Česká placka

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Oklikami k naučným stezkám jihočeskými památkovými parky

V zákrutech webu NPÚ lze odhalit řadu zajímavostí, možná i unikátů. Podrobně jsou představeny (aktuálně 3) naučné stezky zámeckými parky (Hluboká nad Vltavou, Červený Dvůr) a parkem krajinářským (Terčino údolí). Již na úvodním rozcestníku se o každé stezce dozvíme řadu podrobností, přičemž každá stezka má ještě samostatnou stránku s podrobnými informacemi (např. Hluboká nad Vltavou), kde je možné v *.pdf získat texty panelů (zajímavé je, že včetně legend mapek, které ale v dokumentu obsaženy nejsou; důvodem zpřístupnění textů zřejmě bylo hlavně poskytnutí jejich jazykových verzí (EN, DE), se kterými mohou cizinci porozumět panelům v terénu).

Trochu postrádáme odkaz na stránky dotyčných památek. Např. u Hluboké nad Vltavou zatím (?) odkaz na stezku nenajdeme v Tipech na výlet. U Nových Hradů najdeme v Tipech Terčino údolí, avšak ani zde propojení s naučnou stezkou nemáme k dispozici (zde je uvedeno, že cesta není vhodná pro vozíčkáře; musím rád potvrdit, že pokud je slušné počasí a na cestě nejsou blátivé úseky a postrk vozíku není příliš znaven, je to od parkoviště či pilířové brány minimálně k Lázničkám krásná projížďka!). Rovněž by bylo vhodné pro možné zvídavější zájemce nabízet odkazy na Památkový katalog (např. Terčino údolí).

Asi je koncept referování o nabídce naučných stezek ve stadiu zavádění, takže se snad oprávněně můžeme těšit na přínosná obohacení informací pro plánované výlety. (Odkazy na ně by mohly být recipročně u informací o památkách v Památkovém katalogu, případně i v mapách památkového GIS.)

Našli jste podobné podnětné zdroje na dalších místech stránek NPÚ? Připojte odkaz…

© Jan SOMMER, 20170517

2017/05/17 Posted by | dostupnost dat, odkazy, recenze, weby | | Napsat komentář

Čím by tak asi mohl kus staropražské zdi obohatit informatickou pokladnici kulturního dědictví Europeana?

cp161030-opd-europeana-02

Detail zdiva zadního křídla Ledebourského paláce v Praze na pracovním snímku OPD dostupný v systému Europeana. (Foto 21.10.2015)

Když se objeví jakoby nahodilá fotka kusu otlučeného zdiva stavby z průběhu operativního průzkumu ve sbírce pokladů evropského dědictví Europeana, tak se autorovi takového pracovního snímku téměř podlomí kolena; taková sláva: Drobným příspěvkem jsem obohatil informace o sdíleném kulturním bohatství.

cp161030-opd-europeana-06-detail-g0084313

Jiný detail téže zdi Ledebourského paláce v Praze, tentokrát ve verzi MIS. (26.10.2016)

Snímek byl exportován přes příslušný repozitář, kde snad došlo k nějaké editační kontrole, z úložiště MIS – Metainformačního systému NPÚ. Tam byl vložen autorem snímku s tím, že se v případu MIS jedná o primární úložiště digitálních dokumentů státní památkové péče. Snímek ovšem nebyl izolovaný, ale tvoří součást dokumentace v režimu OPD (Operativní průzkum a dokumentace staveb). Tato dokumentace byla označena nějakým klíčovým slovem či kódem akce s nadějí využít toho k vytvoření vazby mezi těmito „položkami“ jednoho „konvolutu“. Stejným způsobem je to provázáno i s elaborátem pdf, rovněž deponovaným v MIS.

cp161030-opd-europeana-05-mis-opd

Elaborát OPD v MIS ve formátu PDF zachycuje první etapu dokumentace (mj. proto, že autor v zásadě nevěděl, jestli bude moci být přítomen v dalších etapách prací).

Zatím takové provázání není (snadno) proveditelné či technologií podporované. Informatické položky související s objektem je možné vztáhnout k lokalizovanému bodu, jehož hlavním spojovníkem je Památkový geografický informační systém (paGIS) spojený se stránkou Památkového katalogu (PK). V rámci PK je také možné získat informace či odkazy na složky Integrovaného informačního systému (literaturu či archivy, listinné dokumenty, odbornou i správní agendu…).

Nicméně u samotného dokumentu nejsou vzájemné návaznosti zobrazené nebo dostupné, v informatickém uzlu – PK – je sice možné je zobrazovat (nebo to v souladu s postupem konsolidace dat možné bude) ve vazbě k dotyčnému objektu, ale „extrahovat“ samotný elaborát spolu s odkazy na přílohy, které s ním tvoří jeden nedílný komplet, není zřejmě hlavní záměr systému.

Pro ověření možnosti prezentace průběžně vytvářeného záznamu (monitoringu) v podobě souborů vkládaných do MIS, s výsledkem v podobě konečného elaborátu, který využívá předchozí po etapách vloženou dokumentaci, jsem se věnoval právě tomuto nepříliš významnému úseku zdiva (postupně aktualizovaný elaborát OPD), jehož snímky doputovaly do European. Tím spíše tak lze sledovat některé vlastnosti tohoto „supersystému“ a jeho možnosti, ale porovnat význam takto sdílených dokumentů i s tím, jak se chová na „národní“ úrovni.

Postup a cíle průběžné dokumentace onoho kousku zdi jsem již „rozebíral“ jinde (s poukazem na potřebu v systému evidovat a sledovat aktuální změny, tyto záznamy řadit na „timelině“ apod.). Nyní tak myslím, že je snad namístě poukázat na potřebu otevřít zmiňované systémy nějakému funkčnímu vytváření kontextových propojení. Kdo narazí na fotku samostatně zcela nepochopitelného a nevýznamného kousku zdi, musí přeci mít alespoň možnost ověřit, jaké kontexty jsou s ní svázané, i kdyby to byla „jen“ myšlenka zpracovatele dokumentace na propojení několika fotek s elaborátem, ke kterému fotky patří. Vždyť v jiných případech mohou být takové „vymyšlené“ a „subjektivně vnímané“ vazby zcela zásadní jak třeba pro historické bádání, tak i pro aktuální zacházení s památkou.

Čili se zdá potřebné u dokumentu tyto vazby zviditelňovat. Asi by tomu pomohlo i otevření komentářům od uživatelů, uživatelské tagování apod. Tento námět (či nárok?) lze ovšem vztahovat i na jiné podobné či související rozsáhlé informační zdroje (třeba jako eSbírky apod.).

Na jednom z výše citovaných míst jsem se pokusil poukazovat i na potřebu průběžného zpracovávání „on-line“ operativních dokumentací či monitoringů. Vcelku osvědčené elaboráty PDF by nebylo od věci doplnit o možnost průběžného aktualizování rozpracovaného dokumentu, který by se až v určité finální či etapové verzi „fixoval“ v nějaké „konzervované“ podobě (výtisk v archivu, soubor pdf v IS).

2016/10/31 Posted by | dokumentace památek, dostupnost dat, IS, OPD | , | Napsat komentář

Pokusná úvaha na téma možné metodiky pro dokumentaci „pitvy“ zanikajících staveb

Nástin případné úvahy ve smyslu možné koncepce nejspíše provždy hypotetické metodiky „zánikového průzkumu a dokumentace“ staveb

(Pracovní verze!)

Motto: Hlavní dopad by asi metodika měla mít jinam, než na odborníky dokumentující památky již osvědčenými metodami OPD či SHP… Spíše na zákonodárce a úředníky. Podobně jako u ostatních metodik není deficit ani tak z odborného hlediska, ale z hlediska kapacit, technického vybavení, morální i další podpory či obecnějšího pochopení významu zaznamenávaných informací apod. Snad se podaří zapůsobit i tam, kde např. nezávislí aktivisté sbírají dokumentaci, aby ji sdíleli a archivovali co „nejčitelněji“ pro nynější i budoucí studium. Tento přístup však nesmí být vykládán jako možnost zbavit se nějakého historického odkazu s odvoláním na to, že jej lze nahradit dokumentací.

  1. Zachování informací o ztracených památkách
  2. Komplexní metoda zkoumání a metodiky dílčích postupů průzkumu a dokumentace
  3. Metodiky dokumentace staveb a jejich částí jako systém?
  4. Spíše netušený význam dokumentace věcí při procesu jejich zanikání
  5. Obecné priority zánikové dokumentace
  6. Adjustace, archivace
  7. Poznámky na okraj
  8. Exkurz 1. Německo
  9. Exkurz 2. Most

Zachování informací o ztracených památkách

Pravonin destrukce 01

V momentu rozpadu konstrukcí stavby by vedle úsilí o záchranu měly být nasazeny i síly pro záchranu historických informací, neb ty patří k samotné podstatě památky a našeho vztahu k ní i k těm, co zbudou… (zámek v Pravoníně, renesanční, barokně upravený)

Zanikající stavební konstrukce či architektonická díla mnohdy opouštějí světlo světa v podobě hromad sutin, odvážených kamsi na skládku, případně ponechány osudu postupně ztrácejí kusy hroutících se krovů, opadávajících omítek, propadajících podlah a stropů, prolomených okenních překladů a rámů, což vše vespolek archeologizováno poskytuje výživu bujným křovinám. S průběhem řícení či demontáže mizejí informace o skladbě konstrukcí i jejich výtvarné (ne)hodnotě, konstrukční i řemeslné (ne)dokonalosti. Mizejí z prostoru, z kontextů, přestávají být součástí prostředí, ve kterém spolu s nimi žily a na jejich vliv reagovaly objekty, kterým třeba připadl osud chráněné památky a budou přetrvávat nadále, více či méně systematicky monitorovány a studovány, ovšem ve stále se více či méně vyvíjejícím prostředí a nových kontextech. V neposlední řadě se svým zánikem věci ztrácejí jako součást vědomostí o historii v jejím komplexním pojetí, tedy vč. toho, že se nezařadí mezi studijní materiál pro zkoumání historie umění či řemesel a opory pro precizní hodnocení toho, co přetrvává a „se“ chrání…

Recyklace pamatky kontejner

Památka na cestě k recyklaci…

Tomu nelze v relacích věčnosti zabránit. Nicméně tak, jak se zintenzivňuje mezi odborníky i v širší kulturní veřejnosti povědomí hodnoty souvislostí památek s jejich prostředím nejen v době jejich vzniku, ale i s časem životů, který kolem nich ubíhal, vyvstává jako důležitější otázka vytváření záznamů mizející podoby prostředí i konkrétních objektů a tyto záznamy uložit a užívat v moderním informačních nástrojích. Důležitost záznamů umírajících (ne)památek se může zdát administrativně nevýznamná. Pro odborný potenciál a budoucí stabilitu a míru věrohodnosti oboru památkové péče je však zásadní.

Takové dokumenty samozřejmě mají svou nepominutelnou tradici. Přinejmenším od dob renesance se zaznamenává romantické prostředí zřícenin, pro potřeby poznání architektury se přesně vyměřují detaily uměleckých forem i konstrukcí antických zdí, sloupových řádů, kladí, říms, ostění… (Od středověku ovšem patřily k základním ikonografickým motivům jesličky, symbolicky chovající nový život v polozříceném chlévě, obvykle s pečlivě „dokumentovanými“ rozpadajícími se konstrukcemi.) Dnes po staletích vývoje dokumentačních metod disponujeme (tedy, ne všichni) 3D scannery, fotogrammetrickými softwary a dalšími výdobytky špičkových technologií, nejspíše v budoucnu umožňujícími vytvářet virtuální „snímek“ světaběhu.

Nicméně nějak podobně, jako se v reakci na sdílení zděděných a aktualizovaných myšlenek budoucí památky právě nyní rodí, očekáváme, že v reakci na potřeby přijde i efektivní systém sdílení dat o památkách. Svým způsobem je do značné míry nahodilé jak to, jaká dokumentace v tomto stavu očekávání případně vznikne, tak i to, jestli bude zachována, bude-li uložena tak, aby ji bylo možné v nějakých souvislostech teď nebo kdykoliv později najít apod. Lze ale vidět důvody pro to, aby

Podstatnou část informací o památkách vytváří (nebo vynucuje od vlastníků apod.) systém státní památkové péče. Většina takových dokumentů vzniká jako podklad odborného posuzování investorských záměrů na změnu či údržbu památek. Ale v principu se památkový systém zabývá i dokumentací objektů, jejichž možný zánik se zvažuje (často v rámci rozhodování o případném „vyškrtnutí“ z ÚSKP). Při posuzování návrhu na „vyškrtnutí“ nějaké stavební památky ze státního seznamu chráněných objektů se např. součástí podkladů pro příslušné rozhodnutí zadává vypracování standardního SHP.

To zřejmě někdy motivuje úvahy, že se nic neděje, když se dokumentace nebude „řešit“ hned, jak by někoho napadla, ale ponechá se pro lépe vybavené dokumentátory následujících generací, anebo se s ohledem na omezené kapacity pro teď dokumentace odloží naneurčito. Samozřejmě je tu i tradiční proti úsilí o dokumentaci vždy vznášená odzbrojující námitka, že je důležitější památku zachránit, a to tím spíše, že vždy bude sama nejlepším dokumentem o sobě…

Dobrá, to je asi jaksi argument. Nicméně ten nakonec platí jen v limitované části případů, protože památky se (podobně jako všechno) během času mění, a hlavně TEĎ mnohé zanikají zcela či při dílčích stavebních zásazích. V tuto chvíli mizejí i se zachytitelnými informacemi, jež tak nikdo nezaznamená ani v budoucnu (a samozřejmě lze zase uspět s námitkou, že toho je pořád k dokumentování okolo dost).

Zdá se proto být namístě diskuse kolem otázek, zda lze požadovat, aby se našly cesty, jak takto mizející nenahraditelné informace nějakým zvladatelným způsobem zachytit a jak je efektivně uchovat pro „budoucí“ využití. Určitou paralelou tu samozřejmě může být „záchranný“ archeologický výzkum (ZAV), který se už stal vcelku samozřejmostí pod záštitou myšlenky, že pečlivě provedený a dokumentovaný výzkum „zachrání“ alespoň informace o tom, co při nějakých stavebních či výkopových pracích „muselo“ nenávratně zaniknout.

Záměrně se zde nečiní rozdíl mezi stavbou památkově hodnotnou či „bezcennou“, památkově chráněnou či pro oficiální památkovou péčí nezajímavou. Je zřejmé, že v praxi se bude vždy ke stavbám přistupovat různě, dle osobního pojímání hodnoty, ale jistě i podle úředně (s)právního statusu ochrany (je určitá pravděpodobnost, že zanikající úředně chráněná památka bude dokumentována s nasazením určitých profesionálních kapacit; ale nejednou dojde i k tomu, že aktivista bude z osobního zaujetí dokumentovat objekt úřady opominutý s odkazem na jeho malou hodnotu či dokonce škodlivost v památkovém prostředí apod., což má svou logiku v tom, že i o tomto kontextu je namístě zachovat informaci; kdybychom to chtěli přehnat, řekli bychom, že u všech objektů, jež nejsou chráněné, by měl být dostupný výklad důvodů tohoto ne-statusu).

Velký význam je přičítán archivaci dokumentace, i když je dosud značně slabá pozornost věnována předarchivní přípravě – tedy kvalitnímu zpracování i správě výtisků i elektronických datových souborů. Ovšem i vytváření nějakého informatického kontextu zaručujícího nalezení dokumentu v náležitých souvislostech je do značné míry v počátcích.

Komplexní metoda zkoumání a metodiky dílčích postupů průzkumu a dokumentace

Vědecký význam např. pro studium dějin stavitelských řemesel je dosud oceňován jen úzkou skupinou specialistů, nahlížených okolím do jisté míry s přezíráním, zejména ve srovnání s „praktickými“ funkcemi vědomostí pro projektování obnov, distribuci dotací apod. Jednotlivé přístupy se pak víceméně zbytečně vzájemně napadají pro subjektivismus přístupu apod., ačkoliv by komplexní IS mohl umožnit klidné soužití všech relevantních dat i jejich různorodých uživatelů.

Nicméně požadavky na srovnatelnost a „objektivitu“ metod dokumentace památek vedly k reglementaci zejména v podobě vydávaných metodik (jimž se pak dostávalo i politické podpory v podobě certifikace ministerstvem kultury; trochu paradoxně pak působí, že nikde není poruce seznam takto zavazujících postupů – ale to je jiné téma).

V posledních letech vzniklo snad už deset metodik, které se více či méně detailně a v různých souvislostech zabývají postupy SHP a OPD (od drobných památek, přes obytné městské domy až po zahradní architekturu, od urbanistických kontextů po inventarizaci nejdrobnějších součástek staveb). Vedle podrobného popisu způsobu terénního zkoumání a dokumentace, archivního výzkumu, přístupu k hodnocení památky a vyjádření k jejímu dalšímu ošetřování a individuálně pojatých výběrů hodnotných prvků i značně obecně specifikovaných námětů pro způsoby uložení elaborátu ovšem jednotlivé metodiky stále směřují k uzavřenému typologickému (účelovému) vymezení svého tématického záběru, obvykle nějak zadaného, zpracovaného bez větší konzultace v odborné komunitě.

Obecně lze říci, že rozdělení oficiálních metodik dokumentace a výzkumu památek na jednotlivé obory (podle typů objektů či jejich součástí apod.) má svou logiku, protože ohled na funkční, konstrukční i výzdobné specifické jevy je nepochybně oprávněný. Přesto se v rozsáhlé sadě metodik řada popisovaných postupů opakuje (někdy s drobnými obměnami). Protože však „pokrytí“ zkoumaných typů staveb není souvislé (z hlediska specifičnosti je zřejmé, že chybí např. metodika zkoumání továren), postrádáme i nějakou „supermetodiku“, specifikující okolnosti zkoumání souhrnně a odkazující na dílčí vodítka (ale k tomu bude třeba se zase vrátit jindy).

Mezi nimi by mohla mít své místo i metodika pro evidenci, zkoumání, prezentaci a archivaci vědomostí o zanikajících objektech jakéhokoliv druhu.

Metodiky dokumentace staveb a jejich částí jako systém?

Tyto metodiky by měly tvořit jediný systém, a to jak z hlediska sběru dat, tak i při správě posbíraných informací. K tomuto cíli snad bude co nejdříve vše směřovat. Do té doby ovšem má význam pokus upozornit na samostatný význam dokumentace stavby při její demontáži, rozkladu, hroucení apod.

Spíše netušený význam dokumentace věcí při procesu jejich zanikání

Význam dokumentace zanikajících věcí si sice dovedeme představit mnozí, ale snad lze předložit aspoň pokus o metodické „nalinkování“ postupů, možná s vyhlídkou na budoucí vypracování oficiálního dokumentu, ale také – a snad co nejdříve – na prosazení povinností jak pro dokumentátory, správce dokumentace, investory i dodavatele stavebních aj. prací.

Podrobnost dokumentace by měla odpovídat stupni povědomí o významu detailů a souvislostí. Tomu by tedy mělo odpovídat i kapacitní a finanční zajištění. Vzhledem k tomu, že víme o tom, že se detailnost výzkumů zvyšuje a musíme předpokládat, že tomu tak bude i nadále, měly by být zaznamenávány i skutečnosti, které se v současné době jeví jako málo podstatné.

V požadavcích na veškerou dokumentaci památek bývá velmi zdůrazňována potřeba jakési „kompletnosti“ formálního rázu. Zdůrazňují se identifikační údaje na titulním listu elaborátu, uvedení všemožných archivních podkladů využitých při práci apod. Prakticky se nesetkáme s výraznou preferencí akutního zpracování fotografické, popisné a kresebné dokumentace v terénu. Přitom ve srovnání s ostatními podklady jde rovněž i primární pramen, který by měl v první řadě vzniknout za jakýchkoliv okolností. Je nutné, aby byl identifikovatelný a využitelný v nejrůznějších odborných aj. kontextech.

Obecné priority zánikové dokumentace

Hlavní cílem je zachycení těch informací, které za normálního stavu celé stavby vůbec nejsou viditelné. Tedy např. dokumentace konstrukčního provedení zdiva, stropů, otvorů, armatur a výztuží atd. Takové informace nejsou z velké části dostupné ani při zpracování „upouštěcího“ průzkumu provedeného metodou nedestruktivního SSHP, přičemž jsou ale rozhodující pro poznání dějin objektu, ale i typologických aj. souvislostí jeho vzniku, provozu a změn.

Spolie milevsko kravin 01

Druhotně použité románské architektonické články, druhotně použité ve zdivu pozdně barokní hospodářské budovy, nyní opět ohrožené po zboření větí části objektu.

Typická je často zcela nezastupitelná možnost vyhodnotit stavivo – jeho „kompaktnost“, druhotné užití materiálu, cenných architektonických článků zaniklých staveb či jejich částí apod. Vzniká např. možnost dokumentovat zásahy při minulých funkčních změnách objektu, za normálního stavu naprosto neidentifikovatelných pod povrchovou úpravou.

Související priority

Ve chvíli zanikání objektu mohou být omezeny další jinak povinné náležitosti standardních průzkumů a dokumentací (SHP), jako je archivní rešerše či průzkum historické ikonografie. Je vhodné preferovat přístup, že ZPD je primárně cestou k zachycení pramenných informací. Samozřejmě je ideální, když navazuje na předchozí vědomosti. A to už ze základního důvodu, aby se vyloučila duplicitní akce, pokud již odhalené části byly dříve zkoumány v rámci OPD apod. K tomu je ovšem základní cestou údaje o veškerých dokumentech v nějakém maximálně snadno ovladatelném a velice přehledném IS bez odkladu zpřístupňovat.

Je potřebné evidovat místo uložení trosek, případně jejich druhotné využití v jiné stavbě (část stejného objektu, jiná budova), zavážce, navážce, lapidáriu…

Priority v kapacitní tísni

Zpracovatel usiluje o vytváření a archivně „udržitelné“ zpracování maxima dokumentace takové, aby i při nejzákladnější stručnosti (přiměřeně rozvinutý popis fotografie) byla srozumitelná, zpětně přesně lokalizovatelná, využitelná v jakýchkoliv kontextech.

Velký význam mají měřické snímky aj. typy dokumentů schopné pozdějšího vyhodnocení. Proto je třeba velkou pozornost věnovat lokalizaci dokumentů a co nejkvalitnějšímu popisu. Detailní snímky by pokud možno vždy měly navazovat na komplexnější záběry, které by např. zlepšily vyhlídky na budoucí začlenění k dalším dokumentům při vytváření 3D či plánové dokumentace apod.

Zpracovatel počítá s možnou postupností akce a se zapojením dalších dokumentátorů. Tedy může být výsledkem vhodně propojený sled jednotlivých fotografií s potřebným popisem, stejně jako více či méně komplexní elaborát (možná ideálně jako „skládačku“ souborů s popisem, propojených se souhrnným komentářem). Pozornosti by se mělo dostat opět i formátu html (xml) už i proto, že by pokud možno měly být výsledky dostupné on-line.

Lepší něco, nežli nic?

Instruktivním příkladem pro závazné a nepominutelné provedení akce ZPD je odstranění nestabilního objektu či jeho částí při hrozící havárii. Co jen dovolí podmínky bezpečnosti práce v kombinaci s osobním nasazením, je třeba dokumentaci pořídit. Povinnost k tomu zajistit podmínky by měla být uložena i úřadům, které by měly vlastníka rozpadající se či demolované stavby přimět, aby si k tomu přizval kompetentního specialistu. Na tuto naléhavou potřebu by proto měli myslet zákonodárci a vykonavatelé (stavební a památkový zákony).

Samozřejmě by v žádném případě nemělo dojít k tomu, že bude příslibem či uskutečněním ZPD argumentováno ve prospěch likvidace památky či jejího ponechání bez údržby. Tomu by měly bránit vhodně upravené právní podmínky i přístup instancí (tedy jejich přísnost i pomocná ruka).

Vždy je třeba opakovat, že je potřebné disponovat místem, kde bude možné srozumitelně zjistit, jaká dokumentace k objektu již existuje (a není proto třeba ji tvořit opakovaně – např. zaměření). Dále by na tomto místě mělo být možné vložit odkaz na vlastní nově vytvořenou dokumentaci. Pokud možno by mělo být možné (např. po jednoduché registraci) takovou dokumentaci do archivního systému přímo vložit.

Dále je potřebné naléhat, aby zákonodárce myslel na to, že jsou prostředky na takové dokumentace účelně vynaložené a hledal cesty, jak pro jejich vytvoření podpořit vlastníky, ale zejména samotné průzkumníky (proplacení nákladů a prokazatelně vynaloženého času na zpracování).

Časová a profesní náročnost

Měla by být podrobněji a na komentovaných příkladech charakterizovaná v metodice.

Adjustace, archivace

Jak technicky adjustovat? Časté jsou problematické „výstupy“ v podobě „wordových“ dokumentů s vloženými obrázky, „vytištěné“ ve formátu PDF, současně snad tištěné několikrát na běžný papír archivně nespolehlivými tonery. Zmiňované metodiky se touto stránkou archivní „udržitelnosti“ prakticky nezabývají. Obvykle se spokojí s mnoho neříkajícím upozorněním, že je třeba elaborát nějak archivovat u oprávněné instituce. Technická rozrůzněnost tak nabývá ohromujícího rozpětí. Bohužel se nepodařilo natrvalo rozvinout před lety vcelku prosperující a vlastně nekomplikovaný projekt ukládat elaboráty SHP aspoň v jednom výtisku do NAČR (Martin Ebel). Tato nejednotnost jen podporuje komplikace při dalším využití informací.

Podobně i v rámci památkové digitální evidence (MonumNet; MIS, Památkový katalog) vytvořené sbírky informací z oblasti OPD či monitoringu stavebně-technického stavu nejsou přehledné, ani vzájemně propojené.

Data v digitálně sociálním chaosu přibývají na internetu, ale neslyšíme ani apely z kompetentních míst na adresu památky fotících nadšenců, aktivistů pro záchranu památek, ale i zpracovatelů vědeckých a výzkumných projektů, aby hledali cesty kooperativního udržitelného zpracování dokumentačních elaborátů, a to zejména těch elektronických, které bez standardizace budou časem ve stále větší míře ztráceny.

Otázky jejich nalezitelnosti v budoucnu a operativního sdílení dnes jakoby nikoho moc nepálily ve chvíli, kdy skončila dokumentační akce předáním práce investorovi, ukončením lhůty udržitelnosti projektu. Asi se počítá s brzdým dynamickým rozvojem digitální archeologie.

Kam tedy s daty reálně?

To je nad mé síly komentovat – co je vhodné, udržitelné… Zpracovatelé dokumentace se často pro její ukládání a zpřístupňování rozhodují do jisté míry intuitivně, podle nějakého doporučení, vedeni osobními pocity ze snadnosti či komplikovanosti obsluhy různých „aplikací“ apod. Zřejmě zcela minimálně berou v potaz možnosti data nějak kombinovat s produkty jiných lidí, daty institucí apod. (Ověřoval jsem řadu různých fotobank, ale to je asi na jinou diskusi…)

Nelze přitom pominout další typy dokumentace či jejího záznamu, které postupně pronikají do rutiny a nabízejí další možnosti porozumění. 3D vizualizace. Video. Audio. CAD/GIS/BIM…

Poznámky na okraj

(Jen úvodní „teze“. Připomínky jsou vítány!)

Kyselka arkyr zdivo 01

V situacích nejvážnějšího ohrožení památky se může zdát pořizování dokumentace poněkud cynickým. Nicméně je v té době mimořádně efektivní.

Přehledu by asi mohl obecně pomoci registr demolic s odkazem na dokumentaci v rámci IISPP? Bez vazeb na agendu stavebních úřadů se tím však asi nemá cenu zabývat. Stejně je aspoň po nějakou dobu využívat destrukčních situací a dokumentaci uveřejňovat, aby byl postupně širším kruhům odborníků i dalších dotčených osob stále zřejmější význam takového uchování informací. Důležitá přitom je součinnost, aby se co možná přehledně ukazoval rozměr problematiky.

Volba konkrétního postupu by měla vycházet z existujících a co nejpřesněji odhadnutých časových možností. Velmi často ovšem musí být okamžité. Cílovým stavem přitom musí být předání maximálního rozsahu dokumentace, kterou bylo možné zpracovat v existujících časových podmínkách, při nepochybné jednoznačnosti identifikace dokumentované věci, určení polohy snímků apod.

Co největší pozornost je třeba věnovat začlenění informací do kontextů. Používat v popisu správnou terminologii, pozorně volit klíčová slova. Nutná je lokalizace v GIS (GPS).

Informace o vytvořené dokumentaci má být zařazena i do „soupisu“ dokumentů snad v IISPP, nějakém systému NAČR nebo pod. Zatím je toto ovšem čirá iluze.) To je potřebné z několika důvodů. Musí být snadno ověřitelné, že dokumentace vznikla, aby se mohl vyvarovat opakované akce, kdo by případně stanul před památkou s cílem znovu ji dokumentovat (anebo se mohl zaměřit na detaily, které předešle byly opomenuté či nepřístupné). Rovněž je to cesta k zapojení poznatků do typologických, územních či jiných systémů informací, a tím zkvalitnění vědomostní báze vůbec.

Dokumentace má být ukládána do centrálního úložiště (bohužel však v panující snad dočasné situaci asi kamkoliv) v co „nejprůhlednějších“ „formátech“. Pro některé složitosti typu 3D vizualizace je asi nutné užít příslušné typy (PDF…). Ale pro základní typy (text s obrázky) by se mělo přednostně jednat o html s odkazy na připojené obrázky v maximální kvalitě (ideálně *.tif, realisticky co největší *.jpg bez komprese). Z takového souboru je vhodné spolu s náhledovou fotografií vytvořit verzi *.pdf, a tu uložit na vhodném místě paralelně, pro případ havárie prvotního úložiště, ale i pro usnadnění vyhledání. Je vhodné se postarat dle možností, aby dokument nebo odkaz na něj byl k dispozici v centrálním památkovém informačním systému (pokud možno i v případě, kdy se nejedná o kulturní památku ze zákona).

Přitom je třeba nacházet rovnováhu mezi množstvím a rozsahem dokumentace a její zvládnutelností v dostupné kapacitě. Vysoké nároky na rozsah, kvalitu, popis by neměly vést k tomu, že se dokumentace nedokončí.

Zásadně podstatné je vytváření vazeb mezi dokumenty, protože v dramaticky narůstajícím obsahu internetu již rapidně klesá šance na nalezení individuálně relevantního obsahu pomocí standardních vyhledávačů.

V zásadě nejsou k dispozici žádné standardy. Dokumenty neshromažďují plošně památkáři, individuální příspěvky asi nezajímají ani Národní archiv apod., o jejich systémové vazby se pak vlastně (krom už snad až mýtizovaných metadat) asi nezajímá nikdo.

V rámci časových možností by se vážní zájemci o tuto problematiku měli zapojovat do diskusí, v článcích, na sociálních sítích, na konferencích by se měli dělit o zkušenosti a názory. Vzájemně by měli vždy hledat dohodu a vyjadřovat si podporu při prosazování realizace konkrétních akcí. Měli by koordinovat své postupy a vždy apelovat na instance, aby pomáhaly vytvářet pro dokumentaci prostor.

V cílovém stavu by v zásadě měl zákon ukládat vlastníkům i stavebním firmám pořízení dokumentace v rozsahu úměrném hodnotě objektu i jeho vývojové členitosti.

Nikdy však nemá dojít k tomu, že by s odvoláním na zastupitelnost objektu dokumentací byla usnadněna cesta k likvidaci (rekonstrukci) apod. Ale to si nejsem jistý, že by se dalo plošně jakkoliv obstarat.

Zpět k věci…

Metoda ZPD není vlastně ničím novým, speciálním. „Technicky“ plně navazuje na standardy SSHP a OPD. Její nástin však má upozornit na existenci jedné z fází existence památek, té, v níž je dostupné extrémní množství poučných detailů historických staveb (což jsou vlastně všechny), ale v níž již památkový systém ztratil o dokumentaci zájem, protože ji nemůže využít pro další administrování péče, když již není oč pečovat…

V této situaci je také důležité dbát na to, aby byly záznamy co nejlépe dohledatelné (když už je nelze vkládat do nějakého sdíleného otevřeného informačního systému, jelikož neexistuje). To jim poskytne jednu ze základních hodnot, protože se mohou stát srovnávacím materiálem pro ochranu zachovaných objektů a mohou se začlenit do zdrojů pro historické výzkumy, přesnější poznání typologie a pro vzdělávací programy.

Exkurz 1. Německo

Wia160917-DSC2012

Exkurz 1

Benjamin RUDOLPH: Dokumentationen vor Abbruch – Handhabung und Anforderungen im Land Sachsen-Anhalt, in: Denkmalpflege in Sachsen-Anhalt, 15, 2015, č. 2, s. 42n.

V posledních letech je státní památková péče konfrontována s novým fenoménem – požadavky na demolice či neřízeným zánikem registrovaných památek. Vedlo to k novému přístupu k dokumentaci památek. Změny se dotkly jak „garantů“, tak i složek „SHP“. Na jedné straně je samozřejmě nutné litovat ztrát na památkové substanci, ale současně byl přijat morální apel zachytit to, co je možné o organismu stavby zjistit vlastně jen v momentu jejího rozpadu či demontáže. Je v tom ovšem obdoba OPD v průběhu oprav, kdy rovněž (možná méně nápadně) postupným změnám objektů dochází k mizení informací v nenávratnu. „Nabízí se“ tak závazek zachytit maximum informací, které jinak dosud ve spoustě případů mizejí v nenávratnu.

Přestože nejspíše existují nějaké statistiky demolovaných či zanikajících památek u nás, nejspíše nejsou z tohoto hlediska výrazněji reflektovány.

V Sasku-Anhaltsku (asi nejen tam) je stanoveno, že před demolicí památky může památková instance nařídit povinnost památku dokumentovat. To se asi děje i u nás, v nějaké míře. Prioritou přitom ovšem většinou je požadavek na pořízení takové dokumentace, která dovolí správně rozhodnout o povolení či zákazu demolice na základě z dokumentace vyplývajících informací o hodnotě památky. Zdůrazňují se požadavky na dokumentování nejrůznějších detailů svědčících o vývojovosti památky či jejích cenných prvcích. Nicméně dokumentace a průzkumu se vyžadují případ od případu – nejde tedy o nějaký obecný „objektivní“ závazek.

S tímto pojetím ovšem souvisí představy o uložení informace do „složky“ daného objektu, bez „tlaku“ na obecnou využitelnost informací pro studium typologie apod. Lze v tom spatřovat skutečnost, že instance památkové péče zatím poněkud opomíjejí „podružné“ výzkumné významy dokumentace, nepodstatné ve srovnání se závažností o rozhodování o objektu samém. (Asi už stěží srozumitelná v tomto stadiu může být úvaha o zpětné vazbě v tom smyslu, že přeci i praktikující památkáři volí své přístupy na základě dosud existujících informací a podle toho, jak i jim byly zpřístupněny; tím je ovlivňováno i obecné vnímání toho, co památkáři vynucují na vlastnících či dalších orgánech státu.)

Nepříliš pohodlná bude otázka financování. Právní a správní otázky zde ponecháme stranou. Prověření dodávané dokumentace se ovšem soustředí na to, jestli je text rozdělen do příslušných kapitol a zda je fotografická dokumentace profesionální, jak případně předpis požaduje. Detailnější požadavky bývá obtížné zdůvodnit, a případně financovat.

Exkurz 2. Most

Matěj SPURNÝ: Herci díla zkázy. Demolice starého Mostu a role památkové péče, in: Zprávy památkové péče, roč. 76, 2016, č. 3, s. 251-264.

S. 263: „Památkáři, archeologové a je zastřešující instituce tak mohli v době bourání Mostu… alespoň s částečným úspěchem vymáhat plnění podmínek, za nichž byli kdysi přinuceni s likvidací historického města souhlasit. Vedle trojstranné dohody… se jednalo o několik desítek konkrétních dokumentačních akcí… Situaci komplikoval spíše poněkud nepřehledný stav, kdy se jednotlivé instituce a úřady… ve svých záchranářských podnicích různě předháněly a překrývaly, přičemž jim chyběl společný koordinační orgán.“ S. 264: „Umírající město bylo zkrátka jedinečným objektem, na němž si humanitní a společenské vědy mohly vyzkoušet techniku vlastní jinak zejména biologii a medicíně, totiž pitvu.“

Nicméně mostecké memento a nepochybné úsilí pro dokumentaci mizejících hodnot nevyznívá do podoby nějakého výrazného a reálného poučení, ze kterého by plynulo systematické rozvinutí reálných činností. Prakticky nic ze shromážděných informací není veřejně dostupné (v článku by se na to také asi odkázalo). A ani nějaký systematický postup při shromažďování dokumentace památek do praxe zavedený nebyl. Nelze sice vyloučit, že aktivní projekty monitoringu stavebně-technického stavu památek či OPD, nebo různé projekty dokumentace ohrožených objektů bez náležité péče takové výstupy sice mají, ale ty netvoří nějaký veřejně zjevný systém.

2016/09/17 Posted by | dostupnost dat, metodiky, OPD, památková legislativa, zánik památek | , , | Napsat komentář

Čtení historických fotografií, v. 2.0

V časopisu Zprávy památkové péče (roč. 76, 2016, č. 1) jsme získali v několika článcích z různých hledisek pojaté impulzy k většímu zájmu o obsah hojných historických fotografických sbírek spravovaných Národním památkovým ústavem zejména v rámci mobiliárních fondů hradů a zámků (zjednodušeně řečeno). Upozornění na často jedinečné sbírky lze leda vděčně uvítat.

Ale k námětům a výzvám ke čtení ve fotografiích snad lze na oplátku upozornit na naléhavou potřebu tyto fondy scanovat a zpřístupňovat na internetu, a to zejména s cílem získávat další doplňky a podněty od „externích“ „čtenářů“ fotografií. Předložené články se totiž až nápadně obracejí „jen“ ke kurátorům sbírek, jimž sdělují, jak mnoho je třeba zjišťovat, aby mohl být námět snímku precizně „přečten“ a popsán. Nicméně i z toho, jak je postup takové potřebné práce popisován, jasně plyne, že další specialisté nebo i nahodilí znalci nějakého tématu či místa mohou prospět dalšími upřesněními, kterých není vhodné se zříkat tím, že snímky nebudou veřejnosti dostupné.

Např. se snad mohu pokusit znázornit, co mám na mysli, pomocí snímku reprodukovaného u jednoho z podnětných článků.

Valdštejnský palác, kočár před salou terrenou , kolem 1900

Valdštejnský palác, kočár před salou terrenou , kolem 1900. Repro z Marie FOLTÝNOVÁ: Možnosti čerpání pramenných informací z historické fotografie, in: Zprávy památkové péče, roč. 76, 2016, č. 1, s. 57, obr. 1.

Analýza obsahu snímku je zaměřena na určení typu kočáru a identifikaci vyobrazených osobností, což je doplněno odhadem, že „s největší pravděpodobností jsou dámy na vyjížďce v zámeckém parku Valdštejnského paláce v Praze“. Pokud tedy v této podobě bude snímek dostupný on-line, snadno někdo doplní upřesnění, že se jedná o zahradu Valdštejnského paláce v Praze na Malé Straně, a to přesně místo před arkádou saly terreny, ze které je viditelná dolní část dvou sdružených sloupů a plastické členění zadní stěny. Pokud se totiž takto popis doplní, bude možné snímek snáze nalézt v dalších souvislostech, a pak dost možná získat detailnější komentáře (třeba ke kované mříži ve vstupní arkádě v pozadí).

Podobně mohou být další snímky, možná jedinečné svou historickou výpovědní hodnotou, dostupné libovolnému výzkumnému záměru, což může vždy jedině prospět náležitému docenění památkových hodnot.

Snad tedy lze navrhovat, aby vhodně utříděné snímky byly systematicky zpřístupňovány na internetu on-line a přispělo se tak jednak k jejich širšímu odbornému i laickému využití (jakožto součásti kulturního dědictví), jednak ke zpřesňování jejich identifikace a popisu umožněním participace zasvěcených osob.


Ed. 20160807-0840: Šanci k dalším uplatněním pak najdou i snímky prezentované s jiným záměrem, např. jako pobídka k jejich mnohostrannému studiu, ovšem na papíru s nepochybnými omezeními z hlediska dopadu. Papírová verze je jistojistě podstatná, ale důvod ochudit se o přínosy té elektronické není!

Sokolov (SO), zámek, kolem 1880

Sokolov (SO), zámek, kolem 1880. Repro z Marie FOLTÝNOVÁ: Možnosti čerpání pramenných informací z historické fotografie, in: Zprávy památkové péče, roč. 76, 2016, č. 1, s. 61, obr. 6.

Nedávno jsem se pokusil upozornit na potřebu podobného zpřístupňování ve stylu webu 2.0 a vyšších např. v souvislosti s předloženou lamentací nad nezájmem o využití (nejen) středověkých vědeckých rukopisů.

Anebo jsem si dovolil postesk nad nemožností pomoci komentářem k vylepšení údajů o velkoryse zpřístupněných sbírkách muzeí a galerií Pardubického kraje. (Ed. 160807-0910: Nakonec ještě připomínku: V glose, kde jsem vysvětlil, že vyobrazená budova popisovaná zcela záhadně, je burza v Kodani, jsem opomněl upozornit na to, že v popisu předmětu je dokonce slohové zařazení zmateční. Snad to může být aspoň podnětem k zamyšlení nad potřebností nějakých zpětnovazebních vylepšení podobných zpřístupnění dat, obecně nepochybně přínosných.)

Brání takovým vylepšením funkce obavy z komentářového spamu? Pak by bylo snad možné aspoň poskytovat nějaké kontaktní údaje, okénko k zaslání dotazu či námětu. Asi ideální by bylo umožnit komentáře registrovaným uživatelům. Ale když takto vybaveny nejsou ani eSbírky, ani Europeana, tak se to asi nezdá být potřebné.

2016/08/07 Posted by | dokumentace památek, dostupnost dat, OA, participace, recenze | , , | Napsat komentář

Jak tedy nejlépe publikovat o stavebněhistorické vědě?

Jan KYPTA: Kultura bydlení jako nedohlédnutelný úběžník mezioborového výzkumu, in: Průzkumy památek 22, 2015, č. 2, s. 1-2.

Publikování výsledků stavebně-historických i jiných průzkumů památek má významnou tradici, ke které v uplynulých 22 letech také podstatně přispěl časopis Průzkumy památek, který si přes peripetie různých zpochybnění své prospěšnosti pro památkovou péči vydobyl mimořádnou pozici a uznání i v mezinárodním měřítku. Jednotlivé sešity jsou vskutku monumentální přehlídkou dění v oboru, což je podtrhováno skvělým technickým provedením i bohatým špičkově prezentovaným barevným obrazovým doprovodem. Tisíce stránek popisů, analýz i syntéz tak dávají představu o autorských i redakčních přístupech i jejich vývoji.

Srovnatelnou bázi pro sledování publikačních výstupů SHP navíc poskytují i sborníky Dějiny staveb a Svorník (shrnující příspěvky z odborných konferencí).

čp. 219/I, Liliová 5, Praha, Staré Město

Krov ze 17. století v průběhu opravy.

Autor úvodníku posledního čísla Průzkumů památek se tedy měl oč opřít, když se kriticky vyjádřil k některým znakům stavebně-historické literatury za poslední dvě desetiletí.

Poukázal na častou terminologickou nejednotnost či nepřebernou a neuchopitelnou podrobnost některých popisných statí, z nichž často nevyplývají nějaké obecnější závěry (ačkoliv se leckdy nabízejí). Skutečně je namístě otázka, zda autory s gustem předkládané úzkostlivě objektivistické popisy mohou čtenářům něco přinést. Je v tom ale třeba vidět i určitou daň základní metodické tezi SHP, že popis nemá obsahovat interpretaci. Tu že je třeba přísně oddělit. Možná by mohlo být tématem diskusí, jaký je vztah článku k elaborátu SHP, jestli třeba článek nemá být založen spíše na základě interpretační kapitoly elaborátu a o popisy doplněn jenom v těch částech, kdy by v návaznosti na dřívější názory nebylo hodnocení bez analytického podkladu dobře rozumět.

Ale nepochybně jsou některé podrobné příspěvky natolik pozoruhodné doložením uplatněných výzkumných a dokumentačních metod, vyhodnocením některých typologicky podceňovaných nálezových situací apod., že by zpochybnění jejich publikace mohl žádat leda nedostatečný znalec problematiky.

Co tedy asi spíše chybí, jsou stručná co možná operativní sdělení o dosažených poznatcích korigujících jak znalosti studované památky, tak obecnější představy o typologii, stylovém vývoji apod. V metodice i praxi SHP i OPD totiž prakticky všechny poznatky končí v archivu, nejspíše s cílem, i když přímo nevyjádřeným, být k dispozici úřadům a někdy v budoucnu možná i dalším zájemcům. Případné zužitkování a uveřejnění je ponecháno na „psavosti“ realizátorů výzkumné akce.

Přitom je ale jasné, že poznatky mají významný potenciál pro prohloubení znalostí v širší komunitě a jistě v neposlední řadě také pro upevňování znalostní báze oboru SHP, ale i památkových instancí. Stejně nepominutelná je potřeba podle dosaženého stavu poznání aktualizovat i referenční údaje (popis památkových hodnot) v úřední evidenci památek, protože to má dopad např. i na právní jistotu vlastníka památky či dalších osob, kterých se památková ochrana může týkat.

Dobrá, ale co by se tedy mohlo změnit v metodách uveřejňování informací o poznatcích z průzkumů památek?

Nemůžeme se dnes již zabývat jen tištěnými publikacemi, které ovšem budou provždy základem hlavně pro svou trvanlivost. Při zavedených systémech oponentur, projednávání v redakčních radách a celkem časově náročném redakčním zpracování budou vždy tištěné publikace vydávány s uvážlivým odstupem po dokončení průzkumu a vypracování článku.

čp. 162/III, U Zlaté studně 5, Praha, Malá Strana

Dokumentace zdiva se zazděným starším vstupem provedená v průběhu náhrady části omítek.

Celkem stále novou možností, se kterou si tak úplně nevíme rady, je internet. V extrémních případech jsou někteří autoři ochotní se dělit o zážitky a poznatky z právě probíhajících výzkumných akcí, případně se kolegů vyptávat, jaký by měli názor na ten či onen nejednoznačný jev, poptávají se po správném čtení německých kurentních záznamů (typicky Jan Pešta na Facebooku). Někteří průzkumníci předávají nejrůznějšími nekonzistentními cestami postřehy a dokumentace z průzkumů SHP i OPD (něco je prostředkováno na Facebooku OPD). To jsou ale podle mého příklady vhodné pro ilustraci diskuse, protože mají řadu omezení ve své funkčnosti (vidí je jen malá část komunity, užívající Facebook, data nejde nijak zatřídit, vyhledávat podle témat apod.; prostě se jen objeví, pár lidí je zhlédne a v lepším případě i okomentuje, a to je vše…).

Patrně by se daly najít lepší způsoby, ale to by vyžadovalo jejich vlastnosti a obsah probrat v diskusi a pak také ve shodě vytvářet. V internetové verzi by také texty byly daleko snáze přístupné pro kýžený mezioborový informační přenos.

Facebook bychom tedy mohli vnímat snad jako testovací zónu možností operativy (OPD, Svorník, Ledebourský palác), ale za nosné považovat spíše blogy, on-line „časopisy“ apod. Ideální by bylo, kdyby co nejvíce lidí mohlo pracovat v jednom „prostředí“, tedy možná např. na stránce Svorník, na blogu, který by byl včleněn do Integrovaného informačního systému NPÚ (ale mohl by být doplňován i dalšími paralelami.). Ničemu by nevadilo, kdyby následovaly tištěné verze. A současně by vznikala i daleko širší základna vědomostí pro ty Janem Kyptou kýžené syntetické studie k zájmovým tématům apod.

Nechť je to tedy nějak efektivně prodiskutováno a následně je zvolen ten nejvhodnější způsob, kterým doplníme nynější elitní skupinu publikačních možností o vlastně snadno dohlédnutelnou možnost komunikace uvnitř oboru SHP, i s dalšími disciplínami.

2016/03/14 Posted by | dostupnost dat, OPD, publikační činnost | , | Napsat komentář

Práce z pomocných věd památkových on-line (osobnost archeologie Antonín Hejna)

Památková péče sama do jisté míry váhá či průběžně pátrá, má-li teorii, nebo jen zákon, je-li vědou, nebo jen aplikovanou metodou (která aplikuje společenskou poptávku? vědecké výzkumy? evropské dotace?). Někteří památkáři to sami zpochybňují. Nicméně kritéria oboru se zajímavě vyvíjejí, hledají se precizní právní formulace pro výkonnou agendu apod. Spletitému diskurzu jistě prospívá vědecký výzkum a jeho průběžné publikování za účelem sdílení názorů, jejich ověřování a zpřesňování. K tomu je nepochybně důležité probouzení zájmu o otevřený přístup k výsledkům zejména státem dotované vědy (Open Access – OA). Jistě bude důležité, aby se nestal příliš formálním.

„Výsledky“ jsou dosud prezentovány různými způsoby a na různých místech, často na webech iniciativně zakládaných různými výzkumnými týmy. Obsah pak je zpravidla uspořádán dle letory a vědeckého přesvědčení velmi rozdílně a nespojitě (dochází i k případům, kdy po ukončení „projektu“ zmizí i web…). Nepochybně by komunikaci prospívalo jednotné (kvalitní = přehledné, trvanlivé) prostředí, vytvářející logické vazby obsahu, ale i dokumentace (typicky fotek, map, archivních podkladů, publikované literatury off- i on-line apod.).

Na druhé straně „body“, stvrzující hodnotu výzkumu i výzkumníka (důležité pro jeho výzkumnickou budoucnost) se zatím udílejí jen za papírové publikace několika typů, pak za certifikované metodiky, které mohou být dostunpné i on-line (nebo musejí?), a z elektronických zatím zřejmě především za tzv. mapy s odborným obsahem. Ty zatím tvoří mj. i zajímavé podklady možné diskuse vzhledem k nespojitostem vrstev, terminologie, vyznačování, funkcionalit…

Tak či tak je trend a potřeba operativního (i to je důležité!) publikování „výsledků“ částí výzkumníků silně pociťována (logicky jich přibývá, odmítání u jiných trvá). Spolu s tím dochází k publikování na různých místech, opět nespojitě, bez vazby na národní autority, územní evidence, obsahové spojitosti, terminologické jednotnosti… Je to výsledek neexistence jednotného „sdílecího“ prostředí, společného paměťovým, kulturním i dalším institucím. Část vědeckých a výzkumnických autorů intenzivně potřebuje výsledky zpřístupnit co nejšíře, mimo rámec odběratelů papírového periodika apod. Hledají k tomu řešení, které však zatím v našich národních/státních podmínkách nevidíme (jestli jsem něco přehlédl, předem děkuji za komentář dole). Takový udržitelný nástroj možná(?) měl být mezi vůbec prvními projekty vědy a výzkumu.

Paralelně dramaticky narůstá zpřístupňování historické literatury, nakolik se stává volně dostupnou z hlediska autorských zákonů a rozvíjí se technologie scanování a internetového nabízení. Schématicky řečeno (mj. i proto, že zákony mají často různý odpočet!), jsou to práce staré cca 100 let a více.

Mezi současností, kde zřejmě již volné elektronické zpřístupňování lze leda zabrzdit, zašmodrchat (popletenými vyhledávacími aparáty apod.) a znechucovat, a „dávnověkem“, daným k volnému užití autorským zákonem, vzniká mnoho desítek let (70-100) šedé zóny. Díla z této doby v zásadě není možné na internetu šířit. Tomu odpovídá i počínání knihoven, které pilně pořizované scany obvykle zpřístupňují jen v budově nebo nějak oprávněným osobám. Přitom zřejmě odvádějí za zpřístupnění nějaké platby, ze kterých „logicky“ většina autorů nic nemá (nezdá se, že by správci takových poplatků např. vyhledávali autory studovaných prací, aby se s nimi dělili apod.).

Dochází tak k tomu, že např. emeritní vědci hledají způsob pro sdílení svých prací a jejich diskusi v rámci výzkumů, v nichž k obecnému prospěchu pokračují i po penzionování třeba desítky let. To se ale týká i plně aktivních kádrů, které ale zahájily odbornou činnost v době předinternetové. Není myslitelné vynechat i osobnosti, které výrazně působily v minulých desetiletích, ovlivnily a ovlivňují stav dnešní vědy, jistě by rády on-line své práce poskytovaly kolegům či studujícímu dorostu, „jen“ již nejsou mezi námi. Vznikla tu ohromná šedá zóna těžko dostupných tištěných prací minulých desetiletí.

Snad jako účinný příspěvek k zatím spíše nezrozené diskusi na tato témata jsem hledal způsob, jak on-line zpřístupnit díla předních osobností památkové péče minulých desetiletí. Samozřejmě jsem chtěl najít nejefektivnější cestu. Po testech různých způsobů a po prodiskutování postupu s držiteli autorských práv, rodinnými příslušníky apod. jsem zvolil cestu přes „portál“ academia.edu. Pro teď nebudu detaily ověřování rozebírat (zatím je třeba pominout i včera otevřenou rozsáhlou diskusi komunity portálu o jeho budoucnosti, ekonomické udržitelnosti apod.).

Nyní to zmiňuji proto, že na základě nastíněného postupu vznikl též „profil“ vynikající osobnosti české archeologie, jedné za zakladatelských osobností archeologie středověku, dr. Antonína Hejny. Scanované/digitalizované články jsou zpřístupňovány díky kooperaci s vědeckým tajemníkem jedné významné univerzity. Další stále přibývají.

Za pozornost to dle mého málo významného názoru stojí z více důvodů.

Některé články jsou již dostupné i jinde (Archaeologia Historica), případně i za úplatu (Památky archeologické na CD). Scany nepochybně má Národní knihovna, ale ta je volně neposkytne (nevím, jestli by třeba nebylo možné se s ní na zpřístupnění domluvit, kdyby autor ověřitelně souhlasil, ale hledání tam stejně vyhovuje jen části lidí…).

Přál bych si, aby se o těchto věcech směřovalo k nějaké domluvě.

Tak či tak věřím, že usnadnění přístupu k výběru publikací dr. Hejny co nejvíce badatelů a dalších čtenářů ocení. A rodině Antonína Hejny děkuji za svolení profil vytvořit a spravovat.

Za Vaše připomínky předem děkuji.

Bude třeba zmínit i mimořádně vstřícný přístup univerzity v Užhorodu k těmto otázkám, ale to si asi necháme na jindy.

***

2015/11/24 Posted by | dostupnost dat, OA | , , | Napsat komentář

K otázkám vstřícnosti vyhledávacích knihovnických systémů

reED: 2015-11-22-13:45; -18:20

Musím rovnou říci, že kompletně takové otázky nemohu popsat a ani efektivně navrhovat nějaká řešení. Spíše se tedy ani trochu nemíním zabývat tématem obecně, ale jen „svými“ otázkami. Vím, že se s nimi potýkají i jiní mimo sféry profesionálních knihovníků a „architektů“ informačních systémů. Vím také, že jsou mezi námi odborníci různých specializací, kteří knihovnické přístupy vysoce efektivně využívají. Tím podporují utužování některých problémů, možná odstranitelných ku prospěchu těch méně zdatných.

Momentální otázka souvisí se zpřístupňováním a dohledatelností scanovaných/digitalizovaných verzí publikací staršího data, již „volných“ z hlediska autorského zákona. Tam již nic nebrání zpřístupnit publikaci na internetu v libovolném počtu verzí, i když by to ničemu nepomáhalo a jen umocňovalo „šum“ pro vyhledávání apod.

Tak se dnes objevila na academia.edu verze scanu práce

ČELAKOVSKÝ, Jaromír. Hrad Pražský a majetková práva k němu do r. 1526. Praha : Obec královského hlavního města Prahy, 1906.  https://www.academia.edu/18779250/

Scanováno to bylo na Harvardské univerzitě. Tento scan je omezeně dostupný i jinak. (je možné, že tu je plný přístup pro registrované či jinak oprávněné).
(ED 2015-11-22-13:45: Podle sdělení k uvedenému souboru na academia.edu byl tento získán na ulozto.cz.)

Patrně nejkvalitněji je publikace dostupná zde.

Z Wikipedie vede odkaz na scan Krameria.

Asi určitě se najdou další verze. Pokaždé jinak technicky vybavené, někde s OCR, jinde s vyhledáváním v textu…

O potřebě zamezit opakovaným scanováním před lety intenzivně debatovali knihovníci a informatici světa. S masivním zvýšením výkonnosti scanovací techniky a kapacity a schopností počítačů tyto debaty přestaly být „zajímavé“.

Čili moje otázka by byla např., zda nějak znovu nehledat cesty k redukci počtu verzí, a spíše se nezaměřit na vylepšení vyhledávacích nástrojů. Ty knihovní dosud vždy hledají jen v nějakém „rejstříku“ rejstříků. Kritéria většinou mají zaměřená na přesné určení polohy originálního svazku na regálu. Minimálně pracují s tématickými souvislostmi obsahu, místními rejstříky, klíčovými slovy apod. Je možné, že ve spolupráci s odborníky např. při vytváření „národních autorit“ by bylo možné hledat cesty, jak podpořit vyhledávací dotazy různých specializací.

Knihovnické databáze by mohly prospět i tím, že by lidem nabídly odkazy na scany, což zřejmě NK neudělává ani u děl dostupných v Krameriu (nebo v nějakém výběru? či jako odměnu vstřícnému odborníku, vyznavači?). ED: 2015-11-22-18:20: Centrální přehled o scanovaných/digitalizovaných verzích by navíc konečně pomohl redukovat neuvědomělé opakované akce, k nimž zřejmě do určité míry stále dochází. Je to dáno i diskutabilními licenčními/autorskoprávními otázkami, kdy některé knihovny zjevně týž scan zpřístupňují volně, jiné ne (pokud vůbec). Přitom se také postupuje podle zákonů upravených tak, aby „chránily“ obchodní zájmy autorů, ač ty by měly podléhat zákonům z oblastí hospodářských.

2015/11/22 Posted by | dostupnost dat | Napsat komentář

Kostel v Nezamyslicích u Sušice jako podnět k zamyšlení nad týdnem OA

V minulých dnech byl zveřejněn pátý svazek odborného památkářského periodika Památky západních Čech. Jak se již stalo dobrou a následováníhodnou tradicí, byl zpřístupněn ve dvou formátech. Jednak jako vysloveně apartní sešit, úhledně decentní, jak to v nejlepším slova smyslu odpovídá památkovému tématu, a jednak jako sada souborů PDF, dostupných on-line (takto je dostupný též čtvrtý sešit, a pak také první, jehož papírová verze je již rozebrána). Papírový svazek není v prodejní síti a je poskytován zdarma. Vydavatel přitom zastává názor, že tímto způsobem vstřícně vytváří podmínky k co největšímu rozšíření příspěvků směrem k veřejnosti, která nechť sama sezná, kterou z forem jí více vyhovuje studovat. Cíl veřejnoprávní odborné instituce by to měl být samozřejmě; nutno ovšem říci, že to je v naší památkové péči pojetí ještě spíše průkopnické. Lze doufat, že bude co nejdříve obecně přijato, i když je jasné, že bude třeba se zabývat i složitostmi ekonomickými, autorskoprávními i odborně etickými.

Ve sféře památkové péče (a nejen jí) by ovšem stálo za to, co nejefektivněji dojít k nějaké shodě na sjednocení místa elektronické (verze) publikace, protože již dnes narážíme na různých serverech na rozptýlené jednotlivé články z časopisů Průzkumy památek nebo Zprávy památkové péče aj. Toto drobení je perspektivně pro uživatele nešikovné (a nepochybně bude časem obtěžovat i stále větší část autorů samotných). Ideální by bylo články ukládat (v nevyhnutelných případech aspoň odkazovat) v jediném systému spolu se správou dat o dokumentačních fondech, výzkumných zprávách apod., samozřejmě i s evidencí památek (tedy vč. metadat, rovněž usnadňujících využití). Takže by bylo možné k vyhledané památce disponovat i seznamem odborných článků, jež se jí týkají, prohlédnout si její historické fotky apod. A zase od studovaného článku si ověřit data o dané památce i dalších s ní souvisejících, porovnat s archivovanou obrazovou dokumentací apod.

Věřme, že se něco takového ideálního zdaří.

Článek o kostele v Nezamyslicích (okres Strakonice) od Romana Lavičky (PDF) mě samozřejmě zaujal nejvíce, jelikož jsem se památkou rovněž v nepříliš dávno minulých dobách ve stručnosti zabýval. V souvislostech zpřístupňování informací odborného (vědeckého) rázu stojí za to se zmínit o výrazné dynamizaci odborné komunikace, kterou otevřené internetové zpřístupňování umožňuje. R. Lavička tak jednak (s příkladnou svědomitostí) v textu odkazuje na článek publikovaný o málo dříve na blogu. Jednak jsem já mohl aktuálně doplnit do blogu odkaz na článek a text blogu upřesnit (v textu je to vyznačeno a datováno, jak to žádá blogerská etika). A také reagovat na pozoruhodný ikonografický doklad opevnění kostela v 17. století, reprodukovaný R. Lavičkou.

Snad tyto poznámky lze využít i jako přesvědčivý argument ve prospěch on-line publikování památkových informací z výzkumné a vědecké činnosti. Podobně by bylo velmi potřebné v rámci rozvoje památkářského působení na internetu tyto výstupy co nejvíce koordinovat a propojovat. I když letošní světový týden otevřeného přístupu včera skončil…

2015/10/26 Posted by | dostupnost dat, publikační činnost | , | Napsat komentář

Otázky operativního zpřístupnění výsledků drobné akce OPD (zadní strana Ledebourského paláce)

(OZNÁMENÍ: NA STRÁNCE SE PRACUJE!)

V konfrontacích s úvahami o potřebnosti nejen terénní akce OPD operativně fyzicky zvládat, ale také elaboráty nějak snadno dostupným způsobem a pokud možno operativně zpřístupnit ověřuji čas od času různé verze postupu. Snahou přitom je najít také způsob, který umožní, aby zájemci mohli uveřejnění operativně sledovat, samozřejmě také, aby bylo možné elaborát spolehlivě najít, pokud hledám údaje o dotyčné části zkoumaného objektu, údaje o příslušném typu konstrukce či nějakého výtvarného pojednání (ikonografii apod.). Přitom tak, aby i z těchto hledisek bylo možné aktuální zprávy na internetu zachytit, a to jak „synchronně“ v momentu uveřejnění, tak i následně při jakémkoliv vyhledávání.

Je vcelku jasné, že takto letmo specifikované požadavky nejsou realizovatelné bez přiměřeně dostatečné podpory a účasti ze strany IT, stejně jako je podmínkou součinnost ostatních tvůrců OPD dle metodiky. Přitom je ale jasné, že není od věci se v celém památkovém systému zamyslet nad koordinací informačních zdrojů a jejich prohlubovaným propojením. Zatím jsou výsledky různých velmi záslužných inventarizačních, monitorovacích, operativních, tématických, regionálních aj. akcí rozptýlené, nespojité, s častými multiplicitami, které je přitom ale obvykle kumšt rozpoznat. Bylo by potřebné a všemu i všem by prospělo, kdyby se pokročilo ve smyslu nějaké koordinace.

Ale o to teď přímo nejde, i když je to důležité mít na paměti proto, abychom při vytváření dat stále zkoušeli zpytovat, nakolik budou dále vyhledatelná a využitelná.

Jde přitom o to, aby umístění pokud možno využívalo spolehlivě garantované trvanlivé uložení, dávalo vyhlídky na uchování dat při jejich budoucích migracích apod. Je jasné, že takové nároky by vyžadovaly vypracování precizních metadat. To ale většinou končí u zeměpisných souřadnic a adresy, případně vyznačení v nějaké mapce či plánku, protože celkem nelze říci, že bychom někde měli k dispozici nějaké jednoduše využitelné formuláře, které by při vyplnění základních údajů s vypracováním metadat pomohly. Vidíme také, že každý správce velkých dat postupuje nějak jinak. Jinak pojmenovává rubriky či pole, používá jiný zápis souřadnic, časových údajů apod. Můžeme asi věřit, že se to vše nějak v rámci rozvoje IT pořeší, ale to nám jen málo pomůže při snaze co nejlépe zabezpečit trvalou využitelnost našich dat a jejich operativní dostupnost, jak bylo zmíněno.

čp. 162/III, U Zlaté studně 5, Praha, Malá Strana

V principu test zde nyní diskutovaný směřuje k porovnání pracnosti různých „redakčních“ zpracování elaborátu z drobné akce OPD a ověření různých možností internetové „adjustace“, provázání s dalšími údaji (navazující akce ve stejném místě apod.), jak bude zvoleným postupem ovlivněno následné vyhledání a využití, zda bude reálné docílit vazbu na „centrální“ informační systémy apod.

Snad by bylo možné se také pokusit o srovnání s produkty dalších zpracovatelů, nebo dokonce některé specialisty získat k diskusi či podobným experimentům. Samozřejmě do jisté míry s cílem koordinovaně žádat na „systému“ možnost data zpřístupňovat s jeho pomocí při zohlednění odborných požadavků (které mohou být zcela jiné, než jaké předpokládá autor elaborátu nebo případný stvořitel koncepce informačního systému).

Zde nemohu nepřipomenout, že podobné požadavky byly některými kolegy prozíravě vznášeny v době, kdy se připravovala metodika OPD (2005). Nakonec však bylo upřednostněno uchovávání papírových elaborátů, které samozřejmě má mnohé přednosti. Nicméně poměrně památné tehdy bylo a myšlenkově předbíhá dobu dodnes zřízení „hlásiče“ akcí, implementovaného do IS památkové péče v rámci databáze MonumNet (akce byly oznamovány v momentu žádosti o odborné vyjádření k nějakému investorskému záměru, následně se evidovali zpracovatelé a zpřístupňovaly anotace poznatků a odkazy na elaboráty). Posléze byl podobně provázán i „systém“ monitoringu stavebně technického stavu památek. Nicméně paradoxně vazby ani mezi těmito dvěma databázemi, do jisté míry se obsahově či personálně překrývajícími, vytvořené nejsou. Ale k tomu se ještě vrátím jindy (tím spíše, že se aktuálně dokončují rozsáhlé práce na reorganizace památkového IS), jen jsem chtěl zmínit, že se při této detailní „analýze“ pohybujeme vlastně v neurčitém prostředí, z hlediska informačních systémů nepříliš zajištěnému, organizačně řekněme stále diskutovanému.

Pokud chceme zpřístupnit dokumentaci operativně, střetáváme se s několika potížemi (a svým postupem rovněž nějaké ve větší či menší míře vytváříme pro operativní i budoucí využití, pro archivaci a dohledatelnost ve vazbách s dalšími informacemi).

Není možné zde vše pojmenovat. To by se hodilo probrat v nějaké metodice pro podobné počínání, kterou by ovšem musel také zpracovat někdo informaticky podstatně zdatnější. Pokusím se zmínit ve stručných heslech potíže, které se mi přitom zdají být hlavní.

Proč a jak operativně informace předkládat?

Samozřejmě je třeba počítat s otázkami a výhradami. Sporné z odborného hlediska může být už to, jestli něco uveřejnit dříve, než jsou všechny souvislosti náležitě zhodnocené a „objektivizované“. K tomu snad lze říci, že při vhodném upozornění na předběžnost např. komentářů fotek riziko nějakého omylu lze omezit jen na případy, kdy si toto upozornění někdo nepřečte.

Je třeba si připustit ohledy na zájmy vlastníka zkoumaného objektu, stavební či jiné firmy, zpracovatelů souběžných výzkumů (archeologický, restaurátorský, statický…). Jejich počínání by nemělo být v zásadě kritizováno v souvislosti s předkládanou dokumentací, a to proto, že by to mohlo ohrozit ochotu zpřístupnit partie památky, které je potřebné dokumentovat. Tím ovšem nemá být v potřebném případě zastíráno nějaké riziko pro památku před památkovým garantem apod.

Např. na sociálních sítích občas dochází ke zpřístupnění nějakých poznatků, případně i otázek k odborným kolegům k vysvětlení nějakého detailu. Nejednou tak vidíme ochotu si o poznatcích popovídat a zpracovateli dokumentace pomoci radou, odkazem apod. Je velmi pravděpodobné, že při systematickém postupu by taková komunikace mohla být pravidelnější a efektivnější (jak to známe třeba z Wikipedie a jiných komunitních projektů, kde specialisté pomáhají detailními informacemi).

Uživatelé operativně zpřístupněné dokumentace by měli v plné míře respektovat autorský zákon i nepsané etické zásady a nic z myšlenek či obsahu dokumentace si nepřivlastnit. Poklesky v tomto směru by měly být pranýřovány.

Jak soubor elaborátu s obrazovou dokumentací vytvořit a „adjustovat“?

Většina elaborátů určená k předání zadavateli či do nějakého archivu je vytvářena pomocí textového editoru MS Word, neboť základ takového sdělení má přeci jenom slovní formu – fotografie či plánky jsou většinou přičleněny jako ilustrační či dokumentační příloha. Do textu jsou obvykle bez většího promýšlení vsazeny obrázky i tabulky apod. Výhodou je přitom možnost opatřit je popiskami atd. Vytvoření textu má řadu pravidel, více méně respektovaných, mj. úměrně tomu, jak je pisatelům vštípena čeština či normy pro uvádění citací zdrojů informací a odkazování na ně.

Pisatelé vlastně vytvoří dokument v podobě série stránek A4 s cílem jej pak také v identické grafické úpravě vytisknout na listy papíru a v rukou podepsaném „autentickém“ výtisku předat na příslušná místa.

S rozsáhlou velkoformátovou výkresovou dokumentací to bývá složitější. Ta však přeci jenom vzniká v nějakém čase a také její cíl je jiný, než referovat o aktuálním stavu nějaké památky. Rovněž to vyžaduje mně vzdálené znalosti.

Většina prve uvedených elaborátů vytvořených „Wordem“ bývá převedena do pdf a takto případně zasílána elektronickou poštou či prostřednictvím nějakého úložiště. Tímto způsobem bývá značně komplikováno případné prohledávání elaborátu, a zejména velmi snížena informační hodnota obrázků. Ilustrace pak mohou být předávány prostřednictvím nějakého úložiště či paměťového nosiče. Ale to již prakticky bez výjimky bez popisek, pouze s označením nějakým kódem, velmi často jen tak, jak je vytvořil fotoaparát či grafický SW.

Každý tvůrce dokumentace má různě důkladně promyšlený systém členění a značení snímků ve svém PC. Každý jej však má jiný. Neexistují žádná doporučení ve prospěch standardů (např. vyplývající z nějakého výtahu ze směrnic pro předarchivní přípravu dokumentů).

Jaký formát souboru?

Nejvíce obliby si získaly soubory pdf, nejspíše asi proto, že dávají šanci zabránit změnám dokumentu, takže může existovat shoda ohledně citací (citující míní stejnou stránku dokumentu jako čtenář citace apod.). Prohlížecí programy do jisté míry umožňují i texty prohledávat. Prakticky zcela se však (zatím) vypouští práce s metadaty – tagy, kategoriemi… Těchto „doplňků“ se značně dotýká lhostejnost velké části tvůrců dat, kteří nedocení význam pro následné využívání informací. Typické však je, že nikoliv pominutelná část provozovatelů informačních systémů hrubě podceňuje „hygienu“ metadat, takže obvykle minimálně počítá s vynaložením nějaké kapacity na jejich „čištění“ (pokud si připouští nějaký problém, tak spíše stíhají výčitkami nedůslednou práci dodavatelů dat).

Jednou z vlastností „fixních“ souborů pdf je však nemožnost či velká obtížnost jejich, korektur, doplňků, a praktická nemožnost aktualizací či komentářů. V případě doplňujících informací se lze představit možnost vydání samostatné aktualizované verze dokumentu, což ovšem může vyvolat další problémy (např. v tom smyslu, že původní dokument většinou asi nebude upozorňovat na možnost existence aktualizace).

Protikladem mohou být typické stránky ve formátu html, kde je obvykle aktualizace obsahu snadná. Korektní pak je aktualizace v textu vyznačit. Systémy typu wiki (i některé jiné) pak umožňují zhlédnout všechny verze obsahu stránky (což spolu s časovými údaji umožňuje rekonstruovat podobu dokumentu pro posouzení nějaké starší citace apod. – každá verze má navíc sou adresu). Např. popisná stránka tak může být viditelná vždy v poslední „aktuální“ verzi, ale přitom je možné ověřit vývoj objektu i daného dokumentu díky dostupnosti předchozích verzí. Mělo by být možné vyznačit významné verze, aby čtenář nemusel listovat marginálními opravami překlepů apod.

Určitou nevýhodou html stránky je nestránkovaný text, což je vhodné řešit např. číslováním odstavců, protože potřeba odkazovat na konkrétní místo textu je nepochybná.

Nicméně výhodou editovatelných html stránek je možnost úprav, korektur, doplňků. Pokud to plánujeme, lze čtenáře upozornit např. hláškou PŘÍSPĚVEK BUDE JEŠTĚ OPRAVOVÁN AKTUALIZOVÁN!

Zkoumaný objekt průběžně prodělává další konsolidační (řekněme) zásahy, takže stojíme vždy před rozhodnutím, zda k nově odhaleným úsekům zdiva vypracovat nový elaborát, nebo aktualizovat ten předchozí… Pro vypracování nového elaborátu o etapě poznatků ještě vyčkat, zda dojde k dalším zásahům? Dilema je asi při zpracování OPD obvyklé, ale současně činí zřejmým problém s neexistencí „timeliny“, na kterou bychom pořízené dokumenty ukládali, kde by se případně mohly propojit s těmi, které zpracují další osoby… Bylo by možné avizovat aktualizace elaborátu, odkazovat na různě lokalizované dokumenty. Je možné, že dříve či později takové možnosti nabídne IS kulturního dědictví.

Ilustrační příklad k diskusi či aspoň úvaze

Pokusil jsem se na drobném příkladu akce OPD testovat různé verze zpracování. Protože dokumentovaná akce ještě probíhá, lze to sledovat i jako diskutovatelnou možnost předkládání aktualizací. Jsou vidět i určité rozpaky plynoucí z nedostatku informací o rozhodování o postupu stavebních prací. Do MIS byl vložen elaborát v pdf i fotografie, jelikož v pdf je kvalita fotografií jen informativní. Nicméně mezi elaborátem a fotografiemi není vazba. Tu by asi bylo možné vytvořit užitím vhodného uživatelského tagu, ale nejsem si jistý, je-li taková praxe zavedena.

Další fotky tak jsou přidávány do speciální sbírky zde. Jsou také postupně připojovány do MIS. Doplňován jimi je ve výběru též elaborát html zde, který lze operativněji aktualizovat. To by pak mohlo umožňovat vydat i kýžený pdf dokument, zahrnující postupné a postupně prezentované aktualizace. Případně jej vytvořit z oněch významných aktualizovaných verzí.

Jako speciální testovní prostředek sledování aktualizací je přechodně přístupná i stránka na Facebooku.

Nyní tedy vděčně přijmu připomínky, ale současně se chci ještě textem zabývat a nějak jej zkrátit…

2015/10/13 Posted by | archivace, dokumentace památek, dostupnost dat | , , , | komentáře 3

Návrh: Platforma pro on-line zpřístupňování odborné a vědecké publikační činnosti v oblasti památkové péče

Stav

Potřeba publikovat stále větší rozsah vědeckých výstupů logicky plyne z toho, že se zvyšuje finanční podpora projektů, ale nepochybně také zkušenosti a tím efektivita práce výzkumníků. Výsledků je tedy více.

Na základě zvyklostí a stanovovaných podmínek se většina uveřejnění odehrává v tištěných časopisech či knihách. V poslední době začaly být umožňovány a požadovány některé typy elektronických výstupů (tématické mapy).

Nicméně jsou zatím zcela mimo zájem autorů i zadavatelů on-line publikace výstupů, byť by se třeba jednalo o elektronické verze „papírových“ článků. Je ovšem pravdou, že nejeden výzkumník pocítí potřebu takto usnadnit přístup ke svému výstupu, ale to lze za současné situace jen na vlastním či jiném webu, bohužel však v naprosté většině bez spojitosti s institucí, která projekt zajišťuje, či publikaci realizovala. Část autorů tento přístup podporuje, protože jim především jde o naději, že tištěnou verzi nebude snadné kopírovat a nekontrolovaně a bez příslušného svolení z ní přebírat části obsahu, a případně je dokonce neeticky vydávat za výtvor někoho jiného. Vydavatelé pak obvykle argumentují tím, že v případu zpřístupnění na internetu se nepodaří prodat vyrobené výtisky.

Více méně nahodile působí to, jak již nyní některé instituce předkládají výstupy on-line. Většinou se ovšem jedná o „faksimile“ publikací vydaných tiskem, např. metodiky. Ale i ty jsou rozprostřeny bez souvislosti a informační či technické provázanosti na různých serverech.

Články (v časopisech, sbornících) jsou on-line dostupné jen výjimečně, z iniciativy některých autorů.

Postoj poskytovatele grantů či politických instancí (RVVVI) k internetovému publikování v zásadě není známý. Není známo, že by k internetovým zpřístupněním jakkoliv přihlížel při hodnocení výzkumu samotného.

Rozpory

Z logiky veřejného financování výstupů plyne pro část odborné i politické veřejnosti názor, že tyto výsledky mají být dostupné všemi dosažitelnými prostředky, zejména tedy vedle tištěné verze uveřejněním na internetu (tak se vyjádřil např. prezident USA). Část odborné veřejnosti internetové zpřístupnění přímo požaduje, protože to urychluje a usnadňuje výměnu názorů.

K tomu však zatím přistupují instituce velmi výběrově a prakticky zcela nesystematicky, jak se to aspoň jeví z vnějšího, možná málo zasvěceného pohledu, za který se mohu leda omluvit (a poprosit o upřesnění třeba v komentáři dole). Autoři volí cesty publikování individuálně, podle různých doporučení nebo subjektivních v různé míře poučených představ o tom, který způsob je perspektivní, udržitelný, přehledný, vzhledný apod. Z toho plyne atomizace výstupů a snižování efektivity.

Tištěné výstupy lze dnes považovat spíše za elegantní, nežli dobře přístupné. Přesto jsou vzhledem k technice provedení nutné pro svou trvalou či dlouhodobou archivovatelnost a stabilitu obsahu a nelze svolit k jejich opomenutí např. s odvoláním na to, že existuje volně dostupná elektronická verze.

Zpřístupňování výstupů on-line ve formátu PDF se již vcelku ujímá i mezi odborníky a vědci, i když se zdaleka neuplatňuje v širokém či obecném měřítku. Hlavní vadou běžně zpracovaného souboru PDF asi je komplikované či nemožné propojení funkčními odkazy se zdroji informací, se souvisejícími publikacemi apod.

Významným problémem je také rozptýlení souborů na různé servery, velmi nejednotné uspořádání metadat, nejednotnost terminologie apod.

Návrh řešení

Některé uvedené problémy by odstranilo koordinované zpřístupňování výsledků výzkumných projektů. Přitom by výstupy, dosud téměř výhradně tištěné, výjimečně rozšířené o verze dostupné on-line, mohly být soustředěné na jedno místo.

Tištěné publikace s on-line „faksimilemi“ by mohly být doplněny jednak rozšířenými vydáními na webu (rozšířená dokumentace, přílohy apod.), jednak by některé výstupy výhledově mohly mít primárně verzi on-line, která by se ovšem vzhledem k výše zmíněným archivním potřebám doplnila i trvanlivými výtisky (uloženými v „povinných“ knihovnách, případně i u dalších zájemců).

Standardní webové stránky představující činnost a úspěchy institucí se k takovému cíli ne vždy ideálně hodí. Proto lze pomýšlet spíše na vytvoření institucionální (spíše ale resortní či „národní“) publikační platformy. Ta by sice mohla navázat např. na internetová zpřístupnění některých vysokých škol či knihoven, ale měla by od počátku klást mnohem větší důraz na funkční nástroje pro „další“ práci s dokumenty (komentáře v textu, recenze, odkazy na související zdroje apod.).

Výhody

Výrazný synergický dopad vyplyne z intenzivnějšího propojení jednotlivých příspěvků. Mělo by se tak podařit i propojení s výstupy vznikajícími i v rámci grantů na opravy památek (často se požadují publikace u „Norských“ grantů apod.), výstupy práce metodických či vzdělávacích složek institucí apod. Výhody by byly téměř revoluční.

Odkazování na zdroje (u těch by naopak byl dostupný přehled prací, které je citují apod.).

Propojení s jinými statěmi. Propojení s výkladovým slovníkem apod.

Možnost komentářů. Tu sice část odborné veřejnosti „nepotřebuje“, ale výhody pro rozvoj odborné práce jsou zřejmé.

Možnost aktualizací. Ta může být sice v jistém smyslu matoucí (čtenář nevidí na první pohled „právoplatnou“ verzi, jak vznikla a došla schválení), ale řešitelné tím, že v záhlaví stati je výrazný odkaz na platnou verzi (to je klíčové např. u certifikovaných metodik, norem, předpisů…). Tím je umožněno zdokonalování článku např. na základě jiných vydaných příspěvků, novějších objevů apod.

Otázky

On-line publikování zatím není „bodováno“ instancemi spravujícími prostředky na vědeckou a výzkumnou práci. Lze velmi reálně předpokládat, že se tato „taktika“ změní směrem k zahrnutí internetových zpřístupnění.

Samostatná existence on-line výstupů by vyžadovala příslušné redakční zajištění, oponentury apod. Takové závažné závazné potřeby lze v prvním kroku zajistit ve spolupráci s existujícími redakčními složkami vč. redakčních rad vydavatelských institucí.

Doporučení

Vyzkoušet nějaké volně dostupné řešení dříve, než se začne se zadáváním programování stránky.

Naléhat na vytvoření „národní“ platformy nejen pro publikaci odborných a vědeckých článků. Pokud by nakonec byla přehledná, tak ji i používat…

2015/09/13 Posted by | dostupnost dat, publikační činnost | , | Napsat komentář

Tomáš Stěhule

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

ArcHerNet

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Denkmalberatung

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Picarrsa's Blog

Just another WordPress.com site

KACHNA SE KOCHÁ

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Art History Teaching Resources

Peer-populated resources for art history teachers

Bodleian Digital Library

A Bodleian Libraries blog

varia, curiosa et memorabilia

vienna, glasgow & beyond

MONUDET

Lapidária. Prvky staveb. Dokumentace. Evidence.

Heritage Times

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

WebUrbanist

Urban Art, Architecture, Design & Built Environments

Zapomenuto.cz

Opuštěné a zapomenuté stavby

Medieval Art Research

Send in your call for papers, conference programmes, new book suggestions and other medieval art history things to mail@medievalartresearch.com for us to share them with our community of researchers

Europeana Blog

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

History From Below

Musings on Daily Life in the Ancient and Early Medieval Mediterranean By Sarah E. Bond

Penn Museum Blog

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

The Inclusive Archaeology Project

Campaigning for Diversity & Accessibility for Everyone in Archaeology

MuseWeb

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.