Jednoduchá cesta k digitalizátům filmových negativů či diapozitivů

Roky jsem využíval tradiční fotochemický proces k dokumentování památek, ale také k jiným reprodukčním potřebám. Vytvořil jsem si proto všelijaké atypické pomůcky (k vytváření diáků i jiných potřebných filmových replik /kontakty pro archivaci či pro přednášky/ kontaktně i pomocí makrofotografie /mezikroužků/, dávno před xeroxem jsem kontaktně /průsvitem i odrazem/ reprodukoval grafické či textové předlohy atd.). Využíval jsem přitom obyčejné kinofilmové zařízení vyráběné v tuzemsku (zvětšovák) a ve východním Německu (foťák), doplněné o různé kontaktní rámečky či držáky filmů vlastní výroby. Základním doplňkem fotoaparátu byly mezikroužky, které při kvalitě fotografických objektivů zaručovaly dobré výsledky.

Z řady důvodů jsem dlouhé roky odolával přechodu na “digitál”. Krom financí to byly i pochybnosti o trvanlivosti médií, i když jsem je neměl nijak ověřené (ale v literatuře byly hojné a po korekcích dle probíhajícího vývoje se objevují dodnes); ostatně i z tohoto důvodu jsem dlouho vytrvával i u černobílého filmu, jehož trvanlivost je při dobrém ustálení, vyprání a následném skladování bez diskuse. Proto nyní musím řešit problém digitalizace filmů (kinofilm i svitkový film, černobílý i barevný).

Že to obecně je často řešeno improvizovaně, jsem naznačoval i v této glose.

Jak získat nějak snadno digitální fotku z malinkého diáčku?

Zkusil jsem běžný scanner s adaptérem pro kinofilm, ale to je práce nesmírně pomalá a nepohodlná. Filmový scanner je sice operativnější, ale vyžaduje zpravidla práci na jednom místě a speciální vybavení. Vzhledem k tomu, že digitální foťák je také víceméně scannerem, navíc pracujícím velkou rychlostí, rozhodl jsem se pracovat s ním. Nějakou dobu jsem laboroval s různými předsádkovými čočkami na objektivu kompaktního foťáku, jehož “makro” režim nevyhovoval nedostatečným přiblížením. Předsádky sice umožňovaly zaostřit, ale spolu s opticky komplikovanými objektivy vedou k tak velkým optickým vadám (aberace, geometrické zkreslení), že nejsou odstranitelné běžným SW.

Jako např. zde:

Příklad reprodukce diapozitivu transfokátorem kompaktního přístroje v režimu “makro”. Neupravená reprodukce ukazuje problémy optiky (soudkovitost je výrazná, neostrost a barevné vady k okrajům snímku značné), ale také osvětlení (setkáváme se v podobných případech s problémy při využití denního světla, které je málokdy bílé, i světla umělého, jehož barevnou teplotu je nesnadné korigovat – to jsou ostatně důvody opakovaných výzev k tomu, aby všude, kde je to možné, byla v záběru standardní barevná škála…).

Proto se jako nutnost ukázal makroobjektiv nejspíše ve spojení se zrcadlovkou (v principu může jít i o nezrcadlovku). Po několika testech, které ověřily perspektivnost této cesty, bylo sestaveno jednoduché testovací zařízení sestávajícího z rámečku pro film a z fotoaparátu s makroobjektivem, mezi které je pouze vložena “distance”, která pevně oba díly vzájemně fixuje. Rámeček ze zvětšováku (ale mohlo by jít i o rámeček z diaprojekturu apod.) umožňuje vkládat jak kinofilm, tak svitkový film (mezi skla), čemuž odpovídá různá výška distančních vložek (přiměřená velikosti předlohy). Použitý objektiv se osvědčil konstrukčně v tom smyslu, že má fixní vnější objímku, ke které je upevněna sluneční clona, využitá jako součást distanční opěry. Nevadí tedy, že se při zaostřování posouvá přední člen objektivu.

Distance mezi objektivem a rámečkem mohou být jednoduše provedené, ale je potřebné, aby měly krom správných rozměrů (nutno přizpůsobit objektivu apod.) i určitou tuhost, bránící zachvění při expozici apod. (profesionální řešení představují speciální fotografické lavice, které ale není snadné mít po ruce, nebo nosič zvětšováku s “reprodukčním raménkem” s doplněním nějakého zdroje světla).

Určité problémy nastávají jednak při expozici. Do jisté míry je třeba řešit individuálně charakter a barvu podsvětelní při expozici. V mém případě se (jako již řadukrát v různých situacích) osvědčilo to, že jsem si před mnoha lety zabudoval do pracovního stolu podsvětlení se zářivkou (nehřeje, ale určitou dobu po rozsvícení zvyšuje intenzitu i barevnost; chladný zdroj světla je potřebný i s ohledem na riziko deformací ohřátých filmových podložek, protože, jak víme, např. v diaprojektorech i zvětšovácích jsou kvůli tomu tepelné filtry). Pokud možno je třeba pracovat s jedním zdrojem světla (ten by mohl být součástí zařízení), protože každý zdroj má odlišné barevné vlastnosti (to může vést k nejednotnému barevnému podání např. reprodukovaných diapozitivů, navíc případně zesilovanému účinkováním případně fungujícího automatického “vyrovnání bíle”). Určitý vliv na výsledek má také to, jak je světlo rozptýlené, z kolika a jak šikmých směrů na zadní stranu předlohy dopadá a předlohou prochází (to se projevuje např. “rozzářením” zrnitosti u černobílých negativů, ačkoliv je zrno zanedbatelně velké). Tyto věci je nutné do jisté míry individuálně vyladit při zpracování pomocí SW. S ohledem na ostrost, ale také na účinky podsvětlení je třeba volit optimální clonu (v tom ještě nejsem zcela rozhodnut, ale záleží také na použitém objektivu, na intenzitě zdroje světla). Asi lze doporučit po vytvoření “digitalizační sestavy” postup testovat několikerým různým exponováním typických předloh.

Reprodukovaný negativ fixovaný v rámečku.

Obraz negativu na monitoru přístroje.

Výsledná reprodukce.

Reprodukce barevného diapozitivu.

Toto elementární amatérské zařízení podle všeho velice dobře vyhovuje pro běžné užití typu vytisknutí informativních snímků, zaslání snímků e-mailem, sdílení na webu. Nelze je srovnávat s praxí v profesionálních archivech. Je však velmi snadno po ruce. Pracuje s originálním negativem (diapozitivem), takže nevyžaduje vyrobení fotografie jako podkladu pro scanování (což je postup, který také do výsledku vnáší některé nedostatky).

Budu rád, když se případně uživatelé podobného nebo jiných zařízení podělí o zkušenosti.

Závěrem ne příliš povedené video, ale hlavní detaily jsou z něj asi jasné:

Jednoduchý komentář k tématu zde:

Digitalizace klasické fotografie
(read 30.10.2011, 23:30 CET)

Popis vysoce profesionální praxe:

Výzkumná zpráva projektu VE20072009002 „Zpracování postupu na záchranu světlocitlivých archivních dokumentů na skleněné podložce (deskové negativy), jejich ošetření, archivaci (dlouhodobé uložení), zabezpečení a zpřístupnění.“
http://www.nacr.cz/Z-files/negativy_02.pdf
(read 30.10.2011, 23:00 CET)
Pro nás zejm. od strany 377.

Zde nalezneme i některé podněty využitelné v “obyčejných” podmínkách. (Jedná se o zásadní dokument pro profesionální digitalizační aktivity v archivech apod., ale je obecně poučný ohledně odborné terminologie, typologie archiválií, otázky jejich zveřejňování apod.)