Česká placka

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Další zastavení u webů NPÚ – hrad Lipnice

Již jsem se tu zmiňoval o bohatství a pestrosti webových produktů NPÚ a o tom, že zejména rozptýlená nabídka „kastelánských“ webů prakticky znemožňuje rozumné sledování jejich aktualizací.

Nyní byl v „rodině“ „oficiálních“ webů zpřístupněných památek ve správě NPÚ uvítán nový web hradu Lipnice. Zaujme decentní barevností a nápisovou páskou s názvem hradu vyvedeným ve starobylém písmu. Pokrokem je doplnění odkazu na web NPÚ, který přes naléhání jeho redakce dosud na většině „kastelánských“ webů chybí. Obsah bude zřejmě postupně rozšiřován. Pak bude čas i k naší podrobnější prohlídce.

Nový web hradu Lipnice 
Nový web láká na první pohled…

Starý web hradu Lipnice
Dosavadní web už skutečně příliš neoslňoval…

Tyto změny dekoncentrovaných webů jsou nejednou provázeny ztrátou dřívějších dat. Ostatně užívaný redakční a databázový systém možná nedává úplné garance zachování nynějšího obsahu při nějaké budoucí změně. Naopak web NPÚ je koncipován právě jako spolehlivé úložiště nejen z hlediska zálohování, ale také s perspektivou migrace do budoucích systémů (ale možná si můžeme zvykat na luxusní představu, že vše zpětně najdeme s pomocí nástrojů typu archive.org).

Rozhodně je pozitivním posunem, že se postupně na „kastelánských“ webech objevují sdělení, že správcem objektů je NPÚ i odkazy na „jeho“ web (je to potřebné tím spíše, že se jedná o jediný nástroj, který umožní i samotným památkářům vytvoření komplexních přehledů publikovaných informací; „kastelánské“ weby z tohoto hlediska moc platné nejsou, a uvážíme-li, že se jedná vlastně jen o zmnožení či náhražku toho, co může být obsaženo na „centrálním“ webu, skoro začneme litovat vynaložených prostředků i energie…). Zatím ještě zřejmě existují takové, na kterých to vůbec uvedeno není. Z hlediska jednoznačné informace pro adresáty našich informací by bylo na místě, aby na webu NPÚ existoval přehled tzv. oficiálních stránek zpřístupněných památek ve správě NPÚ. Dosud to však není možné, protože redakce ani není informována o změnách, které kasteláni provedou např. tak, že na nové adrese zřídí novou stránku. Redakce ovšem situaci sleduje, takže bez záruky přehled aktualizuje.

Reklamy

2010/03/07 Posted by | weby | | Napsat komentář

Správci dědictví vs. dědicové?

Spolupráce institucí spravujících kulturní dědictví s širokým obecenstvem má svá zaběhnutá a lety osvědčená pravidla. Ta ovšem vyplynula z kulturních potřeb určité doby. Od 18. století v několika vlnách vznikala muzea, jakási krásná skladiště, poskytující cíleně výběrové informace či zážitky, seznamující s díly dávno minulých či vzdálených civilizací, s výsledky přírodovědného bádání apod. Od poloviny 19. století přišly na řadu osvícenými vzdělanci budované instituce historických staveb, které nebylo možné přenést do muzea; postupně byla poznána též specifická hodnota památek „in situ“ i jejich kultivovaného i přírodního prostředí; to se ostatně částečně ocitá v rezervacích. Muzea dlouho předměty především vystavují k prohlédnutí. Památkáři se zaštiťují nutností zachovat aktuální stav co nejméně změněný pro budoucí generace. Obecná veřejnost je v obou případech stavěna do poněkud pasivní pozice, i když samozřejmě většinu jejích kultivovaných příslušníků uspokojují právě intimní zážitky z tiché prohlídky.

Zejména v muzeích je ovšem dlouho zažité vědomí, že jsou na světě snad především proto, aby přispívala i k výchově mladé generace. Jistě tak jsou i památkáři muzeím za mnohé vděční, protože odtud vycházejí i oslovení lidé, kteří byli schopní naslouchat. Samotné památkové organizace ve většině zemí se zvláštním historickým vývojem ocitly v pozici vymahatelů práva prosazováním památkového zákona. Pozice je to zvláštním způsobem neosobní, což je i vynuceno tím, že k ničemu jinému nejsou památkářům poskytovány kapacity. A přitom by neformální komunikace vědomostí o památkách směrem k obecné veřejnosti nepochybně zvyšovala šance na naplnění požadavků samotného… památkového zákona i onoho domnělého závazku vůči budoucím generacím. Lidé jsou totiž celou svou mentální výbavou uzpůsobeni k tomu, aby poznatky přijímali a nějak je sobě vlastními geneticky naprogramovanými postupy zpracovávali i citově prožívali.

Stav, kdy památkové organizace s veřejností komunikují jen úředními dokumenty a v lepším případě dobromyslně znějícími vystoupeními v televizních interview, bude nějak postupně měněn. Ostatně již to, že jsou památkáři pro novináře přeci jenom žádoucí, svědčí o tom, že jsou jako součást portfólia zpravodajců prodatelní, tedy, že kupci již o informace od (a o) nich stojí. Tato účetní „filosofie“ se často u památkářů projevuje i v tom, jak bývá hodnoceno zvyšování či pokles návštěvnosti zpřístupněných památek a jak se „kalkuluje“ výnos ze vstupného či z filmařských „frekvencí“.

Situace se v současnosti mění hlavně z hlediska usnadnění přístupu k informacím prostřednictvím internetu, kde však daleko více záleží na každém, zda nějakou informaci přijme. V tištěných novinách nějak lze „vylobovat“ podíl článků o památkách, takže jim řada čtenářů neunikne. Na internetu je snadné kteroukoliv stránku opustit po několika vteřinách. Přesto vidíme, že návštěvnost památkářských stránek není úplně malá. Čili situace není rozhodně beznadějná. Ale jak zachytit zájem těch, kdo sami ze své potřeby stránky památkářů ani náhodou nenavštíví? Možná je to otázka pro psychologa či sociologa (u nás se to často dosti vulgárně redukuje na ekonomické otázky zájmu o koupi, ochoty investovat, „uspokojit své potřeby“; jenže to je přístup, který moc nepomůže, pokud bychom chtěli s obecenstvem navazovat aktivně intenzivnější kontakt, i když v tomto smyslu je již „zákazník“ notně vycepován reklamou).

Na některých pedagogických školách se připravují učitelé (zejména dějepisu či výtvarné výchovy) i k tomu, aby byli schopní zaujmout zejména programy orientovanými na historické zajímavosti z „okolí školy“. To je též velmi slibné, a jak ukazují prezentované výsledky, zřejmě již i značně účinné (asi se pracuje i na metodách hodnocení přínosu či dopadu). Na některých takových projektech se podílejí i odborní pracovníci památkové péče.

Je otázkou, zda by v tomto směru neprospěla i památkové péči nějaká ucelenější koncepce. Ale třeba již existuje, ale jen já o ní nevím (pak by ale měla být neprodleně publikována a třeba i diskutována).

Nepochybně však v těchto (zde jen zjednodušeně a útržkovitě naznačených) souvislostech může být přínosem právě vydaná publikace The Participatory Museum (zde informace o vydání; na tomto blogu bylo v minulých měsících možné sledovat postup příprav a komentovat pracovní verze kapitol) – aktuálně jsou postupně jednotlivé kapitoly zpřístupňovány on-line zde (lze objednat i papírový výtisk). Nepochybně většinu obsahu lze vztahovat i na práci a potenciál památkových institucí. Protože se asi na ničem jiném zatím nelze dohodnout, snad se zkuste také na toto podnětné dílo podívat. Pravdou je, že v muzeích se s kapacitami pro veřejnou práci alespoň v nějaké míře počítalo. Památková péče se nyní v tomto směru pozitivně mění, i když právě nějaké inspirace a náměty by se mohly hodit a vést k domluvám mezi kolegy, řekl bych, že potřebným…

Spolupráce institucí spravujících kulturní dědictví s širokým obecenstvem má svá zaběhnutá a lety osvědčená pravidla. Ta ovšem vyplynula z kulturních potřeb určité doby. Od 18. století v několika vlnách vznikala muzea, jakási krásná skladiště, poskytující cíleně výběrové informace či zážitky, seznamující s díly dávno minulých či vzdálených civilizací, s výsledky přírodovědného bádání apod. Od poloviny 19. století přišly na řadu osvícenými vzdělanci budované instituce historických staveb, které nebylo možné přenést do muzea; postupně byla poznána též specifická hodnota památek „in situ“ i jejich kultivovaného i přírodního prostředí; to se ostatně částečně ocitá v rezervacích. Muzea dlouho předměty především vystavují k prohlédnutí. Památkáři se zaštiťují nutností zachovat aktuální stav co nejméně změněný pro budoucí generace. Obecná veřejnost je v obou případech stavěna do poněkud pasivní pozice, i když samozřejmě většinu jejích kultivovaných příslušníků uspokojují právě intimní zážitky z tiché prohlídky.

Zejména v muzeích je ovšem dlouho zažité vědomí, že jsou na světě snad především proto, aby přispívala i k výchově mladé generace. Jistě tak jsou i památkáři muzeím za mnohé vděční, protože odtud vycházejí i oslovení lidé, kteří byli schopní naslouchat. Samotné památkové organizace ve většině zemí se zvláštním historickým vývojem ocitly v pozici vymahatelů práva prosazováním památkového zákona. Pozice je to zvláštním způsobem neosobní, což je i vynuceno tím, že k ničemu jinému nejsou památkářům poskytovány kapacity. A přitom by neformální komunikace vědomostí o památkách směrem k obecné veřejnosti nepochybně zvyšovala šance na naplnění požadavků samotného… památkového zákona i onoho domnělého závazku vůči budoucím generacím. Lidé jsou totiž celou svou mentální výbavou uzpůsobeni k tomu, aby poznatky přijímali a nějak je sobě vlastními geneticky naprogramovanými postupy zpracovávali i citově prožívali.

Stav, kdy památkové organizace s veřejností komunikují jen úředními dokumenty a v lepším případě dobromyslně znějícími vystoupeními v televizních interview, bude nějak postupně měněn. Ostatně již to, že jsou památkáři pro novináře přeci jenom žádoucí, svědčí o tom, že jsou jako součást portfólia zpravodajců prodatelní, tedy, že kupci již o informace od (a o) nich stojí. Tato účetní „filosofie“ se často u památkářů projevuje i v tom, jak bývá hodnoceno zvyšování či pokles návštěvnosti zpřístupněných památek a jak se „kalkuluje“ výnos ze vstupného či z filmařských „frekvencí“.

Situace se v současnosti mění hlavně z hlediska usnadnění přístupu k informacím prostřednictvím internetu, kde však daleko více záleží na každém, zda nějakou informaci přijme. V tištěných novinách nějak lze „vylobovat“ podíl článků o památkách, takže jim řada čtenářů neunikne. Na internetu je snadné kteroukoliv stránku opustit po několika vteřinách. Přesto vidíme, že návštěvnost památkářských stránek není úplně malá. Čili situace není rozhodně beznadějná. Ale jak zachytit zájem těch, kdo sami ze své potřeby stránky památkářů ani náhodou nenavštíví? Možná je to otázka pro psychologa či sociologa (u nás se to často dosti vulgárně redukuje na ekonomické otázky zájmu o koupi, ochoty investovat, „uspokojit své potřeby“; jenže to je přístup, který moc nepomůže, pokud bychom chtěli s obecenstvem navazovat aktivně intenzivnější kontakt, i když v tomto smyslu je již „zákazník“ notně vycepován reklamou).

Na některých pedagogických školách se připravují učitelé (zejména dějepisu či výtvarné výchovy) i k tomu, aby byli schopní zaujmout zejména programy orientovanými na historické zajímavosti z „okolí školy“. To je též velmi slibné, a jak ukazují prezentované výsledky, zřejmě již i značně účinné (asi se pracuje i na metodách hodnocení přínosu či dopadu). Na některých takových projektech se podílejí i odborní pracovníci památkové péče.

Je otázkou, zda by v tomto směru neprospěla i památkové péči nějaká ucelenější koncepce. Ale třeba již existuje, ale jen já o ní nevím (pak by ale měla být neprodleně publikována a třeba i diskutována).

Nepochybně však v těchto (zde jen zjednodušeně a útržkovitě naznačených) souvislostech může být přínosem právě vydaná publikace The Participatory Museum (zde informace o vydání; na tomto blogu autorky bylo v minulých měsících možné sledovat postup příprav a komentovat pracovní verze kapitol) – aktuálně jsou postupně jednotlivé kapitoly zpřístupňovány on-line zde (lze objednat i papírový výtisk). Nepochybně většinu obsahu lze vztahovat i na práci a potenciál památkových institucí. Protože se asi na ničem jiném zatím nelze dohodnout, snad se zkuste také na toto podnětné dílo podívat. Pravdou je, že v muzeích se s kapacitami pro veřejnou práci alespoň v nějaké míře počítalo. Památková péče se nyní v tomto směru pozitivně mění, i když právě nějaké inspirace a náměty by se mohly hodit a vést k domluvám mezi kolegy, řekl bych, že potřebným…

2010/03/07 Posted by | participace, publikace | | Napsat komentář

   

Baukunstarchiv NRW

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

moderneREGIONAL

Online-Magazin zur Architekturmoderne

Savoirs d’Histoire

« Il faut savoir s'instruire dans la gaieté. Le savoir triste est un savoir mort. » (Voltaire)

Actuel Moyen Âge

L'Histoire continue

LA CHARPENTE DES DEUX OURS

Le Trait de charpente mais pas seulement...

Blog – 3AS poradna

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Décoder les églises et les châteaux

Les clefs pour visiter les monuments du Moyen Âge

Historic Environment Scotland Blog

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

http://bauforschungonline.ch/fr/feed.xml

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Le blog de l'APAHAU

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

WienSchauen

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

LES AMIS DE VEYRINES

Association de sauvegarde et de valorisation de l'Eglise de Veyrines

the Virtual Curation Laboratory

@ Virginia Commonwealth University. Make It Virtual.

ProArt

ProArt pretende difundir diversos contenidos relacionados con la Historia del Arte

Medieval Studies Research Blog: Meet us at the Crossroads of Everything

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.