Česká placka

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Svět cihel – 1. Itálie, Toskánsko, San Galgano, rotonda

Možná by nemuselo být od věci shrnout během památkářského „roku cihly“ 2015 pár postřehů o užívání cihel v minulosti v cizích krajinách, více či méně vzdálených. Samozřejmě by bylo vhodné podložit glosy dobrou znalostí konkrétní situace, ale zase by nebylo velkým přínosem vynechat zajímavé příklady pro nějaké encyklopedické nedokonalosti (i když provždy je nevhodné jen množit nepřesné dojmy…).

V řadě oblastí světa není užívání cihel v našich odborných i širších kulturních kruzích příliš známé a snad by i drobné komentáře z cest světem mohly prospět, či dokonce zaujmout. Na druhé straně by se nad zde případně uvedenými zjednodušeními mohli ušklíbat znalci. Tato forma publikace jim však dává možnost námitek či doplňků v komentářích, a tím uvést případná nedopatření na pravou míru, případně informace ku prospěchu možných zájemců rozšířit.

V Itálii byly cihly domovem od antiky, a to i v regionech s dostatkem vhodného stavebního kamene. Ovšem užívaly se uvážlivě. Např. v líci městské hradby se uplatnily spíše bosované kvádry, zatímco cihly mohly převažovat u městských domů, ale i mohly být i hlavním stavivem monstrózních objektů (Pantheon, lázeňské komplexy).

Rovněž antické počátky má metoda kombinování cihel s kamenným zdivem, často kvádrovým. Střídání vrstev cihlového a kvádrového zdiva známe i z antických hradeb, a téměř příznačným se stalo pro byzantská opevnění. Je pravděpodobné, že již tehdy o užití cihel rozhodovalo povědomí o odolnosti zdiva z cihel při zásahu kamennými projektily, vymršťovanými z obřích praků.

Zajímavým svědectvím může být i kombinování cihel s kvádry u sakrálních staveb, přičemž vojenské využití zřejmě nerozhodovalo o volbě stavebního materiálu. Důvody kombinování řad kvádrů s vrstvami cihelného zdiva mohly být konstrukční (statické – třeba s ohledem na odolnost vůči zemětřesení), nebo ekonomické. Je otázkou, jestli se mohlo jednat o výtvarný záměr, protože velmi často výzkumy ukazují, že zdivo bylo původně překryto omítkou, která byla podkladem maleb, většinou oslavných, historických, votivních, případně imitujících architekturu. Takže se zpravidla nejednalo ani o úmysl reprezentovat stavebníka nákladností užitého materiálu.

Nicméně nyní na nás většinou velmi působí podívaná na omšelé zdivo, na kterém pátráme po jeho konstrukční podstatě a řemeslných detailech.

San Galgano (IT-Toscana), rotonda

Válcová loď rotundy u poustevny na Montesiepi, na dohled od cisterciáckého kláštera San Galgano v Toskánsku, pocházející z 80. let 12. století, má spodní část stěn kvádrovou. Horní část zdí a kupole v lodi jsou vyzděny ze stejnoměrných nízkých pásů kvádrového a cihlového zdiva. Zajímavé je, že tyto pásy probíhají i přes ostění otvorů.

San Galgano (IT-Toscana), rotonda

V gotickém období byla aktivní poutní svatyně doplněna o obdélnou kapli, plně vystavěnou z cihel, ovšem zřejmě pokrytou omítkou – ta se zachovala uvnitř, kde ji ve 30. letech 14. století vybavil dosud dochovanými freskami Ambrogio Lorenzetti.

San Galgano (IT-Toscana), rotonda

Do kaple ovšem vede těsný románský portál, svědčící o tom, že v tomto místě po boku drobné střední apsidy byla nějaká přístavba už od počátku (mohla být též jen plánovaná, avšak spíše jde o zajímavé svědectví o původní podobě liturgického provozu).

2015/01/29 Posted by | architektura | | Napsat komentář

Lze publikovat vědu on-line? Nebo jen v šustivé podobě?

Tak jsem se včera střetl (přesněji: setkal) s jednou osobností památkové péče, pořádající a vydávající nejednu publikaci z oborů archeologie a zkoumání starých staveb. Podělil jsem s ní o důvody, které mě vedly k tomu, že jsem nedávno jeden starší článek z jednoho sborníku zpřístupnil na webu on-line. Vyslechl jsem zklamané vyjádření v tom smyslu, že je to poškození vydavatele, protože sborník dosud není rozprodán. Moc jsem nepochodil s domněnkou, že se tak nově nějací další lidé o sborníku dozvědí. A vcelku ani s výkladem o tom, v čem spočívá význam operativního zpřístupňování poznatků (i když v tomto případě s mnohaletým opožděním). Ještě jsem to rozvedl v tom smyslu, že je škoda, že vlastně on-line zpřístupňování není tak operativní, jak by mohlo být (je to většinou jen donáška publikace rovnou na stůl – důležitost ovšem je především v tom, že se mohu dostat i k publikacím jinak naprosto nedosažitelným, jakož i v možné úspoře času; to musejí i kritici on-line publikování připustit), kdyby se totiž stránky pro sdílení článků (academia.edu, researchgate.com) konečně rozhoupaly k vytvoření možnosti komentářů, recenzí a vůbec nějakých zpětných vazeb apod. (komentáře by přitom měly umožňovat vkládání obrázků, odkazů atd.). Místo toho graficky vylepšují „3D“ listování a zoomování… Ale ani s tím jsem moc neuspěl.

Odpovědí mi ovšem byla stručná poznámka, samozřejmě správná, že takové požadavky jsou logické, ale nesmí se to dít ke škodě vydavatele (je tu i otázka licenčních „nastavení“), ale hlavně, že systém vydávání publikací musí být měněn adekvátně tomuto nepopiratelnému vývoji (ohlas pouze tištěných publikací poklesne, o jeho relativní pomalosti nemluvme…). Protože je i nadále nutné u solidních titulů, byť vydaných on-line, aby prošly fundovaným oponentním řízením, příslušnými „kolečky“ perfektních jazykových, autorských i redakčních korektur. Publikování „nadivoko“ je jistě rovněž vítáno, ale neodpovídá potřebě odborné komunikace. Je tedy třeba i v takto „nastavených“ podmínkách zajistit úhradu přípravných a redakčních prací (zažil jsem snahy tyto nároky nenaplnit a náklady redukovat či eliminovat). Pokud není možné aspoň část takových nákladů získávat z výnosu prodeje papírové publikace, je nutné je uhradit jinak. S prodejem on-line verzí se u nás zatím nezačalo – asi to rovněž přijde. Nicméně výnosy odborných publikací v češtině nikdy nemohou být vysoké natolik, aby pokryly redakční přípravy, autorské honoráře či dokonce výzkumné práce. Proto ale byly i dosud velké části výroby odborných časopisů či sborníků u nás kryty dotacemi. Jestliže se tedy tento postup nenaruší, budou moci být vydávány elektronické verze nadále, přičemž si případný zájemce o tisk bude moci svazek vyrobit sám, anebo si objednat maloofsetový svázaný výtisk apod.

Vyvolá to určitý nárok na vynalézavost i znalosti rad či komisí, které udílejí body. Protože ne/udílení bodů elektronickým publikacím může vyvolat některé nové potřeby.

Elektronické publikování je realitou a jeho odmítání je brzdou odborné (vědecké) komunikace, kdežto by bylo potřeba se zabývat tím, jak vytvořit co nejstabilnější prostředí pro publikování, vyhledávání a zpětné vazby, a současně pro vrcholnou garanci kvality.

2015/01/27 Posted by | dostupnost dat, publikační činnost | , , | Napsat komentář

Antonín Podlaha – trpělivý a pečlivý průvodce milovníků památek se narodil před 150 lety

Spolu s Augustem Sedláčkem, Zdeňkem Wirthem, Jaroslavem Heroutem, Dobroslavou Menclovou, Anežkou Merhautovou, týmem akademiků vedeným Emanuelem Pochem, dále Tomášem Durdíkem, Jiří Kuthanem či Karlem Kučou (i jinými) byl a bude Antonín Podlaha jedním z prvních průvodců našich kroků za památkami, a to díky rozsáhlému soupisnému dílu prostředkujícímu poznání zejména církevních památek.

Antonín PODLAHA: Posvátná místa království Českého, Řada první: Arcidiecese pražská, díl VI, Vikariáty: Sedlčanský a Votický; Dědictví sv. Jana Nepomuckého, Praha 1912Patřil k nejpilnějším autorům soupisů památek a vytvořil také vlastní ediční řadu Posvátná místa království Českého, ve které po jednotlivých vikariátech sestavoval soupis církevních památek, jehož texty byly obvykle podrobnější, než v akademickém soupisu; všímal si také vybraných kapliček a křížků.

Jeho dílo nebývá tolik připomínáno – ostatně i 150. výročí jeho narození proběhlo minulý týden bez výraznějšího ohlasu –, ale stojí za to si uvědomit zvláštní věcnost popisů i historických kapitol. Se zjevným zaujetím, ale s precizní terminologií (nápadně prostou „staročeských“ historismů) a v precizně koncipovaných větách, bez květnatých zvolání či kunsthistorických kudrlinek nás provází i oblastmi, které nepatřily k těm památkově nejbohatším – jakoby ve své práci cíleně upřednostňoval sepisování památek těch oblastí, které stály stranou hlavního zájmu předních akademických vědců (i když ti také nebyli „vybíraví“). Na rozdíl od většiny podobných prací neváhal dovést historické pasáže až do své současnosti (jmenoval autory právě dokončovaných uměleckých děl, donátory i duchovní správce; všímal si změn staveb při nejnovějších opravách).

Jistě není na škodu i dnes hledat v díle tohoto vynikajícího znalce památek poučení nejen o památkách, ale i o seriózní, a přitom nadšené poznávací a publikační práci.

Antonín PODLAHA: Posvátná místa království Českého, Řada první: Arcidiecese pražská, díl VI, Vikariáty: Sedlčanský a Votický; Dědictví sv. Jana Nepomuckého, Praha 1912

Antonín PODLAHA: Posvátná místa království Českého, Řada první: Arcidiecese pražská, díl VI, Vikariáty: Sedlčanský a Votický; Dědictví sv. Jana Nepomuckého, Praha 1912

2015/01/27 Posted by | personálie | , | Napsat komentář

Glosy k tezím nejstručnějšího úvodu pracovní schůzky o cihlách a památkové péči

Akce má připomenout potřebu spolupráce na informačním systému o cihlách a takovou spolupráci podpořit.

Doksany (okres Litoměřice), klášter, kostel

Chodníček sestavený z historických cihel s kolky před průčelím klášterní budovy v Doksanech

V krátkém vystoupení bych chtěl jen několika větami naznačit jednak některé – možná na první pohled trochu podružné – okolnosti z historie stavitelství, které v různé míře ovlivňují vypovídací schopnost a „historický“ význam cihel, jednak vybrané problémy spojené s „evidencí“ cihel i jiných artefaktů v paměťových institucích i v navazujících oborech.

„Cihlové“ regiony v dějinách stavitelství. Cihly odedávna převládaly tam, kde nebyly k dispozici jiné stavební materiály (kámen, dřevo). Vlivem různých historických okolností může však dojít k užití cihel na jiných místech (římské cihly v Mušově, raritní gotický kostel v Čečovicích u Domažlic). Až s rozvojem dopravních možností v 19. století cihly téměř neznají hranic…

Technické i dekorativní uplatnění cihel ve stavební konstrukci. Snadné vyzdívání pravidelných konstrukcí, vytváření otvorů ve stěnách, vyzdívání kleneb, spolehlivé provedení tenkých stěn či příček. Prefabrikované prvky architektonického členění. Technické tvarovky (potrubí…).

Druhotné užití cihel. Podobně jako jiné stavební materiály byly dle možností cihly opakovaně užívány po demolici starší stavby v nových konstrukcích.

Sbírky cihel. Soukromé. Muzejní. Školy. Památkové instituce. Projektanti. SHP. Prodejci.

Dokumentace, její evidence a sdílení. Pro historické zkoumání, odbornou komunikaci, korektní interpretace i prezentaci směrem k širší veřejnosti je potřebné docílit spolupráci mezi paměťovými institucemi (muzea, památkáři) se sběrateli, školami apod. při vytváření informačních nástrojů. Je ale možné, že toho nelze (nyní?) docílit. Považuji však za potřebné to opakovat, i kdyby to bylo do omrzení… Tam, kde vzniká izolacionistický informační systém o kulturním dědictví, by se měl uplatnit aspoň pocit viny…

Informační systém kulturního dědictví by měl být schopen sledovat (nejen) cihlu od momentu plánování přes výrobu, užití, druhotné užití, archeologizaci, deponování, muzealizaci… (Malé dějiny cihly… 1. Projekt, 2. Katalog výrobků, 3. Projekt stavby, 4. Součást zdi, 5. BIM, 6. Destrukce a druhotné užití, 7. Archeologický výzkum, SHP…, 8. Muzealizace, 9. Zánik. – není to úplně kompletní výčet).

Jednotlivá v massériích vyráběná cihla není ovšem z informačního hlediska tak podstatná, ale svým dalším osudem již začíná vypovídat o souvislostech. Čili by IS měl být schopen absorbovat data o kterékoliv cihle na zeměkouli (v kterékoliv fázi její existence) a funkčně jimi disponovat.

Samozřejmě je to do značné míry přehnaný „požadavek“, ale přesto lze ze srovnání této „maximy“ s realitou evidencí v oborech kulturního dědictví vyvodit určité podněty aspoň pro chvíle rozhodování, jak se nějaká evidence bude zpracovávat. Zda izolovaně (a s „předpokladem“ vlastní digitální archeologizace), nebo s ohledem na vyšší IS a na možné využití původně nepředpokládanými způsoby.

Takové náměty by mohly být předmětem připravované diskuse.

2015/01/21 Posted by | dokumentace památek, evidence památek | , , | komentářů 9

On-line publikování v jakýchsi zákrutech

Dnes bylo na FB „oznámeno“, že vyšel sborník věnovaný středověké historii, přičemž recenze a anotace literatury jsou on-line. Ano, otevrou se z issuu.com. Jednu vidím ještě ten den na academia.edu, čili na scribd.com (A1; 2015-01-21-00:02 CET: tam je výhodou např. možnost kategorizace, nicméně autor volil jen dosti obecnou „Castles“). Přitom vydavatel sborníku hrdě hlásí, že vědecké stati jsou jen na papíru. Ty on-line recenze a docela podrobné anotace jsou tak nicméně mnohým zájemcům o témata dostupné mnohem dříve a téměř všem i snáze, nežli samy recenzované publikace. Možná i ty na tomtéž místě publikované, ale pouze na papíru prezentované studie budou záhy reflektovány recenzí někde jinde, dostupnou on-line. Může se ale stát někdy břitkým recenzentům, že se někde záhy objeví reakce polemizujících autorů recenzovaných prací, opět on-line. Ale je také možné, že se objeví za dva roky v nejbližším chystaném svazku nějaké majestátní ročenky, ovšem tištěné.

Komunikace se zrychluje i nezrychluje. Možná zůstává v platnosti váha kvality publikované práce i důkladnosti recenzenta. Ať je jevištěm papír, nebo monitor. Platnost samozřejmě má to, že v „bodované“ (a „bododějné“) publikaci jsou zařazené práce podrobeny recenznímu procesu a redakční péči.

Největším zádrhelem tištěných verzí je nemožnost operativní reakce, která nemusí napadnout jenom autora práce zkritizované v recenzi. Čili se podněty a jejich ohlasy ocitají v komunikaci „vícerychlostní“ (použijeme-li eurotické názvosloví). Pro tu je bohužel momentně ovšem příznačné, že (na rozdíl třeba od diskusí pod články na deníkových webech) ani on-line publikace nedisponují nástroji pro operativní zpětnou vazbu – komentáře, recenze. Nakonec si tak lidé zkopírují adresu článku a komentář si dopřejí na FB (protože blog – jako je třeba tento – neprovozuje z našinců skoro nikdo; a možná si případný ojedinělý čtenář pod dojmem toho, co tu čte, řekne „ještě že tak“…). (To je zase jiné téma, k němuž třeba narozeninová blogparáda zde.) Ovšem ani blogy nesledují mnozí seriózní badatelé – ti si totiž rádi počkají rok dva na tištěnou recenzi v …recenzovaném periodiku… I když mezitím třeba jinde proběhne X kol polemiky mezi „on-linisty“…

2015/01/21 Posted by | publikace | , , | komentáře 2

Drobnost ke konstrukci stěn kaplového arkýře na Krakovci

Gotická architektura Krakovce je plným právem řazena na nejvyšší příčky uměleckých výbojů v českých zemích. Spolu s výtvarnou vynalézavostí však samozřejmě dosahovalo vynikající úrovně i technické provedení. To platí zejména pro projektovou přípravu jedinečných kleneb paláce i lodě kaple, ale také pro konstrukční realizaci křehkého kaplového arkýře, vystupujícího z naopak robustního masivu hradního paláce.

Obdobné kaple byly ve druhé polovině 14. století a kolem roku 1400 mimořádně ceněné. Vzhledem ke křehkosti stavby se realizace nejspíše ujímaly specializované skupiny kameníků. Do „kuchyně“ těchto kamenických dílen je možné nahlížet např. při opravách (při obnově arkýře kaple Staroměstské radnice v Praze po zničení v květnu 1945), nebo u staveb poškozených či dochovaných fragmentárně.

To je případ kaple na Krakovci, ze které se zachovaly jen části bočních stěn arkýře s částí profilace oken. Z těchto reliktů je možné vyčíst různé informace svědčící o metodě projekce i o konstrukčním řešení. To muselo být velmi propracované, když stěny kaple byly tlusté jen 28,5 cm a pole podokenního zdiva měla tloušťku jen asi 15 cm. Je nepochybné, že taková konstrukce vyžadovala velmi přesné provedení všech dílů, a také jejich pevné provázání kovanými trny a táhly. Stopy po nich jsou asi zčásti zakryty maltou z předchozích oprav.

Krakovec (RA), hrad, kaple

Navázání boční stěny arkýře na zdivo paláce. V dolní části snímku je patrná drážka určená ke spojení zdiva s tenkou stěnou či deskou parapetu. V horní části nad římsou profilace okna.

Podokenní zdivo nebylo vytvořeno z průběžných vrstev kvádrů, ale pod meziokenními pilířky byly i v parapetu vytvořeny profilované pilíře, ke kterým byla podokenní stěna připojena na spáru. Mohlo se tedy jednat buďto o tenkou stěnu z kvádrů odlišně vrstevných, neprovázaných s pilířky, nebo dokonce o desku (snad s plastickými ozdobami, jako u desek pod okny pozdně gotického arkýře nad bránou paláce na Křivoklátu). Je možné, že jsou nějaké relikty dalších prvků zachovány na hradě či jinde, případně ještě zavaleny v zásypu na úbočí či úpatí hradního ostrohu.

Krakovec (RA), hrad, kaple. Náčrt profilace (19.3.1992)

Polní náčrtek zachované části parapetního zdiva kaplového arkýře

Spojení pilířků s podokenním zdivem bylo zajištěno pomocí klínovité vazby, kdy je drážka zahloubená do pilíře (přibližné míry jsou zřejmé z připojeného polního náčrtku), zatímco pero odpovídajícího profilu vystupovalo z dílů mezi pilířky. Na hradě se zachovaly fragmenty, zřejmě pocházející ze soklové části mezi pilířky, jak tomu odpovídá šířka a v některých případech i zachovaný profil soklu (shodu profilace jsem zatím nemohl ověřit detailním měřením, avšak prvky jsou do značné míry erodované).

Krakovec (RA), hrad, kaple

Fragment pocházející s největší pravděpodobní ze soklu zdiva kaplového arkýře s klínovitou drážkou (kemnická značka na boku zřejmě v podobných případech neměla sloužit ani k identifikaci kameníka, ani jako montážní, protože se v převaze jedná o křížky, ale sloužila nejspíše k označení dílů převzatých či proplacených vedoucím huti)

Tenké díly mezi soklem a podokenní římsou jsem zatím nepozoroval. Mohlo se jednat o několik solidně spojených plochých kvádrů, ale nelze vyloučit ani možnost, že do drážky byla ve vhodné fázi výstavby pilířků vsunuta jednolitá rozměrná deska. Je ovšem třeba zvažovat i možnost, že se jednalo o sestavu menších dílů, vkládanou až následně, po vyzdění pilířků, přičemž by mělká drážka umožňovala montáž (podobně, jako se s tím někdy setkáváme u záklenků kružbových oken, do kterých bývaly kružby rovněž vsouvány až po provedení záklenků, např. fixované do mělce vykrouženého výžlabku ostění).

Je pravděpodobné, že pod profilovanými díly parapetní římsy, zřejmě nahoře usazené na tenké podokenní pole zdiva, probíhal kovaný ztužující pás, ale to zde jen odhaduji.

Je možné, že u dalších obdobných staveb byla příslušná partie provedena jiným způsobem – to je třeba vždy zkoumat na objektu.

Ke kapli Staroměstské radnice v Praze jistě existuje detailní dokumentace, která ale mě momentálně není dostupná. Podobně jistě existují podklady k restauracím a regotizacím arkýřů Karolina či Vlašského dvora. Přesto zde uvedený komentář detailu z Krakovce může být použit pro nějaké srovnávání či jako podklad dalších upřesnění.

čp. 1/I, Staroměstská radnice, Praha (III/1992)

Jižní bok arkýře kaple Staroměstské radnice v Praze po rekonstrukci (po zničení arkýře v květnu 1945 byla tato partie nejméně poškozena)

2015/01/14 Posted by | analýza památek, dokumentace památek | , | Napsat komentář

Nová možnost setkávání s památkáři otevřena

Každému je známa možnost navštěvovat kulturní památky a seznámit se tak se skvosty minulých dob. Mnozí využijí i nabídky prohlídek řady památek o různých dnech světového či evropského kulturního dědictví. Ale odborněji zaměřené popularizační přednášky památkářů mnohdy nedojdou velkého ohlasu. Nyní se ovšem přednáškové místo v Praze přiblížilo veřejnosti již zcela na maximum. Několik desítek metrů od Národní třídy na cestě ke Staroměstskému náměstí naleznete útulnou prostoru nevelkého knihkupectví, ve které se plánují pravidelně pořádat přednášky i jiné akce pro veřejnost (křty publikací, besedy s odborníky).

Včera se konala první přednáška na téma historie i rozšíření orientálních koberců napříč Evropou a jejich výskytu ve státních sbírkách na hradech a zámcích ve správě NPÚ. Přednáška tak byla velmi příjemnou odezvou nedávné výstavy konané na hradě Karlštejn. Oba přednášející, Josef Štulc a Zdeněk Chudárek, jsou předními znalci v oboru, byť se vlastně jedná o „amatéry“, protože v Národním památkovém ústavu se věnují jiným odbornostem.

Přednáška: Orientální koberce ve sbírkách hradů a zámků (12.1.2015)

Přednášková místnost i knihkupectví

Je skvělé, že se podařilo takto představit novou prostoru k setkávání s veřejností či společenským akcím, a přitom navázat na nedávnou velmi úspěšnou výstavu pořádanou NPÚ. Současně lze jen doufat, že se na tomto místě budeme moci setkávat s památkáři, a samozřejmě i s památkami, stále častěji a jsme na startu přínosné tradice.

Těšíme se nashledanou s Vámi při dalších zamýšlených akcích (informace na webu NPÚ).

2015/01/13 Posted by | NPÚ, prezentace | , | Napsat komentář

Výstava představuje velkolepost sbírek hradů a zámků v bohaté škále

Hrady a zámky objevované a opěvované, Jízdárna Pražského hradu, 19.12.2014-15.3.2015

Dlouhodobě se mezi památkáři mluví o tom, že sbírky na hradech, zámcích a dalších památkách ČR jsou do jisté míry podceňovány jako jakási doplňková součást kdysi obytných interiérů a není dostatečně zejména mezi odborníky doceněna jejich umělecká hodnota a role v dějinách umění vůbec. Jakoby symbolickým posunem v tomto smyslu by měla a mohla být nynější přelomová výstava v Jízdárně Pražského hradu, jedné z nejvýznamnějších výstavních prostor země. Tedy samotné sídlo vládců bylo hradozámeckými sbírkami dobyto a ovládnuto.

Výstava Hrady a zámky objevované a opěvované (19.12.2014-15.12.2015). Relikviář sv. Maura

Relikviář sv. Maura z Bečova nad Teplou

Lze asi uvažovat i o tom, že se nedostatečném zastoupení hradozámeckých sbírek v uměleckohistorických syntézách, studiích i encyklopediích podílí do jisté míry komplikovaná dostupnost těchto hodnot, které lze zčásti poznávat v průběhu turistických prohlídek, ale to samozřejmě nějakému plnohodnotnému zkoumání nepostačuje. Vědci se sice mohou po určité proceduře dopracovat k povolení výzkumu, návštěvy depozitáře apod., ale k tomu se přeci jenom dopracují odborníci s velmi speciálními zájmy, takže jejich poznatky se ve vybraných případech objeví zakomponované do nějakých vědeckých studií (dnes vydávaných pokud možno v angličtině a pouze na papíře).

Podobně nesnadná je i cesta k impozantním databázím památkářů a povolením reprodukovat snímky.

Odůvodnění jsou poměrně logická – potřeba chránit sbírky pro budoucí generace a bránit komerčnímu či jinému „neautorizovanému“ zneužívání dokumentace. Pak ale není příliš divu, že poklady schraňované památkáři příliš často nefigurují v encyklopediích, umělecko-historických syntézách či učebnicích… Přes obrovité množství a kvalitu spravovaných hodnot není k dispozici nějaká speciální edice či oddíl odborně-vědeckého časopisu Zprávy památkové péče či dalších časopisů a sborníků vydávaných NPÚ.

Na internetu jsou informace o sbírkách dostupné jen vzácně a nesoustavně. Pokus o srovnávání se situací v muzeích či galeriích by v mém podání byl příliš laický a současně vzhledem k rozdílnosti přístupů té které správy sbírky by vždy byl jen výběrový.

Z těchto hledisek tak snad lze doufat, že informace budou více dostupné i za pomoci podnětů, které by mohly přijít v souvislosti s výstavou; ta by snad mohla většímu informačnímu otevření napomoci novými impulzy. A to tím spíše, že je součástí roční kampaně NPÚ nazvané Velká hradozámecká inventura, ke které je zdůrazňován význam historických inventářů pro dnešní studium a obecné poznávání významu sbírek. Čili by se přímo nabízelo hledat nejen inventář nynější výstavy, ale i edice historických inventářů ajv.

Je možné, že toto vše je pro rok 2015 skutečně plánováno a je tedy v mnoha směrech na co se těšit. Výstava v Jízdárně Pražského hradu snad smí být pochopena i jako veliký příslib takového způsobu.

Skladba expozice je zřejmě atraktivní „upoutávkou“ na hrady, zámky i další památky (nejen ty spravované NPÚ), nabízející mnohem pestřejší fondy, velmi často v místních souvislostech prvořadě významné.

Návštěvníci si zde mohou připomenout své dřívější návštěvy památek, anebo se naopak rozhodnout pro prohlídku památky, kterou zatím při svých cestách míjeli.


Asi by bylo zajímavé znát postup výběru exponátů, jaké priority či souvislosti přitom sehrály roli. Bez takové znalosti je těžké výstavu nějak dále komentovat, pokud by se nejednalo o nějaké speciální téma.

Škála výběru je velmi široká, takže prohlídka do jisté míry připomene návštěvu některého ze zámků, i když samozřejmě vystavené předměty představují nadprůměrný výběr. Také na zámcích se setkáme s komnatami či salóny „instalovanými“ pro různá slohová období. Výstava do jisté míry evokuje procházení mezi jednotlivými prostorami hradu či zámku, přičemž nabízí i zajímavé průhledy mezi jednotlivými odděleními.

Výstava Hrady a zámky objevované a opěvované (19.12.2014-15.12.2015)

Gotické oddělení s průhledem do renesance

Obsah oddělení je komponován obdobně jako na hradech či zámcích (také tam se zpravidla jedná o výběr z mnohem obsáhlejších depozitářů). V místnostech tak přehlédneme širokou škálu předmětů od kuchyňských či jídelních potřeb přes zbraně a zbroj až po uměleckou výzdobu prvotřídní úrovně, kombinující díla domácích i zahraničních mistrů.

Místy trochu zpytujeme koncepci pořadatelů, když např. v posledním oddělení je připomínka prezidenta Havla spolu s technicistním a utilitárním vysavačem z Hluboké (ten zřejmě zaujme novináře i návštěvníky svým vybočením z běžných představ o reprezentačním a společenském „provozu“ panských sídel; ovšem tato témata jsou jako „nově objevovaná“ již celkem v módě), moderním automobilem Benz a náznakem pracovny Augusta Sedláčka, který je hlavním představitelem vědeckého „objevování“ památek (asi tak zastupuje pracovny Balbína, Bernaua, Máchy, Menclové či Durdíka, kteří také různými způsoby hrady objevovali i opěvovali – především však ovlivňovali celé generace dnešních milovníků památek).

Každopádně lze výstavu chápat jako srozumitelnou výzvu k vlastním objevitelských cestám za památkami.


Za okraj

Velkolepý výstavní projekt je nepochybně výsledkem náročné koordinace prací a rozsáhlé souhry odborníků. To se ve většině případů projevuje i v solidním obsahu popisek vystavených předmětů. Snad v důsledku téměř bezmezné pestrosti či roznměrové škály prezentovaných exponátů však vznikly návštěvníkům určité komplikace při zjišťování informací z popisek. Popisky jsou mnohdy v rohu prostory za vitrínou, přičemž se mohou týkat i předmětu ve vitríně, ale také řady exponátů na stěně… Pokud je ještě k tomu do koutu umístěn monitor s nějakou animací či zobrazením předmětů, je již prakticky nemožné, aby se zájemci v případě větší návštěvnosti (jak tomu bylo „mezi svátky“) k informacím z popisek dostali.

Výstava Hrady a zámky objevované a opěvované (19.12.2014-15.12.2015). Popiskové zákoutí

Jeden z popiskových koutků

Písmo popisek je navíc velmi drobné. Jejich výškové situování je vcelku správné, přijatelné jak pro děti a mládež či vozíčkáře, tak pro urostlé vzpřímené postavy. Nicméně vzhledem k drobnému písmu mohou mít potíže s čtením mnozí. Délka textů je ovšem zvolena vhodně, tak, aby návštěvník při množství exponátů mohl informace vstřebávat.

Výstava Hrady a zámky objevované a opěvované (19.12.2014-15.12.2015). Popisky jen pro někoho

Místo na větší popisky by asi bylo…

Trochu zvláštní je v některých případech i umístění transparentních popisek na skleněných vitrínách. Vzhledem k celkové potemnělosti výstavních prostor je vhodné, že jsou texty (většinou) v bílé barvě. Ale vzhledem k jejich průhlednosti, která umožňuje celkem dobře sledovat předmět současně s textem popisky, je trochu zbytečné, že jsou mnohé popisky umístěny na boku vitríny. To vede k tomu, že za přítomnosti většího počtu diváků se většina z nich nedokáže k popiskám přemístit a nejeden pak na informace resignuje. Exponáty jsou opatřeny čísly, což je dobré pro orientaci při vyhledávání popisek, někdy trochu nepřehledně soustředěných v jednom z rohů vitríny. Takové usnadnění však třeba při rozmístění většího počtu obrazů na stěně chybí a někdy je třeba odhadovat podle námětu obrazu, ke kterému se popisky vztahuje.

Výstava Hrady a zámky objevované a opěvované (19.12.2014-15.12.2015). Rej popisek

V podobných případech nejednou obtížně pátráme, která popiska patří k čemu. Asi je to myšleno tak, že přednost dostalo soustředění na samotné předměty

Přitom se opět střetneme s drobným rozměrem popisek, protože člověk jen s trochu „rozladěným“ zrakem nemůže sledovat současně obrazy a přibližovat se k popiskám. Pomocí by snad mohla být divadelní kukátka…

Dosti působivým způsobem instalace jsou dvě rozměrné stěny s obrazy v několika úrovních nad sebou, připomínající obrazové galerie na zámcích. Zde se problém s informací pro návštěvníky ukázal jako zvláště složitý. Vyřešen byl vytvořením „zafóliovaných“ „mapek“, ovšem provedených tak, že na jedné straně jsou rozmístěny prezentované obrazy s čísly a na straně druhé očíslované popisky. To vede k poměrně zmateční manipulaci se stálým obracením listu.

Výstava Hrady a zámky objevované a opěvované (19.12.2014-15.12.2015). Hledej...!

…ovšem ani originální galerie na zámku zpravidla popiskami opatřená není…

Decentně řešená barevnost instalace celkem vhodně zvýrazňuje samotné exponáty. Převažující šedá barva má však matný povrch, na kterém se v několika místech, kam lidé nevhodně vstupují, s překvapivou intenzitou objevují otisky podrážek…

Výstava Hrady a zámky objevované a opěvované (19.12.2014-15.12.2015). Šlápoty

Šlápoty zanechané návštěvníky výstavy

Nicméně je jasné, že tyto poznámky jsou zcela okrajového významu a jde spíše o glosy snad málo pozorného návštěvníka.

Výstava je nejviditelnější veřejnou prezentací sbírek spravovaných NPÚ za mnoho posledních let. Je skvělé, že je tato příležitost využita i k několika vzdělávacím akcím pro školní mládež, jejíž zasvěcování je asi vůbec to nejdůležitější, co mohou památkáři přinášet pro společnost. I pro budoucnost svého oboru.

Možná by podobné akce – třebas i menší rozsahem a konané na různých místech – mohly hradozámecké poklady v zimní „mimosezóně“ představovat i v následujících letech…

2015/01/05 Posted by | dostupnost dat, prezentace, výstava | , | Napsat komentář

Metodika SHP, standard postupů nebo studie?

Pokusil jsem se zareagovat na výzvu o pár připomínek k připravované metodice. Na stanovenou adresu jsem poslal něco poznámek, ale je těžké komentovat nějaké jednotliviny u tak rozsáhlého textu, navíc kypícího různými náměty variantních úvah či námětů téměř v každé situaci „procesu“ SHP – jak podrobně postupovat, nakolik strukturovat, jak vlastně pracovat s tabulkami. Cílem pisatelů asi není docílit nějaké striktní unifikace postupů a formalit (což je asi dobře, když vidíme, jak se v mnoha směrech hodnocení věcí redukuje na nějaké snadno spočitatelné „kvalitativní“ znaky, umožňující posouzení hodnoty výsledku skoro komukoliv).

Nicméně je nesnadné komentovat detaily tak rozsáhlého dokumentu, ve kterém se navíc autoři vracejí k různým detailům postupů vícekrát v různých souvislostech nebo v různé míře detailu. Přesto jsem pár detailů na uvedené kontaktní adresy sdělil, ale samotného mě více zaujalo trochu sledovat souvislosti produkce metodik v posledních letech i celkem náhlého nástupu „myšlenky“ otevřeného přístupu v památkářských sférách.

Je vynikající, že se na internetu postupně začínají objevovat metodické texty památkové péče (ale tak je tomu vlastně už řádku let). A ještě lepší je, že jsou předkládány návrhy textů on-line k připomínkám. Metodiky se podařilo on-line zpřístupňovat již před několika lety (po nemalých sporech a dodnes trvajících pochybnostech některých aktérů) a děje se tak systematicky (postupně byly metodiky také zpětně certifikovány, aby jimi bylo možné efektivně operovat např. v právních sporech ohledně správné památkové péče). Nyní byla vytvořena v informačním systému památkové péče další možnost zpřístupňování certifikovaných metodik, kterých asi bude možné zveřejňovat více, nežli bude reálné produkovat v tištěné verzi.

Takových možností by mělo být využíváno ještě spíše pro zpřístupňování verzí návrhu metodiky k připomínkám. Tak, jako se to stalo nyní s připravovanou výrazně rozšířenou a zpřesněnou verzí metodiky stavebně-historického průzkumu (SHP).

Patrně je z nějakého důvodu v současnosti marné usilovat o to, aby se „drafty“ metodik uveřejňovaly na oficiální platformě NPÚ, i když i k tomu existuje vzor. Zde se mj. podařilo také doplňovat upravenou verzi a komentovat postup finalizace textu.

Nedávno jsme vysoce kvitovali také zpřístupnění návrhů dalších metodik souvisejících se SHP. (Tento postup byl již před lety s úspěchem aplikován na přípravu metodiky OPD a nepochybně pomohl i její respektované kvalitě.)

Čili je problém spíše jen „administrativní“, že by měly být návrhy zpřístupňovány přehledně jednou cestou. Může to být v rámci Metainformačního systému památkové péče (MIS), ale předložení návrhu by mělo být signalizováno na místě, které lze z hlediska aktualizací sledovat, tedy nejsprávněji na webu NPÚ. Kdyby žádné jiné, mohou k tomu být i důvody licenční.

S tím ještě souvisí jedna okolnost, že v nynější době většina metodik vzniká v rámci řešení projektů vědy a výzkumu. Tam existuje jakýsi trend k prezentacím výsledků na samostatných webech, i když by opět logika nabízela i možnost jednotného zpřístupňování v souvislostech (zde ji považujme za vhodnější).

Na posledně odkazovaném místě se zpřístupňování metodických apod. textů on-line (zahájené ovšem už před lety, jak bylo uvedeno – zejména zde) zdůrazňuje nově jako výsledek vyhovění stanovenému otevřenému zpřístupňování institucí (Open access – OA).

K tomu bychom dnes mohli ovšem nad rámec vylepšení dostupnosti metodik oproti pouhé tištěné verzi, která by ovšem měla zůstat samozřejmostí i nadále, zvažovat i „obousměrný provoz“ komunikace. Při vydání návrhů k připomínkám totiž prakticky neexistuje možnost jiné reakce, než odeslání připomínek na mailovou adresu (zpravidla neobdržíte žádnou reakci; jen pak můžete „s povděkem“ kvitovat, že objevíte opis své věty v nějakém výsledku). To je asi v řadě případů nejvhodnější řešení, ale nepochybně se dnes nabízí i možnost přidávání komentářů, třeba k nějakým detailům, aniž by připomínkující osoba musela korespondovat s uvedenou kontaktní osobou.

V předchozí kampani příprav nové metodiky SHP byly takto zpřístupněny původně mailované připomínky. Zkrátka, když už OA, proč nevyužít i takovýchto dalších možností. (Tehdejší můj pokus.)


Dokument je velmi obsáhlý, týká se „průřezově“ širokých oblastí (od dějin umění a stavitelství až po aktuální trendy památkové péče, kompletní typologie staveb i veškerých jejich prvků…). Je nepochybné, že autoři vynaložili na jeho sestavení a ladění nemálo erudice a energie, takže těžko lze operativně zpracovat nějaké připomínky, které by byly adekvátní …a samy nebyly snadným terčem relativizace a jen tedy všechny nezdržovaly. Případný pisatel připomínek se tak může pokusit zčásti o obecné připomínky (možná jdoucí nad rámec jednotlivé metodiky) či si může všímat možná až podružných či ze souvislostí vytržených detailů. Tak nějak jsem se aspoň pokusil já…

Obecně (něco pokusů o obecnosti pak ještě na konci). Vždy jsem doporučoval formát metodik A4. Zde považuji za vhodné to zopakovat. Pokud se bude pokračovat ve formátu A5, bude svazek prakticky nemanipulovatelný, při lepeném hřbetu se bude rozpadat.

Nedoporučuji atypické formáty, jako měla např. publikace Zkoumání… Formát A4 bude odpovídat formátu elaborátů, takže bude možné dobře zařadit i vzorové stránky (i když je pravdou, že ty se v podobných případech většinou zmenšují). Plánky budou moci mít rozumnou velikost. Při dvousloupcové sazbě bude i zařazování obrázků mnohem efektivnější.

Formát A4 jsem doporučoval od počátku mj. proto, že právě v době obrody edice Odborné a metodické publikace přešel i Úřad pro normalizaci… u ČSN z formátu A5 na A4. Sám to tehdy zdůvodnil rostoucí potřebou velkých tabulek a grafů, což jsou i naše případy (zřejmě i tím, že formát A4 mají i normy ISO).

Formát A5 se u nás preferoval pro „snadné nošení metodik v kapse do terénu“. Při jejich počtu (pro naše témata zvláště) a při rozsahu právě tohoto svazku toto již ztrácí platnost. Navíc přibývá lidí, kteří budou na stole i v terénu pracovat tak jako tak s elektronickou verzí.

Formát A4 by mohl být doplněn o perforaci 4 otvorů u hřbetu pro vložení do standardních pořadačů, kam by se jednak mohly vkládat další metodiky, jež by měly být vydávány v tomto formátu (to je „jenom“ názor), jednak související ČSN, materiálové listy apod., jak s tím běžně pracují projektanti aj.

(V této souvislosti bych nevylučoval ani představu Oborových norem. Protože metodiky začaly v dosavadní edici vycházet proto, že nebyla žádná jiná a nebylo ani jasné, jestli bude vůle v jejich vydávání vytrvat. Existuje také určitá nejasnost ohledně vztahu vydávaných metodik k „certifikovaným“ metodikám. Mohou být v edici zařazeny i necertifikované metodiky?)

Útržky detailů

V následujícím jsem se zmohl jen na pár vytržených poznámek, což souvisí mj. s tím, že některé postupy jsou v metodice nejprve nastíněny obecněji, takže se až dalším čtením dobereme toho, že jsou v následujících kapitolách i vícekrát „řešeny“ podrobněji (to se týká třeba postupu popisu).

Přijde mi, že metodika staví uživatele snad až příliš často před rozhodování (či váhání) o tom, co je či není správné. Text mnohokrát zdůrazňuje jak je všechno možné provádět různě podrobně, jak nejsou postupy ustálené, jak je každá památka jiná, přístup zpracovatele subjektivně podmíněný, jak má na vše vliv postupující vývoj poznání, všechno je relativní…

Problematika je přitom neobyčejně složitá a rozsáhlá. Postihuje všechny slohové etapy, vývoj techniky a společnosti obecně. Atd. Takže je jasné, že i na vybalancování mezi nabízením možností a striktními limity to nemůže být jednoduché. Proto není v jednoduché situaci ani pisatel případných připomínek, a i přes „dostatek“ poskytnutého času těžko může nabízet nějaká doplnění jednotlivých vět či korekce formulací.

V textu (křestní) jména osob vždy rozepisovat. Zkrácení jména vždy ochuzuje informaci a může zcela mást (P. Kroupa = Pavel Kroupa i Petr Kroupa, Z. Dragoun = Zvonimir Dragoun i Zdeněk Dragoun apod.).

Měly by být uvedeny související dokumenty. Zejména navazující metodiky (zaměřování, dokumentace a inventarizace detailů, OPD, okna…).

Předpokládám , že ještě před tiskem projde text jazykovou úpravou. Proto jsem až na výjimky nekomentoval stavbu vět (typu „SHP je zpracováváno“), interpunkci apod. (i když i to může být pro správné pochopení textu významné). To platí i pro volbu termínů, kdy bývají zbytečně hledána synonyma místo použití identického výrazu, když se jedná o stejnou věc (např. požadavek na to, aby elaborát SHP „přebíral“ garant, přičemž se doporučuje „předání“ v rámci kontrolního dne – s. 9).

Důraz se vcelku logicky klade na zadání a kontrolu SHP. Proto by bylo logické v metodice také popsat postup „garanta“ při stanovování podmínek pro SHP. Specifikaci souvisejících metod zkoumání a dokumentace (archeologie, Stavebně-technický průzkum apod.; v kapitole zřejmě není zmíněn průzkum statický) by měla obsahovat také metodika. Měl by v zásadě existovat katalog všech relevantních metod, ze kterého by bylo možné některé na základě zdůvodnění vynechat.

Jde také o to, že by „recipročně“ mělo být stanoveno, že např. při statické sondáži proběhne dílčí SHP, OPD apod. Totéž při restaurátorském průzkumu omítek. Ale také při rekonstrukci elektro- či sanitární instalace. I při takových vcelku technicistně pojímaných dílčích zásazích mohou být objeveny zazděné otvory, historické povrchové úpravy omítek apod.).

Vedle jistě potřebného dohledu odborného pracovníka NPÚ (asi je míněn garant z předchozího textu), jeho konzultací či upřesňování doplňujících průzkumů je též potřebné, aby stejnou iniciativu mohl (či měl) mít průzkumník. To může být důležité v momentu, kdy např. zjistí dříve nepředpokládatelnou stavební fázi apod., což může vést k nárůstu pracnosti, a tedy i nákladnosti, odhalí nutnost doplňujícího průzkumu (to nemusí dokázat jen garant či odborný pracovník; může se to třeba zjistit během kontrolního dne po nějakém postřehu přizvaného odborníka – jinak by se ani kontrolní dny nemusely dělat; reakce „systému“ /garant, zpracovatel, investor/ na taková zjištění nejsou zřejmě specifikovány či naznačeny).

V rámci zmiňované Centrální evidence elaborátů SHP by měly být evidovány i elaboráty uložené v jiných sbírkách dokumentace, než jsou sbírky NPÚ; resp. by neměly být z takové evidence apriori vyloučeny.

Jestliže byl v úvodu SHP popisován jako shromáždění všech poznatků o dosavadním vývoji památky, je namístě rovnou říci, že i po kolaudaci zásahu a předání elaborátu plynule stavebně-historický (stavební, funkční) vývoj pokračuje. Bude tedy vhodné do budoucna počítat s tím, že elaborát je vlastně plně otevřený dalším aktualizacím. To má nemalý význam už proto, že to znamená, že při budoucím zásahu se nebude provádět další SHP, ale budou se zpracovávat „dodatky“ či jinak pojmenované aktualizace. Čímž také dojde ke kvalitativnímu posunu ve využití elektronické verze elaborátu, zmiňované v textu (ale zřejmě je míněna podoba „otisku“ ve formátu PDF).

Další význam tohoto „živého“ elaborátu spočívá v tom, že je skutečně možné do něj zahrnout dílčí výsledky např. z OPD, a „velký“ elaborát zpracovat následně. Je možné, že tím lze snižovat obecně velmi potřebný tlak na zadávání standardního SHP, ale současně to vytváří prostor pro trvalé „provazování“ všech dosahovaných poznatků, vznikajících kdykoliv.

Je to důležité též s ohledem na (možná již vbrzku) budoucí zapojování informací o památce do BIM, ale současně je třeba pamatovat na potřebu typologických či jiných odborných poznatků a jejich začleňování do systému odborných IS (evidence nějakého typu okenních kliček apod. „napříč“ všemi budovami apod.). Tak se také docílí onoho dalšího vědeckého/badatelského využití výsledků.

Současně z těchto souvislostí plyne potřeba modulárního systému jak terénní práce, tak elaborátů – to samozřejmě platí hlavně pro dílčí akce. Standardní SHP i s doplňujícími průzkumy by ovšem mohl být jako modulový též koncipován od počátku. K tomu by bylo vhodné také stanovit určitou škálu úrovní „podrobnosti“, ze které by bylo jasnější, že se věnuje zvýšená pozornost některému prvku (to se týká typicky OPD).

Není zcela jasné, ve které fázi přípravy terénního průzkumu zpracovatel stanovuje rozsah práce, protože to je podstatné pro jednání s investorem a limitující pro výsledek i jeho hodnocení. Není jasné, zda existují nějaké standardy nákladnosti práce.

Opakovaně jsou zmiňovány různé možnosti řešení a postupů v průzkumné a dokumentační fázi i v elaborátu, což je z odborně filozofického pohledu nepochybně namístě. Mnohé by asi objasnily konkrétní příklady. Vzhledem k rozsahu by asi byly ideální vybrané stránky z příkladně zpracovaných elaborátů. Případně odkaz na elaboráty obsažené v IISPP/MIS. Je ale možné, že takové věci budou v obrazové příloze metodiky.

To se týká i formulářového uspořádání (Raumbuchu – tabulek). To nemá u nás zavedenou podobu ani dlouhou tradici. Bylo by vhodné vybrat nějaké příklady a někde je zpřístupnit on-line, aby z nich bylo možné vycházet, a tím co nejrychleji dospět ke standardizaci (tak, jako se to u mnoha zpracovatelů podařilo u OPD).

Je třeba upozornit na problematiku „tabulek“, protože ty v textových editorech dělají problémy při přechodech mezi formáty (včetně přenosů do „vyšších“ verzí editorů). Na rozdíl od tabulkových programů (xls) umožňují lepší kontrolu nad výslednou podobou tisku. Tabulky by však měly mít co nejméně komplikovanou strukturu formátování (případně by v elektronické verzi měly být připojeny i v textové verzi s nějakými vhodnými oddělovači).

Že není sjednocena terminologie, je ovšem truchlivé. Nicméně různá literatura existuje – počínaje VŠ skripty, příručkami, metodikami, „Herouty“…

Metodika správně varuje před (nad)užíváním synonym v elaborátech. V redakčním dolaďování textu metodiky by bylo vhodné rovněž k tomu přihlédnout.

Nad rámec metodiky musím i zde opakovat výzvu, aby se všude myslelo na vytvoření terminologického slovníku, ale hlavně aby se přitom napříč památkovou péčí a příbuznými obory postupovalo koordinovaně, v široké dohodě. Je to natolik důležité, že by k tomu měl být projekt a nejspíše vydána metodika… 🙂

V textu by asi měly být popisovány i aktuální součásti mobiliáře. A to proto, že SHP není jen hodnocením stavby, „pátráním“ po jejích předchozích podobách a funkcích a podkladem pro optimalizaci právě připravovaného zásahu, ale také pramenem informací pro budoucí obdobné (ale třeba i etnografické) bádání. Absence těchto pasáží v běžných SHP má řadu důvodů – často je to fakt, že SHP probíhá po vyklizení stavby či po jejím opuštění.

Typologie – zpracovatelé SHP by se opět měli spojit (i s dalšími specialisty z oblasti památkového zkoumání) a spolupracovat na encyklopedii. To tato metodika nevyřeší, ale po stránce postupu jde jen o to se dohodnout a začít. K tomu by se mohla v dohledné době konat nějaká schůzka (IT, SHP, historici…).

Vztah k inventarizaci by měl být velmi přímý. Je jedno, jestli jsou „inventarizovány“ místnosti (Raumbuch) nebo okna (inventář, seznam hodnotných či nehodnotných prvků). Jde o takový podklad, prakticky neoddělitelný od SHP, jakým je i stavebně-technický průzkum (ten se v některých fázích vývoje SHP v SÚRPMO stával společnou součástí elaborátu se SHP).

S tím souvisí i přístup k OPD, jehož součástí by měla být i doplněná „inventarizace“ těch prvků, které byly v průběhu zásahů teprve zjištěny. Výše naznačený systém, kdy by každá památka či objekt měly svou SHP/encyklopedickou stránku, by umožňoval průběžně inventář doplňovat a aktualizovat (např. právě o informace o přesunu nějakého prvku na jiné místo v rámci budovy, nebo i o přenesení do muzejního depozitáře apod.; k tomu všemu by nám mohlo pomáhat i navazování na standard sdílených informací o předmětech nejen muzeálních CIDOC-CRM; totéž v BIM).

Takový „modulární“ postup také umožní různou podrobnost přístupu (zeď s okny > okno > výplň > klička) k jednotlivým prvkům, přičemž je možné podle okolností časem provádět doplňky v podobě prohloubení podrobnosti vybraných prvků apod.

Číslování místností. Asi by přednostně mělo odpovídat současné nebo poslední nalezené plánové dokumentaci. Nebo by měly být zopakovány (či odkázány) zásady pro stanovení pořadí atd., jak se vyučují na stavebních školách, nebo předepsány ČSN. V principu by se mělo shodovat s projektovou dokumentací aktuálního zásahu, aby bylo co nejsnáze zjistitelné, co se týká téže místnosti či prvku. V případě, že není žádné číslování nalezeno, mělo by být optimálně provedeno tak, aby mohlo být převzato i pro další vznikající dokumenty (projekt, RP, AV…).

Patrně by bylo vhodné doporučit datové formáty nejen pro plány. Text: doc?, docx?, txt?, rtf?, html? PDF? PDF/A? Fotky: tiff?, jpg?, png?, bmp?. Video? Audio? 3D? Případně odlišit preferované vs. zakázané. Pokud je to obsaženo v nějaké metodice pro práci s památkovými daty, lze doplnit odkaz.

Vhodné by bylo doporučit velikost obrázku pro vložení do textu i „Jména“ souborů a nějak se zabývat vztahem náhledů v textu a podrobných obrázků. Podotýkám, že se trvalou udržitelností dat zabývají mezinárodní konsorcia. Tak tedy odkázat na nějaké doporučení NA ČR? Problém „stability“ tabulek je také trochu širší (nejsem technik). Je možné, že pro tyto otázky, které jsou společné mnoha oblastem IS kulturního dědictví a paměťových institucí, budou „řešeny“ jinou metodikou, „jdoucí“ napříč dalšími oblastmi, ve kterých vznikají data určená ke sdílení a archivaci.

Slovníček? Na slovníčku by bylo možné společnou prací začít víceméně hned. Osobně jsem si dovolil nějaké pokusy, když jsem zjistil, že k některým souvisejícím termínům ze specifické oblasti SHP výklad chybí. Vybírám snad k úvaze… SondaNálezová situace.


Není zcela jasné, jak se v rámci jinak citovaného IISPP reaguje na získané poznatky (ale to se samozřejmě netýká jen SHP). Když se např. zjistí dosud nepředpokládaná stavební etapa nějaké části památky, jak se to promítne do „charakteristiky“ památky v evidenci kulturních památek? (Na to ale možná mají OEDIS nějaké postupy.)

Z hlediska ještě více obecného mi trochu chybí možnost komentovat návrh metodiky třeba přímo na webu Svorník (mně alespoň web přidávání komentářů nedovolí). Není mi také jasné, zda budou připomínky zveřejněny, nebo ne. Do jisté míry bych se podle toho možná rozhodoval při volbě formulací apod. Domnívám se však, že by připomínky měly být uveřejňovány operativně, aby na ně vzájemně mohli připomínkující osoby reagovat. Připojit se k nim, nebo je označit za nesprávné apod. Nicméně na takový postup by připomínkující měli být předem upozorněni.

Nyní mi nezbývá než doufat, že jsem zbytečně nezdržoval.

Jan Sommer, Praha, 1.-3.1.2015.

2015/01/04 Posted by | archivace, dokumentace památek, dostupnost dat, standardy | , , , , , , , | komentáře 2

Přehlídka konverzí industriálu v GJF. Nostalgie vs. autenticita?

Industriální topografie / architektura konverzí 2005-2015. Galerie Jaroslava Fragnera v Praze, 17.12.2014-1.2.2015 (WWW)

Industriální topografie / architektura konverzí 2005-2015. Galerie Jaroslava Fragnera v Praze, 17.12.2014-1.2.2015

Vstupní prostora výstavy s čítárnou odborných publikací a počítačem, zpřístupňujícím databázi

Rozjitřená atmosféra zanikajícího technického i architektonického (lidského) díla, jakou vyvolávají opuštěné a rozpadající se tovární objekty či komplexy, vyvolává ve společnosti stále větší zájem. Lebedou zarůstající stroje a rozpadající se zdi jsou předmětem zájmu fotografů a turistů, ale vyvolávají také touhu zasáhnout a něco udělat pro záchranu. Nakonec se začalo jednat i o politikum při hledání využití obrovitých území na Ostravsku či jinde. Architektům tak nejednou přichází příležitost hledat pojetí konverzí pro zcela novou funkci budov a „ladění“ kontrastů mezi syrovostí strojních součástí a opadaných zdí a novodobými prvky – plovoucími podlahami, LEDkami či prosklenými stěnami. Investoři pak hledají zajímavá prostředí pro bydlení (lofty, výjimečné rodinné domy), obchodování, administrativu, divadla či galerie, ale také úsporné možnosti pro chráněné dílny či sociální bydlení. Vzhledem k tomu, jak téma zaujalo, a to ve velké míře právě díky vytrvalému a obdivuhodnému úsilí týmu, který se zasloužil také o vznik přítomné výstavy, objevily se i možnosti grantů a dotací, ale také investoři, kteří si sami uvědomili velký potenciál.

Industriální topografie / architektura konverzí 2005-2015. Galerie Jaroslava Fragnera v Praze, 17.12.2014-1.2.2015

Výstavní prostora s „industrialistickou“ plechovou „rotundou“

V široké škále si můžeme na výstavě přiblížit významné počiny na velmi přehledných panelech, které tak nabízejí i možnost zamýšlet se nad souvislostmi i rozdílnými dopady zvolených řešení na památkovou podstatu a hodnotu objektů. I když v tomto smyslu jsou samozřejmě zásahy svědectvím o naší době, tvořícím součást stavebních dějin objektů. Z památkových hledisek je ovšem upřednostňována šetrnost k původním částem. Na druhé straně tato logická „brzda“ rozletu investorů a architektů někdy vede k rozpačitým řešením, jindy zase přivede autora ke zcela neobvyklému a následně obdivovanému řešení. Přinášejícímu třeba i novou autenticitu…

Obhajoba libovolné míry zásahů logicky argumentuje snahou zachránit aspoň minimum tam, kde by jinak nebylo možné zabránit demolici nebo pozvolnému zániku.

Do roviny zvláštního oportunismu se tak posunuly snahy zachraňovat nostalgii prostředí či různých výrobních či omšelých prvků staveb.

Jakoby ve stopách vypuzených bezdomovců nacházejí zde útočiště i „situované“ romantické bytosti. Uznání na všech kulturních frontách se dostává drobným lokálním aktivitám, ale i veřejně dotovaným rozsáhlým projektům, které vnášejí do pustnoucích fabrik či skladišť možnosti kulturního vyžití, často hlavně ve velkých aglomeracích jinak prakticky nedosažitelné.

Nepochybně je přínosem výstavy další propagace tématu a nejspíše i schopnost zaujmout možné další investory záchrany technických objektů.

Industriální topografie / architektura konverzí 2005-2015. Galerie Jaroslava Fragnera v Praze, 17.12.2014-1.2.2015

Ve vstupní místnosti jsou nabídnuty velmi četné publikace, připravené týmem kolem dr. Benjamina Fragnera, zavěšené na řetízcích způsobem, který připomíná dnes již proslulé řetízkové šatny v Dole Michal v Ostravě

Industriální topografie / architektura konverzí 2005-2015. Galerie Jaroslava Fragnera v Praze, 17.12.2014-1.2.2015

Podobně jsou na řetízcích zavěšeny i výstavní panely

Industriální topografie / architektura konverzí 2005-2015. Galerie Jaroslava Fragnera v Praze, 17.12.2014-1.2.2015

V centrálním tubusu z vlnitého plechu jsou panely představující některé momentálně rozpracované projekty (někdy dosud s nejistým výsledkem), uprostřed nasvícené svítidlem z nějaké dílny, osazeným žárovkou, která nepříliš nápadně kontrastuje s bodovými reflektory, kreré jinak velmi vyváženě osvětlují celý prostor výstavy

Výstava je tedy prakticky oproštěná od různých výstavnických naschválů, které by převažovaly nad přehlednými panely s fotografiemi „před a po“ a hutnými texty, které v některých případech neskrývají ani kritiku nadměrného rozsahu změn pro nové využití.

Možná trochu překvapí, že na výstavě není fyzicky zpřítomněn nějaký technicistní artefakt, jak tomu v podobných případech bývá. Ale zřejmě je to záměr a skutečně je tak možné se bez rozptylování věnovat velkému počtu specifických památkových událostí, jež jsou samy o sobě dosti plné námětů k zamýšlení. A snad budou i námětem a inspirací k většímu počtu citlivých úprav nejen průmyslových objektů, ale i jejich širšího prostředí. Ale v neposlední řadě i k dalším výzkumům a dokumentačním akcím, snad i stále snáze dostupným v památkových informačních systémech.

Industriální topografie / architektura konverzí 2005-2015. Galerie Jaroslava Fragnera v Praze, 17.12.2014-1.2.2015

Výstava láká jak pamětníky provozu v továrnách, tak mládež se zájmem o inspiraci

2015/01/04 Posted by | evidence památek, výstava, ze života památek | , , | Napsat komentář

Les Cahiers du Mont d'Or

Ecrits et recherches sur le patrimoine du Mont d'Or lyonnais...

Colectivo A Rula

Asociación Cultural Colectivo a Rula

Comments for Projekt Forlǫg

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Collective Intelligence

Creating places where people can flourish

EAHN | Site-Wide Activity

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Bridging Eurasia

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

190 Jahre DAI

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

biblonia

a medievalist's blog about reading, writing and the impact of books from ancient times to the digital age

CNRS Le journal

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Restauratoren Blog

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Interpretace - AKTUALITY

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Baukunstarchiv NRW

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

moderneREGIONAL

Online-Magazin zur Architekturmoderne

Savoirs d’Histoire

« Il faut savoir s'instruire dans la gaieté. Le savoir triste est un savoir mort. » (Voltaire)

Actuel Moyen Âge

L'Histoire continue

LA CHARPENTE DES DEUX OURS

Le Trait de charpente mais pas seulement...

Blog – 3AS poradna

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Décoder les églises et les châteaux

Les clefs pour visiter les monuments du Moyen Âge