měnící se situace se posunuly spíše do podoby nástroje publikování „domácích“ dat, kam nyní dospěly i vybrané exponáty NPÚ.

8/ Přitom NPÚ již poskytl do systému Europeana velké množství dat, ale ta pocházejí z Metainformačního systému, takže obsahují ve většině údaje o nemovitých kulturních památkách – fotografie, ale i vybrané plány, odborné posudky, administrativní podklady o ochraně památek… Ukazují také, že míra širší zajímavosti takové dokumentace může být různá, zejména pokud je těžké zobrazit mezi „Podobnými Položkami“ ty, které by s vyhledaným předmětem přímo souvisely (např. díly triptychu apod.).

9/ Tímto „automatismem“ ve vyhledávání trpí i eSbírky, protože např. ze skupiny 4 světeckých soch ze sbírek NPÚ dole mezi „podobnými předměty“ zřejmě často nejsou zbylé 3 (zřejmě se výpis vždy generuje znovu a často jinak). Přitom by mohlo pomoci doplnit k sochám pevné odkazy, které by zájemci umožnily neztratit se z potřebného kontextu.

Výsledek hledání „Národní památkový ústav“.

10/ Informace od památkářů v eSbírkách jsou do značné míry novinkou mimořádně velkým rozsahem zpřístupněné dokumentace i textů. Ve formě příloh jsou totiž ve formátu PDF poskytnuty u předmětů katalogové texty z knihy kompletně, včetně vyobrazení v náhledové kvalitě.

Odkaz pro stažení přílohy ve formátu PDF.

11/ Netuším, jestli jsou dostupné také úvodní souhrnné kapitoly knihy, ale ty už si asi zájemce musí zakoupit či prohlédnout ve vypůjčené knize.

12/ Při vyhledání výrazu „Národní památkový ústav“ se nám zatím objeví 50 předmětů, při vyhledání „NPÚ“ je jich 14. V knize je však předmětů 60. Není proto úplně snadné zjistit, jestli se 4 předměty kvůli způsobu zápisu objeví v obou výpisech, nebo jich je na eSbírkách o 4 více, nežli v knize. To se může zdát málo významné, ale kdyby NPÚ ve zveřejňování elektronických verzí katalogů nebo primárně elektronicky pokračoval, nebude asi již snadné odlišit, co pochází ze kterého zdroje, z jakého kontextu. Publikaci tak je třeba vyhledat po kouskách (ale nelze vyloučit, že se někde objeví její pokoutní kopie). Např. je značně nesnadné projít si ji souvisle podle toho, jak jsou předměty seřazeny v knize.

Zdá se, že získání trvalého odkazu na stránku předmětu nemusí být spolehlivé (snad stabilní odkaz lze ovšem jednoduše vytvořit okopírováním první části adresy s číslem položky, např. http://www.esbirky.cz/predmet/18912613). Licence umožňuje nekomerční užití při uvedení zdroje (ale je otázka, jak budou toto uživatelé řešit, protože zřejmě není nabídnuta nějaká doporučená forma odkazu).

13/ Nicméně je výsledek vynikající, takže lze leda doufat, že NPÚ bude v poskytování informací touto cestou pokračovat.

14/ Z dnešního pohledu by už asi nebylo od věci, kdyby eSbírky měly mobilní verzi, aby si zájemci o informace mohli snáze pročíst třeba cestou na dotyčný zámek, a tam si pak exponáty prohlédnout se znalostí souvislostí. Zdá se, že není v nabídce kód pro vložení náhledu stránky exponátu při sdílení na jiném webu apod.

15/ Určitá otázka může vzniknout i z hlediska místa uveřejnění. eSbírky jsou jistě důstojným místem. Vyhlídka na to, že z této platformy, vytvořené prvotně jako repozitář pro Europeana, budou exponáty NPÚ exportovány i tam, asi existuje, ale zatím k přenosu dat nedošlo. Z hlediska obrovského rozsahu a významu sbírek ve správě NPÚ by jistě stálo za úvahu disponovat i vlastní verzí této elektronické publikace. Např. by to umožnilo zařadit odkaz na předměty v eSbírkách do IISPP či na webech památek vytvořit propojení, které by jistě zajímalo i nejednoho kulturního turistu, plánujícího si návštěvu památky. (Tak jsme to např. zkoušeli i v někdejších Exponátech týdne na někdejším webu.)

16/ Stručná prohlídka eSbírek se zřetelem k předmětům prezentovaným Národním památkovým ústavem:

Edit 20181023:

17/ Na portálu eSbírky došlo k úpravě popisů položek dodaných od NPÚ tak, že dodávající instituce byla jednotně pojmenována „Národní památkový ústav“, takže vyhledávání „NPÚ“ již nefunguje. Ponechme stranou, že by bylo lepší, kdyby vše šlo vyhledat na oba dotazy…

Edit 20190121:

18/ Nyní zřejmě stránky na webu eSbírky dostupné nejsou. Budeme se snažit zjistit, zda se jedná jen o nějaké přechodné „opatření“ (možná i v souvislosti s probíhajícími aktualizacemi?; na ty by asi ale bylo upozorněno).

© Jan Sommer, 20181012 (psáno v září 2018)

Citace

Jan Sommer: Poklady sbírkových fondů památek ve správě NPÚ na portálu eSbírky. In: Česká placka (on-line blog), https://wp.me/pqrNE-Ph. Publikováno 20181012. Verifikováno (uveďte datum přečtení).
(dlouhý odkaz https://ceskaplacka.wordpress.com/2018/10/12/poklady-sbirkovych-fondu-pamatek-ve-sprave-npu-na-portalu-esbirky/)

Poznámky

1 Dne 20180121 bylo zjištěno, že sbírkové položky publikované NPÚ nejsou na e-Sbírky k dispozici. Předpokládal jsem, že snad probíhají nějaké aktualizace. To mi potvrdila odpověď od hlavní editorky publikace, jež mi dále sdělila, že se připravuje též publikování řady dalších položek, zpracovaných v rámci projektu VaV v roce 2018. Je tedy obecně škoda, že projekty NPÚ nedisponují nějakými aktivními webovými stránkami typicky s blogem (jehož aktualizace jde obvykle snadno sledovat), kde by na podobné pochopitelné situace bylo možné větou upozorňovat. Edit.: Tak pro upřesnění je nutné dodat, že jednotlivé položky databáze jsou na e-Sbírky funkční, jen momentálně nefunguje vyhledávání. Do zjednání nápravy proto lze používat třeba wiki stránku knihy ZDE.

Česká placka ve stříbrném lesku

Více než čtvrtstoletí si dělám starosti o publikační činnost kolem památek. Zažil jsem přitom mnohé. Bude-li ještě něco času, možná se k něčemu z toho ještě vrátím. Většinu této éry jsem působil jako redaktor papírového časopisu i webu Národního památkového ústavu. Přitom jsem se vždy snažil všemožně typy i rozsah památkových publikací rozšiřovat (metodické publikace, soupisné či sborníkové přílohy časopisu apod. vznikaly v době, kdy byl přístup manažerů k publikování „poněkud“ rezervovanější, než je tomu zřejmě dnes, ohrožena byla existence Zpráv památkové péče, rušily se některé ročenky či sborníky regionálních pracovišť odborné památkové péče). Také web jsem budoval téměř od nuly – samozřejmě nemohu opomenout kolegy v redakcích i své nadřízené, nakolik byli schopní akceptovat či podpořit různé nápady obsahové či koncepcí.

Samozřejmě jsem vždy uvažoval, jak tyto práce provádět užitečně i efektivně. Hledal jsem neortodoxní řešení, i když někdy to mělo na mé další perspektivy všelijaké dopady.

Přitom všem jsem se ale vždy věnoval i vlastní výzkumné a publikační činnosti… To zase vlastně v době, kdy se na publikující památkáře aspoň chvílemi hledělo jako na nedosti vytížené, když jim na takové „nadstavbové“ či dokonce sebechvalné činnosti zbývá čas. Protože jsem ale věděl, že je publikování důležité i jaksi pro oborovou vnitřní kulturu, ale je podstatné i pro veřejné povědomí o významu památek a práce specialistů – historiků umění, archeologů, technologů, restaurátorů a mnohých dalších, angažoval jsem se v různých spolcích či radách. Jednou z takových instancí byl i Klub kultury Syndikátu novinářů ČR, kde vlastně vznikala i cena pro kulturní novináře Média na pomoc památkám.

S potěšením jsem pak sledoval, že se Klubu, a zejména jeho skvělé duši, paní Naděždě Kalousové, podařilo cenu etablovat i dbát na výběr kvalitních nominantů i skutečně skvělou úroveň oceněných osobností. O ceně jsem pak reportoval v odborném tisku, uveřejňoval jsem fotografie ze slavnostních udílení cen.

Moc si této aktivity vážím. Proto jsem také v loňském roce paní Naděždě Kalousové „udělil“ imaginární Zlatou placku. To je „projekt“, v rámci kterého není ani vyznamenaným tato skutečnost oznamována. Musím sebekriticky přiznat, že počáteční myšlenka vzešla z toho, že jsem se vždy kriticky stavěl k tomu, že již dlouhé roky nebyla udílena žádná státní cena za přínos ochraně památek (jediný, kdo se tím zabýval systematicky a skutečně zdárně, byl za svého působení na MK pan Jan Kaigl). Po dřívější několikaleté epizodě se k tomu již roky neodhodlalo ani MK (vždy jsem se snažil v lednu ptát, dají-li tr. někomu medaili, předkládal návrhy apod., aby věděli, že by to nebylo úplně zbytečné, protože aspoň já bych to s velkým zájmem sledoval), neujal se toho ani NPÚ, který se ovšem v posledních letech pochlapil s medailemi Patrimonium pro futuro. Nakonec ani ČNK ICOMOS takovou myšlenku nedovedl zvednout tak, jako třeba národní komitét ICOMOS na Slovensku. Zlatá placka tak přežívá jako čistě privátní snaha nesmířit se s tím, že vynikající práce památkářů, ochránců, vlastníků či propagátorů památek není oceňována, ačkoliv hraje zcela zásadní roli ve veřejné sféře.

(Je dokazatelné, že paní Kalousová o ocenění Zlatou plackou neměla tušení až do momentu, kdy mi desky s diplomem minulý týden slavnostně předávala. Takže jsem ocenění nezískal jaksi na oplátku.)

Vposled jsem však musel uznat, že nejsem tak úplně s to „garantovat“ výběr oceněných z hlediska nějakého objektivnějšího názoru na přínos památkové péči z širších perspektiv či z hlediska konkrétní záchrany památky apod. (i když jsem vyzýval k pomoci v podobě návrhů nominací, ale moc jsem s tím neoslovil). Proto jsem možná „objevil“ novou cestu a Zlatou placku nedávno udělil všem, kdo se zabývají vzděláváním o hodnotách, historii, křehkosti apod. našeho kulturního dědictví. Podobně mám záměr takto „ocenit“ všechny ediční a redakční pracovníky v rámci památkové péče pracující na všech možných frontách publikační činnosti, jejichž práce mi přijde málo prezentovaná a oceněná (trochu vím, co vše musejí zvládat, aby díla uznávaných autorů spatřila s uspořádané a úhledné podobě světlo světa). Ale o tom někdy příště…

Redakční i publikační činnosti jsem se každopádně oddával po celé ty už desítky let s plným nasazením, s notnou dávkou vynalézavosti i v době, kdy šlo o činnost s minimem podpory (jak říkám, možná v rámci nějakého projektu sto let československé a české památkové péče se k tomu ještě pár poznámkami vrátím). Protože jsem si ale byl vědom toho, že jako napřed jediný, pak vedoucí redaktor časopisu Zprávy památkové péče, pak jediný a pak pár let i vedoucí editor webu nemohu své psavecké snahy a potřeby „řešit“ na spravovaných „platformách“, hledal jsem jiný způsob. Ještě před rozvinutím publikačních možností na internetu se jako celkem snadná možnost ukázala forma „otevřeného dopisu“. Zde jsem si „mohl dovolit“ bez obav např. ze střetu zájmů komentovat odbornou literaturu, výstavy, napsat to či ono o tom, jak by mohla publikační činnost památkové péče být účelněji rozvíjena apod. Název Česká placka obsahoval tak trochu apriorní „shození“, které by mi mohlo ušetřit diskuse o tom, že jsem si to nebo ono snad „neměl dovolit“ nebo pod. Tomu napomáhala i „forma“ otevřeného dopisu. Dnes však najdeme články z papírové éry ČP v ústředních knihovních databázích, protože jsem každý výtisk předával do knihovny SÚPP/NPÚ a posílal do Národní knihovny.

Jeden z vážených kolegů památkářů mě tehdy pobavil a trochu i potěšil, když mi říkal, že Česká placka je jediný opravdu „autentický“ časopis o památkách.

Všechnu svou editorskou i publikační činnost jsem vždy promýšlel v relacích nějakého komplexního publikačního systému. Mou snahou vždy byl co nejvíce dokonalý výsledek. Snažil jsem se vše provádět tak, aby bylo možné se ctí třeba přijmout i nějaké ocenění.
Podobně je tomu i u České placky. Vždy jsem si chtěl právě zde jaksi na sobě, i s rizikem čtenářské kritiky (i při očekávané nulové čtenosti), ověřovat své představy o vystupování odborného pracovníka památkové péče před veřejností. Spíše mi šlo o nějakou „editorskou technologii“ ověřující mé představy o tom, že by památkáři se svými znalostmi měli být co nejvíce veřejnosti k dispozici. Vím, že mnozí památkáři (ale mám pocit, že jich je stále méně) píší do různých radničních zpravodajů či dobrovolnických „plátků“.

Po určité době mi jeden odborný kolega položil otázku, proč ten otevřený dopis vydávám v pár výtiscích na papíru, místo abych jej světu snáze předkládal na internetu. Tehdy jsme již s jedním z redakčních pracovníků v ZPP (během let se mi podařilo vybojovat posily) také založili webové stránky časopisu. S minimem technických znalostí jsem proto textové verze České placky „přesypal“ na web Seznamu („grafický design“ pro mě byl vždycky spíše rozptylováním pozornosti, jelikož potřebuji číst vyjádření a prohlížet dokumentační obrázky – ostatní je bohužel rozptylující balast). Když jsem pak kvůli souběhu s jinými „projekty“ narazil na strop bezplatného datového prostoru (několikrát jsem to pak ověřoval, ale „prostor“ na sweb se zřejmě nezvětšoval), hledal jsem volné možnosti a redakční systém jinde. Prověřil jsem řadu nabízených řešení a skončil jsem zde, na wordpress.com. Samozřejmě jsem se mohl mýlit, ale roky provozu zatím bez jediného výpadku volbu potvrzují. To jsem samozřejmě nedovedl na počátku vědět, ale vycházel jsem z prospekce mezi muzejními aj. paměťovými institucemi světa působících v tomto „prostředí“, Kongresovou knihovnou, Smithsonian Institutes, Getty (Iris), Historic England…

Současně jsem ale „logicky“ objevoval i možnosti „sociálních sítí“. Z dnešního pohledu se může zdát skoro pitoreskní, že několik let bylo provozování stránky NPÚ na Facebooku opakovaně zakazováno po stížnostech nějakých dobráků „nahoru“. To se asi mohlo změnit k lepšímu, ale nejspíše bojujeme s jinými podobnými „bloky“ jaksi o krok či dva později. (Za ilustrativní poznámku asi stojí, že po „spuštění“ Událostí na FB jsem okamžitě začal zkušebně vytvářet Události pro akce NPÚ, zejména konference apod. Viděl jsem v tom veliký potenciál a odhadl jsem, že jej určitě MZ v krátké době využije; nebylo to tak hned, ale dnes je to již jasně potvrzeno. Moje počínání však vedlo k tomu, že ve směrnici NPÚ pro počínání na sociálních sítích bylo výslovně zakázáno vytvářet na FB Události. Nevím, jestli už se direktiva modernizovala, ale PR pracovnice a pracovníci v regionech většinou pochopili, že to cesta je, pokud chtějí hrstku svých zájemců nějak systémově oslovit. Akce jsou sice většinou v majestátním informačním systému webu NPÚ obsaženy, ale problém je v tom, že vážný (nebo i mediální) zájemce nemá k dispozici žádnou možnost sledovat přidávání či aktualizace akcí a nějak tuto informaci využít (já nevím, zapnout si třeba sledování změn).

Nechme teď stranou testy speciální památkové wiki, spolupráci s WMC ve snaze propagovat a pro oficiální dokumentaci památek využít soutěž Wiki miluje památky…

Nevypočetl jsem zdaleka všechny různé snahy a testy.

No, a pak mimo představy přišla skoro nepochopitelná zpráva, že se Syndikát novinářů dožaduje možnosti mě kontaktovat. Jeho pošta mě kvůli nemoci nezastihla v kanceláři. Kolega, kterého si velice vážím, mi telefonoval, že mi paní Kalousová vzkazuje, že se s ní mám domluvit, jak by mi mohla předat… DIPLOM. Samozřejmě jsem prvně myslel, že by mohlo jít i o veselý žert.

Nakonec se ale ukázalo, že jsem vskutku obdržel ve 21. ročníku novinářské soutěže Média na pomoc památkám v Kategorii internet 2. cenu „za originální pojetí portálu Česká placka“.

Co mám teď říci? Roky jsem se snažil, aby památkový časopis i web NPÚ měl špičkovou, světovou úroveň. Těžko si představíte ty složitosti všelijakých jednání, kdy ředitelé na nějaké poradě schvalují „layout“, zvažují, co je ideální landingpage, besedují o formátu, proč není dobrá A4, diví se, že není v časopisu ani na webu dosti zpráv o aktuálním dění kolem památek. Ale já vždy hleděl za sebe odevzdat maximum.

Česká placka je a bude mé útočiště pro testování korektních způsobů komunikace. Jsou tu i trochu vágní pokusy ze sféry slovníků a terminologií, jíž památková péče dluží snad až neuvěřitelně mnoho – mé námitky k tomu vznášené, jsou identifikovány jako zbytečné. Vždy se budu snažit vyjadřovat věcně. Předem děkuji za pochopení. Rád uvítám jakoukoliv spolupráci. Zařadím článek, přidám editora, budu reagovat na seriózní komentář.

Musím rád poděkovat četným spolupracovnicím i spolupracovníkům, i těm, kteří se mě případně zastali. Nebýt jich, této životní mety bych nedosáhl.

© Jan Sommer, 20180513-2140

Europeana si všimla blogů

Blogy se nakonec budou muset více prosadit do myšlení lidí kolem památek, na což posléze zaměřují pozornost i Europeana. Přitom se ale jejich využití od počátků památkových webů přímo nabízí (k tomu např., nebo, anebo asi nejkomplexněji kdysi…). Je tomu tak i proto, že tímto způsobem lze publikovat vlastně jakýkoliv text – od nějaké momentní emotivní glosy, pozvánky na workshop, recenze publikace či výstavy až po vědeckou studii, atd. Přitom je „třeba“ se většinou obejít bez redakčního zázemí, oponentních posudků, grafických vymožeností (i když dnes velké blogovací weby nabízejí bezpočet šablon, postupně doplňovaných o „vylepšení“ responzivitou atd., což ale mnohdy nepomáhá orientaci v informacích, ale spíše je přehlušuje). Na druhé straně je asi „blogosféra“ sledována s trochou obav, protože panuje dojem, že blogy jsou součástí „sociálních sítí“, se všemi jejich nešvary (osobní útoky, nepodložené výpady apod.). A nakonec třeba i blogující zaměstnanec nějaké instituce je jaksi „neřízená střela“, je třeba kontrolovat, jestli „nevynáší informace“ apod. (přitom hrají roli i postupně více zdůrazňovaná omezení pro autorské užití zaměstnaneckých děl, i když naproti tomu velmi pozvolna postupně přibývá obsahu zpřístupňovaných pod otevřenými licencemi CC, typicky především byncsa). Nicméně i velké světové vědecké, muzejní, galerijní apod. instituce postupně zřizují blogy, protože zřejmě zjistily výhodnou možnost aktuálně sdělovat informace k vydaným publikacím, zahajovaným výstavám, dosaženým novým poznatkům o památkách, nově zpřístupněným i teprve testovaným databázím. Atd.

Z hlediska takové grandiózní kontinentální sbírky kulturního, památkového obsahu, jakou jsou Europeana, je nepochybně forma blogů jednou z velmi perspektivních pro oživování posbíraných (meta)dat. (To samozřejmě platí i pro úroveň jednotlivých států.)

Technicky jsou blogy skvělým nástrojem, výtečně integrujícím i např. obrazovou dokumentaci z různých zdrojů. Mj. i proto jsem před dávnými lety brzy po zahájení ostrého provozu databáze Europeana tento potenciál využití na blogu testoval. Bohužel se adresy snímků ukázaly jako nestabilní a v blogu dnes zejí prázdná okénka.
To je totiž jeden z hlavních problémů blogů a jiných nástrojů pro integrování sdíleného obsahu, že vlastně neexistuje žádná spolehlivá záruka udržitelnosti adres odkazů (k čemuž nejednou přispívají zbrklé změny informačních systémů v institucí holedbajících se „paměťovostí“). Představoval jsem si, že by právě Europeana v tomto mohla být jednak jaksi vzorem „národním“ poskytovatelům dat, jednak by snad mohla poskytovat stabilní prostředí i v případech, kdy by na na „lokálních“ systémech docházelo k nějakým změnám.

Je postupně běžnější, že se u informací v databázích sbírek, památek apod. objevují odkazy na literaturu, někdy též „strojově“ generované odkazy na Wikipedii, ale odkazy na internetové zdroje, mezi nimi blogy, chybějí (pro ilustraci si uveďme, že v Památkovém katalogu nejsou u památek odkazy na nejednou docela zajímavé a obsažné články na webu NPÚ, referující o výsledcích průzkumů či o provedené opravě památky, přičemž i v knihovnické databázi Carmen jsou zvláštním způsobem skloubena data knihovnická a archivní, ale internetová jsou pominuta; nemohu vyloučit, že se tam už i nějaký odkaz na internetový zdroj objeví, ale já na něj nenarazil; v Památkovém katalogu lze tyto odkazy evidovat, ale vytvořené položky nejsou dostupné ve veřejné části – a není moc jasné, proč). Vlastně do jisté míry postrádáme i stručná operativní sdělení o poznatcích z průběhu oprav památek (OPD), anebo o výsledcích četných vědeckovýzkumných projektů (DKRVO, NAKI…), což by také ve formě blogu bylo možné vytvářet operativně, bez technických prodlev, provázejících vytvoření tiskovin, ale přitom po odborné stránce korektně.

Blogy odborných památkových apod. institucí by ovšem bylo namístě podpořit využitím nějakého kooperativního prostředí. V tomto smyslu lze zřejmě považovat za vynikající vodítko „blogosféru“ hypotheses. Podmínkou by ovšem bylo, aby si našli čas možní autoři (jejich získávání např. formou angažování redakční síly je třeba uvážit). Věřím, že by to prospělo pozici památkové ideje, srozumitelnosti argumentů při její obhajobě, operativnosti odborné či vědecké komunikace.

Nyní se však jeví reálněji, že se o „datech“ poskytnutých památkovými institucemi ČR, bude blogovat na bruselské úrovni? Těžko věřit.

---

Editace:

Svého druhu zvláštností byl experiment, rozvíjený ale vytrvale několik let, jímž byl v době předblogové papírový „blog“ Česká placka. Ten byl distribuován do několika knihovnických institucí, takže dnes se honosí tou výsadou, že je evidován v systému knihovnických informací NPÚ Carmen ZDE. Posléze se ovšem změnil na internetový blog (tedy ten, co máte nyní před sebou), ale obsah papírových výtisků byl následně rovněž zpřístupněn on-line (odkazy v levé „menu“). O tom už však Carmen nic neví…

Podobnou operativou v památkové sféře byly Památkové listy, nepravidelná příloha časopisu Zprávy památkové péče. Její vznik vyšel z poznatku, že pečlivě redakčně zpracovávaný tištěný časopis se od uzávěrky distribuuje cca po dvou měsících. Takže do něj nebylo možné vkládat pozvánky na právě otevírané výstavy, probíhající poznatky z památek apod. Ty byly redakčně dokončeny pár dní před distribucí ZPP a byly do časopisu vkládány. Posléze byly na webu NPÚ rovněž zpřístupněny on-line. Díky své „papírovosti“ se také propracovaly do knihovnických databází. To, že následně vznikly pokusy oživit Památkové listy ve „verzi“ on-line, již knihovny neevidují. Zde se ovšem přímo nabízí možnost pokračovat, navázat na papírového předchůdce… (Snad jsem nic nepřehlédl, ale zdá se mi, že v Carmen není možné vytvořit výpis evidovaných článků z hledaného čísla? Ale to je spíše nešikovné…)

Zvláštním úkazem je HistorieBlog.cz, který je z nemalé část naplňován sdílením tiskových zpráv NPÚ apod. Možná jde o následky nějakého projektu, protože sledovanost asi není ohromující.

Památky a příroda – připomínka odtržení časopisů v roce 1992

Téma letošních Dnů evropského dědictví (EHD) „Památky a příroda“ se asi náhodou (nebo nějakou dohodou?) do značné míry sešlo s letošním „tématem“ NPÚ „Krajina. Kulturní i přírodní dědictví“. Téma letošních EHD je samozřejmě velmi zásadní z řady důvodů. Mj. charakterizuje i komplexnost vztahu lidí a společnosti k životnímu prostředí, protože z něj není možné vyčlenit ani kulturní památky, ani ty pro zákon a úřad „nekulturní“, které ale nelze oddělit ani od krajiny či přírody, ani od prostředí kulturních památek. O tom, že však mnohé souvislosti zřejmě v myšlenkách lidí potřebují „nazrát“, svědčí zvláštní situace před cca čtvrtstoletím, kdy se radostně odstřihávaly od sebe instituce ochrany přírody a památkové péče, do té doby těžce nesoucí jařmo sloučení, naoktrojovaného před desetiletími „komunisty“ v podobě „sjednoceného“ Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody.

Sledoval jsem tehdy do jisté míry nálady kolem rozdělení (dvou)oborového periodika Památky a příroda, částí památkářů posměšně nazývaného „Svět zvířat“. Řada lidí se těšila z vyhlídky na obnovené dříve „režimem“ zrušených Zpráv památkové péče (pak ještě přejmenovaných na celkem univerzální „Památkovou péči“ – to bylo dobré i proto, že přeci jenom „zpráv“ se tradičně spíše nedostávalo /ty nám chybějí i nyní/ a prostor dostávaly jistě též důležité studie, koncepce, plány…). Nikdo nechtěl slyšet, že nějaké cesty ke zviditelňování souvislostí mezi památkami a přírodou začínají být potřebné. Ačkoliv „symbióza“ vznikla „prozíravým nařízením“, pod řadě let se právě tehdy začínaly rýsovat významy souvislostí (památky v krajině, zahradní a parková krajina, devastace kulturní krajiny, přírodní vlivy, ovlivňující stav památek apod.).

Jedno z „propojení“ památek a přírody. Renesanční sgrafita s rozvilinami jsou pohlcována bujícím porostem…

Možná tedy není od věci si potřebnost těchto vazeb připomenout i zamyšlením nad tím, co se možná z určitých hledisek ukvapeným oddělením obou oblastí ztratilo a asi opozdilo. I když třeba jen proto, abychom mohli lépe sami domýšlet dopady, až zase přijde nějaké nařízení… Témata přírodního prostředí a kulturní krajiny se občas objevují i v následnických Zprávách památkové péče. Ale je možné, že by intenzivnější sdělování a porovnávání znalostí pomohlo oběma stranám, a ve výsledku všem, kdo si tuto péči a ochranu hradí…

© Jan Sommer, 20170909

Pragdetail dvouletý slibuje rozšíření práce s dokumentovanými detaily staveb?

Odborníci i širší veřejnost testují různá „řešení“ pro sdílení informací o památkách a zpracovaných dokumentacích. K průkopníkům mezi odbornými pracovníky památkové péče jistě patří autor webu Pragdetail. Efektivně kombinuje on-line dostupná řešení a kombinací databáze, map a stránek s „galeriemi“ obrázků a vytváří přehledné typologické výběry prvků staveb z Prahy (a postupně přidává další lokace). Nicméně vzniká otázka, proč nepropojit také např. portál, vrata, zábradlí či domovní znamení z jediného domu? Proč po nich pátrat v jednotlivých tématických mapkách či jinými cestičkami.

Možná se blíží řešení i v tomto směru. Mohla by to naznačovat galerie detailů pražského domu čp. 510/I na staroměstském Havelském trhu. Autor se rozhodl sloučit snímky různých „sort“ detailů jediného objektu. Zájemci o přehlídku vědomostí a nálezů z jediné nadprůměrně cenné stavby to nepochybně ocení. Přitom je tím zachována možnost jednotlivé detaily zatřídit i podle příslušného typu. Pokud v takových typologických přehledech bude uveden i odkaz na příslušný objekt a na jeho stránce bude možné se seznámit s dalšími prvky, kterými se honosí, ocitneme se náhle místo jednotlivých izolovaných stránek rovnou v… informačním systému.

Pokud by se ovšem autor časem rozhodl sbírku nějak doplňovat, bylo by potřebné snímky nějak chronologicky odlišit (řadit).

To jistě vyvolá i další otázky. Zejména ovšem tu, ke které se opakovaně vracím, proč na tvorbě takových sbírek nespolupracovat s dalšími zájemci o poskytování informací. Samozřejmě v tom není stopa výčitky, spíše je Pragdetailu třeba děkovat za náměty a snad i inspiraci jiným lidem kolem památek, možná i samotnému informačnímu systému památkové péče.

Vzhledem k uvedeným možnostem kombinací, snadnějšímu odkazování apod. je testování a provozování řešení podobných tomu zde citovanému mnohem vhodnější, než dnes tak oblíbené sdílení „dokumentů“ na Facebooku (přitom je ale vhodné užívat FB apod. k avizování aktualizací, to je vcelku bez diskuse.)

Problém ovšem do značné míry spočívá v tom, že neexistuje vlastně žádná platforma pro podobnou mnohostranně užitečnou součinnost, k čemuž by se jistě nejeden zájemce rád přidal. Ale můžete třeba v komentáři upozornit na další podnětné příklady.

Jak tedy nejlépe publikovat o stavebněhistorické vědě?

Jan KYPTA: Kultura bydlení jako nedohlédnutelný úběžník mezioborového výzkumu, in: Průzkumy památek 22, 2015, č. 2, s. 1-2.

Publikování výsledků stavebně-historických i jiných průzkumů památek má významnou tradici, ke které v uplynulých 22 letech také podstatně přispěl časopis Průzkumy památek, který si přes peripetie různých zpochybnění své prospěšnosti pro památkovou péči vydobyl mimořádnou pozici a uznání i v mezinárodním měřítku. Jednotlivé sešity jsou vskutku monumentální přehlídkou dění v oboru, což je podtrhováno skvělým technickým provedením i bohatým špičkově prezentovaným barevným obrazovým doprovodem. Tisíce stránek popisů, analýz i syntéz tak dávají představu o autorských i redakčních přístupech i jejich vývoji.

Srovnatelnou bázi pro sledování publikačních výstupů SHP navíc poskytují i sborníky Dějiny staveb a Svorník (shrnující příspěvky z odborných konferencí).

Krov ze 17. století v průběhu opravy.

Autor úvodníku posledního čísla Průzkumů památek se tedy měl oč opřít, když se kriticky vyjádřil k některým znakům stavebně-historické literatury za poslední dvě desetiletí.

Poukázal na častou terminologickou nejednotnost či nepřebernou a neuchopitelnou podrobnost některých popisných statí, z nichž často nevyplývají nějaké obecnější závěry (ačkoliv se leckdy nabízejí). Skutečně je namístě otázka, zda autory s gustem předkládané úzkostlivě objektivistické popisy mohou čtenářům něco přinést. Je v tom ale třeba vidět i určitou daň základní metodické tezi SHP, že popis nemá obsahovat interpretaci. Tu že je třeba přísně oddělit. Možná by mohlo být tématem diskusí, jaký je vztah článku k elaborátu SHP, jestli třeba článek nemá být založen spíše na základě interpretační kapitoly elaborátu a o popisy doplněn jenom v těch částech, kdy by v návaznosti na dřívější názory nebylo hodnocení bez analytického podkladu dobře rozumět.

Ale nepochybně jsou některé podrobné příspěvky natolik pozoruhodné doložením uplatněných výzkumných a dokumentačních metod, vyhodnocením některých typologicky podceňovaných nálezových situací apod., že by zpochybnění jejich publikace mohl žádat leda nedostatečný znalec problematiky.

Co tedy asi spíše chybí, jsou stručná co možná operativní sdělení o dosažených poznatcích korigujících jak znalosti studované památky, tak obecnější představy o typologii, stylovém vývoji apod. V metodice i praxi SHP i OPD totiž prakticky všechny poznatky končí v archivu, nejspíše s cílem, i když přímo nevyjádřeným, být k dispozici úřadům a někdy v budoucnu možná i dalším zájemcům. Případné zužitkování a uveřejnění je ponecháno na „psavosti“ realizátorů výzkumné akce.

Přitom je ale jasné, že poznatky mají významný potenciál pro prohloubení znalostí v širší komunitě a jistě v neposlední řadě také pro upevňování znalostní báze oboru SHP, ale i památkových instancí. Stejně nepominutelná je potřeba podle dosaženého stavu poznání aktualizovat i referenční údaje (popis památkových hodnot) v úřední evidenci památek, protože to má dopad např. i na právní jistotu vlastníka památky či dalších osob, kterých se památková ochrana může týkat.

Dobrá, ale co by se tedy mohlo změnit v metodách uveřejňování informací o poznatcích z průzkumů památek?

Nemůžeme se dnes již zabývat jen tištěnými publikacemi, které ovšem budou provždy základem hlavně pro svou trvanlivost. Při zavedených systémech oponentur, projednávání v redakčních radách a celkem časově náročném redakčním zpracování budou vždy tištěné publikace vydávány s uvážlivým odstupem po dokončení průzkumu a vypracování článku.

Dokumentace zdiva se zazděným starším vstupem provedená v průběhu náhrady části omítek.

Celkem stále novou možností, se kterou si tak úplně nevíme rady, je internet. V extrémních případech jsou někteří autoři ochotní se dělit o zážitky a poznatky z právě probíhajících výzkumných akcí, případně se kolegů vyptávat, jaký by měli názor na ten či onen nejednoznačný jev, poptávají se po správném čtení německých kurentních záznamů (typicky Jan Pešta na Facebooku). Někteří průzkumníci předávají nejrůznějšími nekonzistentními cestami postřehy a dokumentace z průzkumů SHP i OPD (něco je prostředkováno na Facebooku OPD). To jsou ale podle mého příklady vhodné pro ilustraci diskuse, protože mají řadu omezení ve své funkčnosti (vidí je jen malá část komunity, užívající Facebook, data nejde nijak zatřídit, vyhledávat podle témat apod.; prostě se jen objeví, pár lidí je zhlédne a v lepším případě i okomentuje, a to je vše…).

Patrně by se daly najít lepší způsoby, ale to by vyžadovalo jejich vlastnosti a obsah probrat v diskusi a pak také ve shodě vytvářet. V internetové verzi by také texty byly daleko snáze přístupné pro kýžený mezioborový informační přenos.

Facebook bychom tedy mohli vnímat snad jako testovací zónu možností operativy (OPD, Svorník, Ledebourský palác), ale za nosné považovat spíše blogy, on-line „časopisy“ apod. Ideální by bylo, kdyby co nejvíce lidí mohlo pracovat v jednom „prostředí“, tedy možná např. na stránce Svorník, na blogu, který by byl včleněn do Integrovaného informačního systému NPÚ (ale mohl by být doplňován i dalšími paralelami.). Ničemu by nevadilo, kdyby následovaly tištěné verze. A současně by vznikala i daleko širší základna vědomostí pro ty Janem Kyptou kýžené syntetické studie k zájmovým tématům apod.

Nechť je to tedy nějak efektivně prodiskutováno a následně je zvolen ten nejvhodnější způsob, kterým doplníme nynější elitní skupinu publikačních možností o vlastně snadno dohlédnutelnou možnost komunikace uvnitř oboru SHP, i s dalšími disciplínami.

Světecké sloupy v Plzeňském kraji

Mariánské, trojiční a další světecké sloupy a pilíře v Plzeňském kraji (okresy Domažlice, Klatovy, Plzeň-jih, Plzeň-město, Plzeň-sever, Rokycany a Tachov), eds.: Viktor KOVAŘÍK, Vratislav NEJEDLÝ
Autoři: Kateřina ADAMCOVÁ, Zdenka GLÁSEROVÁ LEBEDOVÁ, Viktor KOVAŘÍK, Vratislav NEJEDLÝ, Pavel ZAHRADNÍK
Vyd.: Národní památkový ústav, Praha 2015
880 stran
MDT: 725.942 * 730 * (437.317)
ISBN 978-80-7480-046-7

Tým vedený již řadu let dr. Vratislavem Nejedlým stojí již za pozornost jaksi sám o sobě… Jen minimálně obměňovaná sestava již roky s neuvěřitelnou vytrvalostí sestavuje a připravuje k vydání podrobné katalogy specifického druhu památek, tak příznačného pro české prostředí, pro náměstí, návsi, krajinné dominanty, ale i lesní zákoutí. Ukázková systematičnost a důraz na sledování osudů těchto památek, jejich proměn, chátrání či ničení, ale samozřejmě také oprav činí z edice mimořádně specifický záznam „stavu“ a jeho příčin, jaký jiné druhy památek vlastně vůbec nemají. Podobné informace lze sice dohledávat v archivech, ale popravdě, jak často jsou tam asi hledány… Souhrnně se jedná kromě pozoruhodné nabídky pro specializované studijní výpravy do terénu o jakýsi dokumentační pomník. Pomníkům z kamene či kovu podobný v tom, že mnoho lidí může mít potíž s pochopením smyslu takového počinu. Nepochybně však jde také o pomník autorské vytrvalosti, svědomitého rozvržení práce, ale také memento pro ostatní sféry památkové péče – vyvolávající otázky, zda také jejich zájmová sféra nezasluhuje nějak podobně zpracovat.

Je pravdou, že publikační činnost NPÚ se v posledních několika letech zmnohonásobila. Památková instituce už zdaleka nenechává zájemce o památky bloudit krajinou a památkovými oblastmi či objekty bez informací. Samozřejmě ještě mnoho zbývá, ale současný rozvoj a kvalita publikací nabízí jen slibné vyhlídky.

Nicméně při pohledu na takovou publikaci, kde jednotlivé monografie památek končí popisem aktuálního stavu i rizik pro budoucnost, lze těžko odhánět myšlenky také na to, že při dnešních možnostech internetu by mohla existovat ke každé památce i aktualizovatelná verze dostupná na webu, umožňující sbírat aktualizace o stavu památky z památkového monitoringu, jakož i nově získané historické poznatky či vyobrazení. Možná by se to dalo uvážit v rámci elektronického Památkového katalogu nebo pod.

Nicméně nezbývá, než se poklonit papírovému pomníku vytištěnému z úcty k starým sochařským památkám a pro jejich šance na zachování, ale jistě motivujícího i další zájemce o poznávání a dokumentaci památek (nedávno se tu zmiňoval slovenský svazek soupisu světeckých sloupů…).

Pro zájemce malé prolistování…