Česká placka

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Zprávy památkové péče, roč. 70, 2010, č. 3

Prezentace archeologických nálezů in situ i virtuálně.

Obsah čísla.

Hledání optimálního způsobu zpřístupnění nalezených zajímavostí je poznamenáno několika hledisky. Zkušenostmi, které obor nasbíral, způsobem, jakým je dokáže vyhodnotit, jaké má v které době představy o tom, co je potřeba veřejnosti prezentací sdělit a jak to nejlépe provést. Jednou je preferováno zdůraznění vzácného artefaktu, který má význam už proto, že se o něm učili všichni ve škole a někomu to utkvělo v paměti, jindy je třeba zachovat autenticitu, většinou chápanou jako jakási magie místa dotýkaného dějinami, nebo zase „analyticky“ poukázat na to, že objekt má složitější vývoj, než by se na první pohled mohlo myslet (nebo než dokázali odhadnout ti, kdo průzkum prováděli; moment překvapení). Nekriticky bývá vyzdvihována i vynikající kondice, ve které se zdivo často i s omítkami zachovalo; stranou úvah zůstane varianta, že odhalení konstrukce změní podmínky natolik, že památce již bude zbývat jen pár let…

K tématu prezentace archeologických nálezů se archeologie i památková péče vracejí vlastně permanentně, přesto jsou vědomosti o následném „chování“ odhalených situací a konstrukcí sbírány pozoruhodně nesoustavně. Z komentářů v odborných článcích se zdá, že v tomto smyslu není žádná systematická činnost vyvíjena, že jaksi ad hoc je provedena rešerše třeba v situaci, když se o nějaké další prezentační události uvažuje. V lepším případě se pak o výsledcích veřejnost dozví v podobě extraktu v článku – třeba v časopisu ZPP.

Nyní zařazenými příspěvky jsou – chce se říci – konečně na základě reálných pozorování realisticky hodnocených ukazována rizika prezentací archeologických nálezů na původním místě (nechci tím říci, že by se následkům prezentačních aktivit archeologové nevěnovali, nicméně působí až překvapivě, nakolik dávají sami často najevo údiv nad rozpadem nějaké prezentované staré zdi, když přeci byla konzervována podle nějakého laboratorního rozboru).

Přesto se číslem vine i neutuchající naděje, že se prosadí větší podpora pro zviditelňování nalezených elementů – logicky většinou zdí, že bude možné reálně budovat systémy trvalé péče o kondici reliktů.

Pozorováním výsledků prezentačního snažení in situ můžeme dojít k názoru, že odhalení památky a jeho způsob vypovídají ve velmi různém poměru o dvou základních okolnostech. Jednak o tom, že pozorované nalezené výtvory jsou historického původu, přičemž samy o sobě běžnému diváku nemohou říci prakticky o nic více. Jednak o jakémsi slohu, estetice prezentace. Jakási mykénská, egyptská, babylonská, pompejánská či trojánská romantika, kombinovaná psychologickými účinky ruin.

Prezentování je z hlediska toho, jak památková péče hledá cesty komunikace s vlastníky či projektanty, také možné chápat jako reakci na stav architektury i architektonického designu. Nemalá část architektů i investorů též oceňuje estetické „působení“ kontrastujících úseků zdiva, vypadajícího skoro jako skalisko, v rámci často chladně a geometricky uspořádaných kaváren, vinoték či fitcenter, byť oživovaných krkolomnými barevnými a materiálovými hrátkami.

Nepodložená víra v použité materiály a jejich trvanlivost. Protože se s prezentováním jen chabě nadezděných či vyspárovaných historických konstrukcí setkáváme dodnes, je zřejmé, že k výrazné reflexi nedochází. Za dva tři roky již zídky mizejí v záplavě lebedy, čemuž není možné zabránit bez intenzivní průběžné péče, ale nejhorší devastaci fatálního rozsahu působí vymrzání vody. V některých příspěvcích se již tento jev začíná zmiňovat, ale stále ještě bez toho vyznění, že v našem klimatu je tragický konec takto exponovaných konstrukcí neodvratný, otázkou je jedině čas, který do rozpadu uplyne. Setkáváme se stále s úvahami o účinku půdních i posypových solí, který je nepochybný, ale ten se jen kombinuje s neodvratným dopadem promrzání. Jediný racionální způsob ochrany archeologických reliktů v exteriéru je v našem klimatu jejich zasypání.

Promrzání se samozřejmě projevuje speciálně u zavlhčených konstrukcí. To jsou nevyhnutelně zejména všechny, které nejsou zastřešené. Vzlínající vlhkost se může projevit i u zdiva, které je chráněné pouze stříškou (před srážkami), ale není v temperované prostoře (setkal jsem se i s případy, kdy měl stříšku „nahradit“ konsolidační a hydrofobní nátěr). Nepochybně nejhorší dopad mají střídavé změny teploty kolem nuly, kdy z tajícího sněhu na koruně zdi (nebo u její paty, na nějakém ústupku či na spodu výklenku) proniká i těmi nejmenšími netěsnostmi při „oblevě“ do konstrukce voda, která pak ve větší či menší míře při ochlazení zmrzne (třeba při nočním poklesu teploty). Každý materiál vydrží těchto „mrazových cyklů“ jen konečný počet. Suchý materiál je vystaven jen dilatačním pnutím, k nimž dochází při rozdílné teplotě na různých místech konstrukce (typicky např. při ohřevu povrchu sluncem). Tak je tomu i tam, kde teploty neklesají pod nulu (nebo pokud se to stává jen výjimečně a v malé míře). Pak i voda po konstrukci stéká a zejména na materiály na vápenné bázi nemá prakticky žádný chemický účinek (mechanický se citelněji projeví jen při velkých průtocích, anebo je-li vodou unášeno abrazivo).

Vzhledem k účinkům srážkové vody se podle všeho v praxi osvědčuje ochrana korun zdiva zejména ruinovaných objektů jílovou vrstvou a drnováním. Podle všeho toto řešení může (podobně jako nadezdívky) do značné míry snížit teplotní rázy, a tím i redukovat rizikové výskyty změn teplot kolem nuly. Zřejmě se tím i citelně redukuje vlhkost konstrukce (to asi bylo prokázáno nějakými odporovými či hmotnostními měřeními, ale většinou je to asi hodnoceno intuitivně). Pozornosti se zřejmě dostalo nalezení vhodných rostlinných společenstev, takže nejvýznamnějším rizikem asi je případné zanedbání průběžné údržby (odstraňování náletových dřevin a konsolidace destabilizovaných míst) a monitoringu. Vzhledem k tomu, že se však jedná o metodu, která jen devastaci zpomaluje, byť významně, hodí se především pro zříceniny, u kterých již nepřichází v úvahu zastřešení.

Zřejmě chybí nějaké soustavné sledování – monitoring – prezentátů.

Didaktický význam je zřejmě nesporný, ale je možné, že jeho dopad odpovídá předpokladům značně vzdáleně. Je však pravdou, že přítomnost různých reliktů starých staveb v lůně X-tého suterénu nějakého nákupního centra napomáhá při posilování povědomí veřejnosti o tom, že vlastně každým místem „šly dějiny“ a že zasluhuje respekt a od společnosti nějaké např. ekonomické výdaje pro zachování reliktů.

Jistě nemůže ani být jinak, než že se jedná o vytržené jednotliviny. Vytržené z místních souvislostí, z vývoje (bez speciálních znalostí a bez dávky intuice nelze určit, jak starý je který kus zdiva, co bylo v jeho místě dříve, co se tu dělo později). Snahou památkářů i architektů je vždy vytvořit nějaký celistvý dojem, iluzi původního vzhledu, což je vcelku pochopitelné, pokud má nějaké poučení veřejnosti nastat (podobně účinkují „anastylózy“ antických chrámů; na Foru Romanu jsou stojící relikty z větší části betonové). Proto také výsledky vypovídají o naší době víc, než o čemkoliv jiném.

Opomíjené zatím u nás vzhledem k rozvoji informatiky jsou metody prezentace bez jakéhokoliv nároku na ponechání odhalených konstrukcí (přičemž ovšem mohou také vyvolat pozitivní ohlas a následně podnítit zájem veřejnosti o vhodnou metodu zpřístupnění nalezených artefaktů).

V příspěvcích v čísle ZPP se několikrát volá po možnosti zpřístupňovat zejména podrobné 3D scany na místě tak, aby si situaci mohli návštěvníci prohlédnout a maximálně tak pochopit genezi a památkovou podstatu stavby, jejíž stav se samozřejmě liší od minulosti. Od iluzivních prohlídek naleziště by však bylo na místě záhy přejít i k čtvrtému rozměru a z výsledků výzkumů krom prostorové iluze přijít i s časovým snímkem).

Z propagačního a osvětového hlediska má nejspíše značný význam výrazně prezentovat i dílčí poznatky již během zkoumání a získávat tak na svou stranu obecenstvo (dny otevřených sond) i odbornou veřejnost (dle možností otevřenější zpřístupňování odborným exkurzím apod.). Prakticky v každé chvíli probíhá dostatek archeologických výzkumů k tomu, aby mohly být využívány ke vzdělávacím účelům. To by mělo i snížit tlak na nadměrné a rizikové následné zpřístupňování prezentátů. Na aktivním nalezišti je mnohem více možností, jak lidem význam nálezů objasňovat, než u nějakého malebného fragmentu v podzemí obchodně kulturního centra (nakonec jsou i zdatní odborníci – archeologové přímo na místě). Pro mnoho lidí je cenné sledovat proces výzkumu a upřesňovat si tak své názory jak na místo zkoumání, tak i na výzkumné metody.

On-line – během zkoumání by měly být zpřístupňovány základní informace o zjištěných skutečnostech, případně i opatrné hypotézy. Každý výzkum by měl mít on-line informační stránku (optimálně dostupnou jednotným portálem např. na státní úrovni). Redakční systém by měl umožňovat snadnou obsluhu, podporovat jednotné klíčování (datace nálezů, typologie, metody zkoumání i dokumentace) a zajišťovat spolehlivou archivaci a retrogresivní využití dat. Na základě působení např. Světové archeologické asociace by vytvořené standardy dat umožnily i nadnárodní komunikaci (bylo by tak možné např. sledovat výzkumy nalezišť určité kultury či typu památek v širších souvislostech).

Dnes je třeba též reagovat na rozvoj mobilního užívání internetu. Rychle bude přibývat lidí, kteří si budou s to přečíst informace o výzkumu na kapesním komunikačním zařízení.

Možná, kdyby se prostředky potřebné na prezentaci in situ (spojenou s rizikem pro nálezy) vynaložily na posílení jiných cest zpřístupnění, bylo by památce samotné lépe a obecného povědomí daleko více.

To, co lze zpřístupňovat s využitím archeologického GIS, překonává možnosti virtuálních prohlídek nálezové situace, jsou možnosti vizualizace např. jednotlivých etap vývoje lokality, zviditelnění určitého typu nalezených artefaktů. Tyto aktuálně rozvíjené a do archeologické praxe nastupující trendy mohou být efektivně modifikovány pro osvětové využití.

V několika příspěvcích jsou zmíněny pokročilé metody dokumentace s využitím 3D scanování. Je ovšem velmi smutnou skutečností, že využití podobných exaktních a ničím zastupitelných postupů je většinou pro značnou nákladnost památkářům vzdálené (i když jsme nedávno v rozhlasovém pořadu slyšeli, že památkáři v tomto směru konají vše, co je třeba).

Metoda je však do značné míry odtrhována od rychlého vývoje v oblasti informačních systémů v oblasti muzejnictví či archeologie (GIS, CIDOC-CRM) a zpravidla o ní slyšíme jen jako o obrázku, schopném nahradit zaniklou či nepřístupnou skutečnost, i když lze připustit, že to je v dané souvislosti podstatné.

Pokud se vrátíme k prezentovaným případům i náznakům obecnějších souvislostí, měl by být poskytnut katalog prezentačních řešení s dokumentací (nemá cenu neadresně komentovat nepřesnosti v pražském výčtu příkladů v podání Milana Janča). Katalog by mohl být dostupný formou jakési „archeopedie“. To by dávalo možnost průběžného monitoringu, ale bylo by i zdrojem všemožného poučení.

Autorskoprávní fikce. Mnoho nálezových dat je nedostupných po celou dobu zpracovávání vědeckého hodnocení. Protikladem by bylo postupné zařazování zpracovaných jednotlivých položek do univerzální databáze, na což by navázal onen závěrečný vědecký výstup. Za dnešního stavu asi není pro většinu odborníků „zbrklé“ publikování dat před závěrečným hodnocením přijatelné. Je to škoda, protože se pak zájem soustřeďuje především na vědecké publikace či výstavní projekty, ačkoliv ty jsou s to zasáhnout jen omezenou komunitu.

On-line zpřístupňování samozřejmě nemá být chápáno jako argument pro omezení vědeckého publikování. Spíše naopak by vědecké publikování nemělo být brzdou popularizace.

Dilema. V řadě případů asi platí, že odhalené konstrukce přeci jenom mohou působit více na svědomí stavebníků, projektantů, úředníků i vnímavé veřejnosti, pokud by přicházel nějaký ničivý záměr. Ale ke snížení rizika by mohl přispívat i informační systém nějakého památkového katastru. Archeologové a úředníci mají většinu archeologicky významných lokalit vyznačenu v mapách. Ale ty jsou utajovány, aby nesloužily jako vodítko vykradačům nalezišť. Jenže, jak jinak, než na základě zpřístupnění informací může nastat situace, kdy občanům začne vadit rabování společného kulturního dědictví?

Asi velmi šetrnou a efektivní metodou je vyznačování zasypaných staveb na povrchu terénu, zejména komunikací, jak je to ukázáno na příkladech ze Žatce. (Názorným protikladem je Vízmburk, o kterém by se také dalo v těchto souvislostech něco odborného říci.)

Každopádně můžeme najisto počítat, že se archeologové k těmto otázkám budou vyjadřovat nadále. Doufejme, že to přispěje k lepšímu osudu památek samotných.

Do reality archeologické praxe nás uvádí kritika archeologického výzkumu na hradě ve Strakonicích. Lze tušit, že podobné otázky asi napadaly mnohého, kdo zaznamenal v televizi i na jiných místech překvapivě frekventovaná vystoupení archeologů i památkářů nad obrovitou odkrytou plochou výzkumu. Přesto je na hodnocení brzy a je velmi pravděpodobné, že se dočkáme reakce přímých účastníků.

Reklamy

2010/07/12 - Posted by | archeologie, prezentace, Teorie/praxe památkové péče | , ,

Zatím nemáte žádné komentáře.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Thomas Ash

Adventures in Library and Information Science

Before Chartres

Appunti sull'arte romanica e sul tempo romanico

Medieval Histories

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Ghost Signs

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

GroovyHistorian

A Groovy Historical World

Czy leci z nami archeolog

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Zamki na nowo

Blog poświęcony odbudowie historycznych zamków w Polsce

Heritage Times

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Research Center Sanssouci

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

ďobo-CADzone, true men don't kill coyotes and use AutoCAD...

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Tomáš Stěhule

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

ArcHerNet

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Denkmalberatung

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Picarrsa's Blog

Just another WordPress.com site

KACHNA SE KOCHÁ

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Art History Teaching Resources

Peer-populated resources for art history teachers

Bodleian Digital Library

A Bodleian Libraries blog