Česká placka

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Archeologie je všude? Tak aby také byla všude co nejsnáze k nalezení (glosa k MDA)

K letošnímu Mezinárodnímu dni archeologie se již přihlásilo vskutku impozantní množství institucí velkých i drobných. Pořadatelé přitom vyslovují jásavým tónem trochu neurčitě znějící heslo, že „Archeologie je všude!“ Není tak úplně jasné, jestli se tím upozorňuje na to, že máme všude počítat s výskytem archeologických nálezů, což je vždy namístě podtrhovat, protože to pro mnohé není samozřejmost, anebo je to projev radosti nad tím, kde všude se myšlenka oslavy archeologie setkáváním odborníků s veřejností již ujímá…

Tak či tak je tato pozvánka nepochybně podnětem i k fotografování památek, prezentací či účastníků MDA. Získané snímky či dojmy budou na různých místech sdíleny, lze říci, že se budou také na internetu objevovat zmínky o archeologii „všude“. Snad by nebylo od věci při této příležitosti činit stále více známou myšlenku, že je třeba podporovat při tomto „všudybylství“ také „všudypřítomnost“ – to je myšleno tak, aby „kdekoliv“ přítomné údaje související s archeologií a památkami byly „odevšad“ dosažitelné. Takže, nadmíru zjednodušeně řečeno, hledat způsoby propojení různých a různě umístěných snímků, textů, videí…

Mezinárodní den archeologie na FlickruSnad lze bez velkého časového či mentálního strádání prospět nalezitelnosti všeho, co souvisí s MDA, např.

  • užíváním tagu #DenArcheologie, #denarcheologie apod. (např. na Twitteru, Facebooku)
  • zařazením fotek do existujících skupin, galerií, alb apod., např. Flickr
  • vložením odkazu na kdekoliv zpřístupněné fotky atd. na Facebook, případně do komentářů Události
  • pokud možno přesným popisem u fotek, galerií, textů, videí…; je vhodné používat i zkratku MDA, protože je přeci jenom na internetu méně frekventovaná, než slova mezinárodní, den a archeologie…

Dále by se mohlo jednat také o sdílení pod vhodným jména na Pinterest, popisy dojmů na blogu, fotoblogy apod. (kdyžtak zde v komentářích, anebo na Facebooku upozorněte na další vhodné Vám známé či vlastní cesty, mohu je zde doplnit, upozornit na tuto cestu pořadatele apod.).

Podpořme tak snadnější využití informací o všudypřítomné archeologii i o Dni samotném. Také sami mezi sebou se budeme moci archeolog nearcheolog o informace lépe podělit.

2016/10/09 Posted by | archeologie, prezentace | , | Napsat komentář

Dilemata OPD – 1. Kapacity

Toto téma nemá být v daném kontextu první v pořadí, ale praktickým významem se jako první vnucuje. A vlastně také navozuje všechny související problémy, i když je zase jimi podmíněno.

Z nich vyplývá, že žádné zvyklosti, zákony, vyhlášky, rutiny, metodiky, směrnice, doporučení apod. nepamatují na to, že je nutné v průběhu oprav (omítek, střech, podlah, elektroinstalací…) pomyslet (tedy z úředního hlediska vynutit) na průběžné sledování těch částí stavby, které jsou během zásahů jakéhokoliv druhu na moment či na delší dobu odhaleny, zpřístupněny ke zkoumání, anebo dokonce zcela zanikají. Jedinou výjimkou je metodika OPD, ale ta svou dikcí toto spíše navrhuje a jakoby nesměle ukazuje těm, kdo projeví z nějaké pohnutky o téma zájem. To je samozřejmě správné, protože vynucené postupy se stejně nedají plnit se zaujetím, které je pro OPD nutností. Čili metodika jaksi počítá s tím, že jednou bude sloužit prakticky na každé stavbě jako vodítko pro zaznamenání informací jak pro budoucí generace, tak pro srovnávací aj. výzkumy.

Jedna věc však zůstává i v metodice poněkud stranou podrobnějších rozborů či výminek. A to je právě otázka kapacitní náročnosti prací. Vlastně není ani nabídnuto pro základní představu srovnání… Kolik zdiv, dalších konstrukcí, omítek, architektonických článků apod. se jak podrobně zdokumentuje za jakou dobu. Asi je to tak správné i proto, že OPD si teprve nesměle získává pozici, takže nemůže pro sebe žádat až příliš a naznačovat, že pro kvalitní provedení by byly potřeba větší kapacity, než jaké zatím kdokoliv připustí jako únosné.

Přesto lze nastínit jakési vodítko srovnání. U archeologického výzkumu si dnes již prakticky nikdo nedovolí říci, že jeho kapacitní požadavky jsou nadbytečné. Sice se o nich diskutuje, ale i tak investoři strpí často nemalé náklady na to, aby místo zamýšlených stavebních prací zkoumalo 10 i více lidí několik měsíců a následně i více let výsledky výzkumu zpracovávala řada specialistů. Základem je ponětí o významu archeologie, jak je budováno už od školního dějepisu, projevující se nakonec i v tom, že archeologie si zasloužila paragrafy v zákonu o památkové péči.

Operativní výzkumy a dokumentace, ačkoliv se věnují stejné materii, tak nejsou „kalkulovány“ ani jako součást stavebních aj. zásahů do památek. Přitom by se měly stát nedílnou součástí každého zásahu, ať čistě technického a řemeslného (instalace elektrických vedení či plyno- nebo vodovodních potrubí), nebo vysoce odborného (restaurování, statické sondáže) či vědeckého (archeologie). Totižto by mělo jít o komplexní systém sběru vědomostí. To se zdá být logické. Ale naopak je na to třeba upozorňovat např. i proto, že samotní památkáři si tuto poznávací a dokumentační činnost jaksi osobují, čímž jakoby komplikují její začlenění do kýženého systému (i když příčiny tohoto stavu také mají svou logiku hlavně v tom, že památkář potřebuje intenzivně získávat poznatky z průběhu stavebních či jiných zásahů pro upřesnění regulativů.

Příkladem této disproporce může být připojený snímek. Ukazuje detail rozsáhlého archeologického výzkumu na ploše intenzivně zastavěné od středověku, přičemž během doby stavby opakovaně zanikaly a stále znovu se až do konce 19. století nahrazovaly novými. Demontáž nálezových situací trvala několik měsíců při dennodenním nasazení možná 5 i více lidí, s předpokladem následného několikaletého zpracování výsledků.

Zadání pro zpracovatele OPD se však v podobných případech týká jednoho dvou lidí po dva tři dny. S následným několikadenním vypracováním dokumentačního elaborátu. Přitom potenciálně je rozsah a význam dokumentovaných skutečností srovnatelný s archeologií. Samozřejmě sofistikované postupy archeologie vedou k zachycení řady podstatných skutečností významných i pro stavební historii, ale často i samotní archeologové poukazují na to, že stavební konstrukce nemusejí mít dost „nastudované“. Je nutné připomínat i případy, kdy se daří propojit SHP, archeologii, OPD, restaurátorský průzkum atd., ale ty jsou stále spíše vzácností. Nejde o výsledek systému.

Ideální by asi bylo vztáhnout poměrně velkorysé podmínky již prosazené pro archeologii i na ostatní metody výzkumu, resp. je spíše definovat jako jeden jednolitý a nedílný proces zkoumání, během kterého jsou jednotlivé disciplíny angažovány podle průběžně zjišťovaných a upřesňovaných potřeb. Zkoumaná materie je nedílná, a tak tomu musí co nejdříve být i s přístupy k výzkumným činnostem…

Beroun (BE), stav. parc. 296, Hrnčířská 1, Politických vězňů 4
Množství různorodých konstrukcí postupně doplňovaných a nahrazovaných během řady století intenzivně využívaného hospodářského objektu se vymyká možnostem zpracovat OPD se srovnatelnou podrobností jako archeologický výzkumu. A přece se nabízí určitá možnost – začlenit specialistu OPD do výzkumného týmu a nasadit jej v potřebných fázích výzkumu.

2013/11/04 Posted by | archeologie | , | Napsat komentář

Záplava archeologie na FB

Vedle dosti dlouho spíše pospávající FB stránky Archeologie – Rondel se aktivizovala FB skupina Archeologie, výrazně se probouzí také Sdružení pro ochranu kulturního dědictví – Zlenice, rozšiřující svůj záběr (i když aktualizace nejsou nepřetržité), a nově scénu „oživuje“ Archeologie na dosah. Jenže se obsah z velké části shoduje, čili z hlediska „odběratele“ multiplikuje (hlavně se to týká odkazů na „média“)… Individualizovaného obsahu je jen část. Možná by tedy nebylo od věci dohodnout se na sdílení informací z internetu na jedné stránce a specifické stránky či skupiny plnit skutečnými příspěvky…

2012/08/25 Posted by | archeologie, weby | | Napsat komentář

Záhadná cihla?

Věděl by někdo, co jsou zač tyto cihly? Velké skoro čtvercové jsou s dvěma neprůchozími drážkami, menší obdélné s jednou. Zřejmě jsou antického „římského“ původu (úplnou jistotu však nemám). Již jsem vyslal nějaké dotazy, poptával jsem se i na FB, ale zatím bez úspěchu. Předem děkuji za případné nasměrování k dalším informacím či za vysvětlení.

Vélia

K čemu by mohly drážky být? Vzájemně do sebe nijak zapadat nemohly. Cihly patrně nepocházejí z vysprávek po archeologickém výzkumu, protože byly zřejmě druhotně užívány i v antických zdech. Na druhé straně jsou dnes na nalezišti různě používány jako obrubníky chodníků, k vytváření žlábků pro odvod dešťové vody apod.

Předem děkuji za čas a za případnou pomoc mně nedosti informovanému.

2011/10/03 Posted by | archeologie, hádanka | | komentáře 4

Tak nám padají Pompeje! Jste šokováni?

Pokud si trochu s chladnou myslí prohlížíte senzační vykopávky nejen v Pomejích, ale i na tisících dalších míst v Itálii, Řecku, Španělsku, Turecku…, ale i na severu Evropy, musíte si všimnout, že odhalená místa více či méně trpí. Jedná se jednak o střídavé vysychání a vlhnutí, kdy některé části zejména v podloží (zemina) mění objem (vídáme, jak jsou zvlněné jinak dokonalé antické mozaikové podlahy), mechanické účinky případně protékající vody (dynamické účinky tekutiny a jí unášeného abraziva), rozměrové změny při změnách teploty (dilatační praskliny, drolení malty a její oddělování od bloků ve zdivu), narušování kořenovými systémy náletových bylin i dřevin (u nás se věří na blahodárné účinky zatravnění koruny torzální zdi), zvýšenými riziky transportu solí z podloží (lepší odpařování urychluje vzlínavý pohyb „solanky“ kapilárami) – a v neposlední řadě neblaze působí i stále opakované očistné, konzervační a konsolidační „kúry“ (typicky mechanickým odstraňováním kořínků porostu dochází k destrukci uvolněné malty i kamenů apod., nevhodně zvolené malty „stabilizačních“ nadezdívek zhoršují korozi překryté starší konstrukce). Připočtěme pohyb návštěvníků. V našem klimatu pak fatální účinky mrazu úměrné zavlhčení konstrukce (pokud na koruně zdiva leží sníh, ze kterého při oblevě vsakuje voda do konstrukce, kde opět při poklesu teplot zmrzne, je jen otázkou času, kdy půjde památku nabrat lopatou; víme ovšem, že např. ruiny hradů bývají velmi masivní a jejich malta byla v mnoha případech speciální, daleko odolnější, než u jiných staveb, které již zub času rozhlodal). Přesto i u nás stále znovu dochází i z vůle archeologů ke zviditelnění vykopávek i po skončení výzkumu. Vlastně až letos v ZPP (Starý Plzenec, Kašperské Hory) zaznělo objektivnější vyhodnocení dopadů odhalení vykopávek, v případě staroplzeneckého kostela zakončeného zavezením zeminou.

Procházíme-li tedy hektary odhalených antických lokalit v Itálii, můžeme sice pozorovat odhalené konstrukce, ale současně trneme nad tím, jak byla tímto zpřístupněním dramaticky snížena jejich životnost. Působivost těchto „autentických“ míst je samozřejmě hluboká a nezadatelná, nelze ji žádnou iluzí a hmotným či virtuálním modelem nahradit. Nicméně by se měly hledat cesty, jak těch originálů prezentovat ve fyzické podobě co nejméně (nebo přiměřené množství). Některá odhalená naleziště navštěvuje evidentně tak minimální množství lidí, že to nikdy nezaplatí provoz (kasu, úklid, údržbu, osvětlení). Řadu takových míst by bylo vhodné po prozkoumání zavézt a vhodně na povrchu upravit (nejlépe pěstováním travin, výsadbou stromů tam, kde je výzkumem doložena absence nálezových situací, zajistit odvod dešťové vody povrchovými strouhami). Jestliže staré konstrukce vydržely pod terénem v dobré kondici 2000 let, zajistili bychom jim takto přinejmenším stejnou perspektivu. Očumováním je ničíme. Lepší by bylo, kdyby se zaplatily precizní výzkumy a jejich výsledky se v určité stupnici komplexnosti a komplikovanosti bez skrupulí (konečně odhozených, kdovíproč vzniklých) kompletně zpřístupnily veřejnosti.

Daleko více pozornosti je třeba věnovat vývoji metod srozumitelného sdělení o hodnotách nalezišť co nejširší veřejnosti. Poznané památky nemají upadnout v zapomnění. K tomu je v EU aktuálně nasměrována řada projektů. Může se tak dojít i k tomu, že se ve veřejnosti projeví větší zájem o aktuálně stojící stavby, jejichž vypovídací hodnoty, když to vezmeme do důsledků, jsou přinejmenším (abych stařešinům nekřivdil) stejné jako u vykopávek, o možnosti poznat další kulturní souvislosti.( Zájem o starožitnosti je v jistém smyslu epizodou v kulturních dějinách lidstva, i když nepochybně významnou; možná významnější, než nás zatím napadlo.) Je třeba více hledat metody, jak tomuto zájmu co nejméně svědků minulosti fyzicky obětovat. Je mi ovšem jasné, že finální řešení není a všechny staré vzácnosti zakrýt nejde, že tyto oběti jsou nutné, protože naším cílem nemůže být jen nespatřené věci předat dalším generacím; to by byl trochu divný a laciný výsledek.

2010/11/16 Posted by | archeologie, ohrožení památek, zánik památek | , | Napsat komentář

Archeologický prezentát v kostele v Dolních Chabrech bude zřejmě ochráněn zásypem

Před několika desítkami let byly rozkopány podlahy a terén v interiéru i v okolí kostela sv. Jana Křtitele v Dolních Chabrech (stalo se tak mj. za mé částečné kopáčské brigádnické účasti). Po zhodnocení vynikajících výsledků archeologického výzkumu, kdy byla zejména překvapivě pod románským kostelem odhalena ještě značně starší raně středověká rotunda, bylo rozhodnuto nálezy v interiéru kostela ponechat nezasypané, občasně zpřístupnitelné pod rozebiratelnou dřevěnou podlahou. Přestože již bylo nemálo zkušeností se záhubou archeologických prezentátů v exteriéru, zdálo se existovat dostatek důvodů pro možnost nálezy v interiéru ponechat přístupné. Pro vědecké revize výzkumu i pro poučení široké veřejnosti. Prohlídka autentických nálezů má nepochybně pro velkou část lidí mnohem větší citovou i poznávací intenzitu, nežli nějaké archivované dokumentace či výklady ve vědeckých článcích.

Přesto se nakonec – celkem logicky – ukázalo, že odhalené konstrukce podléhají sice velmi pozvolné, ale evidentně neodvratné zkáze. Odhalená zdiva dříve či později vyžadují konzervační zásah, často spojený s „repasí“ částí konstrukcí, doplňováním spojovacího materiálu apod. Prakticky nepozorovatelné změny vlhkosti a teplot vyvolávají dilatace vedoucí k destrukci pojiva ve zdivu i hlinitých výplní. Připojují se biotická poškození. Občas někdo o nějaký kámen či hranu hlinitého bloku zavadí obuví.

Proto asi lze jen uvítat, že přišlo rozhodnutí o zasypání nálezové situace. Nicméně lze věřit, že to bude provázeno ještě řadou diskusí a také vyvozením zkušeností směrem k poznání, že ponechání odhalených archeologických nálezů je z hlediska jejich budoucnosti vždy riskantní. Samozřejmě připouštím, že může být zdůvodněno i jinak, od zřetelů vědeckých přes pocity investora až politické „zájmy“. Archeologické památky zřejmě nejsou věčné ani při ponechání pod terénem. Vzdát se vědomostí, které lze získat při jejich prozkoumání, to bych po nikom nechtěl. Ale při rozhodování o prezentaci by obecně prospělo méně odvahy a vynalézavosti. Uspořené prostředky by mohly být využity k produkci vhodných informačních materiálů.

2010/10/12 Posted by | archeologie, ohrožení památek, prezentace, ze života památek | , , | Napsat komentář

Archeologický videozápisníček

Archeologická instituce Archaia Brno prošlapává nejednu novou cestičku, alespoň pokud měříme našimi podmínkami. Nyní začala o výzkumech informovat a výzkumy popularizovat vlastním Videozápisníčkem. První díl je skutečně naplněn pestrou škálou metod digitálního střihu, ale současně má nesporně švih… (video).

V redakci webu NPÚ jsme o podobných věcech také uvažovali. Ve spolupráci s externí profesionální firmou bylo před lety vyprodukováno v „testovacím“ provozu několik videí, zejména obsáhlá reportáž ze zasedání EHHF v Praze na jaře 2007. Bohužel možnosti i intenzita zájmu potřebných spolupracovníků nedovolily záměr „památkové televize“ dále rozvíjet.

Dnešní technické možnosti již umožňují takovou formu prezentace prakticky bez omezení. Seriózní systematická práce však přeci jenom vyžaduje přípravu nějakého scénáře, koordinaci s terénními odbornými pracovníky a záruku jejich dohledu nad kvalitou obsahu, tedy určitou sumu kapacity. Na druhé straně po kratší či delší dobu lze vystačit i s nadšením. V redakci webu NPÚ jsme krom reportáží z různých odborných setkání, samozřejmě z průběhu oprav či průzkumů památek uvažovali i o instruktážních videích. Nevím, jestli něco v dohledné době zvládneme, ale je možné, že se mezi památkáři tvůrci podobných prezentačních projektů také najdou. A možná již existují, jen já to přehlédl. Pak budu vděčen, když třeba doplníte informaci s odkazem.

Obsáhle bývají dokumentovány společenské a kulturní události (např. Karlštejn).

Na webu NPÚ video ze zahájení Hradozámecké noci na zámku v Hořovicích.

2010/09/29 Posted by | archeologie, prezentace, publikace | , | Napsat komentář

Archeologický prezentát jakoby pod pavučinou

Zmiňoval jsem se tu o některých zřejmě často jakoby nečekaných důsledcích metod prezentace nálezů (zatím je toto téma shrnuto pod tagem „in-situ“). Takové přicházejí i u skleněných podlah nad prezentáty. Krom nefunkčnosti (neprůhlednosti) v důsledku kondenzace vlhkosti na spodní straně skla je docela nepříjemné poškrábání pochozí horní plochy. Samozřejmě záleží na tvrdosti skla, jak dlouho to bude trvat, než nebude sklem vidět skoro nic; rovněž přímá je závislost na intenzitě pohybu lidí a na zašpinění podrážek. Podstatnou součástí prachu na botách jsou drobná až mikroskopická zrnka zejména křemene. Prakticky při každém dotyku takové zrnko vytvoří v povrchu skla miniaturní vryp. Časem se síť vrypů stává prakticky neprůhlednou. Ale skla asi bude možné vyměnit… Čištění sice pomáhá, ale na druhé straně se na oděru rovněž podílí.

Roma (Řím, Itálie), Castel Sant'Angelo
V tomto případě z některých úhlů není vidět skoro nic i proto, že je poškrábané sklo osvětlováno lampami po stranách. Pomiňme, že v tomto místě je informační hodnota „nálezu“ spíše drobná a že asi šlo spíše o dekoraci.

2010/07/13 Posted by | archeologie, prezentace | , | Napsat komentář

Zprávy památkové péče, roč. 70, 2010, č. 3

Prezentace archeologických nálezů in situ i virtuálně.

Obsah čísla.

Hledání optimálního způsobu zpřístupnění nalezených zajímavostí je poznamenáno několika hledisky. Zkušenostmi, které obor nasbíral, způsobem, jakým je dokáže vyhodnotit, jaké má v které době představy o tom, co je potřeba veřejnosti prezentací sdělit a jak to nejlépe provést. Jednou je preferováno zdůraznění vzácného artefaktu, který má význam už proto, že se o něm učili všichni ve škole a někomu to utkvělo v paměti, jindy je třeba zachovat autenticitu, většinou chápanou jako jakási magie místa dotýkaného dějinami, nebo zase „analyticky“ poukázat na to, že objekt má složitější vývoj, než by se na první pohled mohlo myslet (nebo než dokázali odhadnout ti, kdo průzkum prováděli; moment překvapení). Nekriticky bývá vyzdvihována i vynikající kondice, ve které se zdivo často i s omítkami zachovalo; stranou úvah zůstane varianta, že odhalení konstrukce změní podmínky natolik, že památce již bude zbývat jen pár let…

K tématu prezentace archeologických nálezů se archeologie i památková péče vracejí vlastně permanentně, přesto jsou vědomosti o následném „chování“ odhalených situací a konstrukcí sbírány pozoruhodně nesoustavně. Z komentářů v odborných článcích se zdá, že v tomto smyslu není žádná systematická činnost vyvíjena, že jaksi ad hoc je provedena rešerše třeba v situaci, když se o nějaké další prezentační události uvažuje. V lepším případě se pak o výsledcích veřejnost dozví v podobě extraktu v článku – třeba v časopisu ZPP.

Nyní zařazenými příspěvky jsou – chce se říci – konečně na základě reálných pozorování realisticky hodnocených ukazována rizika prezentací archeologických nálezů na původním místě (nechci tím říci, že by se následkům prezentačních aktivit archeologové nevěnovali, nicméně působí až překvapivě, nakolik dávají sami často najevo údiv nad rozpadem nějaké prezentované staré zdi, když přeci byla konzervována podle nějakého laboratorního rozboru).

Přesto se číslem vine i neutuchající naděje, že se prosadí větší podpora pro zviditelňování nalezených elementů – logicky většinou zdí, že bude možné reálně budovat systémy trvalé péče o kondici reliktů.

Pozorováním výsledků prezentačního snažení in situ můžeme dojít k názoru, že odhalení památky a jeho způsob vypovídají ve velmi různém poměru o dvou základních okolnostech. Jednak o tom, že pozorované nalezené výtvory jsou historického původu, přičemž samy o sobě běžnému diváku nemohou říci prakticky o nic více. Jednak o jakémsi slohu, estetice prezentace. Jakási mykénská, egyptská, babylonská, pompejánská či trojánská romantika, kombinovaná psychologickými účinky ruin.

Prezentování je z hlediska toho, jak památková péče hledá cesty komunikace s vlastníky či projektanty, také možné chápat jako reakci na stav architektury i architektonického designu. Nemalá část architektů i investorů též oceňuje estetické „působení“ kontrastujících úseků zdiva, vypadajícího skoro jako skalisko, v rámci často chladně a geometricky uspořádaných kaváren, vinoték či fitcenter, byť oživovaných krkolomnými barevnými a materiálovými hrátkami.

Nepodložená víra v použité materiály a jejich trvanlivost. Protože se s prezentováním jen chabě nadezděných či vyspárovaných historických konstrukcí setkáváme dodnes, je zřejmé, že k výrazné reflexi nedochází. Za dva tři roky již zídky mizejí v záplavě lebedy, čemuž není možné zabránit bez intenzivní průběžné péče, ale nejhorší devastaci fatálního rozsahu působí vymrzání vody. V některých příspěvcích se již tento jev začíná zmiňovat, ale stále ještě bez toho vyznění, že v našem klimatu je tragický konec takto exponovaných konstrukcí neodvratný, otázkou je jedině čas, který do rozpadu uplyne. Setkáváme se stále s úvahami o účinku půdních i posypových solí, který je nepochybný, ale ten se jen kombinuje s neodvratným dopadem promrzání. Jediný racionální způsob ochrany archeologických reliktů v exteriéru je v našem klimatu jejich zasypání.

Promrzání se samozřejmě projevuje speciálně u zavlhčených konstrukcí. To jsou nevyhnutelně zejména všechny, které nejsou zastřešené. Vzlínající vlhkost se může projevit i u zdiva, které je chráněné pouze stříškou (před srážkami), ale není v temperované prostoře (setkal jsem se i s případy, kdy měl stříšku „nahradit“ konsolidační a hydrofobní nátěr). Nepochybně nejhorší dopad mají střídavé změny teploty kolem nuly, kdy z tajícího sněhu na koruně zdi (nebo u její paty, na nějakém ústupku či na spodu výklenku) proniká i těmi nejmenšími netěsnostmi při „oblevě“ do konstrukce voda, která pak ve větší či menší míře při ochlazení zmrzne (třeba při nočním poklesu teploty). Každý materiál vydrží těchto „mrazových cyklů“ jen konečný počet. Suchý materiál je vystaven jen dilatačním pnutím, k nimž dochází při rozdílné teplotě na různých místech konstrukce (typicky např. při ohřevu povrchu sluncem). Tak je tomu i tam, kde teploty neklesají pod nulu (nebo pokud se to stává jen výjimečně a v malé míře). Pak i voda po konstrukci stéká a zejména na materiály na vápenné bázi nemá prakticky žádný chemický účinek (mechanický se citelněji projeví jen při velkých průtocích, anebo je-li vodou unášeno abrazivo).

Vzhledem k účinkům srážkové vody se podle všeho v praxi osvědčuje ochrana korun zdiva zejména ruinovaných objektů jílovou vrstvou a drnováním. Podle všeho toto řešení může (podobně jako nadezdívky) do značné míry snížit teplotní rázy, a tím i redukovat rizikové výskyty změn teplot kolem nuly. Zřejmě se tím i citelně redukuje vlhkost konstrukce (to asi bylo prokázáno nějakými odporovými či hmotnostními měřeními, ale většinou je to asi hodnoceno intuitivně). Pozornosti se zřejmě dostalo nalezení vhodných rostlinných společenstev, takže nejvýznamnějším rizikem asi je případné zanedbání průběžné údržby (odstraňování náletových dřevin a konsolidace destabilizovaných míst) a monitoringu. Vzhledem k tomu, že se však jedná o metodu, která jen devastaci zpomaluje, byť významně, hodí se především pro zříceniny, u kterých již nepřichází v úvahu zastřešení.

Zřejmě chybí nějaké soustavné sledování – monitoring – prezentátů.

Didaktický význam je zřejmě nesporný, ale je možné, že jeho dopad odpovídá předpokladům značně vzdáleně. Je však pravdou, že přítomnost různých reliktů starých staveb v lůně X-tého suterénu nějakého nákupního centra napomáhá při posilování povědomí veřejnosti o tom, že vlastně každým místem „šly dějiny“ a že zasluhuje respekt a od společnosti nějaké např. ekonomické výdaje pro zachování reliktů.

Jistě nemůže ani být jinak, než že se jedná o vytržené jednotliviny. Vytržené z místních souvislostí, z vývoje (bez speciálních znalostí a bez dávky intuice nelze určit, jak starý je který kus zdiva, co bylo v jeho místě dříve, co se tu dělo později). Snahou památkářů i architektů je vždy vytvořit nějaký celistvý dojem, iluzi původního vzhledu, což je vcelku pochopitelné, pokud má nějaké poučení veřejnosti nastat (podobně účinkují „anastylózy“ antických chrámů; na Foru Romanu jsou stojící relikty z větší části betonové). Proto také výsledky vypovídají o naší době víc, než o čemkoliv jiném.

Opomíjené zatím u nás vzhledem k rozvoji informatiky jsou metody prezentace bez jakéhokoliv nároku na ponechání odhalených konstrukcí (přičemž ovšem mohou také vyvolat pozitivní ohlas a následně podnítit zájem veřejnosti o vhodnou metodu zpřístupnění nalezených artefaktů).

V příspěvcích v čísle ZPP se několikrát volá po možnosti zpřístupňovat zejména podrobné 3D scany na místě tak, aby si situaci mohli návštěvníci prohlédnout a maximálně tak pochopit genezi a památkovou podstatu stavby, jejíž stav se samozřejmě liší od minulosti. Od iluzivních prohlídek naleziště by však bylo na místě záhy přejít i k čtvrtému rozměru a z výsledků výzkumů krom prostorové iluze přijít i s časovým snímkem).

Z propagačního a osvětového hlediska má nejspíše značný význam výrazně prezentovat i dílčí poznatky již během zkoumání a získávat tak na svou stranu obecenstvo (dny otevřených sond) i odbornou veřejnost (dle možností otevřenější zpřístupňování odborným exkurzím apod.). Prakticky v každé chvíli probíhá dostatek archeologických výzkumů k tomu, aby mohly být využívány ke vzdělávacím účelům. To by mělo i snížit tlak na nadměrné a rizikové následné zpřístupňování prezentátů. Na aktivním nalezišti je mnohem více možností, jak lidem význam nálezů objasňovat, než u nějakého malebného fragmentu v podzemí obchodně kulturního centra (nakonec jsou i zdatní odborníci – archeologové přímo na místě). Pro mnoho lidí je cenné sledovat proces výzkumu a upřesňovat si tak své názory jak na místo zkoumání, tak i na výzkumné metody.

On-line – během zkoumání by měly být zpřístupňovány základní informace o zjištěných skutečnostech, případně i opatrné hypotézy. Každý výzkum by měl mít on-line informační stránku (optimálně dostupnou jednotným portálem např. na státní úrovni). Redakční systém by měl umožňovat snadnou obsluhu, podporovat jednotné klíčování (datace nálezů, typologie, metody zkoumání i dokumentace) a zajišťovat spolehlivou archivaci a retrogresivní využití dat. Na základě působení např. Světové archeologické asociace by vytvořené standardy dat umožnily i nadnárodní komunikaci (bylo by tak možné např. sledovat výzkumy nalezišť určité kultury či typu památek v širších souvislostech).

Dnes je třeba též reagovat na rozvoj mobilního užívání internetu. Rychle bude přibývat lidí, kteří si budou s to přečíst informace o výzkumu na kapesním komunikačním zařízení.

Možná, kdyby se prostředky potřebné na prezentaci in situ (spojenou s rizikem pro nálezy) vynaložily na posílení jiných cest zpřístupnění, bylo by památce samotné lépe a obecného povědomí daleko více.

To, co lze zpřístupňovat s využitím archeologického GIS, překonává možnosti virtuálních prohlídek nálezové situace, jsou možnosti vizualizace např. jednotlivých etap vývoje lokality, zviditelnění určitého typu nalezených artefaktů. Tyto aktuálně rozvíjené a do archeologické praxe nastupující trendy mohou být efektivně modifikovány pro osvětové využití.

V několika příspěvcích jsou zmíněny pokročilé metody dokumentace s využitím 3D scanování. Je ovšem velmi smutnou skutečností, že využití podobných exaktních a ničím zastupitelných postupů je většinou pro značnou nákladnost památkářům vzdálené (i když jsme nedávno v rozhlasovém pořadu slyšeli, že památkáři v tomto směru konají vše, co je třeba).

Metoda je však do značné míry odtrhována od rychlého vývoje v oblasti informačních systémů v oblasti muzejnictví či archeologie (GIS, CIDOC-CRM) a zpravidla o ní slyšíme jen jako o obrázku, schopném nahradit zaniklou či nepřístupnou skutečnost, i když lze připustit, že to je v dané souvislosti podstatné.

Pokud se vrátíme k prezentovaným případům i náznakům obecnějších souvislostí, měl by být poskytnut katalog prezentačních řešení s dokumentací (nemá cenu neadresně komentovat nepřesnosti v pražském výčtu příkladů v podání Milana Janča). Katalog by mohl být dostupný formou jakési „archeopedie“. To by dávalo možnost průběžného monitoringu, ale bylo by i zdrojem všemožného poučení.

Autorskoprávní fikce. Mnoho nálezových dat je nedostupných po celou dobu zpracovávání vědeckého hodnocení. Protikladem by bylo postupné zařazování zpracovaných jednotlivých položek do univerzální databáze, na což by navázal onen závěrečný vědecký výstup. Za dnešního stavu asi není pro většinu odborníků „zbrklé“ publikování dat před závěrečným hodnocením přijatelné. Je to škoda, protože se pak zájem soustřeďuje především na vědecké publikace či výstavní projekty, ačkoliv ty jsou s to zasáhnout jen omezenou komunitu.

On-line zpřístupňování samozřejmě nemá být chápáno jako argument pro omezení vědeckého publikování. Spíše naopak by vědecké publikování nemělo být brzdou popularizace.

Dilema. V řadě případů asi platí, že odhalené konstrukce přeci jenom mohou působit více na svědomí stavebníků, projektantů, úředníků i vnímavé veřejnosti, pokud by přicházel nějaký ničivý záměr. Ale ke snížení rizika by mohl přispívat i informační systém nějakého památkového katastru. Archeologové a úředníci mají většinu archeologicky významných lokalit vyznačenu v mapách. Ale ty jsou utajovány, aby nesloužily jako vodítko vykradačům nalezišť. Jenže, jak jinak, než na základě zpřístupnění informací může nastat situace, kdy občanům začne vadit rabování společného kulturního dědictví?

Asi velmi šetrnou a efektivní metodou je vyznačování zasypaných staveb na povrchu terénu, zejména komunikací, jak je to ukázáno na příkladech ze Žatce. (Názorným protikladem je Vízmburk, o kterém by se také dalo v těchto souvislostech něco odborného říci.)

Každopádně můžeme najisto počítat, že se archeologové k těmto otázkám budou vyjadřovat nadále. Doufejme, že to přispěje k lepšímu osudu památek samotných.

Do reality archeologické praxe nás uvádí kritika archeologického výzkumu na hradě ve Strakonicích. Lze tušit, že podobné otázky asi napadaly mnohého, kdo zaznamenal v televizi i na jiných místech překvapivě frekventovaná vystoupení archeologů i památkářů nad obrovitou odkrytou plochou výzkumu. Přesto je na hodnocení brzy a je velmi pravděpodobné, že se dočkáme reakce přímých účastníků.

2010/07/12 Posted by | archeologie, prezentace, Teorie/praxe památkové péče | , , | Napsat komentář

Skleníkový (d)efekt v archeologii

Archeologové rádi budují speciální typy pařenišť, od kterých očekávají, že budou zdrojem poučení pro zvídavé obyvatele i turisty. Záměr se však většinou mine účinkem. Možná se jedná o natolik speciální stavební úkol, že by stálo za to vyhledat odborné firmy s praktickými zkušenostmi. Přesto se zřejmě hlavními znalci ve věci zdají být archeologové. To, spolu se zápalem pro věc na straně architekta, který získal inspirující atypickou zakázku, vede většinou ke smutným koncům. Bujný růst vegetace je podporován mikroklimatem, skleněné kryty jsou lákadlem pro vandaly, anebo jsou ohrožovány záměrným či nechtěným pojížděním dopravních prostředků. V drastických podmínkách zřejmě trpí i odhalení svědkové minulosti. Každopádně se většinou jejich povrch pokryje hebkou vrstvou prachu, která postupně zahalí rozdílné materiály i barvy… Možná by bylo lépe neobjevit… Aspoň, že je to vše podrobně dokumentováno v zákoutích nějakého archivu.

Milazzo (Itálie, Sicílie)
Možná se i tato cedule stane památkou.

Milazzo (Itálie, Sicílie)
Archeologická pařeniště dotvářejí veřejné prostranství.

Milazzo (Itálie, Sicílie)
Skla jsou logicky poškrábaná a popraskaná, takže pořádně není vidět ani zdi, ani lebedu.

Milazzo (Itálie, Sicílie)
Vyjímá se jen novodurová trubka, která svědčí o nějakém pokusu o řešení problému.

Milazzo (Itálie, Sicílie)
Ocelové nosné kontrukce se osvědčují nejen v letištních halách, ale také jako dekorativní doplněk prezentátu.

Milazzo (Itálie, Sicílie)

2010/07/12 Posted by | archeologie, ohrožení památek | | komentáře 2

KACHNA SE KOCHÁ

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Art History Teaching Resources

Peer-populated resources for art history teachers

Bodleian Digital Library

A Bodleian Libraries blog

varia, curiosa et memorabilia

vienna, glasgow & beyond

MONUDET

Lapidária. Prvky staveb. Dokumentace. Evidence.

Heritage Times

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

WebUrbanist

Urban Art, Architecture, Design & Built Environments

Zapomenuto.cz

Opuštěné a zapomenuté stavby

Medieval Art Research

Send in your call for papers, conference programmes, new book suggestions and other medieval art history things to mail@medievalartresearch.com for us to share them with our community of researchers

Europeana Blog

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

History From Below

Musings on Daily Life in the Ancient and Early Medieval Mediterranean By Sarah E. Bond

Penn Museum Blog

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

The Inclusive Archaeology Project

Campaigning for Diversity & Accessibility for Everyone in Archaeology

MuseWeb

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

K-blogg - Riksantikvarieämbetets blogg

Riksantikvarieämbetets blogg

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Handed on

Being a random register of long-held private country houses not generally open to the public