Česká placka

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Správci dědictví vs. dědicové?

Spolupráce institucí spravujících kulturní dědictví s širokým obecenstvem má svá zaběhnutá a lety osvědčená pravidla. Ta ovšem vyplynula z kulturních potřeb určité doby. Od 18. století v několika vlnách vznikala muzea, jakási krásná skladiště, poskytující cíleně výběrové informace či zážitky, seznamující s díly dávno minulých či vzdálených civilizací, s výsledky přírodovědného bádání apod. Od poloviny 19. století přišly na řadu osvícenými vzdělanci budované instituce historických staveb, které nebylo možné přenést do muzea; postupně byla poznána též specifická hodnota památek „in situ“ i jejich kultivovaného i přírodního prostředí; to se ostatně částečně ocitá v rezervacích. Muzea dlouho předměty především vystavují k prohlédnutí. Památkáři se zaštiťují nutností zachovat aktuální stav co nejméně změněný pro budoucí generace. Obecná veřejnost je v obou případech stavěna do poněkud pasivní pozice, i když samozřejmě většinu jejích kultivovaných příslušníků uspokojují právě intimní zážitky z tiché prohlídky.

Zejména v muzeích je ovšem dlouho zažité vědomí, že jsou na světě snad především proto, aby přispívala i k výchově mladé generace. Jistě tak jsou i památkáři muzeím za mnohé vděční, protože odtud vycházejí i oslovení lidé, kteří byli schopní naslouchat. Samotné památkové organizace ve většině zemí se zvláštním historickým vývojem ocitly v pozici vymahatelů práva prosazováním památkového zákona. Pozice je to zvláštním způsobem neosobní, což je i vynuceno tím, že k ničemu jinému nejsou památkářům poskytovány kapacity. A přitom by neformální komunikace vědomostí o památkách směrem k obecné veřejnosti nepochybně zvyšovala šance na naplnění požadavků samotného… památkového zákona i onoho domnělého závazku vůči budoucím generacím. Lidé jsou totiž celou svou mentální výbavou uzpůsobeni k tomu, aby poznatky přijímali a nějak je sobě vlastními geneticky naprogramovanými postupy zpracovávali i citově prožívali.

Stav, kdy památkové organizace s veřejností komunikují jen úředními dokumenty a v lepším případě dobromyslně znějícími vystoupeními v televizních interview, bude nějak postupně měněn. Ostatně již to, že jsou památkáři pro novináře přeci jenom žádoucí, svědčí o tom, že jsou jako součást portfólia zpravodajců prodatelní, tedy, že kupci již o informace od (a o) nich stojí. Tato účetní „filosofie“ se často u památkářů projevuje i v tom, jak bývá hodnoceno zvyšování či pokles návštěvnosti zpřístupněných památek a jak se „kalkuluje“ výnos ze vstupného či z filmařských „frekvencí“.

Situace se v současnosti mění hlavně z hlediska usnadnění přístupu k informacím prostřednictvím internetu, kde však daleko více záleží na každém, zda nějakou informaci přijme. V tištěných novinách nějak lze „vylobovat“ podíl článků o památkách, takže jim řada čtenářů neunikne. Na internetu je snadné kteroukoliv stránku opustit po několika vteřinách. Přesto vidíme, že návštěvnost památkářských stránek není úplně malá. Čili situace není rozhodně beznadějná. Ale jak zachytit zájem těch, kdo sami ze své potřeby stránky památkářů ani náhodou nenavštíví? Možná je to otázka pro psychologa či sociologa (u nás se to často dosti vulgárně redukuje na ekonomické otázky zájmu o koupi, ochoty investovat, „uspokojit své potřeby“; jenže to je přístup, který moc nepomůže, pokud bychom chtěli s obecenstvem navazovat aktivně intenzivnější kontakt, i když v tomto smyslu je již „zákazník“ notně vycepován reklamou).

Na některých pedagogických školách se připravují učitelé (zejména dějepisu či výtvarné výchovy) i k tomu, aby byli schopní zaujmout zejména programy orientovanými na historické zajímavosti z „okolí školy“. To je též velmi slibné, a jak ukazují prezentované výsledky, zřejmě již i značně účinné (asi se pracuje i na metodách hodnocení přínosu či dopadu). Na některých takových projektech se podílejí i odborní pracovníci památkové péče.

Je otázkou, zda by v tomto směru neprospěla i památkové péči nějaká ucelenější koncepce. Ale třeba již existuje, ale jen já o ní nevím (pak by ale měla být neprodleně publikována a třeba i diskutována).

Nepochybně však v těchto (zde jen zjednodušeně a útržkovitě naznačených) souvislostech může být přínosem právě vydaná publikace The Participatory Museum (zde informace o vydání; na tomto blogu bylo v minulých měsících možné sledovat postup příprav a komentovat pracovní verze kapitol) – aktuálně jsou postupně jednotlivé kapitoly zpřístupňovány on-line zde (lze objednat i papírový výtisk). Nepochybně většinu obsahu lze vztahovat i na práci a potenciál památkových institucí. Protože se asi na ničem jiném zatím nelze dohodnout, snad se zkuste také na toto podnětné dílo podívat. Pravdou je, že v muzeích se s kapacitami pro veřejnou práci alespoň v nějaké míře počítalo. Památková péče se nyní v tomto směru pozitivně mění, i když právě nějaké inspirace a náměty by se mohly hodit a vést k domluvám mezi kolegy, řekl bych, že potřebným…

Spolupráce institucí spravujících kulturní dědictví s širokým obecenstvem má svá zaběhnutá a lety osvědčená pravidla. Ta ovšem vyplynula z kulturních potřeb určité doby. Od 18. století v několika vlnách vznikala muzea, jakási krásná skladiště, poskytující cíleně výběrové informace či zážitky, seznamující s díly dávno minulých či vzdálených civilizací, s výsledky přírodovědného bádání apod. Od poloviny 19. století přišly na řadu osvícenými vzdělanci budované instituce historických staveb, které nebylo možné přenést do muzea; postupně byla poznána též specifická hodnota památek „in situ“ i jejich kultivovaného i přírodního prostředí; to se ostatně částečně ocitá v rezervacích. Muzea dlouho předměty především vystavují k prohlédnutí. Památkáři se zaštiťují nutností zachovat aktuální stav co nejméně změněný pro budoucí generace. Obecná veřejnost je v obou případech stavěna do poněkud pasivní pozice, i když samozřejmě většinu jejích kultivovaných příslušníků uspokojují právě intimní zážitky z tiché prohlídky.

Zejména v muzeích je ovšem dlouho zažité vědomí, že jsou na světě snad především proto, aby přispívala i k výchově mladé generace. Jistě tak jsou i památkáři muzeím za mnohé vděční, protože odtud vycházejí i oslovení lidé, kteří byli schopní naslouchat. Samotné památkové organizace ve většině zemí se zvláštním historickým vývojem ocitly v pozici vymahatelů práva prosazováním památkového zákona. Pozice je to zvláštním způsobem neosobní, což je i vynuceno tím, že k ničemu jinému nejsou památkářům poskytovány kapacity. A přitom by neformální komunikace vědomostí o památkách směrem k obecné veřejnosti nepochybně zvyšovala šance na naplnění požadavků samotného… památkového zákona i onoho domnělého závazku vůči budoucím generacím. Lidé jsou totiž celou svou mentální výbavou uzpůsobeni k tomu, aby poznatky přijímali a nějak je sobě vlastními geneticky naprogramovanými postupy zpracovávali i citově prožívali.

Stav, kdy památkové organizace s veřejností komunikují jen úředními dokumenty a v lepším případě dobromyslně znějícími vystoupeními v televizních interview, bude nějak postupně měněn. Ostatně již to, že jsou památkáři pro novináře přeci jenom žádoucí, svědčí o tom, že jsou jako součást portfólia zpravodajců prodatelní, tedy, že kupci již o informace od (a o) nich stojí. Tato účetní „filosofie“ se často u památkářů projevuje i v tom, jak bývá hodnoceno zvyšování či pokles návštěvnosti zpřístupněných památek a jak se „kalkuluje“ výnos ze vstupného či z filmařských „frekvencí“.

Situace se v současnosti mění hlavně z hlediska usnadnění přístupu k informacím prostřednictvím internetu, kde však daleko více záleží na každém, zda nějakou informaci přijme. V tištěných novinách nějak lze „vylobovat“ podíl článků o památkách, takže jim řada čtenářů neunikne. Na internetu je snadné kteroukoliv stránku opustit po několika vteřinách. Přesto vidíme, že návštěvnost památkářských stránek není úplně malá. Čili situace není rozhodně beznadějná. Ale jak zachytit zájem těch, kdo sami ze své potřeby stránky památkářů ani náhodou nenavštíví? Možná je to otázka pro psychologa či sociologa (u nás se to často dosti vulgárně redukuje na ekonomické otázky zájmu o koupi, ochoty investovat, „uspokojit své potřeby“; jenže to je přístup, který moc nepomůže, pokud bychom chtěli s obecenstvem navazovat aktivně intenzivnější kontakt, i když v tomto smyslu je již „zákazník“ notně vycepován reklamou).

Na některých pedagogických školách se připravují učitelé (zejména dějepisu či výtvarné výchovy) i k tomu, aby byli schopní zaujmout zejména programy orientovanými na historické zajímavosti z „okolí školy“. To je též velmi slibné, a jak ukazují prezentované výsledky, zřejmě již i značně účinné (asi se pracuje i na metodách hodnocení přínosu či dopadu). Na některých takových projektech se podílejí i odborní pracovníci památkové péče.

Je otázkou, zda by v tomto směru neprospěla i památkové péči nějaká ucelenější koncepce. Ale třeba již existuje, ale jen já o ní nevím (pak by ale měla být neprodleně publikována a třeba i diskutována).

Nepochybně však v těchto (zde jen zjednodušeně a útržkovitě naznačených) souvislostech může být přínosem právě vydaná publikace The Participatory Museum (zde informace o vydání; na tomto blogu autorky bylo v minulých měsících možné sledovat postup příprav a komentovat pracovní verze kapitol) – aktuálně jsou postupně jednotlivé kapitoly zpřístupňovány on-line zde (lze objednat i papírový výtisk). Nepochybně většinu obsahu lze vztahovat i na práci a potenciál památkových institucí. Protože se asi na ničem jiném zatím nelze dohodnout, snad se zkuste také na toto podnětné dílo podívat. Pravdou je, že v muzeích se s kapacitami pro veřejnou práci alespoň v nějaké míře počítalo. Památková péče se nyní v tomto směru pozitivně mění, i když právě nějaké inspirace a náměty by se mohly hodit a vést k domluvám mezi kolegy, řekl bych, že potřebným…

Reklamy

2010/03/07 - Posted by | participace, publikace |

Zatím nemáte žádné komentáře.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Thomas Ash

Adventures in Library and Information Science

Before Chartres

Appunti sull'arte romanica e sul tempo romanico

Medieval Histories

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Ghost Signs

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

GroovyHistorian

A Groovy Historical World

Czy leci z nami archeolog

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Zamki na nowo

Blog poświęcony odbudowie historycznych zamków w Polsce

Heritage Times

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Research Center Sanssouci

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

ďobo-CADzone, true men don't kill coyotes and use AutoCAD...

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Tomáš Stěhule

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

ArcHerNet

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Denkmalberatung

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Picarrsa's Blog

Just another WordPress.com site

KACHNA SE KOCHÁ

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Art History Teaching Resources

Peer-populated resources for art history teachers

Bodleian Digital Library

A Bodleian Libraries blog