Mlčela Památková inspekce MK hodně, nebo málo?

Památková inspekce MK ČR možná vyvolávala nějaké rozpory a její počínání mrzelo místní samosprávy, možná i pražský Magistrát – ale to já nedovedu nijak finálně posoudit, co jak bylo oprávněné, argumentované a vzájemně (ne)pochopené. Při aktuálním odvolání dosavadního ředitele Jiřího Varhaníka ministrem kultury Jiřím Besserem však zazněly „argumenty“, ke kterým si musím dovolit aspoň drobné doplnění. Zejména jde o kritické výklady k tomu, že se Památková inspekce uzavřela do sebe a nekomunikovala. Nevím, jak probíhají komunikace v rámci ministerstva, jak je pro ně vytvářen prostor, ale kvůli politickým aj. vlivům bych měl skoro strach o hladkost přenosu precizních informací. Jako někdejší redaktor oborového časopisu Zprávy památkové péče jsem se asi 10 let snažil soustavně vyhledávat kvalitní autory v nejširší škále odborností. Samozřejmě jsem spolu s redakční radou stál o maximální rozsah informací o prioritách, záměrech, koncepcích apod. ministerstva kultury, pokud se týče oblasti ochrany památek, financování péče, a příslušné legislativy. Informací jsem se dožadoval i jako člen Syndikátu novinářů, kde jsem působil též jako člen Klubu kultury. Musím říci, že jsem se jen ojediněle setkal se vstřícným přístupem, zájmem a ochotou vynaložit zvláštní čas navíc, bez kterého se kloudný článek udělat nedá (ale bral jsem to také tak, že dotyční pracovníci byli natolik vytížení, že nic publikovat nemohli; z podstaty společenské pozice památkové péče by to však mělo patřit k jejich pracovní činnosti). V tomto smyslu si vážím otevřenosti dvou odborných pracovníků, časem i vyšších úředníků, kteří již nyní na MK nepůsobí, ale především osazenstva Památkové inspekce. Do časopisu ZPP dodávali pravidelné „raporty“ a hodnocení výsledků své inspekční činnosti, a to včetně námětů pro řešení konkrétních případů, ale i ke korekcím v legislativním procesu. Mimoto některé „pilotní“ případy byly zpracovány do formy podrobných mnohostranně poučných článků, následně hojně citovaných v odborné literatuře (jejich přípravy byly provázeny i seminářem vyzvaných odborníků, kteří se pak autorsky podíleli na vytvoření sborníkového čísla ZPP). Přitom vždy publikovalo, ale také na konferencích vystupovalo, několik památkových inspektorů, fundovaně zpracovávajících řadu témat (otázky významu odborného zkoumání památkových hodnot, dějiny / kontinuita oboru památkové péče, prezentace výsledků inspekční činnosti, podněty pro občanskou aktivitu). Pravda, byly to odborné konference. Je možné, že o těch se všude neví. Ale pro speciální památková témata to byl, pokud to dovedu posoudit, vždy přínos. Za sebe si tedy dovolím předpokládat, že komunikační problém v rámci MK mohl vznikat i jinde, než v Památkové inspekci. Ale nejsem manažer, abych věděl, co se mělo dít lepšího, než se nakonec stalo či děje, takže se rád pokusím vyhnout vyjadřování nepoučených dojmů.

Jak znám veřejné (zase především ty odborné) projevy Martina Zídka, věřím v jeho naprostou právní preciznost. Vím také, že si vždy uvědomoval potřebu sdělovat souvislosti památkové péče široce srozumitelnou formou a mnoho v tomto smyslu vykonal.

Když to tak hodnotím ze svého pohledu člověka píšícího a čtoucího o památkách, hledajícího autorské zdroje pro památkové publikování, tak bych si hlavně přál, aby byla „vnímána“ velká potřeba a dlouhodobě nenaplněné očekávání vzhledem k osvětové činnosti památkových institucí jak na straně veřejnosti, tak mezi památkáři. Protože vím, jak je snadné v nynější situaci přijít s objevem v tom smyslu, že to či ono zatím nikoho nenapadlo a začít navrhovat takovou či onakou publikační aktivitu, bez ohledu na to, jestli třeba ve skutečnosti existuje, anebo z různých kapacitních důvodů nemůže být provozována, ale jen potřebuje oživit, za sebe bych navrhl, aby k této věci proběhla např. nějaká konference (sám jsem to kdysi dělal tak, že když náměty v tomto smyslu neměly ohlas, jakousi koncepci památkového publikování jsem před lety představil v ČP; pak jsem měl příležitost ji projednávat s vedením NPÚ…, ale zase to skončilo jen publikací v ČP). Samozřejmě by to mělo smysl jen tehdy, kdyby bylo předem jasné, že třeba na zjištěné ediční potřeby budou reálně k dispozici nějaké prostředky. Publikační možnosti dnes prakticky nejsou omezené, díky internetu, ale kvalitní redakce by u kulturních institucí by měla být samozřejmostí. Ale to jsem zase odbočil.

Všem, kdo se snaží angažovat na poli památkovém, ale samozřejmě i všem ostatním, vše nejlepší do nového roku!