Česká placka

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Česká placka ve stříbrném lesku

Více než čtvrtstoletí si dělám starosti o publikační činnost kolem památek. Zažil jsem přitom mnohé. Bude-li ještě něco času, možná se k něčemu z toho ještě vrátím. Většinu této éry jsem působil jako redaktor papírového časopisu i webu Národního památkového ústavu. Přitom jsem se vždy snažil všemožně typy i rozsah památkových publikací rozšiřovat (metodické publikace, soupisné či sborníkové přílohy časopisu apod. vznikaly v době, kdy byl přístup manažerů k publikování „poněkud“ rezervovanější, než je tomu zřejmě dnes, ohrožena byla existence Zpráv památkové péče, rušily se některé ročenky či sborníky regionálních pracovišť odborné památkové péče). Také web jsem budoval téměř od nuly – samozřejmě nemohu opomenout kolegy v redakcích i své nadřízené, nakolik byli schopní akceptovat či podpořit různé nápady obsahové či koncepcí.

Samozřejmě jsem vždy uvažoval, jak tyto práce provádět užitečně i efektivně. Hledal jsem neortodoxní řešení, i když někdy to mělo na mé další perspektivy všelijaké dopady.

Přitom všem jsem se ale vždy věnoval i vlastní výzkumné a publikační činnosti… To zase vlastně v době, kdy se na publikující památkáře aspoň chvílemi hledělo jako na nedosti vytížené, když jim na takové „nadstavbové“ či dokonce sebechvalné činnosti zbývá čas. Protože jsem ale věděl, že je publikování důležité i jaksi pro oborovou vnitřní kulturu, ale je podstatné i pro veřejné povědomí o významu památek a práce specialistů – historiků umění, archeologů, technologů, restaurátorů a mnohých dalších, angažoval jsem se v různých spolcích či radách. Jednou z takových instancí byl i Klub kultury Syndikátu novinářů ČR, kde vlastně vznikala i cena pro kulturní novináře Média na pomoc památkám.

S potěšením jsem pak sledoval, že se Klubu, a zejména jeho skvělé duši, paní Naděždě Kalousové, podařilo cenu etablovat i dbát na výběr kvalitních nominantů i skutečně skvělou úroveň oceněných osobností. O ceně jsem pak reportoval v odborném tisku, uveřejňoval jsem fotografie ze slavnostních udílení cen.

Moc si této aktivity vážím. Proto jsem také v loňském roce paní Naděždě Kalousové „udělil“ imaginární Zlatou placku. To je „projekt“, v rámci kterého není ani vyznamenaným tato skutečnost oznamována. Musím sebekriticky přiznat, že počáteční myšlenka vzešla z toho, že jsem se vždy kriticky stavěl k tomu, že již dlouhé roky nebyla udílena žádná státní cena za přínos ochraně památek (jediný, kdo se tím zabýval systematicky a skutečně zdárně, byl za svého působení na MK pan Jan Kaigl). Po dřívější několikaleté epizodě se k tomu již roky neodhodlalo ani MK (vždy jsem se snažil v lednu ptát, dají-li tr. někomu medaili, předkládal návrhy apod., aby věděli, že by to nebylo úplně zbytečné, protože aspoň já bych to s velkým zájmem sledoval), neujal se toho ani NPÚ, který se ovšem v posledních letech pochlapil s medailemi Patrimonium pro futuro. Nakonec ani ČNK ICOMOS takovou myšlenku nedovedl zvednout tak, jako třeba národní komitét ICOMOS na Slovensku. Zlatá placka tak přežívá jako čistě privátní snaha nesmířit se s tím, že vynikající práce památkářů, ochránců, vlastníků či propagátorů památek není oceňována, ačkoliv hraje zcela zásadní roli ve veřejné sféře.

(Je dokazatelné, že paní Kalousová o ocenění Zlatou plackou neměla tušení až do momentu, kdy mi desky s diplomem minulý týden slavnostně předávala. Takže jsem ocenění nezískal jaksi na oplátku.)

Vposled jsem však musel uznat, že nejsem tak úplně s to „garantovat“ výběr oceněných z hlediska nějakého objektivnějšího názoru na přínos památkové péči z širších perspektiv či z hlediska konkrétní záchrany památky apod. (i když jsem vyzýval k pomoci v podobě návrhů nominací, ale moc jsem s tím neoslovil). Proto jsem možná „objevil“ novou cestu a Zlatou placku nedávno udělil všem, kdo se zabývají vzděláváním o hodnotách, historii, křehkosti apod. našeho kulturního dědictví. Podobně mám záměr takto „ocenit“ všechny ediční a redakční pracovníky v rámci památkové péče pracující na všech možných frontách publikační činnosti, jejichž práce mi přijde málo prezentovaná a oceněná (trochu vím, co vše musejí zvládat, aby díla uznávaných autorů spatřila s uspořádané a úhledné podobě světlo světa). Ale o tom někdy příště…

Redakční i publikační činnosti jsem se každopádně oddával po celé ty už desítky let s plným nasazením, s notnou dávkou vynalézavosti i v době, kdy šlo o činnost s minimem podpory (jak říkám, možná v rámci nějakého projektu sto let československé a české památkové péče se k tomu ještě pár poznámkami vrátím). Protože jsem si ale byl vědom toho, že jako napřed jediný, pak vedoucí redaktor časopisu Zprávy památkové péče, pak jediný a pak pár let i vedoucí editor webu nemohu své psavecké snahy a potřeby „řešit“ na spravovaných „platformách“, hledal jsem jiný způsob. Ještě před rozvinutím publikačních možností na internetu se jako celkem snadná možnost ukázala forma „otevřeného dopisu“. Zde jsem si „mohl dovolit“ bez obav např. ze střetu zájmů komentovat odbornou literaturu, výstavy, napsat to či ono o tom, jak by mohla publikační činnost památkové péče být účelněji rozvíjena apod. Název Česká placka obsahoval tak trochu apriorní „shození“, které by mi mohlo ušetřit diskuse o tom, že jsem si to nebo ono snad „neměl dovolit“ nebo pod. Tomu napomáhala i „forma“ otevřeného dopisu. Dnes však najdeme články z papírové éry ČP v ústředních knihovních databázích, protože jsem každý výtisk předával do knihovny SÚPP/NPÚ a posílal do Národní knihovny.

Jeden z vážených kolegů památkářů mě tehdy pobavil a trochu i potěšil, když mi říkal, že Česká placka je jediný opravdu „autentický“ časopis o památkách.

Všechnu svou editorskou i publikační činnost jsem vždy promýšlel v relacích nějakého komplexního publikačního systému. Mou snahou vždy byl co nejvíce dokonalý výsledek. Snažil jsem se vše provádět tak, aby bylo možné se ctí třeba přijmout i nějaké ocenění.
Podobně je tomu i u České placky. Vždy jsem si chtěl právě zde jaksi na sobě, i s rizikem čtenářské kritiky (i při očekávané nulové čtenosti), ověřovat své představy o vystupování odborného pracovníka památkové péče před veřejností. Spíše mi šlo o nějakou „editorskou technologii“ ověřující mé představy o tom, že by památkáři se svými znalostmi měli být co nejvíce veřejnosti k dispozici. Vím, že mnozí památkáři (ale mám pocit, že jich je stále méně) píší do různých radničních zpravodajů či dobrovolnických „plátků“.

Po určité době mi jeden odborný kolega položil otázku, proč ten otevřený dopis vydávám v pár výtiscích na papíru, místo abych jej světu snáze předkládal na internetu. Tehdy jsme již s jedním z redakčních pracovníků v ZPP (během let se mi podařilo vybojovat posily) také založili webové stránky časopisu. S minimem technických znalostí jsem proto textové verze České placky „přesypal“ na web Seznamu („grafický design“ pro mě byl vždycky spíše rozptylováním pozornosti, jelikož potřebuji číst vyjádření a prohlížet dokumentační obrázky – ostatní je bohužel rozptylující balast). Když jsem pak kvůli souběhu s jinými „projekty“ narazil na strop bezplatného datového prostoru (několikrát jsem to pak ověřoval, ale „prostor“ na sweb se zřejmě nezvětšoval), hledal jsem volné možnosti a redakční systém jinde. Prověřil jsem řadu nabízených řešení a skončil jsem zde, na wordpress.com. Samozřejmě jsem se mohl mýlit, ale roky provozu zatím bez jediného výpadku volbu potvrzují. To jsem samozřejmě nedovedl na počátku vědět, ale vycházel jsem z prospekce mezi muzejními aj. paměťovými institucemi světa působících v tomto „prostředí“, Kongresovou knihovnou, Smithsonian Institutes, Getty (Iris), Historic England…

Současně jsem ale „logicky“ objevoval i možnosti „sociálních sítí“. Z dnešního pohledu se může zdát skoro pitoreskní, že několik let bylo provozování stránky NPÚ na Facebooku opakovaně zakazováno po stížnostech nějakých dobráků „nahoru“. To se asi mohlo změnit k lepšímu, ale nejspíše bojujeme s jinými podobnými „bloky“ jaksi o krok či dva později. (Za ilustrativní poznámku asi stojí, že po „spuštění“ Událostí na FB jsem okamžitě začal zkušebně vytvářet Události pro akce NPÚ, zejména konference apod. Viděl jsem v tom veliký potenciál a odhadl jsem, že jej určitě MZ v krátké době využije; nebylo to tak hned, ale dnes je to již jasně potvrzeno. Moje počínání však vedlo k tomu, že ve směrnici NPÚ pro počínání na sociálních sítích bylo výslovně zakázáno vytvářet na FB Události. Nevím, jestli už se direktiva modernizovala, ale PR pracovnice a pracovníci v regionech většinou pochopili, že to cesta je, pokud chtějí hrstku svých zájemců nějak systémově oslovit. Akce jsou sice většinou v majestátním informačním systému webu NPÚ obsaženy, ale problém je v tom, že vážný (nebo i mediální) zájemce nemá k dispozici žádnou možnost sledovat přidávání či aktualizace akcí a nějak tuto informaci využít (já nevím, zapnout si třeba sledování změn).

Nechme teď stranou testy speciální památkové wiki, spolupráci s WMC ve snaze propagovat a pro oficiální dokumentaci památek využít soutěž Wiki miluje památky…

Nevypočetl jsem zdaleka všechny různé snahy a testy.

No, a pak mimo představy přišla skoro nepochopitelná zpráva, že se Syndikát novinářů dožaduje možnosti mě kontaktovat. Jeho pošta mě kvůli nemoci nezastihla v kanceláři. Kolega, kterého si velice vážím, mi telefonoval, že mi paní Kalousová vzkazuje, že se s ní mám domluvit, jak by mi mohla předat… DIPLOM. Samozřejmě jsem prvně myslel, že by mohlo jít i o veselý žert.

Nakonec se ale ukázalo, že jsem vskutku obdržel ve 21. ročníku novinářské soutěže Média na pomoc památkám v Kategorii internet 2. cenu „za originální pojetí portálu Česká placka“.

Co mám teď říci? Roky jsem se snažil, aby památkový časopis i web NPÚ měl špičkovou, světovou úroveň. Těžko si představíte ty složitosti všelijakých jednání, kdy ředitelé na nějaké poradě schvalují „layout“, zvažují, co je ideální landingpage, besedují o formátu, proč není dobrá A4, diví se, že není v časopisu ani na webu dosti zpráv o aktuálním dění kolem památek. Ale já vždy hleděl za sebe odevzdat maximum.

Česká placka je a bude mé útočiště pro testování korektních způsobů komunikace. Jsou tu i trochu vágní pokusy ze sféry slovníků a terminologií, jíž památková péče dluží snad až neuvěřitelně mnoho – mé námitky k tomu vznášené, jsou identifikovány jako zbytečné. Vždy se budu snažit vyjadřovat věcně. Předem děkuji za pochopení. Rád uvítám jakoukoliv spolupráci. Zařadím článek, přidám editora, budu reagovat na seriózní komentář.

Musím rád poděkovat četným spolupracovnicím i spolupracovníkům, i těm, kteří se mě případně zastali. Nebýt jich, této životní mety bych nedosáhl.

© Jan Sommer, 20180513-2140

Reklamy

2018/05/13 Posted by | publikační činnost | , , | Napsat komentář

   

following hadrian photography

I came, I saw, I photographed…

Palios

Arte e iconografía de las religiones

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Blog de Románico

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Le Blog des Amis de la Cathédrale de Strasbourg

Un poème ? Une photographie ? Un dessin ? Un petit texte ? Dites votre attachement et votre admiration pour la cathédrale de Strasbourg !

EDAD MEDIA DIGITAL

Just another WordPress.com site

Historieblogg.no

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Gárgolas - Dolores Herrero

Dolores Herrero, Historiadora del Arte, especializada en Gárgolas y Arte Medieval.

Urban Jewish Heritage | Presence and Absence

3 - 7 September 2018 | Krakow, Poland

Library Policy and Advocacy Blog

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

wanjawedekind

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Wikimédia France

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

the Wikimedia UK blog!

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Medieval Imago

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Thomas Ash

Adventures in Library and Information Science