PF 2012

Vše dobré v novém roce. Vaše naděje ať se naplní vrchovatou měrou.

Výběr památkových jubileí roku 2012

Opět po roce pravidelná rubrika… Prosím kohokoliv, kdo zjistí chybu nebo může přispět doplňkem, aby laskavě podal zprávu. Data jsou bez záruky, dle údajů v literatuře, takže si je před případnou aktivitou k některému jubileu ještě ověřte. Všem přeji, aby pro ně rok 2012 byl dobrý…

Lhota, Antonín, malíř, freskař	200	*	2.1.1812
Blažíček, Oldřich, malíř	125	*	5.1.1887
Krattner, Karel, malíř, restaurátor	150	*	7.1.1862
Zap, Karel Vladislav	200	*	8.1.1812
Nüll, Eduard van der, architekt ve Vídni	200	*	9.1.1812
Švabinský, Max	50	+	10.2.1962
Wagner, Václav, historik umění, památkář	50	+	21.3.1962
Schweigl, Ondřej, sochař v Brně	200	+	23.3.1812
Míčko, Miroslav, historik umění, kritik	100	*	26.3.1912
Husník, Jakub, malíř, vynálezce světlotisku	175	*	29.3.1837
Super, Juda Tadeáš, malíř	300	*	29.3.1712
Langweil, Antoní	175	+	11.5.1837
Scheiwl, Josef, malíř, restaurátor	100	+	11.6.1912
Winter, Zikmund	100	+	12.6.1912
Pucherna, Antonín	150	+	12.6.1862
Schweiger, Hanuš, malíř	100	+	17.6.1912
Lhoták, Kamil, malíř	100	*	25.7.1912
Preiss, František, sochař	300	+	1.8.1712
Alt, Rudolf, malíř	200	*	28.8.1812
Heintsch, Jan Jiří, malíř	300	+ (pohřben)	7.9.1712
Mikovec, Ferdinand Břetislav	150	+	22.9.1862
Sochor, Edvard, malíř, restaurátor	150	*	23.9.1862
Kastner, Jan, řezbář a malíř	100	+	11.12.1912

Na výstavě arch. Otakara Kuči

Ještě do neděle můžete navštívit v galerii SVU Mánes Diamant (ve stejnojmenném domě v Lazarské ulici na Novém Městě v Praze) výstavu plánové dokumentace, fotografií i modelů z rozsáhlého díla vynikajícího architekta, působícího po desítky let především v oblasti zahradní a krajinářské tvorby, zejména při rekonstrukcích. Měl jsem vzácnou příležitost zhlédnout výstavu s autorovým výkladem. Co k tomu říci. Bez dokonalého autorova přehledu o příčinách toho či onoho řešení se v tom bez podrobné znalosti všech peripetií nedá dobře orientovat. Myslím, že je veliká škoda, že se obecně takovéto komentované prohlídky co nejintenzivněji nenatáčejí na video a veřejně nezpřístupňují. Ba víc, myslím, že je to chyba historického významu. Tak aspoň pár fotek pro připomenutí…

Projekt obnovy zahrady zámku Kratochvíle.

Odkazy

Zase zkusím tu a tam (po)sbírat zajímavé odkazy zde. Má to tu vlastnost, že je aspoň nějak lze dohledávat i zpětně, když ne vše stihnu zařadit na své rozcestníky. Rozhodně je to možné spíše, nežli po „nasdílení“ na FB. Uvidíme, jestli se to udrží (už tu takové pokusy byly…).

Die Werkstatt des Historikers öffnen: Soziale Medien und Wissenschaftsblogs (4.11.2011)

Radnice Prahy 4 na svém zviditelnění pracuje za pomoci přírody

V někdejší glose jsem reagoval na prakticky neviditelný obří nápis na radnici Prahy 4. Nyní je třeba se k tomu krátce vrátit, neboť úřad, nebo snad projektant, to se asi nedozvíme, si „problému“ zřejmě také všiml, a nápis zvýraznil stafáží v podobě několika „košťat“.

Ta snad pochopí a trochu se rozrostou, aby vytvořila za bílými písmeny kontrastní plochu. Je ale možné, že důvody byly jiné. Prostředí kolem bývalého Budějovického „náměstí“ se tím má snad trochu polidštit, podobně, jako snad má fungovat bambusový dezén zvolený pro dekorace v interiéru. Ale možná je to jen čiré umění.

Jednoduchá cesta k digitalizátům filmových negativů či diapozitivů

Roky jsem využíval tradiční fotochemický proces k dokumentování památek, ale také k jiným reprodukčním potřebám. Vytvořil jsem si proto všelijaké atypické pomůcky (k vytváření diáků i jiných potřebných filmových replik /kontakty pro archivaci či pro přednášky/ kontaktně i pomocí makrofotografie /mezikroužků/, dávno před xeroxem jsem kontaktně /průsvitem i odrazem/ reprodukoval grafické či textové předlohy atd.). Využíval jsem přitom obyčejné kinofilmové zařízení vyráběné v tuzemsku (zvětšovák) a ve východním Německu (foťák), doplněné o různé kontaktní rámečky či držáky filmů vlastní výroby. Základním doplňkem fotoaparátu byly mezikroužky, které při kvalitě fotografických objektivů zaručovaly dobré výsledky.

Z řady důvodů jsem dlouhé roky odolával přechodu na „digitál“. Krom financí to byly i pochybnosti o trvanlivosti médií, i když jsem je neměl nijak ověřené (ale v literatuře byly hojné a po korekcích dle probíhajícího vývoje se objevují dodnes); ostatně i z tohoto důvodu jsem dlouho vytrvával i u černobílého filmu, jehož trvanlivost je při dobrém ustálení, vyprání a následném skladování bez diskuse. Proto nyní musím řešit problém digitalizace filmů (kinofilm i svitkový film, černobílý i barevný).

Že to obecně je často řešeno improvizovaně, jsem naznačoval i v této glose.

Jak získat nějak snadno digitální fotku z malinkého diáčku?

Zkusil jsem běžný scanner s adaptérem pro kinofilm, ale to je práce nesmírně pomalá a nepohodlná. Filmový scanner je sice operativnější, ale vyžaduje zpravidla práci na jednom místě a speciální vybavení. Vzhledem k tomu, že digitální foťák je také víceméně scannerem, navíc pracujícím velkou rychlostí, rozhodl jsem se pracovat s ním. Nějakou dobu jsem laboroval s různými předsádkovými čočkami na objektivu kompaktního foťáku, jehož „makro“ režim nevyhovoval nedostatečným přiblížením. Předsádky sice umožňovaly zaostřit, ale spolu s opticky komplikovanými objektivy vedou k tak velkým optickým vadám (aberace, geometrické zkreslení), že nejsou odstranitelné běžným SW.

Jako např. zde:

Příklad reprodukce diapozitivu transfokátorem kompaktního přístroje v režimu „makro“. Neupravená reprodukce ukazuje problémy optiky (soudkovitost je výrazná, neostrost a barevné vady k okrajům snímku značné), ale také osvětlení (setkáváme se v podobných případech s problémy při využití denního světla, které je málokdy bílé, i světla umělého, jehož barevnou teplotu je nesnadné korigovat – to jsou ostatně důvody opakovaných výzev k tomu, aby všude, kde je to možné, byla v záběru standardní barevná škála…).

Proto se jako nutnost ukázal makroobjektiv nejspíše ve spojení se zrcadlovkou (v principu může jít i o nezrcadlovku). Po několika testech, které ověřily perspektivnost této cesty, bylo sestaveno jednoduché testovací zařízení sestávajícího z rámečku pro film a z fotoaparátu s makroobjektivem, mezi které je pouze vložena „distance“, která pevně oba díly vzájemně fixuje. Rámeček ze zvětšováku (ale mohlo by jít i o rámeček z diaprojekturu apod.) umožňuje vkládat jak kinofilm, tak svitkový film (mezi skla), čemuž odpovídá různá výška distančních vložek (přiměřená velikosti předlohy). Použitý objektiv se osvědčil konstrukčně v tom smyslu, že má fixní vnější objímku, ke které je upevněna sluneční clona, využitá jako součást distanční opěry. Nevadí tedy, že se při zaostřování posouvá přední člen objektivu.

Distance mezi objektivem a rámečkem mohou být jednoduše provedené, ale je potřebné, aby měly krom správných rozměrů (nutno přizpůsobit objektivu apod.) i určitou tuhost, bránící zachvění při expozici apod. (profesionální řešení představují speciální fotografické lavice, které ale není snadné mít po ruce, nebo nosič zvětšováku s „reprodukčním raménkem“ s doplněním nějakého zdroje světla).

Určité problémy nastávají jednak při expozici. Do jisté míry je třeba řešit individuálně charakter a barvu podsvětelní při expozici. V mém případě se (jako již řadukrát v různých situacích) osvědčilo to, že jsem si před mnoha lety zabudoval do pracovního stolu podsvětlení se zářivkou (nehřeje, ale určitou dobu po rozsvícení zvyšuje intenzitu i barevnost; chladný zdroj světla je potřebný i s ohledem na riziko deformací ohřátých filmových podložek, protože, jak víme, např. v diaprojektorech i zvětšovácích jsou kvůli tomu tepelné filtry). Pokud možno je třeba pracovat s jedním zdrojem světla (ten by mohl být součástí zařízení), protože každý zdroj má odlišné barevné vlastnosti (to může vést k nejednotnému barevnému podání např. reprodukovaných diapozitivů, navíc případně zesilovanému účinkováním případně fungujícího automatického „vyrovnání bíle“). Určitý vliv na výsledek má také to, jak je světlo rozptýlené, z kolika a jak šikmých směrů na zadní stranu předlohy dopadá a předlohou prochází (to se projevuje např. „rozzářením“ zrnitosti u černobílých negativů, ačkoliv je zrno zanedbatelně velké). Tyto věci je nutné do jisté míry individuálně vyladit při zpracování pomocí SW. S ohledem na ostrost, ale také na účinky podsvětlení je třeba volit optimální clonu (v tom ještě nejsem zcela rozhodnut, ale záleží také na použitém objektivu, na intenzitě zdroje světla). Asi lze doporučit po vytvoření „digitalizační sestavy“ postup testovat několikerým různým exponováním typických předloh.

Reprodukovaný negativ fixovaný v rámečku.

Obraz negativu na monitoru přístroje.

Výsledná reprodukce.

Reprodukce barevného diapozitivu.

Toto elementární amatérské zařízení podle všeho velice dobře vyhovuje pro běžné užití typu vytisknutí informativních snímků, zaslání snímků e-mailem, sdílení na webu. Nelze je srovnávat s praxí v profesionálních archivech. Je však velmi snadno po ruce. Pracuje s originálním negativem (diapozitivem), takže nevyžaduje vyrobení fotografie jako podkladu pro scanování (což je postup, který také do výsledku vnáší některé nedostatky).

Budu rád, když se případně uživatelé podobného nebo jiných zařízení podělí o zkušenosti.

Závěrem ne příliš povedené video, ale hlavní detaily jsou z něj asi jasné:

Jednoduchý komentář k tématu zde:

Digitalizace klasické fotografie
(read 30.10.2011, 23:30 CET)

Popis vysoce profesionální praxe:

Výzkumná zpráva projektu VE20072009002 „Zpracování postupu na záchranu světlocitlivých archivních dokumentů na skleněné podložce (deskové negativy), jejich ošetření, archivaci (dlouhodobé uložení), zabezpečení a zpřístupnění.“
http://www.nacr.cz/Z-files/negativy_02.pdf
(read 30.10.2011, 23:00 CET)
Pro nás zejm. od strany 377.

Zde nalezneme i některé podněty využitelné v „obyčejných“ podmínkách. (Jedná se o zásadní dokument pro profesionální digitalizační aktivity v archivech apod., ale je obecně poučný ohledně odborné terminologie, typologie archiválií, otázky jejich zveřejňování apod.)

Dveře se zavírají. Než dojedete do cílové stanice, přečtěte si, jaké jsou v jejím okolí památky

1. Stáhněte si aplikaci QR pamatky.cz. 2. Ofoťte QR kód cílové stanice (nádraží, letiště). 3. Přečtěte si informace, prohlédněte obrázky. Případně si můžete vyžádat stažení dalších obrázků nebo podrobnějších informací, až po archivované restaurátorské zprávy apod., dočíst se o osobnostech souvisejících s danými objekty. Ale samozřejmě můžete volit i běžnější metody prohledávání informací o objektech v okolí Vaší momentální pozice. Nepátrejte jen po slevách, bankomatech či kavárnách.

Za každým rohem jsou sice možná opomenuté památky, ale vždy schopné zajímavé výpovědi o naší minulosti a důvodech toho, proč jsme tím, čím jsme (apod.). Naše aplikace Vás provedou zajímavostmi každého místa, které navštívíte. Využíváme rozsáhlých databází památek, archiválií, literatury. Můžete si prohlédnout své momentální okolí, jak vypadalo před 100 i více lety. Zjistit data vzniku jednotlivých budov a jména jejich architektů či zajímavých obyvatel. Data jsou soustavně aktualizována a odborně upřesňována týmem redaktorů, ale do jejich doplňování se můžete zapojit i Vy. pokud zjistíte, že v databázi chybí nějaký snímek, můžete jej operativně doplnit. Svými informacemi můžete také napomoci ochraně kulturního odkazu.

Takové a podobné věci budou reálné, až pomůžete svému hospodářství pilným nakupováním.

Konečná stanice, probuďte se a vystupte!

K tomu v médiích např.:

• Mall.cz otevřel QR obchod. Je nalepený na zdech metra (zive.cz; 20.10.2011)

Tak nakonec mě strašáci přeci jenom malinko vyvedli z míry

Protože se zajímám o památky do jisté míry v komplexních souvislostech, zaujme mě též nejedno „okrajové“ téma publikace, přednášky či výstavy… V letohrádku Kinských v Praze jsem loni nestihl „céčka“ a podobné atributy uplynulých desetiletí, tak jsem uvítal letošní možnost, rovnou řeknu, že spíše zdánlivou, poučit se trochu soustavněji o strašácích do zelí a jiných plašicích zařízeních. Protože jde evidentně hlavně o součást kultury „venkovského lidu“, je jasné, že tématem se výstava Hastroši, plašiči a animisté – Úvod do terriculologie hodí jako ulitá do expozice Národopisného muzea Národního muzea v Praze. Víme, že lidé sbírají kdeco zvláštního, od pivních tácků po elektrické izolátory či jiný „odpad“ industriálu. Na venkově utěšeně přibývá regionálních či vesnických muzeí s doklady venkovského života. V internetových fotogaleriích vidíme rozsáhlé sbírky ledasčeho zajímavého, produkované lidmi, kteří se jaksi nedopracují k budování vlastní fyzické sbírky.

Strašáci a různá tradiční i novodobá zařízení zejména k odhánění zvířecích příživníků jsou v doprovodných textících rozčleněny v náznaku typologie, nejednou rozvinuté až do nové doby (např. elektronická zařízení na jihomoravských vinicích plašící špačky zvukovými nahrávkami střelby, dravčích skřeků apod.). Také na vystavených fotografiích autor došel až k „větrným mlýnkům“ dělaným z rozřezných a umně pospojovaných plastových lahví od „balených“ nápojů (ale asi už nedošlo na mihotající se cédéčka…).

Nechybí ovšem defilé tradičních „panáků“ v podobě svislého kůlu s příčným vodorovným břevnem nahrazujícím ruce, napodobujícím svým oblečením jak některé sousedy, tak i obecně známé osobnosti zábavního průmyslu apod.

Pořadatelé a autor svůj záměr vysvětlují v průvodním textu na webu Národního muzea:

„Věděli jste, že existuje vědní disciplína zabývající se strašáky?

Strašáci tu jsou odedávna a jejich existence souvisí s potřebou člověka chránit před vetřelci svoji úrodu či domácí zvířectvo, když on sám nemohl být nablízku. Málo vděku se jim od nás za ta léta služby dostalo. Stali se jen součástí hanlivého rčení: “Vypadáš jako strašák do zelí.”

Rudolf Šmíd strašáky fotograficko-sociologicky pozoruje již šestnáctý rok. Za tuto dobu uspořádal více než tři desítky samostatných výstav doma i v zahraničí. O strašácích říká: „Z počátku jsem je fotografoval jen jako etno-výtvarné objekty, ale záhy jsem zpozoroval, že se jejich život podobá tomu lidskému. Stárnou, milují se a samozřejmě i rozcházejí. Na polích a vinicích jsem potkal za ta léta lecjaké celebrity i pohádkové bytosti. Třeba kousek od Dobříše Michaela Jacksona, na vinici u Velkých Bílovic zase spící Šípkovou Růženku. Na Sedlčansku jsem se loni v únoru dokonce setkal s japonským bohem-strašákem Kubeikem. Ten prý o světě všechno ví, i když se nemůže hnout z místa.“

Z titulu své druhé profese sociologa strašákům založil před šesti lety na půdě Masarykovy univerzity samostatnou vědní disciplinu – terriculologii (terriculus; latinsky strašák). Její vizualizovanou podobou je tato výstava, kterou doplňují autorovy texty o historii a jednotlivých typech strašáků. Ty jsou aktuálně doplněny o artefakty tradiční lidové kultury související s numinóznem, démoničnem a antropomorfizovanou fantastikou. Edukativní charakter výstavy doplňuje autorova osobitá poetika. Šestnáct let zájmu o jedno téma už můžeme považovat za posedlost. Strašáckou posedlost Rudolfa Šmída blahodárně doplňuje pěší chůze. Až budete procházet krajinou, nezapomeňte, že v ní žijí strašáci, a až nějakého potkáte, dejte mu prosím vědět na: rudolfsmid@volny.cz.“

Autor tedy již nějaké výstavy uspořádal a uvítá další podněty k fotodokumentaci, či snad k uměleckému záznamu. Zřejmě spolu s pořadatelem, který možná získává jeho snímky do svých sbírek, usiluje do jisté míry o systematický postup, ale současně chce jeho výsledky využít jaksi k sebeprezentaci. Proti tomu samozřejmě nelze nic namítat („vygůglování“ slova terriculologie přinese řadu výsledků, i když jde hlavně o oznámení autorových akcí). Jenže to poněkud komplikuje spolupráci na tématu, možné angažmá „neřízených“ spolupracovníků. Ostatně je až překvapivé, jak málo zájmu strašáci, kvůli své bizarní podobě mnohdy fotografování, vyvolávají u zásobovačů fotogalerií. Výhodou by bylo zejména jejich lokalizování pomocí mapy, jež je snadné u foto.mapy.cz, ale prakticky nevyužívané. Ani světová fotokomunita na tom není o mnoho lépe (nejvíce výsledků přinese anglický termín scarecrow; logicky převážně z Británie, kde jde zjevně o jedno z oblíbených fotografických témat). Tím spíše by bylo na místě vytvářet nějaké podmínky pro lidový sběr dat na nějakém místě alespoň s lokalizací a možností základního typologického řazení. Strašáci z tohoto hlediska přinášejí několik specifik. Jsou dočasní. Někdy mění svou podobu či polohu. Prakticky není možné je soustavně podchycovat, leda snad v nějakém malém regionu. Velmi často je zachytí na nějakém výletě zcela náhodní turisté či folkloristé. Proto by bylo vhodné i takovéto snímky získávat. Současně lze jistě právem pochybovat o smyslu takovéto činnosti prováděné systematicky (jako o podivínství). Jenže při prozíravém zprovoznění nějakého nástroje k získávání libovolných snímků by systematičnost vznikala automaticky, bez speciálního nároku na pracnost.

Trochu mi to připomíná kdysi zřejmě docela pracně kýmsi (omlouvám se, že teď nevím autory a vydavatele; doplním) shromážděné snímky posedů, vydané pak v neuvěřitelně šedozeleně tištěné (prý to byl výtvarný záměr) publikaci, bez lokalizace či časových údajů (chtěl jsem k tomu svého času vyjevit pár slov, ale už k tomu asi nedojde – naštěstí). Přitom např. na zmíněných foto.mapách získáme zajímavou přehlídku posedů. Bohužel v tomto případě poznamenanou trochu zvláštní praxí vydavatele, vedoucí k mazání duplicitních snímků či těch výtvarně méně hodnotných.

Docela bizarně působí velmi frekventované a asi i oblíbené snímky turistických rozcestníků; asi také mohou v celku dávat nějaký smysl.

Právě proto, že je mi jasné, že nelze všechny souvislosti předem vyhodnotit, ani se jimi u jednotlivého snímku zabývat, občas navrhuji (např. zde), aby podobné sbírky byly zpřístupňovány na webu vhodnými způsoby, protože samotným organizátorům přinesou řadu cenných podnětů. Dokonce by se podobných aktivit mohla chopit vhodně zaměřená muzea… (Sám na to budu pamatovat, až nějaký pěkný exemplář spatřím a vyfotím…)

Návštěvu samotné výstavy tedy lze spíše oželet. Vzhledem k jejímu „formátu“ je také trochu zarážející vstupné (souhrnné vstupné do expozice cca 3 EUR). Po zkušenostech z několika kulturních zařízení v cizině mě docela překvapilo i zpoplatnění fotografování. Myslel jsem, že pro představu připojím alespoň nevelký snímek celku výstavního sálu s rozestavenými panely, ale to bych údajně musel v pracovní době vyjednat s nějakým pověřeným pracovníkem.

Na závěr připojuji (20.10.2011, 21:50) jednoho odrance, obzírajícího moravskou krajinu (ale není lokalizovaný, pojmenovaný, tagovaný nic, čili se dá najít jen náhodou…):

Autor vasekk on Flickr.

Opravy kostela sv. Jiljí v Milevsku zdárně pokračují

Během posledních tří let byl nejprve opraven narušený a deformovaný krov presbyteria.

Listopad 2008.

Následovaly omítky na vnějšku presbyteria a sakristie.

Říjen 2010.

Letos pak byly opraveny omítky na jižní straně lodi.

Lze se proto nadít, že konečně dojde i na severní stěnu lodi, která je až na pokraj havárie dovedena zatékáním do narušené pultové stříšky překrývající předstupující část mohutné kvádrové zdi původního románského kostela. Letos alespoň došlo ke „sklizení“ náletového stromoví, které ze zděné stříšky bujelo.

Část severní stěny lodi v létě 2008.

Přednáška Bývalé vrchnostenské dvory v Čechách v průběhu 18.-19. století

Přednáška v cyklu Národního památkového ústavu O památkách trochu jinak 2011.

Dnešní přednáška Jana Žižky o hospodářských dvorech byla přehledná a přinesla poučení nejen o typologii a vývoji hospodářských dvorů a jednotlivých objektech v jejich areálech (s důrazem na ty nejvýraznější, jimiž jsou sýpky, stodoly či chlévy), nechyběly poukazy na řadu výtvarných i technických prvků. Jaksi v druhém plánu ukázala také na tristní stav těchto někdejších honosných budov, hotových „paláců pro dobytek“. Mnohé fotografie prezentovaly již zaniklé historické stavby. Na to navázala také část diskuse. Lze něco vykonat pro záchranu těchto krajinářsky často skvěle situovaných komplexů? Stav zemědělství byl (v souladu s tím, co říkávají někteří národohospodáři) hodnocen jako tristní, na čemž se nepochybně podepsaly poválečné kolektivizační dekády. Lektora posluchači vyzývali, aby zpracoval své rozsáhlé výzkumné dílo do knižní podoby, neboť by tak jednak dokumentace byla aspoň minimálním odkazem po památkách již zaniklých, jednak by měla osvětový přínos a poukázala na ohrožené hodnoty a snad někde pomohla probudit účinný zájem…

Pořadatelům v NPÚ lze za přednáškový cyklus jen poděkovat. Vynikající lektoři často prezentují příkladné výsledky letité málo nápadné výzkumné práce. Akce jsou vzorně organizované a navštěvované jak odbornými památkáři, tak početnými zájemci z řad kulturní veřejnosti.