Česká placka

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Europeana aktuálně i perspektivně

Stručný přehled vývoje, aktuálního stavu a trendů i výhledů do budoucnosti. Německy, ale přehledně na slídách:

Europeana – Das europäische Kulturportal

Reklamy

2010/07/27 Posted by | dostupnost dat, standardy | , | Napsat komentář

CARARE – Connecting Archaeology and Architecture to Europeana. Evropský projekt jako motivace NPÚ

To, na co jsme se marně roky pokoušeli upozorňovat jako na velmi důležitou věc, totiž standardizaci a propojování dat o kulturním dědictví , se snad stává skutkem. Nedávno byla již vydána první zpráva o zahájení projektu CARARE v ČR (CARARE – Connecting Archaeology and Architecture to Europeana). Poznámka k tomu na MONUDET…

2010/07/27 Posted by | dostupnost dat | , , | Napsat komentář

Fotografování státních památek

Tyto otázky jsou značně složité. Nechci je vyřešit, ale ke komentáři či úvaze, samozřejmě nepokrývající všechny souvislosti, jsem se odhodlal na základě dotazu v diskusi na webu NPÚ týkajícího se omezování amatérského fotografování.

Je logické, že fotografování v příbytku, firemních prostorách či jiných pracovištích se nemusí majiteli líbit, resp. má plné právo s ním nesouhlasit, případně zakázat veřejné zpřístupnění snímků. Asi se všichni smíříme s potřebami chránit soukromí anebo nepodporovat průmyslovou špionáž. Souhlasíme i s tím, že některé doklady přítomnosti osob jsou chráněny (i když tady už není logika tak zřetelná, když prostě člověk v danou chvíli na daném místě při fotografování byl; to je „problém“ např. produktu Google Street View, kde jsou předmětem sporu většinou osoby a auta na veřejném prostoru; v běžně dostupných obřích fotogaleriích typu Panoramio najdete miliony stejně „vadných“ fotografií – nakonec i z nich budou „inkriminující“ obličeje či SPZ mazány?). V případě památek jsou některé typy dokumentů podezřelé jako vodítko lupičů. Technicky si lze celkem snadno představit, že nějaká odsouzeníhodná osoba prochází snímky na webu a tipuje podle nich předměty pro objednání loupeže. Proto je asi logické chránit i veřejné sbírky před volným šířením dokumentů. Rovněž se jako oprávněná jeví úvaha, že instituce, která pečuje o historické sbírky a obstarává jejich veřejnou prezentaci, by měla získat určité právo na výnos, pokud si některý návštěvník chce nad rámec běžné prohlídky chce pořídit fotografie. Rovněž se jeví jako logické, aby rozhodovala o případném komerčním využití a jeho podmínkách, protože zde lze docela logicky operovat tím, že výnos z publikování fotografie je založen i na tom, jak je předmět ošetřen a instalován apod. Zde se dostáváme do kontaktu s autorským právem.

Naše autorské právo není příliš průhledné, ale dá se mu vyhovět, pokud se „držíte při zdi“. Bohužel je „zaneseno“ nástroji pro ochranu ekonomických zájmů výkonných umělců. Nicméně lze mít za logické, že pro publikování např. fotografie uměleckého díla je po určitou dobu třeba získat souhlas autora, případně jeho dědice, přičemž limit je stanoven na 70 let od skonu autora (tento nástroj ochrany autora je pozoruhodný skoro nadpozemsky inspirovaným zacházením s náhodnými procesy; zcela náhodné je, zda autor vytvořil dílo 50 let před svou smrtí, anebo týden před ní – čas pro trvání autorské ochrany se prostě sečte s tou sedmdesátkou; ostatně i to jaksi napůl kulaté číslo je divné a svědčí asi o nějakých rozpacích tvůrce zákona). V mezinárodním měřítku je však velký tlak na nějaké revize, protože potřeba otevřené komunikace např. ve vědecké sféře je evidentní, její technické možnosti jsou nyní epochálně rozvinutější než před 20 lety, ale přitom je často omezována bazírováním na předpisech působících skoro středověkým dojmem (i když autorské právo je překvapivě nový vynález, související právě s kulturním „byznysem“).

V Německu jsme před nedávnem sledovali snahu státní nadace pro správu zpřístupněných památek v Berlíně a Braniborsku (Schlösserverwaltung Berlin-Brandenburg) zamezit fotografování v „objektech“. Výsledkem bylo soudní rozhodnutí (upozorňuji, že jde o mou zjednodušenou interpretaci a projednávání snad po odvolání ještě nebylo ukončeno), že veřejné prostředky jsou tu vynakládány právě proto, aby památky byly všemožným způsobem užívány ke kulturním potřebám společnosti, takže zejména správce není povolán k tomu, aby některé typy vyžití zakazoval, případně aby z nich požadoval další výnos nad rámec toho, co získal od poplatníků a na vstupném na svůj provoz a na údržbu památek. Prostě přístup k památkám a jejich užívání v přiměřeném rozsahu k individuálním duševním potřebám lidí je veřejným zájmem. To je ovšem můj postoj, který nemá žádnou rozhodnou platnost. Je totiž současně zřejmé, že je nutné památky chránit (k tomu patří např. to, že se nebudou např. akvarely fotografovat s bleskem, anebo potřeba nevytvářet návody pro lupiče).

Reklama pro provozovatele.

Bude nyní např. NPÚ jako správce „objektů“ požadovat odstranění „nevhodných“ fotografií z veřejných fotogalerií? (Takovými snímky mohou být podle některých přístupů např. snímky z interiérů – také u nás je editoři některých galerií odstraňují; podle některých domněnek tak činí i galerie Panoramio, ale možná se tak děje po nějakém označení snímku jako „nevhodného“) U řady vydavatelů takových webových platforem by patrně pochodil, protože ti se snaží postupovat velmi obezřetně a oprávněné osoby nedráždit (i když hlavním terčem čištění takových galerií jsou tzv. nemravné snímky, což je logické, protože jejich záplava by běžné prohlížení např. rodinných snímků z dovolené prakticky znemožnila), protože spory ohledně ochrany osobnosti či autorských práv by je zdržovaly a mohly být nepříznivé i z hlediska reklamního.

Nicméně je zřejmé, že přítomnost památky na webu má reklamní efekt, zvláště je-li vhodně otagována a rozmístěna (např. se může opakovat na více zvláště navštěvovaných webech). Možná by bylo dokonce na místě amatérským fotografům nebránit a na největší galerie umísťovat snímky z vlastního popudu, optimálně na základě vytvoření vlastní galerie editované pověřenými pracovníky v našem případě NPÚ.

Zpoplatnění možnosti fotografování pro soukromé účely. Domnívám se, že takové poskytnutí možnosti nad rámec běžné prohlídky za úplatu má svou logiku, zvláště, pokud poplatek není horentní. Konkrétní postup je však nepochybně výsledkem širších i specifických souvislostí zákonných či provozně ekonomických.

Se zájmem proto očekávám další vývoj a názory.

2010/07/26 Posted by | NPÚ, organizace památkové péče, památky v médiích, participace | | Napsat komentář

Nedílné kulturní dědictví – nedílná evidence památek

Hodnoty kulturního dědictví nemají nějaké apriorní meze ani členění. Historicky samozřejmě různé vnitřní hranice vznikly a nepochybně mají svůj význam samy o sobě jako doklad kulturního vývoje společnosti a pro naše počínání vytvořily právní rámec. Nebylo by tedy správné rozdíly mezi paměťovými institucemi (muzea, knihovny, archivy) chtít smazat, ale z hlediska aktuální práce s informacemi musejí být překonány. Dnes disponujeme technickými možnostmi k tomu, aby data o artefaktech byla bez bariér a prodlev sdílena. Přesto jsou stále udržovány tradiční překážky. Samozřejmé jsou ty jazykové, i když s nimi se v některých oborech energicky bojuje budováním tezaurů a jejich převodníků. Přitom sehrává velkou roli EU a RE, neboť konfrontace s velkým počtem jazyků je pro Evropu v tomto směru velmi motivující.

Projekt Europeana je naplněn velikým étosem. Přesto není snadné v řadě zemí, např. i u nás, realizovat skutečně energické koordinační procesy. Vzorem má být především Francie, kterou však není snadné napodobit, protože tam využívají ovoce desítky let rozvíjené systemizace dat, digitalizace a neobyčejně rozsáhlého zpřístupňování digitalizovaného obsahu. Kdyby se podařilo v našich podmínkách s podobně systematickým přístupem začít, mohli bychom to jen a jedině uvítat. Nikdy by nebylo pozdě.

Základní podmínkou efektivity pro uživatele zpřístupněných dat jsou řízené slovníky a efektivní vyhledávání (geolokace – souřadnice i historicky vymezené hranice; nabídky tezauru, nikoliv jen odmítání dotazu kvůli odlišnosti jedné litery; mobilní přístup – památky zvoleného typu v libovolně vymezené vzdálenosti od mé aktuální pozice; jazykové verze – jako např. propojení verzí ve Wikipedii). K takovým požadavkům mají zatím daleko i Europeana. Před Evropou v tomto směru stojí skutečně majestátní úkol, hodný kulturní tradice „Starého Světa“.

Nemalou roli v tom může sehrát i Česká republika. Nabízí se úvaha, jestli v nynější konstelaci na MK právě taková možnost nenastala. Pod jedinou náměstkyní jsou (asi ne poprvé, to nedovedu vyhodnotit) sloučeny galerie, muzea, památková péče i regionální kultura (škoda, že „vypadly“ knihovny, asi považované za „kulturně živější“). Nyní by mohly nastat podmínky ke sjednocení všech evidencí. (Ministr kultury ČR … jmenoval … PhDr. Annu Matouškovou do funkce náměstkyně pro oblast památkové péče, muzeí a galerií a regionální a národnostní kultury.)

Nemyslím předělat všechny evidence. Opět se to pokusím ilustrovat otřepaným příkladem. Zabývám se středověkou architekturou. Každý, kdo sleduje toto téma, se dostává do situací, kdy dohledává informace o nějaké do jisté míry ruinované či v minulosti restaurované stavbě. Typické je, že některé její architektonické prvky jsou dosud zachovány na původním místě, další se nacházejí sice na původním místě, ale pod terénem či pod zásypem, takže budou odhaleny až archeologickým výzkumem, další se po destabilizaci stavby ocitly pod terénem v okolí a bývají vyzdviženy a evidovány jako archeologický nález, další mohly být při částečné destrukci či po nahrazení v průběhu restaurátorského zásahu vyjmuty a uloženy v muzejní (či podobné) sbírce (třeba soukromé), „nejlépe“ v několika takových sbírkách (viz prvky z Kláštera Hradiště nad Jizerou či z hradu Vízmburk), další byly již dříve či z památkové piety nedávno druhotně vezděny do nějakých konstrukcí téže stavby, ale mohou třeba sloužit jako součást zdiva či výdlažby aktuálně funkční stavby, další najdeme třeba ve sbírkách vědeckých či vzdělávacích institucí, ve vitrínách architektonických či výzkumných kanceláří, ve sbírkách plánů či skic významných architektů nebo v souborech kresbiček dětských školních „projektů“… Stále se může jednat o prvky téže stavby.

Jaký je dotaz při zkoumání stavby nebo dalších souvislostí? Škála je nepochybně širší, než si dovedu představit, takže je třeba koncipovat vyhledávací nástroje maximálně otevřené. Primárně je v naznačeném případě nutné dohledat informaci o rozmístění fragmentů. Současně je potřeba zhlédnout dostupná vyobrazení (jde o nepominutelnou možnost ověřit souvislosti, protože v metadatech mohou být nepřesnosti; proto vedle klíčových slov mluvíváme o „klíčových obrázcích“). Klíčová slova a tagy mají umožnit dohledávání dalších souvisejících prvků např. v případech, kdy zpracovatel evidence nemohl znát některé souvislosti či původ evidovaného předmětu. Vždy má existovat možnost upřesňovat vyhledávání ve výsledcích předchozího vyhledávacího kroku (zde se zřejmě jedná o těžko řešitelný požadavek, ale v mnoha případech právě to rozhoduje o použitelnosti databáze; se značnou dávkou vtipu je to na některých webech řešeno lidovým tagováním či grupováním).

Součástí nedílné evidence se mají stávat i výstupy restaurátorských průzkumů a dokumentace restaurátorských zásahů, inventáře prvků v rámci projektů obnovy stavebních památek apod. Na komplexní informační systém pak mohou na jedné straně navazovat akademické soupisy památek, na druhé straně průběžný monitoring stavu kulturního dědictví cílený k iniciaci včasných drobných zásahů (dříve, než rozvinutá závada vyvolá masivní rekonstrukci) či aktualizace údajů definujících památkovou hodnotu v úředním seznamu památek chráněných zákonem (jistě by bylo vážným nedostatkem seznamu, kdyby údaje nebyly aktuální, nereflektovaly výsledky restaurátorských, vědeckých aj. vý-/ průzkumů).

Takové možnosti jakoby se nabízely v situaci, kdy se konečně na MK zdá vznikat sekce kulturního dědictví, bez tradičního, ale zbytečného odlišování muzeí, galerií či památkových objektů, popírajícího univerzalitu kulturního dědictví (i když trochu neradi připustíme, že tato ctihodná uspořádanost je neodstranitelnou a specifického zkoumání hodnou součástí kulturních procesů). Je to krásný sen, disponovat bezbřehým zdrojem informací o kulturním dědictví. Zpracování dat dá stejně práce, ať už respektuje standardy, anebo je bojkotuje. Nestandardní data „jen“ brání směně poznatků.

2010/07/17 Posted by | evidence památek, organizace památkové péče, standardy | | 1 komentář

Archeologický prezentát jakoby pod pavučinou

Zmiňoval jsem se tu o některých zřejmě často jakoby nečekaných důsledcích metod prezentace nálezů (zatím je toto téma shrnuto pod tagem „in-situ“). Takové přicházejí i u skleněných podlah nad prezentáty. Krom nefunkčnosti (neprůhlednosti) v důsledku kondenzace vlhkosti na spodní straně skla je docela nepříjemné poškrábání pochozí horní plochy. Samozřejmě záleží na tvrdosti skla, jak dlouho to bude trvat, než nebude sklem vidět skoro nic; rovněž přímá je závislost na intenzitě pohybu lidí a na zašpinění podrážek. Podstatnou součástí prachu na botách jsou drobná až mikroskopická zrnka zejména křemene. Prakticky při každém dotyku takové zrnko vytvoří v povrchu skla miniaturní vryp. Časem se síť vrypů stává prakticky neprůhlednou. Ale skla asi bude možné vyměnit… Čištění sice pomáhá, ale na druhé straně se na oděru rovněž podílí.

Roma (Řím, Itálie), Castel Sant'Angelo
V tomto případě z některých úhlů není vidět skoro nic i proto, že je poškrábané sklo osvětlováno lampami po stranách. Pomiňme, že v tomto místě je informační hodnota „nálezu“ spíše drobná a že asi šlo spíše o dekoraci.

2010/07/13 Posted by | archeologie, prezentace | , | Napsat komentář

Zprávy památkové péče, roč. 70, 2010, č. 3

Prezentace archeologických nálezů in situ i virtuálně.

Obsah čísla.

Hledání optimálního způsobu zpřístupnění nalezených zajímavostí je poznamenáno několika hledisky. Zkušenostmi, které obor nasbíral, způsobem, jakým je dokáže vyhodnotit, jaké má v které době představy o tom, co je potřeba veřejnosti prezentací sdělit a jak to nejlépe provést. Jednou je preferováno zdůraznění vzácného artefaktu, který má význam už proto, že se o něm učili všichni ve škole a někomu to utkvělo v paměti, jindy je třeba zachovat autenticitu, většinou chápanou jako jakási magie místa dotýkaného dějinami, nebo zase „analyticky“ poukázat na to, že objekt má složitější vývoj, než by se na první pohled mohlo myslet (nebo než dokázali odhadnout ti, kdo průzkum prováděli; moment překvapení). Nekriticky bývá vyzdvihována i vynikající kondice, ve které se zdivo často i s omítkami zachovalo; stranou úvah zůstane varianta, že odhalení konstrukce změní podmínky natolik, že památce již bude zbývat jen pár let…

K tématu prezentace archeologických nálezů se archeologie i památková péče vracejí vlastně permanentně, přesto jsou vědomosti o následném „chování“ odhalených situací a konstrukcí sbírány pozoruhodně nesoustavně. Z komentářů v odborných článcích se zdá, že v tomto smyslu není žádná systematická činnost vyvíjena, že jaksi ad hoc je provedena rešerše třeba v situaci, když se o nějaké další prezentační události uvažuje. V lepším případě se pak o výsledcích veřejnost dozví v podobě extraktu v článku – třeba v časopisu ZPP.

Nyní zařazenými příspěvky jsou – chce se říci – konečně na základě reálných pozorování realisticky hodnocených ukazována rizika prezentací archeologických nálezů na původním místě (nechci tím říci, že by se následkům prezentačních aktivit archeologové nevěnovali, nicméně působí až překvapivě, nakolik dávají sami často najevo údiv nad rozpadem nějaké prezentované staré zdi, když přeci byla konzervována podle nějakého laboratorního rozboru).

Přesto se číslem vine i neutuchající naděje, že se prosadí větší podpora pro zviditelňování nalezených elementů – logicky většinou zdí, že bude možné reálně budovat systémy trvalé péče o kondici reliktů.

Pozorováním výsledků prezentačního snažení in situ můžeme dojít k názoru, že odhalení památky a jeho způsob vypovídají ve velmi různém poměru o dvou základních okolnostech. Jednak o tom, že pozorované nalezené výtvory jsou historického původu, přičemž samy o sobě běžnému diváku nemohou říci prakticky o nic více. Jednak o jakémsi slohu, estetice prezentace. Jakási mykénská, egyptská, babylonská, pompejánská či trojánská romantika, kombinovaná psychologickými účinky ruin.

Prezentování je z hlediska toho, jak památková péče hledá cesty komunikace s vlastníky či projektanty, také možné chápat jako reakci na stav architektury i architektonického designu. Nemalá část architektů i investorů též oceňuje estetické „působení“ kontrastujících úseků zdiva, vypadajícího skoro jako skalisko, v rámci často chladně a geometricky uspořádaných kaváren, vinoték či fitcenter, byť oživovaných krkolomnými barevnými a materiálovými hrátkami.

Nepodložená víra v použité materiály a jejich trvanlivost. Protože se s prezentováním jen chabě nadezděných či vyspárovaných historických konstrukcí setkáváme dodnes, je zřejmé, že k výrazné reflexi nedochází. Za dva tři roky již zídky mizejí v záplavě lebedy, čemuž není možné zabránit bez intenzivní průběžné péče, ale nejhorší devastaci fatálního rozsahu působí vymrzání vody. V některých příspěvcích se již tento jev začíná zmiňovat, ale stále ještě bez toho vyznění, že v našem klimatu je tragický konec takto exponovaných konstrukcí neodvratný, otázkou je jedině čas, který do rozpadu uplyne. Setkáváme se stále s úvahami o účinku půdních i posypových solí, který je nepochybný, ale ten se jen kombinuje s neodvratným dopadem promrzání. Jediný racionální způsob ochrany archeologických reliktů v exteriéru je v našem klimatu jejich zasypání.

Promrzání se samozřejmě projevuje speciálně u zavlhčených konstrukcí. To jsou nevyhnutelně zejména všechny, které nejsou zastřešené. Vzlínající vlhkost se může projevit i u zdiva, které je chráněné pouze stříškou (před srážkami), ale není v temperované prostoře (setkal jsem se i s případy, kdy měl stříšku „nahradit“ konsolidační a hydrofobní nátěr). Nepochybně nejhorší dopad mají střídavé změny teploty kolem nuly, kdy z tajícího sněhu na koruně zdi (nebo u její paty, na nějakém ústupku či na spodu výklenku) proniká i těmi nejmenšími netěsnostmi při „oblevě“ do konstrukce voda, která pak ve větší či menší míře při ochlazení zmrzne (třeba při nočním poklesu teploty). Každý materiál vydrží těchto „mrazových cyklů“ jen konečný počet. Suchý materiál je vystaven jen dilatačním pnutím, k nimž dochází při rozdílné teplotě na různých místech konstrukce (typicky např. při ohřevu povrchu sluncem). Tak je tomu i tam, kde teploty neklesají pod nulu (nebo pokud se to stává jen výjimečně a v malé míře). Pak i voda po konstrukci stéká a zejména na materiály na vápenné bázi nemá prakticky žádný chemický účinek (mechanický se citelněji projeví jen při velkých průtocích, anebo je-li vodou unášeno abrazivo).

Vzhledem k účinkům srážkové vody se podle všeho v praxi osvědčuje ochrana korun zdiva zejména ruinovaných objektů jílovou vrstvou a drnováním. Podle všeho toto řešení může (podobně jako nadezdívky) do značné míry snížit teplotní rázy, a tím i redukovat rizikové výskyty změn teplot kolem nuly. Zřejmě se tím i citelně redukuje vlhkost konstrukce (to asi bylo prokázáno nějakými odporovými či hmotnostními měřeními, ale většinou je to asi hodnoceno intuitivně). Pozornosti se zřejmě dostalo nalezení vhodných rostlinných společenstev, takže nejvýznamnějším rizikem asi je případné zanedbání průběžné údržby (odstraňování náletových dřevin a konsolidace destabilizovaných míst) a monitoringu. Vzhledem k tomu, že se však jedná o metodu, která jen devastaci zpomaluje, byť významně, hodí se především pro zříceniny, u kterých již nepřichází v úvahu zastřešení.

Zřejmě chybí nějaké soustavné sledování – monitoring – prezentátů.

Didaktický význam je zřejmě nesporný, ale je možné, že jeho dopad odpovídá předpokladům značně vzdáleně. Je však pravdou, že přítomnost různých reliktů starých staveb v lůně X-tého suterénu nějakého nákupního centra napomáhá při posilování povědomí veřejnosti o tom, že vlastně každým místem „šly dějiny“ a že zasluhuje respekt a od společnosti nějaké např. ekonomické výdaje pro zachování reliktů.

Jistě nemůže ani být jinak, než že se jedná o vytržené jednotliviny. Vytržené z místních souvislostí, z vývoje (bez speciálních znalostí a bez dávky intuice nelze určit, jak starý je který kus zdiva, co bylo v jeho místě dříve, co se tu dělo později). Snahou památkářů i architektů je vždy vytvořit nějaký celistvý dojem, iluzi původního vzhledu, což je vcelku pochopitelné, pokud má nějaké poučení veřejnosti nastat (podobně účinkují „anastylózy“ antických chrámů; na Foru Romanu jsou stojící relikty z větší části betonové). Proto také výsledky vypovídají o naší době víc, než o čemkoliv jiném.

Opomíjené zatím u nás vzhledem k rozvoji informatiky jsou metody prezentace bez jakéhokoliv nároku na ponechání odhalených konstrukcí (přičemž ovšem mohou také vyvolat pozitivní ohlas a následně podnítit zájem veřejnosti o vhodnou metodu zpřístupnění nalezených artefaktů).

V příspěvcích v čísle ZPP se několikrát volá po možnosti zpřístupňovat zejména podrobné 3D scany na místě tak, aby si situaci mohli návštěvníci prohlédnout a maximálně tak pochopit genezi a památkovou podstatu stavby, jejíž stav se samozřejmě liší od minulosti. Od iluzivních prohlídek naleziště by však bylo na místě záhy přejít i k čtvrtému rozměru a z výsledků výzkumů krom prostorové iluze přijít i s časovým snímkem).

Z propagačního a osvětového hlediska má nejspíše značný význam výrazně prezentovat i dílčí poznatky již během zkoumání a získávat tak na svou stranu obecenstvo (dny otevřených sond) i odbornou veřejnost (dle možností otevřenější zpřístupňování odborným exkurzím apod.). Prakticky v každé chvíli probíhá dostatek archeologických výzkumů k tomu, aby mohly být využívány ke vzdělávacím účelům. To by mělo i snížit tlak na nadměrné a rizikové následné zpřístupňování prezentátů. Na aktivním nalezišti je mnohem více možností, jak lidem význam nálezů objasňovat, než u nějakého malebného fragmentu v podzemí obchodně kulturního centra (nakonec jsou i zdatní odborníci – archeologové přímo na místě). Pro mnoho lidí je cenné sledovat proces výzkumu a upřesňovat si tak své názory jak na místo zkoumání, tak i na výzkumné metody.

On-line – během zkoumání by měly být zpřístupňovány základní informace o zjištěných skutečnostech, případně i opatrné hypotézy. Každý výzkum by měl mít on-line informační stránku (optimálně dostupnou jednotným portálem např. na státní úrovni). Redakční systém by měl umožňovat snadnou obsluhu, podporovat jednotné klíčování (datace nálezů, typologie, metody zkoumání i dokumentace) a zajišťovat spolehlivou archivaci a retrogresivní využití dat. Na základě působení např. Světové archeologické asociace by vytvořené standardy dat umožnily i nadnárodní komunikaci (bylo by tak možné např. sledovat výzkumy nalezišť určité kultury či typu památek v širších souvislostech).

Dnes je třeba též reagovat na rozvoj mobilního užívání internetu. Rychle bude přibývat lidí, kteří si budou s to přečíst informace o výzkumu na kapesním komunikačním zařízení.

Možná, kdyby se prostředky potřebné na prezentaci in situ (spojenou s rizikem pro nálezy) vynaložily na posílení jiných cest zpřístupnění, bylo by památce samotné lépe a obecného povědomí daleko více.

To, co lze zpřístupňovat s využitím archeologického GIS, překonává možnosti virtuálních prohlídek nálezové situace, jsou možnosti vizualizace např. jednotlivých etap vývoje lokality, zviditelnění určitého typu nalezených artefaktů. Tyto aktuálně rozvíjené a do archeologické praxe nastupující trendy mohou být efektivně modifikovány pro osvětové využití.

V několika příspěvcích jsou zmíněny pokročilé metody dokumentace s využitím 3D scanování. Je ovšem velmi smutnou skutečností, že využití podobných exaktních a ničím zastupitelných postupů je většinou pro značnou nákladnost památkářům vzdálené (i když jsme nedávno v rozhlasovém pořadu slyšeli, že památkáři v tomto směru konají vše, co je třeba).

Metoda je však do značné míry odtrhována od rychlého vývoje v oblasti informačních systémů v oblasti muzejnictví či archeologie (GIS, CIDOC-CRM) a zpravidla o ní slyšíme jen jako o obrázku, schopném nahradit zaniklou či nepřístupnou skutečnost, i když lze připustit, že to je v dané souvislosti podstatné.

Pokud se vrátíme k prezentovaným případům i náznakům obecnějších souvislostí, měl by být poskytnut katalog prezentačních řešení s dokumentací (nemá cenu neadresně komentovat nepřesnosti v pražském výčtu příkladů v podání Milana Janča). Katalog by mohl být dostupný formou jakési „archeopedie“. To by dávalo možnost průběžného monitoringu, ale bylo by i zdrojem všemožného poučení.

Autorskoprávní fikce. Mnoho nálezových dat je nedostupných po celou dobu zpracovávání vědeckého hodnocení. Protikladem by bylo postupné zařazování zpracovaných jednotlivých položek do univerzální databáze, na což by navázal onen závěrečný vědecký výstup. Za dnešního stavu asi není pro většinu odborníků „zbrklé“ publikování dat před závěrečným hodnocením přijatelné. Je to škoda, protože se pak zájem soustřeďuje především na vědecké publikace či výstavní projekty, ačkoliv ty jsou s to zasáhnout jen omezenou komunitu.

On-line zpřístupňování samozřejmě nemá být chápáno jako argument pro omezení vědeckého publikování. Spíše naopak by vědecké publikování nemělo být brzdou popularizace.

Dilema. V řadě případů asi platí, že odhalené konstrukce přeci jenom mohou působit více na svědomí stavebníků, projektantů, úředníků i vnímavé veřejnosti, pokud by přicházel nějaký ničivý záměr. Ale ke snížení rizika by mohl přispívat i informační systém nějakého památkového katastru. Archeologové a úředníci mají většinu archeologicky významných lokalit vyznačenu v mapách. Ale ty jsou utajovány, aby nesloužily jako vodítko vykradačům nalezišť. Jenže, jak jinak, než na základě zpřístupnění informací může nastat situace, kdy občanům začne vadit rabování společného kulturního dědictví?

Asi velmi šetrnou a efektivní metodou je vyznačování zasypaných staveb na povrchu terénu, zejména komunikací, jak je to ukázáno na příkladech ze Žatce. (Názorným protikladem je Vízmburk, o kterém by se také dalo v těchto souvislostech něco odborného říci.)

Každopádně můžeme najisto počítat, že se archeologové k těmto otázkám budou vyjadřovat nadále. Doufejme, že to přispěje k lepšímu osudu památek samotných.

Do reality archeologické praxe nás uvádí kritika archeologického výzkumu na hradě ve Strakonicích. Lze tušit, že podobné otázky asi napadaly mnohého, kdo zaznamenal v televizi i na jiných místech překvapivě frekventovaná vystoupení archeologů i památkářů nad obrovitou odkrytou plochou výzkumu. Přesto je na hodnocení brzy a je velmi pravděpodobné, že se dočkáme reakce přímých účastníků.

2010/07/12 Posted by | archeologie, prezentace, Teorie/praxe památkové péče | , , | Napsat komentář

Skleníkový (d)efekt v archeologii

Archeologové rádi budují speciální typy pařenišť, od kterých očekávají, že budou zdrojem poučení pro zvídavé obyvatele i turisty. Záměr se však většinou mine účinkem. Možná se jedná o natolik speciální stavební úkol, že by stálo za to vyhledat odborné firmy s praktickými zkušenostmi. Přesto se zřejmě hlavními znalci ve věci zdají být archeologové. To, spolu se zápalem pro věc na straně architekta, který získal inspirující atypickou zakázku, vede většinou ke smutným koncům. Bujný růst vegetace je podporován mikroklimatem, skleněné kryty jsou lákadlem pro vandaly, anebo jsou ohrožovány záměrným či nechtěným pojížděním dopravních prostředků. V drastických podmínkách zřejmě trpí i odhalení svědkové minulosti. Každopádně se většinou jejich povrch pokryje hebkou vrstvou prachu, která postupně zahalí rozdílné materiály i barvy… Možná by bylo lépe neobjevit… Aspoň, že je to vše podrobně dokumentováno v zákoutích nějakého archivu.

Milazzo (Itálie, Sicílie)
Možná se i tato cedule stane památkou.

Milazzo (Itálie, Sicílie)
Archeologická pařeniště dotvářejí veřejné prostranství.

Milazzo (Itálie, Sicílie)
Skla jsou logicky poškrábaná a popraskaná, takže pořádně není vidět ani zdi, ani lebedu.

Milazzo (Itálie, Sicílie)
Vyjímá se jen novodurová trubka, která svědčí o nějakém pokusu o řešení problému.

Milazzo (Itálie, Sicílie)
Ocelové nosné kontrukce se osvědčují nejen v letištních halách, ale také jako dekorativní doplněk prezentátu.

Milazzo (Itálie, Sicílie)

2010/07/12 Posted by | archeologie, ohrožení památek | | komentáře 2

Google Street View znovu o krok blíže k virtuálnímu světu

Nezjistil jsem přesně, ve kterém momentě došlo v GSV k dalšímu vylepšení, ale nezmínil jsem je v minulém „raportu“. Kromě průběžně doplňovaného zobrazování snímků z okolí a jejich propojování do virtuálních panoramat a vkládání snímků do GSV (kde je třeba upozornit i na to, že při otáčení pohledu GSV se mění i perspektiva vložených snímků, přičemž je možné GSV otáčet i přidržením za zvolený obrázek), jak již bylo uvedeno, je třeba zmínit i další vylepšení. Kromě možnosti posouvat se mezi pozicemi snímajícího aparátu GSV klikáním na kroužek „na ulici“ a přibližování pohledů klikáním na „svislé“ čtverečky (nyní s lupou) přibyla i možnost přecházet mezi pozicemi a pohledy klikáním na čtverečky při kraji záběru (bez lupy), které totiž signalizují pole ze sousedící pozice kamery. Při přechodu do nové pozice máte k dispozici i nové vložené snímky a nové perspektivy pro přechod do sousedních pozic.

mm100711-CP-GSV-01

mm100711-CP-GSV-02

mm100711-CP-GSV-03

mm100711-CP-GSV-04

Zřejmě to souvisí i s postupným doplňováním „fotoplánů“ do zobrazení v Google Earth, kde také lze prohlížet vybrané fotografie nebo hesla z Wikipedie (kdyby v ní třeba měli hesla památkáři, byla by tam vidět také).

mm100711-CP-GSV-05

Zřejmě tam, kde auta GSV projížděla loni a nově letos, jsou k dispozici (co jsem slyšel, tak asi již rok) snímky v „3D modu“, s posunutým „modrým a červeným“ obrazem. Tedy je již virtuální „Google svět“ budován a je zčásti k dispozici.

mm100711-CP-GSV-06

2010/07/12 Posted by | weby | | Napsat komentář

Zásady pro zlepšování dostupnosti výsledků výzkumné činnosti v památkové péči a souvisejících oborech

Následující dokument jsem si dovolil zkusmo přeložit ve snaze opět upozornit na potřebu racionální a dlouhodobě perspektivní práce s daty při výzkumech památek a v památkové péči vůbec (nedávno jsem tu zmínil např. stručné obecné zásady pro zpřístupňování dat paměťových institucí, občas poukazuji i na u nás dosti opomíjené evropské projekty ke zpřístupnění odborného obsahu, posteskl jsem si na to, že „privátní“ sběratel dat o památkách nemá, jak se podílet na budování informačních bank o kulturním dědictví). Tyto příspěvky jsou většinou zařazeny pod záložkou „OA“ (Open Access), ale je to tak závažné, že jsem už pro ně měl mít samostatnou kapitolu (nějak se ji pokusím vymezit, aby snad perspektivně dávala smysl).

Náš „rezort kultury“ tyto záležitosti nepovažuje za příliš klíčové, čili na ně ani nemá prostředky. Ale přitom se o nich začíná mluvit v aktuálně na MK posuzovaných výzkumných projektech NPÚ do příštích let. Možná je tedy nyní hlavně na nás, aby naše výzkumná data splňovala parametry nutné pro on-line zpřístupňování a komunikaci s mezinárodní vědeckou… komunitou.

Na naší kulturní frontě (a v památkové péči v nikoliv poslední řadě) je však třeba překonat „majetnický“ vztah k datům, pokud jsou vytvářena z veřejných prostředků. Naopak je patrně ve veřejném zájmu, aby taková data byla vhodným způsobem zpřístupňována všemi možnými moderními komunikačními cestami. Dokument je zajímavý tím, že ukazuje, jak jsou i cizím vědeckým institucím tyto požadavky zřejmé, a jak je pregnantně formulují v programovém dokumentu, spíše než vědcům, adresovaném politikům. U nás však mnohdy narážíme na odmítavý přístup i v institucích, honosících se vědecko-výzkumným statutem. Přitom dostupnost výzkumných informací zjevně patří k podmínkám zvyšování úrovně výzkumu.

Zásady pro nakládání s výsledky výzkumu

(Originální znění.)

Zásady byly přijaty Aliancí německých vědeckých institucí (Allianz der deutschen Wissenschaftsorganisationen) 24.6.2010.

Členy jsou:

  • Alexander von Humboldt-Stiftung
  • Deutsche Akademie der Naturforscher Leopoldina
  • Deutsche Forschungsgemeinschaft (DFG)
  • Deutscher Akademischer Austausch Dienst (DAAD)
  • Fraunhofer-Gesellschaft
  • Helmholtz-Gemeinschaft
  • Hochschulrektorenkonferenz (HRK)
  • Leibniz-Gemeinschaft
  • Max-Planck-Gesellschaft
  • Wissenschaftsrat

Preambule Kvalitní výzkumná data jsou základem vědeckého poznání a mohou se nezávisle na jejich původním účelu nejednou uplatnit v dalším výzkumu. To platí i pro agregaci dat z různých zdrojů pro koordinované použití. Následné uchování a poskytování údajů z výzkumu slouží tedy nejen k ověření předchozích výsledků, ale do značné míry i k dosažení výsledků budoucích. Plní tak strategickou roli pro vědu, politiku a další části společnosti. S cílem podpořit kvalitu, produktivitu a konkurenceschopnost vědy koordinovaným postupem přijala Aliance německých vědeckých institucí následující zásady.

Uchování a dostupnost V souladu s příslušnými mezinárodními organizacemi v oblasti podpory a realizace výzkumných úkolů [1] Aliance podporuje dlouhodobé uložení a volný přístup k výsledkům výzkumu financovaného z veřejných prostředků.

Přitom má být respektován vědecký i právní nárok výzkumných pracovníků, ochrana osobních údajů zúčastněných osob, pacientů a dalších, jejichž data byla získána pro výzkumné účely, jakož i další závazky vůči třetím stranám, např. partnerům při výzkumu. Zásady správné vědecké praxe jsou též respektovány [2].

Rozdíly vědeckých oborů Formy a podmínky přístupu k výsledkům výzkumu musí respektovat specifika příslušných oborů, s přihlédnutím ke způsobu sběru údajů, rozsahu a propojitelnosti dat a praktické využitelnosti. Současně se bere v potaz životní cyklus a předpokládaná využitelnost dat v konkrétní oblasti výzkumu.

Vědecké uznání Poskytování údajů z výzkumu pro další využití je přínosem pro vědu jako celek. Aliance uznává potřebu vynaložení příslušných časových a finančních prostředků.

Výuka a vzdělávání Výzkumným pracovníkům je třeba poskytovat školení a podporu ke zvládnutí profesionální správy dat, a to se zaměřením na specifické potřeby každé výzkumné disciplíny.

Využití standardů Adekvátní využívání údajů z výzkumu vyžaduje, aby data měla standardizovanou formu a byla opatřena náležitými metadaty. Normy, katalogy metadat a registry mají být vytvořeny s ohledem na specifické požadavky oboru, ale vždy tak, aby interdisciplinární užití bylo možné.

Rozvoj infrastruktury Udržitelná správa výzkumných dat klade mnohostranné technické a organizační požadavky. Tyto požadavky musejí být definovány ve spolupráci výzkumných pracovníků s informačními specialisty. Infrastruktura musí být vytvořena v souladu s těmito požadavky a v rámci možností od počátku navazovat na mezinárodní a mezioborové informační sítě.

[1] „The EUROHORCs and ESF Vision on a Globally Competitive ERA and their Road Map for Actions to Help Build It“, ESF Science Policy Briefing 33, June 2008, http://www.esf.org/publications/policy-briefings.html; „OECD Principles and Guidelines for Access to Research Data from Public Funding“, OECD 2007.

[2] DFG Denkschrift: Sicherung Guter Wissenschaftlicher Praxis, DFG 1998; http://www.dfg.de/antragstellung/gwp/.

2010/07/11 Posted by | dostupnost dat | , | Napsat komentář

Nemusí pršet, jen když kape – na archeologické prezentáty

To si asi říkají archeologové, když po odhalení nějakých zvláště unikátních zdí tyto opět k jejich dlouhodobému zachování nezasypou, ale zasklí. Typické důsledky jsou dva: zapařování (s důsledky např. v podobě zneprůhlednění porostem zelených řas, jak tu již bylo ukázáno) a poškrábání (které od určité úrovně též prakticky znemožní průhled; pro ilustraci to brzy též zmíním). Odpařování vody z terénu do zaskleného prostoru asi není možné vyloučit. Velmi často to asi podpoří různé biotické poškozování. Sražená voda zejména v podobě padajících kapek pak může např. v méně soudržném materiálu vyvolávat mírnou erozi. To se může zdát malicherné, ale v horizontu několika desítek let budou dopady na historický materiál většinou dosti truchlivé.

Fossanova (Itálie, Lazio), Abbazia

Fossanova (Itálie, Lazio), Abbazia

2010/07/09 Posted by | prezentace | | Napsat komentář

Savoirs d’Histoire

« Il faut savoir s'instruire dans la gaieté. Le savoir triste est un savoir mort. » (Voltaire)

Actuel Moyen Âge

L'Histoire continue

LA CHARPENTE DES DEUX OURS

Le Trait de charpente mais pas seulement...

Blog – 3AS poradna

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Décoder les églises et les châteaux

Les clefs pour visiter les monuments du Moyen Âge

Historic Environment Scotland Blog

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

http://bauforschungonline.ch/fr/feed.xml

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Le blog de l'APAHAU

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

WienSchauen

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

LES AMIS DE VEYRINES

Association de sauvegarde et de valorisation de l'Eglise de Veyrines

the Virtual Curation Laboratory

@ Virginia Commonwealth University. Make It Virtual.

ProArt

ProArt pretende difundir diversos contenidos relacionados con la Historia del Arte

Medieval Studies Research Blog: Meet us at the Crossroads of Everything

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Patrimoine-en-blog

Just another WordPress.com site

El romànic

Un estil arquitectònic desenvolupat entre els segles X i XIII que ha deixat autèntiques obres mestres a les terres catalanes.