Česká placka

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

(Ne)zapomenutelné památkové století 1918–2018?!

Pohlédneme-li na historii československé, české, státní, národní atd. památkové péče, nepochybně konstatujeme zásadně přínosný kulturní vliv ve společnosti. Přesto jsou památkáři krom pozitiva v podobě osvěžujících akcí na zpřístupněných památkách veřejností často chápáni jako nepříjemná komplikace potřebných modernizací majetku. Obecné ponětí o přínosech památkové péče či dokonce o jejím „člověčím“ zázemí však není takové, jak by si obor zasloužil. A jako bychom se stále častěji setkávali s případy, kdy i nastupující generace památkářů ztrácí zájem o genezi fungování ochrany památek, její teoretické základy, důvody „ist“ stavu.

Hluboká nad Vltavou, zámek

Četné hrady, zámky a další objekty ve správě památkářů patří k nejnádhernějším památkám světové úrovně.

Zdá se, že blížící se století by mohlo být příležitostí posbírat nejen detaily z dějin institucí památkové péče, ale třeba i osobní vzpomínky, detailní dojmy z praxe, obecnější názory památkářů na politiku, kulturu, na vztah společnosti ke kulturním hodnotám apod. Pohlédneme-li totiž na většinu dostupných informací, týkají se toho nejdůležitějšího – památek, zjistíme nejspíše vše podstatné o každé „kauze“, o peripetiích zkázy i o citlivých záchranách ohrožených hodnot. Ale „společenská“ stránka oboru, ta se do značné míry omezuje na občasné bilance k příležitostem připomenutí např. 25 let „řady úspěchů a jednotlivých proher“, a pak na velmi výběrové připomínky zásluh zesnulých zasloužilců.

Možná bychom se mohli pokusit nějak lidi kolem památek trochu více připomenout, shromáždit i jakési „drobné“ dějiny památkové každodennosti. Snad snést a uveřejnit i opomenuté dokumenty, odpočívající v koutech registračních skříní. Kdo může připomenout nějaké zážitky ze spolupráce s dřívějšími legendami oboru, asi by také mohl tak učinit, dokud má čerstvou paměť. Ale podobně bychom mohli zachovat připomínky nedávné či zcela současné. Vždyť i ty bez trochy zájmu zapadnou bez velkého povšimnutí, ačkoliv jejich význam v dějinách památkové péče je stejně podstatný, jako těch minulých i… budoucích. Mohli bychom zkusit vytvořit nějakou otevřenou a přehlednou kroniku památkového oboru k pěstování jeho vlastní… paměti.

Památkářů je sice nějaký počet (MK mluví o největší příspěvkové organizaci), ale většinu času tráví rozptýleni v terénu, případně ponořeni v archivních šanónech, a samozřejmě také při vytváření spisové agendy.

Na počátku našich státních či národních památkových institucí asi nestál propastný přelom z hlediska administrace, kterou bylo možné v osvědčené podobě převzít jako dědictví monarchie. Přesto „jsme“ převzali vlastní zodpovědnost za kulturní dědictví a začali mateřštinou psát dějiny oboru v nově vytvořené či vybojované zemi, později okleštěné o některé části území (Podkarpatská Ukrajina), pak federalizované a nakonec rozdělené.

Nicméně bychom možná století Československé republiky a jejích následovníků mohli přijmout i jako výzvu k důkladnější bilanci památkového oboru. Ten se totiž při trochu bližším pohledu ukáže jakoby vlastní paměť neměl… Disponuje sice majestátními spisovými archivy i nadanými literáty, ale publikované příležitostné jubilejní aj. příspěvky velmi často končívaly u oslavných bilancí zásluh aktuálního „vedení“.

Vzácností jsou však osobní výpovědi, které by ukazovaly, že v řadách památkářů působí senzační osobnosti se skvělými znalostmi, ale i srdeční, či dokonce vtipní „lidé z masa a kostí“. Velmi často také jejich fundované odborné zájmy daleko přesahují rámec úřední či vědecké agendy. Někteří jsou velmi oblíbenými průvodci turistických výprav, jiní prezentují vědecké výstupy formou vystoupení na špičkových mezinárodních konferencích (někdy jsou to titíž).

čp. 219/I, Liliová 5, Praha, Staré Město

Při opravách památek často dochází k objevům netušených uměleckých či konstrukčních prvků. V nynější době sílí zájem na zachování informací z průběhu oprav i jejich představení veřejnosti.

Asi by tedy nebylo od věci pokusit se dohodnout na nějaké nejspíše zcela neformální „kampani“, v rámci které by obětavci zalovili ve svých vzpomínkách, našli cenné listiny či poznámkové notesy, v krabici či v zákoutích archivního disku vyhledali zajímavé snímky dokumentující práci neprávem poněkud pozapomenutých osobností minulosti i dneška, záchranu či chátrání památek apod.

Věřím, že Vám nějaké takové zastavení přijde také vhod a že Vám nebude proti mysli se o nějaké dokumenty či znalosti nebo názory podělit.

Rád bych přispěl k tomu, aby takové příspěvky mohly být nějak přehledně k dispozici, ale nedovedu si představit, jak by se to kapacitně či technicky mohlo zvládnout. Přesto se pokusím koncipovat nějakou „svodnou“ stránku, na které by se mohly operativně sbírat a nějak přehledně pořádat získané odkazy, dokumenty, zprávy. Pokusím se obrátit i na správce informačních systémů památkové péče, jestli by mohli najít způsob, jak toto počínání případně podpořit, pokud by opravdu k něčemu došlo.

Z hlediska neformální spolupráce bude vhodné vytvořit platformy pro komunitní sdílení odkazů a informací. „Redakčně“ asi nejsnadnější bude zprovoznění vhodné stránky na Facebooku, zavedení tagů na Twitteru, nějakých unikátních klíčových slov ve fotobankách, což vše by mohlo přispívat k propojení sdílených informací. Na sociálních sítích by stačily posty typu tam a tam jsem objevil něco zajímavého k dějinám památkové péče, nebo jsem vystavil fotku s uvedením jmen aspoň části zobrazených postav. To by také mohlo podpořit vylepšování informací, kdyby si někdo další vzpomněl na jméno osoby na nějaké fotce, kterou se dosud nepodařilo identifikovat.

Nemohu vůbec garantovat nějaké redakční zajištění, ale třeba by se nějakou dávkou času mohli přidat znalí lidé z různých sfér – např. i z redakcí památkových tiskovin, z archivů či knihoven.

Přimlouvám se také za posílení aktivit památkářů na Wikipedii, protože jde o nejužívanější operativní zdroj informací, kde ale mnohé informace o památkové péči zaslouží zdokonalit (během letoška tam již k určitým doplňkům a konsolidacím také došlo).

Snad neodradí na první pohled zřejmá bezbřehost zájmů a aktivit památkové péče. Jak o tom svědčí třeba heslovitý výběr (je neúplný – zkuste pomoci i k jeho doplnění či navrhněte úpravy; třeba dole v komentáři).

  • Pojem památka. Rozšiřování na nové „druhy“ (technické památky, 70. léta 20. stol., kulturní krajina, urbanismus, zaniklá sídla apod.).
  • Veřejný zájem. Vztah k zájmům vlastníka. Hledání poměru mezi veřejným zájmem a právy vlastníka.
  • Význam památkové hodnoty, autenticity, kritérium funkční využitelnosti rekonstruované památky.
  • Má (mít) památková péče teorii?
  • Evidence kulturního dědictví. Zpracovávané údaje. Formální zpracování. Technické zabezpečení. Kartotéky. Databáze. Knihovny. Informační systémy.
  • Dokumentace památek. Fotodokumentace. Měřické metody. Archivace. Informatické zajištění.
  • Ochrana staveb. Péče o mobiliáře. Ochrana krajiny. Ochrana archeologického dědictví.
  • Správa a zpřístupnění cenných kulturních památek ve vlastnictví státu.
Jezeří (MO), zámek

Řada hradů, zámků a dalších památek ve správě NPÚ ohromí nádherou výzdoby či autenticitou restaurovaných partií. Bohužel však některé další zatím ještě na záchranu čekají…

  • Proměny preferovaných metod. Syntetická metoda. Analytická metoda. Česká restaurátorská škola.
  • Úspěchy i nezdary.
  • Statuty. Vývoj začlenění v rámci politických a správních orgánů a organizací.
  • Administrativní zajištění státní památkové péče. Organizace. Politické instance. Personální kapacity. Technické zajištění. Politické deformace.
  • Vliv kulturního vzdělání společnosti na vztah lidí k památkovým hodnotám. Výchova odborníků.
  • Památkový zákon. Státní podpora památkové péče, vlastníků památek. Osvěta.
  • Spisová agenda. Od košilky k elektronickému podpisu.
  • Věda a výzkum. Archeologie. Zkoumání památek. Inventarizace. Archeologie. Laboratorní zkoumání.
  • Metody a metodiky.
  • Vztah k veřejnosti. Návštěvnický provoz. Veřejná dostupnost spravovaných archiválií. Knihovny.
  • Publikační činnost. Metody prezentace. Cílové skupiny. Soupisy památek. Periodika (Zprávy památkové péče, Průzkumy památek, Staletá Praha, Památky jižních Čech, Památky západních Čech, Ingredere Hospes…).
  • Internet. Přednášky. Komentované prohlídky. Výstavy. Aktuální trendy.
Přednáška: Orientální koberce ve sbírkách hradů a zámků (12.1.2015)

Z bohaté přednáškové činnosti památkářů.

  • Mezinárodní spolupráce. UNESCO. ICOMOS. Mezinárodní dokumenty. Zapojení českých odborníků. Dopady na legislativu i praxi.
  • Osobnosti a osůbky. Památkoví lidé. Kdo je kdo v památkové péči. Biografický slovník. Životopisy slavných. Vzpomínky. Momentky. Setkání. Konference. Přátelské vztahy. Antagonismy. Setkání osobní i pracovní. Rozhovory. Hesla na Wikipedii.
  • Příběhy. Konkrétní záchrany památek. Prohry – analýza příčin. Úspěchy.
  • Prehistorie. Centrální komise.
  • Dějiny památkové péče v nadnárodních souvislostech.
  • Spolupráce s vědeckými institucemi. Spolupráce s občanskými spolky.
Svět knihy 2016

Památkáři představují svou obsáhlou publikační činnost na veletrhu Svět knihy 2016 (i takové okolnosti stojí za zmínku, protože byly doby, kdy publikační činnost stála zcela za okrajem zájmu…).

Zdroje informací

Přispějte dle možností zajímavými odkazy, scany, vlastními poznatky. Výběr je nyní velmi výběrový.

  • Archivy. Ročenky.
  • Výroční zprávy. 1998-2015 (verif. 20161210).
  • Oslavné jubilejní články. Nekrology.
  • Vlasitmil VINTER: Úvod do dějin a teorie památkové péče. Díl I. a II. Skripta FF UK. Praha 1971
  • Petr ŠTONCNER: Příspěvky k dějinám památkové péče v Československé republice v letech 1918–1938. Část 1. – vznik nové organizace v roce 1918. ZPP 2004/64, č. 5, str. 426–430
  • Petr ŠTONCNER: Příspěvky k dějinám památkové péče v Československé republice v letech 1918–1938. Část 2. – organizační vývoj jednotlivých památkových úřadů. ZPP 2004/64, č. 6, str. 539–545
  • Petr ŠTONCNER: Příspěvky k dějinám památkové péče v Československé republice v letech 1918–1938. Část 3. – Ostatní památkové instituce a organizace. ZPP 2005/65, č. 1, str. 58–62 PDF
  • Petr ŠTONCNER: Příspěvky k dějinám památkové péče v Československé republice v letech 1918–1938. Část 4. – Snahy o vydání památkového zákona. ZPP 2005/65, č. 3, str. 246–252 PDF
  • Petr ŠTONCNER: Příspěvek k dějinám památkové péče v Československé republice v letech 1918–1938. Část 5. – Státní subvence na opravy památek. ZPP 2006/66, č. 1, str. 55–60 PDF
  • Vratislav NEJEDLÝ: Historie Národního památkového ústavu, on-line, (b. d.!), (verif. 20161209)
Reklamy

2016/12/10 Posted by | dějiny památkové péče, organizace památkové péče | , | 1 komentář

Pigmentorialismus – nový pojem pro Slovník památkové péče?

Podobně jako umělecká činnost, jsou specifickými znaky – „slohovými prvky“ – poznamenána i jednotlivá období historie památkové péče. Podobně jako v uměních, je v památkové péči příznačné nemalé rozrůznění projevů stylu, ale také překrývání různých vlivů podle osobního naladění aktérů památkových zásahů, podle dosaženého stupně vzdělání, jakož i nastřádaných životních a pracovních zkušeností. Samozřejmě do procesů konzervace a ochrany památek vstupují i vlastníci, osobnosti povolujících úředníků apod. Čili se projevují vlastnosti, zkušenosti i zasvěcenost všech. Jsou tedy i projevy a výsledky památkové péče svědectvím o své době, na kterém můžeme zjišťovat specifické jevy.

Známe např. purismus 19. století, očišťující „původní“ vlastnosti památky od nánosů pozdějších zásahů. Avšak v podobném pojetí můžeme hodnotit i „syntetickou metodu“, která se jaksi smiřuje s navrstveností jednotlivých epoch vývoje památky, přičemž je nejednou činí očividnějšími. „Analytická metoda“ je s ní v tomto vcelku spřízněná, i když někdy zasahuje do památek ještě výrazněji (uprostřed barokního řešení stěny, či spíše v místě narušujícím její strukturu, se vyjímá gotické kružbové okno nějaké předchozí epochy).

čp. 153/III, Valdštejnská 8, Praha, Malá Strana

Barokní palác v průběhu opravy. Nově byla osazena (resp. vrácena) okna v líci fasády, která je opatřena výrazně tmavším nátěrem (původní barevnost je dosud zřejmá na přízemí).

Je ovšem důležité, aby „památkovost“ byla na památce poznatelná. Např. „syntetická metoda“ často „rušivé“ projevy starších epoch skryje tak, že pro běžného pozorovatele nejsou vlastně zřejmé. Zdá se, že někdy se pro něj stanou neexistujícími. Pokud si uvědomíme, že z hlediska památkové péče je pozorovatelem i vlastník památky, může to být velmi riskantní stav. Tedy z hlediska touhy zachovávat historické památky budoucím generacím. Mnoho nám v tom nepomůže ani příslovečné až mýtické ukládání nálezových zpráv ve veřejně přístupných archivech (čl. 16 Benátské charty). Kdo je tam bude v praxi hledat?

Památková péče naší doby je poznamenána diskusemi o autenticitě (když tedy máme těch 20 let Dokumentu z Nara) v rozpětí mezi autenticitou rozpadající se památky a touhou revokovat autenticitu původní. Tyto nuance či dilemata se nějak projeví téměř v každé památkové akci. A to včetně „řešení“ relací k okolnímu prostředí, samozřejmě odlišnému od stavu, kdy se památka nacházela ve stavu své původní autenticity.

Je tedy zkrátka nevyhnutelné nějak rozhodnout, přičemž základní princip v zásadě vyžaduje, aby se tak stalo na základě maximálně kvalifikovaného zvažování.

Nejnápadnějším výsledkem údržby památek je barevnost vnějších povrchů staveb. Z hlediska předešle zmiňovaných dilemat se ocitáme v polaritě mezi úzkostlivou konzervací právě existujícího stavu a radikálně rekonstrukčním řešením, v zásadě s maximální přesností rekonstruující „původní“ podobu. „Rekonstrukční metoda“ se obvykle musí vyrovnávat s relikty a „nánosy“ pozdějších zásahů. Typicky se např. rekonstruovaná podoba fasády projevuje odhalením zazděných původních oken a „kontrastním“ ponecháním nových otvorů, které jsou výsledkem pozdějších proměn vnitřního uspořádání stavby. Taková částečná rekonstrukce tedy může být i „analytikou“, ale můžeme na ni vztahovat i znaky „syntetiky“. A „syntézou“ je každý výsledek. Stává se autentickým svědectvím o přístupech doby, kdy oprava proběhla – též naší doby.

Čimelice (PI), hřbitov, hrobka

Nesnadná cesta k volbě optimální barevnosti nového nátěru. Památka byla dosud „okrově žlutá“, nyní se stala zelenou. Je nepochybné, že zelená barva se výrazně uplatňuje i mezi historickými vrtstvami.

V nynějším období se podobně jako dříve jedná v památkové péči nejčastěji o běžné opravy fasád. Snahou památkové péče přitom je – opět v polaritě – buďto se zcela vyvarovat zviditelnění opravy a pokud možno použít stejné materiály a barevnost, anebo podrobit vrstvy starších nátěrů restaurátorskému průzkumu a na jeho podkladu vybrat raději některou ze starších co nejlépe doložitelných barevností. Zde se pak ocitáme ve zvláštní situaci proto, že dnešní chemický průmysl umožňuje vytvoření prakticky jakéhokoliv odstínu. Odhalení „původní“ (či nějaké jiné starší) výrazné barevnosti tak stále častěji vede ke zvýraznění barev, které by ještě nedávno byly nějak tlumeny, aby „fingovaly“ určitou věkovitost, přiměřenou tomu, že se prostě nejedná o novou stavbu.

Taková „opatrnost“ je stále častěji brána za mystifikování a snad i nedostatek odborné suverenity. Spolu se snahou vyhovět touze investora, aby oprava byla „viditelná“, přispívají tak projektanti i památkáři přímo či nepřímo k barevnému oživování ve městech a městečkách, ba i na vsích.

Přitom „viditelnost“ zásahu je zcela subjektivní, protože ten, kdo stavbu neviděl před zásahem, o žádné změně neví… (a ani mnozí pravidelní kolemjdoucí si ničeho nevšimnou). Přesto z takových (a možná nějakých dalších) podnětů dochází k tomu, že i stavby, u kterých prakticky k žádné výrazné změně nedošlo, jsou alespoň provedeny v tmavším odstínu. To je v některých případech zajímavé proto, že předchozí světlejší barevnost nejednou také byla výsledkem zkoumání a památkového zvažování, čili by bylo nasnadě ji konzervovat.

Tento trend lze sledovat v přibývajícím počtu případů. Setkáváme se i s názorem, že se tu projevuje celkově stále výraznější barevnost tištěných i elektronicky dostupných reklam apod.

Tak či tak se jedná o souznění řady vlivů, působících srovnatelně v tak velkém množství případů, že lze mluvit o svého druhu „stylu“. Protože jde v neposlední řadě o výsledek vývoje v chemickém průmyslu (bez něj by „výrazové prostředky“ byly podstatně omezenější), ale přitom jde o projevy, kterým se přeci jenom např. památkářské kruhy leta bránily, můžeme si pro budoucí vývojové výzkumy pracovně tento „památkový sloh“ označit jako „pigmentorialismus“. Anebo je to jen pomůcka k dalším úvahám či diskusím…

(Na okraj podotkněme, že moderní barevné fasádní nátěry mají často velmi odlišné chování vůči světlu – pohltivost, odrazivost. Ale mají také nejednou až nápadně odlišné mechanické vlastnosti – např. tloušťka vrstvy může až k nesrozumitelnosti deformovat prvotní jemné povrchové pojednání štuku apod. /možná tak jako „obětovaná vrstva“ prodlouží životnost původního materiálu/. Nerovnost povrchu a možná i elektrostatické vlastnosti zesilují usazování prachu a biotické chování jakoby lákalo více hmyzu k rozvinutí pavučinových závojů a chumáčů.)

2014/11/02 Posted by | opravy památek, organizace památkové péče | | Napsat komentář

NPÚ a Wikipedie… Sbližují se jejich cesty při prezentaci kulturního dědictví?

Zřejmě lze s opatrnou nadějí odpovědět kladně, protože takový trend je v mnoha směrech logický. Památkáři disponují ohromným fondem informací, dat i znalostí. Wikipedie sdružuje silnou komunitu nadšenců, ochotných obětovat velké penzum času, zaujatých památkami i prostředkováním informací o nich. Na obou stranách je určité penzum lidí zajímajících se o rozvoj spolupráce. Ta by v každém případě napomáhala „propagaci“ památek a posilovala obecné povědomí o jejich hodnotách. Veřejně přístupné informační zdroje NPÚ jsou nepochybně rozsáhlé a stále se rozšiřují. Přispívají k tomu i vědeckovýzkumné aktivity, ale také vysoce kompetentní evidenční činnost. V NPÚ také nelze přeslechnout diskuse snad v budoucnu směřující k širšímu zpřístupňování dat, typicky s využitím licencí CC. Ale to je zatím otázka budoucnosti. (Aktivisté v tomto smyslu se opírají např. o názor, že data vytvořená z veřejných prostředků sice mají být licenčně chráněná např. proti nespravedlivému obohacení nějakého neoprávněného šiřitele, ale mají být zpětně veřejnosti poskytována. Jde přitom i o to, že je třeba, aby veřejnost věděla o památkách co nejvíce, protože jen tak lze očekávat sílící podporu pro požadavky ochrany památek.)

Obrazem rozporuplné situace může být soutěž Wiki miluje památky. Její první loňský český ročník se odehrával za sice ne výrazně citelné, ale přeci jenom nepominutelné podpory ze strany NPÚ a pod záštitou jeho generální ředitelky. Významnou „osou“ celé snahy wikipedistů se stala databáze chráněných památek vytvářená NPÚ. Přitom však museli vycházet z ne zcela kompletních dat, což byl asi převážně problém komunikace mezi představiteli obou institucí.

Celkem vhodně se také kategorie fotosoutěže vyhlašovaná patronem propojila s tématem Pernštejnského roku, pořádaného NPÚ. Letos se velmi pozitivně projevila obětavá práce wikipedistů na zpřesňování databází památek a jejich co nejefektivnějším členění. Nicméně asi dobře míněná volba „patronského“ tématu NPÚ Povodně a památky se prakticky minula účinkem. Je to škoda, protože se přímo nabízel letošní Rok francouzské kultury (volbu lze asi přičíst tomu, že se o tématu málo mezi pracovníky NPÚ hovořilo). Povodně by možná také fotografy inspirovaly, ale zcela chyběla propagace a informace o tématu ze strany NPÚ.

Ve finále nakonec při sobotním (30.11.2013) oficiálním oceňování vítězných snímků v rámci Wikikonference nebyl vůbec NPÚ žádným delegátem zastoupen.

Wikikonference 30.11.2013. Udílení cen v soutěži WLM 2013
Tradičně se udílení cen zúčastnili patroni za časopis Foto a Slezské zemské muzeum…

Nevím, jestli to nějak vypovídá o tom, jak se v NPÚ rezervovaně na Wikipedii pohlíží. Přitom výsledkem pořádání fotosoutěže v neposlední řadě je vytvoření prakticky kompletního seznamu památek na Wikipedii, ovšem propojeného odkazy na již existující hesla památek, případně trvale aktualizovaného doplňováním odkazů na nově vznikající hesla. Díky soutěži intenzivně přibývají fotografie památek, v tabulkách seznamů zastoupené orientačními náhledy. A samozřejmostí se staly také odkazy na evidenci památek MonumNet, a to přímo na jednotlivé příslušné položky této databáze NPÚ. Tyto odkazy jsou připojovány i ke všem samostatným heslům památek, pokud již existují.

Ve srovnání s informacemi NPÚ je rozhodně bonusem to, že evidence je doplňována více či méně precizními hesly, i fotkami. Taková vazba na další informace u NPÚ není (IISPP), resp. je značně komplikovaně suplována provázáním systémů informací v mapovém nástroji (vycházejícím z velmi komplexního GIS).

Přínosem pro zpřístupnění informací NPÚ nejspíše je i to, že Wikipedie je vysoce preferována vyhledávačem Google (u většiny dotazů ohledně památek je heslo Wikipedie na 2. až 3. místě; na Seznamu to bývá o řádek až dva níže). Jestliže tedy hesla Wikipedie odkazují na zdroje NPÚ, jde prakticky s jistotou o přínos (detaily by asi zasloužily analýzu ze strany informatiků NPÚ).

S tím trochu souvisejí i informace o památkách (hradech a zámcích atd.) ve správě NPÚ. Také ty mají ve výsledcích Googlu obvykle 2. pozici za oficiální stránkou památky od Galilea. Hned na další příčce pak většinou najdeme informaci o památce na webu NPÚ, byť ta již v souvislosti s členěním kompetencí příliš aktualizovaná není (jsou ovšem trvale aktualizovány sdílené odkazy v kalendářích konaných akcí pro veřejnost). Podpora webů NPÚ ze strany Wikipedie je tedy nepominutelná.

V tomto ohledu tedy snad bude možné získat větší zaujetí pro spolupráci mezi NPÚ a Wikipedií. Je možné, že jde o téma dosti významné na to, aby se mohlo stát např. jedním z bodů odborné výroční konference NPÚ, jakmile toto cyklické prestižní fórum bude obnoveno.

V příštím roce 2014 se mediálním prostorem ponese na návštěvníky památek zaměřený Rok pánů z Kunštátu. Je docela možné, že by bylo účelné k němu vázat i „patronské“ téma soutěže Wiki miluje památky. A snad nepřehlédnutelný přínos Wikipedie pro šíření informací o památkách i o… Národním památkovém ústavu způsobí i na straně této instituce více zájmu o to, co se o památkách na Wikipedii sděluje. Formy spolupráce by však musely být dále upřesňovány.

2013/12/03 Posted by | evidence památek, organizace památkové péče, participace | , | 1 komentář

English Heritage mobilizuje národ ke spolupráci při dokumentaci ohrožených památek

Byly provedeny důkladné přípravy a vyhodnocují se pilotní projekty. Výsledkem celonárodní kampaně by měl být první úplný přehled stavu ohrožených či zanedbaných památek. Informace se stanou základnou správně cílené podpory vlastníků při péči o historické objekty, ale budou i zdrojem znalostí i inspirace pro osvětu i propagaci kulturního dědictví. Monitoring stavu památek může přispět k odhalení některých ohrožení již v zárodku a umožnit tak včasné zásahy. S kampaní souvisejí i probíhající kurzy ve školách, což by mělo podpořit budování nové generace odborníků.

Začátek kampaně se plánuje na příští podzim, ale již nyní se vážní zájemci mohou hlásit a zapojit se do příprav.

Také u nás probíhají kampaně Generálních aktualizací seznamu památek, Reidentifikací památkových hodnot, Monitoringů stavebně-technického stavu. Tak to bude jistě poučné srovnání.

2013/10/10 Posted by | evidence památek, organizace památkové péče | , | 1 komentář

Časopis slovenských památkářů nastavuje vysokou laťku

Nové číslo Monument revue (Časopis Pamiatkového úradu SR na prezentáciu vedeckého poznávania kultúrneho dedičstva) představuje značný přínos především z hlediska prezentace výzkumů z dějin péče o památky. Monument revue 1/2013 – PDF. Výzkumy se sice soustřeďují na různé typy památek, ale s imponující erudicí se věnují především podrobnostem, pohnutkám a měnícím se prioritám v přístupu k reálným zásahům do památek.

Přitom hraje značnou roli zkoumání archivních fondů, což se zejména pro památkově významné období 19. i 20. století potvrzuje jako velmi přínosné. Archivních zdrojů je totiž velké množství, ale jejich vyhodnocení není snadné, protože jsou často rozptýlené, jsou také některým zčásti jazykově nedostupné (slovensky, česky, maďarsky, německy). Odborný přínos spočívá v tom, že jsou rozsáhlé zdroje vyhodnoceny v širších souvislostech vývoje památkové péče i vztahu společnosti k památkám a jsou tak k dispozici k vlastnímu poznání oboru (archivní fondy nemůže každý srovnatelně podrobně prozkoumat a vyhodnotit). Přesvědčivě je ukázáno, jak podstatné je pochopení „každého“ detailu pro pochopení nynějšího stavu památky…

Dějiny výstavnictví jsou z pohledu památkové péče nepříliš frekventovaným tématem, což je poněkud zvláštní, protože svým způsobem měla řada velkých výstav minulosti značný vliv i na samotné památkáře, a samozřejmě také na to, jak je památková odbornost vnímána veřejností. Není vyloučeno, že by tomu tak mohlo být i proto, že v paměti zůstávají politické souvislosti. Nicméně pohled na přípravy a organizaci výstavy díla Mistra Pavla z Levoče v roce 1967 je nepochybně velmi poučnou historickou sondou.

Co lze u slovenských kolegů také ocenit, je značný zájem o přínos zasloužilých památkových osobností. Tentokrát se jubileum stalo příležitostí k připomenutí zásluh i pracovních postupů mimořádné osobnosti, Alžbety Güntherové-Mayerové. Obsažné články jsou sondou do velmi těžkých dob památkové péče v době válečné i v období nástupu a „rozkvětu“ poúnorového režimu.

Zájemce o podrobnosti svým rozsahem uspokojí tradiční (mám na mysli Informátora) referáty z konferencí (včetně českých – ALMA, Dějiny staveb; či slovenských s významnou českou účastí – FIRECO) či recenze publikací (v konkrétních detailech motivuje k hlubšímu zamyšlení kritické, ale velmi komplexní hodnocení nového soupisu památek v okresu Martin – tam, kde se dnes zabýváme otázkami soupisu památek, lze tuto recenzi doporučit k přečtení; pro sféru SHP je pak významný komentář nové edice PÚSR – Ročenky pamiatkových výskumov).

Sešit púsobí velmi kompetentně mj. i z editorského hlediska. Články postihují velkou šíři problémů, ale přitom svým pojetím ukazují i otevřenost různým přístupům i kritickým ohlasům (recenze).

2013/07/24 Posted by | organizace památkové péče, personálie, Teorie/praxe památkové péče, Uncategorized | , | Napsat komentář

Aktualizován seznam rakouských památek

Po roční kampani byl dokončen seznam 37208 nemovitých památek (bude záhy dostupný v elektronické podobě). Seznamy zahrnují všechny druhy památek od pomníků přes kaple, měšťanské domy, technické a archeologické památky až po urbanistické komplexy.

Velký zájem veřejnosti po prvním publikování seznamů v roce 2010 vedl rakouský Spolkový památkový úřad (BDA) k intenzivní spolupráci s „komunitou“ rakouské Wikipedie. Na „Památkovém portálu“ Wikipedie lze využívat postupně rozšiřované informace o památkách a fotografickou dokumentaci, jakož i ověřovat polohu objektů v mapách.

Památkový portál rakouské Wikipedie

Památkový portál rakouské Wikipedie

Mimořádná popularita internetové encyklopedie zvyšuje také poptávku po informacích o památkách, což je též nepochybně zájem instituce.

Ve spolupráci s rakouským sdružením Wikimedia se také podařilo digitalizovat rozsáhlé informační zdroje o památkách, zejména obrazové materiály.

Seznam BDA má formu přehledových tabulek (např.).

Na Wikipedii jsou tabulky doplněny ilustracemi, odkazem na mapový nástroj, a často také na již existující články (hesla) encyklopedie (např.). Tato hesla může kdokoliv – památkář/nepamátkář – zakládat, editovat, vylepšovat…

Přitom je obrovskou výhodou Wikipedie, že uchovává všechny verze všech článků, takže je nejen možné kdykoliv provést nápravu, pokud došlo k nějaké chybě, ale je také možné např. po letech porovnávat záznamy o památkách, které mezi časem změnily svou podobu apod. (petrifikován je také každý autorský přínos či chyba, takže lze vylučovat nejasnosti v tomto smyslu, které bývají Wikipedii vyčítány).

Z tohoto „participativního“ hlediska (zde)úřední seznamy vlastně nejsou využitelné, protože musejí popisovat či charakterizovat nějaký právní stav (zejm. limitující zacházení s majetkem v mezích zákona, přičemž úřední seznam hraje ve specifikaci omezení klíčovou roli). Proto se „symbióza“ s Wikipedií jeví jako skvělé řešení. Nevyžaduje budování vlastního speciálního systému a může kooperovat s velmi iniciativní komunitou wikipedistů (byť ti v některých detailech nemusejí respektovat odborné standardy, ale o tom by asi bylo možné komunikovat; i k tomu má Wikipedie skoro neomezené možnosti – např. je možné diskutovat i u každého článku).

Přesto pro „standardizované“ sepisování hesel, např. v rámci soupisu památek, by bylo vhodnější budovat vlastní informační systém instituce. Takový systém má i NPÚ (Integrovaný informační systém památkové péče – IISPP), ale ten je přeci jenom orientovaný na odborné potřeby instituce a na její součinnost v rámci státní správy. Připravuje se sice jeho rozsáhlá modernizace, ale i tak se asi nebude příliš počítat s nějakou mimoinstitucionální podporou. Ovšem i spolupráce např. v souvislosti s řešením různých výzkumných projektů je v rámci NPÚ poměrně komplikovaná. To vede k tomu, že je např. velmi nesnadné propojovat úřední evidenci památek s projekty hodnotícími jejich stav (Seznam nejohroženějších památek), monitorujícími jejich proměny (OPD) či přispívajícími novými poznatky (vědecký výzkum).

Takovou integraci by naopak zřejmě velmi dobře podporovalo vlastní lokalizování SW Mediawiki, jak to bylo s řadou příkladů již navrhováno např. zde.

Obecněji k tématu dříve zde.

2013/07/21 Posted by | dostupnost dat, evidence památek, organizace památkové péče | | Napsat komentář

Mlčela Památková inspekce MK hodně, nebo málo?

Památková inspekce MK ČR možná vyvolávala nějaké rozpory a její počínání mrzelo místní samosprávy, možná i pražský Magistrát – ale to já nedovedu nijak finálně posoudit, co jak bylo oprávněné, argumentované a vzájemně (ne)pochopené. Při aktuálním odvolání dosavadního ředitele Jiřího Varhaníka ministrem kultury Jiřím Besserem však zazněly „argumenty“, ke kterým si musím dovolit aspoň drobné doplnění. Zejména jde o kritické výklady k tomu, že se Památková inspekce uzavřela do sebe a nekomunikovala. Nevím, jak probíhají komunikace v rámci ministerstva, jak je pro ně vytvářen prostor, ale kvůli politickým aj. vlivům bych měl skoro strach o hladkost přenosu precizních informací. Jako někdejší redaktor oborového časopisu Zprávy památkové péče jsem se asi 10 let snažil soustavně vyhledávat kvalitní autory v nejširší škále odborností. Samozřejmě jsem spolu s redakční radou stál o maximální rozsah informací o prioritách, záměrech, koncepcích apod. ministerstva kultury, pokud se týče oblasti ochrany památek, financování péče, a příslušné legislativy. Informací jsem se dožadoval i jako člen Syndikátu novinářů, kde jsem působil též jako člen Klubu kultury. Musím říci, že jsem se jen ojediněle setkal se vstřícným přístupem, zájmem a ochotou vynaložit zvláštní čas navíc, bez kterého se kloudný článek udělat nedá (ale bral jsem to také tak, že dotyční pracovníci byli natolik vytížení, že nic publikovat nemohli; z podstaty společenské pozice památkové péče by to však mělo patřit k jejich pracovní činnosti). V tomto smyslu si vážím otevřenosti dvou odborných pracovníků, časem i vyšších úředníků, kteří již nyní na MK nepůsobí, ale především osazenstva Památkové inspekce. Do časopisu ZPP dodávali pravidelné „raporty“ a hodnocení výsledků své inspekční činnosti, a to včetně námětů pro řešení konkrétních případů, ale i ke korekcím v legislativním procesu. Mimoto některé „pilotní“ případy byly zpracovány do formy podrobných mnohostranně poučných článků, následně hojně citovaných v odborné literatuře (jejich přípravy byly provázeny i seminářem vyzvaných odborníků, kteří se pak autorsky podíleli na vytvoření sborníkového čísla ZPP). Přitom vždy publikovalo, ale také na konferencích vystupovalo, několik památkových inspektorů, fundovaně zpracovávajících řadu témat (otázky významu odborného zkoumání památkových hodnot, dějiny / kontinuita oboru památkové péče, prezentace výsledků inspekční činnosti, podněty pro občanskou aktivitu). Pravda, byly to odborné konference. Je možné, že o těch se všude neví. Ale pro speciální památková témata to byl, pokud to dovedu posoudit, vždy přínos. Za sebe si tedy dovolím předpokládat, že komunikační problém v rámci MK mohl vznikat i jinde, než v Památkové inspekci. Ale nejsem manažer, abych věděl, co se mělo dít lepšího, než se nakonec stalo či děje, takže se rád pokusím vyhnout vyjadřování nepoučených dojmů.

Jak znám veřejné (zase především ty odborné) projevy Martina Zídka, věřím v jeho naprostou právní preciznost. Vím také, že si vždy uvědomoval potřebu sdělovat souvislosti památkové péče široce srozumitelnou formou a mnoho v tomto smyslu vykonal.

Když to tak hodnotím ze svého pohledu člověka píšícího a čtoucího o památkách, hledajícího autorské zdroje pro památkové publikování, tak bych si hlavně přál, aby byla „vnímána“ velká potřeba a dlouhodobě nenaplněné očekávání vzhledem k osvětové činnosti památkových institucí jak na straně veřejnosti, tak mezi památkáři. Protože vím, jak je snadné v nynější situaci přijít s objevem v tom smyslu, že to či ono zatím nikoho nenapadlo a začít navrhovat takovou či onakou publikační aktivitu, bez ohledu na to, jestli třeba ve skutečnosti existuje, anebo z různých kapacitních důvodů nemůže být provozována, ale jen potřebuje oživit, za sebe bych navrhl, aby k této věci proběhla např. nějaká konference (sám jsem to kdysi dělal tak, že když náměty v tomto smyslu neměly ohlas, jakousi koncepci památkového publikování jsem před lety představil v ČP; pak jsem měl příležitost ji projednávat s vedením NPÚ…, ale zase to skončilo jen publikací v ČP). Samozřejmě by to mělo smysl jen tehdy, kdyby bylo předem jasné, že třeba na zjištěné ediční potřeby budou reálně k dispozici nějaké prostředky. Publikační možnosti dnes prakticky nejsou omezené, díky internetu, ale kvalitní redakce by u kulturních institucí by měla být samozřejmostí. Ale to jsem zase odbočil.

Všem, kdo se snaží angažovat na poli památkovém, ale samozřejmě i všem ostatním, vše nejlepší do nového roku!

2011/01/05 Posted by | organizace památkové péče, památková legislativa | , , | 1 komentář

Kolik památkové péče potřebujeme?

Každý ekonomický stav je reálným ukazatelem závažnosti všech požadavků či představ o prioritách. Někdo investuje do pozlacených kohoutů v koupelně, jiný (nebo i tentýž) se smíří s tím, že stát z vybraných daní mj. financuje provoz památkových institucí a organizací a snaží se efektivně dotovat obnovu kulturně cenného společného dědictví. Nyní má být zachován rozsah státní památkové péče za mzdové (jak to bude s těmi ostatními?) náklady nižší o 10%. Nevím, jestli to má nějaké reálné podklady např. v posledním auditu, ale já tam četl, že úměrně zadávaným činnostem mají pracovníci přibýt. Podle sebe i jiných vím, že řada památkářů tráví prací mnohem více času, než je uzákoněná pracovní doba. Znamená to, že když již dosud pracovali více, denně jim prostě přibude jen pár minut, tak to ani nepoznají?

Anebo prostě bylo dosud památkové péče víc, než veřejnost chtěla mít. Uvidíme, které činnosti v památkové péči budou jak hodnoceny, které budou „decimovány“ více, a které méně.

2010/10/03 Posted by | organizace památkové péče, památkář | Napsat komentář

Fotografování státních památek

Tyto otázky jsou značně složité. Nechci je vyřešit, ale ke komentáři či úvaze, samozřejmě nepokrývající všechny souvislosti, jsem se odhodlal na základě dotazu v diskusi na webu NPÚ týkajícího se omezování amatérského fotografování.

Je logické, že fotografování v příbytku, firemních prostorách či jiných pracovištích se nemusí majiteli líbit, resp. má plné právo s ním nesouhlasit, případně zakázat veřejné zpřístupnění snímků. Asi se všichni smíříme s potřebami chránit soukromí anebo nepodporovat průmyslovou špionáž. Souhlasíme i s tím, že některé doklady přítomnosti osob jsou chráněny (i když tady už není logika tak zřetelná, když prostě člověk v danou chvíli na daném místě při fotografování byl; to je „problém“ např. produktu Google Street View, kde jsou předmětem sporu většinou osoby a auta na veřejném prostoru; v běžně dostupných obřích fotogaleriích typu Panoramio najdete miliony stejně „vadných“ fotografií – nakonec i z nich budou „inkriminující“ obličeje či SPZ mazány?). V případě památek jsou některé typy dokumentů podezřelé jako vodítko lupičů. Technicky si lze celkem snadno představit, že nějaká odsouzeníhodná osoba prochází snímky na webu a tipuje podle nich předměty pro objednání loupeže. Proto je asi logické chránit i veřejné sbírky před volným šířením dokumentů. Rovněž se jako oprávněná jeví úvaha, že instituce, která pečuje o historické sbírky a obstarává jejich veřejnou prezentaci, by měla získat určité právo na výnos, pokud si některý návštěvník chce nad rámec běžné prohlídky chce pořídit fotografie. Rovněž se jeví jako logické, aby rozhodovala o případném komerčním využití a jeho podmínkách, protože zde lze docela logicky operovat tím, že výnos z publikování fotografie je založen i na tom, jak je předmět ošetřen a instalován apod. Zde se dostáváme do kontaktu s autorským právem.

Naše autorské právo není příliš průhledné, ale dá se mu vyhovět, pokud se „držíte při zdi“. Bohužel je „zaneseno“ nástroji pro ochranu ekonomických zájmů výkonných umělců. Nicméně lze mít za logické, že pro publikování např. fotografie uměleckého díla je po určitou dobu třeba získat souhlas autora, případně jeho dědice, přičemž limit je stanoven na 70 let od skonu autora (tento nástroj ochrany autora je pozoruhodný skoro nadpozemsky inspirovaným zacházením s náhodnými procesy; zcela náhodné je, zda autor vytvořil dílo 50 let před svou smrtí, anebo týden před ní – čas pro trvání autorské ochrany se prostě sečte s tou sedmdesátkou; ostatně i to jaksi napůl kulaté číslo je divné a svědčí asi o nějakých rozpacích tvůrce zákona). V mezinárodním měřítku je však velký tlak na nějaké revize, protože potřeba otevřené komunikace např. ve vědecké sféře je evidentní, její technické možnosti jsou nyní epochálně rozvinutější než před 20 lety, ale přitom je často omezována bazírováním na předpisech působících skoro středověkým dojmem (i když autorské právo je překvapivě nový vynález, související právě s kulturním „byznysem“).

V Německu jsme před nedávnem sledovali snahu státní nadace pro správu zpřístupněných památek v Berlíně a Braniborsku (Schlösserverwaltung Berlin-Brandenburg) zamezit fotografování v „objektech“. Výsledkem bylo soudní rozhodnutí (upozorňuji, že jde o mou zjednodušenou interpretaci a projednávání snad po odvolání ještě nebylo ukončeno), že veřejné prostředky jsou tu vynakládány právě proto, aby památky byly všemožným způsobem užívány ke kulturním potřebám společnosti, takže zejména správce není povolán k tomu, aby některé typy vyžití zakazoval, případně aby z nich požadoval další výnos nad rámec toho, co získal od poplatníků a na vstupném na svůj provoz a na údržbu památek. Prostě přístup k památkám a jejich užívání v přiměřeném rozsahu k individuálním duševním potřebám lidí je veřejným zájmem. To je ovšem můj postoj, který nemá žádnou rozhodnou platnost. Je totiž současně zřejmé, že je nutné památky chránit (k tomu patří např. to, že se nebudou např. akvarely fotografovat s bleskem, anebo potřeba nevytvářet návody pro lupiče).

Reklama pro provozovatele.

Bude nyní např. NPÚ jako správce „objektů“ požadovat odstranění „nevhodných“ fotografií z veřejných fotogalerií? (Takovými snímky mohou být podle některých přístupů např. snímky z interiérů – také u nás je editoři některých galerií odstraňují; podle některých domněnek tak činí i galerie Panoramio, ale možná se tak děje po nějakém označení snímku jako „nevhodného“) U řady vydavatelů takových webových platforem by patrně pochodil, protože ti se snaží postupovat velmi obezřetně a oprávněné osoby nedráždit (i když hlavním terčem čištění takových galerií jsou tzv. nemravné snímky, což je logické, protože jejich záplava by běžné prohlížení např. rodinných snímků z dovolené prakticky znemožnila), protože spory ohledně ochrany osobnosti či autorských práv by je zdržovaly a mohly být nepříznivé i z hlediska reklamního.

Nicméně je zřejmé, že přítomnost památky na webu má reklamní efekt, zvláště je-li vhodně otagována a rozmístěna (např. se může opakovat na více zvláště navštěvovaných webech). Možná by bylo dokonce na místě amatérským fotografům nebránit a na největší galerie umísťovat snímky z vlastního popudu, optimálně na základě vytvoření vlastní galerie editované pověřenými pracovníky v našem případě NPÚ.

Zpoplatnění možnosti fotografování pro soukromé účely. Domnívám se, že takové poskytnutí možnosti nad rámec běžné prohlídky za úplatu má svou logiku, zvláště, pokud poplatek není horentní. Konkrétní postup je však nepochybně výsledkem širších i specifických souvislostí zákonných či provozně ekonomických.

Se zájmem proto očekávám další vývoj a názory.

2010/07/26 Posted by | NPÚ, organizace památkové péče, památky v médiích, participace | | Napsat komentář

Nedílné kulturní dědictví – nedílná evidence památek

Hodnoty kulturního dědictví nemají nějaké apriorní meze ani členění. Historicky samozřejmě různé vnitřní hranice vznikly a nepochybně mají svůj význam samy o sobě jako doklad kulturního vývoje společnosti a pro naše počínání vytvořily právní rámec. Nebylo by tedy správné rozdíly mezi paměťovými institucemi (muzea, knihovny, archivy) chtít smazat, ale z hlediska aktuální práce s informacemi musejí být překonány. Dnes disponujeme technickými možnostmi k tomu, aby data o artefaktech byla bez bariér a prodlev sdílena. Přesto jsou stále udržovány tradiční překážky. Samozřejmé jsou ty jazykové, i když s nimi se v některých oborech energicky bojuje budováním tezaurů a jejich převodníků. Přitom sehrává velkou roli EU a RE, neboť konfrontace s velkým počtem jazyků je pro Evropu v tomto směru velmi motivující.

Projekt Europeana je naplněn velikým étosem. Přesto není snadné v řadě zemí, např. i u nás, realizovat skutečně energické koordinační procesy. Vzorem má být především Francie, kterou však není snadné napodobit, protože tam využívají ovoce desítky let rozvíjené systemizace dat, digitalizace a neobyčejně rozsáhlého zpřístupňování digitalizovaného obsahu. Kdyby se podařilo v našich podmínkách s podobně systematickým přístupem začít, mohli bychom to jen a jedině uvítat. Nikdy by nebylo pozdě.

Základní podmínkou efektivity pro uživatele zpřístupněných dat jsou řízené slovníky a efektivní vyhledávání (geolokace – souřadnice i historicky vymezené hranice; nabídky tezauru, nikoliv jen odmítání dotazu kvůli odlišnosti jedné litery; mobilní přístup – památky zvoleného typu v libovolně vymezené vzdálenosti od mé aktuální pozice; jazykové verze – jako např. propojení verzí ve Wikipedii). K takovým požadavkům mají zatím daleko i Europeana. Před Evropou v tomto směru stojí skutečně majestátní úkol, hodný kulturní tradice „Starého Světa“.

Nemalou roli v tom může sehrát i Česká republika. Nabízí se úvaha, jestli v nynější konstelaci na MK právě taková možnost nenastala. Pod jedinou náměstkyní jsou (asi ne poprvé, to nedovedu vyhodnotit) sloučeny galerie, muzea, památková péče i regionální kultura (škoda, že „vypadly“ knihovny, asi považované za „kulturně živější“). Nyní by mohly nastat podmínky ke sjednocení všech evidencí. (Ministr kultury ČR … jmenoval … PhDr. Annu Matouškovou do funkce náměstkyně pro oblast památkové péče, muzeí a galerií a regionální a národnostní kultury.)

Nemyslím předělat všechny evidence. Opět se to pokusím ilustrovat otřepaným příkladem. Zabývám se středověkou architekturou. Každý, kdo sleduje toto téma, se dostává do situací, kdy dohledává informace o nějaké do jisté míry ruinované či v minulosti restaurované stavbě. Typické je, že některé její architektonické prvky jsou dosud zachovány na původním místě, další se nacházejí sice na původním místě, ale pod terénem či pod zásypem, takže budou odhaleny až archeologickým výzkumem, další se po destabilizaci stavby ocitly pod terénem v okolí a bývají vyzdviženy a evidovány jako archeologický nález, další mohly být při částečné destrukci či po nahrazení v průběhu restaurátorského zásahu vyjmuty a uloženy v muzejní (či podobné) sbírce (třeba soukromé), „nejlépe“ v několika takových sbírkách (viz prvky z Kláštera Hradiště nad Jizerou či z hradu Vízmburk), další byly již dříve či z památkové piety nedávno druhotně vezděny do nějakých konstrukcí téže stavby, ale mohou třeba sloužit jako součást zdiva či výdlažby aktuálně funkční stavby, další najdeme třeba ve sbírkách vědeckých či vzdělávacích institucí, ve vitrínách architektonických či výzkumných kanceláří, ve sbírkách plánů či skic významných architektů nebo v souborech kresbiček dětských školních „projektů“… Stále se může jednat o prvky téže stavby.

Jaký je dotaz při zkoumání stavby nebo dalších souvislostí? Škála je nepochybně širší, než si dovedu představit, takže je třeba koncipovat vyhledávací nástroje maximálně otevřené. Primárně je v naznačeném případě nutné dohledat informaci o rozmístění fragmentů. Současně je potřeba zhlédnout dostupná vyobrazení (jde o nepominutelnou možnost ověřit souvislosti, protože v metadatech mohou být nepřesnosti; proto vedle klíčových slov mluvíváme o „klíčových obrázcích“). Klíčová slova a tagy mají umožnit dohledávání dalších souvisejících prvků např. v případech, kdy zpracovatel evidence nemohl znát některé souvislosti či původ evidovaného předmětu. Vždy má existovat možnost upřesňovat vyhledávání ve výsledcích předchozího vyhledávacího kroku (zde se zřejmě jedná o těžko řešitelný požadavek, ale v mnoha případech právě to rozhoduje o použitelnosti databáze; se značnou dávkou vtipu je to na některých webech řešeno lidovým tagováním či grupováním).

Součástí nedílné evidence se mají stávat i výstupy restaurátorských průzkumů a dokumentace restaurátorských zásahů, inventáře prvků v rámci projektů obnovy stavebních památek apod. Na komplexní informační systém pak mohou na jedné straně navazovat akademické soupisy památek, na druhé straně průběžný monitoring stavu kulturního dědictví cílený k iniciaci včasných drobných zásahů (dříve, než rozvinutá závada vyvolá masivní rekonstrukci) či aktualizace údajů definujících památkovou hodnotu v úředním seznamu památek chráněných zákonem (jistě by bylo vážným nedostatkem seznamu, kdyby údaje nebyly aktuální, nereflektovaly výsledky restaurátorských, vědeckých aj. vý-/ průzkumů).

Takové možnosti jakoby se nabízely v situaci, kdy se konečně na MK zdá vznikat sekce kulturního dědictví, bez tradičního, ale zbytečného odlišování muzeí, galerií či památkových objektů, popírajícího univerzalitu kulturního dědictví (i když trochu neradi připustíme, že tato ctihodná uspořádanost je neodstranitelnou a specifického zkoumání hodnou součástí kulturních procesů). Je to krásný sen, disponovat bezbřehým zdrojem informací o kulturním dědictví. Zpracování dat dá stejně práce, ať už respektuje standardy, anebo je bojkotuje. Nestandardní data „jen“ brání směně poznatků.

2010/07/17 Posted by | evidence památek, organizace památkové péče, standardy | | 1 komentář

Ghost Signs

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

GroovyHistorian

A Groovy Historical World

Czy leci z nami archeolog

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Zamki na nowo

Blog poświęcony odbudowie historycznych zamków w Polsce

Heritage Times

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Research Center Sanssouci

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

ďobo-CADzone, true men don't kill coyotes and use AutoCAD...

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Tomáš Stěhule

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

ArcHerNet

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Denkmalberatung

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Picarrsa's Blog

Just another WordPress.com site

KACHNA SE KOCHÁ

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Art History Teaching Resources

Peer-populated resources for art history teachers

Bodleian Digital Library

A Bodleian Libraries blog

varia, curiosa et memorabilia

vienna, glasgow & beyond

MONUDET

Lapidária. Prvky staveb. Dokumentace. Evidence.

WebUrbanist

Urban Art, Architecture, Design & Built Environments

Zapomenuto.cz

Opuštěné a zapomenuté stavby