Česká placka

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Lze si představit, co bude umět památkový informační „super“systém?

(Předesílám, že nejsem ani informatik, ani programátor či systémový inženýr.)

Odvážil jsem se k tomuto poněkud překotnému souhrnu (či spíše souboru útržků) jednak jako k výčtu představ o dobrém zpřístupnění informací (nejen) o památkách, který po přečtení ještě rád koriguji, jednak v reakci na výzvu, abych tedy vyjádřil, co v zásadě myslím, když stále „přezíravě“ vyčítám obětavcům jejich dobře míněné a vstřícné zpřístupňování dokumentace památek na různých webech, vč. Facebooku, Rajčete apod., a žehrám, že by informace měly být „kumulovány“ v jednom přehledně uspořádaném systému (aniž naznačím, co myslím).

Dlouhodobě sleduji trendy ve zpřístupňování informací o kulturním dědictví, i když zdaleka nezvládnu informatické či technické souvislosti, reálně ovšem nepominutelné. Spíše jsem uživatel, který by rád rychle našel, co potřebuje, a když naráží na potíže, klade si otázku, zda je nedovtipný, nebo je prohledávaný web nepřehledný. Moje určitá uživatelská nedostatečnost by přitom asi měla být producenty informačních systémů předpokládána – myslím, že se moc neliší od průměru. Současně toužím po existenci nějakého systému, do kterého bych mohl cennější položky ze svého „archivu“ vložit, a tím snad přispět k obohacení památkových informací a svůj příspěvek tak učinit součástí systému, ve kterém bude k dispozici všem v logických souvislostech.

Sledování trendů mě vedlo k přesvědčení, že velká část producentů informačních systémů jednak přeceňuje schopnosti uživatelů, přičemž jim v optimalizaci stránky a struktury dat brání přesvědčení, že nespokojených uživatelů je minimum, že ti, co nic nenajdou, jsou prostě naschvál hloupí, jednak většina producentů hledá vlastní cestu, tzn., že s nikým nespolupracuje, nebere ohled na převažující způsoby zpřístupnění, na které jsou lidi zvyklí, vymýšlí vlastní kategorie, terminologii apod.

Tomu do značné míry napomáhá přesvědčení vrcholných instancí, že nejhorší je centralistický dirigismus a že je hlavně jejich úkolem všem popřát volnost a těšit se na výsledky neomezované invence tvůrců informačních systémů.

Vždy jsem doufal, že třeba zpracovatelé a předkladatelé nějakých památkových informací sami nahlédnou, že koordinace dat bude přínosná pro všechny… Mezitím ovšem většina poskytnutých dat je technicky nespojitá (a většinou bez značných nákladů nespojitelná), obsahuje spousty duplicit (ale také třeba fotek stejných objektů z různých dob, ale rozmístěných po internetu), rozdílných lokalizací, nejednotně pojmenovaných.

To nejspíše bude stále znovu zdrojem radosti z objevu nějakých zapomenutých fotek, o kterých „dosud nikdo nevěděl“.

Oficiální instance zřejmě ani dnes nejeví zájem něco na dosavadním stavu měnit. Jednu dobu jsem doufal, že by mohlo pomoci přesunutí „našich“ dat na Europeana, takže co nenajdeme v našich IS, našli bychom „přes Brusel“. Uvidíme, zatím se zřejmě potýkají s ohromnými kvanty dat, nekonečnými diskusemi o kategoriích a terminologii, nekázní poskytovatelů dat při lokalizaci apod.

Vždycky jsem se snažil nějak lidi přesvědčovat, že tu je a trvale roste vážný problém. Jenže většina lidí uvažuje asi v intencích historky Umberta Eca, líčící důležitost stálého píditelství při hledání literárních pramenů. Když tak někdo něco na síti objeví, obvykle si informaci ponechá, v lepším případě se podělí na blogu (nejlepší ukázka archivalia) či na FB. Tam obdrží pár palců… Čili nejsou lidi s to spolupracovat ani na budování nějakého rejstříku, mj. odkazujícího na on-line dostupné digitalizáty.

Obvykle lidi říkají, že co potřebují, vygooglují. Ale zkuste se podívat do statistik svého webu apod., jaké kombinace slov je přivedou na Vaši stránku… Vidíte, že velmi často hledají něco jiného apod. Samozřejmě je to nezastupitelný postup, ale neřeší tu potíž s paralelní produkcí informací, pokud jde o památky, tak nakonec většinou vlastně prakticky stejných (zámek má vždy stejný počet pater, stejnou mansardovou střechu, stejný sled majitelů, světec drží stejnou knihu či planoucí srdce…).

Spolupráce

Pokud by dnes měl být nějaký „super“systém informací o památkách vznikat, bylo by vhodné, aby vytvářel prostor pro snadnou součinnost. Tak snadnou, aby to co nejvíce lidí přesvědčilo, že má cenu se podílet.

Je pravdou, že dnes je nejlepším modelem v tomto směru Wikipedie.

Struktura dat

To je velmi náročný problém. Možná zvládnutelný pro specializované obory, jakým jsou třeba historické vodní mlýny. Nicméně „super“systém by musel být schopen náročnějších operací, než třeba vyhledat informace o „složeních“ a jejich výskyt. Čili by asi členění kategorií dat mělo mít nějakou rozumnou efektivní míru detailnosti.

Pro takové rozčlenění by bylo nepochybně vhodné disponovat kvalifikovanými specialisty pro vytváření tezauru. Přitom nelze pominout značnou pokročilost takových pojmových aparátů, často respektujících letité mezinárodní standardy, jaké jsou vlastní sféře knihovnické, ale také muzejnické. Ty se již rozšířily do podoby propracovaných datových standardů, již roky „pilovaných“ na základě praktických zkušeností.

Standardy, standardy…

Bylo by třeba na počátku případné práce na takovém systému všechny standardy prověřit a akceptovat, pokud možno se ale také zapojit do jejich tvorby či aktualizací. Je také možné, že již dnes lze získat licenčně volné dostatečně výkonné nástroje.

CIDOC-CRM. Měl by být modlou každého, kdo se míní seriózně věnovat práci s „památkovými“ daty. S tím souvisejí další standardy pro třídění dat.

Slovníky by měly být zajišťovány vhodně sestavenými komisemi či pracovními skupinami, propojujícími odborníky z různých specializací. Vše by mělo být v každém pracovním kroku zveřejňováno, aby bylo možné získávat připomínky. Tam, kde je to možné, je třeba respektovat již existující slovníky (knihovny, muzea).

Lokace. Pozice každé věci by měla být určitelná v zásadě dvěma údaji. Závazná by měla být souřadnice „objektu“, odpovídající tomu, co se delším vývojem podařilo v informačním systému památkářů (PaGIS). Současně je třeba směřovat k detailní lokaci prakticky bez limitu „přesnosti“, a to ve 3D, v zásadě tak, jak to umožní systémy CAD a BIM.

Časové údaje. Ty by měly umožňovat spolehlivé dohledávání časových údajů z historie každé věci (typicky údaje o jejím přemístění – z místa výroby do místa funkce, pak do místa druhotného užití, potom třeba do muzea, anebo na šrotiště…), ale i místa či osoby (sekerníka, mlynáře).

Znaky věci. Otázky tvaru, materiálu, slohu, typu, funkce apod.

Literatura – odkazy. Bylo by vhodné systematicky pracovat na rejstřících literatury. Na fulltext nebude nikdy tak kompletní spoleh jako na práci s kvalitním rejstříkem. To, co v tomto smyslu nabízejí moderní počítačové nástroje, se velmi málo využívá.

Zpřístupnění dat. Mnohdy vyplývá z velmi individuálních představ pracovníků zadavatele „vizuálu“.

Výsledky vyhledávání. Je třeba co nejvíce usnadnit hledání v souvislostech každého výsledku vyhledávání. Tzn. vypisovat a vyznačovat „věci v okolí“, „věci podobného druhu“ či jinak související (autorství, stáří, místo původu…). Tzn. maximálně využívat propracovanou kategorizaci.

Podrobnost struktury. Systém by měl být schopný pracovat s různě velkými položkami, zahrnujícími různé podřazené struktury, navazujícími na další jevy napříč strukturami (typicky časový údaj). S tím asi souvisejí základní problémy.

Zdroje poučení pro koncepci systému. Velmi důležité je využít maximum informací o dobrých i horších zkušenostech s dosavadními systémy. Zdá se mi, že se v podobných případech velmi často tento krok pomíjí a počítá se tím, že paušálně shrnuté zkušenosti umožní koncepci nového systému, prostého všech dosavadních obtížných much. Nebo se aplikují nějaké „prefabrikované“ metody „manažerského“ průzkumu bez ohledu na zkušené uživatele z oboru.

Pro komunikaci názorů, očekávání, pro znázornění různých představ o prioritách, očekávaných funkcích apod. je podle mého zvláště vhodné shromáždit od řady seriózních tvůrců i uživatelů informací tipy vhodně řešených stránek (písemně, ale možná i na videu). Zejména by měly být takto ukázány funkce, které respondentům připadají něčím vhodné, usnadňující orientaci v obsahu stránky. Komunikace o takových námětech s více lidmi je vodná proto, že velmi často pracují s informacemi z určité jazykové oblasti, která je třeba jiným zase uzavřena (např. pro mnohé lidi nepřekonatelná bariéra k databázi německých archeologů, dnes přitom jedné z nejlepších, či k informacím francouzských památkářů, kteří zaujímají již více než 20 let jednu z čelních pozic v oboru).

Začlenění do informačních systémů ČR. Podle mého názoru by systém měl být schopný komunikace se státními systémy evidence čehokoliv (pozemky, movité památky). Pokud by se toto podařilo prolomit, tedy překonat i nepominutelné rozpaky, které takový nápad vyvolá u správců takových systémů, byl by to rozhodující pokrok.

Ze zkušenosti za sebe navrhuji zabývat se i možností tvořit takové informace s využitím nástroje typu wiki (SW Mediawiki). Umožňuje to práci různě zaměřených specialistů, kteří pak nejsou limitováni nutnostmi vyplnění nějakých kolonek, pro jejich specializaci neužitečných a od spolupráce odrazujících.

Vlastní wiki by se mohla stát vlastně již dnes či zítra laboratoří pro ověřování kategorií a jiných členících nástrojů, pro diskuse o terminologii, pro testování stavby hesel apod.

Čili je to celé asi stěží představitelné, a nejspíše i nereálné… Tak se probuďme, a řešme, co nás pálí teď…

Reklamy

2015/02/17 Posted by | 1*, dostupnost dat, evidence památek, participace, standardy, wiki | , | komentáře 2

Glosy k tezím nejstručnějšího úvodu pracovní schůzky o cihlách a památkové péči

Akce má připomenout potřebu spolupráce na informačním systému o cihlách a takovou spolupráci podpořit.

Doksany (okres Litoměřice), klášter, kostel

Chodníček sestavený z historických cihel s kolky před průčelím klášterní budovy v Doksanech

V krátkém vystoupení bych chtěl jen několika větami naznačit jednak některé – možná na první pohled trochu podružné – okolnosti z historie stavitelství, které v různé míře ovlivňují vypovídací schopnost a „historický“ význam cihel, jednak vybrané problémy spojené s „evidencí“ cihel i jiných artefaktů v paměťových institucích i v navazujících oborech.

„Cihlové“ regiony v dějinách stavitelství. Cihly odedávna převládaly tam, kde nebyly k dispozici jiné stavební materiály (kámen, dřevo). Vlivem různých historických okolností může však dojít k užití cihel na jiných místech (římské cihly v Mušově, raritní gotický kostel v Čečovicích u Domažlic). Až s rozvojem dopravních možností v 19. století cihly téměř neznají hranic…

Technické i dekorativní uplatnění cihel ve stavební konstrukci. Snadné vyzdívání pravidelných konstrukcí, vytváření otvorů ve stěnách, vyzdívání kleneb, spolehlivé provedení tenkých stěn či příček. Prefabrikované prvky architektonického členění. Technické tvarovky (potrubí…).

Druhotné užití cihel. Podobně jako jiné stavební materiály byly dle možností cihly opakovaně užívány po demolici starší stavby v nových konstrukcích.

Sbírky cihel. Soukromé. Muzejní. Školy. Památkové instituce. Projektanti. SHP. Prodejci.

Dokumentace, její evidence a sdílení. Pro historické zkoumání, odbornou komunikaci, korektní interpretace i prezentaci směrem k širší veřejnosti je potřebné docílit spolupráci mezi paměťovými institucemi (muzea, památkáři) se sběrateli, školami apod. při vytváření informačních nástrojů. Je ale možné, že toho nelze (nyní?) docílit. Považuji však za potřebné to opakovat, i kdyby to bylo do omrzení… Tam, kde vzniká izolacionistický informační systém o kulturním dědictví, by se měl uplatnit aspoň pocit viny…

Informační systém kulturního dědictví by měl být schopen sledovat (nejen) cihlu od momentu plánování přes výrobu, užití, druhotné užití, archeologizaci, deponování, muzealizaci… (Malé dějiny cihly… 1. Projekt, 2. Katalog výrobků, 3. Projekt stavby, 4. Součást zdi, 5. BIM, 6. Destrukce a druhotné užití, 7. Archeologický výzkum, SHP…, 8. Muzealizace, 9. Zánik. – není to úplně kompletní výčet).

Jednotlivá v massériích vyráběná cihla není ovšem z informačního hlediska tak podstatná, ale svým dalším osudem již začíná vypovídat o souvislostech. Čili by IS měl být schopen absorbovat data o kterékoliv cihle na zeměkouli (v kterékoliv fázi její existence) a funkčně jimi disponovat.

Samozřejmě je to do značné míry přehnaný „požadavek“, ale přesto lze ze srovnání této „maximy“ s realitou evidencí v oborech kulturního dědictví vyvodit určité podněty aspoň pro chvíle rozhodování, jak se nějaká evidence bude zpracovávat. Zda izolovaně (a s „předpokladem“ vlastní digitální archeologizace), nebo s ohledem na vyšší IS a na možné využití původně nepředpokládanými způsoby.

Takové náměty by mohly být předmětem připravované diskuse.

2015/01/21 Posted by | dokumentace památek, evidence památek | , , | komentářů 9

Metodika SHP, standard postupů nebo studie?

Pokusil jsem se zareagovat na výzvu o pár připomínek k připravované metodice. Na stanovenou adresu jsem poslal něco poznámek, ale je těžké komentovat nějaké jednotliviny u tak rozsáhlého textu, navíc kypícího různými náměty variantních úvah či námětů téměř v každé situaci „procesu“ SHP – jak podrobně postupovat, nakolik strukturovat, jak vlastně pracovat s tabulkami. Cílem pisatelů asi není docílit nějaké striktní unifikace postupů a formalit (což je asi dobře, když vidíme, jak se v mnoha směrech hodnocení věcí redukuje na nějaké snadno spočitatelné „kvalitativní“ znaky, umožňující posouzení hodnoty výsledku skoro komukoliv).

Nicméně je nesnadné komentovat detaily tak rozsáhlého dokumentu, ve kterém se navíc autoři vracejí k různým detailům postupů vícekrát v různých souvislostech nebo v různé míře detailu. Přesto jsem pár detailů na uvedené kontaktní adresy sdělil, ale samotného mě více zaujalo trochu sledovat souvislosti produkce metodik v posledních letech i celkem náhlého nástupu „myšlenky“ otevřeného přístupu v památkářských sférách.

Je vynikající, že se na internetu postupně začínají objevovat metodické texty památkové péče (ale tak je tomu vlastně už řádku let). A ještě lepší je, že jsou předkládány návrhy textů on-line k připomínkám. Metodiky se podařilo on-line zpřístupňovat již před několika lety (po nemalých sporech a dodnes trvajících pochybnostech některých aktérů) a děje se tak systematicky (postupně byly metodiky také zpětně certifikovány, aby jimi bylo možné efektivně operovat např. v právních sporech ohledně správné památkové péče). Nyní byla vytvořena v informačním systému památkové péče další možnost zpřístupňování certifikovaných metodik, kterých asi bude možné zveřejňovat více, nežli bude reálné produkovat v tištěné verzi.

Takových možností by mělo být využíváno ještě spíše pro zpřístupňování verzí návrhu metodiky k připomínkám. Tak, jako se to stalo nyní s připravovanou výrazně rozšířenou a zpřesněnou verzí metodiky stavebně-historického průzkumu (SHP).

Patrně je z nějakého důvodu v současnosti marné usilovat o to, aby se „drafty“ metodik uveřejňovaly na oficiální platformě NPÚ, i když i k tomu existuje vzor. Zde se mj. podařilo také doplňovat upravenou verzi a komentovat postup finalizace textu.

Nedávno jsme vysoce kvitovali také zpřístupnění návrhů dalších metodik souvisejících se SHP. (Tento postup byl již před lety s úspěchem aplikován na přípravu metodiky OPD a nepochybně pomohl i její respektované kvalitě.)

Čili je problém spíše jen „administrativní“, že by měly být návrhy zpřístupňovány přehledně jednou cestou. Může to být v rámci Metainformačního systému památkové péče (MIS), ale předložení návrhu by mělo být signalizováno na místě, které lze z hlediska aktualizací sledovat, tedy nejsprávněji na webu NPÚ. Kdyby žádné jiné, mohou k tomu být i důvody licenční.

S tím ještě souvisí jedna okolnost, že v nynější době většina metodik vzniká v rámci řešení projektů vědy a výzkumu. Tam existuje jakýsi trend k prezentacím výsledků na samostatných webech, i když by opět logika nabízela i možnost jednotného zpřístupňování v souvislostech (zde ji považujme za vhodnější).

Na posledně odkazovaném místě se zpřístupňování metodických apod. textů on-line (zahájené ovšem už před lety, jak bylo uvedeno – zejména zde) zdůrazňuje nově jako výsledek vyhovění stanovenému otevřenému zpřístupňování institucí (Open access – OA).

K tomu bychom dnes mohli ovšem nad rámec vylepšení dostupnosti metodik oproti pouhé tištěné verzi, která by ovšem měla zůstat samozřejmostí i nadále, zvažovat i „obousměrný provoz“ komunikace. Při vydání návrhů k připomínkám totiž prakticky neexistuje možnost jiné reakce, než odeslání připomínek na mailovou adresu (zpravidla neobdržíte žádnou reakci; jen pak můžete „s povděkem“ kvitovat, že objevíte opis své věty v nějakém výsledku). To je asi v řadě případů nejvhodnější řešení, ale nepochybně se dnes nabízí i možnost přidávání komentářů, třeba k nějakým detailům, aniž by připomínkující osoba musela korespondovat s uvedenou kontaktní osobou.

V předchozí kampani příprav nové metodiky SHP byly takto zpřístupněny původně mailované připomínky. Zkrátka, když už OA, proč nevyužít i takovýchto dalších možností. (Tehdejší můj pokus.)


Dokument je velmi obsáhlý, týká se „průřezově“ širokých oblastí (od dějin umění a stavitelství až po aktuální trendy památkové péče, kompletní typologie staveb i veškerých jejich prvků…). Je nepochybné, že autoři vynaložili na jeho sestavení a ladění nemálo erudice a energie, takže těžko lze operativně zpracovat nějaké připomínky, které by byly adekvátní …a samy nebyly snadným terčem relativizace a jen tedy všechny nezdržovaly. Případný pisatel připomínek se tak může pokusit zčásti o obecné připomínky (možná jdoucí nad rámec jednotlivé metodiky) či si může všímat možná až podružných či ze souvislostí vytržených detailů. Tak nějak jsem se aspoň pokusil já…

Obecně (něco pokusů o obecnosti pak ještě na konci). Vždy jsem doporučoval formát metodik A4. Zde považuji za vhodné to zopakovat. Pokud se bude pokračovat ve formátu A5, bude svazek prakticky nemanipulovatelný, při lepeném hřbetu se bude rozpadat.

Nedoporučuji atypické formáty, jako měla např. publikace Zkoumání… Formát A4 bude odpovídat formátu elaborátů, takže bude možné dobře zařadit i vzorové stránky (i když je pravdou, že ty se v podobných případech většinou zmenšují). Plánky budou moci mít rozumnou velikost. Při dvousloupcové sazbě bude i zařazování obrázků mnohem efektivnější.

Formát A4 jsem doporučoval od počátku mj. proto, že právě v době obrody edice Odborné a metodické publikace přešel i Úřad pro normalizaci… u ČSN z formátu A5 na A4. Sám to tehdy zdůvodnil rostoucí potřebou velkých tabulek a grafů, což jsou i naše případy (zřejmě i tím, že formát A4 mají i normy ISO).

Formát A5 se u nás preferoval pro „snadné nošení metodik v kapse do terénu“. Při jejich počtu (pro naše témata zvláště) a při rozsahu právě tohoto svazku toto již ztrácí platnost. Navíc přibývá lidí, kteří budou na stole i v terénu pracovat tak jako tak s elektronickou verzí.

Formát A4 by mohl být doplněn o perforaci 4 otvorů u hřbetu pro vložení do standardních pořadačů, kam by se jednak mohly vkládat další metodiky, jež by měly být vydávány v tomto formátu (to je „jenom“ názor), jednak související ČSN, materiálové listy apod., jak s tím běžně pracují projektanti aj.

(V této souvislosti bych nevylučoval ani představu Oborových norem. Protože metodiky začaly v dosavadní edici vycházet proto, že nebyla žádná jiná a nebylo ani jasné, jestli bude vůle v jejich vydávání vytrvat. Existuje také určitá nejasnost ohledně vztahu vydávaných metodik k „certifikovaným“ metodikám. Mohou být v edici zařazeny i necertifikované metodiky?)

Útržky detailů

V následujícím jsem se zmohl jen na pár vytržených poznámek, což souvisí mj. s tím, že některé postupy jsou v metodice nejprve nastíněny obecněji, takže se až dalším čtením dobereme toho, že jsou v následujících kapitolách i vícekrát „řešeny“ podrobněji (to se týká třeba postupu popisu).

Přijde mi, že metodika staví uživatele snad až příliš často před rozhodování (či váhání) o tom, co je či není správné. Text mnohokrát zdůrazňuje jak je všechno možné provádět různě podrobně, jak nejsou postupy ustálené, jak je každá památka jiná, přístup zpracovatele subjektivně podmíněný, jak má na vše vliv postupující vývoj poznání, všechno je relativní…

Problematika je přitom neobyčejně složitá a rozsáhlá. Postihuje všechny slohové etapy, vývoj techniky a společnosti obecně. Atd. Takže je jasné, že i na vybalancování mezi nabízením možností a striktními limity to nemůže být jednoduché. Proto není v jednoduché situaci ani pisatel případných připomínek, a i přes „dostatek“ poskytnutého času těžko může nabízet nějaká doplnění jednotlivých vět či korekce formulací.

V textu (křestní) jména osob vždy rozepisovat. Zkrácení jména vždy ochuzuje informaci a může zcela mást (P. Kroupa = Pavel Kroupa i Petr Kroupa, Z. Dragoun = Zvonimir Dragoun i Zdeněk Dragoun apod.).

Měly by být uvedeny související dokumenty. Zejména navazující metodiky (zaměřování, dokumentace a inventarizace detailů, OPD, okna…).

Předpokládám , že ještě před tiskem projde text jazykovou úpravou. Proto jsem až na výjimky nekomentoval stavbu vět (typu „SHP je zpracováváno“), interpunkci apod. (i když i to může být pro správné pochopení textu významné). To platí i pro volbu termínů, kdy bývají zbytečně hledána synonyma místo použití identického výrazu, když se jedná o stejnou věc (např. požadavek na to, aby elaborát SHP „přebíral“ garant, přičemž se doporučuje „předání“ v rámci kontrolního dne – s. 9).

Důraz se vcelku logicky klade na zadání a kontrolu SHP. Proto by bylo logické v metodice také popsat postup „garanta“ při stanovování podmínek pro SHP. Specifikaci souvisejících metod zkoumání a dokumentace (archeologie, Stavebně-technický průzkum apod.; v kapitole zřejmě není zmíněn průzkum statický) by měla obsahovat také metodika. Měl by v zásadě existovat katalog všech relevantních metod, ze kterého by bylo možné některé na základě zdůvodnění vynechat.

Jde také o to, že by „recipročně“ mělo být stanoveno, že např. při statické sondáži proběhne dílčí SHP, OPD apod. Totéž při restaurátorském průzkumu omítek. Ale také při rekonstrukci elektro- či sanitární instalace. I při takových vcelku technicistně pojímaných dílčích zásazích mohou být objeveny zazděné otvory, historické povrchové úpravy omítek apod.).

Vedle jistě potřebného dohledu odborného pracovníka NPÚ (asi je míněn garant z předchozího textu), jeho konzultací či upřesňování doplňujících průzkumů je též potřebné, aby stejnou iniciativu mohl (či měl) mít průzkumník. To může být důležité v momentu, kdy např. zjistí dříve nepředpokládatelnou stavební fázi apod., což může vést k nárůstu pracnosti, a tedy i nákladnosti, odhalí nutnost doplňujícího průzkumu (to nemusí dokázat jen garant či odborný pracovník; může se to třeba zjistit během kontrolního dne po nějakém postřehu přizvaného odborníka – jinak by se ani kontrolní dny nemusely dělat; reakce „systému“ /garant, zpracovatel, investor/ na taková zjištění nejsou zřejmě specifikovány či naznačeny).

V rámci zmiňované Centrální evidence elaborátů SHP by měly být evidovány i elaboráty uložené v jiných sbírkách dokumentace, než jsou sbírky NPÚ; resp. by neměly být z takové evidence apriori vyloučeny.

Jestliže byl v úvodu SHP popisován jako shromáždění všech poznatků o dosavadním vývoji památky, je namístě rovnou říci, že i po kolaudaci zásahu a předání elaborátu plynule stavebně-historický (stavební, funkční) vývoj pokračuje. Bude tedy vhodné do budoucna počítat s tím, že elaborát je vlastně plně otevřený dalším aktualizacím. To má nemalý význam už proto, že to znamená, že při budoucím zásahu se nebude provádět další SHP, ale budou se zpracovávat „dodatky“ či jinak pojmenované aktualizace. Čímž také dojde ke kvalitativnímu posunu ve využití elektronické verze elaborátu, zmiňované v textu (ale zřejmě je míněna podoba „otisku“ ve formátu PDF).

Další význam tohoto „živého“ elaborátu spočívá v tom, že je skutečně možné do něj zahrnout dílčí výsledky např. z OPD, a „velký“ elaborát zpracovat následně. Je možné, že tím lze snižovat obecně velmi potřebný tlak na zadávání standardního SHP, ale současně to vytváří prostor pro trvalé „provazování“ všech dosahovaných poznatků, vznikajících kdykoliv.

Je to důležité též s ohledem na (možná již vbrzku) budoucí zapojování informací o památce do BIM, ale současně je třeba pamatovat na potřebu typologických či jiných odborných poznatků a jejich začleňování do systému odborných IS (evidence nějakého typu okenních kliček apod. „napříč“ všemi budovami apod.). Tak se také docílí onoho dalšího vědeckého/badatelského využití výsledků.

Současně z těchto souvislostí plyne potřeba modulárního systému jak terénní práce, tak elaborátů – to samozřejmě platí hlavně pro dílčí akce. Standardní SHP i s doplňujícími průzkumy by ovšem mohl být jako modulový též koncipován od počátku. K tomu by bylo vhodné také stanovit určitou škálu úrovní „podrobnosti“, ze které by bylo jasnější, že se věnuje zvýšená pozornost některému prvku (to se týká typicky OPD).

Není zcela jasné, ve které fázi přípravy terénního průzkumu zpracovatel stanovuje rozsah práce, protože to je podstatné pro jednání s investorem a limitující pro výsledek i jeho hodnocení. Není jasné, zda existují nějaké standardy nákladnosti práce.

Opakovaně jsou zmiňovány různé možnosti řešení a postupů v průzkumné a dokumentační fázi i v elaborátu, což je z odborně filozofického pohledu nepochybně namístě. Mnohé by asi objasnily konkrétní příklady. Vzhledem k rozsahu by asi byly ideální vybrané stránky z příkladně zpracovaných elaborátů. Případně odkaz na elaboráty obsažené v IISPP/MIS. Je ale možné, že takové věci budou v obrazové příloze metodiky.

To se týká i formulářového uspořádání (Raumbuchu – tabulek). To nemá u nás zavedenou podobu ani dlouhou tradici. Bylo by vhodné vybrat nějaké příklady a někde je zpřístupnit on-line, aby z nich bylo možné vycházet, a tím co nejrychleji dospět ke standardizaci (tak, jako se to u mnoha zpracovatelů podařilo u OPD).

Je třeba upozornit na problematiku „tabulek“, protože ty v textových editorech dělají problémy při přechodech mezi formáty (včetně přenosů do „vyšších“ verzí editorů). Na rozdíl od tabulkových programů (xls) umožňují lepší kontrolu nad výslednou podobou tisku. Tabulky by však měly mít co nejméně komplikovanou strukturu formátování (případně by v elektronické verzi měly být připojeny i v textové verzi s nějakými vhodnými oddělovači).

Že není sjednocena terminologie, je ovšem truchlivé. Nicméně různá literatura existuje – počínaje VŠ skripty, příručkami, metodikami, „Herouty“…

Metodika správně varuje před (nad)užíváním synonym v elaborátech. V redakčním dolaďování textu metodiky by bylo vhodné rovněž k tomu přihlédnout.

Nad rámec metodiky musím i zde opakovat výzvu, aby se všude myslelo na vytvoření terminologického slovníku, ale hlavně aby se přitom napříč památkovou péčí a příbuznými obory postupovalo koordinovaně, v široké dohodě. Je to natolik důležité, že by k tomu měl být projekt a nejspíše vydána metodika… 🙂

V textu by asi měly být popisovány i aktuální součásti mobiliáře. A to proto, že SHP není jen hodnocením stavby, „pátráním“ po jejích předchozích podobách a funkcích a podkladem pro optimalizaci právě připravovaného zásahu, ale také pramenem informací pro budoucí obdobné (ale třeba i etnografické) bádání. Absence těchto pasáží v běžných SHP má řadu důvodů – často je to fakt, že SHP probíhá po vyklizení stavby či po jejím opuštění.

Typologie – zpracovatelé SHP by se opět měli spojit (i s dalšími specialisty z oblasti památkového zkoumání) a spolupracovat na encyklopedii. To tato metodika nevyřeší, ale po stránce postupu jde jen o to se dohodnout a začít. K tomu by se mohla v dohledné době konat nějaká schůzka (IT, SHP, historici…).

Vztah k inventarizaci by měl být velmi přímý. Je jedno, jestli jsou „inventarizovány“ místnosti (Raumbuch) nebo okna (inventář, seznam hodnotných či nehodnotných prvků). Jde o takový podklad, prakticky neoddělitelný od SHP, jakým je i stavebně-technický průzkum (ten se v některých fázích vývoje SHP v SÚRPMO stával společnou součástí elaborátu se SHP).

S tím souvisí i přístup k OPD, jehož součástí by měla být i doplněná „inventarizace“ těch prvků, které byly v průběhu zásahů teprve zjištěny. Výše naznačený systém, kdy by každá památka či objekt měly svou SHP/encyklopedickou stránku, by umožňoval průběžně inventář doplňovat a aktualizovat (např. právě o informace o přesunu nějakého prvku na jiné místo v rámci budovy, nebo i o přenesení do muzejního depozitáře apod.; k tomu všemu by nám mohlo pomáhat i navazování na standard sdílených informací o předmětech nejen muzeálních CIDOC-CRM; totéž v BIM).

Takový „modulární“ postup také umožní různou podrobnost přístupu (zeď s okny > okno > výplň > klička) k jednotlivým prvkům, přičemž je možné podle okolností časem provádět doplňky v podobě prohloubení podrobnosti vybraných prvků apod.

Číslování místností. Asi by přednostně mělo odpovídat současné nebo poslední nalezené plánové dokumentaci. Nebo by měly být zopakovány (či odkázány) zásady pro stanovení pořadí atd., jak se vyučují na stavebních školách, nebo předepsány ČSN. V principu by se mělo shodovat s projektovou dokumentací aktuálního zásahu, aby bylo co nejsnáze zjistitelné, co se týká téže místnosti či prvku. V případě, že není žádné číslování nalezeno, mělo by být optimálně provedeno tak, aby mohlo být převzato i pro další vznikající dokumenty (projekt, RP, AV…).

Patrně by bylo vhodné doporučit datové formáty nejen pro plány. Text: doc?, docx?, txt?, rtf?, html? PDF? PDF/A? Fotky: tiff?, jpg?, png?, bmp?. Video? Audio? 3D? Případně odlišit preferované vs. zakázané. Pokud je to obsaženo v nějaké metodice pro práci s památkovými daty, lze doplnit odkaz.

Vhodné by bylo doporučit velikost obrázku pro vložení do textu i „Jména“ souborů a nějak se zabývat vztahem náhledů v textu a podrobných obrázků. Podotýkám, že se trvalou udržitelností dat zabývají mezinárodní konsorcia. Tak tedy odkázat na nějaké doporučení NA ČR? Problém „stability“ tabulek je také trochu širší (nejsem technik). Je možné, že pro tyto otázky, které jsou společné mnoha oblastem IS kulturního dědictví a paměťových institucí, budou „řešeny“ jinou metodikou, „jdoucí“ napříč dalšími oblastmi, ve kterých vznikají data určená ke sdílení a archivaci.

Slovníček? Na slovníčku by bylo možné společnou prací začít víceméně hned. Osobně jsem si dovolil nějaké pokusy, když jsem zjistil, že k některým souvisejícím termínům ze specifické oblasti SHP výklad chybí. Vybírám snad k úvaze… SondaNálezová situace.


Není zcela jasné, jak se v rámci jinak citovaného IISPP reaguje na získané poznatky (ale to se samozřejmě netýká jen SHP). Když se např. zjistí dosud nepředpokládaná stavební etapa nějaké části památky, jak se to promítne do „charakteristiky“ památky v evidenci kulturních památek? (Na to ale možná mají OEDIS nějaké postupy.)

Z hlediska ještě více obecného mi trochu chybí možnost komentovat návrh metodiky třeba přímo na webu Svorník (mně alespoň web přidávání komentářů nedovolí). Není mi také jasné, zda budou připomínky zveřejněny, nebo ne. Do jisté míry bych se podle toho možná rozhodoval při volbě formulací apod. Domnívám se však, že by připomínky měly být uveřejňovány operativně, aby na ně vzájemně mohli připomínkující osoby reagovat. Připojit se k nim, nebo je označit za nesprávné apod. Nicméně na takový postup by připomínkující měli být předem upozorněni.

Nyní mi nezbývá než doufat, že jsem zbytečně nezdržoval.

Jan Sommer, Praha, 1.-3.1.2015.

2015/01/04 Posted by | archivace, dokumentace památek, dostupnost dat, standardy | , , , , , , , | komentáře 2

Drobnost ke stavební historii a zdivu Valdštejnské jízdárny v Praze

Protože je mi téměř každý den projít Valdštejnskou ulicí kolem skoro nekonečné zdi Valdštejnského paláce v Praze, seberu z jejího pozorování tu a tam nějaké poznatky.

Valdštejnský palác

Konec zdi v nedohlednu…

Dnes drobnost z jejího prakticky druhého konce než v posledním příspěvku. Pokus nějak operativně zvládnout zpracování starodávných poznámek o zdivu Valdštejnské jízdárny a přilehlé části ohradní zdi Valdštejnského paláce (z roku 2000) a snad položit otázku, co s takovými záznamy. Zda je třeba již nenechat zmizet v propadlišti času… Nebo jestli o ně systém památkových informací stojí. Ale třeba to jinde zachyceno není a někomu to pomůže. Kdoví.

čp. 17/III, Valdštejnské náměstí 3, Praha, Malá Strana

Vystřiženo z poznámkového bloku…

2014/12/19 Posted by | dokumentace památek, dostupnost dat, Valdštejnský palác | , | Napsat komentář

Ke zveřejňování edic nevydaných historických soupisů památek

Věda minulosti dnes. Ediční zpřístupňování starších nepublikovaných odborných textů, metoda a praxe; 18. 11. 2014 v Akademickém konferenčním centru, Husova 4a, Praha 1

Informace a pozvánka na webu ÚDU AV ČR http://www.udu.cas.cz/cs/archiv-clanku/veda-minulosti-dnes/

  • Dalibor Prix, Ústav dějin umění AV ČR, v. v. i.
    Soupisy památek nedokončené a nezačaté
  • Kristina Uhlíková, Ústav dějin umění AV ČR, v. v. i.
    Společný soupisový projekt Archeologické komise ČAVU a Společnosti pro podporu německé vědy, umění a literatury v Čechách
  • Jana Marešová – Kristina Uhlíková, Ústav dějin umění AV ČR, v. v. i.
    Dosavadní ediční praxe při vydávání rukopisů soupisů památek
  • Milena Hauserová, Ústav památkové péče FA ČVUT, Praha
    K nedokončenému soupisu uměleckých památek
  • Tomáš Sekyrka, Archiv NG
    Nové edice starých soupisů památek – jak, proč a pro koho?
  • Ivo Habán – Petra Šternová, Národní památkový ústav, ú. o. p. Liberec
    Ke zpřístupňování odborných textů na Národním památkovém ústavu, územním odborném pracovišti v Liberci
  • Jiří Roháček, Ústav dějin umění AV ČR, v. v. i.
    Edice edice. Sekundární zpřístupnění nápisů z pohledu české epigrafické praxe
  • Renata Ferklová, Literární archiv Památníku národního písemnictví
    Zdeněk Kalista a jeho písemná pozůstalost
  • Jiří Fleischmann – Michal Kosák, Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i.
    Textová varianta v prostředí elektronické edice
  • Jan Kahuda, Národní archiv ČR
    Problematika vydávání děl historika Karla Kazbundy se zaměřením na ediční přípravu jeho pamětí
Edice starých rukopisů soupisů památek. Setkání v Akademickém centru v Husově ulici 4

Přednáška Mileny Hauserové

Program se sice týkal soupisů památek jen zčásti, ale je jasné, že povědomí o postupech a přístupech v jiných edičních projektech má také smysl.

Ke své lítosti jsem se (jako stále častěji v podobných případech) mohl účastnit jen malé části programu (ale vlastně už většinou nejsem nikde…). Jednak se sepisováním a prezentací informací o památkách zabývám v teoretické a řekněme testovní rovině, jednak jsem se podílel na jedné z nedávných edic nedokončeného rukopisu památek (Ledečsko).

Vyslechl jsem tak část příspěvku Mileny Hauserové a příspěvek Tomáše Sekyrky a zapojil jsem se do diskuse.

V jednání šlo do značné míry o otázky editorského přístupu k vydávaným nedokončeným rukopisům, a to zejména v případech, kdy šlo o texty, které ani nebyly finalizovány autorsky či redakčně. Nakolik text redakčně zpracovávat, případně odborně redigovat či korigovat. M. Hauserová k tomu ukazovala „dobovou“ podmíněnost některých hodnocení staveb (na díky nedávným výzkumům již mezi historiky staveb typických příkladech roubených kostelů z Pardubicka, posuzovaných díky omítce dříve jako nespalné, tedy zděné) a přimluvila se za to, aby se texty vydávaly, jak jsou zachované, protože i nyní je nepochybně část našich hodnocení limitována platným stupněm znalostí. Na základě toho došla ke zřejmě správnému závěru, že je třeba přes určitou dobovou podmíněnost někdejších úsudků do textů aktualizacemi spíše nezasahovat.

Z diskuse k tomu mohu vybrat poznámku k edici zejména Ledečska, vyslovenou Kristinou Uhlíkovou. Jednotlivá hesla byla v rukopisu různě (ne)dokončována dvěma souběžně pracujícími autory. Při přípravě edice bylo tedy třeba se v případech více či méně duplicitních pasáží rozhodnout pro jednu variantu, případně je korigovat na podkladu nějaké úplnější části druhého textu apod. (Je k tomu nutné říci, že v podobných případech dochází i k tomu, že některé objekty či lokality nebyl vůbec zpracovány, nebo k nim jsou k dispozici jen okrajové poznámky z příprav hesla. Zjevně docházelo i k pozdějším ztrátám – tuším u kostela ve Zruči se zachovaly popisy náhrobků, kdežto ostatní část je ztracena.) Nepochybně by nebylo správné chybějící části nějak doplňovat. Je tak podle mého dosavadní postup správný a mohl by být i kladen za vzor pro podobné situace.

Tomáš Sekyrka se ptal, jakou podobu edice zvolit a hodnotil některé již existující produkty. Logicky i toto se pak probíralo v diskusi. Upozornil také okrajově na další různé archivní místopisné zdroje dnes již historizovaných informací. Takovým příkladem pozoruhodné a rozsáhlé práce na dosud málo využívané sbírce památkových informací je Eichlerova sbírka.

[To je pravdou. Ovšem současně by to mohl být zvolen za dnešního stavu technologií zcela logický přístup – totiž on-line volně zpřístupnit digitalizáty. A to i postupně, namátkově, kdyby to nešlo jinak – cokoliv je lepší, nežli nic.]

Připomněl také různé přístupy k výběru obrazového materiálu, což má význam samozřejmě hlavně v těch převládajících případech, kdy není k dispozici původní soubor, nebo je jen částečný. Nakonec v diskusi převládl názor, že je vhodnější vycházet z toho, co je. Snad jen v případě, kdy by nebylo k dispozici nic, bylo by možné dohledat nějaké starší snímky. I praktické příklady (Gnirs – Carlsbad) kombinující historickou dokumentaci s novodobou vyvolávají trochu rozpaky, i když to bylo komentováno také tak, že pro představu při četbě popisu je v každém případě obrázek velmi účinnou podporou pro správné pochopení

T. Sekyrka ještě upozornil, že by bylo vhodné pokračovat u edic nevydaných soupisů v číslování edice. S tím asi lze souhlasit.

Diskuse se pak opakovaně dotýkala otázek editorských zásahů. T. Sekyrka navrhoval např. sjednocovat užívané měrné jednotky (sáhy / metry), aby se v jednom svazku nekombinovalo jejich užívání. [Přeci jenom se však pracuje většinou s rukopisy, které nejsou kompletně redakčně doladěny, takže i toto je asi lepší řešit citem a většinou ponechat v té podobě, která je v rukopisu.]

V případě Ledečska T. Sekyrka vytkl, že nebyla doplněna fotografická část ilustračního doprovodu. Nicméně je to i tak, že ani text, ani plánky nejsou kompletní (je pravděpodobné, že fotografie někde jsou uloženy a k jejich nálezu ještě může dojít). Prostě se čtenář musí smířit s tím, co se editor rozhodl udělat, a také mohl zvládnout. Vysvětlení mu musí být podáno v úvodu. V některých případech by se práce nadmíru rozrostla, a mohla by se stát nereálnou.

Čili bych spíše vždy ocenil to, co editoři odvedli. Samozřejmě s tím, že diskuse i kritika jsou pro další práci velmi potřebné.

Dalibor Prix na závěr dopoledního bloku přednášek poukázal na to, že stejně je přístup každého čtenáře k užívání edice individuální.

Jiří Roháček v diskusi podotkl, že přístup editorů musí být do jisté míry variabilní podle stavu dokončení rukopisu (a ostatně i různě dopracovaných hesel v rámci jednoho díla). Připomněl ovšem též důležitou otázku, od kterého stavu dokončenosti rukopisu je možné dílo vydávat jako edici; v zásadě považuje vydání za možné od stavu, kdy se už přestává jednat o více či méně dílčí pracovní poznámky či náčrty. Nové fotografie přitom mohou usnadnit správnou představu o popisované věci.

Na to se v diskusi několikráte objevil názor, že obrázky si dnes stejně každý promptně najde na internetu (M. Hauserová – Street View, Fotohistorie).

Zdeněk Hojda připomněl, že okruh čtenářů nynějších edic je jiný, než u původních vydání. Dnes se jedná spíše o nevelkou skupinu specialistů. Kdežto původně k adresátům samozřejmě patřily i obecní instance apod., jejichž úkolem bylo kvalifikovaně podporovat ochranu hodnotných objektů.

Dovolil jsem si také vznést dotaz celkem mimo probírané téma, ale přitom poukazující směrem (jak to vidím), který by umožňoval hledat řešení některých problémů, o kterých se hovořilo v souvislosti s vydáváním „neaktuálních“ rukopisů. „Akademicky“ jsem se zeptal, je-li nějakým způsobem zvažována, nebo i v týmech editorů již uplatňována práce elektronickou cestou ve „sdíleném“ prostředí, a také, jestli se počítá s vydáváním edic elektronickou cestou na internetu. Odpověď považuji za do jisté míry překvapivou, protože editorky/editory toto zatím „nenapadlo“.

Stručně jsem se pokusil nastínit základní výhody, které by to mělo.

  • Zejména při postupu práce je možné slučovat a operativně sledovat vývoj textu.
  • Je možné dohotovené části poskytnout k využití veřejnosti (bez čekání na vytištění, což často zabere mnoho let, kdy jsou potenciální zájemci od výsledku odříznuti). (V návaznosti na diskusi jsem poukázal na to, že již kdysi bylo vydávání českých i německých verzí výsledkem snahy co nejvíce informace o hodnotách památek zpřístupňovat – jestliže dnes existuje elektronická možnost, je nevyhnutelné podnikat kroky k jejímu využití. Samozřejmě je třeba brát v potaz právní stav a licenční zájmy.)
  • Zejména při využití SW Mediawiki (a podobných) je možné bezproblémově pracovat s verzemi textu, jež jsou kompletně archivovány. Lze je tak kdykoliv revidovat či dokonce s jejich pomocí sledovat proměny památky. To je veliká přednost proti kterémukoliv systému založenému na sběru „kompletních“ aktualizovaných informací v terénu. Zpracovatel nepíše heslo znovu, ale jen zanese zjištěné změny. Předchozí stav textu se přitom archivuje.
  • Výstupy mohou být dostupné v terénu. Ostatně je lze z terénu i aktualizovat.

Lze si představit i využití nějakého databázového systému. Nevím však o případu, kde by editace a správa verzí byla tak snadná, jako v Mediawiki (samozřejmě jsou mé technické znalosti značně omezené na základní uživatelskou obratnost).

Koho by to zajímalo, zkusil jsem toto dříve shrnout s poukazem na možné využití v památkové péči zde.

Další části programu jsem se již zase nemohl účastnit.

Je možné, že i na elektronické zpřístupňování soupisů ještě přišla řeč… Zajímavým v této souvislosti mohl být příspěvek o elektronických edicích…

2014/11/25 Posted by | dostupnost dat, evidence památek | , | Napsat komentář

Budou na Wikipedii dokumentovány proměny a detaily památek?

Na webu i Facebooku soutěže Wiki miluje památky se v komentářích fotek dodávaných v letošní soutěži s potěšením konstatuje, že jsou účastníky poskytovány i snímky různých detailů a fotografie dokládající momentální stav památky, v souhrnu že tedy snímky mohou dokumentovat proměny památek.

Některé snímky zachycují památky, které jsou v žalostném stavu. Díky nim ovšem můžeme dokumentovat postupný vývoj stavu budov. Zdroj.

Z dokumentačního hlediska je vhodné zachytit i detaily a zákoutí budovy či areálu. Zdroj.

čp. 17/III, Valdštejnské náměstí 4, Malá Strana, Praha

Zábradlí s „mechanicky“ opakovanými prvky. Jednak může mít důležitost jejich opakování samotné (počet třeba měl symbolický význam), jednak mohou být původní kuželky střídány novějšími, atd.

V této souvislosti bude zajímavé sledovat, jaká se bude osvědčovat míra detailu, nakolik bude možné třeba zahrnovat i snímky detailů, které se na stavbě víceméně mechanicky opakují (i když toto opakování mohlo být promyšlenou součástí uměleckého působení – třeba kuželky v balustrádě barokního zábradlí). Využití fotek pro Wikipedii směřuje od počátku k dokumentování jednotlivých typových jevů pro ilustraci encyklopedických hesel. Postupně se ovšem např. u památek rozvinulo systematické zpracování, protože je jasné, že pro vysvětlení termínu zámek sice vystačíte s jednou fotkou třeba zámku (stavby) ve Versailles a jednoho zámku na dveřích (třeba v zámku ve Versailles), ale záhy samozřejmě zjistíte, že variant zámku je mnoho, a následně pak je nutné mít heslo pro každý zámek – stavbu. Ale proč ne i pro každý zámek na dveřích? Zejména pro dobu, než se začala jejich strojní výroba v masových sériích. Vzhledem k vývoji těchto „monografických“ hesel ovšem vidíme na Wikipedii různá improvizovaná řešení pro orientaci v materiálu. Standardní „Kategorie“ v mnoha případech nepomohou a jsou doplňovány jednoduchými stránkami se soupisy „podstránek“. Jsou vytvářeny navigační pomocné „drobečkové“ navigace a vynalézavé „prostorové“ navigace (sousední obce podle různých světových stran, sousední mosty na řece po a proti proudu řeky, vesnice na trase nějaké silnice apod.). Pokud se třeba budeme podrobněji věnovat oknům Valdštejnského paláce v Praze (a na hlavních palácových křídlech je skoro každé okno jedinečné), budeme muset nejspíše časem vyfotografovat všechna(?). A co kličky?

čp. 150/III, Valdštejnská 4, Praha, Malá Strana

Fotografie objektu za vhodných omítek může ukazovat na minulé proměny (šikmé osvětlení ukazuje zalomení fasády v místě někdejšího napojení dvou domů), ale poznatky je třeba kombinovat s dalšími zjištěními…

Další zajímavosti pak samozřejmě budou souviset s případnou snahou sledovat proměny památky – tedy ty proměny minulosti (renesanční, barokní či jiné přestavby), ale proměny realizované v naší době. Ty mohou také jít do jakéhokoliv detailu – zámek stavba je místo okrové natřen růžovou, zámek dveří je třeba rozebrán, vyčištěn a repasován.

…aby vzápětí bylo opět překryto omítkou. Bude toto zaznamenáno v nějaké pracovní dokumentaci, byť veřejně dostupné? Nebo to bude vše popsáno na Wikipedii – to už asi ne. Ale která míra podrobnosti pak bude zárukou přesnosti?

Samozřejmě jsem přesvědčen, že takovéto postupy je třeba do dokumentace a evidence památek zavést, i když je to (a asi vždycky bude) jen nejspíše nereálná meta. Ale je jasné, že může vyvolávat údiv snaha je provozovat na několika místech – možná tedy na Wikipedii, ale nepochybně také v evidencích NPÚ, pak v obecních kronikách, v dokumentaci regionálního muzea…

Předností fotek na Wikipedii tak především je zpřístupnění pod svobodnými licencemi, které umožní dokumentaci včlenit mezi informace z jiných zdrojů. Ale hledání cest k propojování dat by mělo už dnes být jedním z postupů při rozvoji techniky i obsahu nejen Wikipedie.

čp. 150/III, Valdštejnská 4, Praha, Malá Strana

…odhalení zdiva při sanaci degradovaných zasolených omítek se však ukáže další (asi starší) vjezdová brána v místě okna vpravo. Je tedy třeba zaevidovat poznatek o staré etapě, i o provedení výzkumu(?).

Když se ještě vrátím k ambici wikipedistů sledovat a dokumentovat proměny památek, zamrzí, že zřejmě není možné řadit fotky např. v kategorii pro nějakou památku či její detail chronologicky. Ani hesla památek k tomu nejsou zatím připravena – tedy aby bylo možné do hesla začít zapisovat změny památky či jiné související události. To by totiž podle mého znamenalo např. moci začít zapisovat aktuální události do hesla památky, aniž se trvalo na tom, že heslo musí mít jinak kompletní podobu (popis, dosavadní historii…). Zkusil jsem již něco takového, a bylo to smazáno. Tak budem vidět… (Testík např. ZDE.)

2014/09/22 Posted by | dokumentace památek, dostupnost dat, evidence památek | , , , , | Napsat komentář

Cihly kam se podíváš – mohly by se k evidenci připojit i památky NPÚ?

Správci státních památek zaujatě pečují o historický odkaz včetně nespočetných uměleckých pokladů i řemeslných prvků historických staveb. Nicméně takové prvky jsou evidovány jen v utajených informačních systémech, takže je možné pouze v omezené míře je využívat ke srovnávacímu i jinému studiu (vědcům či studentům to v náležité míře umožňováno je po absolvování administrativních úkonů).

Zvláštní význam mají z výzkumných hledisek cihly. Nenápadný konstrukční (někdy v podobě tvarových prvků i dekorativní) stavební prvek, vyráběný navíc sériově a masově, je zjevně těžké nějak systematicky evidovat. Jsou takové pokusy, ale jejich hodnota je bohužel snižována izolovaným řešením, kdežto by byla potřebná spolupráce na jednom informačním systému. Nezbývá, než na výskyty cihel namátkově, ale co možná často upozorňovat a doufat, že takovou zprávu někdy někdo bude moci začlenit do dalších informací. Přitom je namístě informace publikovat (on-line to není problém, leda z hlediska vynaloženého času).

Z těchto hledisek lze cihly chápat téměř symbolicky, jako základ „konstrukce“ systému informací o elementech památek.

V souvislosti s průzkumy hradů, zámků a dalších památek ve správě NPÚ by bylo vhodné věnovat pozornost sbírkám stavebních aj. prvků uložených v jejich sbírkách – depozitářích, expozicích… Podnětem k tomu by mohl být letošní „mediální“ projekt „Kámen pohledem památkové péče„. V jeho souvislosti se pokoušíme získat spolupráci kastelánek a kastelánů i dalších aktivních kolegů pro vytvoření základního přehledu takových sbírek. Pracovně jim říkáme lapidária, protože to je celkem obecně srozumitelný termín, i když samozřejmě víme, že např. cihly by při přísném hodnocení nemohly být pod něj zahrnovány. (Případně můžete v komentáři navrhnout trefnější označení.)

Pro ilustraci letmá poznámka k našemu hradu nejcennějšímu – Karlštejnu.

V přízemí Velké věže je uloženo v lapidáriu také několik stavebních elementů z pálené hlíny. Kromě dlaždic jde např. u ukázky gotických střešních tašek glazovaných nebo s výzdobou raženými kolky.

Karlštejn (BE), hrad

V expozici (mimo běžný prohlídkový okruh) se nacházejí ukázky cihel (horní je pálená z hlíny, nápisem datovaná 1782/!/, spodní je spíše betonová nebo vápenopísková).

Karlštejn(BE), hrad

Cihly se na hradě užívaly od 14. století pro některé typy konstrukcí (zřejmě komínové průduchy, obezdívky ostění a špalet otvorů…). Při pozdně gotických přestavbách bylo v podobných případech užití cihel rovněž příznačné.

Karlštejn (BE), hrad, císařský palác, přízemí

Cihly se pak uplatňovaly jako materiál výplní či plent po celý novověk, samozřejmě i v době regotizace.

Karlštejn(BE), hrad

Vyzývám nyní ty, kdo zpracovávají evidence sbírek, ale i stavebně-historické, restaurátorské, operativní, monitorovací apod. průzkumy, aby zpřístupňovali (popsanou!) dokumentaci (nejen!) cihlových apod. prvků, byť i improvizovaně (blogy, scribd, issuu…), a přitom dle možností zdůrazňovali a opakovali požadavek na vytvoření oficiální centrální evidence prvků památek, do které by povinně přispívaly všechny státní (obecní apod.) instituce a jež by byla otevřená všem privátním dobrovolným přispěvatelům.

Věc souvisí i s tím, že v rámci „mediálního“ cyklu prezentací odborných témat z práce NPÚ jsou po loňském dřevě a letošním kameni podle mých informací pro příští rok proponovány právě CIHLY!

2014/04/13 Posted by | dostupnost dat, evidence památek, standardy | , | 1 komentář

Strategický záměr Digitální vzdělávání/Touch your future a standardizace památkových dat

Zdroj.

Vládě je pro informaci předkládán materiál Strategický záměr „Digitální vzdělávání /Touch your future“ zpracovaný spolu s akademickou sférou působící v gesci MŠMT a se spolupracující vnější expertní sférou, a dále s orgány a složkami Ministerstva kultury ČR a Ministerstva zahraničních věcí ČR.

[…]

Spolupráce s Ministerstvem kultury ČR – strategický záměr navazuje na snahy MK o jednotnou digitalizační strategii, v odpovědi na výzvu Evropské komise z roku 2008, zaměřenou na digitalizaci kulturních obsahů („kulturního dědictví evropských národů“) a jejich sdílení, mj. ve společné Evropské digitální knihovně. Rozvojové jádro Českého vědomostního klastru, který nyní pod patronací MŠMT soustřeďuje aktivity akademické sféry v digitální agregaci vědomostních obsahů a jejich sdílení připravilo v r. 2009 – v kooperaci s Národní (digitální) knihovnou ČR – pro fondy národních kulturních institucí působících v gesci MK ČR (Národní knihovna, Národní galerie, Národní památkový ústav, Památník národního písemnictví, Národní filmový archiv, Národní muzeum, Národní technické muzeum ad.), jednotnou digitalizační koncepci „iFONTES“. Jejím cílem bylo standardizovat dosud dílčím a nejednotným způsobem prováděnou technickou digitalizaci a následnou informatizaci kulturních fondů, které v případě fondů MK ČR shrnují celý tezaurus národního kulturního dědictví. Hlavním cílem bylo sdílení těchto elektronických reprezentací, primárně pro účely vzdělávací a vědecké, zároveň s respektem k autorskému právu při jejich poskytování. Odtud je odvozen i princip agregace externích veřejných obsahů pro jejich multimediální poskytování ve vzdělávací sféře, jak ji razí základní funkcionalita systémového řešení ve strategickém záměru „Digitální vzdělávání/ Touch your future“. MK ČR zde přitom působí nejen jako poskytovatel digitalizovaného obsahu, ale i jako autonomní uživatel pořízených elektronických dat a reprezentací, např. pro evidenci a kvalitnější správu movitého i nemovitého kulturního dědictví, které je digitální reprezentací de facto konzervováno, dále např. pro prezentační účely apod. Příkladně tu lze užít kooperace MK ČR s regionální veřejnou správou, tj. s krajskými úřady, resp. s jejich odbory kultury, při sdílení a propagaci místní (lidové, zejména folklorní) kultury, a tím i rozvoji místních identit, v rámci celoživotního vzdělávání.

2014/01/14 Posted by | evidence památek | , , | Napsat komentář

Europeana ∞

Projekt Europeana 1989 v rámci Virtuálního muzea Národního muzea by měl rozhodně být inspirací pro všechny paměťové instituce, ale také podnětem pro jednotlivce k aktivní účasti.

Již delší dobu je jasné, že projekt Europeana nebylo ideální omezovat na fondy oficiálních institucí. Cesta k začlenění soukromých sbírek či zcela jednotlivých předmětů nepochybně není snadná. Do jisté míry se však zdá, že komplikace plynou z toho, nakolik jsou ochotné se na koordinaci systému domluvit instituce, spravující národní „repozitáře“, sbírky (meta)dat, které jsou podkladem budoucí distribuce dat do systému Europeana.

Europeana jednak motivuje podobné „sběry“ informací napříč Evropou, jednak sama již několik let pořádá „virtuální výstavy“ (např. secese), vytvořené ze souhrnů toho, co instituce jednotlivých zemí do této informační pokladnice zasílají (ale pozoruhodné soubory fotek v rámci portálu Europeana byly sestaveny z fotek ze soutěže Wiki miluje památky).

Je nepochybně záslužné, jak velkoryse NM rozvíjí akce směřující ke sběru „občanských“ sbírek či virtuálních exponátů. Mělo by to být vzorem i pro památkovou péči, i když ta se zabývá krom spravovaných sbírek ve státním vlastnictví hlavně stavebními památkami. Ale i v této oblasti samozřejmě je možné kooperovat s veřejností a hlavně spřízněnými nadšenci, kteří jsou zatím odkazováni jinam, což je škoda. V posledních letech se v tomto směru významně aktivovala Wikipedie, a to až do té míry, že by bylo ideální, kdyby památkáři spíše začali s touto „institucí“ cíleně spolupracovat.

Portál eSbírky mě tak z těchto i dalších důvodů od počátku zajímal. Již jsem se vyjadřoval k některým problémům v třídění virtuální sbírky a vyhledávání v ní (svůj zkusmo vložený snímek v projektu Moje monarchie jsem zpětně nedokázal dohledat – zkusím ověřit, jestli se situace nějak vylepšuje).

Škoda je, že již na počátku není možné připojovat k „exponátům“ tagy či komentáře. Je pravděpodobné, že k něčemu takovému časem bude muset dojít.

Každopádně jsou však pokroky tvůrců eSbírek podnětné. Památkáři sice spravují také obrovské sbírky „na hradech a zámcích“, ale snad je dostatečně oprávněné to, jak přísně na jedné straně střeží jejich bezpečnost, ale na druhé straně může být sporné, jak omezují přístup zájemců k informacím o kulturním dědictví. Množstvím těchto informací je přeci ovlivňována míra respektu veřejnosti k památkám…

Pro památkáře by se však nabízelo zejména vytvořit nějaký nástroj k podobně směrovanému sdílení dokumentace stavebních památek. Podobné systémy jsou v některých zemích angažovaným občanům k dispozici. Ale asi to dopadne spíše tak, že časem vznikne nějaké kontinentální řešení. Přitom by se mohli občané podílet i na monitoringu památek, jak o to usilují i v Polsku (v této chvíli nevím, s jakým výsledkem). A jakousi občanskou památkovou gardu pro monitoring stavu památek budují v Anglii

2013/10/23 Posted by | dokumentace památek, dostupnost dat | , , , | Napsat komentář

English Heritage mobilizuje národ ke spolupráci při dokumentaci ohrožených památek

Byly provedeny důkladné přípravy a vyhodnocují se pilotní projekty. Výsledkem celonárodní kampaně by měl být první úplný přehled stavu ohrožených či zanedbaných památek. Informace se stanou základnou správně cílené podpory vlastníků při péči o historické objekty, ale budou i zdrojem znalostí i inspirace pro osvětu i propagaci kulturního dědictví. Monitoring stavu památek může přispět k odhalení některých ohrožení již v zárodku a umožnit tak včasné zásahy. S kampaní souvisejí i probíhající kurzy ve školách, což by mělo podpořit budování nové generace odborníků.

Začátek kampaně se plánuje na příští podzim, ale již nyní se vážní zájemci mohou hlásit a zapojit se do příprav.

Také u nás probíhají kampaně Generálních aktualizací seznamu památek, Reidentifikací památkových hodnot, Monitoringů stavebně-technického stavu. Tak to bude jistě poučné srovnání.

2013/10/10 Posted by | evidence památek, organizace památkové péče | , | 1 komentář

Restauratoren Blog

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Interpretace - AKTUALITY

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Baukunstarchiv NRW

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

moderneREGIONAL

Online-Magazin zur Architekturmoderne

Savoirs d’Histoire

« Il faut savoir s'instruire dans la gaieté. Le savoir triste est un savoir mort. » (Voltaire)

Actuel Moyen Âge

L'Histoire continue

LA CHARPENTE DES DEUX OURS

Le Trait de charpente mais pas seulement...

Blog – 3AS poradna

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Décoder les églises et les châteaux

Les clefs pour visiter les monuments du Moyen Âge

Historic Environment Scotland Blog

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

http://bauforschungonline.ch/fr/feed.xml

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Le blog de l'APAHAU

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

WienSchauen

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

LES AMIS DE VEYRINES

Association de sauvegarde et de valorisation de l'Eglise de Veyrines

the Virtual Curation Laboratory

@ Virginia Commonwealth University. Make It Virtual.

ProArt

ProArt pretende difundir diversos contenidos relacionados con la Historia del Arte