Česká placka

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Česká placka ve stříbrném lesku

Více než čtvrtstoletí si dělám starosti o publikační činnost kolem památek. Zažil jsem přitom mnohé. Bude-li ještě něco času, možná se k něčemu z toho ještě vrátím. Většinu této éry jsem působil jako redaktor papírového časopisu i webu Národního památkového ústavu. Přitom jsem se vždy snažil všemožně typy i rozsah památkových publikací rozšiřovat (metodické publikace, soupisné či sborníkové přílohy časopisu apod. vznikaly v době, kdy byl přístup manažerů k publikování „poněkud“ rezervovanější, než je tomu zřejmě dnes, ohrožena byla existence Zpráv památkové péče, rušily se některé ročenky či sborníky regionálních pracovišť odborné památkové péče). Také web jsem budoval téměř od nuly – samozřejmě nemohu opomenout kolegy v redakcích i své nadřízené, nakolik byli schopní akceptovat či podpořit různé nápady obsahové či koncepcí.

Samozřejmě jsem vždy uvažoval, jak tyto práce provádět užitečně i efektivně. Hledal jsem neortodoxní řešení, i když někdy to mělo na mé další perspektivy všelijaké dopady.

Přitom všem jsem se ale vždy věnoval i vlastní výzkumné a publikační činnosti… To zase vlastně v době, kdy se na publikující památkáře aspoň chvílemi hledělo jako na nedosti vytížené, když jim na takové „nadstavbové“ či dokonce sebechvalné činnosti zbývá čas. Protože jsem ale věděl, že je publikování důležité i jaksi pro oborovou vnitřní kulturu, ale je podstatné i pro veřejné povědomí o významu památek a práce specialistů – historiků umění, archeologů, technologů, restaurátorů a mnohých dalších, angažoval jsem se v různých spolcích či radách. Jednou z takových instancí byl i Klub kultury Syndikátu novinářů ČR, kde vlastně vznikala i cena pro kulturní novináře Média na pomoc památkám.

S potěšením jsem pak sledoval, že se Klubu, a zejména jeho skvělé duši, paní Naděždě Kalousové, podařilo cenu etablovat i dbát na výběr kvalitních nominantů i skutečně skvělou úroveň oceněných osobností. O ceně jsem pak reportoval v odborném tisku, uveřejňoval jsem fotografie ze slavnostních udílení cen.

Moc si této aktivity vážím. Proto jsem také v loňském roce paní Naděždě Kalousové „udělil“ imaginární Zlatou placku. To je „projekt“, v rámci kterého není ani vyznamenaným tato skutečnost oznamována. Musím sebekriticky přiznat, že počáteční myšlenka vzešla z toho, že jsem se vždy kriticky stavěl k tomu, že již dlouhé roky nebyla udílena žádná státní cena za přínos ochraně památek (jediný, kdo se tím zabýval systematicky a skutečně zdárně, byl za svého působení na MK pan Jan Kaigl). Po dřívější několikaleté epizodě se k tomu již roky neodhodlalo ani MK (vždy jsem se snažil v lednu ptát, dají-li tr. někomu medaili, předkládal návrhy apod., aby věděli, že by to nebylo úplně zbytečné, protože aspoň já bych to s velkým zájmem sledoval), neujal se toho ani NPÚ, který se ovšem v posledních letech pochlapil s medailemi Patrimonium pro futuro. Nakonec ani ČNK ICOMOS takovou myšlenku nedovedl zvednout tak, jako třeba národní komitét ICOMOS na Slovensku. Zlatá placka tak přežívá jako čistě privátní snaha nesmířit se s tím, že vynikající práce památkářů, ochránců, vlastníků či propagátorů památek není oceňována, ačkoliv hraje zcela zásadní roli ve veřejné sféře.

(Je dokazatelné, že paní Kalousová o ocenění Zlatou plackou neměla tušení až do momentu, kdy mi desky s diplomem minulý týden slavnostně předávala. Takže jsem ocenění nezískal jaksi na oplátku.)

Vposled jsem však musel uznat, že nejsem tak úplně s to „garantovat“ výběr oceněných z hlediska nějakého objektivnějšího názoru na přínos památkové péči z širších perspektiv či z hlediska konkrétní záchrany památky apod. (i když jsem vyzýval k pomoci v podobě návrhů nominací, ale moc jsem s tím neoslovil). Proto jsem možná „objevil“ novou cestu a Zlatou placku nedávno udělil všem, kdo se zabývají vzděláváním o hodnotách, historii, křehkosti apod. našeho kulturního dědictví. Podobně mám záměr takto „ocenit“ všechny ediční a redakční pracovníky v rámci památkové péče pracující na všech možných frontách publikační činnosti, jejichž práce mi přijde málo prezentovaná a oceněná (trochu vím, co vše musejí zvládat, aby díla uznávaných autorů spatřila s uspořádané a úhledné podobě světlo světa). Ale o tom někdy příště…

Redakční i publikační činnosti jsem se každopádně oddával po celé ty už desítky let s plným nasazením, s notnou dávkou vynalézavosti i v době, kdy šlo o činnost s minimem podpory (jak říkám, možná v rámci nějakého projektu sto let československé a české památkové péče se k tomu ještě pár poznámkami vrátím). Protože jsem si ale byl vědom toho, že jako napřed jediný, pak vedoucí redaktor časopisu Zprávy památkové péče, pak jediný a pak pár let i vedoucí editor webu nemohu své psavecké snahy a potřeby „řešit“ na spravovaných „platformách“, hledal jsem jiný způsob. Ještě před rozvinutím publikačních možností na internetu se jako celkem snadná možnost ukázala forma „otevřeného dopisu“. Zde jsem si „mohl dovolit“ bez obav např. ze střetu zájmů komentovat odbornou literaturu, výstavy, napsat to či ono o tom, jak by mohla publikační činnost památkové péče být účelněji rozvíjena apod. Název Česká placka obsahoval tak trochu apriorní „shození“, které by mi mohlo ušetřit diskuse o tom, že jsem si to nebo ono snad „neměl dovolit“ nebo pod. Tomu napomáhala i „forma“ otevřeného dopisu. Dnes však najdeme články z papírové éry ČP v ústředních knihovních databázích, protože jsem každý výtisk předával do knihovny SÚPP/NPÚ a posílal do Národní knihovny.

Jeden z vážených kolegů památkářů mě tehdy pobavil a trochu i potěšil, když mi říkal, že Česká placka je jediný opravdu „autentický“ časopis o památkách.

Všechnu svou editorskou i publikační činnost jsem vždy promýšlel v relacích nějakého komplexního publikačního systému. Mou snahou vždy byl co nejvíce dokonalý výsledek. Snažil jsem se vše provádět tak, aby bylo možné se ctí třeba přijmout i nějaké ocenění.
Podobně je tomu i u České placky. Vždy jsem si chtěl právě zde jaksi na sobě, i s rizikem čtenářské kritiky (i při očekávané nulové čtenosti), ověřovat své představy o vystupování odborného pracovníka památkové péče před veřejností. Spíše mi šlo o nějakou „editorskou technologii“ ověřující mé představy o tom, že by památkáři se svými znalostmi měli být co nejvíce veřejnosti k dispozici. Vím, že mnozí památkáři (ale mám pocit, že jich je stále méně) píší do různých radničních zpravodajů či dobrovolnických „plátků“.

Po určité době mi jeden odborný kolega položil otázku, proč ten otevřený dopis vydávám v pár výtiscích na papíru, místo abych jej světu snáze předkládal na internetu. Tehdy jsme již s jedním z redakčních pracovníků v ZPP (během let se mi podařilo vybojovat posily) také založili webové stránky časopisu. S minimem technických znalostí jsem proto textové verze České placky „přesypal“ na web Seznamu („grafický design“ pro mě byl vždycky spíše rozptylováním pozornosti, jelikož potřebuji číst vyjádření a prohlížet dokumentační obrázky – ostatní je bohužel rozptylující balast). Když jsem pak kvůli souběhu s jinými „projekty“ narazil na strop bezplatného datového prostoru (několikrát jsem to pak ověřoval, ale „prostor“ na sweb se zřejmě nezvětšoval), hledal jsem volné možnosti a redakční systém jinde. Prověřil jsem řadu nabízených řešení a skončil jsem zde, na wordpress.com. Samozřejmě jsem se mohl mýlit, ale roky provozu zatím bez jediného výpadku volbu potvrzují. To jsem samozřejmě nedovedl na počátku vědět, ale vycházel jsem z prospekce mezi muzejními aj. paměťovými institucemi světa působících v tomto „prostředí“, Kongresovou knihovnou, Smithsonian Institutes, Getty (Iris), Historic England…

Současně jsem ale „logicky“ objevoval i možnosti „sociálních sítí“. Z dnešního pohledu se může zdát skoro pitoreskní, že několik let bylo provozování stránky NPÚ na Facebooku opakovaně zakazováno po stížnostech nějakých dobráků „nahoru“. To se asi mohlo změnit k lepšímu, ale nejspíše bojujeme s jinými podobnými „bloky“ jaksi o krok či dva později. (Za ilustrativní poznámku asi stojí, že po „spuštění“ Událostí na FB jsem okamžitě začal zkušebně vytvářet Události pro akce NPÚ, zejména konference apod. Viděl jsem v tom veliký potenciál a odhadl jsem, že jej určitě MZ v krátké době využije; nebylo to tak hned, ale dnes je to již jasně potvrzeno. Moje počínání však vedlo k tomu, že ve směrnici NPÚ pro počínání na sociálních sítích bylo výslovně zakázáno vytvářet na FB Události. Nevím, jestli už se direktiva modernizovala, ale PR pracovnice a pracovníci v regionech většinou pochopili, že to cesta je, pokud chtějí hrstku svých zájemců nějak systémově oslovit. Akce jsou sice většinou v majestátním informačním systému webu NPÚ obsaženy, ale problém je v tom, že vážný (nebo i mediální) zájemce nemá k dispozici žádnou možnost sledovat přidávání či aktualizace akcí a nějak tuto informaci využít (já nevím, zapnout si třeba sledování změn).

Nechme teď stranou testy speciální památkové wiki, spolupráci s WMC ve snaze propagovat a pro oficiální dokumentaci památek využít soutěž Wiki miluje památky…

Nevypočetl jsem zdaleka všechny různé snahy a testy.

No, a pak mimo představy přišla skoro nepochopitelná zpráva, že se Syndikát novinářů dožaduje možnosti mě kontaktovat. Jeho pošta mě kvůli nemoci nezastihla v kanceláři. Kolega, kterého si velice vážím, mi telefonoval, že mi paní Kalousová vzkazuje, že se s ní mám domluvit, jak by mi mohla předat… DIPLOM. Samozřejmě jsem prvně myslel, že by mohlo jít i o veselý žert.

Nakonec se ale ukázalo, že jsem vskutku obdržel ve 21. ročníku novinářské soutěže Média na pomoc památkám v Kategorii internet 2. cenu „za originální pojetí portálu Česká placka“.

Co mám teď říci? Roky jsem se snažil, aby památkový časopis i web NPÚ měl špičkovou, světovou úroveň. Těžko si představíte ty složitosti všelijakých jednání, kdy ředitelé na nějaké poradě schvalují „layout“, zvažují, co je ideální landingpage, besedují o formátu, proč není dobrá A4, diví se, že není v časopisu ani na webu dosti zpráv o aktuálním dění kolem památek. Ale já vždy hleděl za sebe odevzdat maximum.

Česká placka je a bude mé útočiště pro testování korektních způsobů komunikace. Jsou tu i trochu vágní pokusy ze sféry slovníků a terminologií, jíž památková péče dluží snad až neuvěřitelně mnoho – mé námitky k tomu vznášené, jsou identifikovány jako zbytečné. Vždy se budu snažit vyjadřovat věcně. Předem děkuji za pochopení. Rád uvítám jakoukoliv spolupráci. Zařadím článek, přidám editora, budu reagovat na seriózní komentář.

Musím rád poděkovat četným spolupracovnicím i spolupracovníkům, i těm, kteří se mě případně zastali. Nebýt jich, této životní mety bych nedosáhl.

© Jan Sommer, 20180513-2140

Reklamy

2018/05/13 Posted by | publikační činnost | , , | Napsat komentář

Europeana si všimla blogů

Blogy se nakonec budou muset více prosadit do myšlení lidí kolem památek, na což posléze zaměřují pozornost i Europeana. Přitom se ale jejich využití od počátků památkových webů přímo nabízí (k tomu např., nebo, anebo asi nejkomplexněji kdysi…). Je tomu tak i proto, že tímto způsobem lze publikovat vlastně jakýkoliv text – od nějaké momentní emotivní glosy, pozvánky na workshop, recenze publikace či výstavy až po vědeckou studii, atd. Přitom je „třeba“ se většinou obejít bez redakčního zázemí, oponentních posudků, grafických vymožeností (i když dnes velké blogovací weby nabízejí bezpočet šablon, postupně doplňovaných o „vylepšení“ responzivitou atd., což ale mnohdy nepomáhá orientaci v informacích, ale spíše je přehlušuje). Na druhé straně je asi „blogosféra“ sledována s trochou obav, protože panuje dojem, že blogy jsou součástí „sociálních sítí“, se všemi jejich nešvary (osobní útoky, nepodložené výpady apod.). A nakonec třeba i blogující zaměstnanec nějaké instituce je jaksi „neřízená střela“, je třeba kontrolovat, jestli „nevynáší informace“ apod. (přitom hrají roli i postupně více zdůrazňovaná omezení pro autorské užití zaměstnaneckých děl, i když naproti tomu velmi pozvolna postupně přibývá obsahu zpřístupňovaných pod otevřenými licencemi CC, typicky především byncsa). Nicméně i velké světové vědecké, muzejní, galerijní apod. instituce postupně zřizují blogy, protože zřejmě zjistily výhodnou možnost aktuálně sdělovat informace k vydaným publikacím, zahajovaným výstavám, dosaženým novým poznatkům o památkách, nově zpřístupněným i teprve testovaným databázím. Atd.

Z hlediska takové grandiózní kontinentální sbírky kulturního, památkového obsahu, jakou jsou Europeana, je nepochybně forma blogů jednou z velmi perspektivních pro oživování posbíraných (meta)dat. (To samozřejmě platí i pro úroveň jednotlivých států.)

Technicky jsou blogy skvělým nástrojem, výtečně integrujícím i např. obrazovou dokumentaci z různých zdrojů. Mj. i proto jsem před dávnými lety brzy po zahájení ostrého provozu databáze Europeana tento potenciál využití na blogu testoval. Bohužel se adresy snímků ukázaly jako nestabilní a v blogu dnes zejí prázdná okénka.
To je totiž jeden z hlavních problémů blogů a jiných nástrojů pro integrování sdíleného obsahu, že vlastně neexistuje žádná spolehlivá záruka udržitelnosti adres odkazů (k čemuž nejednou přispívají zbrklé změny informačních systémů v institucí holedbajících se „paměťovostí“). Představoval jsem si, že by právě Europeana v tomto mohla být jednak jaksi vzorem „národním“ poskytovatelům dat, jednak by snad mohla poskytovat stabilní prostředí i v případech, kdy by na na „lokálních“ systémech docházelo k nějakým změnám.

Je postupně běžnější, že se u informací v databázích sbírek, památek apod. objevují odkazy na literaturu, někdy též „strojově“ generované odkazy na Wikipedii, ale odkazy na internetové zdroje, mezi nimi blogy, chybějí (pro ilustraci si uveďme, že v Památkovém katalogu nejsou u památek odkazy na nejednou docela zajímavé a obsažné články na webu NPÚ, referující o výsledcích průzkumů či o provedené opravě památky, přičemž i v knihovnické databázi Carmen jsou zvláštním způsobem skloubena data knihovnická a archivní, ale internetová jsou pominuta; nemohu vyloučit, že se tam už i nějaký odkaz na internetový zdroj objeví, ale já na něj nenarazil; v Památkovém katalogu lze tyto odkazy evidovat, ale vytvořené položky nejsou dostupné ve veřejné části – a není moc jasné, proč). Vlastně do jisté míry postrádáme i stručná operativní sdělení o poznatcích z průběhu oprav památek (OPD), anebo o výsledcích četných vědeckovýzkumných projektů (DKRVO, NAKI…), což by také ve formě blogu bylo možné vytvářet operativně, bez technických prodlev, provázejících vytvoření tiskovin, ale přitom po odborné stránce korektně.

Blogy odborných památkových apod. institucí by ovšem bylo namístě podpořit využitím nějakého kooperativního prostředí. V tomto smyslu lze zřejmě považovat za vynikající vodítko „blogosféru“ hypotheses. Podmínkou by ovšem bylo, aby si našli čas možní autoři (jejich získávání např. formou angažování redakční síly je třeba uvážit). Věřím, že by to prospělo pozici památkové ideje, srozumitelnosti argumentů při její obhajobě, operativnosti odborné či vědecké komunikace.

Nyní se však jeví reálněji, že se o „datech“ poskytnutých památkovými institucemi ČR, bude blogovat na bruselské úrovni? Těžko věřit.


Editace:

Svého druhu zvláštností byl experiment, rozvíjený ale vytrvale několik let, jímž byl v době předblogové papírový „blog“ Česká placka. Ten byl distribuován do několika knihovnických institucí, takže dnes se honosí tou výsadou, že je evidován v systému knihovnických informací NPÚ Carmen ZDE. Posléze se ovšem změnil na internetový blog (tedy ten, co máte nyní před sebou), ale obsah papírových výtisků byl následně rovněž zpřístupněn on-line (odkazy v levé „menu“). O tom už však Carmen nic neví…

Podobnou operativou v památkové sféře byly Památkové listy, nepravidelná příloha časopisu Zprávy památkové péče. Její vznik vyšel z poznatku, že pečlivě redakčně zpracovávaný tištěný časopis se od uzávěrky distribuuje cca po dvou měsících. Takže do něj nebylo možné vkládat pozvánky na právě otevírané výstavy, probíhající poznatky z památek apod. Ty byly redakčně dokončeny pár dní před distribucí ZPP a byly do časopisu vkládány. Posléze byly na webu NPÚ rovněž zpřístupněny on-line. Díky své „papírovosti“ se také propracovaly do knihovnických databází. To, že následně vznikly pokusy oživit Památkové listy ve „verzi“ on-line, již knihovny neevidují. Zde se ovšem přímo nabízí možnost pokračovat, navázat na papírového předchůdce… (Snad jsem nic nepřehlédl, ale zdá se mi, že v Carmen není možné vytvořit výpis evidovaných článků z hledaného čísla? Ale to je spíše nešikovné…)

Zvláštním úkazem je HistorieBlog.cz, který je z nemalé část naplňován sdílením tiskových zpráv NPÚ apod. Možná jde o následky nějakého projektu, protože sledovanost asi není ohromující.

2017/10/18 Posted by | blogy, publikační činnost | , , | Napsat komentář

Památky a příroda – připomínka odtržení časopisů v roce 1992

Téma letošních Dnů evropského dědictví (EHD) „Památky a příroda“ se asi náhodou (nebo nějakou dohodou?) do značné míry sešlo s letošním „tématem“ NPÚ „Krajina. Kulturní i přírodní dědictví“. Téma letošních EHD je samozřejmě velmi zásadní z řady důvodů. Mj. charakterizuje i komplexnost vztahu lidí a společnosti k životnímu prostředí, protože z něj není možné vyčlenit ani kulturní památky, ani ty pro zákon a úřad „nekulturní“, které ale nelze oddělit ani od krajiny či přírody, ani od prostředí kulturních památek. O tom, že však mnohé souvislosti zřejmě v myšlenkách lidí potřebují „nazrát“, svědčí zvláštní situace před cca čtvrtstoletím, kdy se radostně odstřihávaly od sebe instituce ochrany přírody a památkové péče, do té doby těžce nesoucí jařmo sloučení, naoktrojovaného před desetiletími „komunisty“ v podobě „sjednoceného“ Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody.

Sledoval jsem tehdy do jisté míry nálady kolem rozdělení (dvou)oborového periodika Památky a příroda, částí památkářů posměšně nazývaného „Svět zvířat“. Řada lidí se těšila z vyhlídky na obnovené dříve „režimem“ zrušených Zpráv památkové péče (pak ještě přejmenovaných na celkem univerzální „Památkovou péči“ – to bylo dobré i proto, že přeci jenom „zpráv“ se tradičně spíše nedostávalo /ty nám chybějí i nyní/ a prostor dostávaly jistě též důležité studie, koncepce, plány…). Nikdo nechtěl slyšet, že nějaké cesty ke zviditelňování souvislostí mezi památkami a přírodou začínají být potřebné. Ačkoliv „symbióza“ vznikla „prozíravým nařízením“, pod řadě let se právě tehdy začínaly rýsovat významy souvislostí (památky v krajině, zahradní a parková krajina, devastace kulturní krajiny, přírodní vlivy, ovlivňující stav památek apod.).

Přerov nad Labem (NB), pivovar (28.2.2015)

Jedno z „propojení“ památek a přírody. Renesanční sgrafita s rozvilinami jsou pohlcována bujícím porostem…

Možná tedy není od věci si potřebnost těchto vazeb připomenout i zamyšlením nad tím, co se možná z určitých hledisek ukvapeným oddělením obou oblastí ztratilo a asi opozdilo. I když třeba jen proto, abychom mohli lépe sami domýšlet dopady, až zase přijde nějaké nařízení… Témata přírodního prostředí a kulturní krajiny se občas objevují i v následnických Zprávách památkové péče. Ale je možné, že by intenzivnější sdělování a porovnávání znalostí pomohlo oběma stranám, a ve výsledku všem, kdo si tuto péči a ochranu hradí…

© Jan Sommer, 20170909

2017/09/09 Posted by | dějiny památkové péče, Památkový týden, publikační činnost | , | Napsat komentář

Pragdetail dvouletý slibuje rozšíření práce s dokumentovanými detaily staveb?

Odborníci i širší veřejnost testují různá „řešení“ pro sdílení informací o památkách a zpracovaných dokumentacích. K průkopníkům mezi odbornými pracovníky památkové péče jistě patří autor webu Pragdetail. Efektivně kombinuje on-line dostupná řešení a kombinací databáze, map a stránek s „galeriemi“ obrázků a vytváří přehledné typologické výběry prvků staveb z Prahy (a postupně přidává další lokace). Nicméně vzniká otázka, proč nepropojit také např. portál, vrata, zábradlí či domovní znamení z jediného domu? Proč po nich pátrat v jednotlivých tématických mapkách či jinými cestičkami.

Možná se blíží řešení i v tomto směru. Mohla by to naznačovat galerie detailů pražského domu čp. 510/I na staroměstském Havelském trhu. Autor se rozhodl sloučit snímky různých „sort“ detailů jediného objektu. Zájemci o přehlídku vědomostí a nálezů z jediné nadprůměrně cenné stavby to nepochybně ocení. Přitom je tím zachována možnost jednotlivé detaily zatřídit i podle příslušného typu. Pokud v takových typologických přehledech bude uveden i odkaz na příslušný objekt a na jeho stránce bude možné se seznámit s dalšími prvky, kterými se honosí, ocitneme se náhle místo jednotlivých izolovaných stránek rovnou v… informačním systému.

cp2016-pragdetail

Pokud by se ovšem autor časem rozhodl sbírku nějak doplňovat, bylo by potřebné snímky nějak chronologicky odlišit (řadit).

To jistě vyvolá i další otázky. Zejména ovšem tu, ke které se opakovaně vracím, proč na tvorbě takových sbírek nespolupracovat s dalšími zájemci o poskytování informací. Samozřejmě v tom není stopa výčitky, spíše je Pragdetailu třeba děkovat za náměty a snad i inspiraci jiným lidem kolem památek, možná i samotnému informačnímu systému památkové péče.

Vzhledem k uvedeným možnostem kombinací, snadnějšímu odkazování apod. je testování a provozování řešení podobných tomu zde citovanému mnohem vhodnější, než dnes tak oblíbené sdílení „dokumentů“ na Facebooku (přitom je ale vhodné užívat FB apod. k avizování aktualizací, to je vcelku bez diskuse.)

Problém ovšem do značné míry spočívá v tom, že neexistuje vlastně žádná platforma pro podobnou mnohostranně užitečnou součinnost, k čemuž by se jistě nejeden zájemce rád přidal. Ale můžete třeba v komentáři upozornit na další podnětné příklady.

2016/04/05 Posted by | detaily staveb, OPD, participace, publikační činnost, weby | , , | Napsat komentář

Jak tedy nejlépe publikovat o stavebněhistorické vědě?

Jan KYPTA: Kultura bydlení jako nedohlédnutelný úběžník mezioborového výzkumu, in: Průzkumy památek 22, 2015, č. 2, s. 1-2.

Publikování výsledků stavebně-historických i jiných průzkumů památek má významnou tradici, ke které v uplynulých 22 letech také podstatně přispěl časopis Průzkumy památek, který si přes peripetie různých zpochybnění své prospěšnosti pro památkovou péči vydobyl mimořádnou pozici a uznání i v mezinárodním měřítku. Jednotlivé sešity jsou vskutku monumentální přehlídkou dění v oboru, což je podtrhováno skvělým technickým provedením i bohatým špičkově prezentovaným barevným obrazovým doprovodem. Tisíce stránek popisů, analýz i syntéz tak dávají představu o autorských i redakčních přístupech i jejich vývoji.

Srovnatelnou bázi pro sledování publikačních výstupů SHP navíc poskytují i sborníky Dějiny staveb a Svorník (shrnující příspěvky z odborných konferencí).

čp. 219/I, Liliová 5, Praha, Staré Město

Krov ze 17. století v průběhu opravy.

Autor úvodníku posledního čísla Průzkumů památek se tedy měl oč opřít, když se kriticky vyjádřil k některým znakům stavebně-historické literatury za poslední dvě desetiletí.

Poukázal na častou terminologickou nejednotnost či nepřebernou a neuchopitelnou podrobnost některých popisných statí, z nichž často nevyplývají nějaké obecnější závěry (ačkoliv se leckdy nabízejí). Skutečně je namístě otázka, zda autory s gustem předkládané úzkostlivě objektivistické popisy mohou čtenářům něco přinést. Je v tom ale třeba vidět i určitou daň základní metodické tezi SHP, že popis nemá obsahovat interpretaci. Tu že je třeba přísně oddělit. Možná by mohlo být tématem diskusí, jaký je vztah článku k elaborátu SHP, jestli třeba článek nemá být založen spíše na základě interpretační kapitoly elaborátu a o popisy doplněn jenom v těch částech, kdy by v návaznosti na dřívější názory nebylo hodnocení bez analytického podkladu dobře rozumět.

Ale nepochybně jsou některé podrobné příspěvky natolik pozoruhodné doložením uplatněných výzkumných a dokumentačních metod, vyhodnocením některých typologicky podceňovaných nálezových situací apod., že by zpochybnění jejich publikace mohl žádat leda nedostatečný znalec problematiky.

Co tedy asi spíše chybí, jsou stručná co možná operativní sdělení o dosažených poznatcích korigujících jak znalosti studované památky, tak obecnější představy o typologii, stylovém vývoji apod. V metodice i praxi SHP i OPD totiž prakticky všechny poznatky končí v archivu, nejspíše s cílem, i když přímo nevyjádřeným, být k dispozici úřadům a někdy v budoucnu možná i dalším zájemcům. Případné zužitkování a uveřejnění je ponecháno na „psavosti“ realizátorů výzkumné akce.

Přitom je ale jasné, že poznatky mají významný potenciál pro prohloubení znalostí v širší komunitě a jistě v neposlední řadě také pro upevňování znalostní báze oboru SHP, ale i památkových instancí. Stejně nepominutelná je potřeba podle dosaženého stavu poznání aktualizovat i referenční údaje (popis památkových hodnot) v úřední evidenci památek, protože to má dopad např. i na právní jistotu vlastníka památky či dalších osob, kterých se památková ochrana může týkat.

Dobrá, ale co by se tedy mohlo změnit v metodách uveřejňování informací o poznatcích z průzkumů památek?

Nemůžeme se dnes již zabývat jen tištěnými publikacemi, které ovšem budou provždy základem hlavně pro svou trvanlivost. Při zavedených systémech oponentur, projednávání v redakčních radách a celkem časově náročném redakčním zpracování budou vždy tištěné publikace vydávány s uvážlivým odstupem po dokončení průzkumu a vypracování článku.

čp. 162/III, U Zlaté studně 5, Praha, Malá Strana

Dokumentace zdiva se zazděným starším vstupem provedená v průběhu náhrady části omítek.

Celkem stále novou možností, se kterou si tak úplně nevíme rady, je internet. V extrémních případech jsou někteří autoři ochotní se dělit o zážitky a poznatky z právě probíhajících výzkumných akcí, případně se kolegů vyptávat, jaký by měli názor na ten či onen nejednoznačný jev, poptávají se po správném čtení německých kurentních záznamů (typicky Jan Pešta na Facebooku). Někteří průzkumníci předávají nejrůznějšími nekonzistentními cestami postřehy a dokumentace z průzkumů SHP i OPD (něco je prostředkováno na Facebooku OPD). To jsou ale podle mého příklady vhodné pro ilustraci diskuse, protože mají řadu omezení ve své funkčnosti (vidí je jen malá část komunity, užívající Facebook, data nejde nijak zatřídit, vyhledávat podle témat apod.; prostě se jen objeví, pár lidí je zhlédne a v lepším případě i okomentuje, a to je vše…).

Patrně by se daly najít lepší způsoby, ale to by vyžadovalo jejich vlastnosti a obsah probrat v diskusi a pak také ve shodě vytvářet. V internetové verzi by také texty byly daleko snáze přístupné pro kýžený mezioborový informační přenos.

Facebook bychom tedy mohli vnímat snad jako testovací zónu možností operativy (OPD, Svorník, Ledebourský palác), ale za nosné považovat spíše blogy, on-line „časopisy“ apod. Ideální by bylo, kdyby co nejvíce lidí mohlo pracovat v jednom „prostředí“, tedy možná např. na stránce Svorník, na blogu, který by byl včleněn do Integrovaného informačního systému NPÚ (ale mohl by být doplňován i dalšími paralelami.). Ničemu by nevadilo, kdyby následovaly tištěné verze. A současně by vznikala i daleko širší základna vědomostí pro ty Janem Kyptou kýžené syntetické studie k zájmovým tématům apod.

Nechť je to tedy nějak efektivně prodiskutováno a následně je zvolen ten nejvhodnější způsob, kterým doplníme nynější elitní skupinu publikačních možností o vlastně snadno dohlédnutelnou možnost komunikace uvnitř oboru SHP, i s dalšími disciplínami.

2016/03/14 Posted by | dostupnost dat, OPD, publikační činnost | , | 1 komentář

Světecké sloupy v Plzeňském kraji

np160114-nejedly-sloupy-zc-DSC1835

Mariánské, trojiční a další světecké sloupy a pilíře v Plzeňském kraji (okresy Domažlice, Klatovy, Plzeň-jih, Plzeň-město, Plzeň-sever, Rokycany a Tachov), eds.: Viktor KOVAŘÍK, Vratislav NEJEDLÝ
Autoři: Kateřina ADAMCOVÁ, Zdenka GLÁSEROVÁ LEBEDOVÁ, Viktor KOVAŘÍK, Vratislav NEJEDLÝ, Pavel ZAHRADNÍK
Vyd.: Národní památkový ústav, Praha 2015
880 stran
MDT: 725.942 * 730 * (437.317)
ISBN 978-80-7480-046-7

Tým vedený již řadu let dr. Vratislavem Nejedlým stojí již za pozornost jaksi sám o sobě… Jen minimálně obměňovaná sestava již roky s neuvěřitelnou vytrvalostí sestavuje a připravuje k vydání podrobné katalogy specifického druhu památek, tak příznačného pro české prostředí, pro náměstí, návsi, krajinné dominanty, ale i lesní zákoutí. Ukázková systematičnost a důraz na sledování osudů těchto památek, jejich proměn, chátrání či ničení, ale samozřejmě také oprav činí z edice mimořádně specifický záznam „stavu“ a jeho příčin, jaký jiné druhy památek vlastně vůbec nemají. Podobné informace lze sice dohledávat v archivech, ale popravdě, jak často jsou tam asi hledány… Souhrnně se jedná kromě pozoruhodné nabídky pro specializované studijní výpravy do terénu o jakýsi dokumentační pomník. Pomníkům z kamene či kovu podobný v tom, že mnoho lidí může mít potíž s pochopením smyslu takového počinu. Nepochybně však jde také o pomník autorské vytrvalosti, svědomitého rozvržení práce, ale také memento pro ostatní sféry památkové péče – vyvolávající otázky, zda také jejich zájmová sféra nezasluhuje nějak podobně zpracovat.

Je pravdou, že publikační činnost NPÚ se v posledních několika letech zmnohonásobila. Památková instituce už zdaleka nenechává zájemce o památky bloudit krajinou a památkovými oblastmi či objekty bez informací. Samozřejmě ještě mnoho zbývá, ale současný rozvoj a kvalita publikací nabízí jen slibné vyhlídky.

Nicméně při pohledu na takovou publikaci, kde jednotlivé monografie památek končí popisem aktuálního stavu i rizik pro budoucnost, lze těžko odhánět myšlenky také na to, že při dnešních možnostech internetu by mohla existovat ke každé památce i aktualizovatelná verze dostupná na webu, umožňující sbírat aktualizace o stavu památky z památkového monitoringu, jakož i nově získané historické poznatky či vyobrazení. Možná by se to dalo uvážit v rámci elektronického Památkového katalogu nebo pod.

Nicméně nezbývá, než se poklonit papírovému pomníku vytištěnému z úcty k starým sochařským památkám a pro jejich šance na zachování, ale jistě motivujícího i další zájemce o poznávání a dokumentaci památek (nedávno se tu zmiňoval slovenský svazek soupisu světeckých sloupů…).

Pro zájemce malé prolistování…

2016/01/14 Posted by | publikační činnost, recenze, Soupis(y) památek, Uncategorized | | Napsat komentář

Klíčové kličkování

Když byly zmíněny rejstříky, můžeme krátce i ke klíčovým slovům, také velmi osobitému žánru řady oblastí odborné literatury…

Za roky zpět si můžeme všimnout, že v odborné literatuře se postupně prosazovaly anotace v úvodu článku, zpravidla hned pod nadpisem. Je to skvělá pomůcka pro čtenáře, který se neshání po literární či filosofické stránce daného pojednání, ale potřebuje bez velkého vynaložení času zjistit, jestli je pro něj skutečně podstatné louskat celý článek. Řada autorů vždy dávala najevo odpor k tomuto překotnému přístupu a žila v přesvědčení, že je potřeba, aby se čtenář seznámil s každým jejich slůvkem. Podporovala to i řada redaktorů. Význam klíčových slov se mi zdál zcela zřejmý, a přitom, kdo nechtěl znát rozuzlení předem, mohl anotaci přeskočit. Přes dlouhý boj a přesvědčování se začaly anotace v naší památkářské literatuře objevovat až po, tedy nakonec moudrém, rozhodnutí kdesi nahoře, že za výzkumné výstupy se budou považovat jen stati s anotacemi.

Odborníci, kterým mělo být od začátku jako prvním jasné, že anotace mohou něco přinést, je tedy se skřípěním zubů začali poskytovat.

Dobrá. Ale následovaly další přínosné pokyny. Bylo rozhodnuto, že atributem vědeckého či výzkumného článku se stanou klíčová slova. Tak, jako nebylo moc jasné a metodicky ustanovené, jak má znít anotace, přišly zajímavé improvizace také u klíčových slov. Je zřejmé, že není možné klíčová slova úplně sjednotit. Není také možné ke každému článku vytvořit jejich zcela kompletní sadu, takovou, na jaké by se shodli všichni zainteresovaní uživatelé článku a která by postihla všechny drobnosti v textu či obrazové dokumentaci. Rovněž klíčová slova v tištěných publikacích nemají tu závažnost, co např. tagy či kategorie u elektronických publikací, foto- či plánoarchivů apod.

Nicméně zatím jsou klíčová slova v památkářské literatuře spíše ojedinělá. Možná proto není od věci si kolem nich již nyní položit pár otázek.

Standardizace v papírové verzi se nezdá mít velký smysl. Jde spíše o jakési pomocné vodítko listujícího čtenáře, aby si trochu přiblížil, co se případně dá z článku zjistit. Jakmile je však zpřístupněna elektronická verze, již by bylo vhodné volit taková slova, u kterých lze předpokládat, že je budou volit zájemci o téma při vyhledávání.

Jakási libovůle svědčí asi nejspíše o všeobecné nejistotě a ověřování, jak vůbec klíčová slova vytvářet (roli může hrát i „mentorování“ autorů, kteří jsou přesvědčení, že „jejich“ výraz je správnější, než jaký by použili či použijí odborní souputníci).

V zásadě by měla být vyhledána v „tezauru“ „národních autorit“, ale tam zatím termíny související s ochranou památek jsou nejspíše raritní (nebo je neumím najít). Šlo by k tomu ale přistupovat i opačně, že odbornými autory dodávaná klíčová slova budou zahrnuta do prací na tezauru.

Prakticky zcela jsou opomíjena velmi propracovaná systémově mezinárodně ukotvená slova pojmenovávající složky Mezinárodního desetinného třídění. Snad jsou jednou z opor při budování tezauru a budou také rehabilitována v myslích lidí publikujících kolem památek. Jejich zásadní výhodou také je, že jsou propojena s „nadnárodními“ tezaury. Přitom je možné průběžně navrhovat doplňování nových termínů.

S problematikou individualizovaných přístupů k tvorbě klíčových slov se můžeme seznámit u sérií článků na určité téma v jediném periodiku, či dokonce jeho sešitu. (Asi nemá cenu zde rozvádět řady příkladů, tak snad krátce pár… U dvou za sebou následujících článků o jediné stavbě jsou k jejímu označení použita různá klíčová slova: „kostel“ vs. „kostel sv. …“ s uvedením zasvěcení; jméno osoby vs. jméno osoby s datem úmrtí; „opravy a restaurování“ vs. „opravy a restaurování památek“; „kaple…“ vs. „kaple… a její stavební typ“…)

Je zřejmé, že památková problematika je prakticky všeobjímající. Proto by se mělo jednat o obor, který bude zaujímat příkladnou pozici v systémovém zpřehledňování informací. Proto by mohlo být vhodné zamýšlet se i nad klíčovými slovy, zejména jejich jednoznačným vytvářením nejspíše pomocí vhodných upřesnění. Příkladem může být např. označení „Stříbro“, které bez doplnění, že se jedná o město, povede k nejednoznačnostem, jakmile budeme hledat informace z oblasti těžby a zpracování rud, kovotepectví, šperkařství, mincovnictví, sportu…

Pro teď věřme, že bude klíčových slov přibývat, aby co nejdříve bylo obecněji jasné, že je třeba se jimi dále zabývat. A doufejme, že vývoj nepovede naopak k posilování odporu k této pro mnohé „zbytečnosti“.

2015/12/06 Posted by | publikační činnost, standardy, Uncategorized | Napsat komentář

Pokus o hledání snadné cesty k operativnímu zpřístupňování stavebně-historických poznatků z památkové praxe

V předešlém avízu pokusu operativně zpřístupňovat poznatky z nevelké akce OPD různými způsoby a předložit je k případné diskusi nebo aspoň názoru na to, co by bylo možné v tomto směru uskutečnit, byly do jisté míry nastíněny možné způsoby. Zdálo se účelné v rámci akce drobnějšího rozsahu ověřit, zda a jak by bylo možné s využitím informatických nástrojů památkové péče vytvořit a postupně během akce aktualizovat záznam získávaných poznatků. Z důvodů časové tísně jsem mínil elaborát sestavovat on-line na internetu. Nevěděl jsem také předem, jak bude akce postupovat, zda budu moci dokumentaci zpracovávat ve chvílích, kdy je vypovídací schopnost nálezových situací významná. Ostatně i investor, dohlížející orgány a dodavatel pracovní postup měnili podle zjišťovaných skutečností stavebně-technického i památkového rázu. Pro pilotní akci to byl tedy vhodný model (i když to nemohlo být předem naplánováno).

čp. 162/III, U Zlaté studně 5, Praha, Malá Strana

Část zdiva po sejmutí degradovaných omítek

Záměrem bylo také modelovat (a třeba i skutečně vyvolat) diskusi o vhodném způsobu zpracování dokumentace, porovnat (ne)výhody snadno dostupných způsobů elektronické „adjustace“ elaborátu a ověřit jeho funkčnost v rámci informačního systému památkové péče (v tomto punktu ovšem nebyl ještě pokus uzavřen, protože aktuálně probíhá proces rozsáhlých úprav informačního systému památkové péče). Diskuse by mohla upozornit na použitelné zkušenosti či pokusy jiných zpracovatelů, případně získat jejich teorií i praxí podpořené názory apod. Nakonec i v případě nulového ohlasu lze takto získat vlastní odstup pro další možná hodnocení záměru i jeho výsledků.

čp. 162/III, U Zlaté studně 5, Praha, Malá Strana

Dokončovací práce na omítkách

Pokus byl motivován zejména dvěma skutečnostmi. Jednak je vhodné vycházet vstříc evidentnímu zájmu širší kulturně orientované veřejnosti o aktuální zprávy o objevech, překvapeních, nečekanostech apod. V tom sice není zvolený příklad moc pozoruhodný, což ovšem není tak zásadní. Za druhé pak tím, že snad je vhodné diskutovat postup, ze kterého by mohly vyplynout případné doplňky informačního systému památkové péče tak, aby bylo reálné z něj skládat soubory dokumentů tvořící elaborát zvolené dokumentační akce (to je zatím možné spíše nestandardně). A pak z těchto dokumentů vybírat ty zvláště názorné a s vhodným komentářem je uveřejňovat ku prospěchu osvětového působení památkové péče (řekněme podobně, jako jsou zpřístupňovány přehledy ohrožených památek či některé výsledky vědeckého výzkumu památek).

Bylo souběžně testováno několik snadno dostupných řešení.

Základem se stalo shromaždiště souvisejících fotografií na místě, kde je možné je snadno dále využívat (sdílet miniatury s odkazy do textu html apod.). Vybrané snímky byly vkládány do průběžně doplňovaného elaborátu, dostupného on-line.

Současně byla za pomoci zúženého výběru snímků průběžně aktualizována stránka stavby na Facebooku. Ta se však považuje spíše za sice promptně aktualizovatelný, ale omezeně dostupný „model“ aktualizovaného výstupu, jak by mohl být případně generován i z archivovaných dat v systému památkové péče.

Z obsahu stránky html byl následně pomocí textového editoru vytvořen soubor ve formátu pdf. Ten bude uložen do informačního systému památkové péče, jakmile to bude umožněno postupem jeho rozsáhlé modernizace. Nyní je dostupný na stránkách academia.edu, jelikož zde je možné rovněž doplnit funkční diskusi, což je tím také (možná jen) modelováno s tím, že to lze považovat za vhodné i v oficiálním systému, protože to může přispět k získání upřesňujících informací. (Ale diskutovat lze zde v komentářích či na FB.)

Porovnání tří použitých cest dává představu o výhodách i nevýhodách.

Facebook je ukázkou systému velmi rychle aktualizovatelného, ale v němž jsou výsledky omezeně dostupné. Nevytvoří také komplet elaborátu. Využit je jako model snadno doplňovatelné časové osy. Položky lze také propojovat s jinak pojatými výběry informací (např. stránkami o historickém zdivu).

Html stránku lze za dnešních poměrů aktualizovat i na volném kapacitním sídlu stránek bez větších prodlev a komplikací. Výhodou je vytvoření jedné html stránky, na kterou lze jednoznačně odkazovat, a přitom ji doplňovat (to by se z etických důvodů mělo v textu uvádět). Následně je relativně snadné pomocí prohlížeče nebo s využitím textového editoru vytvořit soubor pdf (dosud oblíbené řešení, vhodné i pro vytištění elaborátu při zachování stránkování apod., což může mít význam pro jednoznačné odkazování na konkrétní pasáž elaborátu apod.

Pdf soubor ovšem není prakticky možné aktualizovat.

Přednosti jednotlivých řešení či jimi vyvolávané komplikace pro další využití dat by mohly být předmětem další úvah tak, aby podpořily řešení co nejsnáze technicky i mentálně dostupné všem dodavatelům i uživatelům dat. Je také třeba brát v potaz to, že zpracovatelé dokumentace i situace, ve kterých se ocitají, jsou velmi rozličné. Bylo by vhodné disponovat různými cestami pro vytváření a správu dat tak, aby podporovaly různé v praxi užívané pracovní postupy.

V řadě případů také nebude vhodné všechny snímky či verze zpracování textu či plánků mít veřejně přístupné.

Pro práci s verzemi textu je zřejmě ideální „systém“ stránek Wikipedie (software MediaWiki), protože umožňuje dokonalou správu verzí, a to včetně vytvoření odkazu na každou verzi, což současně umožňuje aktualizovat popisy apod., aniž by se ztratily předchozí popisy (čili např. pro vytváření sledu aktualizovaných monitorovacích zpráv se jedná o téměř ideální řešení).

(Bude aktualizováno.)

2015/12/01 Posted by | dokumentace památek, publikační činnost, Uncategorized | , , , , , | 1 komentář

Kostel v Nezamyslicích u Sušice jako podnět k zamyšlení nad týdnem OA

V minulých dnech byl zveřejněn pátý svazek odborného památkářského periodika Památky západních Čech. Jak se již stalo dobrou a následováníhodnou tradicí, byl zpřístupněn ve dvou formátech. Jednak jako vysloveně apartní sešit, úhledně decentní, jak to v nejlepším slova smyslu odpovídá památkovému tématu, a jednak jako sada souborů PDF, dostupných on-line (takto je dostupný též čtvrtý sešit, a pak také první, jehož papírová verze je již rozebrána). Papírový svazek není v prodejní síti a je poskytován zdarma. Vydavatel přitom zastává názor, že tímto způsobem vstřícně vytváří podmínky k co největšímu rozšíření příspěvků směrem k veřejnosti, která nechť sama sezná, kterou z forem jí více vyhovuje studovat. Cíl veřejnoprávní odborné instituce by to měl být samozřejmě; nutno ovšem říci, že to je v naší památkové péči pojetí ještě spíše průkopnické. Lze doufat, že bude co nejdříve obecně přijato, i když je jasné, že bude třeba se zabývat i složitostmi ekonomickými, autorskoprávními i odborně etickými.

Ve sféře památkové péče (a nejen jí) by ovšem stálo za to, co nejefektivněji dojít k nějaké shodě na sjednocení místa elektronické (verze) publikace, protože již dnes narážíme na různých serverech na rozptýlené jednotlivé články z časopisů Průzkumy památek nebo Zprávy památkové péče aj. Toto drobení je perspektivně pro uživatele nešikovné (a nepochybně bude časem obtěžovat i stále větší část autorů samotných). Ideální by bylo články ukládat (v nevyhnutelných případech aspoň odkazovat) v jediném systému spolu se správou dat o dokumentačních fondech, výzkumných zprávách apod., samozřejmě i s evidencí památek (tedy vč. metadat, rovněž usnadňujících využití). Takže by bylo možné k vyhledané památce disponovat i seznamem odborných článků, jež se jí týkají, prohlédnout si její historické fotky apod. A zase od studovaného článku si ověřit data o dané památce i dalších s ní souvisejících, porovnat s archivovanou obrazovou dokumentací apod.

Věřme, že se něco takového ideálního zdaří.

Článek o kostele v Nezamyslicích (okres Strakonice) od Romana Lavičky (PDF) mě samozřejmě zaujal nejvíce, jelikož jsem se památkou rovněž v nepříliš dávno minulých dobách ve stručnosti zabýval. V souvislostech zpřístupňování informací odborného (vědeckého) rázu stojí za to se zmínit o výrazné dynamizaci odborné komunikace, kterou otevřené internetové zpřístupňování umožňuje. R. Lavička tak jednak (s příkladnou svědomitostí) v textu odkazuje na článek publikovaný o málo dříve na blogu. Jednak jsem já mohl aktuálně doplnit do blogu odkaz na článek a text blogu upřesnit (v textu je to vyznačeno a datováno, jak to žádá blogerská etika). A také reagovat na pozoruhodný ikonografický doklad opevnění kostela v 17. století, reprodukovaný R. Lavičkou.

Snad tyto poznámky lze využít i jako přesvědčivý argument ve prospěch on-line publikování památkových informací z výzkumné a vědecké činnosti. Podobně by bylo velmi potřebné v rámci rozvoje památkářského působení na internetu tyto výstupy co nejvíce koordinovat a propojovat. I když letošní světový týden otevřeného přístupu včera skončil…

2015/10/26 Posted by | dostupnost dat, publikační činnost | , | Napsat komentář

Vystoupí památkové blogy z ústraní? Žánr nabízí mnoho možností zasluhujících pozornost

Publikační forma a metoda blogu je u nás stále na pokraji zájmu. Přispívá k tomu několik vlivů. Velká část potenciálních „mikroblogů“ je suplována postováním na Facebooku (na prstech bychom počítali jiné publikační produkty) – autoři se spokojí s omezenou viditelností příspěvků (vždyť byly oceněny tolika palci) a prakticky nulovou budoucí nalezitelností (chronologicky, v tématických souvislostech). Na Facebooku se podařilo pro řadu lidí optimálně vyladit a redukovat pracnost vytvoření příspěvku.

Většina blogovacích platforem však dnes umožňuje srovnatelně „hladké“ vyprodukování článku. Autor i čtenáři přitom získají příspěvek solidně situovaný ve výsledcích vyhledávání, s možností začlenění do kategorií či témat (+ využitím tagů). Prakticky samozřejmé přitom je možné souběžné zviditelnění odkazu na příspěvek na Facebooku (i jinde), takže se o něm neprodleně dozví skupinka sledujících.

Obrázky je vhodné „archivovat“ v některé z osvědčených fotobank, jež vždy umožňují sdílet do blogů náhledy s odkazem na velké obrázky (to je naopak s obrázky z Facebooku obtížné!). Bývá to takto vhodné proto, že tam je často poskytován mnohem větší prostor pro data, než u poskytovatele blogu (pravdou je, že Facebook slibuje prostor pro obrázky neomezený, ale zpětná nalezitelnost je blízká 0).

Určitá vyšší pracnost u blogu spočívá v tom, že každá položka musí mít název, ale i to lze různě zjednodušit nebo trochu odbýt.

Blog však nabízí zcela speciální možnost „vydat“ prakticky „regulérní“ článek na úrovni novinářské „noticky“, který ovšem nemusí vůbec ztrácet z hlediska aktuálnosti, jak je to typické např. pro tištěná odborná periodika (s logickými požadavky na precizní oponentury s následnými úpravami a zevrubným redakčním zpracováním) s časově náročnou výrobou. Přesto může mít blog vrcholnou odbornou úroveň i literární parametry (to může plynout i z toho, že se autor vyjádří víceméně lidsky, bez složitostí, které by sám zapracoval do stati pro vědecký sborník apod.).

Pro čtenáře tak velmi často může být přínosem operativnost publikace, ale i její často nesporná odborná fundovanost platná i do budoucna.

Velkou snůškou přesvědčivých pozitivních vlastností blogů a jejich potenciálu, a třeba v tomto smyslu možná i vhodnou reklamou na využití blogů ke sdělování aktuálních zpráv nepochybně je článek na blogu SOVAMM, nad kterým se doporučuji zamyslet jak z hlediska obsaženého sdělení, tak možná pro úvahu o případném vlastním blogu či o nějaké kooperaci tohoto druhu. (Nebylo by od věci poskytovat blogy odborníků na webech oficiálních institucí, neboť možná se časem stane obecněji nápadná „mezera“ rozevírající se mezi tiskovými zprávami a články v papírových časopisech apod.; jakoby nebyla potřebná možnost vydat občas také komentář zainteresovaného odborníka – např. kurátora otevírané výstavy, archeologa právě otevřených sond, restaurátora objevivšího (ne)tušenou barokní fresku, specialisty apelujícícho na ochranu ohrožené technické památky, informatika spouštějícího novou funkcionalitu či aplikaci…)

Nicméně je vhodné vzít v potaz určitou pracnost vytvoření příspěvků, která bývá nejednou příčinou jen jepičího života takového záměru, ale to se stává i na Facebooku či jinde.

Oživením zatím marginální památkové blogosféry by mohl být blog Národní památkový ústav očima stážistky. Věřme, že pisatelce vydrží elán a že se jí podaří také témata obratně, vtipně a vstřícně podat, aby se nedočkala spíše výtek podávaných šeptandou – ale nebuďme skeptičtí a věřme, že vstřícné nadšení bude spíše povzbuzením k onomu v památkové péči možná již spíše příslovečnému otevírání se směrem k veřejnosti…

Někdy se stane, že takové ohlasy nemusejí být právě povzbudivé.

Případně přispějte v komentáři dalšími zajímavými odkazy.

2015/10/04 Posted by | publikační činnost | | 1 komentář

following hadrian photography

I came, I saw, I photographed…

Palios

Just another WordPress.com weblog

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Blog de Románico

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Le Blog des Amis de la Cathédrale de Strasbourg

Un poème ? Une photographie ? Un dessin ? Un petit texte ? Dites votre attachement et votre admiration pour la cathédrale de Strasbourg !

EDAD MEDIA DIGITAL

Just another WordPress.com site

Historieblogg.no

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Gárgolas - Dolores Herrero

Dolores Herrero, Historiadora del Arte, especializada en Gárgolas y Arte Medieval.

Urban Jewish Heritage | Presence and Absence

3 - 7 September 2018 | Krakow, Poland

Library Policy and Advocacy Blog

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

wanjawedekind

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Wikimédia France

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

the Wikimedia UK blog!

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Medieval Imago

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Thomas Ash

Adventures in Library and Information Science