Česká placka

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Poznámka k etickému kodexu OPD

Při opravách významných památek (ale to jsou propána asi všechny, i ty „nezapsané“) by v odborném vyjádření památkových instancí (a samozřejmě i v úředním rozhodnutí, nebo jak se to jmenuje) mělo být vždy navrženo, a pak i vymáháno, aby vzhledem k významu kulturního dědictví investor, projektant i další dodavatelé učinili maximum pro to, aby bylo možné během jakýchkoliv zásahů (rekonstrukce, obnova…) za splnění bezpečnostních podmínek uskutečnit

1. zejména vhodné množství veřejně oznámených prohlídek pro odborníky (historiky, archeology, památkáře, restaurátory, archiváře + limitovaný počet zájemců z řad veřejnosti)

2. v mimořádných případech (NKP, kulturní památka ve vlastnictví státu, záchrana dotovaná z veřejných prostředků) den otevřené rekonstrukce (obnovy) pro širší veřejnost (samozřejmě při dodržení veškerých bezpečnostních norem).

Přitom by měl být brán ohled na stav prací tak, aby bylo možné ukazovat maximum vypovídací hodnoty památky (fáze po sejmutí omítek v důležitých místech – odhalené staré zdivo, restaurátorské sondy a postup prací…). Pro takové prohlídky by měli být zajištěni průvodci znalí situace – ideálně archeolog, garant, zpracovatel OPD.

Vlastně jsem výše vynechal bod…

0. investor, projektant spolu s dalšími dodavateli a s odbornou podporou památkářů učiní vše pro to, aby poznatky o podstatě památky byly v maximální reálné míře zaznamenány, zpracovány a interpretovány, a v náležité kompletnosti uloženy k archivaci na vhodných místech; vše, co neohrozí osobnostní práva (autorská, soukromí), má být uveřejněno – za dnešní situace především na internetu, s ohledem na jakkoliv vzdálenou budoucnost po náležitém redigování také v rozumném počtu (min. cca 200 ks) kvalitním tiskem na nekyselém papíru konzervováno a uloženo v dokonalých archivních podmínkách (Národní knihovna, Národní archiv…; tyto instituce se mají starat o co nejúčinnější zpřístupnění všeho, co lze dle práva uveřejnit; současně mají trvale hledat cesty k dohodě s vlastníky a dědici autorských práv s cílem uveřejnit i to, co není k publikaci rovnou určeno). Uveřejnění na internetu by mělo být co možná propojeno s informatickými nástroji evidence památek, bibliografickými databázemi.

Advertisements

2017/08/02 Posted by | OPD | | Napsat komentář

Čím by tak asi mohl kus staropražské zdi obohatit informatickou pokladnici kulturního dědictví Europeana?

cp161030-opd-europeana-02

Detail zdiva zadního křídla Ledebourského paláce v Praze na pracovním snímku OPD dostupný v systému Europeana. (Foto 21.10.2015)

Když se objeví jakoby nahodilá fotka kusu otlučeného zdiva stavby z průběhu operativního průzkumu ve sbírce pokladů evropského dědictví Europeana, tak se autorovi takového pracovního snímku téměř podlomí kolena; taková sláva: Drobným příspěvkem jsem obohatil informace o sdíleném kulturním bohatství.

cp161030-opd-europeana-06-detail-g0084313

Jiný detail téže zdi Ledebourského paláce v Praze, tentokrát ve verzi MIS. (26.10.2016)

Snímek byl exportován přes příslušný repozitář, kde snad došlo k nějaké editační kontrole, z úložiště MIS – Metainformačního systému NPÚ. Tam byl vložen autorem snímku s tím, že se v případu MIS jedná o primární úložiště digitálních dokumentů státní památkové péče. Snímek ovšem nebyl izolovaný, ale tvoří součást dokumentace v režimu OPD (Operativní průzkum a dokumentace staveb). Tato dokumentace byla označena nějakým klíčovým slovem či kódem akce s nadějí využít toho k vytvoření vazby mezi těmito „položkami“ jednoho „konvolutu“. Stejným způsobem je to provázáno i s elaborátem pdf, rovněž deponovaným v MIS.

cp161030-opd-europeana-05-mis-opd

Elaborát OPD v MIS ve formátu PDF zachycuje první etapu dokumentace (mj. proto, že autor v zásadě nevěděl, jestli bude moci být přítomen v dalších etapách prací).

Zatím takové provázání není (snadno) proveditelné či technologií podporované. Informatické položky související s objektem je možné vztáhnout k lokalizovanému bodu, jehož hlavním spojovníkem je Památkový geografický informační systém (paGIS) spojený se stránkou Památkového katalogu (PK). V rámci PK je také možné získat informace či odkazy na složky Integrovaného informačního systému (literaturu či archivy, listinné dokumenty, odbornou i správní agendu…).

Nicméně u samotného dokumentu nejsou vzájemné návaznosti zobrazené nebo dostupné, v informatickém uzlu – PK – je sice možné je zobrazovat (nebo to v souladu s postupem konsolidace dat možné bude) ve vazbě k dotyčnému objektu, ale „extrahovat“ samotný elaborát spolu s odkazy na přílohy, které s ním tvoří jeden nedílný komplet, není zřejmě hlavní záměr systému.

Pro ověření možnosti prezentace průběžně vytvářeného záznamu (monitoringu) v podobě souborů vkládaných do MIS, s výsledkem v podobě konečného elaborátu, který využívá předchozí po etapách vloženou dokumentaci, jsem se věnoval právě tomuto nepříliš významnému úseku zdiva (postupně aktualizovaný elaborát OPD), jehož snímky doputovaly do European. Tím spíše tak lze sledovat některé vlastnosti tohoto „supersystému“ a jeho možnosti, ale porovnat význam takto sdílených dokumentů i s tím, jak se chová na „národní“ úrovni.

Postup a cíle průběžné dokumentace onoho kousku zdi jsem již „rozebíral“ jinde (s poukazem na potřebu v systému evidovat a sledovat aktuální změny, tyto záznamy řadit na „timelině“ apod.). Nyní tak myslím, že je snad namístě poukázat na potřebu otevřít zmiňované systémy nějakému funkčnímu vytváření kontextových propojení. Kdo narazí na fotku samostatně zcela nepochopitelného a nevýznamného kousku zdi, musí přeci mít alespoň možnost ověřit, jaké kontexty jsou s ní svázané, i kdyby to byla „jen“ myšlenka zpracovatele dokumentace na propojení několika fotek s elaborátem, ke kterému fotky patří. Vždyť v jiných případech mohou být takové „vymyšlené“ a „subjektivně vnímané“ vazby zcela zásadní jak třeba pro historické bádání, tak i pro aktuální zacházení s památkou.

Čili se zdá potřebné u dokumentu tyto vazby zviditelňovat. Asi by tomu pomohlo i otevření komentářům od uživatelů, uživatelské tagování apod. Tento námět (či nárok?) lze ovšem vztahovat i na jiné podobné či související rozsáhlé informační zdroje (třeba jako eSbírky apod.).

Na jednom z výše citovaných míst jsem se pokusil poukazovat i na potřebu průběžného zpracovávání „on-line“ operativních dokumentací či monitoringů. Vcelku osvědčené elaboráty PDF by nebylo od věci doplnit o možnost průběžného aktualizování rozpracovaného dokumentu, který by se až v určité finální či etapové verzi „fixoval“ v nějaké „konzervované“ podobě (výtisk v archivu, soubor pdf v IS).

2016/10/31 Posted by | dokumentace památek, dostupnost dat, IS, OPD | , | Napsat komentář

OPD a meze významnosti (pomocné náčrty na stavbě)

Při historických a památkových výzkumech staveb (SHP, OPD, MSTS…) se obvykle pozornost zaměřuje na to, co je možné využít pro poznání vývoje památky po konstrukční, funkční či výtvarné stránce, případně jako podklad pro vyzdvižení její úředněpamátkové hodnoty. Limitů pro podrobnost, detailnost či přesnost takové dokumentace je několik. Předně tu hrají roli otázky časové a kapacitní. Ty jsou nejrůzněji kombinovány s tím, co si aktéři představují jako v dané situaci důležité, případně hodné záznamu předaného ostatním zúčastněným instancím, anebo uchovaného pro příští generace. V různé míře se projevuje i vlastní badatelská specializace, jak ji v době dokumentační akce sleduje ten který zpracovatel. Přitom záleží i na tom, nakolik existuje, nebo je vyžadována nějaká formální struktura předání získaných poznatků a dokumentů. K tomu jsou vytvářeny metodiky, většinou vydávané NPÚ, ale to není pravidlo. S tím souvisí zase další nejasnosti, protože ani vyžadovaná struktura dat není jednotná napříč různými výzkumnými obory, takže ani doklady stejných jevů z různých výzkumů nelze efektivně studovat v možných souvislostech (správněji by měla být pro tato data nabízena úložiště se stále modernizovanou strukturou, reagující na přicházející odborné požadavky).

Příkladem nestandardizovatelného projevu lidských aktivit v památkách jsou i graffiti, od čmáranic po umělecké výtvory, v naprosto neomezené pestrosti, vymezené jen tím, nakolik je nějaká plocha vhodná k nanášení barvy či vedení kreslicího náčiní. Zvláštní sférou, která může někdy souviset i se stavební činností v průběhu akce OPD, jsou nejrůznější skici, znázorňující nějaký zadávaný pracovní úkol, odměřovací značky (niveleta podlahy apod.), značky pro rozmístění vybavovacích prvků (vyznačování polohy elektrických zásuvek, vodovodních baterií). Většina z toho nemá nijak podstatný význam. Přesto asi k diskusím o míře detailnosti dokumentace, inventarizace atd. patří pokoušet se o prověření účelnosti případného záznamu.

Graffiti na stavbách mohou být nejrůznějšího druhu. Jak z hlediska výtvarné hodnoty, tak z hlediska funkce. V průběhu dokumentace jim také někdy věnujeme pozornost. Samozřejmě(?) většinou dáváme přednost těm starším. Naopak většinou pomíjíme ta nová. Nakonec ani nemáme kategorie k jejich zařazení, výpovědní hodnota obvykle odpovídá banálnímu obsahu, zběžné provedení jakoby rovnou vylučovalo jakékoliv bádání a promýšlení. V tezovitých pasážích metodik se sice velí při dokumentaci se vyhýbat subjektivizmu, ale i tak jsou více či méně důrazně v evidenci preferovány položky jaksi „prověřené časem“. Nicméně vzhledem k poznání, že z historických dokladů je nakonec evidováno vcelku vše, protože v nějakých souvislostech bude jako užitečné výhledově vyhodnoceno prakticky bez výjimky cokoliv.


Graffiti. Náčrty několika situací během stavby. Vpravo zřejmě vyznačení polohy otvorových výplní. Vlevo rysky určující polohu elektrické „skříňky“ pro vypínač – značka vedle asi specifikuje typ osazeného prvku. Dole zřejmě výšková značka („kačenka“) s nějakým číselným údajem. Zřejmě se v tomto místě sešly informace od několika profesí v průběhu opravy stavby.

čp. 219/I, Liliová 5, Praha, Staré Město


Graffiti. Celková výška plochy zobrazené na fotografii je cca 40 cm. Výpis vysílacích frekvencí (VKV, MHz) několika rozhlasových stanic, jejichž signál je zřejmě v dané lokalitě dostupný pro přijímač používaný nějakou zde přítomnou osobou. Výpis je narušený průzkumnými sondami (stavebně-historickými?, restaurátorskými?). Rukopis je proveden na bílém monochromním hlinkovém nátěru tužkou černé barvy, dobře členěným nespojitým rukopisem. Výpis zřejmě vyhotovil někdo z dělníků zúčastněných na rekonstrukci a opravě památky. Jestli to bude nějak zajímat Ochranný svaz autorský? Snad propána ne… Jinak ale víme, že hlučné křaplání otlučeného tranzistoráku se nese mnoha staveništi…

čp. 219/I, Liliová 5, Praha, Staré Město


Graffiti. „Magický kruh“ je proveden na dveřním křídle, vyjmutém z dosavadního místa a zde postaveném vzhůru nohama jako součást ohrady části staveniště při rekonstrukci památky. Nepochybně ještě na původním místě tu byla vykreslena paprsčitě rozdělená přibližně kruhová „plocha“. Segmenty jsou po obvodu napřeskáčku očíslované. V původně levém polokruhu je asi třetina kruhu bez členění do menších „trojúhelníků“. V průsečíku radiálních příček je drobný kroužek s puntíkem uprostřed, lemovaný (částečně přibližně uprostřed až v jedné čtvrtině délky paprsků) dvojicí linek. Také obvodová line „kruhu“ je dvojitá. Mohlo by jít o terč pro nějakou (házecí?) hru, po čemž však nevidíme žádné stopy, ale je také možné, že se jedná o zákres provedený restaurátory či kameníky při opravě šnekového schodiště, třeba při vyjmutí stupňů kvůli opravě a plánovanému zpětnému osazení s využitím této orientační pomůcky.

Vlašská kaple, Praha, Staré Město

2016/10/23 Posted by | OPD | , , | Napsat komentář

Pokusná úvaha na téma možné metodiky pro dokumentaci „pitvy“ zanikajících staveb

Nástin případné úvahy ve smyslu možné koncepce nejspíše provždy hypotetické metodiky „zánikového průzkumu a dokumentace“ staveb

(Pracovní verze!)

Motto: Hlavní dopad by asi metodika měla mít jinam, než na odborníky dokumentující památky již osvědčenými metodami OPD či SHP… Spíše na zákonodárce a úředníky. Podobně jako u ostatních metodik není deficit ani tak z odborného hlediska, ale z hlediska kapacit, technického vybavení, morální i další podpory či obecnějšího pochopení významu zaznamenávaných informací apod. Snad se podaří zapůsobit i tam, kde např. nezávislí aktivisté sbírají dokumentaci, aby ji sdíleli a archivovali co „nejčitelněji“ pro nynější i budoucí studium. Tento přístup však nesmí být vykládán jako možnost zbavit se nějakého historického odkazu s odvoláním na to, že jej lze nahradit dokumentací.

  1. Zachování informací o ztracených památkách
  2. Komplexní metoda zkoumání a metodiky dílčích postupů průzkumu a dokumentace
  3. Metodiky dokumentace staveb a jejich částí jako systém?
  4. Spíše netušený význam dokumentace věcí při procesu jejich zanikání
  5. Obecné priority zánikové dokumentace
  6. Adjustace, archivace
  7. Poznámky na okraj
  8. Exkurz 1. Německo
  9. Exkurz 2. Most

Zachování informací o ztracených památkách

Pravonin destrukce 01

V momentu rozpadu konstrukcí stavby by vedle úsilí o záchranu měly být nasazeny i síly pro záchranu historických informací, neb ty patří k samotné podstatě památky a našeho vztahu k ní i k těm, co zbudou… (zámek v Pravoníně, renesanční, barokně upravený)

Zanikající stavební konstrukce či architektonická díla mnohdy opouštějí světlo světa v podobě hromad sutin, odvážených kamsi na skládku, případně ponechány osudu postupně ztrácejí kusy hroutících se krovů, opadávajících omítek, propadajících podlah a stropů, prolomených okenních překladů a rámů, což vše vespolek archeologizováno poskytuje výživu bujným křovinám. S průběhem řícení či demontáže mizejí informace o skladbě konstrukcí i jejich výtvarné (ne)hodnotě, konstrukční i řemeslné (ne)dokonalosti. Mizejí z prostoru, z kontextů, přestávají být součástí prostředí, ve kterém spolu s nimi žily a na jejich vliv reagovaly objekty, kterým třeba připadl osud chráněné památky a budou přetrvávat nadále, více či méně systematicky monitorovány a studovány, ovšem ve stále se více či méně vyvíjejícím prostředí a nových kontextech. V neposlední řadě se svým zánikem věci ztrácejí jako součást vědomostí o historii v jejím komplexním pojetí, tedy vč. toho, že se nezařadí mezi studijní materiál pro zkoumání historie umění či řemesel a opory pro precizní hodnocení toho, co přetrvává a „se“ chrání…

Recyklace pamatky kontejner

Památka na cestě k recyklaci…

Tomu nelze v relacích věčnosti zabránit. Nicméně tak, jak se zintenzivňuje mezi odborníky i v širší kulturní veřejnosti povědomí hodnoty souvislostí památek s jejich prostředím nejen v době jejich vzniku, ale i s časem životů, který kolem nich ubíhal, vyvstává jako důležitější otázka vytváření záznamů mizející podoby prostředí i konkrétních objektů a tyto záznamy uložit a užívat v moderním informačních nástrojích. Důležitost záznamů umírajících (ne)památek se může zdát administrativně nevýznamná. Pro odborný potenciál a budoucí stabilitu a míru věrohodnosti oboru památkové péče je však zásadní.

Takové dokumenty samozřejmě mají svou nepominutelnou tradici. Přinejmenším od dob renesance se zaznamenává romantické prostředí zřícenin, pro potřeby poznání architektury se přesně vyměřují detaily uměleckých forem i konstrukcí antických zdí, sloupových řádů, kladí, říms, ostění… (Od středověku ovšem patřily k základním ikonografickým motivům jesličky, symbolicky chovající nový život v polozříceném chlévě, obvykle s pečlivě „dokumentovanými“ rozpadajícími se konstrukcemi.) Dnes po staletích vývoje dokumentačních metod disponujeme (tedy, ne všichni) 3D scannery, fotogrammetrickými softwary a dalšími výdobytky špičkových technologií, nejspíše v budoucnu umožňujícími vytvářet virtuální „snímek“ světaběhu.

Nicméně nějak podobně, jako se v reakci na sdílení zděděných a aktualizovaných myšlenek budoucí památky právě nyní rodí, očekáváme, že v reakci na potřeby přijde i efektivní systém sdílení dat o památkách. Svým způsobem je do značné míry nahodilé jak to, jaká dokumentace v tomto stavu očekávání případně vznikne, tak i to, jestli bude zachována, bude-li uložena tak, aby ji bylo možné v nějakých souvislostech teď nebo kdykoliv později najít apod. Lze ale vidět důvody pro to, aby

Podstatnou část informací o památkách vytváří (nebo vynucuje od vlastníků apod.) systém státní památkové péče. Většina takových dokumentů vzniká jako podklad odborného posuzování investorských záměrů na změnu či údržbu památek. Ale v principu se památkový systém zabývá i dokumentací objektů, jejichž možný zánik se zvažuje (často v rámci rozhodování o případném „vyškrtnutí“ z ÚSKP). Při posuzování návrhu na „vyškrtnutí“ nějaké stavební památky ze státního seznamu chráněných objektů se např. součástí podkladů pro příslušné rozhodnutí zadává vypracování standardního SHP.

To zřejmě někdy motivuje úvahy, že se nic neděje, když se dokumentace nebude „řešit“ hned, jak by někoho napadla, ale ponechá se pro lépe vybavené dokumentátory následujících generací, anebo se s ohledem na omezené kapacity pro teď dokumentace odloží naneurčito. Samozřejmě je tu i tradiční proti úsilí o dokumentaci vždy vznášená odzbrojující námitka, že je důležitější památku zachránit, a to tím spíše, že vždy bude sama nejlepším dokumentem o sobě…

Dobrá, to je asi jaksi argument. Nicméně ten nakonec platí jen v limitované části případů, protože památky se (podobně jako všechno) během času mění, a hlavně TEĎ mnohé zanikají zcela či při dílčích stavebních zásazích. V tuto chvíli mizejí i se zachytitelnými informacemi, jež tak nikdo nezaznamená ani v budoucnu (a samozřejmě lze zase uspět s námitkou, že toho je pořád k dokumentování okolo dost).

Zdá se proto být namístě diskuse kolem otázek, zda lze požadovat, aby se našly cesty, jak takto mizející nenahraditelné informace nějakým zvladatelným způsobem zachytit a jak je efektivně uchovat pro „budoucí“ využití. Určitou paralelou tu samozřejmě může být „záchranný“ archeologický výzkum (ZAV), který se už stal vcelku samozřejmostí pod záštitou myšlenky, že pečlivě provedený a dokumentovaný výzkum „zachrání“ alespoň informace o tom, co při nějakých stavebních či výkopových pracích „muselo“ nenávratně zaniknout.

Záměrně se zde nečiní rozdíl mezi stavbou památkově hodnotnou či „bezcennou“, památkově chráněnou či pro oficiální památkovou péčí nezajímavou. Je zřejmé, že v praxi se bude vždy ke stavbám přistupovat různě, dle osobního pojímání hodnoty, ale jistě i podle úředně (s)právního statusu ochrany (je určitá pravděpodobnost, že zanikající úředně chráněná památka bude dokumentována s nasazením určitých profesionálních kapacit; ale nejednou dojde i k tomu, že aktivista bude z osobního zaujetí dokumentovat objekt úřady opominutý s odkazem na jeho malou hodnotu či dokonce škodlivost v památkovém prostředí apod., což má svou logiku v tom, že i o tomto kontextu je namístě zachovat informaci; kdybychom to chtěli přehnat, řekli bychom, že u všech objektů, jež nejsou chráněné, by měl být dostupný výklad důvodů tohoto ne-statusu).

Velký význam je přičítán archivaci dokumentace, i když je dosud značně slabá pozornost věnována předarchivní přípravě – tedy kvalitnímu zpracování i správě výtisků i elektronických datových souborů. Ovšem i vytváření nějakého informatického kontextu zaručujícího nalezení dokumentu v náležitých souvislostech je do značné míry v počátcích.

Komplexní metoda zkoumání a metodiky dílčích postupů průzkumu a dokumentace

Vědecký význam např. pro studium dějin stavitelských řemesel je dosud oceňován jen úzkou skupinou specialistů, nahlížených okolím do jisté míry s přezíráním, zejména ve srovnání s „praktickými“ funkcemi vědomostí pro projektování obnov, distribuci dotací apod. Jednotlivé přístupy se pak víceméně zbytečně vzájemně napadají pro subjektivismus přístupu apod., ačkoliv by komplexní IS mohl umožnit klidné soužití všech relevantních dat i jejich různorodých uživatelů.

Nicméně požadavky na srovnatelnost a „objektivitu“ metod dokumentace památek vedly k reglementaci zejména v podobě vydávaných metodik (jimž se pak dostávalo i politické podpory v podobě certifikace ministerstvem kultury; trochu paradoxně pak působí, že nikde není poruce seznam takto zavazujících postupů – ale to je jiné téma).

V posledních letech vzniklo snad už deset metodik, které se více či méně detailně a v různých souvislostech zabývají postupy SHP a OPD (od drobných památek, přes obytné městské domy až po zahradní architekturu, od urbanistických kontextů po inventarizaci nejdrobnějších součástek staveb). Vedle podrobného popisu způsobu terénního zkoumání a dokumentace, archivního výzkumu, přístupu k hodnocení památky a vyjádření k jejímu dalšímu ošetřování a individuálně pojatých výběrů hodnotných prvků i značně obecně specifikovaných námětů pro způsoby uložení elaborátu ovšem jednotlivé metodiky stále směřují k uzavřenému typologickému (účelovému) vymezení svého tématického záběru, obvykle nějak zadaného, zpracovaného bez větší konzultace v odborné komunitě.

Obecně lze říci, že rozdělení oficiálních metodik dokumentace a výzkumu památek na jednotlivé obory (podle typů objektů či jejich součástí apod.) má svou logiku, protože ohled na funkční, konstrukční i výzdobné specifické jevy je nepochybně oprávněný. Přesto se v rozsáhlé sadě metodik řada popisovaných postupů opakuje (někdy s drobnými obměnami). Protože však „pokrytí“ zkoumaných typů staveb není souvislé (z hlediska specifičnosti je zřejmé, že chybí např. metodika zkoumání továren), postrádáme i nějakou „supermetodiku“, specifikující okolnosti zkoumání souhrnně a odkazující na dílčí vodítka (ale k tomu bude třeba se zase vrátit jindy).

Mezi nimi by mohla mít své místo i metodika pro evidenci, zkoumání, prezentaci a archivaci vědomostí o zanikajících objektech jakéhokoliv druhu.

Metodiky dokumentace staveb a jejich částí jako systém?

Tyto metodiky by měly tvořit jediný systém, a to jak z hlediska sběru dat, tak i při správě posbíraných informací. K tomuto cíli snad bude co nejdříve vše směřovat. Do té doby ovšem má význam pokus upozornit na samostatný význam dokumentace stavby při její demontáži, rozkladu, hroucení apod.

Spíše netušený význam dokumentace věcí při procesu jejich zanikání

Význam dokumentace zanikajících věcí si sice dovedeme představit mnozí, ale snad lze předložit aspoň pokus o metodické „nalinkování“ postupů, možná s vyhlídkou na budoucí vypracování oficiálního dokumentu, ale také – a snad co nejdříve – na prosazení povinností jak pro dokumentátory, správce dokumentace, investory i dodavatele stavebních aj. prací.

Podrobnost dokumentace by měla odpovídat stupni povědomí o významu detailů a souvislostí. Tomu by tedy mělo odpovídat i kapacitní a finanční zajištění. Vzhledem k tomu, že víme o tom, že se detailnost výzkumů zvyšuje a musíme předpokládat, že tomu tak bude i nadále, měly by být zaznamenávány i skutečnosti, které se v současné době jeví jako málo podstatné.

V požadavcích na veškerou dokumentaci památek bývá velmi zdůrazňována potřeba jakési „kompletnosti“ formálního rázu. Zdůrazňují se identifikační údaje na titulním listu elaborátu, uvedení všemožných archivních podkladů využitých při práci apod. Prakticky se nesetkáme s výraznou preferencí akutního zpracování fotografické, popisné a kresebné dokumentace v terénu. Přitom ve srovnání s ostatními podklady jde rovněž i primární pramen, který by měl v první řadě vzniknout za jakýchkoliv okolností. Je nutné, aby byl identifikovatelný a využitelný v nejrůznějších odborných aj. kontextech.

Obecné priority zánikové dokumentace

Hlavní cílem je zachycení těch informací, které za normálního stavu celé stavby vůbec nejsou viditelné. Tedy např. dokumentace konstrukčního provedení zdiva, stropů, otvorů, armatur a výztuží atd. Takové informace nejsou z velké části dostupné ani při zpracování „upouštěcího“ průzkumu provedeného metodou nedestruktivního SSHP, přičemž jsou ale rozhodující pro poznání dějin objektu, ale i typologických aj. souvislostí jeho vzniku, provozu a změn.

Spolie milevsko kravin 01

Druhotně použité románské architektonické články, druhotně použité ve zdivu pozdně barokní hospodářské budovy, nyní opět ohrožené po zboření větí části objektu.

Typická je často zcela nezastupitelná možnost vyhodnotit stavivo – jeho „kompaktnost“, druhotné užití materiálu, cenných architektonických článků zaniklých staveb či jejich částí apod. Vzniká např. možnost dokumentovat zásahy při minulých funkčních změnách objektu, za normálního stavu naprosto neidentifikovatelných pod povrchovou úpravou.

Související priority

Ve chvíli zanikání objektu mohou být omezeny další jinak povinné náležitosti standardních průzkumů a dokumentací (SHP), jako je archivní rešerše či průzkum historické ikonografie. Je vhodné preferovat přístup, že ZPD je primárně cestou k zachycení pramenných informací. Samozřejmě je ideální, když navazuje na předchozí vědomosti. A to už ze základního důvodu, aby se vyloučila duplicitní akce, pokud již odhalené části byly dříve zkoumány v rámci OPD apod. K tomu je ovšem základní cestou údaje o veškerých dokumentech v nějakém maximálně snadno ovladatelném a velice přehledném IS bez odkladu zpřístupňovat.

Je potřebné evidovat místo uložení trosek, případně jejich druhotné využití v jiné stavbě (část stejného objektu, jiná budova), zavážce, navážce, lapidáriu…

Priority v kapacitní tísni

Zpracovatel usiluje o vytváření a archivně „udržitelné“ zpracování maxima dokumentace takové, aby i při nejzákladnější stručnosti (přiměřeně rozvinutý popis fotografie) byla srozumitelná, zpětně přesně lokalizovatelná, využitelná v jakýchkoliv kontextech.

Velký význam mají měřické snímky aj. typy dokumentů schopné pozdějšího vyhodnocení. Proto je třeba velkou pozornost věnovat lokalizaci dokumentů a co nejkvalitnějšímu popisu. Detailní snímky by pokud možno vždy měly navazovat na komplexnější záběry, které by např. zlepšily vyhlídky na budoucí začlenění k dalším dokumentům při vytváření 3D či plánové dokumentace apod.

Zpracovatel počítá s možnou postupností akce a se zapojením dalších dokumentátorů. Tedy může být výsledkem vhodně propojený sled jednotlivých fotografií s potřebným popisem, stejně jako více či méně komplexní elaborát (možná ideálně jako „skládačku“ souborů s popisem, propojených se souhrnným komentářem). Pozornosti by se mělo dostat opět i formátu html (xml) už i proto, že by pokud možno měly být výsledky dostupné on-line.

Lepší něco, nežli nic?

Instruktivním příkladem pro závazné a nepominutelné provedení akce ZPD je odstranění nestabilního objektu či jeho částí při hrozící havárii. Co jen dovolí podmínky bezpečnosti práce v kombinaci s osobním nasazením, je třeba dokumentaci pořídit. Povinnost k tomu zajistit podmínky by měla být uložena i úřadům, které by měly vlastníka rozpadající se či demolované stavby přimět, aby si k tomu přizval kompetentního specialistu. Na tuto naléhavou potřebu by proto měli myslet zákonodárci a vykonavatelé (stavební a památkový zákony).

Samozřejmě by v žádném případě nemělo dojít k tomu, že bude příslibem či uskutečněním ZPD argumentováno ve prospěch likvidace památky či jejího ponechání bez údržby. Tomu by měly bránit vhodně upravené právní podmínky i přístup instancí (tedy jejich přísnost i pomocná ruka).

Vždy je třeba opakovat, že je potřebné disponovat místem, kde bude možné srozumitelně zjistit, jaká dokumentace k objektu již existuje (a není proto třeba ji tvořit opakovaně – např. zaměření). Dále by na tomto místě mělo být možné vložit odkaz na vlastní nově vytvořenou dokumentaci. Pokud možno by mělo být možné (např. po jednoduché registraci) takovou dokumentaci do archivního systému přímo vložit.

Dále je potřebné naléhat, aby zákonodárce myslel na to, že jsou prostředky na takové dokumentace účelně vynaložené a hledal cesty, jak pro jejich vytvoření podpořit vlastníky, ale zejména samotné průzkumníky (proplacení nákladů a prokazatelně vynaloženého času na zpracování).

Časová a profesní náročnost

Měla by být podrobněji a na komentovaných příkladech charakterizovaná v metodice.

Adjustace, archivace

Jak technicky adjustovat? Časté jsou problematické „výstupy“ v podobě „wordových“ dokumentů s vloženými obrázky, „vytištěné“ ve formátu PDF, současně snad tištěné několikrát na běžný papír archivně nespolehlivými tonery. Zmiňované metodiky se touto stránkou archivní „udržitelnosti“ prakticky nezabývají. Obvykle se spokojí s mnoho neříkajícím upozorněním, že je třeba elaborát nějak archivovat u oprávněné instituce. Technická rozrůzněnost tak nabývá ohromujícího rozpětí. Bohužel se nepodařilo natrvalo rozvinout před lety vcelku prosperující a vlastně nekomplikovaný projekt ukládat elaboráty SHP aspoň v jednom výtisku do NAČR (Martin Ebel). Tato nejednotnost jen podporuje komplikace při dalším využití informací.

Podobně i v rámci památkové digitální evidence (MonumNet; MIS, Památkový katalog) vytvořené sbírky informací z oblasti OPD či monitoringu stavebně-technického stavu nejsou přehledné, ani vzájemně propojené.

Data v digitálně sociálním chaosu přibývají na internetu, ale neslyšíme ani apely z kompetentních míst na adresu památky fotících nadšenců, aktivistů pro záchranu památek, ale i zpracovatelů vědeckých a výzkumných projektů, aby hledali cesty kooperativního udržitelného zpracování dokumentačních elaborátů, a to zejména těch elektronických, které bez standardizace budou časem ve stále větší míře ztráceny.

Otázky jejich nalezitelnosti v budoucnu a operativního sdílení dnes jakoby nikoho moc nepálily ve chvíli, kdy skončila dokumentační akce předáním práce investorovi, ukončením lhůty udržitelnosti projektu. Asi se počítá s brzdým dynamickým rozvojem digitální archeologie.

Kam tedy s daty reálně?

To je nad mé síly komentovat – co je vhodné, udržitelné… Zpracovatelé dokumentace se často pro její ukládání a zpřístupňování rozhodují do jisté míry intuitivně, podle nějakého doporučení, vedeni osobními pocity ze snadnosti či komplikovanosti obsluhy různých „aplikací“ apod. Zřejmě zcela minimálně berou v potaz možnosti data nějak kombinovat s produkty jiných lidí, daty institucí apod. (Ověřoval jsem řadu různých fotobank, ale to je asi na jinou diskusi…)

Nelze přitom pominout další typy dokumentace či jejího záznamu, které postupně pronikají do rutiny a nabízejí další možnosti porozumění. 3D vizualizace. Video. Audio. CAD/GIS/BIM…

Poznámky na okraj

(Jen úvodní „teze“. Připomínky jsou vítány!)

Kyselka arkyr zdivo 01

V situacích nejvážnějšího ohrožení památky se může zdát pořizování dokumentace poněkud cynickým. Nicméně je v té době mimořádně efektivní.

Přehledu by asi mohl obecně pomoci registr demolic s odkazem na dokumentaci v rámci IISPP? Bez vazeb na agendu stavebních úřadů se tím však asi nemá cenu zabývat. Stejně je aspoň po nějakou dobu využívat destrukčních situací a dokumentaci uveřejňovat, aby byl postupně širším kruhům odborníků i dalších dotčených osob stále zřejmější význam takového uchování informací. Důležitá přitom je součinnost, aby se co možná přehledně ukazoval rozměr problematiky.

Volba konkrétního postupu by měla vycházet z existujících a co nejpřesněji odhadnutých časových možností. Velmi často ovšem musí být okamžité. Cílovým stavem přitom musí být předání maximálního rozsahu dokumentace, kterou bylo možné zpracovat v existujících časových podmínkách, při nepochybné jednoznačnosti identifikace dokumentované věci, určení polohy snímků apod.

Co největší pozornost je třeba věnovat začlenění informací do kontextů. Používat v popisu správnou terminologii, pozorně volit klíčová slova. Nutná je lokalizace v GIS (GPS).

Informace o vytvořené dokumentaci má být zařazena i do „soupisu“ dokumentů snad v IISPP, nějakém systému NAČR nebo pod. Zatím je toto ovšem čirá iluze.) To je potřebné z několika důvodů. Musí být snadno ověřitelné, že dokumentace vznikla, aby se mohl vyvarovat opakované akce, kdo by případně stanul před památkou s cílem znovu ji dokumentovat (anebo se mohl zaměřit na detaily, které předešle byly opomenuté či nepřístupné). Rovněž je to cesta k zapojení poznatků do typologických, územních či jiných systémů informací, a tím zkvalitnění vědomostní báze vůbec.

Dokumentace má být ukládána do centrálního úložiště (bohužel však v panující snad dočasné situaci asi kamkoliv) v co „nejprůhlednějších“ „formátech“. Pro některé složitosti typu 3D vizualizace je asi nutné užít příslušné typy (PDF…). Ale pro základní typy (text s obrázky) by se mělo přednostně jednat o html s odkazy na připojené obrázky v maximální kvalitě (ideálně *.tif, realisticky co největší *.jpg bez komprese). Z takového souboru je vhodné spolu s náhledovou fotografií vytvořit verzi *.pdf, a tu uložit na vhodném místě paralelně, pro případ havárie prvotního úložiště, ale i pro usnadnění vyhledání. Je vhodné se postarat dle možností, aby dokument nebo odkaz na něj byl k dispozici v centrálním památkovém informačním systému (pokud možno i v případě, kdy se nejedná o kulturní památku ze zákona).

Přitom je třeba nacházet rovnováhu mezi množstvím a rozsahem dokumentace a její zvládnutelností v dostupné kapacitě. Vysoké nároky na rozsah, kvalitu, popis by neměly vést k tomu, že se dokumentace nedokončí.

Zásadně podstatné je vytváření vazeb mezi dokumenty, protože v dramaticky narůstajícím obsahu internetu již rapidně klesá šance na nalezení individuálně relevantního obsahu pomocí standardních vyhledávačů.

V zásadě nejsou k dispozici žádné standardy. Dokumenty neshromažďují plošně památkáři, individuální příspěvky asi nezajímají ani Národní archiv apod., o jejich systémové vazby se pak vlastně (krom už snad až mýtizovaných metadat) asi nezajímá nikdo.

V rámci časových možností by se vážní zájemci o tuto problematiku měli zapojovat do diskusí, v článcích, na sociálních sítích, na konferencích by se měli dělit o zkušenosti a názory. Vzájemně by měli vždy hledat dohodu a vyjadřovat si podporu při prosazování realizace konkrétních akcí. Měli by koordinovat své postupy a vždy apelovat na instance, aby pomáhaly vytvářet pro dokumentaci prostor.

V cílovém stavu by v zásadě měl zákon ukládat vlastníkům i stavebním firmám pořízení dokumentace v rozsahu úměrném hodnotě objektu i jeho vývojové členitosti.

Nikdy však nemá dojít k tomu, že by s odvoláním na zastupitelnost objektu dokumentací byla usnadněna cesta k likvidaci (rekonstrukci) apod. Ale to si nejsem jistý, že by se dalo plošně jakkoliv obstarat.

Zpět k věci…

Metoda ZPD není vlastně ničím novým, speciálním. „Technicky“ plně navazuje na standardy SSHP a OPD. Její nástin však má upozornit na existenci jedné z fází existence památek, té, v níž je dostupné extrémní množství poučných detailů historických staveb (což jsou vlastně všechny), ale v níž již památkový systém ztratil o dokumentaci zájem, protože ji nemůže využít pro další administrování péče, když již není oč pečovat…

V této situaci je také důležité dbát na to, aby byly záznamy co nejlépe dohledatelné (když už je nelze vkládat do nějakého sdíleného otevřeného informačního systému, jelikož neexistuje). To jim poskytne jednu ze základních hodnot, protože se mohou stát srovnávacím materiálem pro ochranu zachovaných objektů a mohou se začlenit do zdrojů pro historické výzkumy, přesnější poznání typologie a pro vzdělávací programy.

Exkurz 1. Německo

Wia160917-DSC2012

Exkurz 1

Benjamin RUDOLPH: Dokumentationen vor Abbruch – Handhabung und Anforderungen im Land Sachsen-Anhalt, in: Denkmalpflege in Sachsen-Anhalt, 15, 2015, č. 2, s. 42n.

V posledních letech je státní památková péče konfrontována s novým fenoménem – požadavky na demolice či neřízeným zánikem registrovaných památek. Vedlo to k novému přístupu k dokumentaci památek. Změny se dotkly jak „garantů“, tak i složek „SHP“. Na jedné straně je samozřejmě nutné litovat ztrát na památkové substanci, ale současně byl přijat morální apel zachytit to, co je možné o organismu stavby zjistit vlastně jen v momentu jejího rozpadu či demontáže. Je v tom ovšem obdoba OPD v průběhu oprav, kdy rovněž (možná méně nápadně) postupným změnám objektů dochází k mizení informací v nenávratnu. „Nabízí se“ tak závazek zachytit maximum informací, které jinak dosud ve spoustě případů mizejí v nenávratnu.

Přestože nejspíše existují nějaké statistiky demolovaných či zanikajících památek u nás, nejspíše nejsou z tohoto hlediska výrazněji reflektovány.

V Sasku-Anhaltsku (asi nejen tam) je stanoveno, že před demolicí památky může památková instance nařídit povinnost památku dokumentovat. To se asi děje i u nás, v nějaké míře. Prioritou přitom ovšem většinou je požadavek na pořízení takové dokumentace, která dovolí správně rozhodnout o povolení či zákazu demolice na základě z dokumentace vyplývajících informací o hodnotě památky. Zdůrazňují se požadavky na dokumentování nejrůznějších detailů svědčících o vývojovosti památky či jejích cenných prvcích. Nicméně dokumentace a průzkumu se vyžadují případ od případu – nejde tedy o nějaký obecný „objektivní“ závazek.

S tímto pojetím ovšem souvisí představy o uložení informace do „složky“ daného objektu, bez „tlaku“ na obecnou využitelnost informací pro studium typologie apod. Lze v tom spatřovat skutečnost, že instance památkové péče zatím poněkud opomíjejí „podružné“ výzkumné významy dokumentace, nepodstatné ve srovnání se závažností o rozhodování o objektu samém. (Asi už stěží srozumitelná v tomto stadiu může být úvaha o zpětné vazbě v tom smyslu, že přeci i praktikující památkáři volí své přístupy na základě dosud existujících informací a podle toho, jak i jim byly zpřístupněny; tím je ovlivňováno i obecné vnímání toho, co památkáři vynucují na vlastnících či dalších orgánech státu.)

Nepříliš pohodlná bude otázka financování. Právní a správní otázky zde ponecháme stranou. Prověření dodávané dokumentace se ovšem soustředí na to, jestli je text rozdělen do příslušných kapitol a zda je fotografická dokumentace profesionální, jak případně předpis požaduje. Detailnější požadavky bývá obtížné zdůvodnit, a případně financovat.

Exkurz 2. Most

Matěj SPURNÝ: Herci díla zkázy. Demolice starého Mostu a role památkové péče, in: Zprávy památkové péče, roč. 76, 2016, č. 3, s. 251-264.

S. 263: „Památkáři, archeologové a je zastřešující instituce tak mohli v době bourání Mostu… alespoň s částečným úspěchem vymáhat plnění podmínek, za nichž byli kdysi přinuceni s likvidací historického města souhlasit. Vedle trojstranné dohody… se jednalo o několik desítek konkrétních dokumentačních akcí… Situaci komplikoval spíše poněkud nepřehledný stav, kdy se jednotlivé instituce a úřady… ve svých záchranářských podnicích různě předháněly a překrývaly, přičemž jim chyběl společný koordinační orgán.“ S. 264: „Umírající město bylo zkrátka jedinečným objektem, na němž si humanitní a společenské vědy mohly vyzkoušet techniku vlastní jinak zejména biologii a medicíně, totiž pitvu.“

Nicméně mostecké memento a nepochybné úsilí pro dokumentaci mizejících hodnot nevyznívá do podoby nějakého výrazného a reálného poučení, ze kterého by plynulo systematické rozvinutí reálných činností. Prakticky nic ze shromážděných informací není veřejně dostupné (v článku by se na to také asi odkázalo). A ani nějaký systematický postup při shromažďování dokumentace památek do praxe zavedený nebyl. Nelze sice vyloučit, že aktivní projekty monitoringu stavebně-technického stavu památek či OPD, nebo různé projekty dokumentace ohrožených objektů bez náležité péče takové výstupy sice mají, ale ty netvoří nějaký veřejně zjevný systém.

2016/09/17 Posted by | dostupnost dat, metodiky, OPD, památková legislativa, zánik památek | , , | Napsat komentář

Pragdetail dvouletý slibuje rozšíření práce s dokumentovanými detaily staveb?

Odborníci i širší veřejnost testují různá „řešení“ pro sdílení informací o památkách a zpracovaných dokumentacích. K průkopníkům mezi odbornými pracovníky památkové péče jistě patří autor webu Pragdetail. Efektivně kombinuje on-line dostupná řešení a kombinací databáze, map a stránek s „galeriemi“ obrázků a vytváří přehledné typologické výběry prvků staveb z Prahy (a postupně přidává další lokace). Nicméně vzniká otázka, proč nepropojit také např. portál, vrata, zábradlí či domovní znamení z jediného domu? Proč po nich pátrat v jednotlivých tématických mapkách či jinými cestičkami.

Možná se blíží řešení i v tomto směru. Mohla by to naznačovat galerie detailů pražského domu čp. 510/I na staroměstském Havelském trhu. Autor se rozhodl sloučit snímky různých „sort“ detailů jediného objektu. Zájemci o přehlídku vědomostí a nálezů z jediné nadprůměrně cenné stavby to nepochybně ocení. Přitom je tím zachována možnost jednotlivé detaily zatřídit i podle příslušného typu. Pokud v takových typologických přehledech bude uveden i odkaz na příslušný objekt a na jeho stránce bude možné se seznámit s dalšími prvky, kterými se honosí, ocitneme se náhle místo jednotlivých izolovaných stránek rovnou v… informačním systému.

cp2016-pragdetail

Pokud by se ovšem autor časem rozhodl sbírku nějak doplňovat, bylo by potřebné snímky nějak chronologicky odlišit (řadit).

To jistě vyvolá i další otázky. Zejména ovšem tu, ke které se opakovaně vracím, proč na tvorbě takových sbírek nespolupracovat s dalšími zájemci o poskytování informací. Samozřejmě v tom není stopa výčitky, spíše je Pragdetailu třeba děkovat za náměty a snad i inspiraci jiným lidem kolem památek, možná i samotnému informačnímu systému památkové péče.

Vzhledem k uvedeným možnostem kombinací, snadnějšímu odkazování apod. je testování a provozování řešení podobných tomu zde citovanému mnohem vhodnější, než dnes tak oblíbené sdílení „dokumentů“ na Facebooku (přitom je ale vhodné užívat FB apod. k avizování aktualizací, to je vcelku bez diskuse.)

Problém ovšem do značné míry spočívá v tom, že neexistuje vlastně žádná platforma pro podobnou mnohostranně užitečnou součinnost, k čemuž by se jistě nejeden zájemce rád přidal. Ale můžete třeba v komentáři upozornit na další podnětné příklady.

2016/04/05 Posted by | detaily staveb, OPD, participace, publikační činnost, weby | , , | Napsat komentář

Jak tedy nejlépe publikovat o stavebněhistorické vědě?

Jan KYPTA: Kultura bydlení jako nedohlédnutelný úběžník mezioborového výzkumu, in: Průzkumy památek 22, 2015, č. 2, s. 1-2.

Publikování výsledků stavebně-historických i jiných průzkumů památek má významnou tradici, ke které v uplynulých 22 letech také podstatně přispěl časopis Průzkumy památek, který si přes peripetie různých zpochybnění své prospěšnosti pro památkovou péči vydobyl mimořádnou pozici a uznání i v mezinárodním měřítku. Jednotlivé sešity jsou vskutku monumentální přehlídkou dění v oboru, což je podtrhováno skvělým technickým provedením i bohatým špičkově prezentovaným barevným obrazovým doprovodem. Tisíce stránek popisů, analýz i syntéz tak dávají představu o autorských i redakčních přístupech i jejich vývoji.

Srovnatelnou bázi pro sledování publikačních výstupů SHP navíc poskytují i sborníky Dějiny staveb a Svorník (shrnující příspěvky z odborných konferencí).

čp. 219/I, Liliová 5, Praha, Staré Město

Krov ze 17. století v průběhu opravy.

Autor úvodníku posledního čísla Průzkumů památek se tedy měl oč opřít, když se kriticky vyjádřil k některým znakům stavebně-historické literatury za poslední dvě desetiletí.

Poukázal na častou terminologickou nejednotnost či nepřebernou a neuchopitelnou podrobnost některých popisných statí, z nichž často nevyplývají nějaké obecnější závěry (ačkoliv se leckdy nabízejí). Skutečně je namístě otázka, zda autory s gustem předkládané úzkostlivě objektivistické popisy mohou čtenářům něco přinést. Je v tom ale třeba vidět i určitou daň základní metodické tezi SHP, že popis nemá obsahovat interpretaci. Tu že je třeba přísně oddělit. Možná by mohlo být tématem diskusí, jaký je vztah článku k elaborátu SHP, jestli třeba článek nemá být založen spíše na základě interpretační kapitoly elaborátu a o popisy doplněn jenom v těch částech, kdy by v návaznosti na dřívější názory nebylo hodnocení bez analytického podkladu dobře rozumět.

Ale nepochybně jsou některé podrobné příspěvky natolik pozoruhodné doložením uplatněných výzkumných a dokumentačních metod, vyhodnocením některých typologicky podceňovaných nálezových situací apod., že by zpochybnění jejich publikace mohl žádat leda nedostatečný znalec problematiky.

Co tedy asi spíše chybí, jsou stručná co možná operativní sdělení o dosažených poznatcích korigujících jak znalosti studované památky, tak obecnější představy o typologii, stylovém vývoji apod. V metodice i praxi SHP i OPD totiž prakticky všechny poznatky končí v archivu, nejspíše s cílem, i když přímo nevyjádřeným, být k dispozici úřadům a někdy v budoucnu možná i dalším zájemcům. Případné zužitkování a uveřejnění je ponecháno na „psavosti“ realizátorů výzkumné akce.

Přitom je ale jasné, že poznatky mají významný potenciál pro prohloubení znalostí v širší komunitě a jistě v neposlední řadě také pro upevňování znalostní báze oboru SHP, ale i památkových instancí. Stejně nepominutelná je potřeba podle dosaženého stavu poznání aktualizovat i referenční údaje (popis památkových hodnot) v úřední evidenci památek, protože to má dopad např. i na právní jistotu vlastníka památky či dalších osob, kterých se památková ochrana může týkat.

Dobrá, ale co by se tedy mohlo změnit v metodách uveřejňování informací o poznatcích z průzkumů památek?

Nemůžeme se dnes již zabývat jen tištěnými publikacemi, které ovšem budou provždy základem hlavně pro svou trvanlivost. Při zavedených systémech oponentur, projednávání v redakčních radách a celkem časově náročném redakčním zpracování budou vždy tištěné publikace vydávány s uvážlivým odstupem po dokončení průzkumu a vypracování článku.

čp. 162/III, U Zlaté studně 5, Praha, Malá Strana

Dokumentace zdiva se zazděným starším vstupem provedená v průběhu náhrady části omítek.

Celkem stále novou možností, se kterou si tak úplně nevíme rady, je internet. V extrémních případech jsou někteří autoři ochotní se dělit o zážitky a poznatky z právě probíhajících výzkumných akcí, případně se kolegů vyptávat, jaký by měli názor na ten či onen nejednoznačný jev, poptávají se po správném čtení německých kurentních záznamů (typicky Jan Pešta na Facebooku). Někteří průzkumníci předávají nejrůznějšími nekonzistentními cestami postřehy a dokumentace z průzkumů SHP i OPD (něco je prostředkováno na Facebooku OPD). To jsou ale podle mého příklady vhodné pro ilustraci diskuse, protože mají řadu omezení ve své funkčnosti (vidí je jen malá část komunity, užívající Facebook, data nejde nijak zatřídit, vyhledávat podle témat apod.; prostě se jen objeví, pár lidí je zhlédne a v lepším případě i okomentuje, a to je vše…).

Patrně by se daly najít lepší způsoby, ale to by vyžadovalo jejich vlastnosti a obsah probrat v diskusi a pak také ve shodě vytvářet. V internetové verzi by také texty byly daleko snáze přístupné pro kýžený mezioborový informační přenos.

Facebook bychom tedy mohli vnímat snad jako testovací zónu možností operativy (OPD, Svorník, Ledebourský palác), ale za nosné považovat spíše blogy, on-line „časopisy“ apod. Ideální by bylo, kdyby co nejvíce lidí mohlo pracovat v jednom „prostředí“, tedy možná např. na stránce Svorník, na blogu, který by byl včleněn do Integrovaného informačního systému NPÚ (ale mohl by být doplňován i dalšími paralelami.). Ničemu by nevadilo, kdyby následovaly tištěné verze. A současně by vznikala i daleko širší základna vědomostí pro ty Janem Kyptou kýžené syntetické studie k zájmovým tématům apod.

Nechť je to tedy nějak efektivně prodiskutováno a následně je zvolen ten nejvhodnější způsob, kterým doplníme nynější elitní skupinu publikačních možností o vlastně snadno dohlédnutelnou možnost komunikace uvnitř oboru SHP, i s dalšími disciplínami.

2016/03/14 Posted by | dostupnost dat, OPD, publikační činnost | , | Napsat komentář

Autenticita kulisy

Při prohlídce historické budovy, nyní prodělávající památkový zásah, kterou dosud využívali hlavně filmaři ke své tvůrčí činnosti (živé umění žije z minulosti) šlo těžko přehlédnout prkno s malovaným dekorem barokních forem (omlouvám se těm, co na první bliknutí oka poznají napodobeninu; jde mi spíše o příklad, který používám též s vědomím, že jsem nebyl jediný, kdo zaváhal). Tím spíše, že v bývalém měšťanském domě bylo „rozkryto“ několik malovaných záklopových stropů a prkna s ornamenty z různých slohových vrstev pak byla deponována na různých místech.

čp. 219/I, Liliová 5, Praha, Staré Město

V tomto případě se však jednalo o fragment filmařské kulisy určené k navození dojmu historického prostředí. Malba byla provedena celkem zručně, s určitou znalostí historických motivů a provedení, ovšem na tenkém hoblovaném prkně, nově vyrobeném.

Velká část filmařských kulis ovšem po poslední „klapce“ nenávratně zaniká. Co jde, asi bývá upraveno pro další „akci“, něco se možná uplatní při vylepšení nějaké kůlny, něco proletí komínem. Mnohé je zdokumentováno v samotném filmu, leccos asi bude doloženo ve fotoarchivu produkční firmy. Zbloudilé střípky pak možná budou v nějakém zákoutí odhaleny po uběhnutí příslušných roků, aby byly „překvapivě“ odhaleny jako zapomenuté svědectví o dávné kultuře. Prkno bude dendrochronologicky datováno do roku 2014 a třeba se podaří zjistit i filmová políčka, kde si „zahrálo“. Autenticita kulisy pak třeba dojde také svého přiměřeného zhodnocení.

A třeba někdo zavadí i o jednotlivou fotografii v rámci elaborátu OPD, svědčící o efektivním druhotném dočasném využití fragmentu kulisy, bez právě zřejmé historické hodnoty, k ochraně autentického historického zábradlí v průběhu stavebních a restaurátorských prací.

2016/03/02 Posted by | OPD, opravy památek | , , | Napsat komentář

   

Heritage Times

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Research Center Sanssouci

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

ďobo-CADzone, true men don't kill coyotes and use AutoCAD...

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Tomáš Stěhule

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

ArcHerNet

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Denkmalberatung

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Picarrsa's Blog

Just another WordPress.com site

KACHNA SE KOCHÁ

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Art History Teaching Resources

Peer-populated resources for art history teachers

Bodleian Digital Library

A Bodleian Libraries blog

varia, curiosa et memorabilia

vienna, glasgow & beyond

MONUDET

Lapidária. Prvky staveb. Dokumentace. Evidence.

WebUrbanist

Urban Art, Architecture, Design & Built Environments

Zapomenuto.cz

Opuštěné a zapomenuté stavby

Medieval Art Research

Send in your call for papers, conference programmes, new book suggestions and other medieval art history things to mail@medievalartresearch.com for us to share them with our community of researchers

Europeana Blog

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

History From Below

Musings on Daily Life in the Ancient and Early Medieval Mediterranean By Sarah E. Bond