Česká placka

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Kdyby obětovali dvěstěmiliónů, mohou debarokizovat památku?

Baroko mi nevoní. Přesto sleduji debaty o pitoreskním rotátoru v zahradě českokrumlovského zámku, památce dědictví lidstva. Posadit „otáčko“ do jednoho z center barokní zahradní kompozice považuji za skutečně grandiózní. Podporovat trvání tohoto nápadu za stěží pochopitelné a snad až nekulturní. Když už pro to horuje i pan ministr kultury, tak mě nezadržitelně napadá přestěhovat „otáčko“ na nádvoří „nostice“. Barokní scenérie je tam habaděj, příhodné figury tam také mohou pobíhat. Zítra tam mám také cestu.

Reklamy

2010/03/26 Posted by | ze života památek | | Napsat komentář

Hrad Lipnice na webovém výsluní

Impozantní zříceninu každý uvidí bez ohledu na vzdálenost díky novému webu, o kterém jsem se trochu s otazníkem (vyplývajícím i z toho, co jsem tu k památkářským apod. webům již zkoušel líčit) před pár dny zmiňoval. Nyní je propaguje Havlíčkobrodský deník: Račte na virtuální prohlídku hradu v Lipnici nad Sázavou.

Chválou přitom nešetří lipnický kastelán. Jeho důraz na pohlednost webu a na možnost provádět bez omezení potřebné úpravy je asi pochopitelný (zvláště, když uvážíme, že údajně do staršího webu bylo možné zasahovat jen prostřednictvím externího operátora).

Některá prohlášení ovšem jako editor webu Národního památkového ústavu (NPÚ) nemohu považovat než za mírně řečeno nepřesná. Pravdou zřejmě je, že NPÚ zadal vytvoření webů spravovaných zpřístupněných kulturních památek. To je však do jisté míry zjednodušené, protože NPÚ již několik let disponuje jednotnou webovou prezentací, která obsahuje i informace o všech zpřístupněných památkách ve vlastní správě (konkrétně pro Lipnici), jakož i o některých dalších památkách (o těch už velmi výběrově, protože v posledních letech již prakticky nebylo v silách redakce sledovat nárůst zpřístupněných památek jiných majitelů a správců; navíc v situaci, kdy na tomto „trhu“ operuje řada větších i menších „konkurentů“, specializovaných zejména na sběr informací o kalendářích kulturních či turistických akcí). Pan kastelán si libuje, že bude moci informovat o aktuálních změnách v přístupnosti památky apod., což je jistě přínosné (k tomu je však v NPÚ již několik let vybudován systém s příslušnými odbornými kapacitami). Uzavírá, že: „Do budoucna by měly být navíc propojeny opravdu všechny hrady a zámky spadající pod NPÚ…, čímž by odpadly některé problémy.“ To už však víte Vy, kdo jste nahlédli na výše odkazované stránky, že je již na webu NPÚ několik let splněno (aktuálně je web NPÚ dokonce modernizován, což ovšem vede k přechodným znepřístupněním některých jeho částí). Budu se na jiném místě zabývat tím, že informace o akcích (včetně např. v článku zmiňovaného uzavření hradu Lipnice kvůli filmařům) jsou navíc z webu NPÚ distribuovány na řadu dalších webů. Tuto možnost jsme vybudovali proto, že je redakci webu NPÚ jasné, že sledovanost tohoto specializovaného webu, byť je vysoká, nebude podporována masami turistů plánujících výlet. Současně ovšem chceme, aby na již existujícím jednotném webu NPÚ byly kalendáře akcí evidovány (protože při umístění na jiných webech soustavný přehled nebude nikdy možný). Asi nebude ani pravdou, že si všichni případní návštěvníci budou situaci ověřovat na „hradním webu“. Věc se má tedy nyní tak, že informace o akcích na památkách ve správě NPÚ najdete na řadě předních webů, možno říci partnerských. Na základě jediného zpracování informace se tak o akci mohou mnohem snáze dozvědět přátelé památek, ať už preferují kterýkoliv z „turistických“ či „programových“ webů. Myslím, že tím odpadl i jeden oněch problémů, které nejmenoval pan kastelán.

2010/03/25 Posted by | weby | | Napsat komentář

Další zastavení u webů NPÚ – hrad Lipnice

Již jsem se tu zmiňoval o bohatství a pestrosti webových produktů NPÚ a o tom, že zejména rozptýlená nabídka „kastelánských“ webů prakticky znemožňuje rozumné sledování jejich aktualizací.

Nyní byl v „rodině“ „oficiálních“ webů zpřístupněných památek ve správě NPÚ uvítán nový web hradu Lipnice. Zaujme decentní barevností a nápisovou páskou s názvem hradu vyvedeným ve starobylém písmu. Pokrokem je doplnění odkazu na web NPÚ, který přes naléhání jeho redakce dosud na většině „kastelánských“ webů chybí. Obsah bude zřejmě postupně rozšiřován. Pak bude čas i k naší podrobnější prohlídce.

Nový web hradu Lipnice 
Nový web láká na první pohled…

Starý web hradu Lipnice
Dosavadní web už skutečně příliš neoslňoval…

Tyto změny dekoncentrovaných webů jsou nejednou provázeny ztrátou dřívějších dat. Ostatně užívaný redakční a databázový systém možná nedává úplné garance zachování nynějšího obsahu při nějaké budoucí změně. Naopak web NPÚ je koncipován právě jako spolehlivé úložiště nejen z hlediska zálohování, ale také s perspektivou migrace do budoucích systémů (ale možná si můžeme zvykat na luxusní představu, že vše zpětně najdeme s pomocí nástrojů typu archive.org).

Rozhodně je pozitivním posunem, že se postupně na „kastelánských“ webech objevují sdělení, že správcem objektů je NPÚ i odkazy na „jeho“ web (je to potřebné tím spíše, že se jedná o jediný nástroj, který umožní i samotným památkářům vytvoření komplexních přehledů publikovaných informací; „kastelánské“ weby z tohoto hlediska moc platné nejsou, a uvážíme-li, že se jedná vlastně jen o zmnožení či náhražku toho, co může být obsaženo na „centrálním“ webu, skoro začneme litovat vynaložených prostředků i energie…). Zatím ještě zřejmě existují takové, na kterých to vůbec uvedeno není. Z hlediska jednoznačné informace pro adresáty našich informací by bylo na místě, aby na webu NPÚ existoval přehled tzv. oficiálních stránek zpřístupněných památek ve správě NPÚ. Dosud to však není možné, protože redakce ani není informována o změnách, které kasteláni provedou např. tak, že na nové adrese zřídí novou stránku. Redakce ovšem situaci sleduje, takže bez záruky přehled aktualizuje.

2010/03/07 Posted by | weby | | Napsat komentář

Správci dědictví vs. dědicové?

Spolupráce institucí spravujících kulturní dědictví s širokým obecenstvem má svá zaběhnutá a lety osvědčená pravidla. Ta ovšem vyplynula z kulturních potřeb určité doby. Od 18. století v několika vlnách vznikala muzea, jakási krásná skladiště, poskytující cíleně výběrové informace či zážitky, seznamující s díly dávno minulých či vzdálených civilizací, s výsledky přírodovědného bádání apod. Od poloviny 19. století přišly na řadu osvícenými vzdělanci budované instituce historických staveb, které nebylo možné přenést do muzea; postupně byla poznána též specifická hodnota památek „in situ“ i jejich kultivovaného i přírodního prostředí; to se ostatně částečně ocitá v rezervacích. Muzea dlouho předměty především vystavují k prohlédnutí. Památkáři se zaštiťují nutností zachovat aktuální stav co nejméně změněný pro budoucí generace. Obecná veřejnost je v obou případech stavěna do poněkud pasivní pozice, i když samozřejmě většinu jejích kultivovaných příslušníků uspokojují právě intimní zážitky z tiché prohlídky.

Zejména v muzeích je ovšem dlouho zažité vědomí, že jsou na světě snad především proto, aby přispívala i k výchově mladé generace. Jistě tak jsou i památkáři muzeím za mnohé vděční, protože odtud vycházejí i oslovení lidé, kteří byli schopní naslouchat. Samotné památkové organizace ve většině zemí se zvláštním historickým vývojem ocitly v pozici vymahatelů práva prosazováním památkového zákona. Pozice je to zvláštním způsobem neosobní, což je i vynuceno tím, že k ničemu jinému nejsou památkářům poskytovány kapacity. A přitom by neformální komunikace vědomostí o památkách směrem k obecné veřejnosti nepochybně zvyšovala šance na naplnění požadavků samotného… památkového zákona i onoho domnělého závazku vůči budoucím generacím. Lidé jsou totiž celou svou mentální výbavou uzpůsobeni k tomu, aby poznatky přijímali a nějak je sobě vlastními geneticky naprogramovanými postupy zpracovávali i citově prožívali.

Stav, kdy památkové organizace s veřejností komunikují jen úředními dokumenty a v lepším případě dobromyslně znějícími vystoupeními v televizních interview, bude nějak postupně měněn. Ostatně již to, že jsou památkáři pro novináře přeci jenom žádoucí, svědčí o tom, že jsou jako součást portfólia zpravodajců prodatelní, tedy, že kupci již o informace od (a o) nich stojí. Tato účetní „filosofie“ se často u památkářů projevuje i v tom, jak bývá hodnoceno zvyšování či pokles návštěvnosti zpřístupněných památek a jak se „kalkuluje“ výnos ze vstupného či z filmařských „frekvencí“.

Situace se v současnosti mění hlavně z hlediska usnadnění přístupu k informacím prostřednictvím internetu, kde však daleko více záleží na každém, zda nějakou informaci přijme. V tištěných novinách nějak lze „vylobovat“ podíl článků o památkách, takže jim řada čtenářů neunikne. Na internetu je snadné kteroukoliv stránku opustit po několika vteřinách. Přesto vidíme, že návštěvnost památkářských stránek není úplně malá. Čili situace není rozhodně beznadějná. Ale jak zachytit zájem těch, kdo sami ze své potřeby stránky památkářů ani náhodou nenavštíví? Možná je to otázka pro psychologa či sociologa (u nás se to často dosti vulgárně redukuje na ekonomické otázky zájmu o koupi, ochoty investovat, „uspokojit své potřeby“; jenže to je přístup, který moc nepomůže, pokud bychom chtěli s obecenstvem navazovat aktivně intenzivnější kontakt, i když v tomto smyslu je již „zákazník“ notně vycepován reklamou).

Na některých pedagogických školách se připravují učitelé (zejména dějepisu či výtvarné výchovy) i k tomu, aby byli schopní zaujmout zejména programy orientovanými na historické zajímavosti z „okolí školy“. To je též velmi slibné, a jak ukazují prezentované výsledky, zřejmě již i značně účinné (asi se pracuje i na metodách hodnocení přínosu či dopadu). Na některých takových projektech se podílejí i odborní pracovníci památkové péče.

Je otázkou, zda by v tomto směru neprospěla i památkové péči nějaká ucelenější koncepce. Ale třeba již existuje, ale jen já o ní nevím (pak by ale měla být neprodleně publikována a třeba i diskutována).

Nepochybně však v těchto (zde jen zjednodušeně a útržkovitě naznačených) souvislostech může být přínosem právě vydaná publikace The Participatory Museum (zde informace o vydání; na tomto blogu bylo v minulých měsících možné sledovat postup příprav a komentovat pracovní verze kapitol) – aktuálně jsou postupně jednotlivé kapitoly zpřístupňovány on-line zde (lze objednat i papírový výtisk). Nepochybně většinu obsahu lze vztahovat i na práci a potenciál památkových institucí. Protože se asi na ničem jiném zatím nelze dohodnout, snad se zkuste také na toto podnětné dílo podívat. Pravdou je, že v muzeích se s kapacitami pro veřejnou práci alespoň v nějaké míře počítalo. Památková péče se nyní v tomto směru pozitivně mění, i když právě nějaké inspirace a náměty by se mohly hodit a vést k domluvám mezi kolegy, řekl bych, že potřebným…

Spolupráce institucí spravujících kulturní dědictví s širokým obecenstvem má svá zaběhnutá a lety osvědčená pravidla. Ta ovšem vyplynula z kulturních potřeb určité doby. Od 18. století v několika vlnách vznikala muzea, jakási krásná skladiště, poskytující cíleně výběrové informace či zážitky, seznamující s díly dávno minulých či vzdálených civilizací, s výsledky přírodovědného bádání apod. Od poloviny 19. století přišly na řadu osvícenými vzdělanci budované instituce historických staveb, které nebylo možné přenést do muzea; postupně byla poznána též specifická hodnota památek „in situ“ i jejich kultivovaného i přírodního prostředí; to se ostatně částečně ocitá v rezervacích. Muzea dlouho předměty především vystavují k prohlédnutí. Památkáři se zaštiťují nutností zachovat aktuální stav co nejméně změněný pro budoucí generace. Obecná veřejnost je v obou případech stavěna do poněkud pasivní pozice, i když samozřejmě většinu jejích kultivovaných příslušníků uspokojují právě intimní zážitky z tiché prohlídky.

Zejména v muzeích je ovšem dlouho zažité vědomí, že jsou na světě snad především proto, aby přispívala i k výchově mladé generace. Jistě tak jsou i památkáři muzeím za mnohé vděční, protože odtud vycházejí i oslovení lidé, kteří byli schopní naslouchat. Samotné památkové organizace ve většině zemí se zvláštním historickým vývojem ocitly v pozici vymahatelů práva prosazováním památkového zákona. Pozice je to zvláštním způsobem neosobní, což je i vynuceno tím, že k ničemu jinému nejsou památkářům poskytovány kapacity. A přitom by neformální komunikace vědomostí o památkách směrem k obecné veřejnosti nepochybně zvyšovala šance na naplnění požadavků samotného… památkového zákona i onoho domnělého závazku vůči budoucím generacím. Lidé jsou totiž celou svou mentální výbavou uzpůsobeni k tomu, aby poznatky přijímali a nějak je sobě vlastními geneticky naprogramovanými postupy zpracovávali i citově prožívali.

Stav, kdy památkové organizace s veřejností komunikují jen úředními dokumenty a v lepším případě dobromyslně znějícími vystoupeními v televizních interview, bude nějak postupně měněn. Ostatně již to, že jsou památkáři pro novináře přeci jenom žádoucí, svědčí o tom, že jsou jako součást portfólia zpravodajců prodatelní, tedy, že kupci již o informace od (a o) nich stojí. Tato účetní „filosofie“ se často u památkářů projevuje i v tom, jak bývá hodnoceno zvyšování či pokles návštěvnosti zpřístupněných památek a jak se „kalkuluje“ výnos ze vstupného či z filmařských „frekvencí“.

Situace se v současnosti mění hlavně z hlediska usnadnění přístupu k informacím prostřednictvím internetu, kde však daleko více záleží na každém, zda nějakou informaci přijme. V tištěných novinách nějak lze „vylobovat“ podíl článků o památkách, takže jim řada čtenářů neunikne. Na internetu je snadné kteroukoliv stránku opustit po několika vteřinách. Přesto vidíme, že návštěvnost památkářských stránek není úplně malá. Čili situace není rozhodně beznadějná. Ale jak zachytit zájem těch, kdo sami ze své potřeby stránky památkářů ani náhodou nenavštíví? Možná je to otázka pro psychologa či sociologa (u nás se to často dosti vulgárně redukuje na ekonomické otázky zájmu o koupi, ochoty investovat, „uspokojit své potřeby“; jenže to je přístup, který moc nepomůže, pokud bychom chtěli s obecenstvem navazovat aktivně intenzivnější kontakt, i když v tomto smyslu je již „zákazník“ notně vycepován reklamou).

Na některých pedagogických školách se připravují učitelé (zejména dějepisu či výtvarné výchovy) i k tomu, aby byli schopní zaujmout zejména programy orientovanými na historické zajímavosti z „okolí školy“. To je též velmi slibné, a jak ukazují prezentované výsledky, zřejmě již i značně účinné (asi se pracuje i na metodách hodnocení přínosu či dopadu). Na některých takových projektech se podílejí i odborní pracovníci památkové péče.

Je otázkou, zda by v tomto směru neprospěla i památkové péči nějaká ucelenější koncepce. Ale třeba již existuje, ale jen já o ní nevím (pak by ale měla být neprodleně publikována a třeba i diskutována).

Nepochybně však v těchto (zde jen zjednodušeně a útržkovitě naznačených) souvislostech může být přínosem právě vydaná publikace The Participatory Museum (zde informace o vydání; na tomto blogu autorky bylo v minulých měsících možné sledovat postup příprav a komentovat pracovní verze kapitol) – aktuálně jsou postupně jednotlivé kapitoly zpřístupňovány on-line zde (lze objednat i papírový výtisk). Nepochybně většinu obsahu lze vztahovat i na práci a potenciál památkových institucí. Protože se asi na ničem jiném zatím nelze dohodnout, snad se zkuste také na toto podnětné dílo podívat. Pravdou je, že v muzeích se s kapacitami pro veřejnou práci alespoň v nějaké míře počítalo. Památková péče se nyní v tomto směru pozitivně mění, i když právě nějaké inspirace a náměty by se mohly hodit a vést k domluvám mezi kolegy, řekl bych, že potřebným…

2010/03/07 Posted by | participace, publikace | | Napsat komentář

   

Savoirs d’Histoire

« Il faut savoir s'instruire dans la gaieté. Le savoir triste est un savoir mort. » (Voltaire)

Actuel Moyen Âge

L'Histoire continue

LA CHARPENTE DES DEUX OURS

Le Trait de charpente mais pas seulement...

Blog – 3AS poradna

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Décoder les églises et les châteaux

Les clefs pour visiter les monuments du Moyen Âge

Historic Environment Scotland Blog

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

http://bauforschungonline.ch/fr/feed.xml

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Le blog de l'APAHAU

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

WienSchauen

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

LES AMIS DE VEYRINES

Association de sauvegarde et de valorisation de l'Eglise de Veyrines

the Virtual Curation Laboratory

@ Virginia Commonwealth University. Make It Virtual.

ProArt

ProArt pretende difundir diversos contenidos relacionados con la Historia del Arte

Medieval Studies Research Blog: Meet us at the Crossroads of Everything

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Patrimoine-en-blog

Just another WordPress.com site

El romànic

Un estil arquitectònic desenvolupat entre els segles X i XIII que ha deixat autèntiques obres mestres a les terres catalanes.