Česká placka

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Památkáře již na internetu nepřehlédnete, ale leccos stále budete hledat

Jejich informace Vás zaručeně dostihnou. Jak to památkáři dělají? Mají hromadu perfektně SEO zaopatřených webů, čehož využívají k jejich vzájemnému posilování prolinkováním a odkazováním na centrální adresu, která spolehlivě koncentruje základní „proud“ informací. Tak je vyhověno jak příležitostně přicházejícím zájemcům z řad veřejnosti (hledajícím primárně např. zámek nějakého jména a jeho zajímavosti), tak odborným i dalším uživatelům, kteří potřebují co možná spolehlivě vědět, že jim nějaké jednotlivosti na rozptýlených webech neutíkají (sledují je podle regionů, témat, v chronologickém sledu apod.) – vždyť jen těch „oficiálních“ je přes 100. Weby památkářů poskytují kompletní škálu informací a možností od přehledu zábavných i kulturně orientovaných programů na zpřístupněných památkách přes precizní, ale vysoce přehledné informace pro vlastníky památek, seznamy památek, nejobsáhlejší přehledy vědeckých konferencí i popularizačních přednášek, recenze odborných publikací, upozornění na důležité související výstavy až po sekci obsahující vědecké publikace, prezentace konferenčních přednášek, elektronické verze sborníků apod.; samozřejmostí jsou aktuálně uplatňované nové možnosti technologie webových prezentací (blogy, diskusní fóra, ankety, video, audio, 3D animace…). Je to logické, protože památkáři chápou, že jejich komunikace s veřejností je jak pro organizaci samu, tak pro budoucnost kulturního dědictví zcela zásadní.

Nicméně… Asi chápete, že přeháním.

Většinu těchto vlastností totiž weby památkářů nemají.

Spíše registrujeme dalekosáhlou roztříštěnost, neujasněnost (až neexistenci) vzájemných vazeb mezi weby. Vím o některých, které jsou produkovány pracovníky NPÚ, ale na dotyčném webu se vůbec nedozvíte, že je vydáván Národním památkovým ústavem (nejednou o něm není vůbec zmínka, o odkazu na centrální web NPÚ nemluvě). Neinformovaný uživatel to vůbec nemá kde zjistit (samozřejmě může příslušné údaje vložit do vyhledávače a po chvíli potřebné údaje najde, jenže…).

Nejsem nijak proti tomu, aby památkářských webů byla celá záplava. Ale co z toho přeci jenom plyne, to je jednak sporná efektivnost častých opakování při zpracování a edici informací, jednak zbytečné potíže při orientaci v souběžně vytvářených produktech. Stravuje to tedy čas vydavatele a odrazuje některé potenciální uživatele (samozřejmě uznávám, že z hlediska estetiky i přehlednosti webů jsou potřeby lidí vysoce rozdílné).

Podle mého názoru je optimální cestou sice využít nabízené nové technické možnosti, ale krom zajímavostí vhodných pro nějakou skupinu „přátel“ především předkládat odkazy na „centrální adresu“ instituce. Takovým postupem především nedochází k informačním duplicitám, příznačným navíc absencí jakékoliv záruky, že aspoň na jednom místě bude vše v jednom „proudu“ a „autentické“. Naopak by bylo efektivní jak pro vydavatele, tak pro uživatele disponovat jedním souhrnným výstupem, k němuž by bylo možné přistupovat z různých směrů.

Na některých tzv. nebo skutečně oficiálních stránkách hradů a zámků se nedozvíte nic o organizačním začlenění správ památek do NPÚ. Takový údaj chybí i v poštovní adrese (třeba jako zde), „samozřejmostí“ bývá absence odkazu na web NPÚ. Pokud už tvůrce webu zmíní existenci NPÚ, dokonce předkládá třeba nepřesnosti v tom smyslu, že je NPÚ majitelem památky (ač majitelem je stát a NPÚ je pověřen správou). Pokud si čtenář neopatří doplňující informace, může někdy nabýt dojmu, že Státní hrad či zámek je samostatnou organizační jednotkou.

Snad jako vydavatel webu bývá označován v patě stránky Národní památkový ústav tam a tam, ačkoliv ve skutečnosti jde o územní odborné pracoviště NPÚ. „Kopyrajtová“ doložka často obsahuje problematické sdělení ve smyslu, že držitelem práv je Státní hrad ten a ten, ačkoliv většinou není proč myslet, že je tato budova nebo takto chiméricky pojmenovaná osoba skutečně takovými dispozicemi vybavena. Letopočet u © bývá starý i několik let, ačkoliv datum poslední aktualizace pochází třeba z minulého týdne. Mohou tak vznikat otázky, jak je to s licenčními podmínkami zařazovaných fotografií z akcí, které se na památce konaly, kdo zodpovídá za publikované texty, komu byla vlastně autorská licence poskytnuta.

Toto vše by v zásadě ničemu nevadilo, kdyby řadu takových webů ve skutečnosti opravdu neprovozoval NPÚ.

Údaje v menu mají zpravidla zcela nejednotné pořadí, ale i pojmenování (Kulturní akce. Kulturní a jiné akce. Akce. Kulturní kalendář. Historie. Trochu historie. Jak nás najdete. Kde nás najdete.)

Nověji jsou možná silami NPÚ hledány – věřme, že úspěšně – cesty k využití moderních „metod“ Webu 2.0. Ani zde však nevidíme odkaz na souvislost s NPÚ, ale nepopírám, že může jít o přínosnou a záviděníhodnou soukromou aktivitu jakékoliv činorodé osoby, byť jde třeba o zaměstnance NPÚ. Nicméně jsou zde zjevně publikovány informace vytvářené správami zpřístupněných kulturních památek ve správě NPÚ.

Za sebe jsem přesvědčen, že by památkové péči více pomohlo, kdyby se zaměřila na kompletaci jednoho informačního systému.

Proti šíření odkazů na význam památkových hodnot a na možnosti jejich využití k povznesení a vzdělání duše nic nemám. Ale jako celkem pilný uživatel takových informací jsem jednoznačně pro to, aby dekoncentráty operovaly v intenzivní vzájemné komunikaci a jejich osou byla centrální adresa.

Má „agregace“ nějaké výhody? Zřejmě ano, i když aktuálně jsou přednosti spatřovány v individuální tvorbě separátních webů (byť jde o trend spíše antikvovaný). Jejich výhodou může být nepochybně využití případné ochoty správce webu (kastelána) angažovat se i v této cestě komunikace s veřejností a do jisté míry snad vytvářet i jakýsi „fanklub“.

„Fankluby“ se patrně mohou „dublovat“ s projekty na FaceBooku apod. Pokud si bude vydavatel i uživatelé přát využívat obě formy, nepochybně vzniknou skupiny, které budou upřednostňovat jednu nebo druhou. Podobně by bylo logické navázat na aktuální praxi paměťových a památkářských organizací zejména z anglosaského světa, které různé „sociální“ a komunitní nástroje rychle „zavádějí“, ale stále častěji za aktivního přístupu centrálních institucí (ty vytvářejí vlastní wiki památek, blogy předních odborných pracovníků, fotogalerie na Flickru a dokumenty zpřístupňují na Scribdu). Disparátní adresy jsou tak mj. „reklamou“ na centrální adresu (na ní by také byly „pro pořádek“ a pro přehled registrovány).

Patrně by tedy bylo výhodnější, kdyby z centrální adresy směřovaly odkazy na takové další cesty, pokud možno také s možností vyznačit datum poslední aktualizace na odkazované adrese. A na disparátních adresách by naopak byly umístěny linky na nové informace na CA. Ale nebyly by na DA přebírány kompletně (resp. by to bylo možné v odůvodněných případech). (Typicky to v praxi dělá problémy, když je informace na místě první publikace změněna, což se v „kopii“ neprojeví. „Vydavatel“ převzaté informace často nemá náležité doklady o licenčních podmínkách na místě první publikace – v podmínkách našeho autorského zákona by si pro převzetí vždy měl vyžádat souhlas toho, kdo licencí disponuje.)

Všechny komunikační nástroje vyžadují čas, naplánování trvale udržitelné kapacity a prostředky na provoz a modernizaci (což je nutné, protože rozvoj prezentace kulturních a paměťových institucí na internetu nabírá až dramatické obrátky; lze s ním držet krok improvizacemi izolovaných aktivistů, byť odborně zdatných? – to je právě také jedna z aktuálních, ale zřejmě u nás jaksi stranou stojících otázek; odpověď na ni je bohužel stále ještě kladná…).

„Doba řízení a dohledu končí, máte možnost se uzavřít v bunkru, anebo participovat; jestliže se nezapojíte, sami se uvězníte…“ (volně podle webwatchingforarchivists.blogspot.com).

S takovým pojetím asi nezbývá než souhlasit, ale sotva to lze chápat jako důvod k nekoordinovanému počínání.

Využita by měla být spolehlivost oficiální adresy a všem vydavatelům informací uloženo co možná intenzivně ji podporovat. K tomu je na místě zajistit, aby informace, které mají na centrální adrese význam, byly na ni primárně standardně zařazovány. Detaily snad nechám na jindy. Také nevím, jestli o nich uvažovat zde.

Mnoho z podstatných souvislostí a námětů pro web v šikovné stručnosti shrnuto zde: www.slideshare.net/araik/web-20-and-archives.

Advertisements

2009/09/28 - Posted by | publikace |

Zatím nemáte žádné komentáře.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Heritage Times

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Research Center Sanssouci

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

ďobo-CADzone, true men don't kill coyotes and use AutoCAD...

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Tomáš Stěhule

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

ArcHerNet

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Denkmalberatung

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Picarrsa's Blog

Just another WordPress.com site

KACHNA SE KOCHÁ

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Art History Teaching Resources

Peer-populated resources for art history teachers

Bodleian Digital Library

A Bodleian Libraries blog

varia, curiosa et memorabilia

vienna, glasgow & beyond

MONUDET

Lapidária. Prvky staveb. Dokumentace. Evidence.

WebUrbanist

Urban Art, Architecture, Design & Built Environments

Zapomenuto.cz

Opuštěné a zapomenuté stavby

Medieval Art Research

Send in your call for papers, conference programmes, new book suggestions and other medieval art history things to mail@medievalartresearch.com for us to share them with our community of researchers

Europeana Blog

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

History From Below

Musings on Daily Life in the Ancient and Early Medieval Mediterranean By Sarah E. Bond