Česká placka

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Souřadnice uvést vždy

Požadavkům Webu 2.0 zřejmě odpovídá nutnost geotagování všeho. U stavebních památek je to zcela samozřejmé, resp. zvláště nutné. Pište souřadnice všude! Jakmile začnou uživatelé ve větší míře přistupovat k informacím z mobilních zařízení, stane se souřadnice klíčovým pojítkem mezi Vašimi údaji a požadavky uživatelů. Co nebude lokalizováno, zůstane stranou. Nebo to budete muset dohánět následně.

mobilizy, pdf (5 let Webu 2.0), wikitude, Web 2.0 Summit 2009

2009/09/28 Posted by | publikace | | Napsat komentář

Památkáře již na internetu nepřehlédnete, ale leccos stále budete hledat

Jejich informace Vás zaručeně dostihnou. Jak to památkáři dělají? Mají hromadu perfektně SEO zaopatřených webů, čehož využívají k jejich vzájemnému posilování prolinkováním a odkazováním na centrální adresu, která spolehlivě koncentruje základní „proud“ informací. Tak je vyhověno jak příležitostně přicházejícím zájemcům z řad veřejnosti (hledajícím primárně např. zámek nějakého jména a jeho zajímavosti), tak odborným i dalším uživatelům, kteří potřebují co možná spolehlivě vědět, že jim nějaké jednotlivosti na rozptýlených webech neutíkají (sledují je podle regionů, témat, v chronologickém sledu apod.) – vždyť jen těch „oficiálních“ je přes 100. Weby památkářů poskytují kompletní škálu informací a možností od přehledu zábavných i kulturně orientovaných programů na zpřístupněných památkách přes precizní, ale vysoce přehledné informace pro vlastníky památek, seznamy památek, nejobsáhlejší přehledy vědeckých konferencí i popularizačních přednášek, recenze odborných publikací, upozornění na důležité související výstavy až po sekci obsahující vědecké publikace, prezentace konferenčních přednášek, elektronické verze sborníků apod.; samozřejmostí jsou aktuálně uplatňované nové možnosti technologie webových prezentací (blogy, diskusní fóra, ankety, video, audio, 3D animace…). Je to logické, protože památkáři chápou, že jejich komunikace s veřejností je jak pro organizaci samu, tak pro budoucnost kulturního dědictví zcela zásadní.

Nicméně… Asi chápete, že přeháním.

Většinu těchto vlastností totiž weby památkářů nemají.

Spíše registrujeme dalekosáhlou roztříštěnost, neujasněnost (až neexistenci) vzájemných vazeb mezi weby. Vím o některých, které jsou produkovány pracovníky NPÚ, ale na dotyčném webu se vůbec nedozvíte, že je vydáván Národním památkovým ústavem (nejednou o něm není vůbec zmínka, o odkazu na centrální web NPÚ nemluvě). Neinformovaný uživatel to vůbec nemá kde zjistit (samozřejmě může příslušné údaje vložit do vyhledávače a po chvíli potřebné údaje najde, jenže…).

Nejsem nijak proti tomu, aby památkářských webů byla celá záplava. Ale co z toho přeci jenom plyne, to je jednak sporná efektivnost častých opakování při zpracování a edici informací, jednak zbytečné potíže při orientaci v souběžně vytvářených produktech. Stravuje to tedy čas vydavatele a odrazuje některé potenciální uživatele (samozřejmě uznávám, že z hlediska estetiky i přehlednosti webů jsou potřeby lidí vysoce rozdílné).

Podle mého názoru je optimální cestou sice využít nabízené nové technické možnosti, ale krom zajímavostí vhodných pro nějakou skupinu „přátel“ především předkládat odkazy na „centrální adresu“ instituce. Takovým postupem především nedochází k informačním duplicitám, příznačným navíc absencí jakékoliv záruky, že aspoň na jednom místě bude vše v jednom „proudu“ a „autentické“. Naopak by bylo efektivní jak pro vydavatele, tak pro uživatele disponovat jedním souhrnným výstupem, k němuž by bylo možné přistupovat z různých směrů.

Na některých tzv. nebo skutečně oficiálních stránkách hradů a zámků se nedozvíte nic o organizačním začlenění správ památek do NPÚ. Takový údaj chybí i v poštovní adrese (třeba jako zde), „samozřejmostí“ bývá absence odkazu na web NPÚ. Pokud už tvůrce webu zmíní existenci NPÚ, dokonce předkládá třeba nepřesnosti v tom smyslu, že je NPÚ majitelem památky (ač majitelem je stát a NPÚ je pověřen správou). Pokud si čtenář neopatří doplňující informace, může někdy nabýt dojmu, že Státní hrad či zámek je samostatnou organizační jednotkou.

Snad jako vydavatel webu bývá označován v patě stránky Národní památkový ústav tam a tam, ačkoliv ve skutečnosti jde o územní odborné pracoviště NPÚ. „Kopyrajtová“ doložka často obsahuje problematické sdělení ve smyslu, že držitelem práv je Státní hrad ten a ten, ačkoliv většinou není proč myslet, že je tato budova nebo takto chiméricky pojmenovaná osoba skutečně takovými dispozicemi vybavena. Letopočet u © bývá starý i několik let, ačkoliv datum poslední aktualizace pochází třeba z minulého týdne. Mohou tak vznikat otázky, jak je to s licenčními podmínkami zařazovaných fotografií z akcí, které se na památce konaly, kdo zodpovídá za publikované texty, komu byla vlastně autorská licence poskytnuta.

Toto vše by v zásadě ničemu nevadilo, kdyby řadu takových webů ve skutečnosti opravdu neprovozoval NPÚ.

Údaje v menu mají zpravidla zcela nejednotné pořadí, ale i pojmenování (Kulturní akce. Kulturní a jiné akce. Akce. Kulturní kalendář. Historie. Trochu historie. Jak nás najdete. Kde nás najdete.)

Nověji jsou možná silami NPÚ hledány – věřme, že úspěšně – cesty k využití moderních „metod“ Webu 2.0. Ani zde však nevidíme odkaz na souvislost s NPÚ, ale nepopírám, že může jít o přínosnou a záviděníhodnou soukromou aktivitu jakékoliv činorodé osoby, byť jde třeba o zaměstnance NPÚ. Nicméně jsou zde zjevně publikovány informace vytvářené správami zpřístupněných kulturních památek ve správě NPÚ.

Za sebe jsem přesvědčen, že by památkové péči více pomohlo, kdyby se zaměřila na kompletaci jednoho informačního systému.

Proti šíření odkazů na význam památkových hodnot a na možnosti jejich využití k povznesení a vzdělání duše nic nemám. Ale jako celkem pilný uživatel takových informací jsem jednoznačně pro to, aby dekoncentráty operovaly v intenzivní vzájemné komunikaci a jejich osou byla centrální adresa.

Má „agregace“ nějaké výhody? Zřejmě ano, i když aktuálně jsou přednosti spatřovány v individuální tvorbě separátních webů (byť jde o trend spíše antikvovaný). Jejich výhodou může být nepochybně využití případné ochoty správce webu (kastelána) angažovat se i v této cestě komunikace s veřejností a do jisté míry snad vytvářet i jakýsi „fanklub“.

„Fankluby“ se patrně mohou „dublovat“ s projekty na FaceBooku apod. Pokud si bude vydavatel i uživatelé přát využívat obě formy, nepochybně vzniknou skupiny, které budou upřednostňovat jednu nebo druhou. Podobně by bylo logické navázat na aktuální praxi paměťových a památkářských organizací zejména z anglosaského světa, které různé „sociální“ a komunitní nástroje rychle „zavádějí“, ale stále častěji za aktivního přístupu centrálních institucí (ty vytvářejí vlastní wiki památek, blogy předních odborných pracovníků, fotogalerie na Flickru a dokumenty zpřístupňují na Scribdu). Disparátní adresy jsou tak mj. „reklamou“ na centrální adresu (na ní by také byly „pro pořádek“ a pro přehled registrovány).

Patrně by tedy bylo výhodnější, kdyby z centrální adresy směřovaly odkazy na takové další cesty, pokud možno také s možností vyznačit datum poslední aktualizace na odkazované adrese. A na disparátních adresách by naopak byly umístěny linky na nové informace na CA. Ale nebyly by na DA přebírány kompletně (resp. by to bylo možné v odůvodněných případech). (Typicky to v praxi dělá problémy, když je informace na místě první publikace změněna, což se v „kopii“ neprojeví. „Vydavatel“ převzaté informace často nemá náležité doklady o licenčních podmínkách na místě první publikace – v podmínkách našeho autorského zákona by si pro převzetí vždy měl vyžádat souhlas toho, kdo licencí disponuje.)

Všechny komunikační nástroje vyžadují čas, naplánování trvale udržitelné kapacity a prostředky na provoz a modernizaci (což je nutné, protože rozvoj prezentace kulturních a paměťových institucí na internetu nabírá až dramatické obrátky; lze s ním držet krok improvizacemi izolovaných aktivistů, byť odborně zdatných? – to je právě také jedna z aktuálních, ale zřejmě u nás jaksi stranou stojících otázek; odpověď na ni je bohužel stále ještě kladná…).

„Doba řízení a dohledu končí, máte možnost se uzavřít v bunkru, anebo participovat; jestliže se nezapojíte, sami se uvězníte…“ (volně podle webwatchingforarchivists.blogspot.com).

S takovým pojetím asi nezbývá než souhlasit, ale sotva to lze chápat jako důvod k nekoordinovanému počínání.

Využita by měla být spolehlivost oficiální adresy a všem vydavatelům informací uloženo co možná intenzivně ji podporovat. K tomu je na místě zajistit, aby informace, které mají na centrální adrese význam, byly na ni primárně standardně zařazovány. Detaily snad nechám na jindy. Také nevím, jestli o nich uvažovat zde.

Mnoho z podstatných souvislostí a námětů pro web v šikovné stručnosti shrnuto zde: www.slideshare.net/araik/web-20-and-archives.

2009/09/28 Posted by | publikace | | Napsat komentář

Nemějte strach, že umísťujete fotky na webu zbytečně. K něčemu se skoro jistě budou hodit

Samozřejmě spíše dojdou nějakého ohlasu ve velké fotobance (typu Panoramio, Flickr nebo MS Fotogalerie). Ale toto omezení časem může mizet. Pokud je to jen trochu možné, měli byste upřednostnit systém, ve kterém lze snímky opatřit souřadnicemi (geotagy). To je snadné i na mapy.cz, jejichž snímky ovšem zatím kvůli nevelkému počtu fotografií (navíc „chytře“ promazávaných často docela svéhlavými editory) v „globálních“ systémech nehrají velkou roli.

Asi z toho nebudete nikdy nic moc mít, ale svými snímky se můžete nepřímo zapojit do zatím ani nepředpokládaných projektů. Některým z Vás se to nakonec už mohlo i podařit, pokud jste třeba odeslali snímky do Panoramia, kde z nich při větším „pokrytí“ „slepují“ prakticky spojité obhlídky objektů (i když poskládané z jednotlivých snímků). 3D fotogrammetrické modely vytváří zatím z Vašich snímků MS Photosynth, dost možná již pracující i s fotografiemi posbíranými na webu.

Tak nějak postupují v rámci projektu University of Washington (2). Některé památky na Flickru jsou totiž pokryty již tak obrovským množstvím snímků, že jejich překrytím a napojováním lze s velkou přesností dopočítávat prostorové modely (Koloseum, centrum Dubrovníka, náměstí San Marco v Benátkách…; pokud jste některou fotografii z těchto míst již na Flickr umístili, nejspíše již byla do modelu zakalkulována).

Podle nedávných zpráv se podobným podrobnějším modelováním ze snímků StreetView zabývá i Google. Podobný postup vytváření digitálních modelů ze spojitého záznamu videokamery pohybující se kolem dokumentovaného objektu prezentovaly již před pár lety holandské univerzity.

Vyhlídka na takové zpřesňované a stále detailnější modely, v nichž postupně bude zahušťováno množství pozicovaných bodů i v interiérech, nejspíše včleňované do lokálních projektů, ale také do Google Earth apod., tedy není nereálná. Jak bude svá data v těchto souvislostech s to využívat a zpřístupňovat památková péče, je přeci jenom otázkou z říše snů.

(via STOA)

2009/09/25 Posted by | dokumentace památek | , | Napsat komentář

Nové malostranské půdičky 2

Příklad ze sousedství Valdštejnské zahrady. Je pěkné, že hřeben střechy nedosáhne nad korunu vysoké ohradní zdi. Zřejmě za to bylo zaplaceno malým sklonem střechy, což je otázkou, jak bude zvládat tašková krytina. Ale fólie pod ní si s průsaky nejspíše hravě poradí. (V pozadí věž kostela sv. Tomáše a báň kostela sv. Mikuláše.)

Praha, Malá Strana, čp. 121/III, Letenská 8. Pohled od severovýchodu, z Klárova.

P1060971

Uvedenými snímky a poznámkami samozřejmě nemám na mysli, že by se změny ve využití, dispozicích, a nakonec i vzhledu staveb vůbec neměly dít.

2009/09/25 Posted by | ze života památek | , | Napsat komentář

Research News 12/2009 (English Heritage)

Mj. průzkumy donjonu hradu v Doveru, s ukázkami dokumentace (SHP, archeologie, evidence a dokumentace graffiti). Dále inovativní metody mapování při průzkumu kulturní krajiny ajv.

Na webu English Heritage ve formátu PDF (cca 7,8 MB). (Archiv RN.)

2009/09/22 Posted by | dokumentace památek, historická architektura, publikace | , , | Napsat komentář

Nové malostranské půdičky. Nová vlna pustošení staropražské střešní krajiny?

Poetická staropražská zákoutí, nejednou s malebnými průhledy na monumentální Hrad, lákají v posledních desetiletích k nastěhování. Samozřejmě nejlepší pozice nabízejí donedávna „zbytečná“ podkroví, využívaná nejčastěji k odkládání zbytečností či sušení vypraného šatstva. Mnohdy však tyto „vstupy“ byly provázeny rozsáhlým poškozováním památkových hodnot a právem tak vyvolávaly značný odpor. Nakonec to vedlo k nějakým restrikcím, přičemž se, pokud se moc nepletu, psalo o tom, že již další „půdy“ nebudou povolovány. A ejhle, po několika letech dnes pozorujeme nové ataky střešní krajiny. Zdá se, že okénka jsou o něco menší, vikýřky více stylové… Jaké je zacházení se substancí krovů atd., to samozřejmě jako kolemjdoucí neposoudím.

Co ale čekat, když kanceláře jsou i v podkroví Ledeburského paláce, sídla Národního památkového ústavu (na druhém obrázku vpravo).

Praha, Malá Strana, čp.  170/III, půdní vestavba, 2009 (v pozadí střechy Hradu).
P1060777

Praha, Malá Strana, čp. 163/III, Valdštejnské nám. 2, září 2009 (v pozadí věž katedrály, závěr kostela Všech Svatých na Hradě; vpravo Ledeburský palác čp. 162/III, sídlo Národního památkového ústavu, rovněž s půdní vestavbou).
P1060969

2009/09/22 Posted by | ze života památek | , | Napsat komentář

Barevnost bývalé Malostranské radnice v Praze

O rekonstrukci a dostavbě bývalé radnice pražské Malé Strany se v poslední době mnoho nehovoří. Před rokem dvěma se vedly docela intenzivní diskuse na webu NPÚ, svolávaly se odborné dílny, slibovaly se prohlídky na místě (ty se pak zřejmě oficiálně nekonaly, i když se asi vážnější zájemci dokázali na akci podívat. Obhájci nástavby věží nejprve bazírovali především na tom, že věže patří k původní architektonické kompozici exteriéru, kterou je nutné rehabilitovat (jako že to je přímo neoddiskutovatelným úkolem památkové péče), z čehož postupně slevovali, protože různých nesrovnalostí je ve vztahu fasády a věží (též po konstrukční stránce) tolik, že snad nakonec uznali tuto tezi jako neudržitelnou. Pak se argumentovalo tím, že si zvykneme, což je sice pravda, ale nechápu, co má takové „objevné“ sdělení co dělat v argumentaci odborné organizace. Věže tedy již stojí. V tisku se píše o blížícím se otevření „besedy“ (ale v posledních dnech i o tom, že do objektu zatéká střechou, čemuž se při členitosti povrchu a bariérách v podobě věží a atik není co divit; to ještě uvidí v zimě!). Postupně je snímáno lešení z fasád. Již před několika týdny byla odhalena téměř dokončená severní fasáda, viditelná z Tomášské ulice. Ta samozřejmě musí zaujmout i změněnou barevností. Ta je patrně doložena nějakými nálezy z restaurátorského průzkumu. Možná má evokovat tu holubičí šeď, mezi památkáři před pár lety velmi módní, která však bývala prosazována ve světlejších odstínech a nikoliv s podivným odstínem připomínajícím khaki. Navíc jsou některá pole zejména v hodní části fasády nápadně tmavší. Je to záměr? Nebo je to výsledek hlubokých úvah o tom, že ani v renesanci nedokázali barvu namíchat v dokonale shodném odstínu pro celou fasádu? Ještě před pár lety se kvůli takovým nepravidelnostem znovu stavělo lešení a barvy se opravovaly. Možná se tím má posílit ten dojem „autenticity“, nutný kvůli tomu, že jsou věže nové…

Snímky zachycují detail fasády před opravou, po ní pak v ranním bočním slunci (které podtrhuje plasticitu a nerovnoměrnosti barevnosti milosrdně zakrývá) a v rozptýleném světle (barvy samozřejmě nejsou kalibrovány a poskytují jen základní orientaci v „problému“).

P1020915

P1060776

P1060775

2009/09/20 Posted by | opravy památek | | 1 komentář

Nad posledním číslem ZPP s články k opravě Karlova mostu + několik odboček

Sestavit soubor článků na tak závažné téma, jakým nyní je oprava Karlova mostu, je velmi nesnadné, a to tím více, že jednotliví pisatelé mohou se svými názory vystupovat tendenčně a nevěcně, ba neupřímně. Z tohoto hlediska však redakce zřejmě obstála na výbornou. Velmi přiměřeně vyznívá úvodník paní GŘ, výstižně charakterizující šíři názorů v článcích i nadhled, který by při četbě bylo na místě zachovat. Přesto se samozřejmě najdou aktivisté, kteří budou vystupovat proti některému autorovi či názoru (telefonovat i mailovat tam a onam). Patrně se v tom projeví tradiční obtíž, kterou mají památkáři u nás s diskusí nad názory. Řada z nich považuje zachování památek za klíčovou úlohu lidstva, což nekritizuji, protože tak smýšlet je jejich úkolem ve veřejném zájmu, kterýžto zájem se projevil zřízením odborných organizací památkové péče i dalších institucí. Na druhé straně výrazně preferují vlastní názor, a to tím způsobem, že jej nemíní přednést v podrobnější diskusi a argumentovat pro něj a současně jej zvažovat v porovnání s jinými názory a spět tak třeba k upřesněním, ale jako jediný výsledek „smysluplné“ diskuse, jíž má cenu se účastnit, vidí to, že ostatní účastníci pokorně uznají „mou“ pravdu.

Pro budoucnost mají takové sešity časopisu značný význam. Je škoda, že řada významných akcí památkové péče není podobně reflektována. Zejména to nejsou ty, jejichž výsledky jsou památkáři hodnoceny kladně (samozřejmě jsou výjimky, jako třeba knihy o opravách Valdštejnského či Toskánského paláce, ale ty velkou roli v odborných kruzích nehrají, protože jsou buďto hrozně drahé, anebo se jen rozdávají jako repre dárky při státnických akcích). Přitom by závěrečné zhodnocení takových akcí a prezentace jejich výsledků měla být jednou z nepominutelných cest, jíž by památkáři vysvětlovali „dobrou praxi“. Běžné je, že se dobrého výsledku dociluje tím, když už se tedy takový výsledek dostaví, že investor i dodavatel pokud možno bez přemýšlení do písmene dodržují pokyny památkového orgánu. To je jistě na místě, protože jinak by se jednalo o anarchii, ale nepochybně by jak doložení oprávněnosti způsobu, jímž je zastáván veřejný zájem, tak i posílení angažmá veřejnosti prospívalo, kdyby se publikováním poskytovaly přemýšlivější části obecenstva seriózní informace.

Polemiky nad problematickými realizacemi jsou jistě rovněž potřebné, ale vzhledem k různosti názorů i vždy výběrové argumentaci je vlastně prakticky nemožné se v nich úspěšně zorientovat.

Podle mého by bylo velmi dobré, kdyby se památkáři dopracovali k prezentaci „pilotních“ akcí. Také takové akce by se mohly stát předmětem diskuse, už z té základní příčiny, že některé by představovaly přednostně konzervační přístup, jiné rekonstrukční. Na tom by bylo možné dokládat, kdy je který vhodný, bylo by možné diskutovat o tom, co by se stalo, kdyby v nějaké situaci byl zvolen jiný přístup apod. Polemika nad probíhající diskutabilní akcí je asi také potřebná, ale velký návodný efekt od ní nelze očekávat.

Osobně nedovedu pronést k postupu prací nějaký rozhodný názor, ale to již v dostatečné míře obstarali jiní, protože ze zkušenosti vím, jak jinak se tak rozsáhlá akce začne jevit, když se jde k podrobnostem. Naopak, dokud nejsou podrobnosti známé, rázné úsudky jsou mnohem snadnější. Proto mě vlastně napadají jen otázky.

Spáry. Otázka spár je jedním z ústředních témat probíhající diskuse (krom vlhkosti, zasolení, dilatací. Shrnout to lze snad tak, že by stálo za to obecně věnovat spárám více pozornosti, historická řešení zkoumat a dokumentovat v průběhu oprav či demontáží konstrukcí a poznatky publikovat. Své poznatky o spárách většina odborníků čerpá jen z vlastních pozorování, něco z odposlechnutých zkušeností, v neposlední řadě jsou právě o spárách přednášeny různé mýty. Nějaké speciální výzkumné pozornosti zatím spáry asi nedošly, i když jistě v některých průzkumových i restaurátorských článcích se o nich mohly objevit zajímavé podrobnosti; sotva se to však projevilo v rejstřících a knihovnických záznamech.

Mráz. Zajímavé je, že v řadě článků jsou jako zdroje poškození zdiva i kvádrů jmenovány vlhkost, případně proces transportu vlhkosti materiálem, zasolení či tepelné dilatace. Zpravidla jsou všechny tyto účinky v různé míře kombinovány – obvykle některý dominuje. Až na okrajové zmínky není uváděn mráz, ačkoliv ten je u zavlhlých porézních (vodou nasáklých) materiálů patrně nejúčinnějším degradačním činitelem. Samozřejmě se více uplatňuje tam, kde je pojivo narušené solemi či dilatačními prasklinami. Na západ od našich hranic je v kulturních zemích se zimními mrazy (Německo, Rakousko) zcela běžné, že většina kamenných artefaktů pod širým nebem je na podzim zahalena bedněním či v modernějším pojetí různými polstrovanými obaly (kamenná zábradlí či římsy bývají ometány, aby při oblevách voda nevsakovala do konstrukce a nemohla následně v materiálu opět vymrznout). Nemyslím, že by takto bylo reálné postupovat u Karlova mostu, jen chci poukázat na to, jaký význam je mrazovým škodám přičítán.

Skoro humorně působí – aspoň na mě, jako na laika, nestatika – provedení deformovatelných spár na koncích polí zábradlí. Představuji si, že očekávaný efekt by se mohl dostavit jen v tom případě, že by zábradlí leželo na řadě válečků, anebo by se zábradlí téměř v celé délce odtrhlo od podkladu, tedy se mohlo vcelku volně protahovat či smršťovat. Je zřejmé, že zábradlí prodělává mnohem dynamičtější teplotní změny než ostatek mostu.

SHP – OPD

Význam operativních průzkumů a dokumentace je dostatečně vystižen a zdůrazněn v metodice OPD a v jiných dokumentech. Určitě je na místě, že je zmiňován v souvislosti s Karlovým mostem a že „kauza“ vedla k ocenění průběžného sledování dokumentace památkových akcí, i když to jistě neznamená, že by se takové postupy prosazovaly ve velkém měřítku. Zkušenost ukazuje, že sledování památky v průběhu prací vždy přináší doplňující poznatky, a to i v případech, kdy je k dispozici kompletní standardní SHP ve smyslu platné metodiky. Tato zkušenost již také v některých zemích vedla k tomu, že SHP se považuje za kompletní až po skončení opravy, po té, co byl doplněn o poznatky z průběhu opravy. Tak je to logické a správné.

Zkušenosti však také ukazují, že OPD vyžaduje určité kapacity, které je možné operativně nasadit v co možná krátkém čase, daném specifickými okolnostmi na staveništi. OPD se v našich podmínkách potýkají i s institucionální neukotveností, protože jsou zatím provozovány na základě výzkumného projektu, i když institucionálního. Operativní průzkumy samozřejmě již tradičně (už před vznikem metodiky) zajišťují i seriózní investoři, projektanti, stavební firmy či restaurátoři.

Věřme tedy, že výsledky OPD na Karlově mostě, v časopisu již ve své části prezentované, přispějí ke změně hodnocení významu průzkumů i jejich nedílné funkce v jednotném komplexním pojetí (archeologie, SHP, OPD, restaurátorský průzkum) památkového průzkumu a správy znalostí.

Je zajímavé, že je archivní rešerši z roku 2005 vytýkáno, že nepostihla poválečné období, ačkoliv v té době proběhly dvě velké opravy. To je také problém, značně přesahující dosavadní postupy. Je letitou tradicí památkové péče, že „poslední“ úpravy či doplňky památek jsou „nehodnotné“ či „rušivé“ a „poškozující památkové hodnoty“. To se projevovalo po desítky let i v elaborátech SHP v tom, že právě poslední období bylo pomíjeno. Vycházelo se i z toho, že řada zásahů z nedávných desetiletí je doložena ve spisech na pracovištích památkové péče, na stavebních úřadech apod., které mohou – na rozdíl třeba od latinských listin – číst i běžné odborné či administrativní síly státní památkové péče. Z hlediska archivního výzkumu je také novodobých materiálů příliš mnoho, přičemž jejich studium prakticky nedává šanci na odhalení neznámé skutečnosti (např. doložení autorského podílu nějaké významné slohotvorné osobnosti). Z hlediska památkové péče se přitom jedná o zajímavý protiklad, když o hodnotě starších součástí prakticky není pochyb (čili často není nutné hodnotu dokládat a obhajovat), kdežto zásahy novější doby bývá třeba revidovat (ačkoliv mohou dnes již být chápány jako „doklad doby“, bývají často esteticky i technicky podřadné, ale není to pravidlo).

Archivovaná dokumentace z nedávné doby bývá běžně dostupná i projektantům a památkovým odborníkům. Zpravidla je navíc její rozsah ohromný, daleko přesahující to, co bylo běžné v baroku nebo i v 19. století. Jestliže je tedy možné k elaborátu SHP obvykle přiložit kopie všech dochovaných plánů z období baroka či či významnějších plánů z doby historismů, je to u projektových dokumentací z novější doby již neproveditelné. Zpravidla se jedná o stohy výkresů elketro-, vodo- či vzduchotechniky, povšechné dokumentace skladby hydro- či termoizolačních vrstev apod., výkazy typových či katalogových prvků, ploch, kubatur a profesí. Samozřejmě je možné využít obecné formulace z autorských či průvodních zpráv a z posudků a rozhodnutí vydaných orgány a organizacemi a konfrontovat je se zjištěními na místě. Není však možné to, co třeba pro barokní období, kdy se do archivní rešerše přepíší celé účty (tradičně s přesnými počty zakoupených hřebíků a zásobních šindelů v tom kterém roce, protože to vše skutečně má vypovídací schopnost), inventáře či kroniky.

Toto vše se ovšem projevuje i v popisných pasážích průzkumů, kdy moderní doplňky a úpravy jsou skutečně často pohledově i technicky podřadné, v závěrečné pasáži navržené k odstranění, čili je jasné, že nejsou zvláště popisovány kachlíkové obklady moderních kuchyní, kliky na dveřích a oknech trojácích ze 70. let 20. století, linoleum na podlaze či napojení karmy na starší komínové těleso (podotkněme, že odpovídající diference se projevuje i v katalogu světeckých sloupů a pilířů dra Nejedlého a kol., kde je alespoň text z restaurátorských zpráv zárukou jakéhosi smyslu a odborné hodnoty). Absurdita takového popisu je snad ještě nápadnější ve volně plynoucím textu bez formální i obsahové struktury, jak je to ve standardních SHP běžné (cestu z toho nabízí různé metody katalogu prostor/prvků, v zásadě obdoby německého „Raumbuchu“, dnes často v digitální podobě).

Pokud je k dispozici katalog částí/prvků, přímo se nabízí využít jej i pro OPD, ale také pro restaurátorský průzkum, pro projekt ochrany prvků (odstrojení), pro následné inventarizace a dokonce pro potřeby průběžného monitoringu závad do doby příštího většího zásahu i v jeho průběhu apod. (a tak pořád dokola, včetně památkové evidence a jejích reidentifikací), ačkoliv zatím převládá praxe, kdy je pro každou takovou aktivitu v případě potřeby vytvářen samostatný evidenční systém. Přitom by bylo možné v jednotném systému hledat i zkušenosti z předchozích zásahů na daném prvku anebo na jeho ekvivalentech (srov. databáze IRB).

Pokud se to pokusím shrnout, jsem toho názoru, že v každém elaborátu SHP by dnes měla archivní rešerše „dojít“ až k dnešku, i když to bude v heslovitém extraktu (datum, akce se stručným popisem a s uvedením archivních dokladů). Vím, že tak dnes již řada archivářů postupuje (z výše řečeného je však jasné, že by je v tom mohli zastoupit např. odborníci ve stavebních oborech). Ale je také jasné, že se tím pracnost archivní rešerše zvětšuje. Plyne z toho však ještě jedna věc. Jakmile totiž historické údaje dovedeme až do dneška, je jen logické propojit tento historický rozbor se současností! Tedy např. ve vazbě na ÚSKP začít psát jakousi kroniku památky. Vyjít se dá z potřebných, ale zatím nereálných monitorovacích formulářů (jejichž proveditelnosti by bylo dosaženo tím, že by monitorování bylo předepsáno v PZ a bylo by „bonusem“ při případném poskytování dotací na budoucí opravu).

To jsem zase nadělal odboček.

Asi je to tím, že číslo je podle mého zdařilé a pro mě i podnětné.

2009/09/20 Posted by | opravy památek, publikace, Teorie/praxe památkové péče | , , , , | Napsat komentář

Obnova omítek na západním průčelí bývalého františkánského (karmelitánského) kláštera na Jungmannově náměstí v Praze

Omítky jsou zčásti otloukány zejména v ustupujících částech líce mezi plastickými články (pásy, pilastry, lisénami). Přes plachty je patrné smíšené cihlokamenné zdivo, místy úseky soustavně vyzděné z cihel (zazdívky?). Nebylo možné rozpoznat např. předpokládatelné druhotně užité fragmenty gotických architektonických článků nebo pod.

FOTO.

2009/09/06 Posted by | opravy památek | , | Napsat komentář

Valdštejnský palác v Praze – opravy části fasád

Na začátku září 2009 budují lešení na severní fasádě „konírny“ a na východní straně nádvoří při Valdštejnské ulici. Fasády nejsou v nijak kritickém stavu po celkem nedávné opravě, takže je snad plánována jen obnova nátěrů bez změny barevnosti. (Snad nepůjde o zateplení!)

Severní průčelí "konírny" pod lešením.

Východní strana severního nádvoří Valdštejnského paláce.

2009/09/06 Posted by | opravy památek | , | Napsat komentář

INHH

International Network for the History of Hospitals

New Futures for Replicas

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Eglises de l'Oise

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Archives Portal Europe Blog

The history of Europe - just one click away

DĚJINY ŘÍMANŮ

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

https://www.zispotlight.de/

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Dr Sophie Hay

Just an archaeologist who lived in Rome

Umění a vizuální kultura renesance a baroka ve střední Evropě

Blog Centra pro studium raného novověku | Seminář dějin umění, Filozofická fakulta, Masarykova univerzita

Blog der Bayerischen Schlösserverwaltung

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

Héritages

La culture pour les jeunes et par les jeunes

http://www.asor.org/

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

The official Battle of Wisby blog

The Battle of Wisby 2013 3/8 - 11/8

Docomomo International

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

CRAACE

Continuity/Rupture: Art and Architecture in Central Europe 1918-1939

John Fiske Antiquing

Foraging in the History of Everyday Life

Medieval Histories

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.

London Churches in photographs

See all the Anglican, Catholic and Orthodox church buildings in Greater London

Arbeitskreis für Hausforschung

Výzkumy památek. Památková péče. Architektura.