Burza – pak Federál – pak RFE – pak nová budova Národního muzea – pak vytoužená mekka krasoduchů?

Jako památky jsou chráněny různé velmi podivné věci. Třeba vězení a popraviště, např., čili, proč ne federál. Diskuse ukazují, že k nějakému úplně obecnému a nadlidsky objektivnímu řešení ohledně určení památkových či uměleckých hodnot čehokoliv se dojít nedá. Jde o těžko definovatelné otázky vkusu a citu. Je zajímavé o nich mluvit, protože tato aktivita jim dává smysl, pomáhá si ověřit vlastní názory a evidentněji odhalovat úplné avantýry. Tak bych aspoň k návrhu na ta vylepšení památkového obsahu o galerii potentátů (tento příspěvek vlastně souvisí s výživnou diskusí na archiwebu, ale tam nedám obrázky apod.) doplnil síň slávy architektů s promyšleným výběrem těch, co masakrovali urbanismus i jednotlivé budovy. Federál je skutečně příkladem pro učebnice, co není citlivé řešení. Já vím, že když tam dnes bloudíte, začnete již hledět na řadu detailů s nostalgií, dokonce v nich můžete objevovat krásu či poezii, ne-li obé naráz. Ale to je podobné třeba fabrikám. Mnozí je dnes milují, ale v kolika byli „kdysi“, aby zažili ten pekelný kravál, rovněž pekelný zápach, často průvan, vedro i jinak podmínky neslučitelné s normálním životem. Nejvýše vídáme v televizi fárajícího premiéra.

Ale abych uvedl další místa ve federálu, před kterými by bylo vhodné varovat citlivější duše, tak např. neuvěřitelnou chodbu za hlavním sálem

(chodba s JZ kuloáru k chodbě „za“ sálem)

nebo chodbu za atikou před světlíkem za původní vstupní dvoranou, pak i některá schodiště, kterých je v budově úchvatné množství (co do počtu),

(pro vnitřní i vnější schodiště je často příznačná sice inženýrská čistota, jak předpokládám, tak poněkud chladné působení materiálů, zvláštně kombinovaných – tak mi třeba připadá ušlechtilý kámen ve vztahu k ocelovým nosníkům i určité lacinosti duralového a dřevotřískového obkladu zábradlí)

(vnější schodiště jsou často na hranici životnosti, na čemž se ale asi mohou podílet desítky let zanedbané údržby)

s čímž pak souvisí, že stará burza se v 60. letech stala jakousi hroudou (či kamenným blokem), do které se zavrtávali ze všech stran, kusy z ní párali, přitom v mnoha místech a detailech navazovali na svým způsobem ušlechtilé materiálové a řemeslné provedení z 1. republiky.

(dveřní kliky ze 70. let je mnohdy nesnadné odlišit od prvorepublikových vzorů /mohlo se jednat o odlitky/)

Historická budova přitom byla jakoby ponechána, aby byla jakoby citlivě obkročena v křečovitém gestu.

To se přitom podepsalo i na okolních budovách, resp. na vyznění celého úseku pražské „okružní třídy“.

Chápu, že mnohé zájemce o historii „moderní“ architektury zaujmou mnohé souvislosti, osobité vizionářství bořící konvence, motivy, kompozice, statická verva Pragerovu ateliéru zřejmě vlastní, schopnost prosadit ve své době nepochybně smělé řešení – najít si kontakty, uhranout dodavatele i investory, vytvořit metráky dokumentace, láskyplně pečovat o každý „detail“… (to vše v době, kdy vymírali zdatní prvorepublikoví řemeslníci). A dodnes vyvolávat zmatek v mysli potomků.

(snad jako vhodný závěr pohled na strop původního burzovního sálu, samozřejmě dodatečně vybaveného stupňovitým auditoriem, provedený z pásů „jekoru“…)

Sakrální architektura – 10. konference Sdružení pro SHP

Aktualizované informace na webu NPÚ zde.

• Pořadatel: Sdružení pro stavebně-historický průzkum
• Termín: 7.-10-6.2011

Pořadatelé hodlají téma pojmout v maximální šíři:

„Ve středoevropském prostředí jde především o křesťanskou a židovskou architekturu. V rámci širšího chápání tématu konference jsou však předmětem zájmu také stavby jiných, mimoevropských náboženských systémů a obecně kultovní místa vyskytující se od pravěku až po současnost. Hlavní sakrální objekty jsou často součástí rozsáhlejších celků, slučujících řadu dalších, nejen liturgických funkcí (farní areály, kláštery apod.). Sakrální architektura zahrnuje řadu dalších objektů se specifickou funkcí (poutní místa, poustevny) či měřítkově drobné stavby organizující kulturní krajinu (kapličky, křížky, samostatně stojící skulptury a další).
Cílem jubilejní 10. konference SHP je zachytit podněty vycházející nejen z oblasti dějin umění, archeologie a stavitelství, které pracují se stavbou jako se specifickým hmotným pramenem, ale v rámci multidisciplinárního pojetí přispět k hlubšímu uchopení/pochopení sakrální architektury prostřednictvím filosofie/teologie, historie, ikonologie, religionistiky, sociologie, kulturní antropologie ad.“

Výstavka „Meziválečná architektura Střešovic“ v sídle pražského pracoviště NPÚ

Info o výstavě:

Veřejná prezentace výsledků vědeckovýzkumné práce NPÚ je stále poměrně vzácná. Je to škoda jednak pro další rozvoj výzkumu, i když je známo, jak se badatelé rádi pídí po archivních regálech – tak proč jim to kazit nějakým veřejným zpřístupněním údajů. Jednak mohou být shromážděné poznatky a vytvořená dokumentace využity k propagaci (v tom nejlepším slova smyslu) našeho kulturního dědictví. Přeci, jak jinak se obecenstvo o hodnotách kulturního dědictví dozví, nežli ze srozumitelného výkladu – ne podbízivého, ale seriózního a přesného, ale bez „zbytečných“ komplikací. Jen poučená a zaujatá veřejnost se také může stát oporou prosazování památkových požadavků v běžné odborné a administrativní praxi, ale také při vznášení požadavků např. pro budoucí památkový zákon či územní plánování.

Úplně se nabízí využívat hory zpracovaných dokumentací uložených v archivech památkářů. Výstava je jedním ze vhodných řešení, neboť je po určitou dobu veřejnosti značně na očích. Vily nedávné i vzdálenější minulosti se v nynější době staly skoro módou, k čemuž významně přispěla edice publikací o „Slavných vilách…“ jednotlivých krajů, která zjevně vhodně využila „mezery na trhu“. Jenže takových různých mezer, zatím možná málo nápadných, se nabízí více. Možná právě autorům z řad památkářů. Snad si je mezi zpracovateli památkových výzkumů najdou prozíraví nakladatelé, protože památkové instituce, k vydávání nejspíše nejsou plně vybaveny a jejich základní úkoly jsou jiné. Pro tyto účely jsou také výzkumy prvotně směřovány – k upřesnění poznání památkového fondu a k vytipování dosud opomenutých hodnot. Však také jedním z výsledků výzkumu střešovických vil bylo podání několika návrhů na prohlášení kulturní památkou.

Na rozdíl od zmíněných „Slavných vil…“ nebylo zpracováno rozlehlé území celého kraje či Prahy, ale poměrně úzce vymezené území meziválečné vilové čtvrti (zpracovány však byly i další doplňující objekty, vč. technických), ovšem známé vysokou architektonickou a uměleckou hodnotou zástavby (badatelský tým však již zpracoval i další areály a objekty). Kromě dokumentace ke vzniku čtvrti a jejích uměleckých kvalit výzkum prokázal překvapivě vysokou míru dochování původního stavebního i mobiliářového vybavení. Kromě úředního prohlášení několika objektů za památku tak snad přispěje k posílení vztahu majitelů k těmto z ekonomického hlediska poněkud imaginárním kulturním kvalitám a k chuti zachovat toto kulturní dědictví i pro budoucí generace. Návštěvníci z jiných míst by si snad mohli po prohlídce spíše uvědomit, že také oni třeba i při běžné cestě do místa zaměstnání zhlédnou podobné stavby či jejich prvky, či je dokonce sami vlastní, a třeba pocítí zájem o jejich další osud. (Zajímavý je panel s tématem plotů, rovněž velmi ohroženého druhu památek, svého času též pojednaného v ČP.)

Účastníci vernisáže nahlíželi také do impozantních svazků zpracované dokumentace. Ty jsou ozdobou zdejšího archivu…

Pro památkovou péči by se další z výstavek v sídle pražského pracoviště NPÚ mohla stát impulzem k rozhojnění podobných prezentací. Za redakci webu NPÚ bych se rád vrátil k jednomu již dříve opakovanému podnětu, aby v podobných případech pokud možno vždy výstavní panely ve vhodné podobě (pdf) byly prezentovány na webu NPÚ (je zřejmé, že je třeba s tím počítat nejlépe již v době jednání s vlastníky objektů a se zúčastněnými autory a zpracovateli výzkumu i výstavní prezentace, neboť zpětně by taková licenční administrativa nebyla zvládnutelná). Také vzhledem k aktuální situaci lze jedině pobízet hojnějšímu využívání zpřístupnění výsledků na webu. Mezi památkáři je tento postup hodnocen spíše rozpačitě až odmítavě. Ale přitom je dnes již vysoce účinný (přeci jde především o to, zpřístupnit vhodně uspořádané výsledky zájemcům), ale také je vytvoření prezentace lacinější.

Na vernisáži bylo plno. V běžných návštěvních dobách se však budete moci na předkládané obrázky i povídání docela dobře soustředit. Výstavka však jakoby skoro zvala na vycházku… Budete muset více méně po paměti, neboť v tištěné podobě není k mání nic. Škoda, že zřejmě nebudou ani ty panely na webu.

Autorům nelze než gratulovat. Jak k výsledkům rozsáhlé výzkumné práce, pečlivě zpracovaným, tak k velice úpravné výstavě, sestávající z přehledných elegantních panelů s historickou i aktuální dokumentací i reprodukcí stavebních plánů. A současně jim přát vytrvalost do další práce. Zájemcům o památky pak snad lze přát, aby se mohli k informacím o hodnotách památek dostávat stále snáze a lépe jim rozumět.

O obsahu výstavy samé jsem se zbytečně nerozpovídával, protože ten je Vám k dispozici při návštěvě, kterou doporučuji.

Na závěr pár snímků z vernisáže:

Zajímavý doklad využití soustruhu v kamenické huti v antickém Římě

Drobná poznámka na MONUDET.

Research News 12/2009 (English Heritage)

Mj. průzkumy donjonu hradu v Doveru, s ukázkami dokumentace (SHP, archeologie, evidence a dokumentace graffiti). Dále inovativní metody mapování při průzkumu kulturní krajiny ajv.

Na webu English Heritage ve formátu PDF (cca 7,8 MB). (Archiv RN.)

Pravlast sklípkových kleneb v Íránu?

Nevím, jestli tento příklad představuje nějakou skutečnou starožitnost, ale další obrázky v dotyčné galerii na Flickru by mohly nasvědčovat, že ano. A i kdyby to bylo nové, je stěží pravděpodobné, že by šlo o úplný novotvar bez starých vzorů. No, a kdyby autor třeba čerpal inspiraci z Míšně nebo ze Slavonic, tak to by už byla úplná pozoruhodnost.

Zde tedy spíše jen pro případného zájemce o pátrání po příbuznosti či společných kořenech (v jistém smyslu jde o řešení, které se tak trochu samo nabízí a obšas se objevit musí).